Bylo to pro něj už tak důvěrně známé křeslo. Kolik hodin zde zbytečně proseděl… přitom oba věděli, že to nikam nevede. Jen zbytečné, prázdné řeči a předstíraná snaha pomoci. Vůči tomuhle byl skeptický už od samotného počátku a měl pravdu - nyní po několika měsících jeho snahy měl potvrzené i jím, profesionálem, že to nikam nevede. Jeho spánkový režim se jenom zhoršil. Jeho myšlení se stalo pokřivenější, když došlo na doktory. Bylo tak snadné ho klamat a předstírat, že je to nyní lepší, že se z toho pomalu dostává. Bylo snadné stát se hercem, když zjistíte, co ten dotyčný chce slyšet. Stačí jen chytře opakovat slova a všichni vám uvěří, že jste v pořádku.
„Posaďte se,“ slyšel jeho hlas, tu prázdnou frázi, kterou pokaždé řekl na začátku jejich sezení. Byla to směšná hra. Oba to věděli. To, jak se na něj díval, jasně říkalo, že jej nevidí jako pacienta, ale jen jako zasraného homosexuála. Dávno ho prokoukl - tu jeho masku a vstřícnost, že mu to přece nevadí, že v dnešní době je to normální. Jako by si mohl sexualitu vybrat. A to si říkal licencovaný psycholog! Dělal to proto, že musel, že to byla jeho práce. A protože potřeboval pokaždé napsat oficiální zprávu někomu jinému. Zda se baví s magorem nebo se to zlepšuje.
Přesto muž poslechl a usadil se do pohodlného křesla, které měl vyvolat pocit důvěry už od počátku. Záměrně zvolil neutrální barvu světle hnědého odstínu - aby prý nevzbuzovalo přílišné emoce. Pro něj to bylo ovšem svazující křeslo, kde se ho mohl ptát na ty nejotravnější otázky, na které sám nechtěl hledat odpověď. Třeba jaké bylo vaše dětství? Sakra dokonalé, proto je přece tady. Nebo jak teď spíte? Co mu má říct? Výborně, díky za optání? Už by asi nepomohlo tvrdit, že si bere noční šichty, aby se vysvětlily kruhy pod očima a popelavá kůže. Ano, nedostatek slunce a vitamínu D, co tam máme dál?
„Jak se dneska máte?“ zeptal se na očividnou otázku, aby mohl zahájit rozhovor. Tak debilní otázka. Jak by se asi mohl mít dospělý chlap u psychologa? Co chce slyšet? Pravdu by nesnesl nikdo. Musíš lhát, to víme oba. Když uslyší, co chce slyšet, bude spokojený a dá ti pokoj.
„Jde to,“ usoudil konečně muž naproti němu a rukou si podepřel hlavu, druhou měl klidně položenou na koleni. Když zachová zdárný klid, dokáže ho opět přesvědčit, že je to na dobré cestě, že se z toho postupně dostává.
„Váš přítel se k nám dneska nepřipojí?“ zeptal se psycholog opatrně.
„Ne, nedali mu volno,“ pokrčil muž lhostejně rameny. Ani mu to nevadilo. Také ho tohle divadýlko sralo… nikam to nevedlo, a přesto se musel pokaždé povinně domluvit, kdy se sejdou zase, aby byl vidět pokrok, který neexistoval. Nebyl blázen a nenechá ho ze sebe udělat. Na to byl až moc chytrý. Brzy mu došlo, že se stačilo naučit fráze, které chtěl vystudovaný doktor slyšet, aby mu dal pokoj.
„To je škoda, chtěl jsem něco probrat i s ním,“ usoudil psycholog a něco si zapsal do svých papírů.
Muž naproti němu ho bedlivě sledoval - to, jak v levé ruce držel pero, jak si s ním pohrával, jak s ním nevědomky pořád cvakal, když uvažoval, co vlastně chce zapsat.
