Max očima přejel po ostatních hráčích. Jen málokdo dal najevo údiv. Ti, kteří toho hráče nejspíš znali, to nijak nekomentovali - novější hráči, tak jako on, kteří ho zažili jen v roli spolupořadatele, na ni nechápavě hleděli.
„Lepší prachy a měl štěstí, zmetek, nic víc,“ shrnula Helen chladně.
Čtyřka pokývala souhlasně hlavou. „To jo. Ostatním se nic takovýho nenabídlo.“
„Proč ne?“ zeptal se Max konečně.
„Asi nejsme dostatečně máklí,“ zasmála se Desítka.
„Spíš,“ začala Čtyřka zamyšleně, „nikdo Pořadatele nepobavil a nenasral tak moc, jako on.“
„Co tím myslíš?“ vyzvídal Max dál.
„Kdo ví,“ zazubila se. „Kdybych ti vše řekla, nebyla by to taková prdel pak.“

Zjištění, proti komu půjdou, Maxe moc neuklidnilo. Neměl tu vůbec chodit, to věděl, ale potřeboval důkazy. A tahle konverzace by zatím bohatě stačila. Sice by ji použil bez jejich svolení, ale otevřeně mu tady vše vykládali a nebáli se toho. Tolik k tomu, aby se o hře nebavili jen tak. Nebo se na Čtyřku nevztahovalo pravidlo, protože byla zkušenější hráčka? Prozatím Max nacházel malé mezery v pravidlech, které Pořadatel nechával nepovšimnuté nejspíš záměrně.
O to víc ho překvapilo, jak naprosto v klidu zkušenější hráči byli, i když věděli, že půjdou proti někomu, jako je ten muž. Znali se, proto věděli, jak na něj? Nebo snad doufali, že je nechá na pokoji, protože spolu hráli předtím?
„Napadá někoho, co myslel tím jistým elementem?“ zeptala se Desítka zvídavě.
„Víš, že moc kecá. Beztak tam nic nedal,“ utrousila Čtyřka znuděně.
Tu se na ni Desítka nalepila a objala ji zezadu jako dítě. „To mi právě nesedí - většinou takové voloviny neříká, kdyby to neměl v plánu, víš?“
„Slez ze mě,“ Čtyřka se po ní ohnala, ale nikterak silně. Nesnášela omezení, které její objetí přinášelo, ale její přítomnost jí očividně nevadila.
„Už tak, že vyslal Jedničku, aby si na nás smlsl,“ uvažoval Dvacítka nahlas. „Asi by to bylo moc podlé, kdyby tam přidal ještě něco dalšího.“
„To už by si netrouf‘,“ ušklíbla se Čtyřka. „Tak moc neuvažuje.“
Maxovi ovšem neušlo, jak sebejistě to znělo.

Desítka zívla, než nahlas, poměrně nežensky kýchla. „Ty vole, těch deset minut je sakra dlouhých,“ postěžovala si a otřepala se od všudypřítomné zimy.
„Amy, kroť svý emoce,“ ozvala se Čtyřka rázně.
Desítka se ušklíbla a zasalutovala jí. „Rozkaz, lásko!“ vykřikla laškovně.
Čtyřka nad ní protočila oči v sloup. Max jejich dialog zachytil a v mysli si udělal poznámku, že Desítka je Amy. Působila hned o něco lidštěji, než jen jako číslo.
Vytáhl mobil z kapsy. Nekontroloval tentokrát, zda má nahrávání spuštěné, ale jen zíral na obrazovku s ikonami, než ji zase zhasnul. Bylo šílené myslet si, že je Alfréd vzhůru a že by mu snad napsal, kde je.
Normální lidi v tuhle dobu spí. Normální lidi taky ve snech nepronásledují mrtví.

„Vše hotovo,“ ozval se Rahul, když se vrátil a boty měl celé od bláta.
Japonec jen vzhlédl k nebi a vytočil nějaké číslo.
„Počasí se nelepší,“ řekl v japonštině, když mu to dotyčný zvedl. „Máme pokračovat?“
„Hra proběhne,“ ozval se upravený hlas, taktéž v japonštině, a osoba hned zavěsila.
Japonec mobil schoval do kapsy od bundy.
„Co říkal?“ ptal se Rahul.
„Hra proběhne,“ odpověděl Japonec stejně stroze.
„Jak si to rozdělíme?“
„To je snad jasný.“
„Jasně, jasně, takže zůstávám tady. Taky super,“ řekl Rahul a krátce se zasmál. „Se svou šikovností bych někde spadl.“
„Ne, když půjdu sám, vyřídím to rychleji,“ ujistil ho Japonec. Rahul zpozorněl, když z druhého kufříku vytáhl černou bundu a nějakou tyč a postupně ji složil.
„Ví o tom?“ zeptal se Rahul polekaně.
„Sám mi to dovolil,“ lhal Japonec a sevřel tyč pevně mezi prsty. „Zbavím se jich rychle a hra skončí. Jednoduché. Takhle vypadnem‘ rychle všichni.“
„To je asi moc nepotěší.“
„Jen plním rozkazy. Nepřišli za zábavou, ale pro prachy. Tak si je musí vybojovat.“
Rahula napadlo, jak neobvykle chladně dnes jeho kolega uvažuje. Přesto se neodvážil zeptat, co se snad stalo v jeho osobním životě. Striktně dodržovali jen pracovní poměr - cokoliv se dělo v soukromém životě, je nesmělo zajímat.
