Max York byl člověk, co si minulost střežil velmi dobře. Nenechal si nikoho pustit do hlavy a o jeho dětství věděli jen ti, co jej s ním sami prožili. A i ti váhali, zda ho doopravdy znali nebo to byla jen velmi dobrá maska jejich kamaráda. Kdy se z něj stal tak dobrý herec? Už v dětství, nebo si tu schopnost vyvinul později? Kdybyste se Maxe na jeho minulost zeptali, řekl by vám, že si nic nepamatuje, aby se vás zbavil. Vidíte tu směšnou, sprostou lež taky? Sám si život rozdělil na dvě etapy - před Alfrédem a přítomnost. Jak by vám řekl: ‚Budoucnost není nikdy jistá.‘
Někteří, třeba taková Elisa Shionová, se domnívali, že to jeho rozdělení ovšem získalo nedávno nový bod a to - před Alfrédem, případ Paula Lowa a přítomnost. Všimla si jeho změny - takové, která přišla náhle, a jí došlo, že před ní sedí úplně jiný člověk, než jakého mezi puritány poslala. Proto hned sjednala schůzku s Oliverem, aby jí přítel sdělil, zda se plete ve své úvaze, že i racionálního Maxe mohlo něco takto ovlivnit, změnit. Oliver se mu snažil dostat do hlavy postupně, nenápadně, ale Max ho přes své dobře obrněné zdi nepouštěl. Přesto vystudovaný doktor neztrácel trpělivost a pokaždé se nějaký střípek minulosti snažil nakousnout, aby viděl jeho reakci.
Dokázal ho přečíst aspoň v jednom bodě - při jakékoliv zmínce svých rodičů reagoval velmi cynicky a s o to tvrdším sarkasmem. Už dávno poznal, že Maxův obranný mechanismus je právě sarkasmus a ironie. Někdy to nebylo ani poznat, že si z něj dělá blázny, zatímco se na něj usmívá. Potom to Olivera vždycky nasralo, když mu to došlo. Dal si ovšem za úkol z něj pomalu a postupně získat informace o rodině - na sestru Christinu, která žila v Chicagu, reagoval neutrálně, skoro až pozitivně. Měli dobré vztahy, očividně, dle zjištěných reakcí. Když se ho ovšem zeptal na matku a otce, nastalo ticho a poté následoval nějaký sarkastický vtípek.
Pokud pro něj jeden podpůrný bod byla jeho sestra, tím hlavním stěžejním bodem byl s největší pravděpodobností jeho přítel - Alfréd Cross. Byl rád, že tehdy souhlasil, že bude pravidelně docházet na schůzky s Maxem - tak trochu ho možná sám nutil, aby se vracel, protože Max nejednou pronesl, že by se sem dobrovolně nikdy nevrátil. Ale i tento Alfréd Cross vznesl několikrát námitky, jen mezi čtyřma očima s psychologem, že jeho metody jsou zvláštní a nefungují. I tento muž měl nejspíš vlastní démony z minulosti, se kterými se denně pral a nechtěl, aby ten boj někdo viděl.
Co ovšem Oliver nedokázal pochopit, bylo, jak Max fungoval a uvažoval. Nedokázal se dostat do jeho mysli, když viděl, jak si Temperance Lowová před ním vzala život nebo jakou scénu viděl, když našel Lauru Lowovou už po smrti, oběšenou z vlastní vůle. Nevěděl nic o Chicagu ani to, že vedle něj často sedával vrah, Alfréd Riddle, jehož jméno se záhadně chvilku před prvním sezením změnilo na Alfréd Cross. Proč? To Oliver nevěděl, protože ani nevěděl, že jeho příjmení bylo jiné. Ani Max to nevěděl, dokud oba nehledali jeho pas nebo občanku a on se na něj nepodíval s otázkami kolem hlavy, kdo je sakra Alfréd Cross. Tedy spíš - Alfréd Kreuz. A to poté poangličtěno na Cross. Změna příjmení proběhla za jeho práce v Německu a byla velmi chytře provedena a odsouhlasena tamějšími úřady. Max se raději více nepídil a Alfréd se k tomu také nevyjadřoval. Alfréd Riddle skutečně zmizel z povrchu zemského a nikdo netušil, kde je.
