1

Po milování se rozhodli vběhnout do potoka. Voda stříkala při každém jejich kroku, byla hodně studená, na jejich rozpálených tělech málem syčela. Nevadilo jim to. Bylo to příjemné svlažení a je přepadla téměř dětská rozjařenost. Jako dva malí kluci po sobě začali cákat, strkat do sebe, ve snaze shodit toho druhého a smáli se jako pominutí. Byli šťastní.
„Tak jo, tak jo,“ zvedl Kless ruce a hluboce oddechoval. „Vzdávám se a přijímám porážku.“
Ravil na něj přestal cákat a narovnal se. Vítězoslavně se na mladíka zubil, když se brodil kolem něj zpět na břeh. „Neměl jsi šan-“
Kless ho přerušil, když do něj nečekaně strčil. Ravil neudržel rovnováhu a padl zadkem na štěrkovité dno potoka. Při tom se zakuckal, jak mu pár kapek vystříknuté vody vletělo do pusy. Jak se vzpamatoval, podíval se na Klesse, který se před ním smíchy lomil v pase.
„Zákeřný podvod!“ Vztekl se naoko, odhodlaný k okamžité pomstě. Rychle vztáhl ruce, popadl přítele kolem pasu a prostě ho strhl do vody vedle sebe. Kless padl tak nešikovně, že se i v poměrně mělké vodě potopil, hlavu pak vynořil s hlubokým nádechem. Prameny dlouhých vlasů se mu lepili kolem čelisti a musel vymrkávat vodu z očí. Teď se zase hlasitě smál Ravil.
„Pomsta je...mokrá,“ zachechtal se. Kless si dlaní setřel tvář a přidal se k němu.
„Přiznávám, tohle mi patřilo,“ řekl. „Příměří?“ Podal Ravilovi ruku a ten mu ji stiskl. Místo toho, aby jej pak pustil, si ho přitáhl k sobě a políbil na mokré rty.
„Teď už vážně ven. Začíná mi být zima,“ řekl, když se od sebe oddělili a mladík přikývl.
Vylezli na břeh, oblékli se a vydali se zpátky do osady. Ještě chvíli se drželi za ruce, spokojení, příjemně unavení. Neměli tušení, kolik času uběhlo, zatímco byli pryč, ale když se vrátili, kolem už téměř všichni spali. Jen pár jedinců osaměle zíralo do ohňů, nespavci, co potřebovali minimum spánku.
Zalezli do jednoho ze stanů, o kterém věděli, že je volný. Příjemně vystlaný voňavou čerstvou slámou, dokonce s malou miskou sušeného masa. Lidé z osady se o ně starali opravdu dobře starali. Oni dva však na jídlo neměli ani pomyšlení. Byli utahaní, po milování, po dovádění ve vodě. Už si jen lehli, obličejem k sobě, chytili se za ruce a zakrátko spokojeně usnuli.

2

„Brzy na shledanou!“ Mávla na ně ještě z dálky Kakllah, když opouštěli její osadu. Několik lidí stálo vedle ní a také se zdviženou rukou loučilo.
Horda se dala opět do pohybu. Půl dne odpočinku ve vesnici bylo znát, hlavně na posledních raněných, kteří se však rychle uzdravovali. Koně už nutně nepotřeboval nikdo, takže na ně posadili děti, které měli pomalou jízdu za skvělou zábavu. U Kakllah také doplnily zásoby.
Týden. Ještě sedm dní a budou v Táboře. Kless se těšil, nejen proto, že si budou moci všichni konečně pořádně odpočinout. Měl zároveň pocit, šimral ho v břiše, že se skutečně vrací domů. Ano, Tábor byl i pro něj novým domovem, konečně si to uvědomil. Až se vrátí i ženy s dětmi z obou vedlejších táborů, bude to zpečetěno. Až se vrátí, Paramové, stejně jako ostatní zbytky národů, přestanou sami o sobě existovat. Nebylo mu to líto. Všichni se teď vydávají novým směrem, a jestli to znamená bezpečí a dobrý život pro všechny, které má rád, budiž. Je to cena, kterou rád zaplatí.
Vzpomínky mu samozřejmě zůstanou. Nejen ty špatné, strašlivé, ale i ty dobré. Jak se handrkoval s dospívající Amat. Na vůni starého otce a záblesk pýchy v jeho očích, když mu při rituálu Předávání věšel náhrdelník kolem krku. Na matku, její přísnou ale bezbřehou lásku. Na to, jak chodíval s Tobem na ryby. Na mírnou a moudrou Shepel, která ochotně pomáhala všem ve vesnici. Bude vzpomínat i na Makaliho a Borra, kamarády, které naposledy viděl, když jim dal na starost odvést lid do tunelu.
