1

Teď je vedla ona, sebevědomě sama nahlížela za každý roh a kontrolovala, jestli se tu nepotuluje nějaký voják. Díky ní postupovali mnohem rychleji, protože na rozdíl od nich, ona věděla, kudy přesně se vydat.
Ještě předtím, než opustili kuchyni, jí řekl, co je jejich cílem. Vyslechla ho a po chvilce mlčení řekla: „Nemáte lehký úkol.“
„Jestli tě napadá cokoliv, čím bychom mohli pomoci našim lidem, aby se dostali dovnitř, tak mluv,“ odvětil jí Kless a musel se kontrolovat, aby nezněl prosebně. Ztratili už spoustu času, kdoví jak jsou na tom ostatní venku před branou. Ona však zavrtěla hlavou.
„Ziyarových vojáků je spousta a brána je silná,“ řekla potichu, jako kdyby spíše přemýšlela nahlas. To muže kolem ní nikterak nepotěšilo. Začala pomalu přecházet z místa na místo a usilovně při tom přemýšlela. Nakonec svěsila ramena a pohlédla Klessovi do očí. „Napadá mě jen jedna věc, ale je to čiré šílenství. Je to asi ta největší blbost, co byste mohli udělat.“
„Nezdá se mi, že bychom měli z čeho vybírat,“ podotkl jeden z mužů, ostatní přikývli.
„Řekni, co máš na mysli, prosím,“ vyzval ji Kless a ona si povzdechla.
„Prostě...podle toho, co jste říkali, je vaše armáda závislá na otevření brány. Neříkám, že to není možné, ale podle toho co vím já, to bude přinejmenším velmi náročné.“
„Mírně řečeno,“ utrousil další ze skupiny.
„A také to bude trvat dlouho, pokud se jim to vůbec podaří,“ dodala žena uvážlivě. Působila, jako kdyby se jí to také přímo týkalo, jako kdyby sama měla s Onnisovou armádou vazby. To přišlo Klessovi sympatické. „Hádám, že jediný způsob, jak jim teď vy můžete pomoci, je udělat trochu rozruch. Aby se alespoň část Ziyarových mužů na chvíli soustředila jinam.“
„Přesně tak,“ přikývl Kless. „Samozřejmě bychom tam mohli naběhnout rovnou, ale proti takové přesile nevydržíme dlouho a nejspíš by to ani ničemu nepomohlo. Než bychom dokázali, byli bychom mrtví.“
„V tom bych vám právě mohla pomoci. Asi,“ řekla žena a když Kless mlčky čekal, jala se vysvětlovat. „Mimo Ziyara se děvčata starají samozřejmě i o tu smradlavou chásku. Krmíme je, uklízíme jim, ale co je teď hlavní – pereme jejich uniformy. Můžu vám je obstarat, aby jste se převlékli a nevzbudili tak hned podezření.“
Kless ji vyslechl a začal uvažovat. Nejprve pohlédl na svou skupinu, ale nedokázal z jejich tváří nic vyčíst. Spíše to vypadalo, že čekají, co rozhodne. Přemýšlejíc se pak začal procházet několika kroky sem a tam, jako předtím žena. „Za takových okolností bychom se mohli dostat co nejblíže,“ řekl mumlavě, spíše přemýšlel nahlas. „Když budeme rozvážní a povedeme útoky tiše, zezadu, určitě se dostaneme dál do davu. Dost na to, aby to mohlo pomoct. Snad.“
Otočil se zpět k mužům i ženě. „Je to pitomost,“ prohlásil. „Naprostá zhovadilost, i s uniformou je to sebevražda. Ale jinou možnost nemáme.“ Řekl a s obavami se podíval na svou skupinu. Bál se, že začnou něco namítat a pochopil by to. Jestli do toho půjdou s tak chabým plánem, jsou už v podstatě mrtví. Bylo jasné, že až si jich všimne víc vojáků, sesypou se na ně a oni nebudou mít šanci se ubránit. Můžou se jen modlit, aby se jim podařilo udělat dost veliký rozruch a tlak na zavřenou bránu na chvilku povolí. Pak bude mít Onnis šanci.
K jeho velikému překvapení však muži nepronesli slovo proti. Někteří dokonce odhodlaně přikývli. Byl téměř fascinován jejich loajalitou a odvahou. Onnis vybral dobré muže, ty nejlepší.
„Dobrá,“ řekl když jim vděčně přikývl v odpověď.