Japonec ještě jednou vzhlédl k nebi. „Bude pršet,“ zhodnotil nahlas. ‚Do prdele,‘ pomyslel si otráveně, když se zadíval na otevřené prostranství před nimi, a přimhouřil oči. ‚Nahánět je čtyřicet minut v tomhle sajrajtu bude otrava.‘
Rahul k němu vzhlédl, když se ujišťoval, že tyč s vlajkou je pevně vražená do země.
„Ještě je čas?“ řekl zmateně při pohledu na hodinky na ruce.
„Nikdo neříká, že se nemůže začít dřív, abychom předešli špatnýmu počasí,“ zhodnotil Japonec chladně.
Přehodil si kapuci přes hlavu.
Rahul za ním ještě něco zavolal, ale on už ho neslyšel.
Vydal se lovit.

Začalo mrholit a vítr se zvedl. Max si utáhl šňůrky u kapuce, aby mu zůstala na hlavě, a nepříjemně se otřásl chladem. Očima zaputoval na ostatní hráče.
„Jak to provedem‘?“ vyzvídal Devítka natěšeně. Max pohlédl jejich směrem.
„Upřímně nemám moc informací o nepřátelích, takže mě ještě nic nenapadá,“ pokrčil Osmička rameny.
„Máš na plány hlavu,“ rozcuchal mu Devítka vlasy.
„Je pravda, že plán se na ty dva bude hodit,“ souhlasila Čtyřka.
„Každý sám za sebe,“ rozhodla Helen a to ostatní překvapilo.
„Máme spolupracovat,“ připomněla jí Osmnáctka.
„A výhru si rozdělíme všeci? Asi hovno,“ uchechtla se Helen.
„Souhlasím, že bude překvapivé, když půjdeme každý sám za sebe,“ souhlasila Desítka. „Ale proti tomu magorovi sama nepůjdu ani za zlatý prase. Nejsem sebevrah!“
„Na to možná bude hrát,“ uvažoval Dvacítka. „Na ten strach, co se tu mezi námi rozšíří.“
„Nebo mu to bude jedno,“ zhodnotil Max. Nepochyboval, že mu to skutečně bylo jedno. To, jakým způsobem se na ně na všechny díval už předtím, hovořilo jasně - nepovažoval je za hrozbu. Měl možnost je všechny minimálně dvakrát vidět a zhodnotit jejich schopnosti. Přesto do hry nejspíš nikdy nezasáhl, jen aby odklidil těla. S nikým se nesetkal jako s dalším hráčem, kromě těch zkušenějších. Na druhou stranu - hodlal Pořadatel přijít o tolik hráčů najednou? Jen proto, aby vyhrál, a nemusel peníze rozdělovat? Tentokrát ani nezaznělo, o kolik hrají. A nikoho to nezajímalo. Všichni byli ponořeni do hry, že jim to uniklo.
O to děsivější bylo, když si uvědomili blížící se kroky.
Všichni se instinktivně podívali jeho směrem.
Setkali se chladným pohledem zpoza masky.
„H-Hej… co to má?“ zeptal se Dvacítka polekaně.
Desítka rychle pohlédla na časovač v ruce. Na něm zbývaly ještě dobré čtyři minuty času. „Hej! Ještě je čas!“ zakřičela na blížícího se Japonce.
„Do prdele,“ ušklíbla se Helen natěšeně. „Sere na pravidla. Očividně začínáme dřív. Zasranej lovec.“
„Zdrhejte!“ vyštěkla Čtyřka rozkaz a jako první se dala na útěk.
Ostatní nepotřebovali další pobídku a rozprchli se do všech stran.
Lovec ovšem měl svou první kořist vyhlídnutou.
Blížící se dopady nohou, které pronásledovaly Osmičku a Devítku, je oba děsily. Oběma v mysli proletěla stejná myšlenka: ‚Hra ještě nezačala!‘
Když se Osmička rychle ohlédl přes rameno, viděl blížící se tyč a hrklo v něm. Lovec se ho chtěl zbavit jako prvního.
Překvapením pro lovce samotného ovšem bylo, když mu tyč vyrazila z ruky jiná mohutnější ruka - skrz zápěstí mu projelo nepříjemné brnění. A když do něj ze strany narazilo Devítkovo tělo, cítil nepříjemný tlak ze střetu. Normálně by takový náraz ustál, teď kvůli blátu skončil na zemi.
Max scénu viděl jen koutkem oka, ale moc dobře věděl, jakou sílu ten náraz má. A proto byl rád, že tentokrát jsou aspoň částečně na jedné lodi.
Než se stihl Japonec dostat zpátky na nohy, jen naštvaně sledoval, jak mu jeho kořisti utíkají v dáli.
„To se moc nepovedlo,“ slyšel ve svém uchu.
„Drž hubu,“ varoval ho naštvaně a rukou si setřel bláto z tváře. První kořist mu utekla a druhá ho sejmula k zemi. Tu potupu jim jen tak neodpustí.