„Co ten výraz?“ Uslyšel vedle sebe pobaveně a nechal se vytrhnout z myšlenek. Ravil s ním srovnal krok a šli teď bok po boku.
„Jaký?“
„No, zadumaný, řekl bych? Tváříš se, jako by jsi měl v botě kámen. Na co myslíš?“ Zeptal se ho přítel. Kless chvilku v hlavě formuloval odpověď.
„Na návrat,“ odpověděl nakonec. „Na sestry,“ dodal pak ještě, ale jeho tón byl podivný, až se na něj Ravil zkoumavě podíval.
„Budou v pořádku, neboj se,“ dotkl se konejšivě jeho ramene. „Za pár dní se konečně setkáte.“
„No právě. Víš já,“ začal mladík nejistě, „jsem z toho vlastně asi dost nervozní,“ přiznal. „Těším se na ně, strašně moc. Ale, já nevím...Bojím se, abych je vůbec poznal. Nevím, jak moc je tohle všechno změnilo, nebo jak moc to změnilo mě. Co když už to mezi námi nikdy nebude jako dřív? Co když,“ hlas se mu vytratil při té myšlence, která mu projela hlavou jako blesk. „Co když mi budou dávat za vinu, co se stalo s naším domovem?“
V mladíkově očích se teď zračila starost a obavy, až to Ravila překvapilo. Nejprve mu chtěl vyčinit, co to mele za hlouposti. V jednom okamžiku si však představil sám sebe, teď, tak jak je, že by se měl setkat se svou matkou a pochopil jeho pochybnosti. Bylo by to skvělé a zároveň naplněné pocitem jisté nepatřičnosti. To mu však říkat nehodlal, chtěl ho podpořit a povzbudit, proto tady je.
„To si vážně nemyslím. Sice jsem je dosud nepoznal, ale pochybuji, že by ti něco vyčítaly. Vždyť jsou naživu díky tobě, Klessi. A i když se toho stalo hodně, pořád je to tvoje rodina, co tě vždycky milovala, ne?“
„Hm,“ přikývl mladík, nevypadal však moc přesvědčeně, takže do něj Ravil strčil, až zavrávoral. „Co to, sakra?“
„Ty jsi vážně hroznej! Proč si to pořád děláš? Proč si pořád vytváříš v hlavě problémy, který neexistujou?! Prostě se taky občas zaraduj!“ Strčil do něj Ravil znovu s vážnou tváří. Když však viděl hochův zaražený výraz, musel se rozesmát. Zakroutil nad ním hlavou a přidal do kroku, nechal tak přítele za sebou.
„Vždyť já se raduju!“ Křikl za ním Kless a rozeběhl se, aby ho dohnal. „Podívej se na mě, jak jsem veselý, sakra!“
To už se Ravil smíchy málem roztrhl.

3

Cesta byla většinu času dobrá. Jen jeden den je přepadl déšť, lilo jako z konve a pršet přestalo až k večeru. Všichni byli promoklí a prokřehlí, velitelé si dělali obavy, zda to horda zvládne. Ukázalo se však, že morálka je vysoká – muže motivoval návrat a ostatní příslib nového bezpečného domova, takže si nikdo ani moc nestěžoval. Navíc, po nepohodlné vlhké noci je přivítalo ranní slunce, které nepřestalo svítit ani přes zbytek dne.
Téměř ke konci putování se cesta všem zdála nespravedlivě dlouhá, sedmý den už toho měli všichni plné zuby. Drželi se sice statečně, ale byli unavení a zásoby už byly také dost tenké, takže se nikdo moc nenajedl. Hlavně bývalému služebnictvu už docházely síly. Jenže jak pokračovali dál, bojovníci začínali poznávat okolí. Oni už věděli, že se blíží ke konci cesty a jak vešla skupina do údolí, nálada se zvedla do nebeských výšin.
´Proboha, jsme vážně zpátky,´ ozval se jeden. ´Už jen kousek a jsme tam,´ zatřásl druhý nadšeně s ženou, která šla vedle něj a podobné komentáře a projevy radosti se začínaly ozývat skrze celou hordu. To nabudilo všechny a skupinou se dokonce začal ozývat zpěv. Údolí přešli rychle, hnala je dobrá nálada, až se ocitli před lesnatou zdí. Dál pokračovali podél jejího obvodu, dokud Onnis, který teď vedl, nezastavil. Neznalí tajného vchodu do tunelu se zmateně dívali jeden na druhého, když stále nespatřovali průchod mezi hustým stromovím a neviděli ani důvod, proč se horda zastavila právě zde.
