„Tato hra je velmi prostá,“ pokračoval pořadatel her. Maxe napadlo, jaký je jeho skutečný hlas - zda je nepříjemný, proto si ho upravil, nebo chtěl zachovat kus vlastní anonymity? Ukázal jim sice tvář, ale také jen z části. I jeho následovníci se skrývali za maskami. Jim byla přidělena čísla místo jmen - bylo to praktičtější? „Na následující dvě hodiny maximálně se stanete hledači pokladů. Časový limit se vám ukáže všude, i v každém obchodě na monitoru z kamer. Že prý jsou dvě hodiny málo? Kdeže - je to víc, než dostatek,“ ujistil je, když si všiml pochybovačných pohledů. „Váš úkol bude prostý - najít tuto věc,“ řekl a ukázal jim baseballový míč. Nejednoho přítomného tím pobavil.
„Co to kurva je?“ ptal se Devítka se smíchem. „Zahrajem‘ si rovnou baseball, ne?“
Pořadatel se usmál o něco víc. „Nech mě domluvit, Devítko,“ varoval ho. „Jak jste jistě pochopili - tohle nebude obyčejná hra. Vysvětlím to pro nově příchozí - vše je dovoleno. To, že ho někdo najde jako první, ještě nic neznamená. Časový limit je pro všechny stejný. Jinými slovy - ten, kdo bude mít míč poslední v ruce, vyhrává. Můžete si ho navzájem brát. Jakýmkoliv způsobem.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se žena vedle Maxe.
„Jak jsem řekl - vše je dovoleno,“ odvětil jí muž tajemně. „Jediné, co musíte respektovat, je místo hry. Nesmíte centrum opustit, jinak vypadáváte ze hry a nesmíte se vrátit.“
„Co ta čísla, co jsme si vylosovali?“ zeptal se Max zvědavě.
„Udávají, v jakém pořadí vyrazíte. Pokud máte třeba desítku, počkáte deset vteřin. Pokud padesát, čekáte padesát vteřin a tak dále.“
„Takže náskok pro ostatní.“
„Bingo. Chytáš se rychle, nováčku.“
Max jeho komentář ignoroval. „Co ten, kdo najde ten míč jako první? Nějaký bonus?“ zeptal se ironicky.
„Ne. Jen ho najde jako první. Vítězí ten, kdo ho bude mít na konci hry.“
„Bude nějaký časovač pro ostatní? Jak dlouho míč bude mít každý?“ zeptala se nyní Helen.
„Ne, časy se sčítávat nebudou. Jen vás budeme informovat, kdo míč našel a kdo ho má právě u sebe,“ zazubil se pořadatel.
„Pak ale každý bude moct vyhrát,“ namítl Devítka.
„O tom ta hra je.“
‚Pokud je vše dovoleno a budeme všichni vědět, kdo zrovna míč má, bude snazší si ho sebrat…‘ pomyslel si Max a pohlédl na lidi kolem sebe. ‚Určitě nebudou váhat použít násilí, aby vyhráli. Co je vůbec výhra? Co bude s poraženými, když je vše dovoleno?‘
„O co se vůbec hraje?“ zeptal se muž se skotským přízvukem.
„Dvě stě tisíc liber,“ odpověděl pořadatel ihned. „V cashi.“
Jako první se ozvalo uznalé hvízdnutí, poté tichý šepot a někdo nepříjemně mlaskl - snad na důkaz, že částka ho zaujala nebo je moc nízká na to, aby kvůli ní riskoval krk. Max zachoval chladnou hlavu - jak velká pravděpodobnost je, že ty peníze skutečně někdy někdo z nich uvidí? O to víc ho překvapilo, když pořadatel na obrazovce uhnul stranou a za ním byly vyskládané balíky s penězi. Před nimi je vložil po přístroje, který jednotlivé bankovky rozdělil a spočítal. Dvě stě tisíc liber hlásilo po chvilce nad přístrojem. Nastalo ticho, než se opět ozval šepot, tentokrát uznalý a zaujatý.
‚Tohle začíná smrdět,‘ napadlo Maxe cynicky.
„Tak za tohle by stálo za to někomu rozbít hubu… jen kvůli míče,“ zasmál se muž v košili, když si mnul bradu, jak moc nad tím nyní uvažoval.
„Čekal jsem trochu víc,“ prohodil někdo vzadu. A dodal něco ve španělštině.
„Co zbytek pravidel?“ umlčel šepot Maxův hlas. „Neřekl jste je zatím všechny, předpokládám.“
Pořadatel se vrátil zpátky na obrazovku a pohledem se zaměřil na Maxe. „Devatenáctko, naše nepsané pravidlo - jsme si tu rovni. Tykáme si, respektuj to.“
‚A proto se si umíš zapamatovat naše jména,‘ pomyslel si Max sarkasticky.
