1

Bylo to tak, jak předpokládal. Jen si nikdo dosud neuvědomil, že bude při návratech více zármutku, než štěstí ze shledání. Mužů padlo opravdu hodně a reakce rodin na jejich ztrátu byly různorodé, vždy však srdcervoucí. Někdy se ženy úplně sesypaly, některé plakaly, ale nechaly se ukonejšit vědomím, že jejich muž padl jako hrdina, který bojoval za jejich bezpečí a svobodu. Děti plakaly vždy – ty starší protože už chápaly, ty malé protože vycítily matčino utrpení.
Kless nikdy nevydržel dívat se na ně a nic neudělat. Pokaždé za rodinou přišel a řekl v podstatě to samé, co první ženě. Opakoval to každé z nich, postupně se z toho stala jakási mantra, vždy měl ale hlas plný upřímnosti a empatie. S každou novou vdovou, sirotkem, nebo starcem co přišel o své dítě soucítil a snažil se dělat vše pro to, aby jim poskytl oporu a ubezpečení, že jsou jim k dispozici. Ujal se tohoto úkolu zcela nezištně, s naprostou přirozeností a už mu zůstal.
Nevadilo mu to, stejně si nemohl pomoct, ale vyčerpávalo ho to. Měl pocit, že s každým takovým setkáním ždímá svoji vlastní duši, vydává ze sebe druh energie, který se nedá nahradit spánkem. A to nejen pro to, že si vždy vzpomněl na vlastní pocity, které měl při ztrátě blízkých. Bylo to zkrátka náročné, takové věci se člověka prostě dotknou.
Ravil si toho všiml jednoho večera, když se vrátil pozdě odpoledne k jejich stanu, původnímu, který zůstal po vojácích. Byl trochu bokem a jediný nadstandart, který si pro teď jako velitel dovolil, byla soukromá trojnožka s kotlíkem vedle jejich příbytku. Ravil, který ten den skončil s prací už před časem, teď nad malým ohněm vařil pro oba večeři a mladíkova rozpoložení si všiml hned jak k němu vzhlédl. Neřekl však nic, dokud se přítel ztěžka neposadil vedle něj.
„Vypadáš strašně,“ prohlásil, zatímco míchal polévku dřevěnou lžicí. Byla to pravda, Kless působil strhaně a pod očima měl tmavé kruhy. Těžko se mu teď usínalo, často měl v myšlenkách smutek vdov a sirotků. Občas v noci zaslechl i tlumený pláč z blízkých příbytků a to mu také nepřidalo. Na Ravilovu poznámku neodpověděl, jen si unaveně promnul tvář a zadíval se do ohně. Ravil nenápadně zvedl zrak od kotlíku aby si ho znovu přejel pohledem, poté si povzdechl do okolního ticha, které je nyní obklopovalo.
„Přeci to nemusíš dělat vždycky jen ty,“ poznamenal. Byl trochu podrážděný, že v tom ostatní velitele nechávali Klesse samotného.
„Stejně bych to nevydržel. Mám pocit, že to prostě musím udělat. Nesnesu pohled na ně a zároveň sedět na zadku,“ podotkl mladík a v sedě si protáhl nohy. „Voní to pěkně. Mám hlad jako vlk,“ pokusil se změnit téma a nabručeného Ravila trochu obměkčit. Ten vzal misku, nabral do ní polévku, a zakaboněně ji podal Klessovi. Pak nabral i sobě.
„Ničí tě to. Nedáš si říct a pořád máš pocit, že musíš všechno zvládnout sám,“ prohlásil nakonec zaraženě. Kless se zamračil a už se chtěl ohradit, začínal mít na Ravila vztek, že ho nechápe a mluví mu do věcí, které závisí jen na jeho rozhodnutí, když muž dodal: „nelíbí se mi to, protože vidím, jak tě to vyčerpává a mám starost. Jestli máš ale pocit, že to musíš dělat, tak to budu respektovat. Doufám, že včas poznáš, kdyby toho bylo už přespříliš.“
Mladík zjihl a veškerý vztek byl rázem pryč. Musel se nad jeho slovy usmát, bylo v nich hodně obav ale zároveň i respekt a důvěra. Toho si od Ravila vážil. „Díky,“ řekl mu a víc říkat nemusel. Nastalo ticho, kdy chvíli oba jen jedli a dívali se do plamenů v ohništi.
„Je to kvůli tvé rodině, že jo?“ ozval se Ravil, když dojedl. Odložil misku a opřel se o natažené paže za zády. Kless na něj vrhl tázavý pohled. „Proto to děláš, že? Protože víš, jak se cítí a co si myslíš, že by pomohlo tobě, kdybys měl možnost to tehdy dostat. Naučilo tě to silné empatie.“
Mladík neodpověděl, nevěděl co by na to měl říct. Byla to nejspíš pravda, ačkoliv on o tom nikdy takhle nepřemýšlel. „A to je dobře?“ zeptal se po chvíli a Ravil se na něj usmál.
