„Tys‘ nezamknul?“ pronesl ten Japonec, napůl sdělení - napůl otázku, a pomalu se přitom podíval na Rahula.
„Myslel jsem, žes‘ ty zamknul?“ vysoukal ze sebe Ind pomalu a opatrně pohlédl na Japonce vedle sebe. V očích měl vykřičníky a jasně napsáno, že se něco posralo, a Max tady určitě neměl co dělat. Tak proč tady byl?
Japoncovi cuklo v oku. To jen potlačoval neskutečný hněv. Protože mu hned došlo, že jestli se tohle dozví Pořadatel, jsou oba pořádně v prdeli. Pustit hráče do zázemí je hodně velký problém! Proto se všechno muselo zamykat na dvakrát a neustále kontrolovat! Reagoval ale nakonec překvapivě klidně. „Na tohle jsem až moc málo placenej,“ usoudil nahlas a promnul si kořen nosu mezi prsty. „Do toho. Zbav se ho,“ dodal a popohnal Rahula rukou, jakoby odháněl hmyz.
Max věděl, že je v nevýhodě od počátku. Proto mu mozek pracoval rychle. Má zdrhnout? Nebo s nimi zkusit vyjednávat? Dostal se tady omylem - to mu určitě nesežerou. Ale taky je to očividně jejich chyba - mají zamykat - takže by se sem nemohl jinak dostat. Takže je to jejich vina, že se tady dostal. Má to proti nim použít? Pohlédl na Japonce - toho nasrat nechtěl, to mu došlo hned. Toho Inda by možná zvládl přeprat, ale problém pořád byl, že byli dva a on jen jeden.
„Můžeme dělat, že jsem tu nikdy nebyl a já se vrátím zpátky,“ navrhl Max logicky.
„Výborně. A Pořadatel uhryzne prdel mně. Geniální,“ pronesl Japonec sarkasticky a zatleskal mu. Max si všiml kamery nad nimi. Pokud měl o tohle obavy, tak Pořadatel se to už stejně dozvěděl.
„V pravidlech nikde neznělo, že se nemůžeme schovat kdekoliv,“ namítl Max.
„Má pravdu,“ souhlasil Rahul.
„Sklapni, nepodporuj ho,“ zpražil ho Japonec ihned.
„Takže nejsem ze hry venku,“ ušklíbl se Max, protože mu právě potvrdili další mezeru v pravidlech. Od počátku tu byla možnost vše je dovoleno - museli s tím počítat!
„Ne, to by bylo moc nudné,“ usoudil Japonec. „Pořadatel si rád hraje - jinými slovy je mu to u prdele. Dokud se baví, vše je povoleno,“ vysvětlil cynicky.
Max pohlédl na kameru nad nimi. Vzhledem k tomu, že tuto místnost předtím neviděl v nabídce ostatních kamer, věděl o nich jenom Pořadatel. Ostatní hráči netušili, že je tady. Správně by tady ani neměl být, ale Štěstěna stála na jeho straně. Jak dlouho tady může zůstat? Do konce hry? Ne - to mu Pořadatel určitě nedovolí.
Všiml si, že Rahul si po chvíli stiskl sluchátko v uchu - mluvil na něj nyní Pořadatel?
„Ano, pane, je tady s námi,“ odpověděl Rahul a nespouštěl oči z Maxe. „Ne, neví, pane.“ Maxe napadlo, zda se ho Pořadatel ptal, zda zná jejich totožnost. „Vyřídím mu to, pane. Omlouváme se,“ dodal Ind spěšně a pohlédl opatrně na Maxe. „Devatenáctko,“ snažil se znít hrozivě. „Nemáš tu co dělat. Čas ti běžet… běží. Ostatní hráči se také chtějí bavit.“
„Pořadatel očividně usoudil, že sis odpočinul už dost,“ souhlasil Japonec a Maxovi neušlo, jak si promnul klouby na rukách. „Takže raději vypadni, než tě přijde vyprovodit osobně.“ Nebylo to konstatování, ale výhružka. To Max poznal ihned. Proto se bez dalšího vyzývání zvedl na nohy.
„Hodně štěstí,“ dodal Japonec, ale sarkasticky, když Max chytil kliku od dveří.
Víc pobídek Max nepotřeboval. Vykoukl ven a rozhlédl se po Helen. Nikde ji neviděl. Rozhodl se tedy běžet chodbou zpátky, kde byl na počátku. Dveře se za ním pomalu zavřely a zámek na nich dvakrát cvakl.