2

Třásl se vzteky. Možná i strachem, ale to by sám sobě nepřipustil. Každopádně teď zatínal ruce v pěst a se zaťatými zuby procedil: „Zasranej kreténe! Takže mi chceš říct, že jsme tu jako v pasti?“
„Chci říct, že teď je pro vás nejbezpečnější zůstat zde, můj pane,“ odpověděl mu důstojník v černém, kterého dovedl Arpád, spolu s dalšími pěti muži.
„Co když brána povolí?“ Vyštěkl na něj, až mu od úst odlétly malé kapičky slin.
„To se nestane, můj pane, držíme ji pevně. A kdyby snad přeci jen-“
Nepotřeboval slyšet víc. Jen možnost, že by se nepřítel mohl dostat dovnitř jej rozzuřila do absolutna. Mrknutím oka vyrazil k důstojníkovi, popadl jej za vlasy na temeni hlavy a doslova jej dotáhl k cimbuří věže. Donutil ho se naklonit, natolik, aby se muž začal bát, že ho přes kámen přehodí a donutil ho pohlédnout dolů.
„Podívej se! Podívej se na to!“ Zařval mu Ziyar do ucha. „Pobíhají zmateně jako hejno krys! Copak takhle se chová armáda, která má ubránit hrad?!“ Plival dál vztekle a nakláněl důstojníka stále víc. Ten už se opravdu bál, že ho každou chvíli shodí dolů. „Proč něco nedělají? Jenom drží bránu a doufají, že vydrží! To je nějaký postup?“
„Nikdy jste nenařídil žádné cvičení,“ roztřásl se důstojník s vytřeštěnýma očima. „Zakázal jste to, nechtěl jste, aby se muži zbytečně unavovali. N-nemáme žádné nacvičené postupy,“ vysoukal ze sebe.
Ziyar zaklonil hlavu a z hrdla vypustil výkřik plný hněvu. Zatáhl surově důstojníka za vlasy a než ho pustil, hlavou mu třísknul o cimbuří. Muž se pak svezl k jeho nohám, z nosu mu vytryskl proud krve.
„Nejlepší bude, když zůstanete tady, pane. S vojáky tu budete v bezpečí, nedovolíme, aby se sem někdo dostal,“ sklonil hlavu Arpád. Ziyar, jako kdyby ho neslyšel, místo toho se podíval na Elbu, který stál celou dobu tiše opodál. Výrazem ho vyzýval aby sdělil svůj názor.
„Souhlasím,“ odpověděl klidně mladík. „Umístíme ještě několik mužů pod schody, abychom měli jistotu. Ale nemyslím, že by vás tu někdo hledal.“
Ziyar k němu přistoupil, nalepil se na něj, cítil jeho horký zrychlený dech. Zelené oči začaly Elbu propalovat s největší naléhavostí a záští. „Sám se postaráš o to, že zůstanu v bezpečí! Protože jestli se mi něco stane, ty budeš ten, kdo to ucítí jako první!“ Namířil na něj ukazovák a Elba si všiml, jak se třese. Nic s ním jeho výhrůžky nedělali, jemu už bylo všechno jedno. A Ziyar? Ať klidně chcípne, nenáviděl ho skoro stejně jako sám sebe.
„Samozřejmě, pane,“ odpověděl mu však a mírně se uklonil. Minul Arpáda a další čtyři muže a zmizel v útrobách věže.
Arpád, který už měsíce pociťoval, že je pánova přízeň obrácena k mladíkovi a cítil se tím hluboce dotčen, byl teď rád, že už mu Ziyar tolik nevěří. Díky tomu mohl nyní zůstat v největším bezpečí a neriskovat život dole u schodů.