„To se říká ne? Že všechno zlé je nakonec pro něco dobré.“

2

Ten den se opět vrátili dvě rodiny a ani na jednu nečekal jejich milovaný. Kless se o ně staral až do večera, dal jim najíst, ubytoval je, vysvětloval chod Tábora a pak s nimi poseděl, aby se cítili co možná nejméně osaměle. Snažil se je trochu rozptýlit, tak se ptal, jak se jim dařilo v táborech a jaká byla cesta. Nic moc toho nenamluvili, odpovídali stručné, téměř jednoslovně. Truchlily.
Seděli v jednom z přístřešků, u ohně a popíjeli čaj, když se jedna dívka, asi dvanáctiletá, zvedla a došla k matce. Ta byla unavená z pláče, z toho jak čelí nové situaci a když u ní děvče pokleklo a položilo ji hlavu do klína, bezduše ji začala laskat hebké vlasy.
„Doufám, že tu Amat taky brzy bude,“ posteskla si dívka.
Kless vzhlédl od svého dřevěného poháru. „Amat?“ zaptal se překvapeně. Dívčina matka mu věnovala unavený pohled a přikývla.
„Jedno děvče co s námi bylo v táboře. Hodně se spřátelila s ostatními, hlavně tady s mojí Juno,“ vysvětlovala. „Přišla do tábora se svojí starší sestrou a několika dalšími, ti co přežili z jejich kmene. Obě jsou, jak to říci…,“ přemýšlela, „no prostě, říkaly, že jsou dcery náčelníka a nezapřou to. V táboře ochotně každému pomáhaly. Hlavně Shepel je takový vůdčí typ, aniž by se nějak snažila. Dokáže zkrátka poznat, kdo potřebuje zrovna pomoct.“
„Nebo zkrotit rozhádané ženské,“ vložila se do toho Juno a zasmála se. „Pamatuješ, jak uklidnila ty dvě nány, co si vjely do vlasů kvůli lavoru? Taková prkotina, ale vypadalo to, že se snad vzájemně pozabíjí.“ Podívala se smíchem na Klesse, „Shepel si toho všimla. Vtrhla mezi ně než došlo k nejhoršímu a vynadala jim, že se chovají jako malé děti. Donutila je, aby se uklidnily a pak je spravedlivě rozsoudila. Bylo to k pokukání.“
Kless je poslouchal a pomyslel si, že to je přesně jeho sestra. Rozumná, jdoucí příkladem, nápomocná a empatická. A Amat zřejmě díky okolnostem dospěla dříve a následuje příkladu své sestry. Mladík se v mysli dmul pýchou, když slyšel, jak hezky o nich rodina mluví. Kéž by je už konečně spatřil. Vzpomněl si na Shepelenino těhotenství a na to, jaké problémy už dříve s početím měla. Hádal, že kvůli všem těm strastem, stresu i namáhavému putování se nejspíše i tentokrát dítě zřejmě narodilo mrtvé. Byl by zázrak, kdyby ne, přesto onu otázku téměř bázlivě položil: „Jak dopadl její porod?“
Obě se na něj podívaly, velice překvapeně. „Jak víte, že čekala dítě?“ Optala se ho matka a Kless jen sklonil hlavu a pousmál se.
„Shepel a Amat jsou mé sestry, jsme ze stejného kmene,“ začal vysvětlovat. „Rozdělili jsme se, když Ziyar napadl náš domov. Dlouho jsem neměl ani tušení, zda jsou vůbec naživu. Bude to už hodně přes rok, co jsem se viděl naposledy.“
„Páni, tak to je opravdu náhoda!“ Zajásala Juno a bylo vidět, že na alespoň pár chvil myslí na něco jiného, než ztrátu otce. I její matce se na okamžik mihlo světlo v očích, snad díky vědomí, že na světě se pořád děje něco dobrého. „Přeji vám to,“ řekla, zároveň s tím ale nasadila lítostný výraz. „Budete si na ně ale muset ještě počkat. Obě se rozhodly, že se vzdají losování a půjdou jako poslední, aby mohli pomáhat v táboře do poslední chvíle,“ oznámila mu.
Klesse její zpráva trochu rozlítostnila. Jestli je to tak, znamená to dalších pár měsíců jejich stávajícího odloučení a to pro něj bylo těžké. Měl pocit, jako už tolikrát předtím, že už je má na dosah, na poslední chvíli mu však jejich přítomnost proklouzne mezi prsty. Povzdechl si a pomyslel si, proč to musí být zrovna ony, kdo se obětuje, proč zrovna ony mají tak pevný morální kompas a zásady.
Málem se plácl do čela, když v duchu uslyšel Ravila, jak mu několik dní zpátky vyčítá v podstatě to samé a vlastně ho to rozesmálo. Proč právě ony? Vždyť je to tak jasné – protože jsou jeho sestry. Jak by jim to mohl mít za zlé, když dělají jen to, co by udělal on sám, uvědomil si a s tím ještě něco: že i když to znamená další nekonečný odklad jejich shledání, je na ně vlastně pyšný.