Max věděl, že kdekoliv se pohne, jsou kamery. Takže bylo jen otázkou času, než ho najde někdo jiný, kdo mu byl zrovna nejblíž. Snažil se vybavit si ostatní hráče, kteří by pro něj mohli znamenat nebezpečí, a seřadil si je podle vlastní výstrahy. Na první pozici byla samozřejmě Helen - tu nedokázal přečíst ani na chvíli - jednou se tvářila jako spojenec, poté jako šílenec a nepřítel. Nepochyboval, že po něm zase půjde jako správný lovec. Na druhou příčku přiřadil Devítku - neměl jen svaly, uměl používat i mozek a strategicky uvažovat. A to z něj udělalo větší hrozbu. Na třetí místo si dal Osmnáctku - ženu, která vypadala velmi nervózně, pořád se ohlížela, kousala si nehty a útočila bez rozmýšlení. O to nebezpečnější její činy mohly být. Na čtvrtou pozici dal toho vysokého chlapa, ale nemohl si vzpomenout na jeho číslo - Jedenáctka? Sedmnáctka? Pohyboval se až moc rychle, proto Maxovi jeho číslo splynulo. Zatím neměl představu o chlapovi, který mluvil španělsky, nebo o kamarádíčkovi od Devítky. Ostatní hráči byli příliš nevýrazní na to, aby si je zapamatoval. Jinými slovy - nepůsobili jako hrozby. Spíš jako následovníci, kteří se schovají za někým výraznějším. Neodsuzoval je - každý hrál podle svých schopností.
Zastavil se před obrazovkou a zkontroloval ubíhající čas. 00:43:59. Méně než hodina. Vytáhl míč z kapsy. Mohl by se ho jednoduše vzdát. Nechtěl vyhrát. Ale něco ho nutilo, aby ho měl. Hra ho bavila a to bylo nebezpečné zjištění pro racionálního Maxe. Násilí odsuzoval jako něco, co se mělo zanechat v daleké minulosti našich předků. A přesto tady se to podporovalo. Primitivní uvažování. Vynikal tady příliš svými schopnostmi? Výhra je dvě stě tisíc liber - měl Pořadatel tak velké jmění, že ho nechtěl darovat na charitu, ale prostě rozházet mezi ně? Nebo se jednalo o peníze, co mu dali jiní a mohli je sledovat? Sponzoři podporovali tento projekt nebo tu byla ještě další síla? Kdo tady donášel peníze, aby se mohlo pokaždé hrát o sumu, která ostatní motivovala, aby se chovali jako zvířata?
Z myšlenek ho vytrhl pocit, že ho někdo sleduje. A nemýlil se. Když se ohlédl, viděl, že se k němu blížila Helen. O to mrazivější byl na ni ovšem pohled, když za sebou tahala nějakého muže za nohu… a za ním se táhla krvavá stopa. V hlavě měl vražený háček z ramínka, které bylo zlomené na dvě části nad jeho nosem. Maxovi se stáhl žaludek, když ucítil krev. Když viděl muže o něco blíž, poznal, že už nedýchá. A tvář měl rozškubanou k nepoznání.
„Tvoje práce?“ zeptal se opatrně.
Helen se zeširoka ušklíbla a pustila mužovu nohu na zem. Tupě dopadla na zem spolu se zbytkem těla. „Nudila jsem se, když ses mi schoval,“ usoudila hravě.
„Víš, že ses právě dopustila vraždy?“
„Nehraj si na fízla. Vše je dovoleno. A na tohle pořadatel čeká - až se v nás probudí pud sebezáchovy - až se budeme nahánět jako zvířata.“ Poslední větu zašeptala. Ohnula se pro ramínko a vyškubla ho muži z hlavy. Maxovi se sevřel žaludek. „Takže, Devatenáctko - dáš mi míč, ať to máme z krku? Nebo si spolu pohrajeme?“ zeptala se hravě a bylo jasné, že ji druhá možnost vzrušuje víc, než poklidná výměna.
„Číslo Sedmnáct - vyřazen ze hry. Číslo Sedmnáct - vyřazen ze hry,“ ozval se ženský hlas v rozhlase. Max pohlédl na obrazovku vedle nich a objevila se tvář muže, kterého Helen zabila. A poté přes ní velký červený kříž.
