„Velmi nečekané,“ usoudil Japonec nahlas, když viděl obrazovku a na ní dva vítěze. „Tohle ho dozajista nasere,“ dodal pro sebe v japonštině.
„Co máme dělat? Tohle se ještě nestalo!“ ozval se mu Rahulův hlas poplašeně ve sluchátku, jak sám panikařil.
„Klid. Hru ukončuje Pořadatel. My maximálně převezmeme míč,“ odpověděl mu zcela věcně.
„Co když se začnou prát?“
„Pak je srovnám. Od toho tu jsem.“
„Fajn, fajn. Myslíš, že bych se měl zeptat na pokyny? Nebo mě bude chtít sežrat zaživa?“
„Počkej, až se sám ozve. Taková jsou pravidla.“
„Bude hodně nasranej, co?“
„Mlč,“ ukončil jejich konverzaci Japonec znuděně.

Napětí se mezi hráči dalo krájet. Prvotní uvědomění, že tři mrtví, jsou dva nováčci a jeden, který se zde objevil potřetí, je všechny minulo. Ale uvědomění si, že jeden z vítězů je taky nováček, je už přimělo uvažovat jinak. Věděli od určité chvíle, že je nebezpečný. Vyhnul se útoku Devítky a snadno se zbavil i Jedenáctky, který byl nebezpečný sám o sobě. Možná proto z Maxe nemohl Devítka spustit oči. Co je zač ten chlap? Jen tak snadno by se ho zbavit nemohl, kdyby neměl skoro vojenský výcvik… což Devítka měl.
Protože byl voják z povolání. Bohužel už ve výslužbě. Když granáty omylem odpálili hned vedle něj a jeho kolegové mu odletěli rozcupovaní na kousky před očima vzduchem pryč, byl tehdy rád, že vyvázl jen se zvučením v uších a částečnou hluchotou a slepotou na levé oko, protože ho střepina granátu zasáhla právě do levého víčka.
Tehdy mu řekli, že mu děkují za vykonanou službu. A Devítka tak přišel o smysl života - chtěl sloužit vlasti, ale ta z něj udělala nepoužitelného mrzáka s PTSD, který nemohl pracovat za dne, protože se slunečního svitu bál z následku výbuchu, ani u těžkých přístrojů, protože jejich skřípění v něm vzbuzovalo děsivé vzpomínky granátu. Většinu lidí také odrazovala jeho minulost coby vojáka. Stal se z něj štvanec. A protože nemohl spát, dal se na gamblerství. Prohrál celou svojí výslužbu během pár večerů. Nikdo ho nechtěl zaměstnat, protože je jeho minulost i vzhled děsily. Přišel o střechu nad hlavou, kvůli vlastní hrdosti odmítl přespání u rodiny i přátel a spal v parku na lavičkách… a pak se jako zázrakem před ním objevila ta kartička.
Bral to tehdy jako vtip… dokud tu noc nevyhrál hned svou první hru. Sto padesát tisíc liber. A pro ostatní se stal trvalou hrozbou číslo jedna. A protože nespavost a PTSD občas chodí ruku v ruce, jeho dlouholetý kamarád Osmička nenacházel klidného spánku už dlouhou dobu. Probouzel se s křikem a plakal, když viděl své bývalé kolegy mrtvé v hromadných hrobech, v uniformách, se šaržemi, oči vypoulené a tváře špinavé od hlíny. Kolik jich musel pohřbít? Už nevěděl, přestal to počítat. Jakožto vojenský lékař se musel oprostit od jmen, vidět je jen jako čísla. Díky tomu pro něj tyhle hry byly jako stvořené - všichni byli jen čísla a on se nemusel obávat, že přijde o někoho, koho by znal. Proto si jako jediný všiml, že Devítka nedoslýchá a pokaždé musí obrátit hlavu na druhou strany, aby ostatní slyšel. A když jednou sám okusil hru, zalíbilo se mu to. Devítka měl svaly, on mozek. Společně tvořili nebezpečný pár. Byl to právě Osmička, kdo mu podstrčil nabídku: „Budu ti krýt záda. Uslyším víc, než ty, a uvidím lépe, jak ty. A informace ti předám.“
Pořadatel nevybíral nahodilé lidi - pečlivě hledal v londýnské síti ty zlomené duše, které ostatní odmítali, aby jim dal trochu porozumění a nový smysl. Znal jejich slabiny. Každý měl svou složku, kterou měl Pořadatel už dávno přečtenou. A když našel Osmičku a Devítku, věděl, že přežijí, a že ho budou bavit hodně dlouhou dobu.