„Pokud se tak rozhodly, nezbývá mi než to přijmout,“ pokrčil rameny nakonec. Už bylo pozdě, takže se zvedl k odchodu. „Musíte být unavení, odpočiňte si. Zítra ráno zajdu, abych věděl, že jste v pořádku. Dobrou noc,“ rozloučil se.
„Počkejte,“ houkla ještě žena a on se k ní otočil. „Neodpověděla jsem vám. Shepelenino dítě se narodilo zdravé. Má se čile k světu,“ řekla a unaveně se na něj pousmála.

3

Vzácné chvilky volného času Kless věnoval studiu s Yosem. Chlapcovi znalosti byly poměrně rozsáhlé, byl na svůj mladý věk opravdu dost sečtělý a písmo ovládal bravurně. Potvrdily se však i Klessovi domněnky ohledně jeho postu učitele pro větší skupinu, natož děti. On sám s ním neměl sebemenší problém, jejich výuka probíhala v přátelském duchu, látku vysvětloval srozumitelně a byl trpělivý. Jenže jejich lekce probíhaly soukromě a i tak občas působil roztržitě a nervozně. Yose určitě nebyl schopný předstoupit před větší skupinku a něco vykládat, natož aby si vybudoval nějaký přirozený respekt a autoritu. Měl na to příliš malé sebevědomí a jemnou povahu. On sám by se akorát trápil, dostat post s takovou mírou pozornosti. Co do Klessova vzdělávání si však nemohl mladý velitel stěžovat.
„Jak jde psaní tvé kroniky?“ Optal se ho Kless jednoho dne, když to odpoledne skončili s procvičováním. Už si zvykl, že je Yose vždy překvapen jeho zájmem a trochu se zardí. Snad proto, že krom Ravila a Klesse nebylo nikoho, kdo by se zeptal, jak se má, jak se mu daří. Celé dny chlapec dělal pečlivě svou práci, komunikoval s těmi, kteří potřebovali jeho dovednosti, jinak ale procházel Táborem téměř jako duch. Nikdy se kvůli své bojácné odtažitosti do ničeho nezapojoval, nikdy nebyl do něčeho zapojován. Proplouval mezi lidmi, aniž by mu někdo věnoval pozornost. Až do doby, kdy se začaly vracet rodiny.
„Dobře, pane, děkuji,“ uklonil se nepatrně, nejspíš si to ani neuvědomoval. „V posledních dnech jsem navštívil několik rodin, abych se dověděl o jejich minulosti. Chtěl bych totiž psát i o původu lidí, kteří tu jsou. O jejich původní kultuře, zvycích a tak.“
„To zní dobře. Bude zajímavé přečíst si o rozdílech a nebo o tom, co dělaly kmeny stejně,“ povzbudil ho Kless a vážně ho to zajímalo. „Mohly bychom se z toho časem všichni něco naučit. Z praktického hlediska je to vlastně obrovský zdroj způsobů.“
„Přesně tak, pane. Myslím, že se můžeme inspirovat. A je spousta věcí, co můžeme poznat – od způsobů přípravy jídel, využití různorodých nástrojů až po technologie ve stavitelství. Tak jak jste to využil s panem Onnisem, když jste plánovali jak budou vypadat přístřešky.“
„Jsem rád Yose, že myslíš na budoucnost. Víš co?“ Kless vstal od stolu a poskládal papyry, na kterých se už obstojně začalo klubat umění jeho psaní. „Dávám ti odteď speciální úkol. Kdykoliv ti něco padne do oka, co by mohlo být užitečné, nějaké zjednodušení či vylepšení, které by se mohlo všem hodit, přijď mi to říci.“
Yose přikývl, ale začal se drbat na zátylku, což dělal vždy, když se cítil nesvůj. „Jak ale poznám, pane, že je to důležité? Nerad bych vás obtěžoval s něčím, co se nakonec ukáže jako hloupost.“
„Nepodceňuj se pořád,“ řekl Kless a nalil si trochu vody ze džbánu. Zakručelo mu v žaludku, protože dnešní setkání s Yosem bylo obětováno na úkor oběda. Měl stále hodně práce, celé dny pobíhal po Táboře a vyřizoval, co bylo třeba. Od maličkostí, až po záležitosti neodkladného charakteru. „Jsi chytrý a já jsem přesvědčený, že poznáš, co by mohlo pomoci a být důležité. Tak doufám, že jsme domluveni. Teď už musím jít.“
„Jistě, pane. Na shledanou,“ rozloučil se s ním chlapec a Kless odešel.