Rahul si dřepl a povzdychl si. ‚Hlavně ať je to rychle za námi,‘ pomyslel si. Pohlédl na hodinky, kde běžel odpočet. ‚Jen ať se pobaví, takhle bude od něj aspoň pokoj,‘ pomyslel si a pokýval hlavou nad vlastním úsudkem. Po chvíli vzhlédl na pustou krajinu před ním. Věděl, že dřív nebo později se hráči budou snažit dostat i k němu. Napadlo ho, že by je nechal prostě jen tak vyhrát. Ale věděl, že to by mu Pořadatel jen tak nedovolil. Věděl, co všechno je pro něj v sázce, proto nemohl takhle hloupě riskovat.
Uslyšel něčí kroky a hned byl v pozoru. Očima se mihl k místu, odkud přišel ten zvuk, a vyčkával. Srdce měl v krku. Jeho kolega tady byl od toho, aby vyřazoval hráče, on měl za úkol bránit vlajku. Ale pokud se někdo dostal k němu tak brzo, musel mu proklouznout mezi prsty - což bylo neobvyklé.
Osoba se k němu přiblížila a Rahul ji poznal. Překvapivě stála pár kroků od něj, ale nešla po vlajce. Najednou zvedla ruku. Rahul měl pocit, že se ta žena před ním ušklíbla, když k ní natáhl ruku. Vložila mu papírek do ruky a čekala. Posvítil si na něj mobilem a zmateně zamrkal.
Na papírku stálo: Falešná kořist - Skrytý lovec.
Promnul si oči, zda čte správně, a vzhlédl k ní.
„Co to je?“ nechápal.
Odpovědí mu bylo ticho.
Rozhodl se kontaktovat Pořadatele osobně a zeptal se ho na lístek v jeho ruce. K jeho překvapení mu potvrdil, že to byl skutečný vtípek na jeho straně a sdělení je pravdivé.
„Bylo by to příliš nudné, kdybyste byli lovci jen vy dva,“ oznámil mu prostě. „Proto jsem mezi jejich lístky zamíchal i pár těchhle. Aby byla legrace.“
„Pane, ale to je-…“
„Jsi snad proti?“ zeptal se přísný hlas.
Rahul na chvíli zaváhal, než odpověděl: „Ne, pane.“
„Hra pokračuje. Zadej jí nějaký rozkaz,“ ukončil hovor Pořadatel a zavěsil. Rahul pohlédl na ženu před sebou a váhal. Znovu pohlédl na lísteček ve své ruce. O tomhle mu nikdo neřekl. Věděl o tom jeho kolega? Tepalo mu v hlavě, jak se snažil uvažovat. Měl jasný rozkaz, ale ani trochu se mu to nelíbilo. Míchat lovce a kořist v jedno?
„Hra pokračuje,“ řekl po chvíli poraženecky a vrátil osobě před sebou lísteček. „Neprozraď se,“ dodal pevným hlasem.

Neplánovaně byli hráči rozděleni do všech stran jejich nového hřiště. Někteří se rozhodli skrýt se v křoví, jiní využili mohutné kořeny stromů. A Max? Ten se vrátil na parkoviště. Hráči nebyli někteří moc chytří, proto nikoho z nich nenapadlo zamaskovat poznávací značku na autě. Nebo je nikdy nenapadlo, že by je to mohlo ohrozit. Setřel si vlhkost z tváře a v duchu zanadával, že fotky možná budou k ničemu, ale za zkoušku nic nedal. Obcházel jedno auto po druhém, fotil, kontroloval čitelnost značek za pochodu i v mizerném šeru. Pracoval rychle - měl jen omezený čas, než si někdo všimne, že není u nich. Některá auta měla dokonce i nálepku servisu na okně, čitelnější než na poznávacích značkách, takže si vyfotil i je. Auto od Amy mělo pootevřené okýnko, takže mobil prostrčil dovnitř a s bleskem si vyfotil vnitřek. Nic moc z té fotky nešlo poznat, ale to bude zkoumat až potom. Prozkoumal i zbylá auta a hledal jakékoliv neobvyklé škrábance nebo nálepky, které by mu pomohly auta zpětně identifikovat. Něco, podle čeho na CCTV kamerách pozná, že je to právě to auto, které hledá a odkud přijíždí. A které bylo i poblíž The Sidings. Moc použitelné důkazy to nebyly, ale pro začátek něco. Znovu spustil nahrávání zvuku a mobil schoval do kapsy. Baterka by mu měla vydržet.
Jako naschvál se rozpršelo.
Když se chtěl vrátit k ostatním, zarazil se. Žaludek se mu znovu nepříjemně stáhl, když ucítil jeho pohled. Ta maska ho znervózňovala.
„Hrací pole je jinde, Devatenáctko,“ připomněl mu Japonec chladně.
„Mohu říct to samé,“ reagoval Max klidným hlasem, když se k němu otočil. Byl si jistý, že ho neviděl - pokaždé se rozhlédl, než pořídil fotku. Ale mohl si tím být jistý? Ani doteď o něm nevěděl, dokud před ním nestál. Ta paranoia vyvolávala v Maxovi ještě větší úzkost než doposud - viděl ho? Došlo mu, proč přišel dnes večer znovu hrát? Nebo záměrně zvolili takto „otevřenou hru“ v naději, že tady bude taky? Nedával si pozor?