Stejně vtíravý pocit měl i nyní, když rozzuřeně hleděl na složku Alexe Riddlea. Fotka, která na něj ovšem koukala ze spisu, byla Alfrédova. Vedle jeho jména byla červenou fixou dopsána poznámka: „Představen jako Alex Riddle. Poštovní schránka: Max York?“ Dýchal pomalu, téměř nepřirozeně. Oči měl otevřené dokořán, nemrkal. Vypadal spíš jako predátor, než jako člověk. Kousl si do nehtu na palci. Prsty přejel po Alfrédově fotce a zpod ní vykoukla na něj druhá fotka. Byl to nějaký menší muž, který zrovna vcházel do domu, vyfocený zezadu. Pořadatel střelil očima na zničenou obrazovku a znovu na fotky před sebou. Od počátku neuměl Devatenáctku zařadit a nyní věděl proč.
„Rahule!“ ozval jeho hlas chladně. „Ihned sem,“ dodal v indštině.
Ind do minuty nacupital k němu a poznal, že hodně zuří. Pořadatel se na něj vztekle podíval a přítomní lidi s sebou cukli. Pořadatel opravdu zuřil. Ukázal mu Alfrédovu fotku.
„Tohle je kurva co?“ zeptal se zlostně.
Rahul polkl a hned spustil ve svém rodném jazyce, protože nyní neměl ani pomyšlení zkoušet se omlouvat v angličtině: „N-Netušil jsem, který z nich volal. P-Prostě jsem jen předal kartičku. Nevěděl jsem, který z nich byl ten York, pane. A pak nám volal nějakej Riddle - měl jsem za to, že je to jiný hráč, p-pane. Dal jsem mu kartičku i speciálně do poštovní schránky, jak jste přikázal, ale-…“
„Ticho,“ přerušil ho Pořadatel. Vstal a pomalu přešel k němu. Naklonil se k němu a klidným hlasem se ho zeptal: „Vypadám jako úplný kretén, Rahule?“ zeptal se ho v indštině.
„N-Ne, pane.“
„Tak proč mi připadá, že ze mě kreténa děláš?“
„Nedělám, pane. Přísahám!“
Pořadatel se k němu nahnul víc, jemně ho pohladil po tváři, než ho po ní párkrát popleskal. Rahul si nedovolil uhnout. „Rahule, Rahule - velmi jsi mě zklamal,“ zhodnotil Pořadatel chladně a Rahul rázem vypadal zděšeně. Pořadatel kolem něj začal pomalu kroužit. „Tvá první chyba. Nečekal jsem, že bys dělal chyby. Víš přece, co se stává, když někdo udělá chybu?“ dodal jakoby omylem. Chytil Rahula za zátylek a prudce jím škubl dozadu. Ind měl co dělat, aby nepřepadl. Pořadatel ho znuděně sledoval - jak se jeho dech zrychlil. ‚Jako králík,‘ napadlo ho. „Ten muž není Alex Riddle. Ale necháme ho s námi hrát. Ve chvíli, kdy se něco posere, z něj dostaneš jeho pravé jméno - rozumíš mi? Shodíme na něj celou vinu - když si s námi chce pohrávat, dostane se mu náležité role v naší hře. Rozumíš mi, Rahule?“
„P-Pane?“ nechápal Rahul.