Vyšel ze dveří Véčka, kde měli lekci a rozhlédl se. Vzpomněl si, jak Srdce Tábora vypadalo, když sem přišli poprvé. Bylo rušné, hlasité, ani on, ani Ravil do té doby neviděli tolik lidí na jednom místě. Místo pulsovalo tehdy pulsovalo životem. Když se pak vrátili po boji, bylo prakticky mrtvé. Zůstalo tu minimum lidí a měli moc práce na to, aby se potloukali kolem. Srdce Tábora netlouklo, nebylo lidí, kteří by jej sytili energií, svými hlasy, pohybem.
Když se teď ale rozhlédl, změna byla patrná. Nejen že jednotlivé údery začaly nabývat na síle, ale také o dost omládlo. Začaly tu pobíhat různě staré děti. Ženy procházely, muži odpočívali po práci. A s každým novým člověkem, jako kdyby přibyla jedna céva, která ze Srdce pomáhala roznést životadárnou krev do celého Tábora. Ten pohled byl pro Klesse uklidňující, možná dokonce šťastný. Oni, ti všichni tady i ti co přijdou, žijí. Díky nim žije Tábor. Díky nim žije domov.

4

Na další den přišli opět dvě rodiny. Dva přístřešky už pro ně byly připravené a Kless se jako vždy pohyboval u východu z tunelu, aby se jich ujal. Čekal zhruba hodinu, když vyšli nejprve muži, co je doprovázeli, pak rodiny. Jak Kless zahlédl známou tvář, rychle se zvedl z trávy na které seděl a přispěchal k nim. Jedna žena se třemi ratolestmi už se vítala se svým vojákem, takže jí nevěnoval pozornost a šel rovnou ke druhé rodině – žena se dvěma chlapci. Ihned je poznal.
„Levi!“ Usmál se mile na chlapce a jeho mladšího bratra. Pokynul hlavou jejich matce, její jméno vlastně stále neznal. Ale pamatoval si ji stejně jako ona jeho.
„Nevěřila jsem, že vás ještě někdy uvidím,“ usmála se a potřásli si rukama.
„Je to i vaše zásluha. Kdyby jste nám tehdy nepomohli, nejspíš bychom tu s Ravilem nebyli.“ Sklonil hlavu k Levimu a všiml si náhrdelníku, co měl kolem krku. Poklekl k němu a jemně se dotkl dřevěných barevných korálků. „Staral jsi se o bratra dobře?“
Chlapec horlivě přikývl. „Ano pane. Dokonce jsem ho naučil házet žabky na řece,“ nadmul se pyšně, jako voják co splnil náročný úkol. Kless zvedl dlaň a rozcuchal mu husté tmavé vlasy.
„Opravdu? To je skvělé. Splnil jsi svůj slib, jsem na tebe hrdý. Víš co? Ten náhrdelník si nech. Jako odměnu za to, že jsi byl tak silný. Bude ti připomínat, na čem skutečně záleží.“
„Děkuju, pane,“ zaradoval se Levi.
„Kde je táta?“ zeptal se chlapcův mladší bratr a pohlédl na matku, která se chtěla zeptat Klesse na to samé. Už teď měla zlou předtuchu, že tu není a nepřišel je přivítat, jako muž u druhé rodiny.
Kless zvážněl. Teď ta ošklivá část, která naprosto pohltí radost z jejich setkání, možná radost celé rodiny na několik příštích dní. Že Malk padl se dověděl od Gilhema, ještě na hradě. Ti dva spolu bojovali ve skupině, následně bok po boku. Gilhem tvrdil, že byl odhodlaný a nebojácný do posledního dechu.
„Je mi to moc líto,“ řekl konečně tiše Kless soucitně a už nemusel říkat víc. Malkova žena si překryla dlaní ústa a snažila se potlačit pláč, který se stejně po pár vteřinách vydral na povrch. Kless pohlédl na oba chlapce, kteří sice nevěděli, ale tušili. Znovu k nim poklekl a položil jim paže na útlá ramínka. „Moc mě to mrzí, chlapci. Váš otec spolu s ostatními bojoval proti silnému nepříteli. Byl moc odvážný, celou dobu myslel na vás a na to jak vás má rád. Padl proto, aby jste mohli přijít sem a být šťastní. Aby jste už nemuseli hladovět a bát se.“
Levimu se oči zalily slzami. „Táta umřel? Už ho nikdy neuvidíme?“ Zeptal se třesoucím se hlasem, aby se ujistil o významu Klessových slov. Mladý velitel s těžkým srdcem přikývl. V ten okamžik se hoch hlasitě rozplakal a jeho bratr se k němu přidal. Vrhli se matce do náruče, ta je sama plačky pevně stiskla a mladíkovi nezbývalo, než jim dát čas zpracovat tu smutnou zprávu. Po chvíli, která se zdála být nekonečnou, už nešlo jen stát vedle nich a nic nedělat. „Pojďte,“ oslovil je jemně, „zavedu vás do vašeho přístřešku, ať si můžete odpočinout.“
Zavedl je mezi řady příbytků. Nebylo jich tolik jako kdysi stanů, i tak byly jednotlivé řady opatřeny praporky různých barev pro lepší orientaci. Zavedl je do žluté, zhruba do poloviny. Odhrnul těžký závěs a nechal je vstoupit dovnitř. Teď už zase dělal to samé, co u každé rodiny – předal jim základní vybavení, v rychlosti vysvětlil to nejdůležitější ohledně chodu Tábora, poté jim došel do krčmy pro teplé jídlo.