3

„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se Kless ženy, když se převlékl do černé uniformy. Ostatní se do ní ještě soukali a museli mír stejně nepříjemný pocit, jako on. Jako kdyby ho oděv pálil, bylo tak nepatřičné, mít ho na sobě, když ho tolik celou dobu nenávidí. Teď byl jejich největší šance a mladík si pomyslel, že větší ironie už se ve svém životě asi nedočká.
„Elish,“ odpověděla prostě a začala sbírat jejich původní oblečení. „Někam to schovám, aby to nikdo nenašel.“
Kless k ní přistoupil blíž a přerušil ji v činnosti. Narovnala se, držíce haldu oděvů v náručí. „Chci ti poděkovat, Elish. Snad díky tobě budeme mít alespoň trochu šanci. Jsi odvážná a já jsem ti vděčný za tvou důvěru.“
Hořce si odfrkla a byla by mávla rukou, kdyby nedržela oblečení. „Jak jsem říkala. Toho chlapa nenávidím k smrti. Jestli je šance, že ho někdo pošle do kytek, sem s ní,“ řekla a pak trochu ztichla, její tón se změnil v mírnější a úzkostnější. „Mně nechal zabít muže i dceru. Bylo jí jedenáct, měla celý život před sebou. Naši osadu vypálili a mě odvedli sem.“
„To je mi líto,“ řekl mladík upřímně. „Většina z nás má díky němu podobnou minulost. Vlastně skoro všichni,“ dodal hořce.
„Kdyby jen minulost. Spousta služebnic tu není nucena vojákům jen vařit a prát, jestli mi rozumíš,“ upozornila Elish.
„Jsou to zasraný zvířata, co neudrží pudy na uzdě,“ ozval se ostře jeden z mužů, který zaslechl jejich rozhovor. „Takový nemají mezi lidmi co pohledávat.“
„A proto uděláme všechno, aby to dneškem skončilo,“ odpověděl mu na to Kless klidně a muž přikývl. Pak se mladík otočil zpět k Elish. „Vím, že už ti dlužíme hodně. Ale potřebuji, abys pro mě udělala ještě něco.“
„Poslouchám.“ Byla vlastně napjatá, možná spíše ráda, že se může ještě přičinit. Sebevědomě založila ruce v bok, připravená přijmout pokyny.
„Bylo by potřeba odvést co nejvíce služebnictva někam na jedno místo, do bezpečí. Nevím, jak to bude vypadat, jestli dobijeme hrad a nerad bych, aby se něco stalo nevinným. Schovat se pro vás bude nejlepší. Myslíš, že se o to můžeš postarat?“ Žádal ji a ona se pousmála.
„Udělám to hned jak vás dovedu k východu na nádvoří,“ slíbila.
Kless jí znovu poděkoval a když se ujistil, že jsou ostatní připraveni, zavelel do akce. Rozešli se tedy za Elish, která je vedla hradem. Nebýt jí, určitě by hledali cestu jen těžko, stavba byla rozlehlá, plná spletitých chodeb.
„Ty ses mi ještě nepředstavil,“ řekla mimochodem, když spěšně kráčeli hradem. Šla s mladíkem vpředu, ostatní za nimi. „A ty lidi, tam venku, co jsou vlastně zač?“
„Jsem Kless,“ řekl nejprve a rozhlížel se obezřetně kolem. „Ti před bránou jsou...lidé jako my. Téměř každému z nich vzal Ziyar buď domov, blízké, nebo svobodu. Chceme, aby to skončilo – aby jste byli volní, aby nenapadal a neokupoval zbytek národů a mohli jsme se zbavit strachu o naše životy i blízké. O ty co zbyli.“
„A taky mu prostě dát, co mu patří,“ řekla Elish. Na to jí Kless neodpověděl. Pomsta pro něj nebyla ten hlavní důvod, proč chtěl Ziyara zničit, nikdy tomu tak nebylo. Musel ale uznat, že jestli to dokáží, užije si ten pocit zadostiučinění. A oni to dokáží, nemají jinou možnost. Musí.
„Už tam budeme?“ Zeptal se jeden z mužů.
„Skoro,“ odpověděla mu žena a již po několikáté zahnula do další z chodeb. „Hádám, že někdo tak mladý, jako ty, má za sebou hodně věcí, když je mu svěřen tak důležitý úkol,“ nadhodila znovu ke Klessovi. „Nejspíš hodně nedobrovolných zkušeností?“
Mladík nejprve nechtěl nic říkat, stále ale cítil, jak na něj za chůze zvědavě hledí. „To je pravda. Dlouhý příběh, na který teď opravdu není čas,“ odbyl ji klidně a ona přikývla.
„Chápu. Stejně už jsme tady.“ Zastavila se u skromných dveří. A skrze ně už mohli slyšet hlahol a povyk venku. Muži pocítili vlnu strachu a nervozity, nebylo pochyb, že až vyjdou ze dveří, jdou přímo do samotné akce, ve které je zřejmě nečeká nic než smrt. Vřava byla hlasitá, mohli slyšet jednotlivé výkřiky.
„Postarej se o ostatní,“ otočil se Kless naposledy k ženě. „Díky za všechno. Opatruj se.“
Přikývla a ustoupila, aby mohl sáhnout na kliku. Naposledy se mladík ujistil, že muži vědí jak mají postupovat. Když mu zopakovali plán kývl a pomalu otevřel dveře.

4

V ten samý okamžik se muži za zdí podařilo prosekat první malou díru do brány. Ani si nevšiml, že těsně vedle něj proletěl šíp a zabodl se do štítu jeho spolubojovníka. Chybělo jen pár centimetrů a proťal by mu lebku, ale muž si toho nevšímal. Se zaťatými zuby vyprostil svou sekeru ze dřeva, až odlétlo několik třísek a před ním se objevila malá skulinka.
„Jsem skrz!“ Zařval pod návalem adrenalinu a pak ztuhl. Tentokrát už ho šíp neminul, zabodl se mu do krku a on padl k zemi mrtev. Několik rukou ho v tom šíleném zmatku a rámusu popadlo za nohy a odtáhlo od brány, aby ho mohl vystřídat další. Jeho místo bylo rychle nahrazeno mladým mužem, který popadl svou sekeru a stejně jako jeho druhové začal štípat masiv. Udeřil do dřeva, pak znovu a znovu a znovu, stejně jako ostatní vedle něj.
Byl napumpovaný vzrušením a odhodláním, které v něm na pár okamžiků potlačilo strach a myšlenky na to, že za branou se teprve rozpoutá pravé peklo. Soustředil se jen na svůj momentální úkol, jako by potom mohli zahodit zbraně a jít na pivo.
„Kryjte je pořádně s těmi štíty!“ Zakřičel Onnis. „Už tam budeme, přidejte!“ Povzbuzoval je a celá armáda se s křikem přidala. Lučištníci mezitím stříleli na ochoz a snažili se odstranit střelce z druhé strany.
Ravil stál uprostřed toho ohromného davu a snad jako jediný nevydal ani hlásku. Srdce mu strašlivě bušilo a svůj krátký meč svíral křečovitě. Bál se, měl ohromný strach. Nejvíce ho ale děsilo, že neví co je s Klessem. Jestli je v pořádku, není zraněný, nebo snad už mrtví. Pořád se mu vybavoval ten poslední pohled, co si věnovali, než zmizel mezi stromy v úpatí kopce.
Věděl, že jestli má opravdový důvod k tomu, aby se s ostatními vrhl na nádvoří a zabíjel, je to proto, aby ho našel.