Pořadatel ho pustil, až Rahul konečně přepadl a spadl na zadek na zem. Muž přešel k obrazovce a složce, kterou vzal do rukou. Zeširoka se ušklíbl, když ji zavřel. „Uděláme z něj vraha,“ rozhodl a koutkem oka pohlédl na Rahula. „Těla nechte zmrazit. Až jich bude dostatek, poctíme ho hlavní rolí v naší hře,“ rozhodl Pořadatel s ďábelským úšklebkem. „Nebude se vysmívat mým pravidlům!“
A poté se rozesmál.

„Tohle mi smrdí,“ pronesl Osmička zamyšleně.
„Jo, šašek se ještě neozval. Většinou se ozve hned,“ souhlasil Devítka napjatě. Očima střelil hned po příchozích Helen a Maxovi. Helen se pořád smála - tolik ji pobavilo, že tímhle dozajista naserou Pořadatele. Míč ovšem přenechala Maxovi.
Toho zarazilo, když jim naproti šel ten Japonec a zastavil se před Maxem. Jen před sebe nastavil ruku a nic neřekl. Maxovi neušly klíče na jeho opasku. Byl to on, kdo zapomněl zamknout skladové dveře? Beze slova mu míč předal. Japonec nic neřekl, jen jim poté uhnul stranou, míč schoval do kapsy a ruce znovu založil za zády.
„Tři mrtví,“ zhodnotila Helen, když došli ke zbytku. „Čekala jsem vyšší číslo.“
„Krotil jsem se,“ zazubil se Devítka.
„Až Pořadatele nasereme dostatečně, tak nás napráská, že jsme vrazi,“ usoudil Osmička s úlisným úsměvem.
„Pro něj jsme jen čísla,“ zabručel Devítka.
A Maxovi došlo, že jejich činy jsou opravdu omluvené. Protože jsou jen čísla.
„Spíš mám docela obavu, jak bude reagovat na ten váš vtípek,“ usoudil Osmička.
„Hele, za to může Devatenáctka. Nasral mě tím taky,“ zazubila se Helen.
„V pravidlech neznělo, že nemůžou být dva vítězové,“ poznamenal Max nahlas.
„Pravidla si také nemáš kroutit podle sebe,“ ozval se ten Japonec a Max se za ním ohlédl. „Pořadatel nesnáší změny. Nedivil bych se, kdyby to mělo následky.“
„Heleme se, kdo teď mluví,“ ušklíbla se Helen chladně. „Hlavně, abyste si nezasrali ručičky, co?“
Japonec na její slova nijak nereagoval a očima zkoumal terén. Díval se po Rahulovi, zda už je zpátky, nebo má povolení je v mezičase srovnat sám.
„Co se stane s mrtvými?“ zeptal se Max, ale sám věděl, jak naivní je se na to ptát - odpověď nedostane. A taky nedostal. Japonec ho jen beze slova sledoval. Jakoby mu dával najevo, že se až moc ptá.
Došla mu mezera v realitě a zákonu této hry - i kdyby tady měl s sebou odznak a uniformu a mohl je zatknout… koho vlastně zabili? A kdo ty mrtvé zabil? Kdo je zodpovědný za hry? Anonymita. Čísla. Masky. Jako policista tady měl naprosto svázané ruce. Nepochyboval, že kamerové záznamy z této hry se hned po jejím skončení také smažou nebo přepíšou, aby se na nic nikdy nepřišlo. Nebo je Pořadatel tak vlivný člověk, že na něj policie nikdy nic nezíská a on si uplatí jejich mlčenlivost? Už jenom ta částka, kterou za tuhle hru nabízel, byla alarmující a smrděla podvodem… O to větší překvapení bylo, když se objevil ten Ind a s sebou nesl dva kufříky.
„To si děláš prdel?“ zeptal se Devítka užasle.
Rahul chvíli zaváhal, než konečně promluvil: „Pořadatel uznal mezeru v pravidlech. Děkuji za tvé upozornění, Devatenáctko. Proto jsou dnes večer vítězové dva: Sedmička a Devatenáctka. Přijměte proto, prosím, poloviční výhru. Na druhou polovinu nemáte nárok, protože se částka spravedlivě rozdělí na dvě částky. Je to odplata Pořadatele za to, že se vysmíváte našim pravidlům.“ A v té poslední větě zněla výhružka docela jasně. Následně před nimi otevřel jeden kufřík a ukázal jim peníze.