„Poslyšte,“ řekl ještě k ženě, když se měl k odchodu. Přešel jí teď nejhorší záchvat pláče, snad protože se zaměřila na nový domov a vybavení, které jim bylo přiděleno. Všimla si jeho rozpaků, když ji měl oslovit, ale stále neznal její jméno.
„Lynnet,“ řekla slabě. Ohlédla se za chlapci, kteří teď seděli na nízké lavici u spícího ohniště a jedli z dřevěných misek. Pak si stoupla vedle Klesse u vchodu a on přikývl.
„Chtěl jsem říct, že jsem s Malkem mluvil, než jsme šli do boje. To, co se stalo je tragédie, ale snad vám bude útěchou, že byl opravdu odhodlaný a odvážný. Byl připravený za vás položit život, bojovat za vaše bezpečí a budoucnost,“ řekl jí potichu, ve snaze ji trochu ukonejšit. Mlčela, neřekla nic, jen přikývla. Pak se otočila a odešla za chlapci.
Neměl jí to za zlé, věděl, že teď trpí a potřebuje čas. Nejspíše proto, že jim tehdy zachránili život, že sami riskovali ten svůj, to nejcennější co měli, teď celá tahle situace Klesse velmi zasáhla. Bylo mu líto Lynnet i chlapců, bylo mu jich líto mnohem víc, než kterékoliv jiné rodiny, která přišla o svého muže. Právě kvůli tomu, že Malkovi už nikdy opravdu neoplatí jeho tehdejší laskavost. Nikdy mu zcela nesplatí dluh.
Zachmuřený kráčel pomalu k Srdci. Už toho na něj bylo moc, už to stačilo a rozhodl se jít rovnou za Onnisem. Ať se o další příchozí rodiny postará také někdo jiný, on už na to neměl energii. Poslední rodina, kterou přivítá, bude jen ta jeho.

5

Uběhlo dalších několik týdnů, během niž se práce v Táboře nečekaně posunula. Onnis s Klessem se do budoucna vydali správným směrem a nebylo nic, co by jim bránilo tak pokračovat. Každý nově zabydlený se pustil co nejdříve do práce, takže bylo sice o mnohem více hladových krků, ale mnohonásobně více pracovních sil. Komunita se pomalu ale jistě rozvíjela a vylepšovala. Stavěly se nové ohrady, co pojmou více zvířat. Zorala se část veliké louky za Táborem a vznikla pole pro pěstování okopanin. Vykopala se dlouhá strouha od vzdáleného potoka, aby byla voda dostupnější. Rodiny si zvelebovaly a upravovaly své příbytky, tvořili si tak vlastní soukromí a jedinečnost.
Kless měl hodně práce. Každý den vstával velmi brzy a za Ravilem se vracel pozdě večer. Musel dohlížet na spoustu věcí, kontrolovat jejich chod, řešit žádosti obyvatel i jejich problémy, zasedal na nezbytných poradách s ostatními veliteli a když měl volnou chvilku, věnoval ji studiu u Yoseho. Bylo to pro něj náročné, téměř vyčerpávající ale nevadilo mu to. Cítil, že teď dělá pro komunitu maximum, že může jít spát a mít při tom pocit z dobře odvedené práce. Byl tím naplňován a nejlepší na tom bylo, že viděl výsledky. I maličkosti ho dokázaly motivovat a dělaly mu radost. Měl chvilky, kdy se plavil na vlně zadostiučinění, měl pocit, že mu Tábor roste pod rukama a vlastně tomu tak bylo. Zároveň si uvědomoval, že to není jen jeho zásluha. I Onnis pracoval usilovně a nic by nešlo tak dobře, kdyby se obyvatelé nesnažili.
Jediné co ho mrzelo bylo, že nemá čas na Ravila. Na něj už mu nezbýval, jen večer spolu prohodili pár slov, ale to se spolu jen najedli a šli spát. Někdy Kless ani nevečeřel a rovnou únavou zalezl na lůžko. Upřímně se za to příteli omlouval, ujišťoval ho, že ví jak jej zanedbává a že jde jen o přechodné období, než si všichni zvyknou a věci nabudou ustáleného automatického rázu.
Ravil to mu to trpěl. Chápal to a nechtěl mu zasahovat do jeho pracovních záležitostí, přestože nadšený z toho rozhodně nebyl. Občas jej z toho přepadávala trudomyslnost, některé večery proběhly za jeho rozmrzelého jednoslovného odpovídání, ale nedělal to záměrně. Byl z toho prostě jen mrzutý a Kless mu chyběl. Nikdy mu ale nic nevyčítal, čehož si mladík vážil. Oba dva věděli, že něco takového by jim nepomohlo a Klesse to navíc dostalo do nepříjemné situace, kdy by čelil ultimátu, rozhodnout se mezi Táborem a přítelem. Něco takového Ravil nechtěl dopustit, to by mu neudělal a tak prostě zatnul zuby a vyčkával.