5

Rozdělili se aby vstoupili do davu ze všech možných stran. Teď bylo nejdůležitější nevzbudit podezření. To bylo teď jednodušší, než se mohlo zprvu zdát, vojáci byli totiž příliš nesoustředění a roztěkaní. Všechny zraky mířili k bráně, muži pokřikovali a dalo by se i říci, že panikařili. Stejně jako Ziyar, nebyli připraveni na konflikt a nad celou hordou se vznášel odér strachu, zmatení a potu. A když už některý z vojáků otočil hlavu a sjel rychlím pohledem nového souseda, nevěnoval mu pozornost – nesoustředili se na tváře, spatřili jen stejnou uniformu a pak se jejich zájem obrátil zpět k dění u brány.
Díky tomu se Klessově skupině podařilo pomalu vplout do davu. Teď už v tom byl každý sám za sebe, ale cílem bylo dostat se alespoň do středu masy, v nejlepším případě až k bráně. Tam ze sebe udělají živou návnadu.
Nebylo to jednoduché, vojáci na sebe byli nalepení, v podstatě si šlapali vzájemně po nohách. Kless postupoval pomalu, tu rychle využil skulinku mezi muži, tu zase ramenem donutil vojáky o krok ustoupit. Hlavu držel skloněnou, aby mu nebylo vidět do tváře, nikdo si ho ale příliš nevšímal. Nemohl vědět, že spousta Ziyarových mužů se ani nezná navzájem. Bylo jich hodně a u spousty z nich se služby střídali, takže neznámý obličej by pro ně nebyl až tak překvapivý. I tak se Kless snažil nevzbuzovat pozornost a postupoval pomalu, stejně jako zbytek jeho skupiny. Teď byl už ale příliš daleko, než aby své muže spatřil.
Nořili se do davu, který je samovolně polykal, aniž by měl nejmenší tušení, že pozřel nepřítele jako nějakého parazita. Teď už byl Kless dost daleko, těžko už se však odhadovalo, zda je už alespoň uprostřed. Bylo to jedno, čím blíže se dostane k bráně, tím lépe. Dál si opatrně prodíral cestu vpřed.
Za pár chvilek vzhlédl a konečně měl vchod na nádvoří na dohled. Rozhodl se pokračovat ještě dál, teď už si ale nenápadně vytáhl dýku z pochvy na opasku. Vzala si ji celá jeho skupina spolu s uniformami, sekera ani meč se pro co nejkradmější útok nehodila. Prošel kolem ještě pěti šesti mužů, od brány byl nyní zhruba čtyři metry. Zprvu by ho ani nenapadlo, že se dostane takhle blízko. Ziyarovi vojáci byli ale opravdu příliš roztěkaní a jediné, co je zajímalo byla brána a ne to, co se děje přímo vedle nich.
Kless se rozhlédl a velmi ho potěšilo, když v davu, jen pár kroků od něj, spatřil jednoho ze svých mužů. A když se podíval na druhou stranu, uviděl dalšího. Zdálo se, že oni tři jsou nejblíže, zbytek je rozptýlen vzadu. Kless byl teď uprostřed a dokonce se mu podařilo navázat oční kontakt po obou stranách. Nenápadně na sebe kývli a to znamenalo jediné – jdou na to.
Mladík se téměř přitiskl k muži před sebou. Nestačil ani nijak zareagovat, Kless mu ve vteřině zabodl dýku zezadu do krku. Chlap jen zachrčel a Kless nedovolil, aby padl na zem. Hned jak dýku vytáhl z těla, přikryl ránu dlaní, aby krev nestříkla na ostatní a podepřel ho. Rozhlédl se a skoro nemohl uvěřit, že si zabití nikdo nevšiml. Stačilo by, aby vojáci vedle něj přestali zírat dopředu, aby jen lehce pootočili hlavou.
Nestalo se tak ale mladík na to ani neměl čas myslet. Už začal a teď musí dílo dokončit. Stále držíc mrtvého, opřel si jej o tělo jako štít a znovu sevřel dýku. Jednu paži omotal kolem hrudníku mrtvoly, aby nespadla na zem, druhou stačilo jen víc natáhnout. Třikrát bodl do zad muže před sebou, ten na okamžik zavrávoral a pak začal padat. Povalil dalšího vojáka vpředu, který se nechápavě otočil a chtěl ho okřiknout, že do něj tak hrubě strčil. Otáčející se ale uviděl jen tvář s mrtvýma vytřeštěnýma očima a s krví vytékající z úst. Byl první, kdo si uvědomil, že se něco děje.
Ihned následovali další a Kless musel jednat rychle. Chlapi po jeho bocích si všimli vojáka před sebou, který se skácel na dalšího. Stočili zrak přímo ke Klessovi, který jim ale nedal možnost jakkoliv zareagovat. Svírající mrtvolu doslova hodil na pravou stranu a vojáka překvapil natolik, že ztratil pod tělem rovnováhu a spadl na další. Ve vteřině se otočil nalevo a jedním máchnutím dýky podřízl hrdlo muže, co k němu stál nejblíže. To už vidělo několik páru očí a chaos kolem mladého náčelníka se začal šířit ukázkovým dominovým efektem.
Kless rychle tasil sekeru a chtěl odrazit první útok, který na něj byl veden, když se z levé strany ozval výkřik a hned na to následoval další někde v pozadí davu. Muži okolo Klesse se zmateně rozhlédli, ale mladík věděl o co jde. Jeho skupina, rozmístěná náhodně po celém houfu, začala svou práci a začala tak vyvolávat další zmatek. Toho chlapec okamžitě využil a rychle zaťal sekyru do dvou dalších vojáků, než se chlapi začali soustředit zase na něj.
