1

„Jsi si jistý?“
Protočil oči v sloup a možná i trochu vzdorovitě položil chodidla na zem. „Ravile,“ oslovil přítele poněkud kysele. Pak vzal jeho přehnanou starostlivost na milost, napomenul se, že se snaží jen pomoct. „Už fakt musím,“ usmál se na něj s vysvětlením a pokynul hlavou ke dveřím provizorní ošetřovny.
Ravil obešel pryčnu, aby jej jistil. Kless ho chtěl znovu uzemnit, že to zvládne, ale jak se postavil, přemohla ho slabost a nebýt přítele, asi by skončil na zemi. Ravil ho podepřel a samolibě se usmál. Pomalu se rozešli k venkovním latrínám.
„Jak je to možné? Mám tak slabé nohy,“ pronesl mladík a dokonce se trochu zadýchal.
„Hm, já nevím. Možná tím, že tvoje tělo tři dny požíralo samo sebe a zatím jsi jedl jen řídkou polévku?“ utrousil muž sarkasticky a roztáhl rty v úsměvu. Hodně se teď usmíval, čím víc se Kless zotavoval, tím více byl veselejší a v dobré náladě. Asi si to ani neuvědomoval. Uslyšel, jak si Kless odfrkl. „Neboj se. Za pár dní už budeš zase fit,“ uklidňoval milencovo rozladění.
Pomohl mu až ven, kde zabočili doleva k samotnému rohu nádvoří. Bylo to poprvé co se mladík dostal ven a rád nasál do plic čerstvý vzduch. Cestou se prohlédl zbytky spálené hranice, samotný obřad Onnis provedl ještě když byl v bezvědomí. Teď už po něm zůstal jen kruh ohořelé trávy a popel. I zápach už byl pryč.
Po nádvoří se pohybovalo několik mužů. Někteří balili věci, které se z hradu na Onnisův pokyn odnesou, ve většině se jednalo o užitkové předměty, které by se mohly hodit. Muži ale měli dovoleno vzít si i nějakou drobnost – vázičku, šperk, obrázek a podobně. Zkrátka dary, které můžou věnovat svým ženám či dětem až se konečně shledají.
Zbytek mužů se jen tak poflakovalo, odpočívalo na slunci. Mluvili o tom co bude až se vrátí domů, představovali si shledání s rodinou. Zaplňovali tak čas, během něhož čekali na uzdravení svých kamarádů a bratrů ve zbroji. Snad to bylo i tím příjemným počasím, když si Kless pomyslel, že všichni vypadají uvolněně a v dobré náladě. Jako když po strašlivé bouři opět vyjde slunce.
Dvojice pomalu kráčela k rohu a Kless si postupně všiml, že mu muži věnují zvýšenou pozornost. Kolemjdoucí ho s vypnutým hrudníkem zdravili, ti co byli dál na něj s uznáním kývali, nebo přímo pokorně klonili klonily hlavy, jako by se klaněli.
„Co to…?“ Vypustil z úst zamyšleně. Ravil, který jej stále podpíral se rozesmál.
„Řekněme, že se tady o tobě hodně mluvilo, když jsi byl mimo,“ prohlásil a na mladíkův tázavý výraz pokračoval. „Copak to nechápeš, Klessi? Oni vědí, co všechno jsi pro vítězství udělal. Mají tě v úctě.“ Napodobil dramatický hlas barda, který vypráví příběhy: „Kless, neohrožený mladý velitel se v přestrojení vrhl mezi hordu nepřátel, nedbajíc nebezpečí, které číhalo ze všech stran! Vlastní rukou zabil Čaroděje a zbavil tak les veškerého zla,“ chechtal se. Došli k cíli.
Kless zaplul do onoho privátního úzkého prostoru a udělal co musel. Když pak vyšel ven, automaticky se opět zachytil přítele, nohy už se mu pěkně třásly. Pak se zamračil. „Ale to přeci není pravda. V tom davu jsem nebyl sám,“ sklonil hlavu a pomyslel na svou skupinu, když se začali vracet. Nikdo z nich nepřežil, jak se dověděl už předtím. „A Ziyara jsem zabil jen proto, že jsem opustil své muže,“ dodal s výčitkami v hlase.
