1

„Něco dalšího?“ Zeptal se Onnis při každodenní poradě s veliteli, kde probírali záležitosti ohledně chodu Tábora. Co je potřeba zařídit, změnit, vylepšit a tak dále. Temal pozvedl ruku a promluvil:
„Mluvil jsem s Hilou, nutně potřebuje nějakou pomoc v krčmě. Je to nečekané, ale o jídlo je větší zájem, než by nás původně napadlo a ona nestíhá vařit v tak velikém množství a u toho čepovat.“
„Jak je to možné? Když byl Tábor plný chlapů, nikdo si tolik jídla neobjednával,“ zamyslel se Hodd. „To si tolik vařili sami?“
„Řekl bych, že je to tím, že ženy chodí pracovat. Předpokládám, že spousta kmenů byla zavedená tak, že muži pracovali, lovili a ženy se staraly o děti, jídlo a přístřešky. Tady ale chodí pracovat za žetony,“ vyslovil Kless svou domněnku.
„Nemají už tolik času a možná jsou i více unavené. Zároveň chtějí děti nasytit něčím pořádným, proto jdou raději do krčmy,“ doplnil Onnis.
„A je to tak v pořádku? Budeme s tím něco dělat?“ Optal se Temal. Onnis zavrtěl hlavou.
„Možná do budoucna, pokud se to ukáže jako problém. Zatím si myslím, že to nevadí a navíc nemáme tolik prostředků, abychom vdovám poskytovali nějaké úlevy, bohužel. Teď prostě platí, že kdo chce jíst, musí pracovat,“ řekl trochu zasmušile. Chtěl by, stejně jako Kless, aby jim mohli více pomoci, prozatím ale nebyly zásoby jídla tak veliké a v Táboře bylo ještě příliš mnoho práce.
Kless si něco zapsal do svého papyru. Teď už byl schopen zapisovat alespoň stručné poznámky, které mu hodně usnadňovaly práci. Měl teď větší přehled a nemusel si vše nutně pamatovat, což mu pomáhalo, aby neměl ke konci dne přeplněnou hlavu a zbavil se pocitu, že je jeho lebka třikrát tak větší. „Zaměříme se na to. Budeme situaci hlídat abychom případně problém podchytili včas,“ řekl mladík stále zapisujíc si poznámky. Až teď vzhlédl k Temalovi. „Ohledně té Hily se poptej, jestli je o tu práci zájem.“
„Už jsem to zjišťoval,“ řekl mu Temal. „Přihlásily se tři ženy, přišly nedávno, ještě nemají pracovní zařazení.“
Kless přikývl. „Dobře. Zaveď je k Hile, ať si je vyzkouší a sama si pak rozhodne, kterou vybere. O ty dvě další se pak postarej, prosím, ať už mají taky práci.“
„U sběračů je místo a lovci by taky potřebovali někoho, kdo bude bourat maso, tak je pak můžeš přiřadit tam,“ hlesl Onnis, když se díval do svých papyrů. Temal přikývl v souhlas a když nikdo nepředložil další bod k projednávání, porada se rozpustila. Hodd s Temalem odešli za svými úkoly a dvojice hlavních velitelů si začala uklízet dokumenty.
Kless neměl dobrý pocit z toho, co dnes slyšel ohledně pracujících vdov. Zaměstnali sice tři ženy, aby přes den hlídaly nejmenší děti a jejich matky mohly pracovat, stále ale byly opravdu v jisté nevýhodě a jemu se to nelíbilo. Zamračeně nad tím dumal, zatímco skládal papyry na sebe a Onnis si toho všiml.
„Myslíš na ty ženské, že jo?“ Promluvil na něj a Kless namísto odpovědi jen něco zabrbral. Onnis si povzdychl. „Víš, že s tím teď nic nezmůžeme. Mě to samozřejmě taky dělá starost, ale teď nemáme prostředky to změnit.“
„Já vím. O to víc mě to rozčiluje,“ odpověděl mu Kless. Pak se podíval na Onnise vážným pohledem. „Jakmile to půjde, musíme s tím něco dělat, nesmíme to nechat ladem. Mohl by z toho být veliký problém a já bych mu rád předešel,“ přistoupil, aby byl blíže k muži. Založil ruce na prsou a opřel se o hranu stolu. „Napadlo mě, až to půjde, mohli bychom dávat část zásob stranou a pak jim je rozdělit skrze příděly. Nemyslím moc, jen něco málo na přilepšenou.“
Onnis se zamyslel, podrbal se při tom mezi vousy na bradě. „Nemyslím, že tohle je ten problém, jídla mají všichni dost. Zaměřil bych se spíše na jejich pracovní dobu. Aby mohli být déle s dětmi, pokud budou chtít.“
„Myslíš zkrátit jim dobu ve které jsou v práci, ale za stejný počet žetonů? To by možná bylo řešení, ale…“ přemýšlel Kless nahlas, Onnisova ruka na rameni ho však přerušila.
„Tímhle směrem bych se ubíral, přesně tak. Ale teď to není možné, dokud máme v plánu ještě tolik věcí postavit a přivést k chodu. Budeme na to myslet, zároveň si tím ale teď nedělej hlavu,“ řekl mu přátelsky.