Onnis se otočil ke kmenům a nahlas promluvil, tak aby jej bylo slyšet co nejvíce: „My, jdoucí ze tmy!“ Prohlásil.
Nic se nedělo, poměrně dlouhou chvíli. Velitel ale dál trpělivě stál na místě a frázi zopakoval ještě o něco hlasitěji. Za pár okamžiků se mezi stromy ozvalo šustění, pomalu sílící, až za jedním kmenem vykoukla hlava muže. Nejprve obezřetný výraz se náhle změnil v široký úsměv.
„Spatříte světlo!“ Zvolal muž odpověď na heslo a přiskočil k Onnisovi. Kless stojící opodál si všiml, jak se mu oči zaleskly slzami radosti. „Jste zpátky, proboha,“ vyšlo z něj úlevně a nepřestával se usmívat.
„Ne, dokud nás nepustíš dovnitř,“ prohlásil Onnis, ale také se usmál. „Tak už to zvedni.“
„Jistě, pane, jistě,“ přitakal muž horlivě a odběhl. O dva metry dál sáhl na kliku od soustrojí, dokonale skrytého pod klestím, a začal jí otáčet. Poklop, ukrytý pod vrstvou hlíny, jehličí, mechu a listí, se začal pomalu zvedat a s každým dalším centimetrem se zvyšoval také údiv nových usedlíků. Valily oči stejně jako kdysi Ravil s Klessem a od několika z nich se ozvalo i citoslovce překvapení. Soustrojí přestalo klapat, poklop se zastavil, zůstal zvednutý a Onnis vyzval hordu, aby klidně vstoupila do tunelu.
„Vítejte doma,“ řekl ještě muž a když zmizel pod zemí poslední ze skupiny, začal točit klikou druhým směrem, aby poklop zavřel.
Procházeli tunelem. Ženy byly nervozní, dole pod zemí, kde nebyl východ na dohled, se necítili dobře, hlavně když ani nevěděli, jak je tunel dlouhý a co čeká na jeho konci. Tiskly své děti k sobě a nervozně se ošívaly. Kless si toho všiml a uklidňoval je. Vysvětlil jim, že jde hlavně o ochranu, aby byl Tábor v úkrytu. Jeho slova zřejmě padala na úrodnou půdu, bývalé služebnictvo se trochu uvolnilo a pokračovalo dál i s ostatními.
Potkávali strážné na stanovištích, kteří je zdravili se stejným entusiasmem, jako muž u poklopu. Vojáci se s nimi vítali, plácali se po ramenou a třásli si rukama, tunel byl napěchovaný radostnými pokřiky. Konečně poutníci spatřili světlo, jak se přibližovali sílilo a oni se ocitli před kovovou mříží. Onnis na ni položil dlaň a téměř rituálně na ni zatlačil, aby se otevřela. Strážný před nimi už ji odemkl a Velitel pomalu vstoupil na své domovské působiště. V hrudi, aniž by to dal nějak najevo, mu srdce tlouklo o závod, když se rozhlédl po Srdci Tábora. Nakonec počkal, až vstoupí poslední člen skupiny, pak před ni předstoupil, roztáhl paže a usmál se.
„Vítejte doma,“ řekl a odpovědí mu byl náhlý a dlouho trvající jásot.
Mezitím přiběhli všichni, kteří zůstali, aby se na vlastní oči přesvědčili, že jsou jejich bojovníci opravdu zpět. Nastalo bujaré veselí ale i pocity smutku, že přišli o tolik dobrých lidí. To všechno se mísilo dohromady a přesto nakonec to jediné, co cítili úplně všichni, byla úleva. Nepopsatelná, fyzicky citelná úleva, že je konec a jsou v bezpečí. Mohou se nyní soustředit na budoucnost, která byla dosud nejistá, mohou se opět zabývat nepodstatnými problémy každodenního života. Rozhodovat jen o tom, jaké jídlo si dají, zda posečou trávu až další den, zda složit dřevo ještě do jedné vrstvy...v zásadě pitomé, bezvýznamné záležitosti, avšak ceněné právě pro svoji nedůležitost. Na to se těšili, to bylo jejich odměnou za odhodlání vyrazit proti Ziyarovi.

4

Ještě toho dne byli noví osadníci ubytováni do jednoduchých stanů které zbyly po vojácích. Onnis je ubezpečil, že je to jen dočasné řešení, neboť nebyli na jejich příchod připraveni. Byli tak unaveni a vděčni za novou šanci, že s tím neměli problém a chápali, že je potřeba udělat ještě spousta věcí na které dosud nebyl čas ani prostředky. Kless v krčmě ihned zaúkoloval Hilu a skupinku starších žen, které také zůstali v Táboře, aby navařily a nakrmily navrátilce něčím výživným a teplým. Během cesty měli k dispozici jen strohé zásoby, takže za každou misku horké hutné polévky byli rádi.