„S ubývajícím časem se tohle bude objevovat častěji,“ oznámila mu Helen. „Chceš být další na řadě?“
Když k němu udělala krok blíž, Max instinktivně udělal krok dozadu a nespouštěl z ní oči. Jen se usmála.
„Nemusí k tomu dojít. Dej mi míč a nebudu si tě všímat,“ slíbila mu.
„Myslíš si, že ti budu věřit? Potom, cos jen tak zabila dalšího hráče?“
„Chtěl zabít mě - byla to obrana.“
Opět ta zvrácená logika hry, kdy bylo vše dovoleno. „Říkala jsi, že ses nudila.“
„To taky. Docela mi pomohlo, že na mě zaútočil.“
‚Takový blázen určitě nebyl,‘ napadlo Maxe, ale nahlas nic neřekl. „Kde budu mít jistotu, že mě necháš na pokoji?“ zeptal se po chvíli.
„Budeš mi muset věřit, Devatenáctko.“
Oba zarazily výrazné blížící se kroky. Pohlédli stranou a viděli jednoho ze spolupořadatelů, jak se k nim klidným krokem blížil. Byl to ten Japonec.
„Co zas? Pravidla jsem neporušila,“ zavrčela Helen otráveně.
Japonec nic neřekl, jen se zastavil u zdi, založil ruce za zády a opřel se o ni. A upřeně je oba pozoroval. A Maxe jeho klid znervóznil víc, než Helenina výbušnost.
„Co?“ nechápala Helen a začínala být popuzená.
Poté se rozezněl ženský hlas rozhlasem: „Číslo Deset - vyřazen ze hry. Číslo Deset - vyřazen ze hry,“ a přerývalo se zároveň s dalším hlášením: „Číslo Patnáct - vyřazen ze hry. Číslo Patnáct - vyřazen ze hry.“ Na obrazovce se objevily dvě tváře mužů, které se přeškrtly. Sotva se objevily zase záznamy z kamer, všiml si Max jedné, kde stál Devítka na schodech a dole pod nimi byla dvě těla. Shodil je ze schodů nebo jim předtím zlomil vaz? Byli to dva z těch, které viděl jen na začátku hry, a pak se mu vytratili z mysli.
„Co?“ ozvala se Helen prudčeji směrem k Japonci.
Max zaslechl tichý, šílený smích a ohlédl se.
„Změna nálezce: Osmnáctka. Míč ukraden. Změna nálezce: Osmnáctka. Míč ukraden. Zbývající čas: 00:40:13.“ ozval se ženský hlas v rozhlase.
Max se díval na tu prapodivnou ženu, která se před ním chichotala a kousala se přitom do nehtů, zatímco si prohlížela míč v ruce. Dokázala to! Sebrala mu ho! Vzhlédla k němu s téměř nevinným úsměvem.
„Mám ho!“ oznámila mu vesele, než se se smíchem rozběhla pryč.
„Stůj, ty mrcho!“ proběhla kolem Maxe Helen. Ženská zavřeštěla a Max jen užasle sledoval, jak najednou začala rychle utíkat. Neušlo mu ovšem, že jí chybí boty.
Když osaměli, podíval se Max na toho Japonce. Doposud se od svého příchodu nepohnul ani nic neřekl. Proč přišel? Aby Helen znervózněl? Aby dal možnost Osmnáctce, aby mu sebrala míč? Tmavé oči Maxe bedlivě sledovaly.
Z dálky k němu dolehl Devítkův smích a řev nějakého chlapa. Devítka si nejspíš našel už další oběť, které se už dozajista brzo zbaví. Stejně tak smích Osmnáctky se rozezníval po obchodním centru a působil děsivě.
Max si všiml někoho příchozího v masce, jak odtahoval těla dvou mrtvých v pytlích. Stejně tak si všiml, že se Japonec konečně pohnul, nasadil si černé rukavice a z kapsy vytáhl nějaký velký plastový pytel. Maxovi hned došlo, že tady nebyl proto, aby je vyrušil od hry nebo Helen nějak upozornil, že je příliš brutální - přišel posbírat tělo mrtvého hráče. Ani se na Maxe už nepodíval, když tělo natlačil nohou do pytle a pytel zavázal. Fixem na něj potom napsal velkou číslici 17. Střelil po Maxovi obezřetný pohled. Jakoby mu připomínal, že tady není od čumění, ale od hraní, a že on má své povinnosti také.