Kless přikývl. Byl rád, že je to téma otevřené pro další řešení a Onnis nehodlá záležitost hodit jen tak za hlavu. Měl však pravdu, když tvrdil, že pro tuto záležitost bude místo až později. Rozhovor mu trochu zvedl náladu, takže když odcházel z Véčka za dalšími povinnostmi, cítil se o něco lépe. Vyšel ven, sešel po dřevěných schůdkách a vyrazil na nové místo mezi Srdcem a částí, kde byla obydlí. Tento plácek byl téměř uprostřed Tábora a nejen, že sem byl zaveden žlab s vodou, ale také se tu rýsovalo jakési pracoviště různých odvětví, které dosud nemělo své místo, jako třeba kovárna, švadleny nebo krčma, které měly vlastní domy v Srdci. Sem šel Kless právě zkontrolovat, jak postupuje výroba kamenů k mletí. Jeden muž se přihlásil, že má s jich výrobou zkušenosti a když mladík přišel, dokončoval právě dlátem tesané šikmé drážky na druhém kameni. Kless ho pozdravil a naklonil se k prvnímu kolu, co leželo opodál. Přišlo mu až neuvěřitelné, jak pravidelné a zručně udělané je drážkování. Byla to velice precizní práce a on musel vyjádřit muži obdiv.
„Díky, pane,“ usmál se postarší muž, jehož tmavé vlasy už sem tam zdobily šediny. „To můj otec mě to naučil. U nás v kmeni se s dlouhou tradicí mlela hlavně kukuřice,“ vysvětlil téměř pyšně, když zavzpomínal na staré časy.
Kless vzhlédl od kamene. „Kukuřice? Co je to?“ Zeptal se se zájmem. Nikdy o takové plodině neslyšel, Paramové toho nikdy moc nepěstovali, vždy se zaměřovali spíše na sběr a lov a když už něco sázely, byly to převážně okopaniny. Muž nad jeho otázkou vykulil oči.
„Nikdy jste nejedl kukuřici? Ach, pane, to je mi vás, tedy s prominutím, skoro líto! Taková dobrota, když se klas uvaří ve slané vodě a navrch se dá trochu másla,“ zasnil se. „Navíc se dá zpracovat na hromadu způsobů! Můžete ji namlít na mouku, udělat z ní sirup, kaši, nebo olej. My ji vždy na zimu sušily, tak vydržela hodně dlouho a pořád stejně dobrá. Pane, to vám řeknu, za jeden čerstvej vařenej klas bych dal duši,“ smál se.
„To zní lákavě,“ připustil mladík. „Podle toho, co jste říkal, bych ji rád někdy ochutnal.“
Muž důležitě zvedl ukazovák. „Určitě by vám chutnala. A nejen to, pamatuji si, že když pro osadu přišli hubené roky, kukuřice nás vždycky zachránila. Pěstování chce sice trochu více péče, ale vyplatí se a díky ní jsme nikdy nehladověli.“
„Nabádáte mě k přemýšlení,“ zasmál se mladý velitel a mužovy rty se opět o něco roztáhly.
„Jo, pane, s touhle plodinou by jste nikdy nešlápl vedle. Škoda, že naposledy, když jsem měl k dispozici nějaká zrna, bylo to u nás v osadě,“ posmutněl teď muž trochu. Jenže Kless rád vyslechl každý nový nápad, cokoliv, co by mohlo celé společenství vylepšit, či mu pomoci. A mužova slova ho opravdu zajímala.
„Poslyšte,“ oslovil ho důvěrnějším tónem, „a není nějaký způsob, jak ta semena získat? Másla vyrobíme dost,“ zavtipkoval.
Muž se podrbal na bradě, jak přemýšlel. „No, to je otázka, pane. Já osobně vím jen o dvou způsobech. Naše osada byla zničena Ziyarem, to vím. Ale pár zrnek tam někde muselo určitě zůstat, měly jsme jich všude plno. A potom existuje ještě planá rostlina, ze který kukuřice pochází. Na nějaké pořádné louce by se možná dala najít.“
„Tak víte co? Pošlu za vámi chlapce Yoseho a vy mu o té vaší kukuřici řeknete všechno co víte. On to zaznamená a my bychom se pak mohli pokusit s tím něco vymyslet, co vy na to?“ Navrhl mu mladík.
Muž se zdál tím nápadem nadšený. „To je dobrý nápad! Rozhodně s tím neprohloupíte, pane!“ Zvolal, jako by mu někdo vlil čerstvou krev do žil.
„Dobrá,“ usmál se Kless. „Už musím jít, tak pokračujte, už vás nebudu rušit. Díky za inspiraci,“ řekl, muž se s ním rozloučil a Kless se vydal k Srdci.
Cestou se podíval na nebe a podle slunce odhadoval, že je kolem poledne. Na dnešek slíbil Ravilovi, že se spolu naobědvají v krčmě a nejspíše už byl ten pravý čas, takže zamířil rovnou tam. Po cestě viděl odpočívat spoustu lidí, skupin, které si také dávaly přestávku a on je zdravil s přáním dobrého chutnání. Většina z nich se na něj usmívala. Ravil mu jednou řekl, že až na pár jednotlivců, kteří se vždy najdou, je u obyvatel oblíbený. Považují ho za dobrého velitele a příjemného člověka, což ho potěšilo, ačkoliv přítelova slova odbyl mávnutím ruky. Ravil si ale tenkrát moc dobře všiml, že se trochu zarděl a do tváří se mu na okamžik nahrnula krev.