Jen Max. Protože většinu času, když věděl, kde je, byl po jeho boku. Možná blíž, než kdy dřív. A zároveň tak vzdálený. Jejich pracovní rozvrhy jim pořád neumožňovaly být spolu déle než pár hodin denně a ty většinou prospali. V obou případech je doháněl nedostatek lidí na obou pracovištích, takže když měli nějakou volnou chvilku, zanedbávali to něco, co mezi nimi bylo, a raději volili spánek před intimitou. A samozřejmě ty povinné chvíle před Oliverem, které vesměs vecpali do momentů mezi pracemi a spánkem.
A protože nedostatek všeho byl cítit především v noci, upnul se Max na tu jedinou věc, která mu dávala smysl. Ta prokletá kartička, které se nejdříve vysmíval. Když se vrátili domů z jejich krátké dovolené, nechal ji ležet na stole. Ale vrtala mu hlavou. Dalšího dne ji našel v koši, kam ji Alfréd vyhodil. On ji ovšem vyndal. Tu noc sice po dlouhé době spal klidně a nerušeně, bez nočních můr, ale sotva se probudil - myšlenky se mu vrátily k ní. Alfréd sice tvrdil, že je to určitě blbost - ale Maxovi se to nezdálo. Až moc dobře načasované, až moc dobře se to hodilo na jeho situaci. Nebyla to náhoda, to věděl.
Nevinně znějící text hlásal a lákal:

Dohání tě šílenství?
Cítíš vinu?
Spánek se změnil v jednu dlouhou noční můru?
Potřebuješ peníze?
Nebo si chceš jen pohrát?
Zavolej na číslo: xx xxxx xxxxxx

Maxovi ten text zněl v hlavě jednu dobu pořád a nesoustředil se na nic jiného. Proto se rozhodl pro šílenost - a prostě tam zavolal. Jak si myslel - nikdo mu to na poprvé nezvedl. Ale nedal se odradit a zkusil to znovu. Tentokrát něco uvnitř cvaklo a on slyšel tikot hodinek. A po chvíli mužský hlas se špatnou angličtinou, s přízvukem:
„Dobrý den, vy si žádat?“
„S kým hovořím?“
„To nebýt důležité. Co vy žádat?“
Max se zamyslel a pohlédl na kartičku v ruce, než řekl něco, co sám považoval za šílenost: „Spánek.“
Ozvalo se cvakání na klávesnici, jak do ní muž mlátil prsty. „Vy chtít hrát s námi okamžitě?“
„Hrát?“
„Vy chtít podrobnější informace?“
Ten muž na druhé straně mluvil jako robot. Ale Max byl trpělivý - poznal, že uměl jen naučené fráze a angličtina mu dělala potíže. Dle přízvuku typoval nějaký slovanský stát jako jeho původní bydliště. „Ano,“ řekl po chvíli.
Ozvalo se klapnutí a pak ticho.
Max si chvíli myslel, že mu hovor prostě zablokovali a chtěl jej ukončit, když tu se ozval jiný hlas, lehce upravený, aby zněl hruběji: „Kdo volá?“
Maxe napadlo, proč si upravil vlastní hlas, když se jedná o nějaký výstřelek… pokud to nebyl podvodník, co mu bude chtít nabídnout zázračné pilulky na vše nebo proteinový drink, co ho uspí. „S kým hovořím?“ rozhodl se pokračovat tam, kde ho prvně nenechali hovořit.
„To není důležité,“ ozvala se téměř identická odpověď, kterou Max očekával. „Kdo volá?“
„Proč chceš znát moje jméno, když mi nepovíš svoje?“
„Chceš si zahrát hru? Tak udej jméno.“
„Alex Riddle,“ řekl Max bez zaváhání. A v duchu se oběma nositelům jednotlivých jmen omluvil. Opět se ozvalo cvakání klávesnice.
