1

Když skončila bitva na nádvoří, poslední voják v černém byl poražen, neváhal Onnis ani chvíli. Všichni věděli, že se v hradu ukrývá ještě několik nepřátel, které je potřeba zlikvidovat. A samozřejmě Ziyar, o kterém tou dobu nevěděli, že už je mrtvý. Onnis přikázal, aby si každý velitel utvořil skupinu po pěti mužích a začali prohledávat hrad. Přeživší bojovníci se unaveně zvedli a poslechli rozkaz, nadšení ale nebyli. Zmáhala je únava po celodenním boji nejen o vítězství, ale i vlastní život. Ani truchlení po padlých bratrech jim na energii nepřidávalo. Věděli však, že aby si mohli konečně pořádně odpočinout, musí tohle dokončit.
Tehdy Onnis zjistil, že je jeho bratr mrtvý. Postrádal najednou dva své velitele a v tu chvíli mu Kakllah s Hoddem sdělili, že Legg zemřel. Šokovaný Onnis se nechal dovést k jeho tělu, po celou dobu se snažil držet. Jak ale mrtvého bratra spatřil, padl k němu na kolena, sevřel jej v náručí a usedavě se rozplakal. Truchlili i ostatní, byl jim blízkým přítelem a měl dobré srdce.
Onnisovi chvíli trvalo, než se trochu uklidnil. Byl ale duší vůdcem a věděl, že mají před sebou ještě poslední úkol. Naposledy pohladil Legga po tváři, přikryl jeho tělo a vstal.
„A Kless?“ Zeptal se dvojice velitelů, když se postavil na nohy, oči opuchlé od pláče. Hlas měl zastřený, jen postupně nabýval na obvyklé síly a intonace. Opět byl zpět jako velitel, znovu bude truchlit, až bude hrad vyčištěný od nepřátel.
Hodd zavrtěl hlavou. „Zmizel. Bude nejspíš někde v hradu, pokud budeme mít štěstí.“
„To je dost pravděpodobné,“ usoudil Onnis. „Víc než kdokoliv jiný měl důvod chtít zabít Ziyara vlastníma rukama.“
„Taková pitomost,“ utrousila Kakllah příkře. „Vždyť nemohl tušit, kolik Ziyarových chlapů tam je. Mohly jich být desítky, nejspíš…“ nedořekla myšlenku a ani nemusela. Všechny napadlo, že už je také pravděpodobně mrtvý.
„Pořád je možnost, že žije. Tím spíše si musíme pospíšit,“ rozhodl Onnis a věci se dali opět do pohybu. Prvotní rozkazy platily, jen ke každé skupině se na jeho povel prozíravě přidal ještě muž s brašnou, kdyby Klesse našli zraněného.
Kakllah, Temal, Hodd i sám Onnis utvořily své skupiny a vnikli do hradu. Dvě skupiny malými dveřmi, kudy předtím zmizel Kless, dvě hlavním vchodem. Také se rozdělily ohledně prohledávání hradu – dvě skupiny se budou snažit dostat do sklepení, dvě budou prohledávat patra, pokud narazí na cestu výš.
Začali bloudit hradem, ale ve větším počtu byla orientace jednodušší. Často se stávalo, že se skupinky potkávaly na obou stranách chodeb, takže komunikovali, sdělovali si, jaké prostory už prošly a domlouvaly se, kudy by měli pokračovat dál, aby co nejdříve prohledaly celý hrad. Chodby, koridory i místnosti byly ale prázdné.
Jako první měli více štěstí Kakllah s Temalem. Brzy se jim podařilo najít schodiště do sklepení, které už nebylo tak rozlehlé a spletité. Prohledali pár místností, většinou spíže a komory, když se dostali do vězení. Hrad měl jen jedno, to ve kterém věznili Klesse a když do něj vstoupili, čekalo je překvapení. Bylo plné služebnictva – starších, několika dětí a spousty žen. Překvapivě nikdo z nich nevypadal příliš vyděšeně.
Temal si jako první všiml několika mrtvol u dveří. Patřily vojákům, kteří utekli do hradu. Chvilku je zkoumal pohledem, pak se otočil na ženy před sebou. Tváře měly odhodlané a tvrdé. „To vy?“ Zeptal se.
Jedna z nich přikývla a vystoupila o krok v před. „Ti zbabělci se tady chtěli schovat. Ale pro nás jsou to stejně tak nepřátelé, jako pro vás. Jste Klessovi přátelé, nebo ne?“ Řekla pevně, v ruce pro jistotu ale sevřela zakrvácený nůž.
Kakllah s Temalem se na sebe překvapeně podívali. „Jsme. Ale odkud ho znáš?“
„Pomáhala jsem jemu a jeho mužům. Dala jsem jim uniformy a dovedla je k nádvoří,“ odpověděla stručně.
„Znamená to, že když jste tady, je boj u konce?“ Ozvala se bojácně jedna z žen, která v náručí svírala v náručí zhruba čtyřletého chlapce.
Kakllah se k ní pomalu rozešla, dřepla si a s mírným úsměvem pohladila chlapečka po paži. „Ziyarovi muži jsou mrtví. Zbytek našich lidí ještě prohledává hrad, aby našla samotného Ziyara, ale ujišťuji vás, že nemá sebemenší šanci.“
„Jste volní. Nikdo už vám neublíží a můžete jít, kam se vám zlíbí,“ doplnil ji Temal a kolem se rozhostilo veselí spojené úlevou. Služebnictvo se zaradovalo, někteří se začali objímat a plakat štěstím. Byl to pro něj konec tvrdé práce, bití a znásilňování. Jen Elish přistoupila k Temalovi a důvěrnějším tónem k němu promluvila.