Kless ho spatřil před krčmou, už tu na něj čekal. Muž mu zamával už z dálky na pozdrav a mladík zvedl paži, že mu odpoví, aniž by se díval blíže před sebe. V ten okamžik se mu něco zapletlo mezi nohy, škobrtl a málem zakopl, nebýt jeho dobře cvičené rovnováhy. Zaklel, narovnal se a otočil, aby se podíval co se mu přimotalo do cesty.
Bylo to dítě.
Malé batole, které se nejspíš samo naučilo chodit teprve nedávno. Kless se polekal, jestli mu náhodou nějak neublížil, ale náraz nebyl silný a děcko jen spadlo na zadek, ani nezačalo plakat. Naopak, se zájmem se na mladíka podívalo, velikýma modrýma očima ho chvilku ho zkoumalo. Pak zažbleptalo a začalo se malýma prstíkama šátrat v hlíně. Kless si k němu dřepl.
„Málem jsem tě zašlápl,“ zasmál se úlevně, když si byl jistý, že se mu při kolizi nic nestalo. „Copak tu děláš takhle samo? Komu jsi se zatoulalo, co?“ Mluvil vřele a neutrálně, protože nebyl schopen odhadnout, zda je to chlapec či děvče, pořád bylo moc malé. Znovu se usmál, když mu batole místo odpovědi podalo hrst plnou hlíny. Nastavil ruku a nechal si hromádku vsypat do dlaně, takže se ani nerozhlédl, aby se podíval na jeho matku, která k nim spěchala a která už zdálky volala jméno dítěte.
„Istred!“ Ozvalo se za Klessem.
První zavolání ani nevnímal.
„Istred! Kam jsi se zase zatoulala?“ Pak se ale hlas přiblížil, zesílil a nabyl konkrétnosti. Jak ho Kless uslyšel, celý zkoprněl a srdce se mu prudce rozbušilo.

2

Otočil se ke směru, tedy od východu z tunelu, odkud hlas přicházel a pomalu se postavil. Dál už nebyl schopný se pohnout a jen sledoval, jak k nim jeho sestra běží, aniž by si sama uvědomila, kdo je ten mladík, co stojí vedle její malé dcerky. Uběhla ještě asi tři metry, než se také prudce zastavila.
„Istr…,“ ztratil se jí hlas uprostřed slova, když rozpoznala známou tvář. Zůstala šokovaně stát na místě, stejně jako Kless a na pár okamžiků na sebe oba hleděli s neuvěřením. Jako by osoba před nimi byla jen přízrak, jenom zbožné přání, které je téměř nesplnitelné. Tak dlouho oba doufali, že se znovu setkají, že teď, když k tomu došlo, se to zdálo být jen pouhým přeludem. Kless prostě nedokázal nic než stát, dívat se, jak jí vlají světlé vlasy v teplém vánku, pozorovat jak ji všechno co prožila změnilo a zároveň je pořád stejná. Srdce mu silně tlouklo, hruď se mu zvedala rychlými mělkými nádechy, necítil ani, jak ho děťátko u jeho nohou tahá za lem plátěných kalhot.
„Klessi?“ Oslovila ho téměř šeptem Shepel. „Jsi to opravdu ty?“ Zeptala se stále nevěřícně ale nepohnula se.
Chtěl jí odpovědět, ale v ústech měl sucho a hlas jakoby se mu vytratil. Naprázdno polkl a pomalu přikývl. V ten okamžik si jeho sestra dlaněmi překryla ústa a oči se jí zalily slzami. Pořád stála několik metrů od něj a mladík překvapeně zamrkal, když otevřela pusu a z plných plic zakřičela.
„AMAAAT!“ Vydralo se jí z úst jméno mladší sestry, která stála u východu z tunelu, stále nezasvěcená do tohoto okamžiku a bavila se s Onnisem, který je vítal v Táboře. Jak zaslechla své jméno, polekala se, protože to znělo, jako že Shepel na nože berou. Rychle se otočila a spěchala k sestře, která se mezitím usedavě rozplakala.
„Co je? Co?!“ Naléhala, když k ní doběhla a spatřila, že pláče. Shepel přes vzlyky nemohla promluvit, jen zavrtěla hlavou, zvedla ruku a prstem ukázala před sebe, jako kdyby před ní stál přízrak. Amat nemohla v ten okamžik vědět, že pláče štěstím a úlevou, vystrašeně se podívala ukázaným směrem. Uviděla Istred na zemi a vedle ní…
Zavřískala, když si konečně uvědomila na koho se dívá. Zapomněla rázem na všechno okolo, starší sestru nechala za sebou a rozeběhla se k bratrovi. Snad během sekundy překonala vzdálenost mezi nimi a v plné rychlosti mu vpadla do náruče. To už také plakala.
Jak se k němu přitiskla padl na kolena, nejen kvůli nárazu, ale protože se mu prostě podlomily nohy. Jakmile ucítil její dotek, sevřel ji stejně silně jako ona jeho a nechtěl pustit. Na zem dopadli ve vzájemném objetí a prostě se drželi, zatímco jim obou kanuly slzy po lících. Ani si nevšimli kdy přesně se Shepel přinutila k pohybu a poklekla k nim, na tom však nezáleželo.
