1

„Ještě jednou,“ řekl stroze chlapci. Ten bez zaváhání začal znovu číst. Už potřetí. A Ravil stále nemohl uvěřit, že slyší dobře. Prostě to nedokázal přijmout. Poslouchal jednotlivá slova, tak jak je Yose četl a věděl co znamenají, přesto jako kdyby mu nic z toho nedávalo smysl. Chlapec dočetl a tázavě, snad i trochu bojácně se na muže podíval.
Viděl jak moc je naštvaný, už na první pohled to v něm vřelo. V Ravilovi se teď mísila jedna emoce za druhou, žádná však příjemná. V první řadě byl naštvaný. Hodně. Vzápětí dostal strach, že už Klesse nikdy nespatří, poté ho zase přepadl smutek. Všechno se to motalo dohromady až prostě zničeho nic vymrštil ruku, sebral z Yoseho stolu pergamen, zastrčil ho do kapsy plátěných kalhot a zprudka vykročil pryč.
Yose pracoval a spal v podkrovním kamrlíku v době švadlen. Ravil rozrazil dveře od jeho pokojíku, seběhl prudké schody a doslova vyběhl ven, až se za ním ženy, pracující v přízemí zvědavě otáčely.
Rázným krokem vyšel do srdce a měl namířeno jen na jediné, právě možné místo. Normálně by k Véčku přistupoval s respektem ke svému hlavnímu veliteli. Klidně by vystoupal po schůdcích, zaklepal a počkal na vyzvání. Teď však Onnise v duchu proklínal a vztek jím cloumal tak, že si nehodlal brát servítky. Pět schůdků zdolal dvěma velikými kroky a jednoduše vpadl dovnitř.
Bylo mu jedno, jestli je Onnis sám, kdokoliv jiný by byl právě přítomen, byl by důrazně upozorněn aby odešel. Muž však seděl u stolu sám a právě snídal. Když se dveře rozlétli a uviděl Ravila, pohlédl na něj, jako kdyby na něj celou dobu čekal. Věděl moc dobře, že přijde a bude se zlobit.
„Kdy přesně odjel?“ vyhrkl vztekle Ravil jen co došel ke stolu. Onnis zůstával klidný a pomalu dojedl právě žvýkající sousto. „Tak mluv!“ Zaburácel a bylo mu jedno, že mluví se svým velitelem. Vztek a zoufalství ho připravil o veškerý respekt k tomuto muži.
„To už je jedno. Uklidni se,“ promluvil Onnis pomalu a byl to právě jeho klid, co muže ještě více rozlítilo.
„Ne! Není to jedno, sakra! Proč musel jet zrovna on? Proč ne třeba Temal nebo Legg?“
„Znovu ti říkám, aby ses uklidnil,“ pravil Onnis. „Ne, že bych snad měl povinnost ti cokoliv vysvětlovat, ale dobrá – jel on, protože se na takovou práci prostě hodí nejlépe. Pomůže Kakllah, protože má vlohy pro organizaci a strategii. To je vše,“ vysvětlil muž stroze, nijak tím ale Ravila neuspokojil.
„Ale proč mi nic neřekl? Proč se ani nerozloučil?“ Štěkal dál. „Večer nepřišel do stanu, tak jsem myslel, že pracuje do noci, že je tady! Ani ráno jsem ho nenašel a nebýt Yoseho, který za mnou přišel, dosud nevím kde je! To přeci nejde!“
„Takže jsi dostal jeho vzkaz. V něm ti nesdělil, proč se nerozloučil?“
„Ano! Ne! Nevím, sakra! Jen že jel ke Kakllah a že už se možná neuvidíme. Že prý budu v bezpečí. Co to má znamenat? Potkáme se přeci za dva týdny, až vyrazíme všichni do boje! Tak proč ta celá zpráva vyzněla, že je to jinak?“
Onnis si povzdechl a na okamžik mu bylo Ravila líto. Stále nezná celou pravdu. Mohl by ho prostě poslat pryč, nemá čas na zhrzená srdce. Ale Ravila měl celkem rád a Klessovi to nejspíše dlužil.
„Nesdělil ti vše,“ řekl po chvilce smířlivým hlasem a sledoval, jak se muž napjal očekáváním i obavami. Nebude chodit kolem horké kaše, to by ničemu nepomohlo. Řekne to muži na rovinu:
„Ty do boje nepůjdeš, Ravile. Zůstáváš tady, spolu s několika málo lidmi, aby zůstal tábor v chodu,“ řekl.
Ravil vytřeštil oči, ale jinak se ani nepohnul. Už podruhé za dnešní dopoledne se bál, že ho sluch klame avšak zároveň to celé začalo dávat smysl.