Ravil se jím nenechal rozesmutnit. Kless byl na sebe vždycky moc přísný, to už věděl. Tentokrát mu nedovolí, aby ho jeho vlastní skromnost a myšlenky na to, co se nepodařilo, ovládly. „Pro ně jsi odvážný velitel, který se sám vydal do útrob hradu a čelit možné přesile, abys je zbavil muže, který jim vzal domovy i blízké, to tě nenapadlo?“ zvedl vyzývavě obočí. Poskytl tak chlapci další úhel pohledu, který jej dosud nenapadl. „Pojď se posadit,“ navrhl a za pár kroků usedli na provizorní lavici, co si sem muži donesli. Bylo tak krásně, sluneční paprsky které byly silné ale nijak nepálily, hřály Klesse na bledých lících.
„Tak už toho nech,“ nadhodil Ravil.
„Čeho?“
„Toho věčného zpytování. Copak už z toho nejsi sám unavený? Pořád myslet na to, co jsi mohl nebo nemohl udělat líp a trápit se při tom. Samozřejmě, stala se spousta špatných a smutných věcí, ale tentokrát ti to hlavní uniká.“
Klessův tázavý pohled.
„No přeci, že je konec, hlupáku! Brzy se setkáš se sestrami,“ strčil ho Ravil pobaveně do ramene.
V Klessovi hrklo. Jak? Jak proboha mohl zapomenout na své sestry? Vždyť to kvůli nim do toho všeho šel, kvůli nim se stal velitelem a bojoval.
„Nakonec se to stalo osobním, co?“ Prohlásil Ravil, jako kdyby mu četl myšlenky. Po chvilce mladík přikývl.
„Zapomněl jsem na ně,“ přiznal. „Měl jsem toho v hlavě tolik, co musím udělat. Máš pravdu...i když jsem do toho zprvu nechtěl jít, nakonec mi na tom moc záleželo.“ Hluboce se zastyděl, že na ně i na zbytek Paramů přestal myslet.
„Myslím, že je to pochopitelné. Bylo toho na tebe hodně a děla se spousta věcí. Nevyčítej si to,“ snažil se mladíka povzbudit. „Teď můžeš věnovat veškerou energii tomu, že se na ně budeš těšit,“ dodal vesele. Kless opět přikývl.
Pak bylo ticho. Oba muži jen seděli na slunci, mírný vánek si pohrával s ramínky jejich vlasů a bylo jim příjemně. Ravil zavřel oči a v dobré náladě si představil, jak se Klesse dotkne. Chyběl mu jako milenec, jako láska. Byl tak rád, že je naživu a už i v pořádku, chtěl by ho znovu sevřít v náručí, políbit, pomilovat. Zastrčit mu jemně pramen dlouhých vlasů za ucho a usmát se na něj tím jedinečným osobitým úsměvem, kterým jej obdařil jen když byli sami. Ucítil dotyk na dlani a otevřel oči.
Kless se na něj díval s vážnou tváří a stiskl jeho ruku ještě pevněji. „Polib mě,“ řekl tiše a zároveň odhodlaně.
Ravil překvapeně zamrkal a rozhlédl se kolem. „Cože?“
„Polib mě, Ravile,“ zopakoval Kless znovu o něco hlasitěji.
„Tady?“
„Ano.“
„Ale vždyť-“
„Ravile,“ oslovil ho mladík, „je po všem, sám jsi to říkal. Něco důležitého a náročného v mém životě je u konce a já jsem přemýšlel. Odteď chci žít jinak, po svém. Beze strachu, bez zášti. Chci začít znovu, s čistým štítem a chci abys byl se mnou. V mém novém životě máš hlavní roli a já se nechci schovávat. Je mi jedno, co si kdo myslí, odteď si svůj život budu řídit podle sebe.“
Ravil oněměl a zíral na něj. Po pár okamžicích si uvědomil, že vlastně ani není nic, co by na to chtěl říct. Jen se usmál, pohladil Klesse po tváři a pak se nahnul k polibku. Byl teplý, dlouhý a láskyplný. A že na ně muži kolem zírají s ústy dokořán jim bylo úplně ukradené.

2

„Dobrá! Vyrážíme,“ vydal Onnis rozkaz a mávl rukou. Zástup, nyní o hodně menší, se pomalu rozešel z nádvoří. Kless mezi ním, s Ravilem po boku se otočil a vzhlédl. Z několika oken hradu už se začal linout kouř. Z věže, kde začali šířit oheň už šlehaly plameny a postupně se objevovali, jak muži s loučemi scházeli níž a postupně zachvacovali hrad ohněm. Nakonec je zahlédl jak vyběhli z hlavního vchodu, zahodili louče a přidali se k ostatním, kteří procházeli ven bránou. Všiml si i Elish, která se také dívala a než se otočila k odchodu, odplivla si.