Nebo měl štěstí a on si skutečně ničeho nevšiml a s Maxem si pohrávala vlastní mysl?
Pozoroval ho, jak se k němu blíží, očima mimoděk sklouzl na tyč v jeho ruce. Kdyby ji získal, mohl by získat jeho otisky prstů, zjistit, kdo skutečně je. Ale nebyla na ní krev - takže nikoho zatím nezranil nijak fatálně. Měl tentokrát rozkaz je nepřímo udržet při životě během hry, zatímco je vyřadí? Pohledem se opět vrátil k očím za maskou. Světlo lampy mu dopadalo na tvář, ale maska přesto stínila většinu jeho tváře. Neměl možnost ji pořádně zkoumat. Nejen kvůli slabému světlu, ale hlavně proto, že se Japonec prudce pohnul jeho směrem. Instinktivně se snížil a rána tyčí dopadla na auto za ním. Nechtěl zkoumat, jakou má skutečně sílu, a proto si ihned zvolil útěk. Cítil prudký tlak vzduchu za ním. Neohlédl se. Nepochyboval, že se po něm tyčí ohnal znovu a minul.

„Hej, sráči!“ ozvalo se pobaveně a Max pohlédl jejím směrem. Byla to Helen a zrovna utíkala kolem nich na druhou stranu. „Jdu si pro vlajku!“ oznámila mu s úšklebkem a ještě zrychlila. Max nejdřív nechápal, proč to řekla, ale poté její provokaci pochopil. Jakoby si lovec uvědomil, proč tu skutečně je. Proběhl kolem Maxe a hnal se nyní za ní, zatímco se Helen pobaveně smála. Max se konečně zastavil a zhluboka vydechl. Srdce mu splašeně bušilo. V duchu Helen poděkoval. Kdyby ještě chvíli měl před ním utíkat, nepochyboval, že by ho dostihl. A tentokrát by ránu nemusel stihnout vykrýt v čas, pokud by přišla zezadu. V duchu si ovšem udělal poznámku, že se nechá Lovec snadno vyprovokovat. Nebo se snadno zaměří na jinou kořist.
Otřásl se. Nikoliv ze strachu, ale z chladna deště. Mysl měl nyní trochu čistější. Potvrdil si, že Lovec tady nebyl od toho, aby jim ublížil, ale jen je udržel od vlajky, kterou měl střežit. Ale všechny je nemůže uhlídat. Něco ho napadlo, ale pro zrealizování toho plánu by potřeboval minimálně další tři, čtyři lidi. Pohlédl na celé jejich hrací pole a rychle počítal vzdálenosti, aspoň přibližné. Pohlédl na hodinky. Uběhlo sotva sedm minut od začátku a jemu to připadalo jako věčnost. Věděl ovšem, že teď se už na parkoviště nemůže vrátit pro další důkazy, protože jeden šílený lovec by ho určitě zase sledoval. Na otevřeném prostranství sice působilo, že mají nevýhodu všichni, ale Max si nyní uvědomil, že ta nevýhoda je i jejich společnou zbraní. Všichni viděli vše - kdo se kam pohnul, kdo se kde může skrývat. Vlajku určitě umístili někam na vyvýšenější místo, aby měli rozhled o všem. Ind zůstal na stráži, aby ji hlídal a aby vše viděl, zatímco Japonec měl za úkol je uštvat. Ale nemohl je uhlídat všechny. Musel najít jednotlivé body, kde by se mohl setkat s ostatními a zkusit jim předat svůj plán. Nepochyboval, že silné osobnosti, jako byla Helen nebo Čtyřka, ho pošlou do háje, že si to užijí samy a lépe. Nečekané spojenectví ho ovšem napadlo v rámci Osmičky a Devítky. Osmnáctka byla příliš divoký živel, Jedenáctku vyřadil čistě z osobních důvodů, Třináctku a Dvacítku prozatím ještě moc neznal, v předešlé hře se moc neukazovali. A nepochyboval, že i nyní budou chtít využít anonymitu a jen se svézt na vlně s ostatními.
„Pst!“ ozvalo se vedle něj a on pohlédl směrem ke křovím. Překvapivě z něj vykoukl Dvacítka a spěšně mu ukázal rukou, aby k němu šel. Max chvíli zaváhal, ale nakonec se k němu opatrně vydal. Dvacítka ho rychle stáhl do křoví za sebou. A Maxe překvapilo, že v křoví byli schovaní i Desítka s Třináctkou. „Sorry, kámo, že ‘sem tě jen tak sem stáh‘,“ ozval se jeho pronikavý skotský přízvuk.
„Minule jsi využil Sedmičku a ostatní a okázale všechny oblbl,“ pokračoval Třináctka. „Jsi spíše zkoumající a analyzující typ.“
„Celkem by sis rozuměl se Čtyřkou, kdyby to občas nebyla kráva,“ usoudila Amy, Desítka, a Maxe napadlo, že i když se ty dvě tvářily na povrchu jako kamarádky, pořád hrály proti sobě.