„Až se to tady všechno uklidní, vynahradím ti to. Slibuju,“ ujišťoval ho znovu jednoho pozdního večera ve stanu, kdy se oba uložili ke spánku. Zvedl ruku, aby pohladil muže po mohutné paži, co se čím dál více rýsovala díky práci u zvířat. „Cením si toho, že jsi tak trpělivý.“
„Nemám moc na vybranou,“ prohodil Ravil, ale usmál se. Přitáhl si mladíka k sobě do objetí a pevně jej stiskl. Měl chuť se pomilovat, už to bylo dlouho, kdy se oddali jeden druhému. Ale jako pokaždé poslední dobou, než něco začali, Kless už se propadal do spánku. Jen ještě nasál Ravilovu vůni, cítil z něj čerstvé voňavé seno co lichotilo jeho čichu. Samovolně pak zavřel oči a záhy nato tvrdě usnul. Ravil si povzdechl. Jemně přítele pustil, přehodil přes něj přikrývku, letmo políbil na čelo a dlouho zíral do stropu stanu, než ustoupila mírná frustrace z neukojení a přemohla ho únava.
Kless sice vstával brzy, ale nikdy ne tak, jako Ravil. Ten odcházel k práci ještě za tmy kvůli dojení ovcí a koz, které se nesmělo vynechat. Spolu s dalšími chovateli byli obvykle jediní takhle brzy vzhůru. Klesse nechával spát, odcházel tiše, s sebou si vzal jen něco málo na snídani. Zabalil kousek chleba a sýra do šátku a už vylézal ze stanu, když ho zastavil tichý Klessův hlas.
„Počkej,“ zachraptěl rozespale, „půjdu s tebou.“ Začal se soukat zpod přikrývky o oblékat se.
Ravil zaplul zpět do stanu. „Proč? Můžeš ještě spát. Měl bys,“ řekl mu starostlivě. Mladík však zavrtěl hlavou. Pak se ale zarazil a pohlédl na přítele.
„Tobě to vadí?“
„Ne, vůbec,“ ohradil se Ravil. „Jen nechápu proč.“
„Tohle je jediná chvíle, kdy můžu být s tebou. Jinak nemám možnost, tak mě napadlo, že se spolu alespoň nasnídáme.“
Ravil trochu zjihl a usmál se. „To zní fajn ale kvůli mě to dělat nemusíš, Klessi. Navíc jíme vždycky až po dojení, takhle budeš zbytečně brzy vzhůru,“ řekl mu mile, ale mladík se nenechal odbýt, protáhl se kolem Ravila a postavil se.
„Tak vám můžu pomoct, bude to aspoň rychleji,“ pokrčil ledabyle rameny, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc. Ravil si pobaveně povzdechl, věděl, že nemá smysl mu to rozmlouvat. A navíc byl vlastně rád, že budou alespoň chvilku spolu. Společně se tedy vydali k ohradám.
Tam se sešli s ostatními, skupinkou o dvou mužích a třech ženách, kteří byli překvapeni, když se k nim velitel přidal. Nikdo s tím neměl problém, vlastně to mělo dobrý dopad na jejich morálku, aniž by to Kless zamýšlel. Pro ně ale bylo příjemné vědět, že se jejich velitel neštítí fyzické práce a není jen autoritou za stolem. Dokonce je i trochu pobavil, když přiznal že naposledy tohle dělal už hodně dávno a potřeboval by poradit. Ženy se ho ihned ujaly a za Ravilova posměšného úšklebku si ho odvedly k místu, kde se dojily kozy.
„Trochu klidněji, ať ji neplašíte,“ poznamenala jedna z žen, když se v přítomnosti zvířete příliš rychle pohnul. „Jsou trochu plaché a navíc na vás nejsou zvyklé. Tak, to je ono! Jemné plynulé pohyby,“ instruovala ho, když sevřel struk mezi prsty a mléko začalo tryskat do džberu.
„Jde vám to,“ pochválila ho druhá žena po chvilce.
„No, nevím,“ utrousil Kless soustředěně. „Přijde mi, že je nějaká nervozní.“ Jak to dořekl, zvíře roztržitě přešláplo na místě.
Ženy se zasmály. „To proto, že jste nervozní vy z ní. Cítí to. Děláte to docela dobře, tak se uklidněte a uklidní se i ona,“ řekla třetí, dívka možná stejně stará jako on. Nato na ni nejstarší zasyčela, aby nemluvila k veliteli takto neuctivě. Děvče trochu zčervenalo a omluvně sklopilo zrak.