„Určitě nechceš koně?“ Ozval se vedle mladíka Hodd. Zavrtěl hlavou.
„Jsem v pohodě, díky. Oni je potřebují víc,“ kývl hlavou do strany ke skupince jezdců. Koně, které našli ve stáji teď sloužili pro zraněné, kteří byli ještě příliš slabí na cestu pěšky, nebo měli zraněné nohy. Onnis by neváhal ještě počkat, ale muži sami se dušovali, že pokud mají k dispozici koně, cestu zvládnou. Kless byl ohledně sebe přesvědčený také. Nebyl sice ještě tak ve formě, ale rána už nebolela a po pár vydatnějších porcích jídla už se cítil mnohem lépe. A jak jinak má znovu přimět svaly pracovat, než že je bude používat? Nebylo o čem přemýšlet.
„Kdyby něco, tak řekni,“ plácl ho Hodd po rameni a odběhl za Onnisem do čela skupiny.
„Vezmu tě na záda, kdyby něco,“ rýpl si pobaveně Ravil a Kless se na něj ušklíbl. Pak se k němu o něco více mezi muži přiblížil a krátce mu stiskl dlaň. Věnovali si vědoucí úsměv.
Když horda sešla kopec, zastavila se na úpatí. Od hradu už se linul veliký táhlý oblak kouře, musel být vidět na kilometry daleko. Muži i bývalé služebnictvo se na hořící stavbu mlčky dívali povětšinou s pocitem zadostiučinění. Někteří při tom pohledu mysleli na padlé bratry, pár z nich se ještě naposledy pomodlilo za jejich duše. Celé to mělo zvláštní obřadní nádech, jak téměř všichni přihlížející pálili ve šlehavých plamenech své zkušenosti spojené s tím místem. Vše, co bylo v hradu už hořelo, krom kamene a vyvolávalo to hořkosladké pocity.
I Onnis se modlil, nepochybně za Legga, jak si Kless při ohlédnutí všiml. On sám už všechny modlitby zapomněl a nechtěl na ně vzpomínat, ale kdyby ano, jednu by padlému příteli věnoval.
„Půjdeme,“ kývl na Onnise Temal, když se zdálo, že uplynula už dost dlouhá doba. Velitel přikývl, vydal pokyn a horda se dala do pohybu. Poslední se od hořícího hradu odlepil Kless. Díval se na šedý kouř a plameny a věděl, že nikdy nezapomene. Navždy bude mít pohled na krvácející rodiče v hlavě, navždy si do mozku uložil bratrův křik, ten drásající zvuk. Jeho jizvy nikdy nezmizí.
Stejně tak si ale bude pamatovat na den, kdy to ukončil. Pohled do zelených ledových očí, které byly v posledních okamžicích Ziyarova života naplněny čirým strachem. Pohled na Arpádovu potupnou smrt i okamžik, kdy byl nejsilnější a nechal Elbu žít. Na Ravila se nezlobil, když mu později prozradil, že nedokázal muže nechat naživu. Bylo mu to vlastně lhostejné, protože pro něj samotného ten člověk přestal existovat v okamžiku, kdy jej nechal klečet u dřevěného schodiště.
„Tak pojď! Konečně to svinstvo necháme navždycky za sebou,“ mávla na něj Kakllah z dálky. Ravil vedle ní trpělivě čekal, věděl, že pro Klesse je tohle důležitý okamžik.
„Jo…“ řekl si Kless pro sebe, „navždycky.“ Odvrátil se od hradu a vykročil do lesa. Usmál se na přítele a společně pak jako poslední zmizeli mezi stromy.

3

Cesta je čekala dlouhá, ale nijak nespěchali. Onnis dal všem dost času, zraněným, ženám, starcům i dětem, aby mohli putovat pospolu. Už nebyli armáda, teď lesem putovalo společenství a velitel bral ohled na všechny. Měli dost zásob a i nálada byla dobrá. Bývalé služebnictvo dále ochotně napomáhalo kde mohlo, například obstarávalo ohně a vařilo na kotlících, když bylo putování daného dne u konce a horda se utábořila.