Konečně byli spolu. Konečně nebyli jen příslib vzdáleného setkání nebo motivace vše vydržet. Kless se jich teď dotýkal, klečíc uprostřed objímal z každé strany jednu, tiskl si jejich hlavy jemně k hrudi a plakal štěstím a úlevou, stejně jako plakaly ony.
„Hledal js-sem vás,“ povedlo se Klessovi po chvíli vypustit z úst. Dva páry uplakaných očí k němu vzhlédly. „Doufal jsem, že vás ještě uvidím. Ach bože, tolik jsem se snažil…“ hlas mu opět přerušil nával emocí. Překryl si dlaní oči, aby alespoň trochu zakryl slzy, které se mu draly ven. Jemná ruka jeho sestry ji však uchopila a odňala, pak mu Shepel pohlédla do očí a mírně se usmála.
„My zase nikdy nevěřily, že by jsi mohl být mrtvý,“ pohladila ho jemně po dlouhých vlasech. Amat horlivě přitakala a mimoděk bratra znovu objala, jako by se nemohla nabažit jeho přítomnosti. Sevřel ji stejně bezmyšlenkovitě.
Malinkatá Istred, která celou dobu seděla vedle nich, přestala ochutnávat zdejší zeminu a zpozorovala přítomnost své matky. Vrávorajícími krůčky se k ní přiblížila a taháním za šaty si vyžádala její pozornost. Shepel si až teď, díky překvapení a radostí ze shledání, opět uvědomila, že tu celou dobu je. Usmála se na ni, vzala ji do náruče a ukázala Klessovi.
„To je moje Istred.“ představila ji hrdě, „No není k zulíbání? Je to tedy pěkná zvědavka, ráda se toulá, hlavně co se naučila chodit.“
„Je nádherná. Je prostě...jsem moc rád, že se ti ji podařilo přivést na svět,“ řekl mladík. Dívenka mu připadala jako zázrak, když se narodila zdravá. Dvě předchozí Shepelenina těhotenství nedopadla dobře a bylo neuvěřitelné, že Istred donosila a porodila, vzhledem k tomu, jakými strastmi si prošla.
„Má Darellovi oči, nemyslíš?“ Usmála se jeho sestra, teď posmutněle. Vzpomínka na padlého muže ji bodla u srdce, stále pro něj truchlila. Istred pro ni i díky tomu znamenala mnohem více, pocit že je tu její milovaný stále trochu s ní.
Kless sklopil hlavu. „Darell by byl skvělý otec, moc se na dítě těšil. Mrzí mě to, Shepel,“ zašeptal. „Je mi líto každého života, který jsem nedokázal ochránit.“ Vzpomněl na Tobeho, na rodiče a polila jej vlna smutku a výčitek. Uvědomil si, že jim o nich bude muset říct a pocítil lítost, že brzy pokazí vše hezké, co na tomto shledání bylo. Pak ho trkla další věc.
„Ale jak víš tak jistě, že Darell zemřel?“ Optal se sestry. Ta si s Amat vyměnila pohled, nakonec zavrtěla hlavou.
„Myslím, že nás čeká dlouhé povídání, Klessi. A zároveň si myslím, že ho můžeme ještě odložit a nekazit to, že jsme zase spolu. Prozatím ti řeknu jen to, že toho víme dost,“ oznámila mu a sevřela malou Istred do náručí. Pak se spolu s Amat zvedli ze země a překvapený Kless je následoval. Nadechoval, aby se zeptal, co tím vším myslí a jak to, že vědí, ale nedala mu příležitost a rovnou jej zastavila. „Slibuji, že si vše povíme. Ale ne teď. Teď si chceme užít, že tě máme zase u sebe,“ obrátila se k mladší sestře a ta s úsměvem přikývla v souhlas.
Klessovi se vlastně ulevilo. „Máte pravdu,“ řekl a najednou si všiml, že k němu někdo zezadu přistoupil. Otočil se a plácl se do čela. „Ravile. Promiň, já-“
„To je v pořádku, neomlouvej se,“ přerušil ho muž mile. Všechno z dálky sledoval a byl rád, že mohl na vlastní oči vidět, jak se Klessovi plní jeho sen, to za co celou dobu bojoval. Jeho samotného to dojalo, když stál opodál a viděl, jak si se sestrami padl do náruče. Byl šťastný za Klesse.
Mladík si stoupl po jeho boku a otevřenou dlaní ukázal na rodinu. „Ravile, tohle je Shepel a Amat. Mé sestry,“ poslední slova řekl s dojatou hrdostí. Obě dvě se na muže usmály a přikývly na pozdrav. „A tohle je Ravil. Zachránil mi život, díky němu jsem tady. A taky,“ sevřel mužovu dlaň a propletl prsty, aby dal najevo význam dalších slov, „je to můj přítel.“ Přitiskl se k němu ještě o něco blíže a napjatě sledoval reakci sester. Nebyl si jistý, jak budou reagovat na jeho vztah s mužem, trochu se i bál.
Všiml si jak obě nejdříve rozpačitě zamrkaly, chvilku neřekly ani slovo. Nakonec to byla Amat, která jako první přistoupila k Ravilovi a zcela nečekaně jej krátce objala. „Děkuju, že jsi se o bratra postaral,“ řekla, když ho pustila. Kless si najednou pomyslel, jak moc se změnila. Z patnáctileté holky, protivné a bouřlivé, tak jak dívky v takovém věku bývají, se stala duchapřítomná rozumná dívka, téměř žena.