Když bylo obstaráno to nejnutnější, dovolili si i velitelé odpočinout. Onnis s Klessem se domluvili, že další postupy proberou hned další den ráno. Teď si ale také potřebovali oddechnout a dopřát si luxus vychutnat pocity z návratu. Večer se sešli v krčmě, která byla plná a několik lidí posedávalo i na jejím dvoře, ať už u stolů nebo i po zemi. Hodně se tu noc pilo, slavilo se i zapíjelo padlé. Muži velitelům uctivě uvolnili jeden stůl, pár chvil u něj poseděli a popíjeli pivo, pak se jedem po druhém začali trousit do prostoru a bavit se s ostatními. Kless v jednu chvíli zahlédl mladičkého Yoseho, jak stojí v koutu krčmy, opřený o stěnu. Byl sám, ale nevypadalo to, že by se cítil osamělý. Nevědomky se usmíval, zřejmě mu stačilo vychutnávat si samotnou atmosféru veselí, aniž by se aktivně účastnil. Kless vstal, byl rád, že ho vidí a chtěl ho pozdravit. Prodral se davem, chvilku trvalo, než se k němu dostal.
„Ahoj, Yose,“ pozdravil ho, když se chlapci dostal do zorného pole.
Hoch se při pohledu na něj nadšeně usmál. Vlastně se mu oči rozzářily štěstím. „Pane! Moc rád vás vidím!“
„To já tebe taky. Jak se máš? Dařilo se ti dobře?“ Kless s ním automaticky mluvil jako s mladším bratrem, ani si to neuvědomoval. Ten kluk ho k tomu prostě sváděl, nejspíš tím, jak moc se podobal Tobemu. Velmi chytrý a zároveň křehký, odlišný od ostatních mužů a chlapců. A přesto byl pro Tábor stejně důležitý jako oni, jenom jiným způsobem.
„Mám se moc dobře, pane, děkuji. Hlavně teď, když už jste zpátky, všem se moc ulevilo. Jen bych si přál, aby se vás vrátilo víc,“ řekl Yose srdečně.
„To já taky. Padlo hodně dobrých mužů, nikdy nesmíme zapomenout na jejich oběť. Zároveň ale musíme jít dál.“
Yose přikývl a na chvilku bylo ticho, než ho chlapec přerušil. „Je to pravda, pane? Opravdu jste vy sám zabil Čaroděje?“ Optal se trochu nervozně.
„Jak to víš?“
„Hodně se teď mezi lidmi mluví. O vás všech, co jste dokázali. O Panu Leggovi. Ale hlavně o vás, pane. Prý jste se vydal čelit mu úplně sám.“ V jeho hlase byl značný obdiv.
Kless se trochu ošil. Pořád si nebyl jistý, jestli je správné, že ho berou jako hrdinu, on sám se za něj nepovažoval. „Je to pravda,“ přikývl ale jedním dechem dodal: „nedej však moc na to, co ostatní říkají. To co jsem udělal, byla vlastně docela hloupost. Málem jsem za ni zaplatil životem.“
„To jsem také slyšel. Pán Ravil mi o tom pověděl. Jsem moc rád, že se vrátil i on.“
Pán Ravil, zopakoval si Kless v hlavě a musel se usmát. Tenhle kluk má v ústě snad všechny krom sebe samého. A duši čistou jako dítě.
„I tak, pane, dokázal jste to. Já jsem věděl, že to dokážete,“ usmál se Yose a trochu se při tom začervenal. „Už vás nebudu rušit. Je tu spousta lidí, co si chce s vámi popovídat. Chápete, připít si s hrdinou.“
„Příliš si mě idealizuješ, Yose, to nedělej,“ usmál se na něj Kless vstřícně a chlapec stydlivě uhnul pohledem. „Ale máš pravdu, musím už jít. Brzy se uvidíme,“ rozloučil se s ním přátelsky a chystal se k odchodu, když ho chlapec nečekaně zadržel. Kless se k němu otočil zpět a spatřil, jak je nervozní a možná i překvapený sám sebou, že mu zabránil v odchodu. „Copak?“ Zeptal se ho klidně.