„Pche, riskovala jsem jenom pro stovku? To je mi fakt k hovnu,“ zavrčela protivně, ale přesto si kufřík převzala.
Rahul se poté podíval na Maxe a vyčkával.
„Nechci peníze,“ překvapil Max všechny okolo. „Nehrál jsem pro výhru.“
„Tak proč tu kurva jsi?“ ozval se Devítka ostře. „Vysmíváš se nám nebo co?“
„Devítko,“ ozval se Osmička, a když k němu kamarád stočil hlavu, Osmička jen zakýval hlavou. Jasný znak: Nedělej si z něj nepřítele. Když Osmička pohlédl na Maxe znovu, pochopil i Devítka. Pokud jeho kamarád říká, aby stáhl ocas a držel hubu, poslechne ho. Většinou měl čuch na nebezpečí. A pokud říká, že tenhle prcek je nebezpečný, tak se prostě stáhne.
„Nechci peníze,“ trval Max na svém. „Můžete je použít do dalšího kola a zdvojnásobit tak výhru.“
Rahul na chvíli zaváhal. Stiskl si sluchátko v uchu a jen řekl: „Pane?“
Místo soukromé odpovědi se ovšem Pořadatel s maskou na obličeji sám objevil na obrazovce vedle nich.
Vypadal už o poznání klidněji, nyní seděl v černém křesle, ruce sepjaté, jakoby se modlil. Usmíval se však, takovým tím zvláštním, mrazivým způsobem. „Devatenáctko, máš moc otázek,“ promluvil po chvíli ticha děsivým hlasem, ale pořád upraveným. Anonymita, jasně. „Zvídaví lidi tady moc dlouho nepřežijí.“
„Vyhrožuješ mi?“ zeptal se Max klidným hlasem.
„Ne, kdeže,“ usmál se Pořadatel a konečně si položil ruce na klín. „Vyzývám tě. Jak dlouho naše hry dokážeš hrát a obelstít naše pravidla? Chci se bavit, tak jako ty. Pobavme se.“
„Díky, ale tohle není nic pro mě,“ usoudil Max.
„Ale kdeže - ty sám ses toužil připojit. Nech si to projít hlavou. Rádi tě uvidíme znovu.“
‚To sotva,‘ pomyslel si Max skepticky.
„Peníze si tedy ponechám a příště budou součástí další výhry. Jelikož je to tvé přání, budu ho respektovat,“ dodal Pořadatel milým hlasem.
„Kdy bude další hra?“ zeptala se Osmnáctka natěšeně.
„Vše se dozvíte později. Musíme další hru připravit. A také nové dějiště. Samozřejmě platí zásadní pravidlo - o hře se nikomu zmínit nesmíte. Kdo není zasvěcený, nepochopí, co se tady děje,“ vysvětlil Pořadatel mile. ‚A proč na tom všichni tak ujíždíte a vracíte se jako zasraní feťáci znovu a znovu,‘ pomyslela si jeho zvrácená stránka.
„Zase nás kontaktujete skrz kartičky?“ zeptal se Max.
„Ne, to nebude třeba. Další instrukce dostanete jako pro tuto hru.“
„Takže opět místo a čas.“
„Bingo.“
‚Jdi s tím ‚bingem‘ do prdele,‘ pomyslel si Max otráveně. To slovo díky tomuhle chlapovi začal nenávidět. Snažil se hodně, aby mu necuklo otráveně ve tváři, ale asi to šlo vidět. Bylo mu to jedno, jen mu neušel zvídavý Pořadatelův pohled. ‚Ten chlap se rád poslouchá,‘ napadlo Maxe, když Pořadatel ještě něco blekotal. On místo toho vycítil něčí pohled a pohlédl stranou. Ten Japonec ho neustále sledoval a Maxovi jeho upřený pohled už začínal být nepříjemný.
„To by pro dnešní hru mohlo stačit. Děkuji vám za účast. A nechť Štěstěna přeje příště ostatním,“ ukončil svůj výstup Pořadatel a poté se obrazovka vypnula.