„Kolik vás přežilo? Máte raněné?“ Zeptala se starostlivě a Temal přikývl.
„Spousty. Ale nemáme dost potřebných věcí ani lidí, abychom zachránili všechny,“ přiznal zklamaně. Nato žena přikývla a otočila se k davu.
„Hej, poslouchejte!“ Křikla a oni jí začali věnovat pozornost. „Tihle lidi nás vysvobodili a pomstili naše rodiny. Dlužíme jim hodně a teď máme příležitost jim to alespoň trochu splatit. Tam venku je spousta raněných, tak poberte v hradu co může být užitečné a jdeme!“ Zavelela s nečekanou přirozeností a ženy zajásaly. S novou enerigií, kterou jim svoboda dodala se za ní vydali a Kakllah s Temalem se na sebe jen rozpačitě usmáli. Nečekali od žen takové odhodlání, ale za tu pomoc byli rádi.

2

Onnis s Hoddem bloumali hradem o něco obtížněji. Počínali si sice lépe a rychleji než Ravil, přesto ne tak rychle, jak by chtěli. A sám Ravil jim nevědomky nakonec pomohl, když si všimli jeho praporků a uvědomili si k čemu slouží. Jen si mysleli, že to byl Kless, kdo je rozmístil po chodbách, že je Ravil uvnitř hradu neměli tušení. Díky označení cesty pak putovali mnohem rychleji.
Chodby byli liduprázdné. „Služebnictvo se muselo někam schovat,“ řekl Onnis.
„Já bych zaplul do sklepení, tak myslím, že je tam Temal s Kakllah brzy najdou. Nejspíš i ty srábky, co zdrhli z nádvoří,“ odpověděl mu Hodd a jeho společník přikývl. Zbytek jejich skupin kráčelo obezřetně za nimi.
„I tak to tady radši doděláme. Ziyar ještě pořád může být někde nahoře a Klesse jsme taky ještě nenašli.“ Onnis se rozhlédl na větvícím se konci koridoru a spatřil další pruh látky na levé straně. Zavelel tedy a vydali se napravo, do další dlouhé chodby. Přešli jí, boty jim všem na prkenné podlaze klapaly, když se ocitli u dřevěného schodiště. Tam si všimli mrtvého těla v kaluži krve.
„Kdo to sakra je? Podle oblečení by to mohl být Ziyar, ne?“ Zeptal se Hodd. Onnis přistoupil k mrtvole, přidřepl a řádně si ji prohlédl. Pak zavrtěl hlavou. „To není on,“ řekl rozhodně a postavil se. „Podle toho, co říkal Kless má být Ziyar blonďák, pamatuješ? Se zelenýma očima. Tenhle má vlasy i oči tmavé.“
Hodd zamručel. „No, ať to byl kdokoliv, někoho asi pěkně nasral,“ prohlásil mimochodem, když se díval na kvalitně zbitou tvář a probodnuté hrdlo. „Myslíš že to byl-“ chtěl promluvit, ale Onnis ho nečekaně umlčel zvednutím paže. Hodd se zarazil a tázavě se na něj podíval. „Co je?“ Zeptal se vousatý velitel a odpovědí mu bylo Onnisovo příkré syknutí, že má být zticha. Muž se soustředěně zamračil, paži stále zdvihnutou, ani ostatní si nedovolili ani pípnout.
„Slyšíš to?“ Promluvil po chvíli a podíval se na Hodda. Ten nechápavě pokrčil rameny.
„Co jako?“
„Poslouchej!“
Hodd se pokusil soustředit, vnímat nějakou změnu v tichu chodby. Nic zvláštního nezaznamenal a nadechl se, že Onnisovi odpoví, když tu ho něco zarazilo. Slabý zvuk, skoro jako vánek, naprosto nepostřehnutelný, když se na něj člověk nezaměřil. Ale jak si ho jednou všiml, už tam byl s nimi.
„Někdo křičí…“ pomyslel si nahlas a Onnis mu horlivě přikývl.
„Myslím, že to jde seshora,“ podotkl a jeho zrak spočinul na praporku uvázaném k zábradlí. Otočil se rychle k mužům. „Dva s námi, zbytek tu zůstane a bude v pohotovosti. Ty,“ ukázal na muže s brašnou, „pojď za mnou!“
Pětičlenná skupinka s Onnisem v čele vyběhla do schodů. Čím výš byli, tím zřetelnější pro ně zvuk byl. Nejprve sotva zaznamenatelný, pak slabý ale už o něm nebylo pochyb. Ve druhé třetině schodiště už zvuk dostal konkrétní tvar. Bylo to slovo.
„Někdo volá o pomoc,“ řekl zadýchaně Hodd, stojící dva schody pod Onnisem, který na okamžik zastavil.
Onnisovi přeběhl mráz po zádech. „Ten hlas…,“ zašeptal, když si uvědomil, že je mu povědomý. Znovu se rozeběhl, tentokrát mnohem rychleji. Úzké schody bral po dvou, ostatní za ním mu sotva stačili. Když se ocitl nad padacími dveřmi, už neměl sebemenší pochybnosti, kdo to tak zoufale křičí. Ještě než jeho hlava vykoukla nad úroveň otvoru byl přesvědčen, že se tu Ravil svíjí v bolestné agonii kvůli vlastnímu zranění. Ihned spatřil, že tomu tak není.
Muž klečel u ležícího těla, oběma rukama vší silou tlačil na levý bok, uslzené oči pevně sevřené a křičel. Ze všech plic křičel stále dokola to jedno slovo, byl úplně mimo sebe. Do toho křiku a tlaku, který vyvíjel na ránu dával veškerou svoji sílu, všechnu svou energii, jako kdyby měl po skončení zemřít. Ani si nevšiml, když k němu Onnis přiběhl a rychle poklekl po jeho boku. S bodnutím u srdce si prohlédl bezvládného Klesse.