„Jedná se o vážný zájem nebo jenom zkoušku?“
„Zkoušku?“
„Hrál jsi s námi už někdy, Alexi?“
„Ne.“
„Vidíš, nehrál, Alexi. Proto potřebuji vědět, zda je tvůj zájem skutečný nebo jenom zkušební.“
„Co tím myslíš?“
„Nechceme do her vtahovat někoho, kdo si s námi pohraje jen jednou. Hledáme věrné hráče, takové, kteří nebudou váhat a připojí se ke hře kdykoliv.“
„Kdykoliv?“
„Vzhledem k tomu, že se k tobě dostala naše kartička, nejspíš se tě týká jedno její sdělení. Je jedno jaké - náš doručovatel poznal, že se k našim hrám budeš hodit. Chceš si pohrát, Alexi? Třeba tě to bude bavit - hry jsou různé.“
„Například?“
„To nemohu prozradit, pokud tvůj zájem není opravdový. To jistě chápeš.“
Max si pohrával s kartičkou v ruce. „Chci se zúčastnit,“ řekl nakonec.
„Výborně, Alexi. Takové hráče u nás vždycky rádi uvítáme. Sděl mi nějakou kontaktní adresu, telefon nebo e-mail, kde ti mohu poslat podrobnější informace a instrukce k tvé první hře. Nemusíš se povinně dostavit, ale rádi tě tam uvidíme.“
Max chvíli váhal, než mu nadiktoval své telefonní číslo - to by stejně zjistil na základě tohoto hovoru. Bylo to šílené, ale k čemu by mu jeho číslo bylo - kdyby ho začal spamovat, prostě by si sehnal jiné číslo. Za zkoušku nic nedá.
„Děkuji. Těším se na hru.“
A poté zavěsil.
Sotva Max dal mobil od ucha, už mu svitla nově příchozí SMSka od Soukromého čísla a jemu displej ozářil obličej. Napadlo ho, zda je to spam, když zprávu otevíral, ale zněla docela jednoduše a neměla ani žádný hypertextový odkaz, nic. Jen prosté sdělení:
00:00. The Sidings, Waterloo.

Moc informací to nebylo. Jenom čas a místo setkání. Žádné informace o tom, o jakou hru se jedná, popřípadě zda má něco donést s sebou nebo v jaké části The Sidings bude setkání. Maxovi to místo podvědomě něco říkalo a když si ho našel na internetu, objevily se mu fotky a články o opuštěném nákupním centru, které zkrachovalo v průběhu pandemie dřív, než vůbec většina obchodů otevřela. Právě díky internetu nyní zelo toto nákupní centrum prázdnotou vesměs i přes den. Kavárny a restaurace normálně fungovaly, ale výstavní skříně působily děsivě prázdně a kdysi pronajatá místa opuštěně. O tom místě vzniklo jen pár článků - s daty, kdy se počítalo, jak honosné místo to bude, a s pozdějšími daty, kdy obchodníci oplakávali prošlé zisky a opouštěli předražené nájmy. Maxe napadlo, že zrovna takové místo by bylo ideální na schovávanou, a nad tou myšlenkou se pousmál. Tak jednoduché to určitě nebude. Nebo se jednalo o prosté lidi a právě takovou hru zvolí.
Zaparkoval o pár bloků dále a rozhodl se dojít zbytek cesty pěšky. Pročistil si trochu hlavu. Zkontroloval čas. 23:43. Pořád měl čas, když dorazil na místo. Waterloo Station. Pod ní se nacházelo obchodní centrum, The Sidings, odsouzené k zániku dřív, než si jej mohli lidi pořádně zapamatovat. Viděl některé zaměstnance opuštěného obchodního centra, jak se pomalu vytrácejí ze svých nočních směn a navzájem si mávají na rozloučenou. Když zavřeštělo metro a nabralo je na cestu domů, vylezli z nich i jiní lidí. Už od prvního vzdáleného pohledu bylo jasné, že to nejsou zaměstnanci, co by přebírali jejich šichty.