„Promiňte pane, ještě jsem vás chtěl o něco požádat,“ zarděl se a Kless ho pobídl, aby pokračoval. „Víte, měl jsem docela dost volného času, když jste byli pryč. Snažil jsem se porůznu pomáhat, kde to šlo, ale nikde ze mě moc nadšení nebyli. Mám prostě odmalička talent být velmi nešikovný, co se manuální zručnosti týče,“ zazubil se nuceně. „To je jedno. Chtěl jsem říct, že jsem měl příležitost začít psát kroniku Tábora. Jak a proč vznikl, o národech, které se sem dostali, prostě o všem.“
„To je skvělé, Yose,“ řekl nadšeně Kless. Ten nápad se mu líbil. „Je báječné, že bude nějaké svědectví pro další generace.“
„Děkuji, pane. Proto jsem vás chtěl poprosit...Myslím, že by bylo dobré, abych tam napsal jména mužů, kteří padli. Jak jste říkal, neměli bychom na ně zapomenout a já bych jim tak chtěl vyjádřit úctu. Vždyť díky nim jsme teď tady. Jenže já je rozhodně všechny neznal, potřeboval bych od vás i ostatních velitelů nějaký seznam,“ navrhl nesměle.
Kless si povzdechl a položil mu ruku na hubené rameno. „Teď jsou na řadě důležitější věci, Yose. Musíme pořádně vylepšit a připravit Tábor pro ty, co přišli a ještě přijdou. A také, těch jmen je opravdu hodně,“ promluvil k němu smířlivě. Yose trochu posmutněle přikývl a uhnul pohledem.
„Rozumím, pane. Naprosto to chápu, nedělejte si s tím starosti. Byl to jen takový nápad, klidně na to zapomeňte,“ řekl a donutil se k úsměvu. Nechtěl Klesse zbytečně zatěžovat a teď si v hlavě vynadal, že mu nedošlo, kolik práce jeho pána ještě čeká. K jeho překvapení ale Kless zavrtěl hlavou.
„Špatně jsi mě pochopil,“ usmál se na chlapce znovu, „myslím, že je to výborný nápad, opravdu. Jen musíš chvíli počkat, až se všechno ustálí. Hned potom dáme ten seznam dohromady, máš mé slovo. A děkuji ti, za tvou iniciativu. Drž se jí.“
Yose jako kdyby se po jeho slovech opět rozzářil. „Děkuji, pane!“ Vyhrkl nadšeně a znovu se pro dnešní večer, tentokrát naposledy, rozloučili. Když od něj Kless odcházel, pomyslel si, že má toho chlapce opravdu rád. I kvůli Tobemu se rozhodl držet nad ním ochrannou ruku pomyslného staršího bratra.

5

Ten večer šli spát pozdě, unavení jak popíjením, tak sociální náloží, která na ně útočila ze všech stran. Kless ten večer mluvil s velikým množstvím lidí, jejichž jména zapomněl hned potom, co se mu představili. Nebyla to jeho vina, nebylo v jeho silách si je zapamatovat, ať už kvůli pivu, nebo kvůli množství. Nijak ho to netrápilo. V podroušeném stavu už chtěl jediné – zalézt s Ravilem do stanu, sundat mu kalhoty a vychutnat si jeho majestátní mužství.
„Klessi,“ vydechl přítel, když mu zabořil hlavu do klína. „Nevím, jestli nejsem moc unavený a...ahh“ nedokončil větu. Unavený možná byl, ale ne dost na to, aby ho mladík nevzrušil. Kless se ani neobtěžoval nějak mu odpovídat, prostě si ho užíval. Laskal, líbal a sál ten orgán s neukojitelnou chutí a takovou vervou, že netrvalo dlouho a Ravil naposledy hlasitě zasténal rozkoší. Než se vydýchal, Kless si lehl na bok vedle něj, se spokojeným mírným úsměvem a zavřel oči. Ravil se k němu otočil, že ho políbí a třeba mu i oplatí jeho péči. Jenže než stihl cokoliv z toho, všiml si že Kless spí. Ravila překvapila rychlost, s jakou dokázal usnout, vzápětí ho to ale pobavilo. Tak se jen natáhl pro přikrývku, přehodil ji přes mladíka, políbil ho jemně na čelo a zakrátko se i on propadl do bezesného spánku.
Ráno bylo pro Klesse celkem náročné, pochopitelně. Nespal moc dlouho a také ho trochu bolela hlava. Trvalo dlouho, než dokázal zcela rozlepit víčka a pořádně se probrat. Když se posadil, mírně mu houplo v žaludku, takže se musel chvíli vydýchávat, nakonec se mu ale podařilo mátožně se vyplazit ze stanu. Spícího Ravila nechal uvnitř.