„Proč jste mě dostali sem?“ zeptal se Max přímo.
„Nehodláme tu jen tak sedět,“ ozval se znovu Třináctka.
„Ty jdeš moc vidět. A pálí ti to. Chcem‘ se taky zapojit, ne se jen svýzt,“ vysvětlila Amy.
„Sedmička je až moc výrazná, Čtyřka má svý místo jasné,“ pokračoval Dvacítka se svým skotským přízvukem. „Ty by sis zasloužil vyšší číslo, to víme všeci. Ale zároveň tě tam nepošleme jako vepře na porážku.“
‚Jak šlechetné,‘ napadlo Maxe skepticky.
„Helen nedůvěřuji,“ řekla Amy nahlas to, co si Max myslel. „Je moc nevyzpytatelná. Užívá si hru. Baví ji. Kdyby to šlo, klidně by byla na straně lovců a lovila by nás spolu s nimi. Taková prostě je. Čtyřka hraje pro ten adrenalin, aby jí v práci z toho nehráblo.“
„Takže? Jaký máte plán?“ zeptal se Max napřímo. Možná je napadlo to, co jeho.
„¡Loco!“ ozvalo se od Třináctky prudce, až se křoví zatřepalo a Maxe napadlo, že to určitě nebylo nic milého - španělsky neuměl. „Žádný plán teď nefunguje! Tohle je chaos! Musíme počkat, až ti větší blázni všechno skončí.“
„Něco by tu bylo,“ namítla Amy a z ramen si otřepala kapky vody, které na ni spadly z křoví, když Třináctka tak prudce zareagoval. Poté si sundala brýle, aby si je očistila od kapek deště. „Ale nezaručuju, že to vyjde. Helen i Čtyřka jsou obě moc nevyzpytatelné, aby se k nám připojily. Osmička a Devítka neradi spolupracují s dalšími. Osmnáctka na mě nepůsobí jako hráč, co by uměl držet při týmu. A Jedenáctku jsem od počátku, co jsme byli rozděleni, neviděla,“ zhodnotila nahlas. Max jí dal plusové body, že si je stihla všechny zapamatovat tak rychle.
Od úvah je všechny vyrušil tichý, téměř neslyšný bzukot. Max vzhlédl a trochu poodtáhl větvě křoví, aby viděl nahoru.
Předtím nad tím neuvažoval, protože chtěl získat důkazy, ale jak ho mohl Japonec tak snadno najít?
Nyní se díval na malý vojenský dron, který jim poletoval nad hlavami. Chvíli kroužil nad nimi, než zase odletěl pryč, stejně neslyšně, jako k nim přiletěl. Max dostal neblahé tušení. Japonec ho vůbec nemusel vidět - ale pokud je Pořadatel sleduje tímhle způsobem, mohl mu přece napovědět, kde je. Nebo ten dron ovládá druhý spolupořadatel?
„Měli bychom zmizet,“ řekl najednou.
„Souhlasím,“ reagovala Amy ihned. „Nevíme, zda je to výstřelek od Pořadatele nebo toho druhýho. Je logické, že nás budou sledovat, ale nemáme jistotu, že si navzájem nedají echo, kde jsme.“
Max přikývl nad její úvahou.
„Kde se přemístíme?“ zeptal se Třináctka přímo.
„Zkusím zjistit, jak moc brání vlajku,“ navrhla Amy. Pohlédla na časovač ve své ruce. „Máme dvacet osm minut.“
„Pak se sejdeme na druhé straně. Taky jsou tam křaky,“ ozval se Dvacítka. Všichni souhlasně přikývli. „Dávej bacha, Desítko,“ dodal k ní.
Amy se ovšem zazubila: „Mám jméno, chlape. A to je Amy. Na jeho označení mu kašlu, pamatuj si to.“
„Nemyslím si, že to Pořadatel bude tolerovat,“ zamyslel se Třináctka nahlas.
„Na to mu seru. Jsem Amy, tak mi tak i říkejte,“ ušklíbla se.
„Ničíš mu tak systém - to se mi líbí,“ souhlasil Dvacítka.
Nakonec si vyměnili pohledy, snad jen pro jistotu, že tohle s tímhle malým spiknutím všichni souhlasí. Rázem už nebyli jen neidentifikovatelná čísla. Z Desítky se stala Amy. Dvacítka se jmenoval Duncan, Třináctka se představil jako Lucas. Navzájem si potřásli rukami - na důkaz spojenectví - zda jenom současného nebo do budoucna, to se mělo už brzy ukázat.
„Snažte se vyhnout střetu s Lovcem,“ dodala Amy tiše, než se rozběhla směrem k vlajce.

Zjištění, že jsou pod dohledem i ze vzduchu, Maxovi potvrdilo, že Pořadatel sbírá záznamy - nechává si je? Schovává si je a baví se jimi později? Nebo se jedná o živý přenos jenom pro něj, popřípadě ostatní? Proto se předtím z obyčejné hry stalo takové divadlo? Stejně tak z této prosté hry cítil problémy. Pokud je lovec ozbrojený, zatímco je nahání, je jen otázka času, než použije moc síly a někoho zraní. Pokud to není jeho plán samozřejmě. Začít nevinně a postupně stupňovat nebezpečí.