Jen oslovení nestačilo, musel zvýšit hlas, aby ho muž začal vnímat. „Ravile!“ Okřikl ho a až teď se uplakané zarudlé oči otevřely. Ravil nejprve zmateně zamrkal, pak se ale znovu dal do zoufalého pláče, aniž by povolil tlak na ráně. Onnis sjel pohledem na jeho dlaně, byly celé pokryté krví, pár cárů látky, které na zranění přidržoval už bylo zcela nasáklých, více tekutiny už pojmout nedokázaly.
To už k nim doběhli ostatní. Zdravotník s brašnou rychle uklekl naproti Ravilovi a začal tahat čisté obvazy, Onnis se mezitím přesvědčil, jestli má vůbec ještě smysl je používat. Sáhl Klessovi na krk a nahmatal puls, slabý, ale byl tam. S úlevou na zdravotníka kývl. Ten jemně odstrčil Ravilovi dlaně a s připravenými obvazy prozkoumal ránu. Rovnou zaúkoloval Onnise a ten dělal co mu řekl, podával lahvičky s alkoholem a tinkturami, pomáhal ránu čistit. Stále krvácela a bylo třeba ji zašít, což taky muž rychle udělal. Vlastně dělal co mohl, aby Klesse zachránil, jestli se mu to podaří, ještě sám nevěděl.
Ravil se mezitím unaveně došoural ke zdi, sedl a opřel se o cimbuří. Zakrvácené ruce opřel lokty o kolena a svěsil hlavu. Poprvé od doby co opustil matku se začal v duchu modlit ke svým bohům, aby Klessovi ušetřili jeho život. Ne snad, že by opravdu věřil, ale teď to bylo jediné co mohl dělat a pomáhalo mu to nezhroutit se.
„To jste byli vy?“ Ozval se nad ním Hoddův hlas a kývl hlavou směrem k Ziyarovu tělu. Prohlédl si předtím i mrtvoly vojáků a Arpáda, hlavně při pohledu na starce ho nepříjemně zasvědilo v rozkroku.
Ravil zavrtěl hlavou. „Jen Kless,“ řekl slabě. „Když jsem se sem dostal, byli už všichni mrtví. Viděl jsem, jak to skončil se Ziyarem, hned potom…,“ hlas mu poskočil a odmlčel se, protože ho znovu zaplavovala vlna pláče. Zvedl zrak k vousatému muži, Hodda až zaskočilo, jak moc byl plný strachu a bolesti. „Prosím, řekni že to přežije,“ řekl jako by to snad bylo v Hoddově rukách.
Muž se otočil, aby se podíval na skupinku a Klesse. Chlapec byl mrtvolně bílý, zaschlé kapky krve nepřátel na bledé tváři bily do očí, silně kontrastovaly s bledou pokožkou. Oči měl zavřené a dokonce i ze rtů se mu vytratila barva, jako kdyby poslední kapka krve v jeho těle vytekla ranou ven. Ten pohled nebyl příjemný a nedával moc nadějí.
„Tady už nic nezmůžu,“ řekl muž, který došil ránu a obvázal ji čistým obvazem. „Udělal jsem co se dalo, teď musíme jen doufat.“
Onnis přikývl. Nepřiznal by to, ale útroby měl stažené obavami. Kless mu za tu dobu co se znali přirostl k srdci, vnímal jej téměř jako druhého mladšího bratra a po Leggově smrti nechtěl přijít ještě o dalšího. „Musíme ho odsud nějak dostat.“
„Já ho vezmu,“ ozval se za ním Ravil rozhodně. Postavil se na nohy a než mohl někdo cokoliv podotknout opatrně vzal Klesse do náručí. Na Onnisovu otázku, zda si je jistý odpověděl kývnutím a vydal se k padacím dveřím. Vždycky byl mezi nimi veliký výškový rozdíl, teď však Klessovo tělo působilo v jeho mohutných pažích ještě drobněji.
Ostatní se vydali za ním, jen Onnis přistoupil k Ziyarově tělu. Zadíval se dlouze na tu zakrvácenou proděravělou mrtvolu a nebyla pro něj ničím jiným, než odpadem. Skoro mu to přišlo neuvěřitelné – bylo to jen další tělo, jedna z mnoha schránek, teď tak bezvýznamná, že kdyby ležela dole na nádvoří mezi ostatními, snad by si ji ani nevšiml. Ale tahle schránka měla minulost tak odpornou, plnou zla, nenávisti a krutosti. Pořád si musel připomínat, že tohle je ON, ten kvůli kterému tolik lidí trpělo, kvůli kterému vznikl celý Pakt, Tábor, kvůli kterému se dal dohromady skoro celý les. To je ON, kdo zaměstnával jeho mysl tak dlouhou dobu a udával směr jeho života. A přesto teď nebyl ničím jiným, než několika kily masa, kostí a vnitřností.
Onnis do těla strčil nohou. Nakonec si odplivl do mrtvé tváře, otočil se a odešel.

3

„Musíš něco jíst,“ povzdechla si Kakllah, když uviděla nedotčenou misku s hustou polévkou, kterou mu před chvílí donesla. Zavrtěl hlavou. Vstal ze země, kde seděl spolu s ostatními, kteří na rozdíl od něj příděl dychtivě hltali. Byla právě přestávka a přeživší si mohli alespoň na chvíli odpočinout od námahy.