„Cože?“ Zašeptal nevěřícně. A Onnis mu začal vše trpělivě vysvětlovat – budoucnost tábora, proč si vybral jeho a jeho úkoly, až odejdou.
„To je zároveň i záruka tvého bezpečí. Když budeš zde, přežiješ,“ řekl a když spatřil jeho výraz, dodal: „Kless byl za to moc rád.“
Ravil sebou při té poznámce cuknul. Pak ale zpět sklopil zrak a dlaně stále zatínal v pěst. Jen tak tam bezmocně stál, plný vzteku i bolesti, až to Onnis nevydržel. Vstal k němu a položil mu ruku na rameno.
„Chápu, že je to těžké. Ale udělal to pro tebe. Měl ty nejlepší úmysly, Ravile a teď už se s tím stejně nedá nic dělat,“ řekl mírným, empatickým tónem. Na to Ravil zvedl hlavu a s kamennou tváří se mu zadíval do očí, až to Onnise znepokojilo.
„To není pravda,“ zasyčel muž najednou a velitele přepadla neblahá předtucha. Zadoufal, že Ravil není tak hloupý, aby udělal nějakou pitomost.
„Ravile,“ oslovil ho varovně, „Nedělej -“
„Jedu za ním!“ Přerušil ho vzdorně muž. Onnis se zamračil a zavrtěl hlavou.
„Ne. Tvým úkolem je zůstat tady. A to nejen proto, že je to pro tebe nejlepší a Kless si to přál. Je to můj rozkaz.“
„Na to kašlu!“ Rozkřičel se Ravil celý rozlícený. „Je mi to jedno!“
To už zakřičel i Onnis: „Pozor na jazyk! Dezerci tolerovat nebudu, to si pamatuj! Neuposlechneš – li můj rozkaz, potrestám tě,“ oznámil mu tvrdě a Ravilovi na čele vystoupla žíla, jaký měl vztek. Onnis se mu díval do očí, aby bylo jasné, že mluví vážně a muž chvíli odolával. Nakonec ale zaklel, odvrátil zrak a pak se prostě otočil a rozčíleně za sebou práskl dveřmi. Onnis si povzdechl.
Chápal Ravilovi důvody i rozpoložení. Ale jako velitel nemůže dopustit, aby mu skákal po hlavě a dělal, co se mu zachce. Ulevilo se mu, že se umoudřil a nemusí ho trestat, to by vážně nerad. Zasedl tedy zpět k práci.
K večeru na dveře někdo zaklepal a opatrně je otevřel. Dovnitř vešel mladý muž, v rukou žmoulal otrhaný slaměný klobouk a mírně se uklonil, když přistoupil ke svému veliteli. Ten byl zabraný do dokumentace, sotva na něj pohlédl. Vyzval ho posunkem, aby promluvil.
„Nerad vás ruším, pane. Nešel bych za vámi, kdybych nemusel,“ ozval se mladík a Onnis se ho nezúčastněně optal, o co jde. Zrak při tom stále upíral na haldu papyrů.
„Ravil nám dnes zapomněl rozdat práci na zítřek a také jsme nedostali žetony.“
„Jak to myslíš, že zapomněl? Tak ho najdi a řekni si jemu,“ zabrblal velitel.
„Vždyť tu není, pane. Odjel už v poledne, jen co přišel od vás,“ znervózněl mladík a ještě více začal žmoulat klobouk, když se na něj Onnis překvapeně podíval. „Myslel jsem, že to víte, pane,“ dodal mladík nejistě.
„Ten pitomec…“ zašeptal si pro sebe Onnis a zklamaně si povzdechl.

2

„Tak už si dejte taky kousek,“ povzbuzoval Klesse Gilhem, když seděli u ohně, zabalení do plášťů a kolem nich se linula vůně opékaného králíka. Hromotluk právě žvýkal sousto, s chutí si ho vychutnával a olizoval si prsty. Jeho Velitel jen seděl a hleděl do plamenů.
Gilhem poznal, že není v dobrém rozpoložení. Na cestě už byli tři dny a přestože mladík nikdy nebyl nijak výřečný, od doby, co opustili tábor sotva promluvil. „No tak, dejte si,“ povzbuzoval ho. Doufal, že pořádné jídlo by mu mohlo trochu zvednout náladu.
„Proč jsi lovil? Zásob máme dost,“ ozval se potichu Kless, aniž by se na něj podíval. Gilhem pokrčil rameny.