Nikdy předtím kocovinu neměl a tak ho její příznaky moc nepotěšily. A že se vzbudil tak brzy nebyla náhoda, ale zásluha močopudného alkoholu, který jej zkrátka nekompromisně vyslal ven. Cestou do ke křoví si párkrát hluboce odříhl, naštěstí pokaždé vyšel ven jen nahromaděný vzduch a ne obsah žaludku, i když to bylo na hraně. Tohle bude dlouhý den, pomyslel si a tiše zasténal nad bolavou hlavou. Už nikdy víc, příště si dá pozor, kolik toho vypije, napomenul se a opláchl si obličej u kádě. Voda byla ledová, což teď více než přivítal.
Vydal se k Véčku, kde se měl sejít s Onnisem. Jak procházel Táborem, zjistil, že není jediný, kdo si dnešní den vychutná v následcích alkoholového opojení. Většina lidí ještě spala a ojedinělé tváře, které spatřil odpovídali vzhledem stavu, který sám pociťoval. Ale na druhou stranu se mu to líbilo. Byla v tom jistá soudržnost, koherence, která jej bavila.
Zaklepal a otevřel dveře budovy Véčka. Onnis seděl u stolu, bradu podepřenou dlaní, skloněnou. Zřejmě už dumal nad dokumentacemi vysázenými na stole, myslel si Kless, ale když přistoupil až k němu a sedl si, zarazil se a pak se rozesmál. Věčně zodpovědný vážný velitel teď namísto přemítání nad papyry spal na židli, opřenou tvář zmáčknutou do faldíku. Už jen chybělo, aby mu z koutku pootevřených úst odkapávala slina. Kless do něj strčil, muž sebou trhl, párkrát zamlaskal a otevřel oči.
„A já myslel, že dostanu kázaní, že jdu pozdě,“ řekl se smíchem mladík. „Vypadáš příšerně.“
Onnis si promnul zmačkanou tvář a sáhl po džbánu s vodou, co stál na stole. Ani se nezatěžoval rozléváním do poháru, prostě z něj začal hltat, dokud jej téměř nevyprázdnil. Pak si hlasitě odříhl.
„Tohle už nikdy neudělám,“ prohlásil konečně kocovinou zastřeným hlasem. Zdálo se, že je na tom ještě hůř než Kless, což mladíka opět pobavilo. Nehodlal ho však trýznit, spíše s ním soucítil.
„Jsme sice velitelé, ale taky pořád jen lidi. Jestli tě to uklidní, taky nejsem úplně svěží, mám hlavu jako střep,“ přiznal. „Mám přijít později?“
Onnis zavrtěl hlavou a dopil džbán. „Já se proberu. Není času nazbyt, musíme se dát do práce.“
A tak se do ní pustili. Začali plánovat, přemýšlet, kontrolovat. Yose odpovědně po celou dobu jejich nepřítomnosti vedl a zapisoval údaje o zásobách, zvířatech a dalších důležitých věcech, takže věděli s čím mohou pracovat a co je potřeba sehnat nejdříve.
Shodli se, že nejdůležitější teď je připravit přístřešky pro rodiny. Společně debatovali, jak by měly vlastně vypadat, aby byly funkční, pohodlné a jejich výstavba zároveň rychlá a nepříliš náročná na materiál. Do základu, jejich zdokonalování a úpravy budou záležitostí dalších dní. Kless trval na tom, že musí být dostatečně veliké a základem je možnost rozdělat v nich oheň, to dle něj, je zásadní. Vzpomněl si na Malkovu vesnici a tamní příbytky, ty byly dle jeho názoru dobrým vzorem. Co nejdetailněji je Onnisovi popsal a přidal ještě pár svých vlastních vylepšení, která jej během hovoru napadala. Jeho partner si zapisoval poznámky, sem tam k tomu něco podotkl, ale vesměs s celou věcí souhlasil.
Pak přišla řeč na přemístění lidí z tábora A a B. Jako nejlepší možnost jim připadalo zabydlovat je postupně. Nevznikne tak chaos a budou mít čas budovat pro ně bydlení, zároveň už přijdou do hotového. Dvě rodiny z každého tábora, v intervalu daném rychlostí budování, ale musí být pravidelný, aby nebyli lidé znepokojeni.
„Kdo zrovna půjde se bude muset losovat, to bude nejspravedlivější. I tak tam morálka asi nebude nic moc, bojím se nepokojů,“ řekl Kless.