„Tady není nikdo o nic víc, než ten druhý. Pamatuj si to, Devatenáctko,“ dodal pořadatel, ale jakým způsobem to dodal, Maxe trochu znepokojilo. Přimhouřené oči a hlubší hlas, než předtím. Bylo to varování a výhružka v jednom. Max postřehl ty dva, kteří jim rozdali čísla - Ind vypadal v klidu, ale ten Asiat - předpokládal Japonec dle mluvy s pořadatelem - působil nepříjemně. Maxovi neušlo, jak neustále bubnoval prsty o vlastní bok a vypadal jako vycvičený pes - stačilo mu zamávat masem před nosem a začal škubat.
„Pořád jsi mi neodpověděl,“ rozhodl se hrát jeho hru. „Co zbytek pravidel?“
Pořadatel se jen tajemně usmál a Maxovi došlo, že si z něj dělá legraci. Pořadatel věděl, že právě v mezerách mezi pravidly začíná opravdová hra, která odkryje jejich charaktery. Nic dalšího nebylo. Všechno podstatné řekl - vše je dovoleno, včetně vraždy. Mají omezený prostor a čas. A vítěz bere vše. Ale neřekl, zda je to skutečně jeden sám za sebe nebo mohou pracovat jako tým. Důležité bude, kdo bude na konci mít míč v ruce. Co když ho chytí dva lidi najednou? Nebude to proti pravidlům - budou ho oba držet, tak oba budou vítězové. Napadlo to někoho jiného taky, nebo jsou to jen sobci, co jdou sami za sebe?
Všiml si, jak se žena, která s ním přišla, pořád nervózně ošívala a snad nevědomky hledala, zda by jí to někdo nevysvětlil znovu nebo snad možná už hledala možnost spojenectví? Netušil. Na to byla příliš nervózní a kousala si nehty do masa. Nebo to byla jen dobrá maska na začátek, aby působila jako oběť a někdo se jí „ujal“ a zachránil.
Helen se nad tím uchechtla. „Nezdržuj, Devatenáctko. Už se tu můžu posrat nudou,“ připomněla mu chladně, proč tady všichni jsou. „Přišli jsme hrát, tak sem s tím.“
Pořadatel se mile usmál - uznával její úhel pohledu. Také byl nerad rušen a zdržován. „Souhlasím s tebou, Sedmičko. Pravidla pochopíte nejlépe tím, že začneme hrát,“ pronikl mezi ně jeho hlas. „Vězte, že budete sledováni. Pokud uznáme, že porušujete pravidla, nevyhodíme vás - podpoříme vás, protože žádná pravidla nejsou od toho, aby nebyla porušována. Jediné, které musíte všichni respektovat, je, že budovu nesmíte opustit, dokud nenajdeme společně vítěze. Toť vše.“
Maxe nepříjemně zamrazilo - ne, nebylo to nepříjemné, jak si zpočátku myslel. Bavil se? Těšil se na to, co přijde? Ještě netušil. Nechával se vtahovat do atmosféry hry, kde bylo všechno dovoleno.

„Přeji vám hodně štěstí. Nechť je Štěstěna na straně vítěze,“ rozloučil se s nimi pořadatel stroze a obrazovka se přepnula na obrazovku, kde byly pozastavené dvě hodiny.
„Ten, kdo mít nízké číslo, předstup,“ promluvil Rahul a bylo na něm vidět, že si uvědomil chybu ve výslovnosti, ale už neměl možnost ji opravit. Jako první, nečekaně, předstoupila nedočkavá Helen a nehezky se ušklíbla, až jí vystouply dásně, když se vedle něj zastavila. „Číslo,“ řekl jí Rahul a nastavil ruku. Hbitě mu ho podala. „Číslo dvě. Musíš tedy čekat dvě vteřiny,“ vysvětlil pro nově příchozí, aby měl jistotu, že chápou význam čísel.
„Jasně, pohni si,“ popohnala ho Helen chtivě. Max si všiml, jak netrpělivě poťukávala nohou a očima skenovala obrazovku.
„Je zde někdo, kdo má nižší číslo, než dvojku?“ zeptal se Rahul pomalu. Nikdo se neozval. Rahul si nasadil bezdrátové sluchátko do ucha a řekl: „Můžeme začít.“
Ozvalo se hlasité troubení, jako při hasičském cvičení. „Ujištění, že všichni opravdu odešli,“ vysvětlil Japonec překvapivě trpělivě, když si všiml nervózní ženy vedle Maxe, jak s sebou ošila. Dostala označení Osmnáct.
„Zdržuješ,“ zavrčela Helen naštvaně.
„Ještě jsme neobdrželi signál od pořadatele, že je to v pořádku,“ usmál se na ni Rahul. Chvíli poté si on i Japonec stiskli sluchátko v uších. „Rozumím,“ řekl Rahul zkušeně a mávl levou rukou před sebe. Odpočítávání se konečně spustilo.