Usoudil, že se asi doma u něj moc dobře nevede - tu stejnou košili měl i na předešlém jejich setkání a značky potu pod podpažím nevypadaly zrovna lákavě. Parfém sice jeho pot dokázal schovat, ale nažloutlé skvrny vypadaly na jinak světle modré košili velmi nedůstojně, až odpudivě.
Muž si také všiml, že se často škrábal na bradě - nejspíš si nevyčistil holicí strojek, když se naposledy spěšně holil a nyní se mu tam rojila infekce nebo jenom otravné strupy, které chtěl servat. Aspoň, že vlasy dokázal udržet zkrocené a jakž takž v celku, aby působil důstojně. Jako psycholog by si měl nechat záležet na svém vzhledu, na své prezentaci. Už když na něj promluvil, poznal, že si zapomněl ráno umýt zuby. Ospalky v očích neměl, takže si jen spěšně umyl tvář.
Tyhle nedokonalosti by se daly vysvětlit, kdyby třeba strávil noc u milenky, což by bylo vhodné, kdyby byl tak o dvacet let mladší a staral se o svůj vzhled. Vše napovídalo tomu, že u něj doma je to pořádně divoké. Na stole se mu taky válel návrh na rozvodové papíry. Jak to poznal? Razítko jedné advokátní společnosti, kterou znal tak důvěrně sám. Razítko používali pořád stejné, proto nyní vypadalo na papíře i po tolika letech tak zašle. Napadlo ho, v jaké fázi nejspíš je a kdo z nich ten návrh podal.
„Posloucháte mě?“ dolehl k němu jeho hlas. Opět na něj sklouzl očima a pousmál se.
„Samozřejmě.“
„Jak se vám poslední dobou spí?“
„Docela dobře.“
„Už vás nepronásledují noční můry?“
„Ne, povedlo se mi jich zbavit skrz dovolenou. Taky jste mi ji předtím schválil.“
„Ano, to jsme probírali… ale ptám se, zda to pomohlo dlouhodobě?“
„Ano.“
„Skutečně?“
Muž se usmál o trochu víc - byl to sakra falešný a vynucený úsměv. Nesnášel ho, snažil se mu dostat do hlavy - proto se musel přetvařovat.
„Našel jsem nejspíš dobrý způsob, jak se unavit, abych usnul,“ usoudil muž tajuplně.
„Myslíte třeba cvičení?“ zeptal se psycholog zaujatě.
Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Muž si poťukával rukou do kolene, jak uvažoval, zda má odpovědět, či nikoliv. „V podstatě ano. Je to… různorodé cvičení.“
„Chodíte na lekce mezi lidi?“
„Vždy se nás sejde hromada.“
Psycholog se usmál. „To rád slyším, jste zase mezi lidmi. A očividně vás to i baví.“
„Ano… baví.“ Nebaví, vzrušuje ho to.
„Pak v tom pokračujte - očividně vám to i dost pomáhá.“
Na to muž opět nic neřekl. Sledoval, jak se psychologovi rozsvítil mobil, kdy se mu snažil někdo dovolat. Ale psycholog si toho nevšímal, místo toho se opřel víc do křesla a nohu si přehodil přes nohu. Muže na tom pohybu něco iritovalo, ale prozatím ještě netušil co.
„Máme ještě spoustu času - chcete si vybrat téma, které bychom mohli dneska probrat?“ zeptal se psycholog.
„Nic mě napadá,“ odbyl ho muž hned. Bylo jasné, že chce zmizet.
Psycholog se ovšem nenechal odradit a trpělivě čekal. Když se muž před ním pořád neměl k odezvě, rozhodl se tedy začít sám. Prolistoval si papíry a něco v nich hledal. „Jednou jste zmínil, že vaše sestra byla drogově závislá. Stejně tak vaši rodiči byli v době vašeho dětství drogově závislí-…“
„Ano, otec se předávkoval a matka s tím sekla po jeho smrti. Asi tak… rok, dva zpátky,“ přerušil ho muž nedočkavě. Psychologovi neušlo, jak si nevědomky stiskl prsten na levé ruce. Zrak poté sklopil zpátky na papíry před sebou. Také byl všímavý, i když ne tolik jako muž před ním.