„Placek a sušeného už mám po krk. Čerstvé maso je zkrátka čerstvé maso,“ odpověděl mu a z rožně odtrhl další kousek. „Co vaše ruka, pane?“ Zeptal se pak, aby prolomil nepříjemné ticho. Všiml si, že dnes po cestě už ji neměl ani zavěšenou v šátku, takže se nejspíše hojí dobře.
„Nezapomeň pak zahrabat kosti. Nepotřebujeme za sebou nechávat zbytečné stopy,“ řekl mu místo odpovědi bezbarvě. Pak se položil na kožešinu, zády k němu a Gilhem pochopil, že ani dnes svého velitele nerozmluví.
Nepodařilo se mu to za celou dlouhou cestu. Ke Kakllahině osadě jeli nekonečných sedm dní a byli rádi, když konečně dorazili na místo. Alespoň Gilhem dával úlevu najevo a těšil se, až si po namáhavém putování pořádně odpočine.
Přivítat je přišla sama Kakllah. Kývla důležitě na mladíka a zatvářila se poněkud samolibě, když ho viděla v jeho pozici. Věděla, že se trefila a on má vůdcovství v sobě. Kless jí předal zprávu od Onnise a ona ji vzala do ruky.
„Pojď, dáme si něco k pití a promluvíme si. O tvůj doprovod se postarají,“ řekla a vyzvala ho, aby ji následoval do jejího příbytku. Kless poodhrnul těžký závěs a vešel. Uvnitř bylo příjemné teplo, oheň mírně hořel a něco voňavého se ohřívalo v kotlíku nad ním. Řekla mu ať se posadí a hned mu dala do ruky dřevěný pohár. Přisedla si k němu na lavici u ohně a sama ze svého upila. Pak se na něj usmála.
„Ráda tě vidím. A hlavně ráda vidím, že jsi přijal svou pozici. Věděla jsem, že to v sobě máš,“ řekla.
„Onnis mi nedal moc na výběr. Zprvu jsem nic takového nechtěl. Jen najít sestry,“ zabručel mladík, stále bez nálady.
„Pokud tak učinil, bylo to proto, že neměl na výběr. O schopné lidi jako jsi ty je teď veliká nouze. Ale to ti jistě řekl,“ znovu upila a pak vzala do ruky svitek. Rozvinula jej a přečetla si zprávu. Klesse napadlo, kde se asi naučila číst, tuto schopnost poměrně obdivoval. Díval se na ni, jak se postupně mračí více a více, až nakonec dokument dočetla a svinula zpět.
„Takže je to tady,“ řekla tiše, jako by přemýšlela nahlas. Styl, kterým to řekla mladíka trochu překvapil.
„Máš strach?“ Optal se a ona se na něj podívala. Pak se hořce uchechtla.
„Byla bych blázen, kdyby ne. Ale nebojím se o sebe, mám strach o své lidi. Chystáme se na něco neuvěřitelného, na bitvu, kterou les ještě nikdy nezažil. Nikdo z našich předků podobný boj nesváděl. Takže ano, mám strach.“
I Kless ho měl. Ale ani on se nebál přímo o svůj život, nýbrž o životy druhých. O jeden obzvlášť.
„Dobrá,“ tleskla dlaněmi a vytrhla tak mladíka z přemýšlení. Vstala, otočila se k němu a založila rozhodně ruce v bok. „Čeká nás toho spousta a nemáme moc času. Takže do práce,“ zavelela.

3

Představila ho nově, jako svou pravou ruku a rovnou mu řekla, co všechno bude mít na starosti. Dohlédne na to, aby každý z válečníků měl v pořádku svou zbraň a skromnou zbroj, většinou koženou – vestu, nátepníky a opasek s pochvou na zbraň, stejné vybavení, co mají obyvatelé tábora. Pak musí zkontrolovat vybrané muže, kteří budou v bitvě fungovat jako první pomoc. Několik mužů, kteří prošli stejným bojovým výcvikem, jejich úkol však bude primárně hledat raněné, kterým se dá ještě pomoci a pokoušet se je ošetřit hned na místě. Musí mít tedy dostatečnou zásobu obvazů, alkoholu, mastí a tinktur, které by mohli být potřeba k vyčištění ran a zastavení krvácení. Zkontroluje, zda mají všeho dost a nic nechybí.
Tyto a další podobné věci měl teď v následujících dnech na starost a byl za ně rád. Zaměstnají mu hlavu, aby už nemyslel na Ravila. Při pouhém pomyšlení na něj ho vždy píchlo u srdce. V takových okamžicích byl dal vše za to, ještě jedou ho vidět, obejmout. Věděl však, že pro něj udělal to nejlepší a vyčítal by si, kdyby tak neučinil. Tohle je prostě jen cena za jeho bezpečí, za jeho život a on ji rád zaplatí.