„Devatenáctko, vrať se do hry,“ řekl mu prostě.
A bez dalšího slova tahal pytel s mrtvým chlapem pryč, jakoby nic nevážil. Všiml si také dalších mužů, kteří vytírali a sušili podlahu od krve a vody, aby na ní nikdo neuklouzl. Sevřel se mu žaludek a měl pocit na zvracení. Jak snadno se zbaví lidského těla a všech stop, že zemřel.
Mrazivá realita mu připomněla, že pro ně to je jen hráč. Jen číslo. Nikoliv živá bytost.

Bylo překvapení, jak dlouhou dobu si Sedmnáctka nechala míč pro sebe. Její smích se rozléhal po jinak tichém obchodním centru a splýval s Heleninými nadávkami. Nevypadala dvakrát atleticky založená, ale Helen z toho neustálého stíhání Maxe už dozajista přišla o většinu síly, proto bylo pro Osmnáctku snadné se jí zbavit třeba na schodech nebo se schovat v obchodě jako jedna z figurín. Než Helen došlo, že si z ní jen střílí. Nejedna figurína byla tu noc zničena jenom proto, že se Helen připletla do cesty, když naháněla Osmnáctku. Max stál v prvním patře a jen sledoval, jak se ty dvě nahánějí. Všiml si, že stejného plánu se chytli i Devítka a jeho kamarád. Už pro ně nebyl podstatný, proto si ho nevšímali. Jen sledovali, kdo má míč a kdy bude nejlepší možnost ten míč sebrat. Byli to strategičtí lovci. Tam, kde se Helen dozajista za celou hodinu a půl už unavila a její výpady byly pomalejší a plné chyb, tam si oni ponechali svou sílu.
Max pohlédl na čas. Zbývalo jim bez pár vteřin dvacet pět minut. Už nějakých patnáct minut se ty dvě naháněly. A nevypadalo to, že by jedna z nich chtěla brzy přestat.
„Že by Helen sejmul nováček?“ zasmál se Devítka chladně.
„Cokoliv je možné. Určitě si tímhle pochroumá svou pověst,“ souhlasil jeho kamarád.
Oba měli poté co dělat, protože po nich Helen hodila nalomený věšák. Téměř se trefila, ale Maxovi neušlo, že ten hod byl jaksi slabý. I jí docházely síly z toho věčného honu.
Max si všiml, že se po chvíli začali přibližovat i zbylí hráči. Pokud se nestali oběťmi, prostě se schovávali až do konce. Zalezlí ve výlohách nebo skrytí za sloupy. Jako správní lovci. A čekali na oběť, která bude mít míč v poslední minutě, aby jí ho mohli sebrat. Proto ho nechali na pokoji po celou tu dobu - a jen Helen po něm aktivně šla. Proč by se unavovali, když nyní teprve začne hra o přetahovanou?
„Vidím, že ti to pálí, Devatenáctko,“ promluvil k němu Devítka. „Očividně dnešní hru přežiješ.“
Max na jeho provokaci nereagoval a pohlédl dolů na ty dvě. Postřehl, že vysoký muž, který na něj předtím zaútočil, kolem něj lhostejně prošel. Díval se na 11 na jeho zádech, zatímco on se lhostejně díval dolů na ty dvě.
„Vítěz bere vše. Ten, kdo se k nim dostane nejdřív, toho bude míč,“ rozhodl Devítka s úšklebkem, než se rozmáchl svalnatými pažemi. „Máme i požehnání pořadatelů!“
Max se rozhlédl kolem a všiml si jak Rahula, tak i toho Japonce, jak stojí na schodech, každý na jedné straně, a lhostejně přihlížejí. Nepochyboval, že i kamery jedou naplno, aby měl Pořadatel správný výhled.

Nikdo nečekal, že Osmnáctka se najednou zastaví a hodí míč někam nahoru. Proletěl nad hlavou Devítce a jeho kamarádovi a putoval ještě o patro výš. Jako dravec očekávající svou kořist se Jedenáctka pohnul jako první. Osmnáctka se šíleně zasmála, než jí nohy konečně vypověděly službu a ona klesla na kolena. Helen kolem ní s nadávkami proběhla a schody brala s námahou po dvou. Když se dostala do prvního patra k ostatním, sotva popadala dech. Devítka jí výsměšně zatleskal za ten výkon, co předvedla, než kolem ní lhostejně prošel, aby se připojil k hledání míče - tentokrát už sám a doopravdy.