Nečekané spojenectví s Amy, Duncanem a Lucasem ho však přivedlo na jiné myšlenky. Váhal, než se jim představil. Ale nyní měl drobnou jistotu, že se navzájem nezradí. Jakoby představení jménem bylo jejich slibem, že si navzájem pomůžou, až to bude třeba.
Nechal Duncana a Lucase, aby se vydali kupředu jako první. Ne snad proto, že by se bál, ale protože potřeboval čas - čas promyslet si, jak se tahle hra dá obrátit proti Pořadateli, zda má znovu riskovat a chtít získat důkazy. Zkontroloval, kde se pohybuje lovec, ale nikde poblíž ho neviděl. Věděl, že pokud budou chtít sebrat vlajku a hru ukončit, musí se dostat k druhému spolupořadateli a sebrat mu ji. Nepochyboval ovšem, že Pořadatel by nechal nezkušené lidi jako Lovce. Musel v duchu pozměnit svůj plán vzhledem k tomuto spojenectví a novým informacím. Do jeho plánu by skvěle zapadaly i Helen se Čtyřkou, ale obě byly nevyzpytatelné a svým způsobem každá divoká a nezkrotná. Jely každá sama za sebe. Osmnáctku a Jedenáctku od prvotního střetu s lovcem neviděl - možná už byli dokonce i mimo hru. Neměl ani přehled o umístění Devítky a Osmičky.
Zakroutil nad tím hlavou. Vzhlédl k nebi a rozhlédl se. Nikde žádný dron neviděl. Možná ho Pořadatel stáhl, protože se víc rozpršelo. Pokud je sledoval skrz drony a určoval jejich polohu a pravděpodobně ji hlásil i lovcům, musel je mít na paměti, až se budou pohybovat. Když se ujistil, že prostranství před ním bylo prázdné a bezpečné, vydal se rychle na druhou stranu. Každý jeho krok doprovázelo šplíchnutí vody, které se mu zdálo až příliš hlasité.
Za rychlého kroku se pořád rozhlížel. Díky mokré půdě mohl slyšet blížící se nebezpečí, ale nemohl si být jistý, zda jsou to jeho vlastní kroky nebo cizí.

To nebezpečí na sebe nenechalo dlouho čekat. A přiřítilo se z druhé strany. Max měl pocit, že viděl scénu se šíleným psem, když se k němu Helen řítila se smíchem. Nebyl schopný určit, zda se pomátla nebo se ho snaží zastrašit. Sotva se dostala k němu s nataženou paží do boku, došlo mu, že se ho chce zbavit. Levý hák od ní nečekal, ale včas se skrčil, aby ho její paže minula. Měl nyní jistotu, že s Helen tentokrát spojenectví uzavřít nechce. Neútočila jen na Lovce - bavila se, když mohla působit chaos. Nedal jí jedinou záminku, aby na něj zaútočila. Měla na něj spadeno od počátku, protože znala jeho hodnotu z minulé hry? Nechtěl nad tím uvažovat příliš dlouho, proto se rozběhl kupředu. Za sebou slyšel její hbité kroky. Věděl, že co se týče výdrže, měla navrch. Ale v přímé konfrontaci také.
O to větší překvapení bylo, když se kolem něj mihlo mohutné tělo. A Max se zmateně ohlédl, když slyšel, jak Helen zasténala, když do té hory svalů a masa vrazila a byla odražena nazpátek. Devítka se jen pobaveně zasmál a na prosté „Za mnou!“ ho Max poslechl. Překvapilo ho, že Osmička našel skrýš v mohutných kořenech zdejšího stromu, kde se spolu s Devítkou dokázali skrýt před deštěm. Na jeho otázku, proč se zbavili Helen, se Osmička tajemně usmál.
„Abys nám dlužil,“ poklepal si na spánek. „A hlavně bys nás jinak neposlouchal, kdybychom tě tu nedotáhli.“
„Poslouchám,“ pokynul mu Max, aby pokračoval, protože věděl, že to nebyl ten hlavní důvod, proč ho sem Devítka nepřímo dotáhl.
„Čím dřív seberem‘ vlajku, tím lépe pro nás,“ ujal se slova Devítka. „Vypadnem‘ domů. Neradi bychom, aby hru zrušili kvůli deště. A dle všeho to svinstvo nepřestane padat během chvíle.“
„Jaký je plán?“ zeptal se Max přímo.
Osmičkovi se úsměv zvětšil. „Spolupracuješ rychle,“ zhodnotil.
„Když se dostanu dřív domů, nepojedu v tom největším svinstvu,“ vysvětlil Max.
„Potřebujem‘, aby někdo šloh‘ vlajku, zatímco ho oba zaměstnáme,“ pokračoval Devítka. „Když bude mít dva pohybující se terče před sebou, jen těžko je oba chytne a zneškodní.“
„A jelikož ty se zdáš být docela dobře sportovně založený, budeš spolu s Devítkou návnada. Já se postarám o vlajku,“ dodal Osmička.
„Jak mi zaručíš, že mě tam nenechá jen tak na pospas?“ zeptal se Max přímo.