Začal jeho boj o holý život a Kless nikdy nebojoval takhle dobře. Byl neuvěřitelně rychlý, hbitý a dokázal odrážet útoky i přesto, že byli vedeny ze všech stran. V podstatě započal bojový tanec, jeden pohyb navazoval na druhý, ani na vteřinu se nezastavil. A nejen to – dokonce se mu podařilo ještě více přiblížit k bráně a upoutat tak pozornost dalších vojáků, kteří se snažili vrata jistit.
V jednom okamžiku ucítil bolest v levém boku. Vykřikl, ale spíše překvapením a nedovolil si věnovat tomu pozornost. Byl tak nabuzený, natolik soustředěný, že se rychle k útočníkovi otočil, skrčil se a následně mu zaťal sekyru zespodu do třísla. V žilách mu proudil čistý adrenalin a dál se neúnavně bránil.
Ani si neuvědomil, že je u zdi, až když do ní narazil zády. Tam ho úhyby a odskoky dostaly, aniž by to vnímal. Rychle se rozhlédl a zjistil, že je u brány, možná dva tři metry nalevo. To byl vlastně obrovský úspěch. Odrazil další dva útoky, vojáci, šokovaní jeho nedobytností, teď kroužili v půlkruhu kolem něj. Zdráhali se zaútočit, a museli sbírat odvahu, už v tak dost panické situaci byl pro ně Kless jako zjevení. A mladík neváhal. Využil jejich zmatku a rychle vystřelil na levou stranu.
Vší silou si prorazil cestu zbývajícími muži, některé při tom smrtelně zasáhl a prostě doběhl až k bráně. Rychlostí blesku pobil co nejvíce chlapů, kteří vší silou drželi závoru, takže se mu ani nestihli začít bránit. Jenže útoky z davu přicházely stále a on neměl šanci stihnout závoru sám zvednout, aniž by ho nezasáhli.
Opřel se zády k vratům, které se začali prohýbat, jak na ně zvenku doráželi a Ziyarovi muži už nevytvářeli protitlak. Brána už byla proděravělá, zatím se ale nepodařilo vysekat dostatečně velkou díru, aby byla k užitku. Kless věděl, že teď už by stačilo odstranit vsazenou závoru a dřevěná křídla se otevřou, neměl ale šanci to provést, protože dřív by ho zabili. Teď poprvé si nevěděl rady a bylo to frustrující. Zbývalo tak málo a přitom byl teď úkol nesplnitelný. Jediné, co teď mohl dělat, bylo dál odrážet útoky a nedovolit, aby se Ziyarovy muži opět k bráně dostali. Pokud se nestane zázrak, bude muset vydržet co nejdéle, než Onnis prorazí vlastními silami.
Odolával dlouho a za pár minut si uvědomil, že mu začíná docházet dech. Pohyby se zpomalovaly a údery začínaly být slabší. Srdce mu zběsile bušilo a teď poprvé ho napadlo, že tohle je možná vážně konec. Nehodlal se však vzdát, stále napumpovaný adrenalinem byl připraven odolávat do posledního dechu. Teď už nemohl polevit, ne po tom, co jsou tak blízko.
Vykřikl, spíše překvapením, než bolestí, když se jednomu z chlapů podařilo jej zasáhnout. Nestihl včas uhnout a ostří meče ho řízlo do pravé paže. Rána naštěstí nebyla hluboká a on okamžitě zareagoval, ihned provedl protiútok a vojáku zasadil ránu sekerou do lebky. Po spánku mu stekla kapka potu, hučení v uších od zběsile bijícího srdce zesilovalo. V duchu zaklel. Potřebuje pomoc, kéž by byl někdo, kdo by mu pomohl.
Někdy se člověk může snažit sebevíc, vydá ze sebe všechno a stejně to jediné, co nakonec potřebuje, je prostě trocha štěstí. To bylo nakonec dopřáno i Klessovi ve vítané náhodě, když se k němu dostal jeden z jeho mužů.
Nemohl tomu uvěřit, i přesto, že nepřemýšlel o tom, zda je vůbec ještě někdo z jeho skupiny naživu. Býval by se zaradoval, kdyby na to měl čas, to teď ale rozhodně neměl. Mladík, zhruba stejně starý jako on sám, ztěžka oddechoval, bylo zřejmé, že ze sebe téměř vypustil duši, aby se ke svému veliteli dostal.
„Budu vás krýt, pane! Rychle!“ Zakřičel a Kless přikývl. Zda bude mít dostatek času zvednout závoru, teď bylo v mladíkově rukách a on mu naprosto věřil.
Rychle se otočil, jedním krokem skočil k bráně a popadl závoru. Dlaněmi ji zespodu podepřel a začal zvedat z kovových háků, připevněných na křídlech vrat. Byla velice těžká. Zatnul všechny svaly ale holýma rukama se mu podařilo závoru nadzvednout jen o pár centimetrů. Pak mu těžké dřevo sklouzlo z prstů a dopadlo zpět.
„Rychle!“ Uslyšel naléhavý výkřik mladíka, který už sotva držel vojáky od sebe a Kless věděl, že takhle to nepůjde. Pokrčil tedy nohy a z boku se přilepil k bráně tak, aby mu závora spočinula na pravém rameni. Dlaněmi ji přidržel a tentokrát do toho dal opravdu veškerou možnou sílu, věděl, že další pokus už nemají. Začal rovnat nohy a jak stoupal, závora se opět počala zdvihat. Pevně sevřel víčka a rozkřičel se pod náporem tíhy, kterou zvedal. Pot mu tekl z čela a hučení v uších na okamžik přehlušilo obrovský rámus kolem.
Tři, dva, jeden centimetr a bum! Závora dopadla se zaduněním na zem. Kless musel rychle odskočit, když se vrata rozlétla dokořán a jejich křídlo ho málem zasáhlo. Oběhl ho, aby ho nesemlel dav řítící se dovnitř a schoval se za křídlo u zdi, kde padl na kolena a hluboce oddechoval. Onnisova armáda byla konečně uvnitř a valila se na nádvoří jako lavina.