Neušlo mu ovšem, když dva muži - dobře naladění, takže se nejspíš znali - šli bok po boku proti zaměstnancům noční šichty, minuli je a sestoupili po schodech do obchodního centra, které pomalu začalo nabírat odstín noci. Působili až moc klidně, na nové hráče uprostřed noci - takže už jednou hráli nebo se pravidelně vraceli k hrám. Netrvalo dlouho a z druhé strany přicupital další muž, následovaný nějakou mladou ženou. Na nich Max poznal drobnou nervozitu. Muž se neustále ohlížel. Žena zase předstírala veselý hovor, ale kroky měla nejisté. Jako by se bála vstoupit. Max se rozhodl déle nečekat - ostatní ‚hráči‘ se nejspíš začali už postupně scházet. Nechtěl být ani první, ani poslední. Co méně rozruchu způsobí jeho příchod, tím lépe. Pokud se navzájem hráči znají, nejspíš hned poznají, že je mezi nimi o jednoho více.
Neušlo mu, když se jeden ze dvojice mužů ohlédl a očima jen letmo rozhlédl kolem sebe. Všiml si, že jeho pohled na chvíli skenoval každého z těch tří za nimi. Poté něco prohodil ke svému kolegovi, co Max neslyšel, a oba se tomu zasmáli. Max postřehl, že i žena s mužem, co šli za nimi, chvíli váhali před vchodem, ale následovali tu dvojici, kamkoliv se hnuli. Muži nejspíš věděli, kam mají jít a nevadilo jim být průvodci pro nové, nezkušené hráče. Po chvíli se totiž zastavili a otočili se na ty tři, co je pronásledovali. S takovým tím frajírkovským úšklebkem, že oni vědí něco víc, než ti tři.
„Poprvý?“ zeptal se ten nalevo. Byla to zkouška, aby měli jistotu, že jsou zde za stejným důvodem?
„Vy snad už víckrát?“ zeptal se muž podezřívavě.
Ani jeden nepojmenoval důvod, proč tady přišli. Ale dávalo to logiku - proč prozradit něco někomu, kdo nemusel být zasvěcený.
„Popátý. Místní rekord,“ chlubil se chlap nalevo.
„Počtvrtý. Je to sakra návykový,“ zhodnotil muž napravo s úšklebkem.
„Návykový?“ zopakoval po něm Max skepticky. Jeho prvotní obavy byly, že se přihlásil do her nějakých feťáků, ale takhle by to dozajista nepojmenovali. A tihle vypadali až moc střízlivě.
„Bude vás to bavit,“ ozval se zase ten nalevo. „Pořadatel je trochu magor. Ale ten adrenalin… kurva, stojí to za to.“
„Není to nebezpečný?“ zeptala se žena.
Chlap nalevo se zasmál - ostře, krátce. Výsměšně. „Nebezpečný? Jen jestli máš kurva krátký nervy.“
„Někteří se už nevrátili,“ zhodnotil ten napravo. „Ale to je riziko hry. S tím se musí počítat.“
„Kde skončili?“ zeptal se Max. Ze zvědavosti a zvyku z povolání.
„Co bys řek‘?“ zasmál se ten nalevo a plácl se do kolene.
‚Mrtví…‘ dovtípil se Max ihned. ‚Pochybuji, že někdo jejich zmizení vůbec nahlásil…‘ Pořádně si prozatím přítomné čtyři další hráče prohlédl - ani jeden z nich nevypadal, že by doma někomu chyběl. Byly to prázdné existence, které se zde setkaly za vidinou her a možná nějaké odměny. Jestli přitom umřou, je netrápilo. Ti dva se chlubili tím, že zde nejsou poprvé - takže si Max snadno vyvodil, že žena a muž vedle něj jsou zde taky poprvé jako on.