„Nemám hlad. Půjdu radši něco dělat, nevydržím jen tak sedět,“ řekl. Jindy by ho za takovou pracovitost pochválila, zvlášť když byla tahle práce tak moc nepříjemná. Teď o něj však měla obavy. Neřekla nic, když jí míjel, jen se na něj s posmutnělým výrazem dívala, než jí zmizel z dohledu. Znovu si povzdechla, sebrala misku a nabídla ji jinému muži, který svou porci ještě nedostal. S díky jí přijal a hladově se do ní pustil. Dál se pak vydala za svými povinnostmi. Opustila nádvoří a vešla malými dveřmi do hradu, kde zamířila rovnou do ubikací vojáků. Sloužily teď jako provizorní ošetřovna pro jejich zraněné.
Služebnictvo, které našli ve sklepě bylo více než ochotné pomoci. Díky nim mohli ošetřit více zraněných a zachránit tak spoustu dalších životů. S nápadem využití kasárny, obrovské místnosti spojené s hradem přišla Elish. Bylo to nasnadě, byla zde spousta jednoduchých pryčen na jednom místě, stačilo jen nanosit pár stolů, na které se připravily zásoby – obvazy, alkohol na čištění ran, tinktury, masti. Byla zde i malá kamna, takže horká voda byla neustále k dipozici. Elish všem rozdělila práci, některé ženy se staraly o převazování, jiné připravovaly odvary na zmírnění bolestí, další praly obvazy a měly na starosti právě oheň. V hradu byla spousta věcí, které se teď daly využít a kdo nepomáhal na ošetřovně, pomáhal v kuchyni, kde Elish poručila použít hradí zásoby a nakrmit tak všechny ostatní.
Kakllah vešla a do nosu ji udeřil zápach, stejně jako posledně, když vstoupila naposledy. Pokaždé zapomněla, jak moc je tu cítit pot, krev a někdy bohužel i moč. To když byla u zraněných bolest příliš silná a oni příliš slabí. Na co ale nezapomněla, byl ten nářek, co se místností linul. I když bylo pravdou, že při každé její návštěvě postupně utichal, jak se mužům dělalo lépe, nebo byli pod vlivem opiátových odvarů.
„Jak to tu vypadá?“ Optala se Elish, kterou našla u jednoho ze zraněných. Právě mu převazovala nohu čistým kusem plátna. Žena se k ní otočila. Měla kruhy pod očima, co je našli, ani jedna z žen se nezastavila a to už bylo skoro dva dny. Nepolevovaly však a o to víc jim byla Kakllah i ostatní vděční za jejich pomoc.
Elish položila opatrně nohu, muž byl v hlubokém spánku, nejspíše také omámený, aby si odpočinul od bolesti. Protáhla se a založila si ruce v bok. „Dnes to bohužel jeden mladík nezvládl. Ztratil příliš mnoho krve, už jsme nemohly nic udělat,“ řekla zklamaně.
Kakllah při těch slovech zatrnulo. Rychle se rozhlédla po dlouhé místnosti, pak jí zrak spočinul na správném lůžku, skoro na konci a úlevně povolila napjaté svaly. Elish si toho všimla.
„Nebyl to Kless,“ upokojila ji v její obavě a pomalu se rozešla směrem k lůžku, Kakllah za ní. „Ačkoliv,“ řekla tiše, když se zastavily, „nenastala žádná změna. Pořád se neprobudil a dech má slabý.“
„Kdy se zlepší?“ Zeptala se Kakllah s pohledem upřeným na chlapce. Zdál se jí teď tak křehký, s tou bezbarvou pletí a mírně pootevřenými popraskanými ústy. Elish zavrtěla hlavou.
„Otázka je, jestli vůbec, paní,“ řekla empaticky velitelce. „Jestli má jeho tělo ještě dost sil, aby bojovalo. Každou chvílí to může vzdát, stejně jako se každou chvílí může probudit. Udělali jsme, co jsme mohly, je mi líto. Teď je to buď a nebo, omlouvám se,“ sklopila Elish oči. Ráda by ženu potěšila lepšími zprávami, neměla však co nabídnout.
Kakllah se k ní otočila a vstřícně se usmála. „Nemáte se vůbec za co omlouvat. Jen se podívejte,“ mávla rukou do prostoru, „vy všechny jste udělaly tolik práce. Zachránily jste spoustu našich lidí, více než jsme mohli doufat. Patří vám veliký dík.“
Elish jí oplatila úsměv. „To je oboustranná záležitost. Nebýt vás, tak pořád sloužíme té zrůdě. Jsme rádi, že vám to můžeme alespoň trochu splatit,“ odpověděla jí skromně.
Prohodily ještě pár přátelských slov, než jedna z žen zavolala Elish na pomoc. Prozatím se tedy rozloučily a Elish odešla. Kakllah se také vydala za dalšími povinnostmi, ale než tak učinila, sehla se ke Klessově lůžku. Na okamžik mu položila svou dlaň na jeho. „Bojuj. Bojuj Klessi, jsme s tebou,“ zašeptala mu do ucha. Pak odešla.

4

Ravil se snažil pořád nějak zaměstnat. Potřeboval pracovat, hýbat se, aby nemusel myslet na Klesse a na ten strach z toho, že už neotevře oči. Práce bylo naštěstí dost. Onnis svolal radu s veliteli, museli rozhodnout o dalším postupu. Nikdo nechtěl zůstávat na hradě déle, než bylo nutné. Nicméně, byla spousta zraněných, kteří by cestu domů nezvládli a musel uznat, že podmínek, jaké jim toto místo poskytovalo, měli šanci na brzké uzdravení největší. Nechat je tu nepřicházelo v úvahu, ohledně těchto morálních otázek měli všichni jasno. Každý muž, který se vrátí ke své rodině, nebo do Tábora je důvodem i zadostiučiněním pro celý předchozí boj.