Osmička na něj pohlédl a znovu si poklepal na spánek. „Nejsem blbej, Devatenáctko. Nechat tě na pospas lovci, dovedl bys ho hned za mnou, ať mě sežere zaživa. Takhle se pojistím, že vy dva ho dokážete odlákat na dostatečně dlouhou dobu, abych ukradl vlajku. Toho druhýho zvládnu hravě. Není to pro mě hrozba.“
„Co když tě někdo v krádeži vlajky předběhne?“
„To se nestane. Nikdo nebude vědět, kde Lovec je, kromě nás tří.“
Max si pomyslel, že si až moc důvěřuje, ale něco na jeho plánu se shodovalo s tím jeho - zaměstnat lovce s vícero hráči a jeden by ukradl vlajku. Ale ten, co bude krást vlajku, bude muset jít proti Rahulovi - a Pořadatel by ho tam nenechal, kdyby mu nedůvěřoval, že vlajku neobrání. Jít proti němu jenom jeden by znamenalo velký risk.
Nic o spojenectví s ostatními neřekl, ale souhlasil s plánem Osmičky a Devítky.

Ale protože nevěřil ani jednomu z těch dvou, rozhodl se následovat instinkt a pokračoval dál ke křoví na druhé straně. Sešel se tam s Duncanem a Lucasem, Amy pořád chyběla. Chvíli váhal, než jim vysvětlil plán Osmičky a Devítky.
„Když nás bude víc, bude to mít lovec složitější,“ uvažoval Duncan nahlas.
„Moc jim nedůvěřuju,“ přiznal se Lucas.
„Můžeme to zkusit. Pokud nás zradí, budeme pokračovat podle našeho plánu,“ namítl Max.
A oba u pokýváním hlavy dali za pravdu.
Amy si dávala načas, než se k nim konečně přidala - celá mokrá od deště a zadýchaná od běhu.
„Ty vole,“ utrousila, sotva se prodrala do křoví, krátce a tiše se zasmála.
„Co jsi zjistila?“ zajímal se Max hned.
„Vlajku hlídá jen ten Ind. Působí neškodně. Ale kolem něj se pohybuje jeden dron. Chvíli potom, co ’sem se tam dostala, se tam dostal ten druhý magor. Kurva, měla jsem co dělat, aby mě nesejmul,“ smála se bez dechu.
„Takže drony nemají jenom pro lepší rozhled pro Pořadatele, ale navzájem se tak mohou informovat, co se děje u toho druhého,“ uvažoval Max nahlas. „Takže jsou minimálně dva.“
Amy přikývla. „Jsou dokonce tři,“ oznámila jim jen tak. „Když jsem tu utíkala, všimla jsem si dvou, co kroužily jen tak kolem a snímaly okolí. Jeden je pořád nad tím Indem.“
„Může jich být víc,“ namítl Duncan. Amy zakroutila hlavou.
„Tři obrazovky uhlídat je už i tak sakra těžký. Proto si myslím, že víc než tři drony by nedokázal dotyčný uhlídat. Musí mít přehled o tom, co se děje na všech třech obrazovkách. Čtvrtá by už byla příliš. I tři jsou tak akorát pro někoho s ADHD.“
„Takže jsou tři?“
Amy přikývla. „Je to největší pravděpodobnost. Jeden nad vlajkou, dva volně v krajině pro lepší rozhled. Jeden má jednu půlku, druhý zkoumá druhou část. Je to docela velká plocha. A nás je hodně. Nemůžou nás všechny stihnout zabrat najednou. A ještě něco - nejsou to jen tak ledajaký typy, co by dokázal složit každý. Jsou to vojenské typy - proto se můžou pohybovat i v dešti.“
„Jak tohle víš?“ nechápal Max.
Amy se ušklíbla a sundala si brýle, aby si je očistila. „Moje firma si jich pár objednala, proto jsem ten typ poznala ihned.“
Max chvíli sledoval, jak si otírá brýle a odfukuje. Všechno, co říkala, dávalo smysl. A to bylo přesně to, co ho děsilo - že Pořadatel má všechno promyšlené mnohem víc, než by si kdokoliv z nich připustil.
„Dají se zničit?“ zeptal se Lucas bez obalu.
Amy se krátce zasmála. „A pár melounů by šlo hned do hajzlu, to by Pořadatele teprve nasralo,“ vysvětlila svůj smích. „Ale ne - tak snadný to nebude. Vojenskou techniku jen tak nesundáš. Mají redundanci, kryty, autonomní režimy.“
„Takže bude lepší odvést pozornost?“ usoudil Max.
„Přesně,“ vyhrkla Amy natěšeně. „Takhle je nezničíme a nebude to nelegální čin. Kdyby se jednalo o zásah do vojenského dronu, nechceš znát ty postihy.“
„I když je očividně nelegálně používá?“ dobíral si ji nyní Max.
Amy se ušklíbla. „Pokud má povolení od armády, může si s nimi čistě teoreticky dělat, co chce. A tohle je šedá zóna. Civilisti by tu neměli být, obzvlášť takhle pozdě. U vojenského hardwaru bys narazil na sakra dobré odůvodnění vojenskými papíry. Tyhle hračky na netu jen tak neseženeš.“
Maxe napadlo, v jakém odvětví Amy pracuje, že tohle ví.