Maxovi neušlo, že muž vedle něj polkl nahlas a kapesníkem si rychle setřel pot z čela. Něco si přitom spěšně brblal ve španělštině.
„To říkáte, abyste nás vyděsili!“ ozvala se žena. Snažila se znít odhodlaně, ale třas v jejím hlase ji prozradil.
Muž napravo se nahlas uchechtl. „Kéž by,“ téměř si odplivl.
„Pokud vím, v pravidlech bylo zmíněno, že nemáme mezi sebou mluvit,“ ozval se další ženský hlas přísně. Max se otočil a viděl nově příchozí nějakou blondýnu, oděnou celou v černém. „Nebo snad chceš chcípnout před začátkem hry?“
„Zasvěcuji nováčky,“ ušklíbl se muž napravo.
„Jestli chceš, aby pořadatel přišel o hráče, tak pokračuj. Už teď jsou připosraní a budou se chtít stáhnout. A to bude kurva problém. Víš, že nenávidí změny ve hře,“ zhodnotila chladně. Maxovi neušly její světle modré oči, kterými ho propálila, když kolem něj prošla. Neušly mu ani její docela výrazné kruhy pod očima a popelavá kůže. Usoudil, že stejně jako on, je tady nejspíš kvůli nespavosti. Její nepopiratelná autorita jasně dávala najevo, že i ona je zkušenou hráčkou.
‚Co když není jen hráčkou?‘ napadlo Maxe, když ji sledoval, jak se hrdě nese. ‚Zmínila pořadatele a jeho náladovost, když dojde ke změnám - pomáhá mu snad udržet hry v chodu, v jakém si přeje? Nebo má zkušenost s tím, když se ta hra posere?‘
„Jasný, že to vím,“ zavrčel muž pobouřeně. „Nejsem tu prvně, Helen.“
„Neříkej mi kurva jménem,“ zpražila ho žena pohledem. „To, že jsme posledně hráli spolu, neznamená, že nebudu váhat tě zradit dnes večer, Devítko!“
‚Další linka,‘ napadlo Maxe. ‚Hry se nehrají jen sám za sebe, ale občas je potřeba hrát s někým jiným. Jména zde nejsou podstatná.‘
Ztráta vlastní identity byla samozřejmostí. Psychologická hra se tu hrála už od samotného počátku na kartičce a hovoru. Pokud se měli jednotliví účastnici změnit v hráče a možná i oběti a vrahy, potřebovali se oprostit od sebe samotných. Ta žena nebyla Helen, ale nějaké číslo v davu. Možná to bylo pro pořadatele jednodušší si zapamatovat čísla než tu hromadu jmen. Možná bylo pro tyhle lidi přirozenější, aby z nich byli lepší hráči, když budou mít jistotu, že jejich pravé jméno nebude použito a nikdo zvenčí se nic nedozví. Takhle by mohli hrát o cokoliv a probudit tak své temné stránky.
Když ztratí identitu, můžou se z nich stát i vrazi… figurky na šachovnici. Snadněji se za číslem schová vina.
Já za nic nemohu, to Devítka! Devítka vraždil! Já jsem nevinný.
„Všichni tu mají čísla?“ zeptal se Max, aby prolomil jejich dialog a nebyl jen tichým pozorovatelem. Opět se setkal s pronikavým pohledem té ženy.
„To je snad jasný. Asi těžko bychom si tu navzájem kouřili ptáky a říkali si jménem,“ procedila skrz zuby, jakoby se jednalo o jasný fakt. „Pravidla se dozvíš, až se pořadatel ukáže sám.“
„A kdy se ukáže?“ zeptal se muž vedle Maxe nervózně.
„Ještě má čas,“ pohlédl na hodinky muž vedle Devítky.