Jenže těla mrtvých na nádvoří začínala tlít a zapáchat. Navíc, chtěli také své muže, kteří padli, alespoň nějakým způsobem pohřbít a vzdát jim tak hold. Bylo třeba mrtvoly roztřídit, na vlastní padlé a na Ziyarovi muže, kterým neměla být provedena žádná ceremonie. O těch se rozhodlo, že budou odstraněni z hradu – shodí je z kopce, jako tenkrát shodili Klesse. Dole v úpatí je pak nahází na hromadu a spálí.
Ani bojovníci z Onnisovi armády nebudou pohřbeni do země, na to jich bylo příliš mnoho. Pro ně však bude postavena hranice a proveden obřad. Jim se dostane řádného pohřbu a poděkování.
Ravil pomáhal stavět hranici, ale když bylo potřeba, šel tahat i mrtvoly. Nebylo mu to příjemné, ale pro něj stále lepší, než nečinně sedět na zadku a nechat se utápět ve vlastních myšlenkách. Odmítal jakékoliv řeči, aby si odpočinul, pracoval dál, když ostatní těžce odfukovali a znaveně si alespoň na pár minut sedali, aby ulevili nohám a posilnili se porcí jídla. Neměl hlad a nevnímal znavené tělo. Soustředil se jen na tahání dřeva nebo mrtvých těl.
Až když padla tma a práce už nebyla možná odhodlal se Klesse navštívit. Styděl se za sebe, že u něj není víc, ale nějak to nedokázal. Pohled na něj byl pro Ravila zdrcující a pocit bezmoci byl těžký jako obrovský balvan na hrudi. Přesto si už druhý večer přisunul dřevěnou židli k lůžku a zadíval se na přítele. Vypadal pořád stejně, jako předchozí noc. Bledý, s temnými kruhy pod zavřenými víčky, se rty bez barvy. Hrudník se pohyboval sotva znatelně, jeho nádechy nebyly plné a na pryčně jeho tělo křehlo a sláblo. Jen za ty dva dny hodně pohubl a tělo si bralo energii ze svalů i přirozeného tuku. Ravilovi se v hlavě minul záblesk vzpomínky, kdy takto ležel v jeho chatě a on stejně jako teď doufal, že otevře oči. Jenže tehdy ho neznal, tehdy byl jen cizincem, který si musel projít peklem. Teď to byl Kless. Jeho Kless, nalezené štěstí, ve které ve své samotě už ani nedoufal. Oba dva se tolik změnili…
„Jedl si dnes vůbec?“ Ozvalo se nad ním potichu. Už bylo pozdě večer, zranění kolem ve většině spali nebo alespoň lehce podřimovali. Ravil se otočil a kývl příchozímu na pozdrav. Onnis si vzal od protějšího stolu další židli a sedl se vedle něj. Dosud spolu soukromě nemluvili a tak, když se posadil, Ravil trochu znervózněl.
„Žádné zlepšení?“ Otázal se po chvíli Onnis. Díval se na mladíka na lůžku ale všiml si, jak Ravil zavrtěl hlavou. Nebylo mu moc do hovoru, raději by tu seděl sám. Vlastně by byl nejraději, kdyby tu vůbec sedět nemusel.
„On to zvládne. Neprošel si tím vším, aby to teď vzdal,“ řekl znovu velitel. Ravilovi připadalo, že přesvědčuje nejen jeho, ale i sebe. Koutkem oka si ho prohlédl. Vypadal unaveně a jako kdyby o několik let zestárnul. Nebylo pochyb že trpí nad ztrátou bratra a Ravil si uvědomil, že teď musí být osamělý.
„Onnisi,“ oslovil ho stejně tiše, „Legga je mi líto. Byl to dobrý muž. Dobrý přítel.“
Onnis se smutně pousmál. Když promluvil, hlas měl zastřený, oči se mu zalily slzami, ale nepustil je ven. „To byl. Byl to skvělý člověk. Díky.“ Vstal, věnoval chlapci na lůžku dlouhý pohled, pak položil Ravilovi otcovsky ruku na rameno. „Měl by ses najíst. A vyspat se,“ řekl mu dobrosrdečně.
„Nemám hlad,“ zašeptal Ravil.
„Až se probere, nebude tě chtít takhle vidět. Měl by jsi se dát do kupy, bude potřebovat, abys byl silný,“ apeloval na něj velitel. „Nechtěj, abych ti to musel dát příkazem,“ zahrozil, ale jeho unavený úsměv prozradil spíše dobrý úmysl, než skutečnou výhrůžku.
„Možná později,“ přikývl Ravil. Onnis ho po rameni poplácal, povzdechl si a pak odešel. On se otočil zpět ke Klessovi. Uchopil jeho bezvládnou, poněkud chladnou dlaň a letmo ji políbil. Chtěl mu něco říct, ale žádná správná slova ho nenapadala. Stejně by jej jen dokola prosil, aby se probudil. Položil ruku opatrně zpět a opřel se o opěradlo židle. I přes veškeré nepohodlí a vnitřní vzdor jej nakonec začala přemáhat únava. Za pár minut už ani neslyšel naříkání od vedlejší pryčny, usnul zkroucený na židli, s rukama založenýma na prsou.