Kless se na ni usmál. „Máte určitě pravdu,“ řekl jí. „Bojím se, abych jí nějak neublížil, tak jsem asi trochu ztuhlý.“
Dívka trochu pookřála a nesměle si zastrčila za ucho pramen vlasů. Po pár chvílích Klesse nejstarší žena od kozy konečně osvobodila. Nejspíše měla za to, že už se pobavili dost a teď je čas na opravdovou práci. Klessovi to sice celkem šlo, ale byl pomalý a oni byli zvyklý, že dojení odsýpá mnohem rychleji, protože zvířat bylo hodně. Zeptal se jich, jestli nepotřebují nějaké ruce navíc, že by se o to postaral, když viděl, v jakém tempu najednou pracují.
„Kdepak, pane, to je dobrý. Už to prostě jen máme v ruce, proto to jde tak rychle,“ mávla rukou nejstarší žena a zbylé přitakaly. Přikývl tedy a vyjádřil patřičný obdiv jejich výkonnosti. Poté jim poděkoval za jejich čas i tvrdou práci a rozloučil se. Šel najít Ravila, který byl o kus dál u ohrady s ovcemi. Nevypadalo to, že by měl mít každou chvilkou hotovo, stádo bylo veliké a on mohl být zhruba v polovině, když k němu Kless dorazil.
„Jak to šlo?“ Zeptal se ho Ravil pobaveně, aniž by přestal střídavě stlačovat oba struky. Kless se dovtípil, že musel tušit, že si ho ženy vezmou do parády, až se tu objeví. Docela obstojně se tím bavil.
„Vrchní dojič ze mě nebude. Ale jsou moc šikovné, vědí dobře, co dělají,“ řekl a rozhlédl se po dalších dvou mužích opodál. „Vy všichni,“ dodal s jistou pýchou v hlase a opřel se předloktím o plot ohrady. Ravil se usmál.
„Já myslím, že všichni v Táboře dělají co umí a snaží se to dělat co nejlépe. A jestli ne, ty nebo Onnis to rychle zjistíte a postaráte se o nápravu. Protože vy taky děláte to, co vám jde nejlíp,“ řekl, aniž by odtrhl pozornost od zvířete. Kless ho sledoval, jak udělal ještě dva tři pohyby, pak vstal ze stoličky, propustil ovci a popadl plný džber čerstvého mléka, aby ho odnesl ke zdi stodoly k ostatním.
„Hej, Ravile,“ ozvalo se za dvojicí a oba se otočili na jednoho z Ravilových kolegů. „Běž se klidně nasnídat,“ navrhl mu muž.
„Ještě nemám hotovo,“ odpověděl mu Ravil. Muž mávl ledabyle rukou.
„My to tady dneska nějak zvládneme, když už tu máš návštěvu. Nasnídej se a pak přijď.“
Ravil se nenechal přemlouvat. „Díky, chlapi. Za chvíli jsem zpátky,“ mávl na ně vděčně. S Klessem se otočili a vyrazili až na samotný okraj ohrad, který byl i pomyslnou hranicí Tábora. Bylo to ještě poměrně daleko, ohrady byly opravdu veliké a tak věděli, že tam budou mít soukromí. Kráčeli pomalu, snažili se společný čas natáhnout, co to jen šlo a při procházkové chůzi se dali do hovoru. Ravil chvilku mluvil o lidech, kteří s nim pracují, o zvířatech a o tom, jak ho péče o ně baví a naplňuje. Dokonce se svěřil, že si dovede představit dělat to po zbytek života. Kless ho rád mlčky poslouchal, bylo příjemné slyšet, že je spokojený a jeho práce je zároveň jeho zálibou, byť to rozhodně nebylo nic jednoduchého.
Došli ke konci ohrady, kde zahnuli doleva, dál podél plotu. Před nimi se rozprostřelo celé údolí, obrovská louka, místo dosud nedotčeno lidskou rukou. Travnatá pláň ležela přímo mezi dvěma horami, takzvanými Zubatými kopci, a její konec se ztrácel za horizontem, za kterým právě začalo vykukovat slunce. Zastavili se aby pohlédli na tu silnou, němou krásu před nimi.
„To je nádhera,“ vypustil z úst Kless, možná si ani neuvědomil, že to vyslovil nahlas. Hleděl na pomalounku sílící sluneční paprsky nad něžnou nevinnou krajinou, v ten okamžik byl tím výjevem naprosto uchvácen. Když ho pak zezadu jemně objaly Ravilovi paže a ucítil jeho dech, jak si opřel hlavu o jeho rameno, pocítil něco zcela nového, nebo přinejmenším dlouho nezažitého.
V jeho nitru se najednou něco přesunulo, uspořádalo, přeskupilo. Něco hluboko v něm se pohnulo, neuvědomělá tíha kterou v sobě až dosud podvědomě měl byla rázem pryč a on se najednou cítil lehčí. Ovládl ho stoický klid, jeho duše se ponořila do blaženého míru. Bylo mu lehce a snad jen Ravilovi paže ho držely aby nezačal stoupat k nebi. Mohl by takhle stát a dívat se na třpytivou rosu údolí celé věky.