Všechno šlo hladce a velitelé, co u konce dne procházeli mezi ostatními a kontrolovali, zda je vše v pořádku, si všímali, že táborníci dokonce navazují nové vztahy a přátelství. Ženy už se nemuseli bát, že by jim někdo ublížil, matky už neměly starost o bezpečí svých dětí. Přeživší vojáci měli úctu ke starým a oni sami byli opěvováni a zahrnováni vděčností za vysvobození. Vytvářela se nová pouta.
Kless cestu zvládal, ale ke konci dne býval už hodně unavený. Pořád ještě nebyl úplně v kondici a nikdy by nepřiznal, že ho ještě zcela nezahojená rána pobolívá. Druhý večer, jen co se s Ravilem usadili k ohni u jedné skupinky, únavou doslova odpadl. Usnul vsedě, opřený o milencovo rameno jen krátce po tom, co trochu pojedli. Když mu pak Ravil položil ruku na čelo, zjistil že trochu sálá.
„Je v pořádku?“ Zeptala se jedna z žen, která seděla na protější straně ohniště a sledovala jak Ravil pokládá spícího chlapce na kožešinu a přehazuje přes něj přikrývku.
„Potřeboval by ještě pár dní odpočívat,“ odpověděl jí. Pak se k ní otočil a usmál se. „Ale probodl by nás oba, kdybychom ho na to upozornili. Bude v pořádku, jen se musí vyspat.“
Oplatila mu úsměv a přiložila do ohně. „Povězte,“ ozvala se zase jiná, která svírala v náručí spící holčičku, „ten Tábor. Co je to za místo?“ Zeptala se Ravila a omotala přikrývku těsněji okolo dítěte. Ravil zapřemýšlel, než jí odpověděl.
„Myslím, že je to dobré místo, kde začít znovu,“ řekl nakonec. „Je tam vše co člověk potřebuje a je...spravedlivé, řekl bych?“
„Musíte nás omluvit,“ řekla opět první. „My jen prostě nevíme co čekat. Po tom všem chceme být jen někde, kde je bezpečno.“
Ravil jí věnoval uklidňující úsměv. „Nemusíte se bát. Tam vám nikdo neublíží. Onnis je přísný, ale Tábor vede dobře. I ostatní velitelé,“ uklidňoval je.
„A je tam dobrý pivo,“ dodal jeden z mužů, který ještě nespal a poslouchal jejich rozhovor. Na to se všichni rozesmáli.
„Přesně tak. Je to o prioritách,“ dloubl muže do ramene, „ale asi by se to dalo nazvat domovem.“
Ještě chvíli se bavili, Ravil i voják ženám vyprávěli o místě, kam se chystají a vypadalo to, že je nakonec opravdu upokojili. Pak všichni postupně ulehli ke spánku. Ravil přilehl ke Klessovi, zezadu se k němu přitiskl a objal jej paží. Než usnul, políbil ho do vlasů a uvědomil si, že je šťastný.

„Pořád jsi se nerozhodla?“ Zeptal se Kless Kakllah, druhý den. Momentálně šli bok po boku a během chůze si povídali.
„U mě je to něco jiného, Klessi. Lidé v mojí osadě jsou původní národ, nás Ziyar neskolil. Vesnici vládli moji předkové a naši identitu a kulturu nikdo nezničil. Je to jako kdyby ses ty vracel k Paramům a nic se nezměnilo. V tomto ohledu pro mě nemá smysl se spojit s Táborem,“ řekla věcně a překročila útlou kládu, co jí stála v cestě.
„Takže Onnise odmítneš?“
„Nejspíš ano,“ odtušila. „Myslím ale, že to stejně tušil.“
„Je to škoda. Ale chápu. Asi bych na tvém místě udělal totéž,“ přiznal a ona přikývla.
„Není to tak, že bychom se úplně odřízli. Spolupráce s Táborem je pro mě důležitá, nejen strategicky. Ale jsme přece i přátelé,“ usmála se na něj. „Chci vás pravidelně vídat a vědět, že se vám daří dobře.“ Klesse tímhle nikdy nepřestávala překvapovat. Byla obvykle hlavně praktická, nezapojovala city a když, tak o nich rozhodně nemluvila. O to víc si od ní takových projevů vážil.
Dál šli chvilku mlčky, než se opět ozvala. „Onnis má s Táborem veliké plány,“ řekla a on jí věnoval zvídavý pohled. Zatvářila se potutelně. „Vím, že s tebou bude chtít mluvit. Měl bys ho co nejdříve vyhledat.“
„Proč?“ Zeptal se zvídavě. Hlavou se mu honila spousta věcí, o čem by spolu měli hovořit.