A překvapivě Helen vyrazila klidným krokem, téměř poskakovala jako malé dítě. „Uvidíme se za dvě hodiny, sráči,“ stočila k ostatním hlavu a ukázala jim prostředníček. Přesto pokračovalo pomalým krokem, nespěchala.
Jako další předstoupil Devítka a trpělivě odpočítával vteřiny spolu s obrazovkou před sebou. Po chvilce se otočil na Maxe a změřil si ho nehezkým pohledem. Věnoval mu děsivý úsměv, než se opět otočil před sebe. Maxe nepříjemně zamrazilo při tom jeho úsměvu. Bylo mu jasné, že by si měl dávat na Devítku pozor.
Sotva se objevilo číslo čtrnáct, rozběhl se muž překvapivě rychle. Na jeho místo došel hned jeho kolega a sotva se objevilo číslo osmnáct, následoval svého kolegu, jen poté zahnul na druhou stranu. Oba proběhli kolem Helen, která se jich nevšímala a pořád pokračovala klidným krokem. Tu se náhle zastavila pod blikajícím světlem, otočila se na zbylé hráče a usadila se doprostřed chodby s nehezkým úšklebkem.
„Pojďte, sráči. Udělejte těžkou práci za mě,“ vyzvala je hravě.
Při dvaceti sedmi vteřinách vyrazil vysoký muž v košili.
Po čtyřiceti vteřinách se vydala kupředu žena s osmnáctkou. Helen na ni štěkla, jako pes, a žena vypískla děsem a prchala pryč. Bylo jasné, že Helen se náramně baví. A že dává všem náskok. Postupně vyrazili všichni… až na Maxe. Všichni měli nižší čas pod minutu. A jelikož nebyl schopný určit, zda je to šedesát šest nebo devadesát devět, šel se zeptat Rahula.
„Devadesát devět,“ oznámil mu Rahul prostě.
„Stejně jsi poslední, takže nasrat,“ ozval se ten Japonec znuděně.
K Maxově překvapení si všiml Helen, která pořád seděla na svém místě a šklebila se na něj. Čekala snad na něj? Chce se ho zbavit, jako prvního? Pozorovala každý jeho pohyb. K čemu jí byl dokonalý náskok, když stejně čekala, až se i on oficiálně zapojí do hry? Zůstala pozadu, aby ho znervóznila? Vzpomněl si na její slova: Udělejte těžkou práci za mě.
‚Nebude hledat… až se míč najde, prostě ho sebere, protože všichni budeme vědět, kde je,‘ došlo Maxovi hned záhy. Nelíbilo se mu ovšem, jak moc ho zkoumala a nespouštěla z něj oči. Chtěla ho znervóznit nebo zastrašit?
„Sedmičko, máš hledat,“ vyzval ji Rahul.
„Nasrat,“ zasmála se Helen.
„Není to proti pravidlům,“ usoudil Japonec chladně vedle něj.
Max pohlédl na obrazovku. Čas se neúprosně vlekl. Měl pocit, že hodiny snad jedou pomaleji než obvykle. Pak se konečně objevilo na obrazovce 00:01:39 a on mohl vyrazit. Čas se poté přehodil, aby ukazoval 01:58:19. Kolem Helen chtěl projít co možná nejpomaleji, jako kolem zvířete, aby ji nedráždil. Tu se náhle vyhoupla na nohy a poskočila k němu, jako dítě.
„Co?“ zeptal se po chvíli, kdy u něj jen tak stála a zblízka si ho prohlížela.
„Líbíš se mi,“ usoudila nahlas, „máš v palici mozek a koule na správným místě. Budeš se hodit.“
„Co?“ nechápal Max o nic víc, než před chvílí. Vydal se dál… a nebylo mu zrovna příjemné, že se Helen rozhodla ho stejným tempem pronásledovat. „Není to proti pravidlům?“ zeptal se Max.
„Nikdo nic takového neřekl,“ ujistila ho a ukázala za sebe. „A ti sráči na to nijak nereagují, takže je to v pohodě.“
Max se po chvíli zastavil a ona s ním, ruce neškodně dané za zády jako malá, zvídavá školačka. Pořád si ho prohlížela a zkoumala. „Co chceš?“ zeptal se konečně, když u něj Helen najednou stála až příliš blízko. Oči měla přimhouřené, jakoby si ho prohlížela pod lupou a hledala každý nedostatek a detail jeho povahy. Chce se ho zbavit jako prvního? Opravdu působí jako tak slabý článek? To nemusí dělat tohle - můžou si to vyřídit přímo fyzicky.