6

Ziyar stál konsternovaně na věži a díval se dolů. Tvář měl děsivě kamennou, jen oči byly doširoka otevřené, vytřeštěné. Předtím se mu třásly ruce, ale nyní jako kdyby jím projížděl elektrický proud. Viděl, jak se brána rozlétla a armáda vpadla na nádvoří v plné rychlosti. Jeho vojáci v prvních řadách neměli žádnou šanci, horda je prostě povalila a spíše než zbraněmi, je zdolala vlastníma nohama, když pod náporem popadali na zem.
Dál už ten pohled nesnesl a odvrátil zrak. Stočil ho přímo na důstojníka, který stále klečel na zemi po posledním blízkém seznámení s kvalitou stavebního kamene. Beze slova, stále s nehybným obličejem k němu přistoupil, sklonil se, aby mu zpoza opasku vytáhl dýku a prostě muže jedním máchnutím podřízl. Ani nemrkl, když mu vstříkla krev do obličeje.
Arpád a ostatní čtyři vojáci to zděšeně sledovali. Nebyli si teď jistí, zda je pro ně větší hrozbou armáda co vnikla na nádvoří, nebo jejich pán, který se očividně každou chvílí propadne do naprostého šílenství.
Ziyar odhodil ledabyle odhodil dýku, se zařinčením dopadla na šedý kámen. Podíval se na nervozní vojáky a Arpáda. Neřekl však nic, otočil se k nim zády a začal se opět dívat na masakr dole na nádvoří. A třes jeho těla nepřestával.