„Ráda tě poznávám,“ přidala se srdečně Shepel a podala Ravilovi volnou ruku, v druhé stále svírala malou Istred, která si nezúčastněně strkala skoro celou dlaň do pusy. Ravil ji sevřel dlaň pevně, ale jemně, to bylo pro Shepel dobré znamení. Po tom, co si s Amat prožily byla celkově mnohem obezřetnější ohledně cizích lidí, nějak to v ní zakořenilo. Ale Ravil jí na první pohled připadal milý, měl upřímné přívětivé oči. Jestli je pravda, že zachránil bratrův život a Kless mu věří, věří mu i ona.
„I já vás, opravdu. Kless mi o vás hodně vyprávěl. Dlouho doufal a věřil, že se s vámi znovu setká,“ prozradil Ravil mile, tím svým osobitým optimismem. „Takže tahle malinká, to je tvá neteř?“ Zeptal se a se svolením Shepel děvčátko krátce pohladil po řídkých dětských vlasech.
Kless mu řekl její jméno, které se Ravilovi zalíbilo. Ještě jednou dívenku pohladil po hladkých tvářích, ona se na něj překvapivě taky usmála bezzubými ústy.
„Musíte být unavené a hladové,“ řekl pak Kless. „Pojďte se mnou, dáte si něco pořádného k jídlu, pak vám ukážu, kde budete bydlet.“
Vydali se do krčmy, kde je Kless usadil a pak sestrám donesl veliké misky s dušeným masem, ze kterých se ještě kouřilo. Ravil za ním nesl porce pro ně dva a společně se pustili do jídla. Obě děvčata byla nejspíše opravdu hodně hladová, měla za sebou taky dlouhou cestu, takže horlivě hltala jedno sousto za druhým. Shepel se také dělila s Idris, kterou měla na klíně a krmila jí lžící.
„Donesu něco jen pro ni, nemusí brát z tvého,“ zvedl se Ravil, když si toho všiml, ale ona s úsměvem zavrtěla hlavou.
„Ona toho ještě tolik nesní a pak ji stejně budu kojit, to je v pořádku. Ale děkuji ti,“ řekla a ujistila ho, že se může znovu posadit. Udělal tak a oba muži se podívali se smíchem na Amat, která přivírala oči blahem.
„To je taková dobrota,“ pronesla s plnými ústy. „Něco tak dobrého jsem neměla ani nepamatuju, je to vážně výborný.“
Kless byl rád, že jí chutná, vypadala nadmíru spokojeně. „Hila je skvělá kuchařka a každý den vaří čerstvé jídlo. Můžete sem kdykoliv zajít a něco si dát. Vše vám vysvětlím později, jak to tu funguje a tak dále,“ usmál se na sestru. Znovu jej znenadání přelil pocit naprostého štěstí a to se jen díval, jak spokojeně jedí. Chytil Ravila pod stolem za ruku a povýšil tak ten chvilkový záchvěv na nejvyšší možnou úroveň.
Dojedli a vyšli z krčmy, Kless teď chtěl sestry ubytovat. Ravil se musel vrátit do práce, takže se prozatím rozloučil a ony následovaly bratra mezi příbytky. Jenže překvapení pro Klesse toho dne ještě nekončilo. Jakmile vyšli ze Srdce, zatímco jim mladík popisoval okolí, kterým procházeli, ozval se za nimi výkřik. Někdo bujaře zvolal Klessovo jméno a on se nechápavě otočil, skoro se až lekl co se děje. Pak uviděl zdálky postavu, která k němu běžela a zběsile při tom mávala. Amat s Shepel se při tom rozesmály, mladší sestra se pobaveně plácla do čela.
„Jak jsme se setkali, úplně jsem ti zapomněla říct, že přišel s námi,“ řekla Klessovi, který stále nechápal. Až když se postava dostala blíž, nadšeně roztáhl ústa v úsměvu a spěšně jí vykročil naproti.
„Borro!“ Setkali se a přirozeně se přátelsky objali. Kless nemohl uvěřit, že má před sebou dlouholetého věrného kamaráda. „To se mi snad jenom zdá! Tak rád tě vidím,“ smál se od ucha k uchu, stejně jako jeho kamarád.
„Já tebe taky, náčelníku, i když už jsem to ani nečekal. Nejprve jsme mysleli, že jsi nepřežil.“
„Upřímně,“ podrbal se Kless ve vlasech, „chvilku jsem si to vlastně myslel i já.“ Pak vesele šťouchl Borra do ramene, „a neříkej mi náčelníku. To už dávno neplatí.“
„My používáme oslovení ´velitel´,“ přidal se další hlas k rozhovoru. Onnis přistoupil k dvojici, na tváři milý úsměv a nebyl sám. O krok ustoupil do strany a Kless za ním spatřil skupinu lidí. Jeho lidí. Zbylých Paramů, kteří nechtěli opustit dvojici vůdčích sester. Mladík nevědomky zadržel dech. Pohled na ně v něm vyvolal spoustu pocitů – byl neskutečně rád, že je vidí, znal všechny ty tváře, jen děti o dost povyrostly. Cítil i úlevu, že jsou v bezpečí a započnou tu spolu s ostatními nový život. Zároveň, se mu sevřelo srdce, když si uvědomil, jak málo jich je. Z poměrně velikého klanu Paramů teď zbyla jen hrstka a to ho zabolelo. Ačkoliv se na něj usmívali a dávali najevo, že i oni ho rádi vidí, první co projevil nebyla radost ze shledání. Bývalý náčelník ukrytý hluboko v jeho povaze i duši předstoupil pokorně před svůj bývalý lid, k překvapení všech se hluboce uklonil a pak dokonce klekl na kolena. Zrak upřel do země před sebou a když promluvil, hlas měl pevný a odhodlaný.