Nemohl tušit, že jeho milenec právě putuje sám lesem a vzpomíná na cestu ke Kakllahině osadě. Pouze se svým koněm, pár málo zásobami, zato s obrovským odhodláním neopustit milovaného. A zatímco uhání mezi stromy myslí na to, že ví. Ví, proč to Kless udělal, ví, že to bylo z jeho čisté lásky a i to, že teď možná dělá obrovskou chybu. Ale nikdo, ani Onnis a dokonce ani Kless mu nebudou říkat, jak naloží se svým životem. To, co cítí je, že chce být s ním a jestli mají bojovat, tak bok po boku.
Pobídl koně aby zrychlil a uháněli hustým lesem dokud nepadla noc.

„Nech si ho nabrousit, a pořádně. Tímhle neuděláš díru ani do bochníku chleba,“ řekl Kless a vrátil jednoduchý měč muži, který u něj stál. Ten přikývl a vydal se ke stanovišti, kde se starali o zbraně. Mladík pokynul dalšímu v řadě, aby přistoupil a prohlédl si sekeru. Ta byla v pořádku, takže rovnou vyzval dalšího.
Dělal to už celé dopoledne - kontroloval zbraně a výstroj. Moc toho nenaspal, za celé tři noci, co už tu byli. Nějak se mu pořád nedařilo pořádně usnout, v hlavě toho měl až moc na to, aby přestal přemýšlet. Čas se krátil, vojsko z tábora dorazí už za několik dní a stále bylo co dělat, přípravy nijak nezpomalily, naopak, pořád se objevovaly další a další věci, které bylo nutno zařídit, vyřešit.
Kakllah mu včera večer poděkovala za pomoc. Spával teď v jejím příbytku a dlouho do večera se bavili o tom, co je ještě potřeba, o strategii, která by mohla být nejlepší a o další spoustě věcí. Na její vděk nijak nereagoval, jen přikývl. Od doby co opustil tábor toho moc nenamluvil, hovořila vždy spíše Kakllah. Neměl na nic náladu, natož pak na povídání.
Vyzval dalšího v řadě. Muže ve středním věku, který měl zbraň v pořádku, ale jeho kožené vysoké boty byly v žalostném stavu.
„V tomhle nedojdeš ani k hradu, natož abys v nich bojoval,“ poznamenal Kless. „Běž si támhle vyzvednout nové,“ otočil se a ukázal prstem na další stanoviště. Jak se ohlédl, uviděl Gilhema, jak k němu běží. Uháněl mezi příbytky se zvláštním výrazem, díky němuž Kless očekával nějaký zádrhel. Mladík si povzdechl a jen co k němu Gilhem doběhl zeptal se, co se děje.
„Pane,“ oddechl si muž, „pojďte, prosím za mnou.“
Kless se zamračil v očekávání nějakého závažnějšího problému. „Co se stalo?“
„Ravil je tu, pane. Přijel sám a chce s vámi mluvit,“ oznámil mu Gilhem.
Kless na okamžik překvapením téměř přestal dýchat. „Cože?“ Ozvalo se potichu, když se mu podařilo znovu rozhýbat hlasivky.
„Je to tak, pane. Přijel před pár okamžiky, právě se vítal s paní Kakllah. Šel jsem rovnou za vámi, myslel jsem, že byste to rád věděl,“ řekl Gilhem stále konsternovanému mladíkovi. Překvapilo ho záhy, že se místo nadšení velmi zamračil. Myslel, že bude rád, ale rozhodně tak nevypadal, ani když se najednou rázným krokem, beze slova, rozešel ke Kakllahině příbytku. Gilhem ho nenásledoval, jen se za ním otočil a nechápal.
Kráčel rychle a do poslední chvíle doufal, že Gilem snad jen hloupě vtipkuje. Nechtělo se mu věřit, že by Ravil zahodil svůj život, tu jedinečnou možnost bezpečí, kterou by uvítala spousta mužů, kdyby měli stejnou možnost. Onnis ho určitě neposlal, to by nedávalo smysl, když právě on rozhodl, že Ravil zůstane v táboře. Musel vyrazit na vlastní pěst a to Klesse naplňovalo hněvem natolik, že se ani nedokázal na vteřinu radovat, že jej znovu spatří.
„A je tady,“ usmála se nic netušící Kakllah, když viděla mladíka přicházet. Stáli s Ravilem před jejím zdobeným příbytkem a ona vypadala, že muže ráda vidí. Ravil ale pochopil, když viděl Klesse kráčet, že je nejspíše čeká nepříjemný rozhovor. Opatrně mu vykročil naproti.