Šibalsky se ušklíbla. „Protože má veliké plány i s tebou,“ řekla a na jeho další otázky už jen ze škodolibosti odmítla odpovídat. „Já už ti nic neřeknu, zeptej se ho sám.“
A tak to udělal, ještě ten večer. Když se horda utábořila a všichni už po celodenním putování odpočívali, zvedl se a vyhledal muže. Ležel opodál u dalšího z ohnišť, mezi skupinkou vojáků, s nohama nataženýma a opřený o loket ukusoval kousek chlebové placky.
Očividně také odpočíval a Kless zaváhal, jestli ho vůbec ještě dnes rušit. Muž si ho ale všiml a gestem ho vyzval, aby přistoupil. „Všechno v pořádku? Přisedni,“ navrhl mu.
„Jo, bez problému,“ řekl Kless. Zůstal stát. „Já jen, Kakllah říkala, že se mnou chceš mluvit?“
Ušklíbl se a dožvýkal sousto. „Ta její prořízlá pusa,“ povzdechl si a postavil se. „Chtěl jsem to řešit až v Táboře, ale když už jsi tady...Pojďme se projít,“ řekl a vykročil do šera mezi stromy, Kless ho následoval. Nebyla ještě úplná tma, měsíc už byl ale na obloze a sliboval jasný svit. Onnis kráčel pomalu, s rukama za zády, mladík vedle něj, zvědavý co má muž na srdci. Počkal však, až promluví jako první.
„Jistě víš, že Tábor byl původně jen přechodná záležitost. Tedy, v samém začátku, kdy se zrodil Pakt. Mělo to být místo, kde se zmobilizujeme, vycvičíme a odkud vytáhneme do boje. Nic víc. Nikdo zprvu netušil, že to potrvá tak dlouho a že bude tolik zničených národů. Další přibývali velikou rychlostí a s nimi i muži, kteří se přidávali. Postupně tak přestával základní tábor stačit. Rychle jsme pochopili, že potřebujeme další místa, kde mohou ulehnout. Bylo je potřeba také nasytit a lov se po pár měsících už nedařil, začala se tedy chovat zvířata. Museli jsme je držet v teple a dát jim zbraně, takže se vybudovala kovárna a ženy začaly šít. To místo nám rostlo pod rukama a aniž bychom to nějak více vnímali. Prostě se zrovna zařídilo, co bylo potřeba.“
„Jak veliký byl, když jste ho založili?“ Zeptal se Kless zvídavě.
Onnis na něj úkosem pohlédl a usmál se, když po odpovědi Kless vykulil oči. „Ani ne třetina toho, co jsi zažil. Tušili jsme s Hoddem, Temalem a Leggem, že se rozroste, ale ani zdaleka jsme nevěděli jak moc.“ Zastavil se, aby se na Klesse pořádně podíval. „Neměli jsme ani tušení, kolik škody Ziyar po celém lese napáchal a ještě spáchá.“
„Ničeho se neštítil,“ poznamenal Kless s hořkostí.
„Přesně tak. A my se tou museli přizpůsobit,“ znovu se pomalu rozešel a vyprávěl dál. „Uvědomil jsem si to postupně, kolik z nich se nemá kam vrátit. Proto jsem se rozhodl, že jim nabídnu nový domov.“
„To přeci vím,“ řekl Kless, „je to to nejlepší, co jsi mohl udělat a jsou ti vděční. Vlastně i já, patřím přeci mezi ně.“
„Jenomže Tábor je teď ve stavu, kdy je, řekněme, nedostačující. Fungoval takhle, když se jednalo o přechodnou dobu. Přijdou ženy a hlavně děti, které nemohou žít v takových podmínkách.“
„Já jsem vyrůstal ve stanu, spousta kmenů to tak měla,“ namítl Kless, ale pak se zasmál. „I když je pravda, že byly mnohem odolnější. Dal se v nich například rozdělat oheň,“ řekl když si vzpomněl na svůj a Ravilův příchod do tábora a na ubohou voskovici, kterou jedinou mohli ve stanu zapálit.