„Jste s ní v kontaktu?“
„Ne.“
„Co Vaše sestra?“
„Pochybuji, že se viděly.“
„Ne - myslím, zda Vaše sestra v tom pořád jede?“ přešel do hovorového jazyka.
Muž na chvíli zaváhal, jakoby se snažil si vzpomenout na jejich poslední setkání. Přijela tady za ním, do Londýna, a setkali se v kavárně. A zahráli si hru… „Tvrdila mi, že ne, když jsme se viděli posledně.“
„Od té doby jste se neviděli?“
„Občas si zavoláme.“
„Řekla vám něco?“
„Proč se bavíme o Christině?“ nechápal muž.
Psycholog odložil papíry stranou. „Protože je to momentálně vaše jediná spojitost s minulostí, kterou si tak dobře střežíte. A nemůžu vám pomoct, dokud mi nezačnete důvěřovat natolik, abychom tu kapitolu mohli spolu otevřít.“
„Nepotřebujete znát mou minulost.“
„Jste tady-…“
„Jsem tady proto, že jsem viděl, jak si Temperance Lowová vzala život a prostřelila si sama lebku a Laura Lowová se oběsila. A Elisa si myslí, že mi z toho hráblo. Ještě něco jsem zapomněl?“
Psycholog si zhluboka povzdychl. „Ne, šéf inspektore Yorku. Nezapomněl.“
„Můžu tedy jít? Nebo mě konečně označíte za blázna?“
Psycholog se k němu nahnul a sepjal ruce v klíně. „Maxi, řeknu vám to upřímně. Elisa vám chce pomoct. Já vám chci pomoct… ale vy pomoc odmítáte a odháníte nás oba.“
Max se k němu pomalu nahnul a zašeptal: „Ne, vy chcete ze mě udělat blázna. A to se vám nepovede. Na to mám mysl čistou až moc.“
„Oficiálně jste tady na rozkaz velitele Elisy Shionové-…“
„Jak jde rozvod?“
Muž semkl rty k sobě. Tohle bylo už na osobní linii i pro něj. Max si všiml, jak se mu na vteřinu semknula tvář a on zatnul čelist. Sakra dobré ovládání. Nakonec si jen mlaskl, aby ulevil zlosti v sobě a očima zatěkal kolem sebe. Dal si pár vteřin na rozmyšlenou.
„Výtečně, za pár měsíců budeme skoro hotovi,“ pronesl psycholog ironicky.
„Očividně to jde rychleji než před lety.“
„Doba se zrychlila.“
„Jak dlouho jste byli spolu?“
Psychologovi znovu škublo ve tváři. Jak si Max potvrdil, byla to pořád velmi čerstvá a osobní rána. Podvedla ho po letech manželství? Nebo ho po léta manželství podváděla a tvářila se, jak je vše v pořádku? „Vypadněte,“ řekl jen.
A Max se vítězoslavně usmál. Nasral ho natolik, že tohle sám raději ukončil.
Než odešel, ještě jednou se zahleděl na jeho stůl. Datum návrhu bylo dnešní. Proto se nechal tak snadno vyprovokovat. Všiml si, že návrh podala jeho manželka. Víc to nezkoumal, nebylo třeba. Pro teď to působilo jako dobrá zbraň, jak odsud co nejrychleji vypadnout. Když se za ním zabouchly dveře, psycholog udeřil do křesla a setřel si pot z čela. Kravatu si musel uvolnit, aby se mu lépe rozdýchával nával hněvu.
„Hajzl zasraný,“ ulevil si Oliver, než v seznamu kontaktů vyhledal jeden jediný: Elisa Shionová. Když mu to zvedla, řekl jí jen: „Tvůj bejvalej je zasraný sráč.“ a zavěsil.
Ve chvíli, kdy Max York vyšel ven z budovy, přišla mu zpráva ze Soukromého čísla. Téměř okamžitě, dychtivě si ji přečetl.
01:00, Wapping Old Stairs.