„Proto je tak důležité, aby byl převod pravidelný. Aby měli jistotu, že se na věci pracuje a nikdo je tam nenechá. Zase tolik bych se toho nebál, myslím, že budou rádi, že se brzy dostanou sem.“
Kless přikývl a vykoukl ven z okna naproti. Pracovali dlouho, ani mu to tak nepřišlo, ale podle světla odhadoval, že už bude pozdní odpoledne. Ozvalo se mu prázdné břicho, byli tak zabraní do práce, že se zapomněli i najíst. „Fajn, takže tohle taky máme, alespoň stručně. Teď bych si dal alespoň přestávku a najedl se.“
„Souhlasím,“ řekl Onnis a začal rozházené dokumenty rovnat do štosů. „Vlastně bych už to dneska ukončil úplně, mám dost. Jdeš se najíst do krčmy?“
„Asi jo, mám chuť na něco pořádného. Jdeš se mnou?“
Onnis jeho návrh přijal a dali se společně k odchodu. Sice se dohodli, že pro dnešek s prací skončí, ale jak byli spolu, nešlo jim přestat o tom mluvit. Ani jednomu to nevadilo, spíše si rádi poslechli návrhy a připomínky toho druhého, takže i když se po chvíli usadili ke stolu v krčmě, stále rozebírali záležitosti ohledně Tábora.
Objednali si každý po misce dušeného masa s chlebovou plackou a s chutí se do ní pustili. Dnes bylo v lokále o poznání méně lidí a ti co přišli jen usrkávali a potichu se vybavovali. Žádné bujaré veselí se dnes nekonalo, toho měli všichni do zásoby z předešlého večera. Onnisovi jídlo rozhodně bodlo, jedl s chutí stejně jako Kless, kterému se také udělalo lépe.
„Měl bych se naučit číst a psát,“ prohlásil mladík mezi sousty. „Hodně mě omezuje, že to neumím.“
„Omezuje, nebo rozčiluje?“ Usmál se muž naproti němu.
„Obojí.“
„Já jsem jedině pro, jestli sám chceš. Pravdou je, že by to spoustu věcí ulehčilo a myslím, že Yose s tím nebude mít problém. Vlastně mě, samozřejmě do budoucna, napadla jedna věc,“ nadhodil a Kless se na něj se zájmem podíval.
„Že by se mohli hromadně učit i děti?“ Řekl a Onnis nejprve překvapeně a poté spokojeně přitakal. „Také jsem na to myslel. Do života jim to určitě přinese jen benefity a mohli by se naučit i trochu kázně a disciplíny, kdybychom to pojali komplexněji.“
„Přesně tak. Jen se bojím, že Yose nebude schopen, se svou povahou, jen tak předstoupit před haldu rozjívených dětí a začít je usměrňovat aby ho vůbec poslouchali.“
Kless polk poslední sousto a zatleskal dlaněmi aby se zbavil drobků. „Promluvím s ním, až se u něj budu učit. Což mám v plánu, až se všichni vrátí a opadne ten největší nával. Ale nutit ho nebudu. Raději bych to případně vyřešil jinak,“ řekl mladík a jeho partner souhlasil.
Kless se zvedl, že ještě obejde Tábor, jestli je vše v pořádku a pak už si dá volno. Už se chtěl rozloučit, když si vzpomněl ještě na jednu věc, kterou chtěl s Onnisem probrat. „Ještě jsem chtěl,“ vrátil se o dva kroky zpět ke stolu, „doufám, že nebudeš proti, když Ravila zařadím zpět k práci se zvířaty? Šlo mu to dobře a i chlapi co s ním dělali byli spokojení.“
Onnis pokrčil rameny. „Beze všeho. Stejně bych ho tam asi sám poslal. Pro důvody, které jsi zmínil,“ odpověděl mu. Kless poděkoval, rozloučil se a opustil krčmu.
Venku se na okamžik zastavil, mimoděk se rozhlédl po Srdci a nasál do plic čerstvý vzduch. Byl už večer, tak dlouho jedli, a on měl z dnešního dne dobrý pocit. Udělali s Onnisem kus práce a přestože se z počátku bál, jak jim partnerství půjde, vypadalo to, že na zásadních věcech se shodnou. Nezbývalo než doufat, že to tak dobře půjde i nadále. Teď měl ale pocit, že ano. Znovu se rozhlédl a pak pomalu vykročil na obchůzku.

6

V následujících dnech se dalo vše do pohybu, tak jak to oba velitelé naplánovali. Jednoduché stany po vojácích se postupně likvidovaly a namísto nich vznikaly nové, o poznání větší a bytelnější stavby. Mužů tu teď bylo mnohem méně a práce hromada, ale některé ženy z řad nových usedlíků se chopily stavařského náčiní stejně dobře jako jejich mužské protějšky, takže výstavba šla v celku rychle. Zpočátku, než došly zásoby materiálu. S tím se ale počítalo a všichni se snažili postupně je doplňovat, aby se práce nezastavila.