„Víš, Devatenáctko,“ protáhla jeho číslo hravě, skoro jako přezdívku. „Máš něco, co ostatní nemají. Trpělivost. Nervy ze železa. Neběžíš jako splašený pes, nepanikaříš. Na svou první hru jsi docela klidný. A to se mi líbí.“
Max se zamračil. „A to znamená co?“
Helen se uchechtla a naklonila hlavu, až se její tvář dostala kousíček od jeho. „Že by ses mi mohl hodit. Ale nepleť si to - nejsme spojenci ani kamarádíčci. Ne. Jen se mi líbí lidi, kteří vydrží déle, než pár minut. A ty vypadáš, že na to máš koule.“
„Takže hledáš spojence?“ snažil se přeložit si její slova po svém.
„Možná,“ odpověděla. A ten úšklebek - široký, neklidný, nikdy neopouštějící její tvář - naznačoval, že si to užívá. „Nebo jen hračku, uvidíme. Každopádně - bude zábava tě sledovat.“
Poplácala ho po rameni a konečně se vydala kupředu. Ale v půlce cesty se otočila a šla pozpátku, aby ho celou dobu viděla. Něco na tom provokativním pohledu bylo - vyzařovala z ní nepopiratelná autorita a hravost, ale také děsivost v jistém smyslu. Max uvažoval, zda by bylo lepší mít ji po svém boku nebo jako nepřítele. Nechal ji, aby si sama určila uličku, kterou se vydala dál, a sám šel na druhou stranu, když ji přestal zajímat.
Vzhlédl na obrazovku, která se táhla přes okna a sledovala tak ostatní hráče. Dokázal tak určit dle svého obrazu, kde je kamera, která ho sledovala, a podíval se do ní. Byla to obyčejná kamera, kterou najdete v kdejakém supermarketu, většinou dobře viditelná. Pořadatel tak neměl přehled o všech jenom pro sebe, ale dával tak ostatním možnost se navzájem sledovat. A hlavně objevit hned toho, kdo objeví ten míč jako první. Znovu se zadíval na obrazovky před sebou.
Devítka se hrabal mezi hračkami a očividně nadával, že nic nenacházel. Jeho kolega chladně a odměřeně prozkoumával schod po schodu, zda někde nebude uvízlý. Helen si poskakovala radostně jako dítě a nehledala vůbec. Nervózní ženská chodila od jedné výkladní skříně k druhé a snad doufala, že tam někde uvidí jen tak pohozený baseballový míč. Vysoký plešoun stál opodál a díval se na obrazovky, jako Max. Maxovi neušlo, že jednu skenuje až příliš a nespouští z ní oči. Dle úhlu pohledu poznal, že se jedná o obrazovku někde dole, kde byl on sám. Vypadal tak slabě? Udělal si poznámku, aby si na něj dával pozor. Protože měl oči lovce, který už si vybral svou první kořist. Rozhodl se, že nebude tady déle ztrácet čas a vydal se kupředu.
Netušil, že ve stejnou chvíli se dal do pohybu i plešoun.

Zapamatoval si, kde kdo už co prohledal. Vyhnul se očividným pastím, jako byl uzavřený prostor obchodu. Pokud se jednalo o hru, která měla trvat dvě hodiny, tak snadno by jim ten blbý míč přece nenechali pod nosem. Nebo právě naopak - a chtěli, aby se to natáhlo skrz jejich tahanici o míč. Sešel po nefungujících eskalátorech dolů a všiml si obchodu s pánskou módou. Postřehl také toho Japonce s maskou z dřívějška, jak vychází z toho obchodu a obezřetně se dívá kolem. Max ho chvíli pozoroval a uvažoval - je to past nebo tam právě nyní teprve schoval míč? Přemohla ho zvědavost a rozhodl se obchod prozkoumat, i přestože věděl, že takhle bude příliš snadná kořist.
Nevěděl, že Japonec neodešel a pozoroval ho po celou dobu. Když Max vešel do obchodu, zmáčkl si sluchátko v uchu a jen řekl hodně dobrou angličtinou: „První se chytil stopy.“
Zůstal stát na místě a čekal.

Max se rozhlédl po obchodu. Měl dva vchody a byl jen skromně osvětlený. Většina světla se upínala na obleky a stylové košile a kravaty. Kdyby věděl, že je zde sám, vytáhl by si mobil a posvítil si. Takhle ale nechtěl působit moc rozruchu. Ostatní dělali hluk, lehkomyslně si rozsvítili světla nebo mobily a neuvažovali, že je ostatní tak najdou snadněji. O takovou pozornost Max nestál. Jeho oči si po chvíli přivykly tmě a podle tvarů rozeznával věci kolem sebe. Nohami šmátral po zemi, občas si klekl a rukou zajel pod stoly, aby prozkoumal i prostor pod nimi. Světla, které osvětlovala vše kolem, nakonec byla dostačující a on viděl i pod stolem obrysy jednotlivých věcí. Nemusel na sebe tedy nijak upozorňovat. Přesto míč nenacházel. Postavil se a oprášil si kolena. Rozhlédl se po skříních s vystavenými kousky a úhledně poskládanými košilemi. Poté začal prozkoumávat jeden vystavený oblek na figurínách vedle druhého. Prohledával jim vnější i vnitřní kapsy. Ale nenacházel nic. Přesto mu nedávalo smysl, aby se tu jeden pořadatel pohyboval jenom tak.