„Klessi, já-“ začal, ale mladík ho nenechal.
„Co tady děláš?“ Procedil nejprve tiše skrz zuby, náhle ho však emoce úplně pohltily. „Co si, sakra, myslíš, že tady děláš?“ Zakřičel na něj a dokonce zvedl paže a prudce strčil muže do hrudi, až o krok couvl. Pak znovu, a pak ještě jednou. Ravil se nijak moc nebránil. Opodál stojící Kakllah to velice překvapeně sledovala.
„Uklidni se. Pojďme si o tom promluvit stranou, v klidu,“ řekl Ravil. Klesse tím nijak nepřesvědčil.
Místo toho mladík vypadal, že jej každou vteřinou skutečně napadne, vzteky zatínal pěsti a cítil, že by Ravilovi opravdu nejraději dál pár ran. Stále do něj strkal, snad aby mu muž dal záminku udeřit. „Ty blbče! Ty debile jeden! Co jsi to udělal!?“ Křičel napůl vztekle a napůl zoufale. Byl tak strašně naštvaný, že Ravil zahodil jedinečnou příležitost zůstat naživu. Naprosto ho to ovládlo a vůbec si nevšímal zvědavých pohledů Kakllah a ostatních okolo. „Celý jsi to zvoral! Tolik jsem se snažil, tolik jsem chtěl, abys…“ Větu nedokončil, místo toho jen jaksi bezmocně zaúpěl. Pak se otočil na patě a rychle odkráčel pryč. Věděl, že ho teď pocity ovládají až příliš a chtěl být sám.
Ravil se za ním jen posmutněle díval, dokud se mu neztratil z dohledu.

4

„Tady jsi,“ ozvalo se za chlapcem. „Hledal jsem tě všude možně.“
Ani se na Ravila neotočil. Seděl pořád na plochém kameni u potoka, mimo osadu a sledoval plynoucí vodu. Už bylo teplo, jaro bylo v plném rozpuku a slunce, které prosvítalo skrze větve už mělo sílu a příjemně hřálo. Tady u potoka byl krásný klid, Kless měl pocit, že tady může všemu alespoň na chvilku uniknout.
Ravil si povzdechl a posadil se vedle milence. Čekal jestli něco neřekne, ale viditelně ho ignoroval, takže nakonec promluvil sám. „Vím proč se zlobíš,“ řekl jemně do tichého šumění vody. „Chápu to. Ale pochop prosím i ty mě. Nemohl jsem tam zůstat.“
Kless odvrátil hlavu na druhou stranu od něj a nijak nezastíral, že trucuje. Položil si paže na pokrčená kolena, dlouhé tenké prameny vlasů uvolněné z copu mu vlály kolem tváře v mírném vánku.
„No tak, Klessi,“ oslovil ho muž skoro prosebně. Zvedl ruku a položil ji chlapci na rameno, ten však ucukl.
„Nech toho. Chci být sám,“ odsekl mu.
„Nejsi ani trochu rád, že mě vidíš?“ Optal se ho Ravil. V ten moment se na něj Kless prudce otočil.
„To myslíš vážně?“ Vyprskl. Vstal, založil ruce v bok a pak začal naštvaně chodit sem a tam. Když se konečně zastavil, ukazovákem namířil na sedícího Ravila. „Víš ty vůbec, co jsi udělal?! Jakou příležitost jsi zahodil?! Ravile, když mi Onnis řekl, že zůstaneš v táboře, byl jsem nejšťastnější člověk v celém tomhle lese, protože jsem věděl, že budeš v bezpečí! Celou dobu jsem přemýšlel, jak to udělat, abych tě ochránil, abys nemusel riskovat život a trápilo mě to! Probděl jsem noci přemýšlením, jak to udělat, abys nemusel do boje! A když se to podařilo, všechno poděláš!“ Křičel, téměř zoufale. „Takže ne. Nejsem ani trochu rád, že tě vidím,“ dodal poté o něco sklesleji.
„Tomu nevěřím,“ odpověděl mu Ravil. „Nějaká část v tobě si přeci musela přát, abych tu byl s tebou.“ Vstal a přistoupil k mladíkovi. Podíval se mu do očí a poznal, že se Kless drží, aby neucukl. „Nemohl jsem tam zůstat, bez tebe. Prostě to nešlo. Poslouchej,“ přiblížil se k němu ještě blíž, „nejsem tak dobrý bojovník. Ale ty nejsi jediný, kdo chce někoho chránit. Věděl jsem, že do boje půjdeme spolu, připravil jsem se na to. Protože i já chci udělat vše proto, aby se ti nic nestalo, i já o tebe nechci přijít. To je moje rozhodnutí, volba, na kterou mám právo. Ani ty, ani Onnis, prostě nikdo, my tohle nevezme.“
Celou dobu mluvil s upřímnou vážností, pevný ve svém postoji. Kless to mlčky poslouchal a najednou nevěděl co říct. To, co slyšel bylo ve své podstatě krásné, čistý Ravilův cit zabalený v neduhu doby, ve které žili. Jejich hluboká láska byla požehnání, daň za ni však příliš vysoká. Jako kdyby do téhle chvíle, do tohoto světa nepatřila a osud ji tvrdě zkoušel.