Max sledoval, jak si Helen mlátí do stehen a říká si: „Hni se!“
„Změna nálezce: Jedenáctka. Míč ukraden. Změna nálezce: Jedenáctka. Míč ukraden. Zbývající čas: 00:14:53,“ oznámil jim ženský hlas v rozhlase.
Vysoký muž se vyklonil ze zábradlí a k Maxovu překvapení míč zahodil.
„Změna nálezce: Dvacítka. Míč ukraden. Změna nálezce: Dvacítka. Míč ukraden. Zbývající čas: 00:14:31,“ promluvil opět ženský hlas. Max poznal toho muže ze skotským přízvukem. Stejně jako většina z nich jenom čekal na poslední okamžik, aby se mohl dotknout míče. Sotva k němu Helen doběhla, prostě míč zahodil o patro níž. Míč se odrazil od země nedaleko od Maxe a skončil v rukách Devítky, který se spokojeně usmál.
„Změna nálezce: Devítka. Míč ukraden. Změna nálezce: Devítka. Míč ukraden. Zbývající čas: 00:14:14,“ hlásal ženský hlas znovu.
Devítka si míč nejdřív ohmatal a poté si s ním jen tak ledabyle pohazoval, vyzývavě se přitom na Maxe díval.
„Copak, Devatenáctko? Jsi proti?“ zeptal se provokativně. „Zatímco vy jste se naháněli, my ostatní jsme uzavřeli spojenectví,“ vysvětlil hrdě.
„Od počátku jsme si řekli, že bude lepší nechat Sedmičku, ať špinavou práci udělá za nás. Ať nahání někoho, kdo míč najde a bude si ho chtít ponechat. Navzájem jste se tak příjemně unavili,“ pokračoval jeho kamarád. Devítka mu hodil míč a on ho s radostí chytil. „Není to proti pravidlům,“ dodal jakoby omylem.
„Změna nálezce: Osmička. Míč ukraden. Změna nálezce: Osmička. Míč ukraden. Zbývající čas: 00:14:00,“ rozezníval se ženský hlas obchodním centrem.
„To byl tvůj nápad, že jo?“ usoudil Max.
„Devítka by na to sám nepřišel,“ souhlasil se samolibým úsměvem, zatímco si házel s míčkem z jedné ruky do druhé. „Osmnáctka nám trochu zavařila, ale nakonec se rozhodla dokonale. Zahodit míč jen tak do prázdna a doufat, že ho Helen nedostane - geniální tah, ale šílený. Za to má ode mě uznání. Bude z ní dobrá hráčka. Už tomu stejně propadla,“ usoudil Osmička a pokýval hlavou. „Otázkou ovšem zůstává - co s tebou, Devatenáctko? Pořád jsi pro nás hrozbou. Moc uvažuješ. A to je nebezpečné.“
Jak se Max obával - do konce hry zbývalo méně než čtrnáct minut. Pořád se hraje, pořád jsou zde lovci a kořist. Špatně je zhodnotil. Osmičku vůbec nepovažoval za hrozbu, nyní ji ve svém seznamu dal na stejnou příčku jako Devítku. Možná právem měli tak nízká čísla. Ale nenechal se napálit. Pořád měl čas, pořád mohl vymyslet, jak jim zhatit jejich vítězství. Nemohli vyhrát všichni - jen jeden. Tak uvažovali. Měl by to použít proti nim?
„Vítěz bere vše - a vítěz může být jen jeden. Jak si zaručíte navzájem jistotu, že si peníze rozdělíte spravedlivě?“ zkusil střelit naslepo. A překvapivě uvažovali tak primitivně - jen se to snažili skrýt za velká slova. Šlo jim hlavně o peníze. Všiml si, jak nejednomu začalo šrotovat v hlavě, jak se nad tím pozastavil. „Vítěz je ten, kdo drží míč v ruce, když čas pomine,“ připomněl jim Max omylem, téměř nevinně a musel se pousmát. Na to nejspíš zapomněli. Všiml si, jak se Devítce zablýsklo v očích. Kamarád nekamarád, prachy jsou prachy.
„Naval to sem,“ zaprskal Devítka a rozmáchl se po kamarádovi.
„Jdi do hajzlu!“ žduchl ho Osmička loktem.