Podíval se na zem a došlo mu to. Ten Japonec tu nebyl jen tak. Podle prachu a pokrčeného koberce poznal, že jednotlivé kousky byly přeskládány a přesunuty. V tu chvíli ucítil něčí pohled a zamrazilo ho. Rychle se otočil a venku za skleněnými dveřmi uviděl toho Japonce v masce, jak ho pozoruje s drobným úsměvem. Nic neudělal, jen tam stál a sledoval každý jeho pohyb. Maxe napadlo, zda tam byl záměrně, aby ho zmátl nebo zpomalil od hledání? Ne, to by nebyla zábava, kterou pořadatel chtěl vidět. Max si všiml kamery v rohu. Poslal ho sem pořadatel záměrně, aby někoho nalákal na dobrou stopu? Nebo ho chtěli dostat do uzavřeného prostoru, kterému se chtěl tolik vyhnout? Byl tady vůbec ten pitomý míč nebo je chtěl nechat pobíhat po centru dvě hodiny a bavit se?
Rozhodl se ho ignorovat - pokud ho hodlá jen sledovat, je neškodný. Zarazil se ovšem hned záhy. Všiml si mohutné figuríny, která tam předtím dozajista nebyla. A určitě vedle sebe žádnou takovou neměl. Zmocnil se ho nepříjemný pocit.
‚Vypadni,‘ napadlo Maxe ihned. Nesmrděla mu jenom ta figurína, ale něčí pot, který tady ještě před chvílí nebyl. Koutkem oka postřehl hýbající se dveře dovnitř a ven - někdo je použil a téměř neslyšně se k němu dostal. Udělal prudký pohyb stranou a měl štěstí - ve stejnou chvíli se i ona figurína pohnula a pěstí vyrazila proti němu. Netrefila se, právě díky kroku stranou, který udělal na poslední chvíli. Max si všiml čouhajícího rukávu košile zpod mikiny a došlo mu hned, kdo ho poctil návštěvou. Byl to ten vysoký plešoun v košili. Jaké měl číslo? Kdy vyrazil? A jak ho mohl tak rychle najít? Pozoroval ho už delší dobu a čekal na správný moment? Ne, sotva sem doběhl, jen krátce zklidnil dech, aby se neprozradil.
Než si ho stihl Max všimnout, měl co dělat, aby se skrčil před dalším výpadem. Bokem vrazil do stolu a projela jím nepříjemná bolest od nárazu. Hmátl na prázdno a hodil po plešounovi zabalené košile, aby jeho pěst našla jiný cíl, než měla v plánu. A když ho to zmátlo, rozběhl se rychle pryč - k čertu s míčem, nepotřeboval zjistit, jakou sílu skutečně má! Koutkem oka si v zrcadle ovšem všiml, že plešoun se hodlal bránit stejně, jak on, a hodil po něm věci. Rychle se tedy skrčil a skutálel pod stůl. A tu náhle byl a Max na něj civěl - ten pitomý baseballový míč! Zacpal si nos a ústa, aby ho nebylo moc slyšet a doufal, že si plešoun bude myslet, že je někde jinde, že se prostě odplazil v mezičase… K jeho překvapení se otevřely dveře a zase zavřely. A plešoun reagoval instinktivně a jako divoké zvíře se vydal tím směrem - nehledě na to, že nikdo nevešel ani neodešel. Max si ještě chvíli držel nos a pusu, než si konečně dovolil vydechnout. Popadl ten zatracený míč a schoval ho do kapsy na mikině, než se vyplazil zpod stolku. Obezřetně se rozhlédl, ale nikoho neviděl. V obchodě byl zase sám.
„Sakra,“ ulevil si a konečně zhluboka vydechl. Adrenalin posunul nepříjemnou bolest v boku na druhou kolej, nyní se nepříjemně ozvala znovu. Rukou si hmátl do kapsy - nezdálo se mu to, opravdu ho našel. Byl docela chytře schovaný v rohu… tak, abyste ho hned nenahmatali rukou. Opět na sobě ucítil pohled a vzhlédl. Setkal se s pohledem za maskou. Ten Japonec se na něj tajemně usmíval. Sledoval je po celou dobu?
Když Max vyšel ven, Japonec se pořád díval do obchodu. „Schoval jsem ho příliš okatě?“ zeptal se náhle dobrou angličtinou.
„Ne,“ řekl Max jen.
„Bude z tebe štvaná kořist,“ varoval ho mile.