Bylo znát, kolik rukou tu najednou chybí, kolik mužských paží schází. A nejen na stavbách, ale i na běžném chodu Tábora, který se snažil znovu nabrat plynulé a fungující tempo. Jeden druh práce, který obvykle zastávalo třeba až šest chlapů, teď museli zvládnout dva. Všichni dřeli do úmoru, ochotně, díky příslibu, že teď je třeba prostě vydržet. Že se brzy všechno zklidní a uvítají konečně své rodiny.
Za dva týdny už bylo dost přístřešků, aby se mohly vracet první rodiny. Onnis proto vyslal skupinku mužů, kteří je vylosují a doprovodí domů. Část jich pak zůstane v táborech aby vypomohli s balením a dohlédli na pořádek v případě nepokojů. Kless ve skrytu duše doufal, že jeho sestry budou vybrány co nejdříve, zároveň se na to nechtěl příliš upínat, aby nebyl zklamaný. Přesvědčoval sám sebe, že musí být trpělivý a pár dní navíc už vydrží.
A přesto, když se o několik dní později otevřela brána a vešli první dvě rodiny, napjatě sledoval, jestli nezahlédne známé tváře svých sester, nebo Paramů. Nebylo tomu tak, první rodina byla žena s malým chlapcem a stařičkým párem, druhá byla matka se dvěma dětmi. Od teď, až do příchodu posledních návrativších to bylo půl na půl – zda se rodiny shledají se svým vojákem, či ne. Žena s chlapcem se mohla radovat, jen co ji její muž spatřil na okraji Srdce, vrhli se do vzájemného objetí a dojetím se rozplakali. Bylo dojemné a hřejivé to sledovat, než se z druhé strany ozval další pláč, tentokrát však naplněný bolestí ze ztráty. Druhé ženě se manžel nevrátil, jeho tělo bylo spáleno na nádvoří hradu. S úpěnlivým vzlykáním padla na kolena, její děti se ji zmateně pokoušely utěšit. Kless ji zdálky mlčky pozoroval a uvědomil si, že takhle to teď bude – ty návraty budou naplněné největším štěstím a zároveň nepředstavitelnou bolestí.
Nevydržel se na ženina muka jen koukat. Vykročil a když překonal vzdálenost mezi nimi, poklekl k ní a konejšivě ji položil ruku na rameno. Zarudlýma mokrýma očima se na něj podívala, plakat nepřestala.
„Je mi líto vaší ztráty. Chápu, že je to těžké,“ řekl potichu a ona beze slova zabořila obličej do dlaní a vydala další hlasité vzlyky. „Váš muž padl, abychom mohli žít dál v pokoji a míru. Aby vaše děti mohly vyrůstat v bezpečí. Pojďte,“ jemně ji vzal za paže a pomohl jí na nohy. Vyškrábala se na ně a nechala se jím dál podpírat. „Teď musíte být silná. Kvůli nim,“ otočil se na děti, chlapce a děvče, kolem sedmi a pěti let. Po jejich jemných ušmudlaných tvářích už také stékaly slzy. I žena se na ně podívala, pak se pustila Klesse a plačky roztáhla náruč. Děti k ní ihned přispěchaly, každé ji objalo z jedné strany a ona na ně spustila paže jako by to byly perutě strážného anděla. Věnovala Klessovi pohled a přikývla.
„Máte za sebou dlouhou cestu, pojďte za mnou,“ vyzval jí a ona poslechla. Zavedl ji do krčmy, kde dětem přinesl každému misku vydatného jídla, hltavě se do něj pustily. Žena odmítla, zármutek ji připravil o chuť, ale starostlivému veliteli slíbila, že se brzy nají. Když děti vylízaly misky, odvedl je do jejich přístřešku a dal jim vše, co by mohli do začátku potřebovat – zásobu dřeva, křesadlo, nějaké přikrývky, primitivní kotlík a pár dalších věcí. Poté, než odešel, aby je nechal odpočinout, ještě přistoupil k ženě. Opět ji položil ruku na paži. „Vím, jak je to těžké, věřte mi,“ promluvil a ona se hodně snažila znovu nerozplakat, „ale nejste sama, ano? Cokoliv budete potřebovat, přijďte za mnou, nebo za někým z velitelů. Postaráme se o vás, máte mé slovo,“ pokusil se na ni usmát, trochu ji uklidnit.
Neřekla nic, do doby, než odhrnul těžký závěs ve vchodu. „Děkuji,“ špitla nakonec. On jí jen pokynul a odešel.