„Tohle si vezmu s dovolením,“ přimíchal se mezi ně Dvacítka a začali se o míč přetahovat.
„Táhni do prdele, ty kryso!“ zařval Devítka po chvíli a použil pěsti na Dvacítku.
„Když vyhraju, prachy si rozdělíme, osle!“ připomněl mu Osmička zoufale.
Max zaslechl, jak se Helen rozesmála. Došlo jí, co právě Max způsobil, a nemohla se tomu přestat smát. Tak prosté a primitivní - jako celá tahle hra.
„S dovolením,“ ozvala se angličtina se španělským nádechem a míč najednou vyletěl do vzduchu, než ho cizí ruka sebrala. „Muchas gracias,“ dodal muž s úsměvem.
Rozhlas se opět rozezněl ženským hlasem: „Změna nálezce: Třináctka. Míč ukraden. Změna nálezce: Třináctka. Míč ukraden. Zbývající čas: 00:12:54.“
Nakonec se o míč přetahovali všichni a jeho majitel se měnil z vteřiny na vteřinu. Až to jeden z nich - nejspíš Třináctka - nevydržel a míč prostě zahodil někam pryč. Ten se dokutálel až k jednomu ze spolupořadatelů - Rahulovi. Ind na míč pohlédl, ale nic neudělal. Nechal ho stát vedle svojí nohy, ruce za zády a vyčkával, kdo si toho všimne jako první. Nejspíš nikdo, protože mezitím ostatní šacovali Třináctku a zpovídali ho, kam si ten míč vrazil.
Rahul zpozorněl ve chvíli, kdy se k němu Max přiblížil. Jak si Max potvrdil - nezasáhl do hry ani na okamžik, jenom ho pozoroval. Neupozornil ostatní, že je míč u něj ani o faktu, že se k němu blíží i Max. O to větší bylo překvapení pro Rahula, když Max do míče kopnul a vyčkával. Rozhlas zůstal zticha. A Max se pousmál. Potvrdil si, že se ho nemuseli vůbec dotknout - mohli ho třeba kopnout někam pryč, aniž by dali někomu vědět, že se změnil jeho majitel. A neporušili by přitom pravidla. Pohlédl na Inda - ten mu na to nic neřekl. Rahul poté přihlížel tomu, kterak Max kopl do míče znovu - tentokrát pořádně - a rozběhl se za ním.
Rahul zmateně zamrkal, než si stiskl sluchátko a zeptal se: „Může se to?“
„Nedotkl se rukou, takže ano,“ ozval se znuděný hlas Japonce.
„Ale kopl do něj.“
„Pořadatel jasně stanovil, že se může všechno.“
Rahul nakonec pokrčil rameny a zůstal stát na místě. Nakonec si ještě jednou stiskl sluchátko a zeptal se: „Za jak dlouho si myslíš, že si toho všimnou?“

Max si dal záležet, aby se s míčem dostal co nejdál od ostatních. Až se přestanou přetahovat, bude už třeba pozdě. A posledním, kdo držel míč, bude Třináctka. Ani nebude vědět, že vyhrál díky Maxovi. Max po chvíli míč zastavil, protože poznal, že není zcela sám. Ten pohled lovce znal až moc dobře - však ho většinu času zde pronásledoval na každém kroku.
„Docela vynalézavé,“ zhodnotila Helen.
„Dík,“ otočil se na ni Max, ale pořád měl nohu na míči.
„Proč ho nezvedneš?“
„Abych ze sebe udělal terč? Díky nechci.“
„Tak si s ním hodláš kopat do chvíle, než se ozval finální zvonec?“
Max pokrčil rameny. „O peníze mi nejde. Přišel jsem si hru jenom zkusit. A byla docela zajímavá. Myslím si, že po tomhle usnu únavou a nebudu nad ničím uvažovat.“
Helen přimhouřila oči. „Nikdo sem nejde, aniž by netoužil po penězích.“
„Ty po nich taky netoužíš. Jinak bys mi ten míč už vzala.“
„Co si zač? Jen tak vobyčejnej chlap s insomnií by se sem nedostal a neměl by všechny na háku.“
„Jestli mi tohle pomůže usnout, klidně se sem vrátím,“ řekl Max prostě. „Nemáš to tak stejně?“
Helen na to nic neřekla, ale Max poznal, že se trefil do černého. „To jim chceš ty prachy jen tak přenechat? Po tom, co jsme se přetahovali po celou zkurvenou dobu?“
„Chceš snad výhru?“
„Prachy by se hodily.“ Řekla to ovšem s takovým cynismem, že jí Max moc nevěřil. Prozatím si udržovala odstup - čekala do poslední chvíle, aby po něm zase vyjela nebo to prostě vzdala? Ne, na to ho zkoumala až moc. Max pohlédl na kameru v rohu koutkem oka. Věděl, že je Pořadatel napjatě sleduje a snad se rozhoduje, kdo z nich nakonec vyhraje. Napadlo ho, proč se jeden z těch dvou hlídačů-spolupořadatelů nepřesunul za nimi.