„Nasrat na Štěstěnu,“ odprskla Helen naštvaně.
„Hele, tys‘ aspoň něco vyhrála, my máme hovno,“ stěžoval si Devítka naštvaně.
„Pravidla jsou pravidla, nic s tím nenaděláš,“ usoudil Osmička, když si konečně sundal propocenou mikinu a vlasy měl na všechny strany.
„Hej, Osmnáctko!“ zařval Maxovým směrem Devítka a Max na něj zmateně pohlédl. Chlap jako hora se přiřítil k němu, ale překvapivě se od něj kousek zastavil. Max přesto díky reflexům ustoupil o dva kroky, než se k němu přiblížil. Devítka si ho chvíli zblízka prohlížel, zhluboka dýchal, než k němu vyrazila jeho ruka. Max byl připravený se bránit, ale o to překvapenější bylo, když ji Devítka nechal ve vzduchu kousek od něj, dlaň otevřenou. Kradmo na něj pohlédl, aby zjistil, zda je to léčka, ale nakonec si s ním potřásl rukou. Tedy chtěl - síla Devítkovy paže ho přiměla téměř poskočit, jak mu máchal s rukou nahoru a dolů. „Setsakra dobrá hra, chlape,“ zazubil se Devítka a konečně jeho ruku pustil. „Kde si nabral tu sílu? Myslím si, že jsem tu nejtěžší.“
Max si chvíli masíroval bolavé rameno. Jak to vysvětlit, aby to pochopil jeho predátorský mozek? „Stačilo najít tvoje těžiště-…“ začal Max, ale Devítka ho popadl a rozcuchal mu vlasy.
„Chlape, těš se na příště. Dneska’s se mnou vytřel podlahu, ale příště se držet zpátky nebudu,“ smál se Devítka.
A Maxe napadlo, že mimo hru je to taky možná jenom člověk, jako on. Osmička se mu omluvil místo Devítky, který hned spěchal otravovat Helen. „Nemyslí to špatně,“ usoudil Osmička. „Jen má víc síly, než kolik dokáže jedno tělo snést.“
„Nic se neděje,“ uklidnil ho Max.
„Jdi do hajzlu, Devítko,“ slyšel ostrý hlas a pohlédl k Helen, která držela Devítku dál od sebe na délku paže.
„Hele, tys‘ po mně šla ramínkem na šaty,“ smál se Devítka a rukou si přejel po dvou dírách.
„Kdyby ses mi nepřisral do cesty, nemusels‘ nic utržit,“ připomněl mu Helen skepticky. Najednou jí zapípaly hodinky. A Max konečně zkontroloval čas také.
02:27:04. A čas dál plynul.
Všiml si, jak Helen zahodila mikinu a spěšným krokem mířila k východu.
„Rádi tě zase uvidíme, Sedmičko,“ oznámil jí ten Japonec, ale neznělo to nijak nuceně.
„Drž hubu. Dělej,“ sykla na něj Helen protivně, ale sotva se dveře otevřely, vyběhla rychle ven.
„To je normální,“ usoudil Osmička a Max se na něj podíval. „Helen po hře většinou rychle zmizí. Nerada slaví a tak.“ Podrbal se na hlavě a překvapivě dlouze zívl. „No nic,“ pronesl a pohlédl na Maxe. „Dík za hru, byla to sranda,“ dodal jeho směrem, než zamával na Devítku a Devítka jako na povel se také zvedl.
„Dvacítko, příště si to domluvíme!“ řval za ním Devítka pobaveně, když ho Osmička už tlačil před sebou, aby přestal mluvit.
Netrvalo dlouho a obchodní centrum se opět vylidnilo. Jenom zdánlivě. Max očima zkoumal odcházející hráče - nikdo z nich nevypadal o nic lépe, než předtím. Ale byla z nich všech cítit příjemná únava. I on cítil, že se těší domů… a doufal, že po téhle šílené noci najde spánku bez nočních můr. Co ale s těmi třemi mrtvolami?