5

Dlouho se pohyboval na hranici vědomí. Nebo si spíše dlouho neuvědomoval, že je vzhůru. Okolní zvuk se mu dostal do uší, ale nedoputoval až do hlavy, kde by si jej mozek přebral jako vjemovou informaci. Stejně tak receptory na jeho kůži hlásaly, že nejspíše leží, cítil to, ale bylo to snové, nekonkrétní, neuchopitelné. Nesnažil se zcela probudit, protože dosud nevěděl, že spí. Splýval na hladině jezera, které neexistovalo. Nemělo rozlohu, ani hloubku a voda v něm nebyla ani studená a dokonce ani mokrá. Mírné vlny co si s jeho tělem přátelsky pohrávaly, jej odnášely k neexistujícímu břehu a přesto zůstával na místě.
Nepamatoval si, kdy přesně se to začalo měnit. Nemohl si to pamatovat, stejně jako si člověk nepamatuje, jak se narodil. Najednou prostě byl, věci se děly a on nevěděl, kdy to začalo. Kdy začaly být zvuky kolem něj zřetelné? Kdy přesně si uvědomil neuvěřitelné sucho v ústech? Kdy přesně zjistil, že může pohnout bulvami pod zavřenými víčky?
Probudil se.
Jako první chtěl otevřít oči, spíše instinktivně, než že by tak přímo zamýšlel. Ukázalo se, že to nebude tak jednoduché, víčka byla těžká a při prvních náznacích světla ho oči pálily. Dlouze vydechl. Vydechl? Ano, nejspíš to opravdu udělal, nebyl si jistý. Všechno bylo nepříjemně zahalené do snové mlhy. Mozek se ještě částečně pohupoval na vlnách jezera.
Zkusil to znovu a tentokrát oči otevřel do poloviny. Dokonce několikrát zamrkal, svlažil tak přirozeně oči slzami a už tolik nepálily. Až napotřetí se mu podařilo doopravdy procitnout. Viděl strop nad sebou a s tím se všechno kolem něj konečně stalo skutečným. Trhavě se nadechl a nasucho polknul, sucho v ústech mu ale podráždilo hrdlo a on svraštil obočí. Rozhlédl se. Nejprve jen zrakem, pak pohnul hlavou. Byl to snadný letmý pohyb, ale on měl pocit, že má hlavu jako olovo. I tak se mu podařilo alespoň částečně si prohlédnout okolí.
Nevěděl kde je. A nevěděl jestli to místo skutečně nezná, nebo si jej jen nepamatuje. Myšlení a vzpomínání teď bylo těžké stejně jako jeho zkamenělé tělo. Otočil namáhavě hlavou na levou stranu a spatřil muže spícího na židli. Poloha nevypadala příliš pohodlně, byl prapodivně nakloněný na stranu, bradu měl skloněnou, ruce založené na prsou, nohy roztažené. Klesse napadlo, že je to jedna z těch poloh, ve které člověk usne při úplném vyčerpání a při probuzení bolestivě sykne nad ztuhlými svaly. Také si uvědomil, že je mu muž povědomý a to ho donutilo aby se pokusil srovnat si myšlenky a zamyslet se. Nakonec si ke své vlastní úlevě vzpomněl.
Otevřel ústa, aby milence oslovil, ale vyšlo z něj jen nepřirozené zachraptění. Potřeboval by se napít, svlažit hrdlo a uvést tak hlasové ústrojí do pohybu. Ravila však podivný zvuk probudil a Kless s unaveně pozoroval, jak se na židli zavrtěl a otevřel oči. Sykl, jak narovnal polámaná záda, protáhl se, promnul si obličej a pak se podíval na Klesse.
Vyskočil na nohy, když mu došlo, že se na něj přítel skutečně dívá. Stejně jako se rychle postavil, vzápětí padl na kolena k jeho hlavě a pohladil jej po čele. Nic neřekl, protože se úlevou rozplakal a vzlyky mu sebraly slova z úst. Jednou dlaní stále spočíval na Klessovi, druhou si zakryl oči a začal nepokrytě brečet. Až za několik okamžiků si otřel uslzené líce a láskyplně se na chlapce opět podíval.
„Promiň. Jen jsem...jsem rád, že jsi vzhůru. Strašně jsem se bál,“ usmál se, po tváři mu ještě steklo několik slaných kapek. „Jak se cítíš?“
Kless pomalu mrkl a odkašlal si, připraven znovu se pokusit promluvit. Něco z něj vyšlo, ale tak slabě, že se Ravil musel nahnout až k jeho obličeji aby jej slyšel. Hned nato muž horlivě přikývl a vyskočil ze židle. Chlapec zavřel oči, když odběhl pryč. Nikdy předtím nebyl takhle unavený, teď se mu ale zrak klížil čím dál tím víc. Dokonce usnul i na tu jednu minutu, co byl Ravil pryč.
„Klessi,“ poplácal ho muž mírně po tváři, když se vrátil. Probral se a uviděl stát vedle přítele i Elish. Každý se postavil z jedné strany lůžka a pomohly mu nadzvednout hlavu. Žena ji přidržovala, zatímco Ravil mu přiložil k popraskaným bledým rtům kalíšek s vodou.
„Opatrně, zatím jen trochu,“ řekla Elish a položila mu hlavu zpět na složenou přikrývku, co měl místo polštáře. Klessovi voda příjemně svlažila vnitřek úst a úlevně vydechl. Byl tak vyčerpaný, že ani nezvedl ruku, snažil se ale zůstat ještě chvíli při vědomí.