„Hráči,“ ozval se ženský hlas v rozhlase pomalu: „Zbývá vám poslední minuta.“
Helen přimhouřila oči a Max poznal, že byla připravená mu míč sebrat během pár posledních vteřin, aby si zajistila vítězství. Proto ji šokovalo, když se Max zohnul pro míček a zvedl ho.
„Změna nálezce: Devatenáctka. Míč ukraden. Změna nálezce: Devatenáctka. Míč ukraden. Zbývající čas: 00:00:56,“ ozval se ženský hlas a nyní s každou další vteřinou se ozýval úder hodin.
Max se pomalu narovnal a míč si prohlédl, než vzhlédl k Helen. Ta zůstala překvapivě klidná.
„Mám návrh,“ řekl Max najednou a tím Helen zaujal. „Přenechám ti výhru.“
„Proč bych ti měla věřit?“ zeptala se skepticky. O to větší překvapení pro ni bylo, když ruku s míčem prostě zvedl a nabídl jí ho z otevřené dlaně. „Proč jsi teda předtím zdrhal?“ nechápala. Max se pousmál.
„Abych se unavil,“ řekl jen. Po tomhle totiž věděl, že dozajista usne a nebude mít čas nad ničím uvažovat.
Helen i přesto váhala. Nyní, když měla výhru na dosah, se jí to moc nezdálo. Zahodí míč, když se k němu přiblíží? Nebo jí ho nedá? O to víc ji překvapilo, když se k ní sám Max rozešel, s míčem v otevřené dlani.
„Co tím sleduješ?“ zeptala se nedůvěřivě. Max se zastavil jen kousek od ní.
„Chceš vyhrát - tak si ho vezmi,“ vyzval ji Max klidným hlasem.
Ženský hlas začal odpočítávat: „Deset. Devět. Osm.“
„Zahodíš ho,“ nevěřila mu Helen.
„Nezahodím,“ ujistil ji Max.
„Čtyři. Tři. Dva,“ počítal hlas mechanicky.
A tak Helen po míči hrábla s drobným úsměvem a nadějí, že opravdu vyhrála. Poté jí to ovšem došlo.
„Jedna,“ dokončil ženský hlas, než se ozvalo hlasité pípání. „Hra skončila. Opakuji. Hra skončila. Vítězem se stává… stávají…. Sedmička a Devatenáctka.“
Helen nechápavě hleděla na míč, co měla v ruce… ale Max ho nikdy nepustil. Ve chvíli, kdy ho chtěla vzít, ho stiskl mezi prsty. Takže se ho nakonec dotýkali oba dva. Hlas nikdy nestihl oznámit změnu z jednoho majitele na dva - proto to Helen tak zaskočilo. Myslela si, že když se ho prostě dotkne, stane se majitelem… ne že ho Max bude pořád držet mezi prsty. Po chvíli se ovšem rozesmála.
„Sráči,“ utrousila, nikoliv jako výhružku, ale v naprostém pobavení. „Plánovals‘ to od počátku, co? Jako mezeru v pravidlech?“
Max se jen tajemně usmál a míč jí konečně dal. „Pravidla hovořila jasně - ten, kdo bude mít míč poslední v ruce, vyhrává. Nikdy se neřeklo, že ho nemůžou držet dva lidi najednou,“ vysvětlil. Helen tím opět pobavil.
A netušil, že zatímco Helen slavila část vítězství po svém, doposud skrytý pořadatel se pomalu, nebezpečně nadechl nosem - supěl vzteky a propaloval pohledem obrazovku od napětí a vzteku. Stiskl ruce v pěst a chtěl rozbít obrazovku před sebou, kde viděl ty dva.
Protože tohle byl výsměch jeho pravidlům!