Naposledy pohlédl na Japonce, který z něj nespouštěl oči, než kolem něj beze slova prošel. Japonec za ním beze slova zamkl dveře a než Max vyšel nahoru po schodech, obchodní centrum potemnělo úplně.
Maxe napadlo, zda nyní všechno jdou čistit a uklidit, aby obchodníci nic nepoznali. Netušil, že k autu se dostal, když se mu už napůl klížily oči. S námahou vůbec dojel domů. Zjistil, že Alfréd se domů ještě nevrátil, protože jeho obří boty nikde nebyly.
A k jeho překvapení - sotva dolehl do postele, ani se nestačil převléct nebo umýt - prostě usnul. Tu noc ho konečně nestíhaly žádné noční můry. Jenom sladký spánek, který nenašel už dlouhou dobu.

Když rozlepil víčka, měl pocit, že spal celou věčnost. A ze samotného spánku jako by byl i příjemně unavený. Když začal trochu víc vnímat, cítil pod hlavou něco jiného než jen měkký polštář. Chvíli mu trvalo, než zaostřil a začal vnímat věci kolem sebe. Tak povznášející byl pocit spánku bez nočních můr. Postřehl, že se mu tvář přilepila na cizí kůži - velkou paži, která mu asi delší dobu jeho spánku sloužila jako další polštář a jemu to nevadilo. Pomalu se od ní oddělil a přehoupl na břicho.
Vedle sebe viděl spát Alfréda. Max se musel usmát - v kolik přišel, že ani nepostřehl jeho příchod? Poslední dny Maxe probouzel jenom cinkot klíčů, než je vůbec vložil do zámku. A nyní úplně zaspal i pravděpodobné jeho: „Ahoj.“ nebo „Tak co, spíš?“ Nebo nic z toho Alfréd neudělal, a protože viděl všude zhasnuto, dovtípil, že se mu povedlo usnout a tak ho nechtěl budit a šel o to tišeji? Jak se ale dokázal dostat do postele, aniž by ho vzbudil, to už Maxe nenapadlo. Nejspíš hodně vytuhl a nic nevnímal.
Nejdřív ho napadlo, že by prostě vstal a trochu se probral… ale když se mu Alfréd přímo tak sám nabízel, rozhodl se, že v posteli ještě chvíli poleží. Přitiskl se na jeho hruď zády a zavřel oči. Netrvalo dlouho a velká paže ho i ve spánku přitiskla víc k sobě. A Max po celé noci plné nebezpečí a napětí… najednou pocítil bezpečí a klid.

Když se probudil podruhé, už nahmatal mobil, aby se podíval, kolik je hodin. Bylo krátce po deváté ráno a Max se cítil příjemně rozespalý. Stočil hlavu k Alfrédovi a viděl, že ten pořád spí. Cítil jeho dech na svém krku a při každém výdechu ho nyní šimral. Chvíli se k němu ještě tiskl - možná víc, než kolik by byl ochotný přiznat nahlas - a poté se zvedl. Dal si rychlou sprchu - nelíbil se mu pocit vlastního zaschnutého potu na těle. Ale předtím už to prostě nestihl díky únavě. Ve sprše nad ničím neuvažoval. Když si ale poté vařil čaj, vrátily se mu myšlenky k té hře. Díval se na bublající vodu v konvici a napadlo ho, co za pitomost vlastně udělal. Policajt a zúčastnil se čeho? Promnul si tvář v dlaních a tiše zasténal. Nespavost ho oblbovala a on v tu chvíli neuvažoval, to bylo jasné. Nechal se zlákat slibem krásného spánku - který se taky dostavil, o tom nebylo třeba diskutovat - ale díky tomu selhal vůči zákonu, který měl chránit. Podíval se na poslední zprávy, které mu přišly - jedna ze Soukromého čísla s místem a časem setkání… a druhá kolem půl čtvrté hodiny ráno, kdy mu Alfréd psal, že už je na cestě. Otevřel ji a po displeji přejel opatrně prsty. Ani nevěděl, že mu psal. Koutkem oka postřehl, že Alfréd pořád spí. Nechtěl ho budit, sám věděl, jak je klidný spánek překrásný. Když si zaléval čaj, postřehl kartičku na stole. Usadil se po chvíli s čajem do křesla a zkoumal tu černou kartičku se zlatými okraji a písmem. Udělal pitomost, to věděl. Ale ta blbá kartička mu jeho přání splnila - spal. Bez nočních můr. A to bylo hlavní. Pak ho ovšem napadlo, zda si ten spánek sám nekoupil… za peníze, které odmítl. Kartičku rychle hodil na stůl. Věděl, jak iracionální to bylo.