„Bylo mou povinností, jako vašeho náčelníka, se o vás postarat a udržet vás v bezpečí. Nikdy jsem neměl Ziyarovi věřit, když řekl, že naši vesnici ušetří. Byla to moje hloupost a naivita, co vás připravilo o domov a vaše blízké, Není dne, kdy bych si to nevyčítal, nemyslel na to, co jsem způsobil. Proto vás teď pokorně žádám o vaše odpuštění. Prosím, pokud můžete, odpusťte mi to,“ řekl a v kleče se sklonil ještě níž, čelem se téměř dotýkal země. Při poslední větě se mu hlas roztřásl.
Paramové, jeho sestry, Onnis i kolemjdoucí, kteří se při tom podivném úkazu zastavili, byli konsternovaní jeho slovy. Amat dokonce začaly téct slzy, když viděla bratra v takové situaci, takovém postavení, i Shepel začala slzet. Náčelník klečí před svými lidmi, to bylo něco nemyslitelného. Všechny to šokovalo, přesto to nikdo nevnímal jako mladíkovu společenskou degradaci, naopak. Nikdo necítil vůči Klessovi žádnou zlost, nikdo si nemyslel, že to co se stalo by byla jeho chyba, nikoho ani nenapadlo na něco takového pomyslet. I když možná stále truchlili pro své milované, nebo si stýskali po domově, věděli že Kless tehdy udělal vše pro to, aby je ochránil. Jediný, kdo to stále zpochybňoval, byl sám Kless a proto byli všichni tak překvapení. Nicméně, tímto gestem, kdy byl připraven čelit následkům a projevil hlubokou lítost, si jejich úctu získal ještě mnohem více. Ukázal, že mu vždy na jeho lidech záleželo, měl je v srdci a byl oddaný svému údělu.
Nepohnul se, nezvedl hlavu, jen dál čekal na verdikt a bojoval, aby ho nepřemohly emoce. Zaťal zuby, až ho čelisti rozbolely a s největší upřímností co nosil ve svém nitru doufal, že mu bude odpuštěno.
Konečně se někdo pohnul – jeden vetchý stařec o holi k němu došel. Při chůzi se mu staré nohy třásly a přes svůj věk už nemohl narovnat záda, byl však první, kdo před Klesse klekl na kolena. Jednu artritickou dlaň položil na mladíkovu, druhou jej vzal jemně za bradu aby na něj Kless pohlédl.
„Můj pane,“ promluvil ochraptělým hlasem typickým pro tak vysoký věk, „neklaňte se. Vím jistě, že mezi námi není nikdo, kdo by si byť jen pomyslel, že jste zklamal,“ řekl a v tu chvíli k nim přistoupila další Paramka.
„Vy jste pro nás byl ochoten obětovat vlastní život,“ přidala se ke starci a taktéž k němu poklekla. „Vyjel jste proti té zrůdě, čelit Čarodějovi úplně sám, abychom my nemuseli zbytečně bojovat. To co se stalo dál, nebyla vaše vina.“
Přistoupila další starší žena. „My víme, že jste dělal, co jste mohl. Není co bychom vám odpouštěli, pane,“ dotkla se ho a Kless slyšel, jak i zbytek Paramů postupně přitakává a promlouvá.
„Postaral ses o ně,“ ukázal okolo sebe Borro, který k němu přišel, „díky tobě jsou teď naživu. A naši muži bojovali statečně do posledního dechu, protože jsi je dobře vedl,“ usmál se na něj mírně a také se ho dotkl. Přistoupily i jeho sestry a věnovaly mu konejšivý pohled, který už byl nad jeho síly. Stále klečíc se rozhlédl kolem dokola, jeho lidé jej postupně obklopily a vyzařovala z nich úcta, vděk a pochopení. Ačkoliv se snažil vydržet, když první stařec položil dlaň na jeho čelo, zavřel oči a začal cosi šeptat, z očí mu začaly kanout slzy. Ostatní následovali starcova příkladu, každý se teď chtěl Klesse alespoň prstem dotknout, zavřít oči a odříkávat poklidně prastará slova jeho národa. I Shepel s Amat, se přidaly, Borro, prostě všichni teď u něj buď klečeli, nebo se shýbali, aby se ho dotkli a kolem mladíka, mladého náčelníka, to působilo obřadním dojmem. Modlili se za něj. Promlouvali ke svým bohům aby za Klesse děkovali a přáli mu vše dobré. Byl to akt jejich kmenové integrity vyjadřující nejvyšší úctu. Ten okamžik měl téměř magický nádech a na Klesse působil neuvěřitelnou silou. Slyšel každé slovo, cítil každý dotyk, jeho srdce bylo dojaté. Sám pod tíhou situace nakonec zavřel oči, ze kterých stále tekly slzy a i on promluvil ke svým bohům, ke svým hvězdám. Modlil se za ty, co jsou právě kolem něj, ale i za ty, kteří by tu měli být ale už nejsou. Tobe. Jeho rodiče. Legg. Darell. A všichni nevinní, co zemřeli. Šeptal jejich jména a slova modlitby, dokud postupně šum okolo něj neutichl a on jako omámený otevřel oči.