‚Ne, když ho hned někde zahodím,‘ napadlo Maxe. ‚Tuhle pozornost sakra nepotřebuji hned ze začátku.‘
„Míč nalezen,“ ozval se ženský hlas v rozhlase. „Nálezce: Devatenáctka. Míč nalezen. Nálezce: Devatenáctka. Zbývající čas: 01:44:59.“
‚Do prdele. Teď bude hledání o to snazší pro ostatní,‘ pomyslel si Max a bylo mu jasné, že minimálně jeden moc dobře věděl, kde ho hledat. Nejlepší obrana je útok, říká se. Ale Max si řekl, že prozatím bude jednodušší zdrhnout. Když bude pořád v pohybu, bude pro ně obtížnější ho najít. Kdyby našel slepý bod kamer, mohl by tam možná nějakou dobu pobýt, zatímco by ho hledali. Bylo mu ale jasné, že nejspíš moc dobře věděli, kde ho mají hledat. Pokud bylo oznámeno, že míč našel, určitě na něj namířili i kamery, aby ho mohli všichni najít. Sledovali ho na kamerách a čekali, ke komu se přiblíží nevědomky jako první? Opustit budovu nepřipadalo v úvahu - byl by ze hry venku. Setkat se s ostatními hráči taky nepřipadalo v úvahu - pokud jen ten jeden, předtím docela civilizovaně vypadající chlap, se změnil na divoké zvíře prahnoucí po výhře, co zbylí hráči? Pokud on byl předehra - jak se vybarví ostatní?
Mohl ten zatracený míč zahodit, ale terčem by byl pořád. Záleželo na tom, kdo ho drží nebo se ho dotkl? Pokud by šli do detailů, nikdy to pořadatel neupřesnil. Takže v okamžik, kdy se ho dotkl, stal se terčem, i kdyby ho skutečně neměl. Měl by ho někde schovat a ke konci druhé hodiny se pro něj vrátit? Co když by ho někdo v mezičase našel? Měl by ho zahodit?
Z myšlenek ho vyvedla šílená ženská, která se na něj vrhla, sotva zahnul za roh. Na poslední chvílí utekl jejím nehtům. Když se sklonil, cítil, jak mu zatáhla za mikinu, ale on smýkl tělem kupředu. Cítil, jak se látka natrhla, ale on jejím rukám utekl. Cenila na něj zuby jako rozzuřené psisko a oči jí svítili šílenstvím. Toužila vyhrát. Peníze byly hodně dobrá motivace. Něco za ním hulákala, když se rozběhla za ním, ale přes ohlušující tlukot srdce Max nic neslyšel. Věděl, že musí zmizet. Někam, kde nejsou kamery. Je tady vůbec takové místo?
Když se na chvíli zastavil a opřel o stěnu, aby popadl dech, cítil, jak mu hrudník hoří a bok pulzuje bolestí. Hluboké nádechy jen rozrážely ticho chodby. Blikající světla vyhasínající žárovky mu moc na klidu nepřidaly. Oči mu těkaly kolem - kamery na stropech, výlohy plné odrazů, příliš mnoho světel na chodbách a skoro žádné uvnitř obchodů. Nikde úkryt. Musel zmizet, ale kam? Potřeboval nějaké místo, kde se může na chvíli schovat a uvažovat. A pak si všiml - mezi dvěma obchody úzké dveře s nápisem Sklad. Plechové, matné, bez kamery nad nimi. Nenápadné. Snad… snad by mohly být cestou ven z tohohle honu. Nikdo nezmínil, že se prostě nemůže schovat a čekat, až hodiny odbijí poslední vteřinu. Srdce mu tlouklo v uších. Měl by to risknout?

K jeho smůle si mysleli i ostatní hráči, že bude tak uvažovat taky. Rozmýšlel se moc dlouho. Plešatý muž nebyl jediný, kdo měl na slabý článek spadeno od počátku. Sotva se pohnul, Devítka se pohnul s ním. Byl to chlap jako hora, svaly narvané do úzké mikiny, která na něm praskala téměř ve švech, když mu na prsou svítilo číslo devět, oči planoucí stejnou posedlostí jako u té šílené ženské. Vyběhl zpoza druhého rohu a svou mohutnou postavou Maxe snadno srazil k zemi. Jako šílený býk, co neuvažuje. Prudký náraz Maxovi na chvíli vyrazil dech, přirazil ho tvrdě k zemi a z úst mu skoro unikl sten od bolesti. Když sem šel, nečekal, že dostane takhle do těla.