Z kapsy vytáhl mobil a chvíli na něm něco hledal. Očima zkoumal jednotlivé články, než obrazovku zamkl a mobil zase odložil.
Když měl čaj z půlky vypitý, ozval se mu žaludek. Po delší době plné adrenalinu a běhu nepotřeboval jenom spánek, ale i něco k jídlu. A tak se rozhodl, že je čas snídaně. Kartička nekartička. Netrvalo dlouho a vůně vajíček vylákala ze spánku i cizí paže, které se semkly kolem Maxova pasu. Ucítil Alfrédovo čelo na svém rameni a letmý polibek mezi lopatky.
„Vzbudils‘ mě,“ vyčetl mu Alfréd rozespale, ale nevypadal nijak naštvaně, když se k němu tak lísal, ještě na půl spící. Téměř dvoumetrový obr se v polospánku dokázal změnit na neškodného medvěda. Max si všiml, jak se jeho paže kolem něj semknuly o něco víc a po chvíli cítil jeho váhu na sobě.
„Mohl jsi zůstat v posteli,“ řekl a plácl ho koncem vařečky do hlavy. Jen jemně, hravě.
„Au,“ ozval se Alfréd z polospánku.
„Nespi ve stoje.“
„Chci. Protože jsi mi zdrhl.“
„Můžu dodělat tu snídani?“
„Zamítá se.“
Max se usmál nad tím, jak se Alfréd přemáhal, ale bylo mu jasné, že jeho tělo používá jako opěrku, aby skutečně neusnul ve stoje. Cítil jeho vlasy, jak ho zašimraly na krku. Alfrédovy ruce pomalu šplhaly z jeho boků nahoru na hruď, než se kolem něj semknuly v pevném objetí. Ucítil jeho rty na svém rameni.
„Už jsi trochu vzhůru?“ zeptal se Max.
„Ještě ne,“ zabrblal Alfréd.
Max k němu poslepu natáhl ruku a prohrábl mu vlasy. „Máš dneska volno?“
„Jo. Po sto letech máme oba volno. Hurá.“
Max přikývl.
„Voní to dobře,“ ozvalo se znovu rozespale a následovalo dlouhé zívnutí. Alfréd konečně s námahou rozlepil víčka. „Ale ty voníš líp,“ dodal laškovně a kousl Maxe do krku. Maxem projelo příjemné mravenčení. Opět ho plácl vařečkou do čela. „No co? Říkám pravdu,“ zazubil se Alfréd a na chvíli se od něj vzdálil, aby se protáhl. Medvěd se konečně probudil. Po chvíli Max zase cítil celou jeho váhu na sobě a majetnické ruce, které ho držely ve svém sevření. „Vajíčka?“
„Ne, slanina, Sherlocku,“ utrousil Max sarkasticky. Zazubil se, když mu Alfréd rozcuchal vlasy a pevně sevřel ve své hrsti.
„Taky ti přeji dobré ráno.“
„Opravdu? Měl jsem za to, že ještě spíš.“
Oba se na sebe usmáli. Ani po tom roce, kdy spolu žili v Maxově domově, se nepřestali škádlit. O to sladčeji chutnal polibek, který byl tím skutečným dobrým ránem pro oba a vzbudil je víc, než sebelepší káva. Smyslný, živý, chtivý.
„Dobré ráno,“ řekl Max konečně s vítězoslavným úsměvem.