Spatřil spoustu přívětivých tváří , které se na něj usmívaly, nebo přikyvovaly. „Děkuji vám,“ řekl tiše zastřeným hlasem člověka, který právě prožil velikou duševní očistu. Pomalu se postavil, nohy se mu jemně třásly, a přistoupil k Onnisovi.
„Postarej se o ně, prosím. Já...bych chtěl být dnes se svojí rodinou,“ požádal přítele. Onnis mu chápavě položil ruku na rameno a přikývl.
„Neboj se, všechno zařídím. Buď s nimi jak dlouho chceš, zasloužíš si to,“ usmál se mírně a Kless věděl, že Paramové budou v dobrých rukou. Poděkoval mu a pak už se s Shepel, Amat a Istred vydali k příbytku. Sestry se ho po cestě ještě párkrát dotkly, hladily ho po pažích a povzbuzovaly ho letmými úsměvy a dobrou náladou. Nebylo třeba dál mluvit o tom, co se právě stalo, všichni cítili uvnitř sebe, že tato kapitola je uzavřena.

3

Dívky byly z přístřešku nadšené. Poskytoval mnohem více prostoru než původní obydlí Paramů nebo útlý jednoduchý stan v druhém táboře. Mohly se v něm pohodlně napřímit a i do rozlohy byl na několik kroků. Kamenné ohniště uprostřed kulatého půdorysu bylo vyvýšené, dobře stavěné, už s připravenou trojnožkou a kotlíkem a s dýmníkem nad ním. U stěny byla připravená prkna s čerstvou hromadou slámy a velikými kusy látky na přípravu lůžek. Stavitelé lůžka nepřipravovali, aby měly rodiny možnost připravit si místo na spaní podle svých požadavků a uvážení.
„To je opravdu jen pro nás?“ Žasla Amat nad prostorem, který jim byl udělen. „Vešli by se sem pohodlně další tři lidé.“
Kless potěšeně přikývl, byl rád, že jsou sestry spokojené. Pocítil nakrátko i hrdost z toho, co se jim podařilo vybudovat. „Ano, tady budete mít soukromí i dost prostoru. Řekněte kdyby vám cokoliv chybělo a já se o to postarám, tohle je jen základní vybavení.“
„Myslím, že zatím máme všechno co potřebujeme, díky,“ řekla Shepel a posadila se s Istred v náručí na lavici. Stáhla si volné šaty z ramene, odhalila prs a děťátko se na něj rychle hladově přisálo.
„Udělám čaj,“ řekla Amat, když si vybalila to málo, co měla ve svém vaku. Kless se usadil na druhý konec lavice a opřel se zády o dřevěné podbití. Na okamžik sledoval sestru, jak přirozeně drží dcerku v náručí a dítě si malinkými prstíky pohrává s pramenem jejích vlasů, zatímco se krmí. Byl to vlastně krásný pohled, okamžik klidu, kdy se Istred v matčině sevření cítí naprosto bezpečně a spokojeně. Shepel při tom měla zavřené oči, jako kdyby si tyto pocity s dcerou předávaly vzájemně a ona měla chvilku si odpočinout. Na tváři se jí objevil nepatrný úsměv.
„Tu máš,“ přeťala jeho myšlenky Amat. Podávala mu dřevěný pohárek s vonícím čajem. Když si ho vzal, posadila se na zem, aby viděla na oba sourozence, sama svůj nápoj držela v dlaních. „Takže, ehm, ten Ravil,“ promluvila dívka s lišáckým pohledem, „to vy spolu jako…?“ Zamávala pomalu dlaněmi, gestem doplnila nedořečenou otázku. Kless si nebyl jistý, na co konkrétně se ptá, odpověď pro ni měl ale stručnou a jasnou.
„Miluji ho,“ řekl prostě. „Žijeme spolu. A než se zeptáš, tak ano, všichni tady to vědí,“ dodal a Amat chápavě přikývla. „Věřím, že ho také budete mít rády, až ho lépe poznáte.“ Vlastně o tom byl přesvědčený, s Ravilem nebylo těžké se spřátelit a pro svůj optimizmus a vstřícnou povahu byl oblíbený.
„Vypadá sympaticky,“ zhodnotila mladší sestra. „Takže mu mám říkat švagře?“ Zahihňala se a Kless se ušklíbl. Škodolibě do ní strčil nohou, až se v sedě zakymácela, pak se oba rozesmáli.
„Jak jsi to myslel, že ti zachránil život?“ Ozvala se potichu Shepel, když otevřela oči. Istred mezitím usnula a ona ji stále držela v náručí, jen si zahalila ňadro, pak se podívala na bratra. Kless otevřel ústa, že jí odpoví, pak se ale zarazil.