„Vítej zpátky mezi živými, hrdino,“ usmála se Elish a založila ruce v bok. „Jak je ti? Máš bolesti?“
Klesse bolelo celé tělo, bylo nepříjemně ztuhlé, ale nebylo to tak zlé, aby jí odpověděl kladně. Zavrtěl pomalu hlavou, teď ho trápila jiná věc. „Je...konec?“ Vydral ze sebe chraptivě a s námahou. Přišlo mu najednou zvláštní slyšet svůj vlastní hlas. „Bojuje se ještě?“
Ravil se pousmál a chytil ho za ruku. „Ne, Klessi. Je dávno po boji, vyhráli jsme. Z velké části díky tobě.“ Hlas měl jemný a konejšivý, mladíka hřál po těle jako hojivá mast. Mírně přikývl, ulevilo se mu. Chtěl se zeptat na dalších tisíc otázek, ale únava ho začala přemáhat. Všimli si toho a než opět usnul, ucítil pohlazení po vlasech a Ravilův pozvolna se vytrácející hlas, který mu říkal, ať si odpočine.

6

„Pane?“ Uslyšel vedle sebe. Už nespal, jen odpočíval a známý hlas ho donutil otevřít oči. „Já věděl, že nespíte,“ usmál se dotyčný a posadil se na židli.
Kless měl radost, že ho vidí, že přežil. Nakonec se z toho tvrdohlavého hromotluka stal dobrý bojovník. Stačilo aby odsunul svou ješitnost a energii dal do toho, co bylo důležité. Kless se pokusil posadit, ale jak zatnul břišní svaly, v levém boku ho silně píchlo a padl zpět na pryčnu. Neposlouchal mužovu prosbu, aby zůstal ležet a zkusil to jinak. Nejprve se otočil na bok, pak se podepřel paží a dostal se do sedu. Pořád to bolelo, ale nebylo to teď tak hrozné. Nechal si pomoct a opřel se zády o stěnu, kterou mu muž podložil smotanou přikrývkou.
„Gilhelme,“ oslovil ho konečně Kless chraplavě, „jsem rád, že tě vidím. Opravdu.“
„Díky pane. Já vás taky,“ usmál se bodře. „Je mě sice trochu míň, ale i tak mě je furt dost, co říkáte?“ Zavtipkoval a zvedl levou ruku. Dlaň a polovina předloktí bylo pryč, pahýl ovázaný čistým obvazem.
„Ah...to je mi líto,“ řekl mladík upřímně a k jeho překvapení se Gilhem znovu zasmál.
„To nemusí, pane. Jsme přeci naživu, to je hlavní. A pořád teď vypadám líp než vy,“ další vtip.
„Opravdu?“
„No jo. Pořád jste pěkná bledule. Jestli tu někdo utekl smrti z náruče, jste to vy, alespoň to říkají ty ženské, co se tu o nás starají. Vsadím se, že teď bych vás v boji dostal,“ zachechtal se a pak se zarazil. „Tedy, promiňte. Říkám pitomosti, omlouvám se,“ dodal, když si uvědomil, že je Kless stále jeho velitelem.
Klessovi zavrtěl hlavou. Vlastně ho to pobavilo a líbilo se mu, že je Gilhem takhle uvolněný a v dobré náladě. Tohle přeci teď potřebují, aby byla morálka co nejveselejší. Jestli k tomu tenhle chlap přispěje, bude jenom rád. „To nic, Gilhelme. Jsem rád, že se cítíš dobře.“ Muž se zazubil.
Chvilku oba mlčeli, když Kless chtě nechtě musel začít na vážnější notu. Dosud o spoustě věcech s nikým nemluvil, tohle bylo teprve potřetí, kdy se probral. Při Ravilově druhé návštěvě neměl na jistá témata ještě sílu a vlastně ani chuť.
„Poslyš,“ začal s výrazně vážnějším tónem, „jaké jsou vlastně ztráty?“
I Gilhem posmutněl, a než odpověděl, párkrát si povzdechl. „Padla polovina mužů. A další třetina je zraněná, lehce i vážněji.“
Kless mlčel. Připravovali se duševně na všelijaké výsledky, museli dokonce počítat i s možností, že prohrají a špatně to skončí pro všechny. Stejně ho ale představa, kolik mužů se nevrátí ke svým blízkým zasáhla. Polovina mrtvých znamenala desítky až stovky životů. Tolik párů očí neuvidí své děti vyrůstat, tolik prázdných míst zůstane v srdcích žen, přátel, rodičů.
„Ale spousta lidí teď bude opět žít svobodně a beze strachu,“ ozval se další hlas a oba se otočili. Onnis k nim přistoupil a podíval se na chlapce. „Sám jsem si přál, aby nás přežilo co nejvíce, ale věděli jsme všichni a hlavně proč, do toho jdeme. Nikdy nezapomeneme na jejich oběť, ani na to, za co bojovali,“ řekl s bezvýraznou tváří, ale slova která vycházela z jeho úst byla upřímná. Byla podobná těm, které pronášel včera večer před zapálením hranice. Vzduch při hromadném pohřbu byl naplněný smutkem, ale také hrdostí a příslibem návratu domů a do klidných časů.
„Přesně tak, pane,“ přikývl Gilhem. Z Onnisova výrazu nějak vytušil, že by měl nyní vyklidit pole, velitel si očividně chtěl promluvit s Klessem osamotě. Vstal ze židle, slíbil, že mladíka brzy opět navštíví a rozloučil se. Onnis zaujal jeho místo vedle pryčny.
„Jsem rád, že už je ti lépe,“ řekl chlapci. „Nepotřebuješ něco?“
„Ne, díky. Ty ženy tady se o nás starají moc dobře,“ odpověděl mu. Atmosféra mezi nimi byla podivně hustá a hovor byl přinejmenším nucený. Ve vzduchu vysela témata, kterým se nešlo vyhnout, ale ani jeden je nedokázal uchopit. Nastalo ticho, které přerušil jako první Kless.