„Bojím se,“ zašeptal nakonec Kless a Ravil pozoroval, jak mu vlhnou oči. „Bojím se o tebe, o nás. Když jsem odjel…“ hlas se mu nepatrně zajíkl, „byl jsem rozervaný vejpůl. Byla to snad nejtěžší věc v životě. Ale chlácholilo mě pomyšlení, že tam někde jsi a hlavně, že tam budeš i potom.“
„Já vím. Stejně tak musíš ty určitě vědět, že bych to nikdy nedopustil. Zůstat tam a ty by ses nevrátil? To by pro mě bylo smrtí tak jako tak,“ zašeptal Ravil. Udělal poslední malý krok a přitiskl mladíka k sobě. Jemně jej vzal za bradu a sklonil se k jeho tváři. „Miluji tě víc, než všechno na světě.“
Skoro cítil, jak v tom okamžiku mladík v jeho sevření zjihl. A byl to právě Kless, který nepatrně natáhl krk a propojil jejich ústa v hlubokém, láskyplném polibku. Ravil, dlaň položenou na jeho líci ucítil jak mu zpod zavřených očích stekla osamělá slza.

5

Nějak to vyplynulo, snad proto, že už se neměli vidět, nebo proto, že emoce v nich byly tak silné. Na břehu potoka, vedle plochého balvanu, za šumění plynoucí vody a hřejivých jarních paprsků se nakonec pomilovali. Vášnivě, smyslně a nedočkavě se oddali jeden druhému, zatímco je na nahé kůži šimrala tráva. A i potom, když leželi v objetí a dívali se do korun stromů si přáli, aby tahle chvíle nikdy neskončila.
„Onnis mě potrestá, až dorazí,“ vrátil je Ravil zpět na zem jako první. Zněl však klidně a smířeně, jen konstatoval. „Opustil jsem tábor bez jeho svolení. Varoval mě, že to udělá, když poruším jeho rozkaz.“
Kless se překvapeně nadzvedl a opřel se o loket. „Ty jsi zběhl? Myslel jsem, že tě Onnis pustil.“
Ravil zakroutil hlavou. Tahle zpráva mladíka velmi znepokojila. Posadil se a začal si pohrávat se záděrami na prstech. S Onnisem nikdy podobnou věc neřešili, takže ani nevěděl, jaké tresty, jak přísné, jejich velitel za dezerci rozdává. Začal mít o Ravila strach.
Muž jako kdyby mu četl myšlenky, jej zezadu objal. „Nemám strach,“ usmál se dokonce. „Ať to bude cokoliv, vydržím to. Mám silnou motivaci,“ políbil chlapce na rameno, na které pak položil hlavu. Propletly prsty a chvíli jen tak sledovali plynoucí vodu v potoce. Vůbec se jim nechtělo zpět do osady, jen si užívali ten klid kolem a přítomnost druhého, která po událostech posledních dní působila vzácněji.
„Chci ti něco říct,“ promluvil pak Kless. Ravil s hlavou na jeho rameni a zavřenýma očima jen zabroukal. Kless se zhluboka nadechl, protože pro něj bylo obtížné začít mluvit o věci, které mu chtěl povědět. „Pamatuješ na Elbu?“ Zeptal se.
Ravil otevřel oči a v sedu se narovnal. „Jistě. Proč se ptáš?“
„Určitě sis všiml, když jsme se poprvé setkali, že my dva...Víš, co myslím. Měli jsme vztah.“
Ravil přikývl a přemýšlel zvědavě, kam tím mladík míří. „Pamatuji si, že jsem se tě na něj jednou zeptal, ale nechtěl jsi o tom mluvit,“ řekl mu a vybavil si chvíli kdy přecházeli brod těsně před tím, než našli Amatin náhrdelník.