Onnis horlivě přikývl. „To je právě ono. Chtěl bych spoustu věcí vylepšit, předělat, postavit. Stvořit prostě dobré místo pro život. To ale nedokážu sám.“
„Jsem připravený ti pomoct. Všichni jsme, přeci i Hodd s Temalem-“
„Ano, já vím a jsem za to vděčný. Jenomže ti dva pocházejí z podobných poměrů jako já. My se narodili v domech, už se spoustou fungujících věcí,“ podotkl a posadil se na spadlý kmen. Kless usedl vedle něj a zabalil se do pláště. Se zapadajícím sluncem začínalo být chladno. „Ty jsi zkrátka jiný.“
„Hm. To jsem se rozhodl brát jako kompliment.“
„Myslel jsem to tak, blbče,“ zasmál se Onnis a Kless s ním. „Jsi mladý. Ale v některých věcech máš mnohem více schopností a znalostí. Navíc jsi svědomitý vůdce a přesně tohle všechno potřebuju. Mám pro tebe návrh,“ řekl už znovu vážně. „Chci abys mi s Táborem pomohl, ale ne jako jeden z mých velitelů. Jako můj rovnocenný partner.“
Kless nejprve rychle zamrkal a pak překvapeně zvedl obočí. „Proč?“
Onnis pokrčil rameny. „Potřebuju tě a ty si to zasloužíš. A nechat si neustále radit od podřízeného, no uznej sám, to by časem nepůsobilo moc dobře. Hlavně pro moje ego,“ rozesmál se znovu.
„Ale co Temal s Hoddem? Jsou ve tvých službách přeci mnohem déle než já. Nerad bych aby si to třeba brali osobně.“
„Jsou to schopní a oddaní chlapi. Ale jejich velitelské schopnosti se hodí spíše k boji a hlídání pořádku, než nějakých inovací a záležitostí ohledně samotného vedení. Oni to o sobě vědí a nemají s tím problém.“
„Ty už jsi s nimi o tom mluvil?“
Onnis přikývl. „Ano. Z důvodu stejných obav, jako máš ty. Jsou to pyšní muži, nicméně, změnu tvé pozice svým způsobem posvětili,“ řekl muž. Kless byl stále překvapený. Onnisův návrh mu vlastně polichotil a představa, že spolu postupně vybudují něco tak velikého jej nadchla. Pomyslel na všechny ty lidi, kterým by mohl dopřát spoustu dobrého.
„Já...já si tvé nabídky moc cením,“ řekl po chvilce. „Za jiných okolností bych ji ihned přijal, jenže je tu jedna věc, která by mohla být v takové situaci problém.“ Vstal, protáhl si záda a na okamžik se od stále sedícího muže odvrátil.
„Myslíš ohledně tebe a Ravila?“ Zeptal se Onnis klidně.
Mladík přikývl a otočil se k němu zpět. Přikývl. „Řekl jsem to jemu a říkám to i tobě. Začínám znovu a nechci schovávat ani sebe ani jeho. Miluju ho, to je prostě fakt a vím, že spoustě lidí to nejspíše bude proti srsti. Pokud bych se měl rozhodnout mezi ním a tvým návrhem, mám v tom jasno,“ řekl pevně, tónem který vlastně mluvil sám za sebe. Dával více než najevo, že je rozhodnutý a své stanovisko nemá v plánu jakkoliv měnit.
Onnis také vstal a přistoupil k němu. Když položil chlapci ruku na rameno, mladík pochopil, že už o tom přemýšlel a jasno má i on. „Pokud by s tím měl někdo problém,“ řekl klidně a s úsměvem, „rád mu to všemožnými způsoby vysvětlím. A kdyby to nepomohlo? My přeci nejsme Ziyar, nikoho nenutíme aby zůstal. Takže co? Bereš to?“
Kless na něj zvedl jedno obočí. „Znamená to, že když mi dáš rozkaz, můžu tě poslat do háje?“ Zakřenil se a Onnis se rozesmál.
„Znamená to, že ti nebudu dávat rozkazy. Pouze náměty k diskuzi,“ smál se a Kless se k němu nakonec přidal. Své další plány stvrdily pevným podáním ruky, pak se za dobré nálady vrátili k ostatním, konečně si po dlouhém dni odpočinout.

4

Za další dva dny dorazili do Kakllahiny osady. Svůj lid, který tam zanechala když odešla do boje, ji vítal s upřímnou radostí a úlevou. Volali nadšeně jméno své náčelnice a ona jim s úsměvem třásla rukama. Vítali ji jako hrdinku, kterou vlastně i byla. Její lidé nadšeně vítali i ostatní, hlavně muže, kteří jim vybojovali svobodu a zbavili je Ziyarova nebezpečí.