Max postřehl, že v mezičase jejich hádky se obchodní centrum pomalu zalidnilo dalšími lidmi. První spěšný pohled mu prozradil něco, co už dávno věděl - nikdo mezi nimi nevypadal jako spokojený člověk, co má vše pod kontrolou a je šťastný. Nikdo takový by se do těchhle her nejspíš ani nepřihlásil. Sevřel se mu žaludek, když pozoroval jednotlivé tváře. Dokázal poznat nováčky jako on - nejisté, napjaté - a ty, co tu už byli. Jejich klid a nadřazenost mluvily samy za sebe.
Jejich hovor narušilo burácení metra z vrchu a Max vzhlédl na strop, který se pod námahou stanice Waterloo otřásal. A poté se přidal prapodivný šum, který ostatní nezkušené hráče vylekal. Ta žena Helen, Devítka a muž vedle ní ovšem zachovali chladný klid a téměř znuděně se za tím zvukem ohlédli a vyčkávali. Šumění se po chvíli změnilo v nepříjemné pískání a poté ticho.
„Hráči,“ oslovil je upravený hlas špatnou angličtinou, „vy se nehádat se před začátek hry. Vy respektovat nepsaná pravidla o rovnosti a klidu, než se pořadatel k nám připojit.“ A Maxe napadlo, že ten hlas už někde slyšel. Ten slovanský přízvuk mu byl povědomý. Došlo mu to o chvíli později, když si vzpomněl na ten úplně první hovor, kdy si myslel, že mluví s robotem. Nebyl to pořadatel, ale jeden z těch, kteří mu pomáhali hru organizovat.
„A kdy se ten sráč ukáže?“ zeptal se jeden z nově příchozích. Byl to vysoký plešoun v černé košili. Maxe napadlo, že dle mluvy to byl už zkušenější hráč.
„Vy čekat a mlčet,“ odpověděl opět upravený hlas a opět nastalo ticho.
Max pohlédl na hodinky. 23:50. „Ještě má čas,“ zhodnotil nahlas. ‚Pokud je teda dochvilný,‘ pomyslel si pro sebe. Jaký je vůbec ten pořadatel? Už jenom fakt, že téměř nikdo z jeho spolupořadatelů, s kým doposud mluvil, nebyl schopný odhalit svůj vlastní hlas - Max předpokládal, že pořadatel udělá to samé. Ale přispívalo to i myšlence úplné anonymity v těchto hrách.
Z myšlenek ho vyrušil všudypřítomný, náhlý šum. Pohlédl stranou, kam ostatní hleděli a něco si mezi sebou šeptali. Vykoukl zpoza vysokého muže v černé košili, aby viděl, co způsobilo ten rozruch. A stejně jako ostatní, napjatě sledoval, jak se k nim blížil nějaký muž v tmavě zelené mikině a černých kalhotách… a s tmavě zelenou kovovou škraboškou. Jeho pronikavě hnědé oči a snědá kůže Maxovi napověděly, že se jedná nejspíš o Inda. Až poté mu pohled spočinul na dřevěném koši, co držel v rukách před sebou. Snažil se vypadat sebejistě, ale Maxovi neušlo, jak se mu ruce mírně třásly. A těkání očima na jednotlivé účastníky mu moc na klidu nepřidaly.
„Nově příchozí hráči,“ oslovil je konečně a Maxe napadlo, že je to poprvé, co zde slyšel neupravený hlas jednoho z pořadatelů, ale stejně tak neodkryl svou totožnost, protože mu škraboška udržovala trochu anonymity, „vyberte si nyní číslo. Náš pořadatel se k nám brzy připojí.“
Byla to perfektně naučená fráze a muž se plně soustředil, aby slova vyslovil ve správném znění a sledu.
Rahul Chopak věděl, co všechno je pro něj v sázce, proto si nemohl dovolit zklamat v tak triviálním úkolu, jako je rozdání čísel. Nešlo jenom o něj a jeho bezpečnost. Max postřehl, že muž a žena, se kterou přišel, váhali a odmítali jít jako první. Nikdo další se nepohnul. Proto se Max rozhodl rozvířit vlny sám. Když od počátku má být jasno v tom, kdo je zkušenější hráč s číslem už přiřazeným, nebylo třeba si na nic hrát. Cítil na sobě pohledy všech, když se vydal kupředu k Indovi a pohlédl mu do dřevěného koše. Černé papírky byly úhledně složené tak, aby číslo v sobě do poslední chvíle skrývaly. Neuvažoval a nahodile si jednu kartičku vybral. A vzhledem k tomu, že ho Ind netrpělivě sledoval, pochopil, že má jít stranou, ať si i ostatní vyberou svá čísla.