„Ne nechtěl. Teď chci. Cítím, že když ti to řeknu, uzavřu další část minulosti abych mohl jít dál.“
Na okamžik se odmlčel, snad přemýšlel jak pokračovat. „Tehdy na hradě...byl to nejhorší den mého života. Víš, že mě to dodnes pronásleduje a nemyslím, že bych tomu kdy doopravdy unikl. Nikdy nezapomenu, jak bezmocný a zoufalý jsem byl, když jsem mohl jen přihlížet jak zabíjejí matku a otce. A pak Tobeho,“ mluvil tiše ale při vyslovení bratrova jména se smutně pousmál. „Kéž by jsi měl šanci ho poznat. Byl to tak skvělý kluk, neuvěřitelně chytrý,“ v jeho hlase byla bolest.
„Klessi,“ oslovil ho jemně muž a zezadu jej omotal pažemi. Pochopil, že ze sebe chlapec chce něco dostat, ale nelíbilo se mu, jak u toho trpí, což bylo evidentní.
„Ve vesnici byly desítky lidí. Když nás tehdy v noci napadli, byl to neuvěřitelný chaos. I já sám sem v tom zmatku kolikrát téměř nepoznal lidi, které jsem znával od malička. Strach člověka strašně změní, jeho tvář je najednou jiná. Ale oni věděli, koho přesně mají zajmout.“
Ravil překvapeně zamrkal, když mu došlo, o čem přítel mluví. „Chceš říct - „
„Zradil nás. Zradil MĚ,“ dokončil jeho myšlenku mladík a ucítil, jak se Ravilovi zatajil dech. „On...celou dobu jsem myslel, že mě miluje. Možná to tak i nějakou chvíli bylo, nevím. Tehdy jsem mu věřil, dal bych za něj život. Strašně jsem se o něj bál, když jsem ho během útoku ani jednou nezahlédl a pak ani nevěděl, co s ním je. Ale zatímco já jsem hnil v té kobce, on stál vedle Ziyara a lízal mu prdel.
Byl tam i ten den. Když vstoupil a já pochopil, co se děje, něco ve mně zemřelo. Nevěděl jsem, jestli mám víc vztek, nebo jsem zklamaný, každopádně jsem do posledního okamžiku doufal, že je to snad nějaký jeho plán, nebo něco takového. Byl jsem tak pošetilý. A když mě pak…“ hlas mu přeskočil, jak se snažil nepropadat vzpomínkám. Párkrát se zhluboka nadechl, poté pokračoval jen stísněným šeptem, „Prosil jsem ho. Dokud jsem ještě mohl, prosil jsem ho o pomoc a když mi pak vypověděl hlas, zadíval jsem se mu do očí a znovu žadonil, aby mi pomohl. Neudělal nic. Jen tam stál a díval se.“
„To je strašné,“ řekl šokovaný Ravil. Neměl ani ponětí, že se Elba dopustil tak strašné věci. Pro Klesse to všechno pak muselo být ještě stokrát horší. Při té představě mu přeběhl mráz po zádech.
„Vždycky říkal, že mě miluje a já tomu věřil,“ mladík se teď podíval muži do tváře, „ale nikdy to nebylo jako s tebou. Teď už to vím. On by pro mě nikdy neudělal to, co dnes ty.“ Zvedl dlaň a položil ji Ravilovi na tvář. „Ty jsi úplně jiný. Věřím ti, jako ještě nikomu v životě a jsem si jistý, že toho nikdy nebudu litovat.“
Ravil se pousmál. „Nebudeš. To ti přísahám. Miluji tě, Klessi.“
„A já miluji tebe,“ odpověděl mu hoch a políbili se.

6

Vrátili se do osady. Bylo pozdní odpoledne ale všude kolem lidé stále pracovali. Kakllah, která stála opodál a něco vyřizovala si všimla, že se vracejí. Hvízdla na ně a ukázala, ať přijdou k ní. Neváhali a ihned uposlechli.
„Ať to bylo cokoliv, doufám, že to máte vyřízené,“ zvedla tázavě jedno obočí a oni přikývli. Založila ruce na prsou a zadívala se na Klesse. „Dobrá. Takže také doufám, že to bylo naposledy, co jsi takhle odešel a vykašlal se na své povinnosti.“
Klessovi došlo, že nechal práci stát, měl na starosti spoustu věcí a takhle zmizet od něj nebylo zodpovědné. „Omlouvám se. Už se to nestane,“ sklopil zrak a bezděčně se postavil téměř do pozoru.
„Je to moje vina, nezlob se na něj,“ vstoupil do konverzace Ravil. Kakllah si odfrkla.
„To je mi jedno. Nehodlám se k tomu vracet, jen doufám, že se to nebude opakovat,“ řekla a oba dva přikývli. „Fajn, víš co máš dělat, tak běž. A ty,“ ukázala na Ravila, „pojď se mou, taky tě zaměstnám, teď se hodí každá ruka.“
Muži na sebe kývli a rozešli se. Ravil pak poslušně kráčel za Kakllah, která ho vedla osadou. „Co jsi dělal v táboře za práci?“ Zeptala se ho.