7

Zaslechl Temala a Kakllah, jak křičí rozkazy. Museli se teprve teď dostat branou dovnitř a snažili se korigovat svou skupinu. Vyškrábal se zpět na nohy a vykoukl zpoza křídla vrat, kde si dovolil popadnout dech. Na okamžik se mu před očima mihl výjev z jeho osady, když ji tenkrát Ziyarovi muži napadli. To ten chaos, výkřiky a řinčení zbraní mu onu nešťastnou noc připomněli. Ryhle zavrtěl hlavou, aby otravnou vzpomínku zapudil.
Ze své momentální pozice nedokázal rozpoznat vůbec nic a on chtěl mít přehled. Pokud budou mít nějaký plán, nebo alespoň mírnou strategii, mohli by zachránit více svých lidí a dosáhnout vítězství. To, co teď mohl vidět byla jen krvavá řežba se ztrátami na obou stranách.
Rozhlédl se po obvodu zdi, aby našel schody vedoucí na ochoz, na kterém stále ještě zůstávalo několik Ziyarových lučištníků. Nepálili, zřejmě už jim došli šípy, i tak bylo ale potřeba se jich zbavit a nejen to – ze shora bude mít přehled o tom, jaká je situace.
Schodů si všiml o pár metrů dál. Neváhal a hned k nim vyrazil, cestou odstrkoval své lidi, vojáky v černém zabíjel. Zabralo mu to déle než zprvu čekal, nakonec se ale k úzkému schodišti dostal a vyběhl nahoru. Zbytek Ziyarových mužů, lučištníků, se krčilo za zdí, snad doufali, že na ně nepřátelé zapomněli. Klesse si všimli až po chvilce a nevěnovali mu moc pozornosti, stejná černá uniforma co měl na sobě je neznepokojila. Až když zaťal sekeru do prvního z nich, vytřeštěně nejprve jen zírali, pak vyskočili na nohy a popadli do rukou meče. Udělal s nimi krátký proces, jako lučištníci nebyli v boji na blízko tak zdatní a nebylo jich mnoho. Pak se mohl konečně opřít rukama o cimbuří a pohlédnout na situaci pod ním.
Byl to chaos. Nádvoří bylo přeplněné, muži se prostě mordovali hlava nehlava. Trochu to vypadalo, že Onnisova armáda je na tom o něco lépe, i tak to chtělo nějakou strategii. A pak si toho všiml.
Ziyarovi muži, postupně tlačeni k samotné zdi hradu, začali dveřmi mizet v jeho útrobách. Jak těmi malými, kterými prošla Klessova skupina, tak i hlavním vchodem. Couvajíc vyděšeně vystoupali teď několik málo schodů u dvoukřídlých dveří a zmizeli uvnitř. To není dobré, pomyslel si Kless. Čím více se jich rozptýlí po chodbách hradu, tím těžší jej bude nakonec dobít. Mladý velitel rychle přemýšlel, co udělat. Opět se podíval na stav na nádvoří a najednou to bylo jasné – jejich lidé teď měli mírnou početní výhodu, takže musí vojáky v černém od vchodů odstřihnout. Doslova je na nádvoří obklíčit, to jim zabrání v úniku a zároveň vylepší celkovou pozici pro jejich lidi.
Sám to ale těžko zvládne. Potřebuje ještě minimálně jednoho z velitelů, aby rozdával rozkazy po druhém obvodu zdi. Opět se rozhlédl po davu a nedaleko schodiště spatřil Legga. Rychle se rozeběhl, aby ho neztratil, jako vítr uháněl dolů po schodech a když k němu přispěchal, pomohl mu setřást nejbližší útočníky.
„Utíkají do hradu!“ Zakřičel Kless do všudypřítomného hluku a ukázal na vchody. Legg se podíval těmi směry a všiml si zrovna jednoho muže v černém, jak zmizel za malými dveřmi. „Je nás dost, abychom je obklíčili uprostřed, ale potřebuju pomoc!“ Dodal k muži a Onnisův bratr přikývl. Ihned pochopil situaci a Klessův záměr.
„Jdu zleva a sejdeme se na druhé straně!“ Zakřičel v odpověď. Byli tedy domluvení a oba věděli, co mají dělat. Odrážejíc náhodné útoky se každý rozeběhl jiným směrem. Teď byli jako ovčáčtí psi, kteří musí navést stádo správným směrem.
Z okraje jejich armády, podél kterého běželi pak hlasitě upozorňovali své muže. „Za mnou! Musíme je obklíčit! Pohyb, pohyb!“ Křičel Kless, zatímco sekyrou razil cestu mezi nepřáteli. Postupně se k němu muži přidávali a dalo by se říct, že to šlo hladčeji, než čekal. On v předu, ostatní jej následovali a nemohl si všimnout, že se mezi muže přimíchal i Ravil.
Ten si všiml, jak se pozice mění, jak muži se plynule přeskupují jako hejno ryb v moři. Rozhlédl se tedy a tehdy milence spatřil. Zacákaný krví nepřátel a s bojovným výrazem rozdával rozkazy a vedl vojáky. Ravila polila vlna úlevy, hned ji ale vystřídala starost. Tento den ještě zdaleka není u konce a ještě se spousta věcí může pokazit. Neváhal proto a přidal se ke zbytku následovatelů. Teď, když už ho našel, chce být Klessovi co nejvíce nablízku, pomoci mu, ochránit ho, když bude třeba.