Jako další se odhodlal muž, se kterým Max tady přišel. A postupně pár dalších. Celkově nově příchozích hráčů bylo pět. Postřehl taky, že všichni zbývající čtyři si své číslo hned zkontrolovali. Otevřel kartičku a spatřil své číslo. Netušil, zda je to číslo 66, nebo jestli je zrcadlově obrácené jako 99.
„Zkušení hráči,“ ozval se Rahul Chopak znovu a Maxovi neušlo, jak se soustředil na správnou výslovnost, „vy si také vyberte číslo.“ Odložil dřevěný koš na zem a z kapsy vytáhl další hrst papírků, tentokrát bílých.
Jako první vyrazil Devítka a nahodile si jedno číslo vybral. Poté jen zanadával: „Kurvadrát!“ a papírek skrčil, když své číslo zjistil.
Další byla na řadě Helen a ta s chladnou rozvahou jen pohlédla dovnitř papírku a poté si ho schovala do kapsy. Beze slova se zase vrátila své místo.
Muž, co přišel s Devítkou, se vydal jako třetí pro své číslo a jen svraštil obočí. „To mohlo být lepší,“ zabrblal si pro sebe, když se vracel zpátky.
Nikdo neřekl, co za číslo si vybral. Ale Max poznal, že atmosféra hned zhoustla a dala se krájet. Rahul Chopak trpělivě čekal na zbylé hráče, aby si i oni vzali svá čísla. Když si poslední hráč převzal své číslo, Ind konečně svěsil ruce k bokům.
„Děkuji vám,“ řekl a mírně sklonil hlavu. „Nyní k vám promluví pořadatel hry,“ dodal pomalu, když se narovnal a otočil se k odchodu. Sehnul se pro košík a Max si všiml na jeho zápěstí jakéhosi tetování. Takhle na dálku ovšem neviděl, o co šlo.
Z dálky se ozvalo dunění projíždějícího vlaku. Max pohlédl na hodinky. 00:00. Přesně půlnoc. Napadlo ho, zda velký zvon na Big Benu právě odbíjí svou půlnoční melodii - pro ně byla příliš daleko, aby zněla, ale její symbolika nebyla méně silná.
Noc začínala a s ní i hra, která teprve měla ukázat, kdo přežije a kdo skončí jako číslo v anonymní řadě.

„Vítám vás, hráči, v naší hře,“ rozezněl se upravený hlas po celém obchodním centru skrz rozhlasy. Maxe napadlo, že pořadatel sám je zde nejspíš s nimi, někde poblíž mikrofonu. Takže jeho tvář jen tak neuvidí, škoda. O to větší překvapení bylo, když se poblíž nich spustilo plátno a na něm se objevil muž s podobnou škraboškou, jakou měl Rahul Chopak předtím. Jen tu jeho zdobilo barevné ptačí peří kolem hlavy a očí. „Chovejte se tu jako doma. Máme dlouhou dobu na naši hru. Doslechl jsem se, že někteří z vás porušili pravidla a chtěli zasvětit nováčky předčasně.“
„Vidí nás?“ zeptala se žena pochybovačně.
„Ano, vidím vás,“ upřel na ni pohled muž ve škrabošce a mile se usmál. „V tomhle obchodním centru jsou všude kamery. Jak pro vaši, tak pro mou bezpečnost. Kdyby někdo porušil pravidla, hned bude odstraněn ze hry.“
„Jaká jsou ta pravidla?“ zeptal se Max přímo.