Několik stanů, které zde zůstaly stát, když Onnisova armáda odešla, se teď využily k ubytování hordy. Lidé z osady se o příchozí dobře postarali, dali jim teplé jídlo a stany udělali co nejpohodlnější. Do kmene dorazili dopoledne a Onnis rozhodl, že si tu odpočinou, vyspí se a ráno vyrazí k Táboru.
„Konečně doma,“ prohodila Kakllah úlevně, když vešla s ostatními veliteli do svého příbytku. Nechala donést hojné občerstvení a pokynula ostatním, aby si přisedli k ohni. Pak vytáhla svoji známou lahev a rozlila všem do kalíšků. Klessovi jen z pohledu zahořelo hrdlo, pamatoval si, jak ochutnal nápoj poprvé. Statečně ale s ostatními připil, když žena zdvihla svůj kalíšek.
„Na návrat domů. A na přátele,“ řekla slavnostně a zbytek po ní zopakoval, než si řádně přihnuli.
„Už se taky těším, až bude těmhle pochodům konec. Sundám tyhle pitomý škrpály, hodím je do kouta a alespoň měsíc je nenazuju,“ prohlásil Temal a natáhl si nohy.
„Doufám, že zrovna nebudu u toho. Po tom všem bych nerad, aby mě zabily tvoje smradlavý nohy,“ řekl Hodd a všichni se rozesmáli.
„Však se taky brzo dočkáme. Už jen pár dní,“ dodal Onnis a vzal si kousek masa z připravené mísy. Všichni působili spokojeně a uvolněně. Začali více popíjet a povídat si, pro změnu o nedůležitých věcech. Konečně mohli nechat starosti za sebou, strach a obavy spálili spolu s hradem. Teď se jenom bavili a upustily stavidla napětí a stresu, který se v nich hromadil, aby mohl vyplout pryč z jejich duší.
Kless toho moc nenamluvil, spíše poslouchal, ale byl spokojený a uvolněný. Bylo mu mezi ostatními příjemně, ale asi po dvou hodinách si pomalu uvědomil, že ještě o něco víc by chtěl být někde jinde. Na rozdíl od ostatních toho nevypil tolik, takže vstát mu nedělalo problém. Po alkoholu měl akorát příjemně zčervenalé tváře.
„Jdeš s pískem?“ Zeptal se Temal. „Půjdu s tebou,“ začal se škrábat na nohy s podstatně většími problémy než Kless.
„Já už si půjdu spíš lehnout,“ zalhal chlapec. Nehodlal se dělit o svůj plán najít Ravila. „Díky, bylo to fajn. Dobrou noc.“
Temal poněkud znaveně dosedl zpět k ohni a mávl nad ním rukou. Sborově se s ním pak všichni rozloučili, jen snad Onnis a Kakllah ho prokoukli. Nic však neřekli a popřáli i jemu dobré spaní.
Odhrnul závěs a vstoupil do tmy. Bylo už pozdě večer, jen opodál zahlédl hořet pár ohnišť, jak se horda opět rozdělila na náhodné skupinky. Vlahý vzduch mu příjemně zchladil rozpálené líce a jako by ho trochu probral. A taky podnítil ono nutkání, které cítil a ke kterému mu lehce dopomohl i vypitý alkohol. Vykročil k tábořišti a doufal, že Ravil ještě nespí.
Známá krajina měla na muže nejspíš podobný vliv jako na samotné velitele, dobrá nálada byla okolo nich téměř hmatatelná. Ravil nespal, seděl u jednoho z ohnišť a svým jedinečným veselým způsobem vyprávěl nějakou zábavnou historku spolusedícím. Jako kdyby ta veselá atmosféra kolem vyzařovala právě z něj, všichni se smáli. Chtěl jít hned za ním, ale jak ho ze tmy chvilku pozoroval, musel se zastavit.
Chtěl si vychutnat ten pohled na něj. Na jeho přirozenou žoviálnost a bezprostřednost, když byl uvolněný. Jak si užívá přítomnost ostatních lidí a ještě je může bavit. Klesse v jednu chvíli napadlo, jak bylo od osudu kruté, že zrovna jeho, největšího sangvinika pod sluncem, odsoudil k tolika letům samoty uprostřed lesa. On měl být vždycky mezi lidmi, rozveselovat je, pomáhat jim, zpříjemňovat jim den. To byla jeho schopnost, jeho životní úděl. Byl v tom dobrý a dělal to rád. To byl jeden z důvodů, proč se do něj Kless tak hluboce zamiloval.