„Nejprve mi řekněte, jak jste se dověděli o Darellovi. A vůbec, co všechno víte,“ vyzval je a atmosféra kolem se trochu napjala. Posmutněla a ztěžkla, stejně jako téma, o kterém museli nevyhnutelně mluvit. Ani jednomu z nich se do toho vlastně nechtělo a přesto věděli, že se věci musí vyjasnit.
„To Onnis,“ promluvila jako první Shepel. „nechal nám poslat dlouhý dopis, než jste odešli na hrad, do boje.“
Kless nezastíral překvapení. „Cože? Ale proč?“
Shepel se zhluboka nadechla, jako by jí čekal nějaký důležitý úkol, ke kterému se musí odhodlávat. „Myslel to dobře, Klessi. Chtěl abychom věděli, co se s našimi lidmi a rodinou stalo, kdyby ses už nevrátil a nemohl nám to říct sám. Chtěl, abychom věděli, jak moc jsi se snažil je všechny zachránit, třebaže tebe samotného by to stálo život.“
„Má tě rád a věděl jak usilovně ses nás snažil najít,“ řekla Amat. „nepřenesl by přes srdce, kdybys padl a my nevěděli nic z toho, co by jsi nám chtěl povědět.“
Kless se zamyslel. Nevěděl, jestli je na Onnise naštvaný, nebo jestli je rád, že už sestry vědí a on jim nemusí sdělovat ty bolestné zprávy. Nakonec byl možná radši za to druhé. Přesto se mu nelíbilo, že neví, co všechno jim Onnis prozradil. Zamrazilo ho při představě, že ony vědí, čím vším si prošel. „Takže víte, že rodiče a Tobeho zabili na hradě?“ Zeptal se s pohledem upřeným do nádobky s čajem. Dívky přitakaly. „Co všechno vám ještě řekl?“
„Že jsi dělal vše pro to, abys je zachránil. O tom jsme ale nikdy nepochybovali,“ promluvila jemně Shepel. Vstala, aby dcerku odnesla na lůžko, které připravili, než si sedli k ohni. Jemně ji položila, přikryla a pohladila po řídkých vláscích. Dítě spalo nerušeně a spokojeně, když si sedla zpět na lavici, o něco blíže k bratrovi.
Položila mladíkovi dlaň na rameno, pak sevřela lem jeho košile a pomalu ji začala stahovat. Na okamžik se zastavila, když na ni vrhl nesouhlasný pohled, kterým se ale nenechala odbýt. Nakonec rezignoval a nechal se svléct. Pomaličku mu přejela prsty po zádech, když se trochu schoulil, jako by se styděl. Odvrátil obličej, zatímco nahmatala nespočet jizev po bičování. Pak upřela zrak na pozůstatek spáleniny vedoucí přes celý hrudník, nakonec se dotkla i zbytku jeho ucha. Amat celou dobu hleděla a neřekla ani slovo, jen oči jí zvlhly slzami. Dívaly se teď na důkazy Klessova utrpení a svíralo se jim z toho srdce.
„Je mi to moc líto, Klessi,“ zašeptala Shepel, když ho jemně uchopila za bradu a donutila ho podívat se jí do očí. „Mrzí mě, že sis musel projít takovým peklem.“
„Chtěla bych to slyšet, Klessi,“ řekla najednou nečekaně Amat. Bratr se na ni podíval s tázavým obličejem, Shepel se zamračila a okřikla ji. „Neříkej, že na to celou dobu také nemyslíš!“ Ohradila se dívka vůči starší sestře, pak znovu promluvila k mladíkovi. „Bratře, prosím. Onnis nám sdělil, že zemřeli na hradě, ale dosud nevíme jak a co se jim vlastně stalo. A jak se tam vlastně dostali? Jak mohl Ziyar vědět, jak rodiče a Tobe vypadají? Řekni nám to, prosím. Chci to vědět, ať můžu v noci konečně klidně spát a nepřemýšlet nad tím.“
Kless se zamračil, rozhodně se mu o tom mluvit nechtělo. Musel by vzpomínat a to ho ve skutečnosti děsilo. „Nemyslím, že kdybych ti to řekl, přineslo by ti to klid. Věř mi, Amat, bude ti lépe, když nebudeš vědět všechno,“ pokusil se ji přesvědčit. Ona se však nenechala odbýt. Vstala a vzpurně založila ruce v bok, ovládaná snad naivitou, snad nerozvážností.
„Máme přeci právo to slyšet, byla to i naše rodina! A ty nemusíš to břemeno nést sám! Můžeš se s námi o něj podělit a jestli si myslíš, že to nezvládneme, tak se pleteš. I my jsme přestály nejedny těžké chvíle,“ brbrala rozčileně.
Kless si stále myslel svoje, ale nechtěl se s ní hádat. Ne dnes, ne když jsou konečně opět spolu. Otočil se k Shepel, jestli k tomu také něco řekne. Z jejího výrazu vyčetl, že ho nechce nutit, zároveň to ale chce také slyšet. Moc mu v rozhodování nepomohla. „Amat, máte samozřejmě právo to vědět. Ale já tě prosím, nechtěj to po mě,“ pokusil se naposledy smířlivým tónem, jí ten nápad vymluvit. Když zarputile a nekompromisně zavrtěla hlavou, povzdechl si. A pak jim začal vyprávět svůj příběh.