Klidné oči se nyní podívaly jeho směrem a muž si ho chvíli prohlížel. Přesto mu na tváři pořád hrál ten letmý úsměv. „Dočkáš se, příteli, všeho,“ pravil mu pořadatel vlídně. „Musím se ovšem ujistit, že váš zájem o hru pořád platí, bez ohledu na to, zda znáte pravidla či nikoliv. Nikoho nenutíme, aby se zúčastnil. Byla vám rozdána čísla, pokud se nepletu?“
„Ano,“ ozvala se Helen.
„V rámci větší zábavy jsem se rozhodl pro lepší shovívavost. Nejedná se o čísla, která bych vám přidělil jako jména. Ale o tom až později. Jelikož se vás sešlo méně, než jsme předpokládali, připravili jsme pro vás pohodlnější oblečení. Pokud jej odmítnete, musíte mít na sobě viditelné číslo, aby bylo vidět, o koho se jedná i na dálku.“
„Proč čísla?“ zeptal se vysoký muž vedle Maxe.
„Bude to jednodušší pro identifikaci,“ vysvětlil muž prostě.
Max si všiml Rahula Chopaka, jak se vynořil z jednoho obchodu a tahal před sebou nějaký vozík s oblečením. A za ním se objevil další muž, také se škraboškou na obličeji, ale ta jeho měla postranní peří fialové barvy.
„Nebylo by jednodušší mít cedule s čísly nebo tak něco?“ zeptala se žena vedle Helen netrpělivě. Pořadatel ovšem nic neřekl - jasná známka toho, že mu nemá odporovat a dál se neptat. Max postřehl, že jako první dostali oblečení ti, kteří už hru hráli. A postřehl také, že každý z nich měl nízké číslo. Číslo devět patřilo hromotlukovi, kterého Helen předtím označila jako devítku, dvojku měla Helen, trojku zase druhý muž… dokud konečně nedošlo i na nové hráče. Rahul Chopak jim je postupně rozdával, když zkontroloval číslo na látce. Maxovi připadlo číslo devatenáct. Mikina nepříjemně páchla potem. Nerad se do ní nasoukal - a jak si myslel - byla mu nepohodlně velká.
„Co teda ty další čísla maj‘ bejt?“ zeptal se jeden z nováčků se skotským přízvukem.
„Číslo nebezpečnosti,“ odvětil pořadatel tajemně.
„Cože kurva?“ nechápal další nováček, ale to většina z nich. Zkušení hráči mlčeli, protože svá čísla znali a zasloužili si je skrz hraní her.
„Čísla, která jste si předtím vylosovali, znamenají vteřiny,“ spustil pořadatel konečně, ale úsměv se mu náhle vytratil a jeho hlas zněl na chvíli chladně, když dodal: „Vteřiny náskoku.“
Zkušení hráči věděli, co tím myslí, proto jen mezi nově příchozími vzrostlo napětí a šepot.
„Náskoku čeho?“ nechápal vysoký muž vedle Maxe.
„Kuso igirisudžin,“ utrousil ten nově příchozí vedle Rahula otráveně. Všem došlo, že nejspíš neřekl nic pěkného, dle tónu a procítění těch slov.
„Jamero,“ ozval se hrozivý šepot, který nahnal většině lidí hned strach. To jen pořadatel krotil vášně svého poskoka. Stačil jeden přísný pohled a muž se hned klaněl v tichou omluvu. Maxe napadlo, jak snadno dokázal přepnout mezi japonštinou a angličtinou… a mezi příjemným vystupováním a tímhle. „Omlouvám se,“ ozval se opět ten vlídný hlas. „Můj podřízený nemyslel nic špatného. Jen zapomněl mozek doma.“
‚To je docela špatný vtip,‘ napadlo nejednoho zúčastněného.
„Formální věci máme hotové, přejděme tedy k pravidlům hry,“ rozhodl pořadatel konečně a zaujal tím nejednoho hráče - jak nového, tak i očividného zkušeného hráče.
Konečně něco, na co slyšeli všichni.