8

I ostatní velitelé, příkladně bojující s nepřáteli, si postupně uvědomili pohyb armády. Onnis, který bojoval téměř uprostřed nádvoří, si nejprve povšiml Legga na levé straně a poté i Klesse na straně pravé. Oba za sebou vedli zástup vlastních lidí po obvodu zdi a velitel se ihned dovtípil, o co jim jde.
„Držte je na místě! Chceme je obklíčit!“ Zakřičel rozkaz z plných plic. Muži kolem něj pak postupně, jako vlnu, posílali rozkaz dál, než se dostal i ke Kakllah, Temalovi a Hoddovi. Ti už pak vedli vojáky kolem sebe, teď bylo na nich, aby co nejvíce Klessovi a Leggovi pomohli.
Nešlo ale podávat rozkazy při střetu s nepřítelem, aniž by je neslyšel. Ziyarovi muži zaslechli o co se snaží a představa, že se dostanou do pasti mnohé z nich vyděsila. Začali panikařit a také se dali do pohybu. U některých se strach projevil ještě větší agresivitou, jiní se pokusili prodrat mezi svými a dostat se pryč z náměstí, než se cesta uzavře. Což znamenalo, že se mnohem větší počet mužů valil právě na Klesse a Legga.
Ti už se setkali na druhé straně, kousek od malých dveří do hradu, a začali se bránit. Onnis rozkázal Kakllah a Temalovi, aby jim šli na pomoc a oni dva museli ubránit pozice, než se tak stane a síly se vyrovnají. Měli už Ziyarovi muže v pasti, teď zbývalo prostě vydržet.
Oba dva mladíci nyní bojovali bok po boku, vzájemně si kryli záda a kdyby měl Kless čas o tom přemýšlet, řekl by si, že je to vlastně docela ironie. Že se dostane do takové situace zrovna s Leggem by nikdy netipoval. A přesto byl teď rád, že je to zrovna on, milý mladý muž, dobrý bojovník a nakonec i věrný přítel. Kéž by měl šanci to po boji Leggovi říct. Jací dobří přátelé by se s nich po tom všem mohli stát. Přátelé ze spousty mužů, kteří dnes padli a ještě padnou. Bude se moci jen domnívat, kolik skvělých chlapů, kolik životních příběhů nakonec zajde.
Těžce vydechl, když odrazil dalšího nepřítele. Bylo jich teď strašně moc a byli jako šílení, jak se je snažili odstranit a ukrýt se v hradu. Oba s těmi několika muži, už měli co dělat, aby je udrželi na místě, než dorazí Kakllah s Temalem. Kless, teď zhruba metr od malých dveří, konečně spatřil deroucí se posily a o zlomek úlevy se chtěl podělit i s Leggem, který odolával jen kousek od něj.
Otočil se k němu a nakrátko strnul. „NEE!!!“ Vykřikl hned na to a rozeběhl se k mladíkovi. Nejprve zabil Ziyarova muže, který doposud bezhlavě Legga bodal do břicha, jako do kusu masa. Než se k němu Kless dostal, zasadil mu nejméně dalších šest ran. Mladý velitel s nepřítelem udělal krátký proces a pak se otočil k Leggovy, který padl k zemi.
Dlaně mu rychle přitlačil na co největší počet ran, ale bylo to zbytečné. „Ne, ne, ne! Vydrž!“ Mumlal zoufale a pohlédl na jeho tvář. Leggovi z úst vytryskl gejzír krve, jeho oči hleděly do čistého nebe a z posledních sil nahmatal Klessovu dlaň. Sevřel prsty a Kless ho pevně stiskl na důkaz, že není sám. Dál už nic jiného nestihl. Legg ještě párkrát zachrčel, ještě pár kapek krve odlétlo od jeho úst a pak se z jeho očí vytratil veškerý život.
Kolem Klesse se v ten moment všechno zastavilo. Čas se zpomalil, řev a řinčení zbraní utichlo, teď byl jen on a Leggovo mrtvé tělo. Stále svíral jeho dlaň a nedokázal od něj odtrhnout oči. Poprvé od samého začátku pocítil marnost. Srdce se mu při pohledu na mrtvého přítele sevřelo, projela jím vlna strachu, lítosti ale také vzteku.
Najednou mu to celé připadalo tak beznadějné a on si nepřál nic jiného, než být prostě pryč. Být někde daleko, v tichu, třeba na nějaké louce. Ležet v trávě, užívat si, jak ho mírně lechtají stébla, nasávat jejich vůni a poslouchat zpěv ptáků a vrzání cvrčků. Otočit se na bok a vedle ležícího Ravila pohladit po tváři, zadívat se do jeho upřímných, veselých očí. Usmáli by se na sebe a -
„Pozor!“ Uslyšel přímo za sebou a trhnutím se probral z té konejšivé představy. Hluk bojiště a pach krve byl rázem opět všude kolem, jako kdyby se probral z krásného snu. Nevědomky pustil Leggovu dlaň, otočil se a zvedl zrak k muži, který předtím tak vykřikl.
Ravil nad ním zhluboka oddechoval, krátký meč zbarvený krví nepřítele, co se chystal zaútočit na Klesse, svíral křečovitě. Zřejmě byl sám překvapený, že tak rychle zareagoval. Vzpamatoval se ale rychle a natáhl ke Klessovi ruku.
„Truchlit budeme až bude po všem,“ řekl mírně a pomohl mladíkovi vstát.
„Děkuju,“ odpověděl mu Kless. A neděkoval jen za záchranu, ale i za to, že ho přivedl zpět z onoho podivného zasnění. Byl tak rád, že Ravila vidí. Zdál se nezraněný a jemu se ulevilo, nejraději by ho teď objal. Bitva však nekompromisně pokračovala a oni museli pořád ještě bojovat. To už naštěstí dorazili Temal a Kakllah, takže nátlak ze strany nepřítele trochu polevil a rozprostřel se mezi příchozivší.
Ziyarovi muži byli konečně obklíčeni. Onnisova armáda kolem nich v podstatě udělala kruh, odhodlaná nepustit ven už ani jediného chlapa a postupně je prostě kosit. Smršťovat se, doslova kráčet přes mrtvoly, dokud nezabijí posledního muže.
Kless teď bojoval po Ravilově boku. V jednu chvíli milence ani nepoznával, těžko se dalo uvěřit, že kdysi tvrdil, že nechce zabíjet. Neužíval si to, ale byl překvapivě velmi dobrý bojovník. Další z mnoha ironií, které se za tento den udály.
Stále stáli u malých dveří. Zády k nim si mladík nejprve nevšiml, že se mírně pootevřeli, nejprve jen na malou škvíru, pak o něco více. Tak, aby se ruka protáhla ven, vyčkala na okamžik, kdy bude mít mladého velitele na dosah.