„Klessi!“ Zvolal Ravil nadšeně, když si ho ve tmě všiml. Mladík nasadil úsměv a pomalu přistoupil k ohni, aby je všechny pozdravil. „Myslel jsem, že přespíš u Kakllah,“ řekl mu přítel, když se zastavil vedle něj.
„Přisedněte k nám, veliteli,“ ozval se jeden z mužů a ostatní vesele přikývli. Mladík zavrtěl hlavou.
„Díky, ale dnes ne. Mám ještě nějakou práci,“ odmítl je zdvořile a podíval se na Ravila. „Můžeš na chvilku?“
Ravil zvážněl. „Jo, jasně,“ odpověděl a vstal. Hned nato následoval Klesse do tmy.
Ten přidal do kroku a mířil za hranice osady, k potoku, kde se tehdy milovali. Záhy si jejich oči přivykly, takže tma nevadila.
„Děje se něco?“ Zeptal se znepokojeně Ravil, když jeho přítel stále jen šel a nic neříkal. Neodpověděl mu hned, až když se zastavili na onom místě, se k muži otočil. V další vteřině se k němu vrhl a přisál se mu na rty. Poddali se vášnivému polibku.
„Promiň, jestli jsem tě nějak vyrušil,“ vzdechl Kless, když se od sebe oddělili. „Já jen...strašně moc tě chci!“
Ravil se místo odpovědi jen usmál, nenechal se přemlouvat. I on už dlouho toužil sevřít mladíka v mileneckém objetí. Pohladit křivku jeho krku, nasát jeho vůni, rty se přesvědčit o hebkosti jeho pokožky. Znovu se políbili. Vzal si ho.
Položil jej do voňavé trávy, nasáklé večerní vlhkostí. Na břehu širokého potoka, který jim svým bubláním a šuměním hrál milostnou píseň. Se spojenými ústy mu zabloudil dlaní pod košili a začal ho hladit po hrudi. Mezitím mu párkrát lehce zuby stiskl dolní ret a to samé po chvilce udělal s jeho ušním lalůčkem. Líbal jej po celém krku, špičkou jazyka letmo olízl klíční kost a cítil, jak Kless pod ním křehne. Svlékl jej, celého naráz a ve svitu měsíce si prohlédl jeho tělo, které mu tak dlouho chybělo. Odhodil rychle i svoje šaty, přitiskl se k němu a dvě nahá těla, rozpálená vášní a chtíčem necítila chlad.
Nemohli vědět, jestli jejich poslední milování nebylo doopravdy posledním. Tehdy se v nich mimo jiné hromadila i úzkost z nevědomosti příštích dnů a strach. Teď to bylo jiné. Jako kdyby se jedem druhému oddávali úplně poprvé, s takovou opatrností a zároveň vervou se do aktu položili. Nemohli se nabažit toho pocitu kůže na kůži, tiskli se k sobě s neochvějnou láskou a úlevou, jejich těla začala ztrácet pevnou strukturu a vpíjela se do sebe.
Kless téměř roztál, když mu milenec zabořil hlavu do klína. S dlouhým slastným výdechem mu vjel prsty do kučeravých vlasů a zavřel oči. Cítil horký dech, který ho vzrušoval skoro stejně, jako samotné doteky úst. Byl pohlcován divošským způsobem, hladově a dychtivě. Měl pocit, že vzplane a tráva kolem něj se promění v černý popel.
Ravil už nemohl čekat. Zanechal tam dole, v tom Klessově údolí rozkoše, množství slin a za pár momentů do něj opět vstoupil, tentokrát do jeho hlubin. Slastně zasténal, když jej jako přikrývka obalila vlna rozkoše. Ze dvou těl se stalo jedno, spojeni tím nejpříjemnějším způsobem se jeden druhému odevzdali, teď nebylo nic, co by je dokázalo rozdělit. Byli jen oni dva, ve smyslném horlivém tanci, hudbou jim byl jen potok a jejich vlastní sténání.
Trvalo to jen pár minut, o to intenzivnější to však bylo. Jako prvnímu se veškerá krev těla srazila do jednoho místa Klessovi. Ravil dlouze zasténal za pár vteřin později, za stále rychle bušícího srdce se pak položil vedle milence a dlouze ho políbil. Chvíli si i přes tmu hleděli do odlesků v očích a užívali si dozvuky nádherných orgasmů.
„Miluji tě,“ zašeptal Ravil.
„Miluji tě,“ zašeptal Kless.