„Měl jsem na starost zvířata a ohrady,“ odpověděl jí a ona zavrtěla hlavou.
„To teď nepotřebujeme, na to mám své lidi. Tak co s tebou?“ Zamyslela se a zastavila uprostřed řady příbytků. Pak ji něco napadlo. „Jak jsi na tom s lovem?“
Pokrčil rameny. „Umím klást pasti, celkem dobře. Vysokou jsem nikdy nelovil,“ řekl popravdě.
„Nevadí. Spousta těch, co měli na starost lov se teď připravuje na boj. Jíst ale musíme, tak chci, abys šel do lesa a pokusil se něco přinést. Čím víc, tím líp, jasné? Támhle,“ ukázala prstem na jednoduchou chatrč, „tam najdeš vše, co by jsi mohl potřebovat.“
Tím měla konverzaci za ukončenou. Ravil chtěl také hned odejít, pak mu ale došlo, že by Kakllah měla vědět, co se stalo mezi ním a Onnisem. Nechtěl ji obelhávat, připadalo mu správné jí říct o co jde.
„Počkej ještě,“ zastavil ji a ona se k němu otočila. Zdráhavě a trochu provinile k ní opět přistoupil. „Měl jsem ti to říci hned,“ začal omluvně, „Onnis mě sem neposlal. Vlastně jsem opustil tábor proti jeho vůli, přestože mě varoval.“
Kakllah si ho dlouze prohlédla, pak založila ruce v bok. „Nejsem hloupá, Ravile. Věděla jsem to hned jak jsi přijel. Kdyby tě vyslal, řekl by jsi mi to a přišel jsi s nějakou zprávou. Nevyslal by někoho jen tak, bez důvodu.“
To Ravila vlastně ani nenapadlo, i když to dávalo smysl. Nadechl se, že ženě vysvětlí o co jde, nebo se ještě jednou omluví. Ona však, jako kdyby mu četla myšlenky, zvedla ruku aby zůstal zticha.
„Nebudu se tě na nic ptát, ani tě nebudu trestat. Tohle je Onnisova záležitost a já se do ní míchat nebudu. Momentálně jsi pro mě alespoň člověk navíc, každá ruka se teď hodí,“ řekla pragmaticky. Pak se ale její hlas zmírnil. „Nicméně, jestli ti můžu radit, přijmi jeho trest,“ doporučila mu. „Nejen kvůli morálce ostatních. Ale také si myslím, že nebude tvrdý. Onnis je dobrý muž a hlavně spravedlivý. Za mě jsi sice neuposlechl rozkaz, ale dezerce ses také nedopustil, to by jsi nepřijel sem. Na to on bude přihlížet.“
Ravil přikývl. Ujistil Kakllah, že ani neměl v plánu se trestu jakkoliv vyhnout. Věděl, do čeho jde, když opustil tábor a hodlá čelit následkům. To žena očividně ráda slyšela, protože než odešla, poplácala ho přátelsky po rameni. Pak muž osaměl.
Otočil se, aby došel k chatrči a obstaral vše potřebné pro kladení pastí. Hlavně provaz a také pořádný nůž, ten se bude také hodit. Sbalil si i kožešinu a něco málo na zub, protože byl odhodlaný donést alespoň nějakou kořist, což znamenalo, že nejspíše stráví noc v lese. Už bylo dlouho, slunce už pomalu sláblo, takže si musel pospíšit, aby stihl naklást pasti ještě za světla. Pak už bude muset jen čekat, jestli se něco chytí.
Když měl vše co potřeboval, opustil chatrč a vydal se mezi stromy, za hranici osady. Věřil, že Kakllah Klessovi poví, kam se vytratil. Neměl času nazbyt, protože musel jít dál od lidí, aby měl šanci vůbec něco chytit. Jeho zručnost a zkušenosti byly naštěstí dobré, takže když konečně našel vhodné místo, příprava několika nástrah, rozmístěných kolem, mu nezabrala tolik času. Stihl to akorát, než padla tma. To už se pak jen uložil na malé mýtince, pro větší úspěšnost ani nerozdělával oheň.
Usínal s pohledem na jasné hvězdy a myšlenkami na Klesse. Na to jak je šťastný, že jsou spolu, i na to, že nelituje svého rozhodnutí. Bylo jen tady a teď. Usmál se sám pro sebe a na to, do jakého pekla se za pár dní pustí ani nepomyslel.