Devítka se na něj hned vrhl těžkým tělem, chtěl ho přišpendlit k podlaze a umlátit pěstmi. Jenže Max nebyl tak obyčejný, jak vypadal na počátku. Instinkt zafungoval rychleji než myšlenky - využil hybnosti protivníka, zachytil jeho ruku a s využitím váhy jeho těla ho přehodil přes sebe. Max si všiml, že na levém spánku měl čerstvou dírku, ze které ještě před chvílí tekla krev. Ozvalo se duté žuchnutí, když ten obr dopadl zády na podlahu. Devítka na okamžik zůstal civět na strop, v šoku, cože se to sakra stalo a jak se to sakra stalo. Neměl mít nad ním navrch?
„Co to do prdele-…“ začal otupěle, ale než stačil větu dokončit, Max už se zvedal na nohy a znovu mizel chodbou. „Seš mrtvej!“ zařval za ním Devítka, hlasem plným vzteku i ponížení. Jeho hlas se nepříjemně rozezníval obchodním centrem.

Všechno pro zatracený míč? Vítěz bere vše. Co kdyby ho prostě zahodil? Nad tím Max uvažoval, když si dovolil na chvíli vydechnout, schovaný pod eskalátory. Bok ho pořád nepříjemně bolel a po nárazu i řezal při každém pohybu. Cítil stažené plíce při každém nádechu po tom nárazu od býka. Aspoň v duchu si toho obra tak překřtil. Nečekal, že se hra zvrhne tak rychle. Myslel si, že chvíli to bude tahanice, kdo z koho, ne rovnou tři útoky po sobě. Neměli by se chtít eliminovat mezi sebou? O to snazší to potom pro ně bude, aby se s nimi nemuseli setkávat znovu, až míč získají. Zapomněl, že logika v této hře vzala roha. Když měl jistotu, že se sem kamery za ním nedostanou, na chvíli se posadil. Neměl by polevovat v ostražitosti, ale když z něj adrenalin z dřívějška postupně opadával, uvědomil si, že se mu chce i spát. Bránil se spánku, ale víčka mu pomalu těžkla.
Trhnutím se probudil. Netušil, na jak dlouho byl mimo. Mikrospánek dozajista nečekal. Rychle se rozhlédl kolem sebe. Nedostal se někdo příliš blízko k němu? Když si zkontroloval kapsu, zanadával. Míč byl v tahu.
„Hledáš tohle?“ ozval se přátelský hlas, ale Maxe zamrazilo, když ho slyšel. Helen ho přivítala milým úsměvem a dobrotivým: „Nazdárek.“ zatímco si házela baseballovým míčkem a seděla na eskalátorech nad ním. Maxovi neušlo, že přes rameno má přehozený dřevěné šatní ramínko - tak aby měla skrz dřevěnou trojúhelníkovou část prostrčenou paži. Max si všiml zaschlé krve háčku a trochu ho to znepokojilo.
„Kohos‘ trefila?“ zeptal se opatrně.
Helen se zeširoka zazubila, až na něj vycenila zuby a stiskla míč mezi prsty. „Devítku. Nasral mě,“ zhodnotila chladně. Maxe nepříjemně zamrazilo, ale nic menšího od ní čekat nemohl. Nebo to bylo v rámci sebeobrany?
„Ráda kradeš?“ zeptal se přímo.
„Nekradu - přemisťuji. Spal jsi, takže jsi mi neřekl, zda je ok, když si ho vezmu. Co kdyby ti ho někdo sebral? Zachránila jsem ho,“ vysvětlila mu s úšklebkem. Max si všiml, že oproti její předešlé hravé povaze byla nyní trochu stažená. Doléhala snad na ni únava? „Chvíli potrvá, než si nějaký magor rozmyslí, zda mi ho bude chtít vzít či nikoliv. Klidně se prospi. Budu držet hlídku,“ dodala pobaveně.
„Vrať ho,“ trval na svém Max. „Našel jsem ho, takže mi právem náleží.“
„Ne,“ usmála se nevinně. „Sebrala jsem ti ho, takže je můj. Taková jsou pravidla.“
O to víc ji překvapilo, když Max vyšel ze slepého bodu kamer. Uznale hvízdla. Stáhla si ramínko a pohrávala si s ním na ukazováčku tak, že ho roztočila.
„Nechceš, abychom byli nepřátelé, Devatenáctko. Líbíš se mi. Nejraději bych ti dala obojek a pořádně utáhla vodítko,“ přiznala s úsměvem, než vstala a sklonila se k němu. „Dokud by ses neudusil,“ zašeptala šeptem. A hned poté se po něm ohnala ramínkem. Max ovšem ten výpad očekával - ani na chvíli nepolevil v ostražitosti - a jejímu výpadu uhnul na stranu. Chvíli se po něm oháněla a smála se, kdykoliv její útok zastavil rukou, dokud konečně nepřestala, spokojeně zadýchaná, vzrušená šílenstvím. Jeho reakce byly tak rychlé a dokonalé, že z něj nemohla spustit oči.
‚Nováček a takhle dobrý? Pokud přežije, bude z něj sakra dobrý hráč!‘ napadlo ji.