„Co teď bude, Onnisi? Co máš v plánu?“
Muž na židli se opřel a založil ruce na prsou. „No...samozřejmě počkáme až se všichni uzdraví natolik, aby zvládli cestu domů, do Tábora. Hrad vypálíme. Chci, aby toho po tom šmejdovi zbylo co nejméně,“ řekl pevně, dával tak najevo, že o jeho plánech je zbytečné diskutovat. Klesse však jedna věc znepokojila.
„Ale co ti lidé tady? Bývalé služebnictvo? Nikdo z nich nemá místo, kam by se mohl vrátit,“ namítl. Onnis se na něj podíval. Nedalo mu to a musel se pousmát.
„Ty jsi vážně rozený vůdce, víš to? Nezapřeš to v sobě.“
Kless uhnul jeho pohledu a zarděl se. „Samozřejmě už jsem s nimi mluvil. Vědí teď moc dobře, že Tábor je jim otevřen a uvítáme je. Jak se rozhodnou je jen na nich, ale podle všeho to zatím vypadá, že jsou rádi,“ vysvětlil mu a Klessovi se trochu ulevilo. Tak nějak vlastně doufal, že přesně tohle Onnis udělá. „Poslyš, Klessi,“ zase o něco zvážněl. „Je tu jedna věc, o které si musíme promluvit. Tvůj odchod z bojiště…“
Kless věděl, že to přijde, protože si byl vědom, že udělal chybu. Jako velitel, který měl na starosti své muže bylo něco takového neodpustitelné. Oni na něj spoléhali, on za ně měl zodpovědnost, že je správně povede a zároveň bude morálním tahounem celé akce. Opustit své bojovníky uprostřed boje by mohlo být považováno i za zradu svých bratří. Než stihl Onnis něco dodat, mladík se začal omlouvat.
„Vím, že jsem to neměl dělat. Bylo to špatné, nechal jsem tam muže samotné a hleděl jen na své osobní záležitosti. Omlouvám se a omluvím se i jim, až na to přijde,“ řekl pokorně s hlavou sklopenou. Věděl, že kdyby situace nastala znovu, kdyby měl znovu možnost vydat se za Elbou do hradu, udělal by to. To však neznamenalo, že ho jeho selhání v roli velitele nemrzelo, naopak.
„To udělej. A přesně jak jsi říkal, byla to chyba. Nicméně, chtěl jsem říct, než jsi mě přerušil,“ zvedl na něj Onnis káravě pravé obočí, „že to nebudu nijak řešit. Ani chlapi to neberou jako tvé selhání a nezlobí se na tebe.“
Kless se na něj překvapeně podíval. „Jak to?“
Onnisovi se na tváři objevil otcovsky smířlivý výraz. „Teď mě dobře poslouchej. Ty jsi udělal pro naši věc, pro naše vítězství strašně moc. Máš největší zásluhu, nejen proto, že jsi zabil samotného Ziyara. Díky tobě jsme se dostali dovnitř, otevřel jsi bránu. A to s obklíčením byla taky tvoje práce, díky tomu jsme je dostali mnohem dříve a o dost více nás přežilo.“
„Nebyl jsem sám. Bez své skupiny bych to nikdy nezvládl,“ řekl skromně. „A taky...nedokázal jsem pomoci Leggovi,“ dodal zasmušile. Kvůli němu se cítil špatně a často na něj teď myslel. Tížilo ho to v srdci a byla to jedna z věcí, možná ta zásadní, kvůli které se zpočátku cítil s Onnisem tak napjatý. Trápilo ho to tak moc, že se mu teď oči zalily slzami. „Mrzí mě to, Onnisi. Tolik bych si přál, abych mu pomohl, všiml si včas, že…“ hlas mu nejprve poskočil a pak se vytratil. Tvář si zahanbeně překryl dlaní.
Onnis dlouho mlčel. Jen se díval na mladíka před sebou. Kless si se zakrytýma očima nevšiml, že vstal a posadil se na okraj jeho lůžka. „Podívej se na mě,“ řekl bezbarvě a Kless zaváhal. „Podívej se na mě, Klessi,“ zopakoval a mladík ač nechtěl, uposlechl. Překvapila ho Onnisova smířlivá, klidná tvář. Položil mu ruku na rameno.
„Nebyla to tvoje chyba. Vím to, všichni to vědí, Klessi. Legg mi chybí a navždy bude, ale nikdy by mě nenapadlo z jeho smrti obviňovat tebe. Je to jasné?“
Kless ještě okamžik nemohl odpovědět, nejprve se musel uklidnit a zastavit pláč. To mu Onnis příliš neulehčil, protože i jeho slova mladíka rozrušila. V tomto případě však v dobrém. Nakonec ještě šokovaně vydechl, když ho velitel překvapivě objal jednou paží a přitiskl k sobě. „Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekl tiše. „Jsi pro mě jako další mladší bratr a já se hrozně bál, že ztratím i tebe,“ přiznal asi tu nejosobnější věc, co kdy mohl Klessovi říct, bez špetky studu. Chlapec byl tak překvapený, že hned nevěděl, co by měl říct, tohle od Onnise vůbec nečekal.
„Díky,“ zmohl se nakonec jen na toto slovo, ale Onnis chápal. Pustil ho, usmál se a vstal. Naposledy jej plácl po rameni a odešel s tím, že má ještě nějakou práci a ať se dá chlapec brzy do kupy.
Sledoval dveře ještě dlouho po tom, co odešel a stále nenacházel slov. Až po chvíli si lehl zpět na pryčnu. Rána zabolela, ale když klidně ležel, po pár okamžicích bolest odezněla. Zavřel oči a nakonec se usmál. Teď už bude všechno dobré, opravdu dobré a v klidu, pomyslel si.