„Jsou to jen stroje,“ pokračovala Amy a oči jí zářily, „dají se snadno obejít. Ale přesto je vzrušující se v nich pak hrabat!“

„Takže plán je jasný,“ shrnul po chvíli Duncan. „Odlákat jejich pozornost, zatímco se dostaneme k vlajce. Když ji jeden z nás ukořistí, hra skončí. Amy si vezme na starost lovce a případné odlákání pozornosti dronů - rozumí jim nejlépe. Já s Lucasem zkusíme upoutat pozornost lovce, kdyby to s Amy nevyšlo. Maxi, ty sebereš vlajku. Pokud to bude ale vypadat, že by to nevyšlo - hned od plánu upouštíme a zase se stahujeme zpátky sem. Signál bude slovo: derrota. Prohra v mém rodném jazyce. Prostě prohrajeme, nic se nestane. Alespoň to zkusíme. Když se to povede, nejspíš nebude třeba signálů, protože se to dozvíme od Pořadatele.“
„Souhlasím,“ přikývla Amy.
„V případě, že narazíme na ostatní hráče, nic o plánu jim neřekneme,“ dodal Lucas.
„A pokud se lovec dostane k Maxovi, kdokoliv z nás zastoupí jeho místo,“ souhlasil Duncan.
„Kolik zbývá času, Amy?“ vzhlédl k ní Max.
Amy vytáhla časovač. „Devatenáct minut. To je dostatečná doba na to, aby ses tam dostal,“ ujistila ho a předala mu časovač. „Kdyby se cokoliv posralo a ostatní by na nás zaútočili v rámci hry, plán ihned rozpouštíme. Pokud to půjde, sejdeme se zase tady. Pokud místo toho hru ukončíme, vyhráváme společně.“
Všichni čtyři přikývli.
„Fajn, na místa, lidi,“ zazubil se Duncan.
Maxe zarazila Amyina ruka na jeho rameni. Sklonila se k němu a důvěrně řekla: „Vlajku si střeží, ten Ind sedí přímo před ní. Maj‘ ji vraženou fakt hluboko, takže to bude chvíli trvat, než ji vytáhneš,“ informovala ho.
„Díky,“ přikývl Max. Amy se usmála a poplácala ho po rameni.
„Pořád si ovšem stojím za tím, že jsi slabej,“ řekla mu s důrazem na dvě poslední slova, než se vydala kupředu. Max na její provokaci ani tentokrát nereagoval. Kdyby svému úsudku věřila naplno, nebyl by to on, kdo měl vlajku sebrat.

„Maxi,“ slyšel za sebou Lucasův hlas a ohlédl se. „Kdyby se to posralo, prostě zdrhej. Udělal by to každej z nás, mi amigo. Život je cennější, než výhra v týhle hře.“
„To mi nemusíš říkat - ve chvíli, kdy po mně půjde lovec, vlajku mu s radostí vrátím,“ pousmál se Max sarkasticky.
Lucas se srdečně zasmál a pokýval hlavou. Poplácal ho po rameni. „Hodně štěstí.“
„Vám taky.“
„Budem‘ ti krýt záda,“ usmála se Amy srdečně.

Zbývalo jim sedmnáct minut, když se střetli s Lovcem. Pokračovali přesně podle plánu - Amy upoutala drony, zatímco Lucas s Duncanem se postarali o Lovce. I když působilo komicky, když se na něj vrhli, věděli, že Max se dostane dál a vlajku pro ně ukradne. Když ukončí hru, jejich snahy nebudou vniveč. Max se neohlížel a utíkal kupředu. Sotva se ovšem dostal k vlajce, něco mu nesedělo.
Rozhlédl se kolem a polil ho nepříjemně chladný pot. V dálce se zahřmělo. Mohl hru ukončit… ale nelíbilo se mu to ticho kolem. Nikde nikdo. Kde byl druhý spolupořadatel, aby vlajku bránil? Proč stála nestřežená jen na dosah od jeho ruky?
Max si začal uvědomovat, že něco bylo hodně špatně.
‚Tak snadné to nebude,‘ došlo mu vzápětí.
Znovu se rozhlédl a snažil se zklidnit dech. Kde byli ostatní, aby téhle situace využili?
Když konečně uslyšel blížící se kroky, došlo mu, že tahle hra nikdy neměla být tak jednoduchá. Takhle by se Pořadatel nepobavil dostatečně. Dokázal rozeznat čtvery kroky - různá tempa, různé váhy, různé úmysly. Ten nepříjemný pocit se vrátil a zmnohonásobil.
Snažil se zachovat klid, když viděl blížící se Čtyřku, Helen a Rahula…
‚Proč tu jsou spolu se spolupořadatelem?‘ uvažoval Max.
Když rozeznal ten čtvrtý rytmus kroků, o něco pomalejší než ostatní, cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Za těmi třemi s rukami v kapsách s hlavou skloněnou šel Osmička. Ale jen on sám - jeho kolega Devítka nikde nebyl.
‚Kde je Devítka?‘ pomyslel si Max.