„Úchvatné, já vím,“ zašeptal mu Ravil do ucha a sevřel ho ještě o něco pevněji. Přičichl k jeho vlasům, nasál do dutin vůni jehličí, po kterých voněly a lehce ho políbil za ucho. „Jsem šťastný, Klessi,“ řekl potichu, jako kdyby v tento okamžik oba cítili to samé, jako kdyby i Ravilem projelo to prozření, že teď a tady je jejich štěstí.
Kless odtrhl zrak od východu slunce aby se zadíval na ještě něco mnohem krásnějšího. Na Ravilovi upřímné, přívětivé oči, na jeho přátelský obličej a hezký úsměv. Zvedl dlaň aby se dotkl jeho tváře, jemně ji pohladil aby se ujistil, že je to skutečné. Pod růžovými mraky, v teplém světle východu sluneční hvězdy byl Ravil tak nádherný.
„Jestli je tohle sen, tak se nechci nikdy probudit,“ pronesl s ústy už téměř přilepenými na jeho a pak ho políbil. Velice jemně a romanticky, protože v této chvíli to ani nijak nešlo. A stejně tak proběhlo i jejich neplánované milování, které na sebe nenechalo dlouho čekat.
Nevnímali studenou vlhkou trávu, do které se položili, nemysleli na zvířata, na lidi, na Tábor. V tu chvíli neexistovalo nic jiného než oni dva a sílící slunce nad údolím. Jestli si budou pamatovat nějaké milování do konce života, bude to právě tohle, kdy se spojili v euforii nejen tělesné, ale i duševní. Kdy věděli, že před sebou mají společnou budoucnost, která možná nebude vždy lehká, ale bude jejich společná a na tom záleželo.
Zdrželi se více, než měli původně v plánu, ale nijak je to netrápilo. Teď se vraceli zpět k ostatním u ohrad, stále ještě se zarůžovělými tvářemi a vlhkým oblečením od ranní rosy. Ravil rozdělal svůj uzlík s jídlem a rozdělil se s Klessem, přičemž konstatoval, že když se šli nasnídat a vrátí se se snídaní v ruce, bude to ještě podezřelejší.
„Stejně si to všichni domyslí,“ prohlásil Kless, „když ne kvůli tomu jak dlouho jsme byli pryč, tak kvůli těm mokrým kolenou.“ Ukázal prstem na tmavé kruhy na kalhotách, jak Ravil poklekl do vlhké trávy aby jej nakrátko obšťastnil svými ústy.
„Tak jsem si dal předkrm, no,“ pokrčil Ravil rameny a rozesmál se ještě víc, když Kless na jeho vtip reagoval otočením očima v sloup. Pak zvedl ruku a uloupil muži poslední kus sýra, který si právě chystal strčit do pusy.
Už se to blíží, ne?“ Změnil Ravil téma hovoru, když dožvýkával své poslední sousto. „Tvé sestry už by tu pomalu měly být?“
„Musím se zeptat Onnise, kolik rodin ještě zbývá. Když jsem je přestal ubytovávat, ztratil jsem přehled. Páni, to musí působit hrozně. Jako by mi na nich už nezáleželo,“ připustil trochu kajícně, ale Ravil zavrtěl hlavou.
„Nepřijde mi. Podle mě je lepší, že už se kvůli tomu nestresuješ. Víš, že jsou v pořádku a že se brzy uvidíte. Navíc jsi teď hodně zaměstnaný a i tvoje lebka má omezené rozměry,“ zaklepal vesele na přítelovo čelo. „Kdybys měl v té hlavě udržet všechno, myslel bych si, že ani nejsi člověk,“ zasmál se. Kless mu byl za ta slova vděčný a opět, jako už tolikrát, uznal že má nejspíš pravdu. Proto ho miloval, proto ho potřeboval. Ravil totiž vždycky dokázal vidět svět z lepší stránky, uměl Klessovi připomenout, že existuje i jiný úhel pohledu, na který sám často zapomínal. Mladík se na něj vděčně usmál. „A teď už opravdu musím jít. Myslím, že když mi chlapi dali možnost se s tebou najíst, určitě nepočítali, že se zdržím tak dlouho. Pěkně to od nich slíznu,“ řekl Ravil ale nevypadalo to, že by se tím nějak zvlášť trápil.
„Taky už musím. Uvidíme se večer,“ odpověděl mladík. Nato se od něj oddělil ještě před stájemi, obešel je a zamířil prošlapanou cestičkou směrem k Srdci. Ještě k němu ani nedošel a už na něj volala baculatá žena, aby ho odchytila a on vyslyšel její prosby. Kývl na ni, že ji zaznamenal a usmál se. Dnes to bude další dlouhý den a jemu to díky Ravilovi vůbec nevadilo. S dobrou náladou zadýchanou ženu vyslechl a pustil se do práce.