Tentokrát on stáhl Alfréda do dalšího polibku. Asi by nahlas před Alfrédem nikdy nepřiznal, že když ho líbal takhle zezadu a po ránu, Maxovi se to strašně líbilo.
Když dlouhý polibek konečně přerušili, Alfréd se zeširoka usmál. „Pálí se ti vajíčka,“ připomněl mu jakoby omylem.
„Kurva!“ otočil se Max rychle k plotně, zatímco se Alfréd potutelně smál.

Byla to vzácná chvíle, že spolu mohli v klidu posnídat. O to víc si ten den volna spolu užívali. Proto ho Alfréd nechtěl narušit svou vtíravou myšlenkou. Max spal, když přišel. A to bylo po dlouhé době, co skutečně spal. Měl by být rád, ale něco mu na tom nepříjemně smrdělo. Pomohla jim jejich dovolená, aby zapomněl? Nejspíš ne, protože smrděl potem, když se k němu do postele dostal. Šel si zaběhat, aby si pročistil hlavu? To by byla ta nejlepší varianta - když unaví tělo a mysl, snadněji se mu tak usne, ne? Cvičení by mu určitě pomohlo. Soustředil by se na výkon a poté by hlava byla vyčištěná. A byl by mezi lidmi. Nebo minimálně venku. Maxovi jeho zkoumavý pohled neušel, tak se ho beze slov, za pomocí zvednutého obočí, zeptal co se děje. Alfréd nad tím jen zakýval hlavou a usmál se.
Když Max umýval nádobí a on měl mít na starost utírání, nemohl si pomoct a znovu se na něj natiskl. Tentokrát ovšem jinak, intenzivněji. A Max to poznal. Už to nebylo ranní lísání, ale náznak, že chce víc. Max se rozhodl si s ním trochu pohrát. Dělal, že si ničeho nevšiml. Ignoroval i to, jak mu Alfréd rty mapoval krk.
„Soustřeď se,“ vrátil ho do reality. Alfréd se jen ušklíbl.
„Soustředím,“ ujistil ho a zatahal ho škádlivě za pás od županu. „Na tebe.“
Max se pousmál a mokrým prstem mu naznačil, aby se k němu snížil. Alfréd ho natěšeně poslechl. „Jestli to nádobí odflákneš, budeš si muset pomoct pravačkou,“ oznámil mu Max s úsměvem. Alfréd se kousl do spodního rtu. Panovačný Max ho vzrušoval. Dávno nemyslel na nádobí, ale snažil se aspoň na půl soustředit. Maxe jeho vnitřní boj a frustrace bavila. Od počátku věděl, že je Alfréd vzrušený. I on byl. Ale nemohl ho nechat vyhrát tak snadno. A Alfréd věděl, čí je to dům. Proto se stáhl. Věděl totiž, že dosáhne svého, když ho naoko poslechne. Tuhle jejich hru miloval. Protože realita stála za hovno, zůstala mezi nimi jejich malá soutěživost. Toho popichování se neuměli zbavit. Jinak by jejich soužití za moc asi nestálo. Takhle to něco mezi nimi udržovali při životě i skrz hektické rozvrhy v práci. Oba to věděli, že se navzájem zanedbávají.
Protože je pojilo děsivé tajemství, které oba museli pořádně střežit. Max, protože byl policista, a Alfréd, který byl vrahem. Ani jeden o tom, co se stalo v Chicagu, nemohli před nikým mluvit - ani před sebou samotnými. Protože Max se obával, že tím probudí tu bestii v Alfrédovi. A věděl, že když ho sám pustil na svobodu, ohrozil tak i svou práci. Zřekl se na okamžik zákonu, který pro něj znamenal vše… A Alfréd věděl, že mu dalo hodně práce, aby myšlenky na pomstu zahrabal hluboko do sebe, aby na ně zapomněl.
Proto teď spolu mohli snídat.
Proto si teď mohli užívat ty drobné chvíle obyčejné radosti.
Proto teď tvořili téměř idylický pár.
Protože oba něco v minulosti přehlíželi.
Možná proto bylo pro ně jednodušší žít v přítomnosti, okamžikem.