„Změna nálezce: Devatenáctka. Míč ukraden. Změna nálezce: Devatenáctka. Míč ukraden. Zbývající čas: 00:57:11,“ ozval se hlas v rozhlase.
„Hajzle jeden,“ ozvala se Helen se smíchem, když jí došlo, že míč už nemá ve své ruce.
„Díky za pokec, ale raději se vzdálím,“ vysvětlil Max a rychle se dal na útěk. Nečekal, že ramínko proletí vzduchem těsně kolem jeho ucha.
„Sráči!“ zaječela za ním Helen. Dala mu náskok. O to větší to bude zábava ho honit.

S ubývajícím časem se začaly rýsovat charaktery všech zúčastněných. Měli sice ještě necelou hodinu, ale zoufalství bylo hmatatelné na každém kroku. Max si byl vědom, že je zase lovenou zvěří a vůbec o tuhle pozornost nestál. Jak se zbavit míče, aby mu dali pokoj? Výhru nechtěl… ale něco ho na té hře vzrušovalo. Nutila ho myslet jinak. Ani Helen nevypadala, že by se zde vracela pro peníze. Kdyby ano, nejspíš by mu míč sebrala jinak, než jenom přemístila. Ten vysoký muž nebo Devítka spadali do škatulky „pro výhru udělám cokoliv“, ale Helen anebo ta šílená ženská tady nebyly z toho důvodu. Stejně tak dlouhou dobu neviděl toho chlapa, co sem přišel poprvé s ním. Zastavil se před kamerami, aby měl o ostatních přehled. Postřehl, že Devítka seděl na lavičce, vedle sebe měl toho svého kamarádíčka… a asi tak další tři hráče, včetně toho vysokého chlapa, a něco jim vykládal, zatímco si držel hlavu. Z jedné rány se najednou staly dvě a ta druhá byla hodně čerstvá. Napadlo ho, že to možná mohla udělat Helen. Nebo se snažil někoho skolit tak, jako to udělal s ním, a opět to nevyšlo. Ale určitě ho neposlouchali jen tak - snažil se je snad spojit do skupiny, aby nejdříve odstranili ostatní hráče a výhru si pak rozdělili? Ne, Devítka takhle neuvažoval. Každý tady byl pro výhru sám za sebe. Rozhodl se k nim přiblížit ze zvědavosti. Udržoval si zdravý odstup, ale když je našel, pronikavý hlas Devítky k němu doléhal i tak.
„Prý ses nepohodl s Helen,“ slyšel jeho kamaráda.
„Cože ta čubka řekla?“ vyjel na něj Devítka vztekle. „Ta děvka zaútočila na mě! Zasraným ramínkem kurva! Kdybych se nepohnul, vypíchla by mi voko, do prdele!“
‚Jo, to by odpovídalo,‘ pomyslel si Max sarkasticky.
„Tvrdils‘, že tě něco napadlo, tak ven s tím,“ ozval se vysoký muž v košili a Maxovi se nepříjemně stáhl žaludek nad vzpomínkou z obchodu. Tomuhle by se měl vyhnout určitě.
„Co s Devatenáctkou? Máme ho hledat?“ zeptal se jiný muž a Max ho identifikoval toho, co se předtím tak moc potil, jednoho z nováčků.
„Myslím si, že Devatenáctka se ještě rád sám ukáže. Není blázen. Ví, že nemůže běhat v kruhu věčně. Brzy mu dojdou síly,“ usoudil Devítka, na něj až moc moudře. „Pokud bude mít za prdelí Helen, určitě si zvolí to menší zlo.“
„Takže máme čekat až do konce, než mu míč prostě sebere Helen?“ zeptal se vysoký muž nechápavě. „Nebylo by lepší zaútočit přímo?“
„Už jsi to jednou zkusil a nevyšlo to. Pořád si myslíš, že je to slabý článek?“ zeptal se Devítka. „Taky jsem měl možnost okusit, co to je za chlapa. A říkám ti, že tenhle není vůbec normální. Je to sakra dobrej hráč, aniž by si to uvědomoval. Chuť přežít má v krvi a to je kurva nebezpečná vlastnost. A uvažuje. Tak snadno se nenechá napálit. Proto si tě tak snadno všiml.“
„Co s Osmnáctkou?“ zeptal se někdo jiný.
„Zbavte se jí, je neškodná,“ usoudil Devítka.
„Kdo si vezme na starost Helen?“ zeptal se jeho kamarád opatrně.
„Já kurva ne, ještě mě ta pitka zabije,“ zavrčel Devítka naštvaně. „Magor je na to dostačující.“
„Možná bychom se jí mohli vyhnout úplně,“ zauvažoval vysoký muž nahlas. „Když půjdeme po Devatenáctce všichni, Helen se nevědomky přidá. Lepší je chytat jednu kořist, než se soustředit na ostatní lovce.“
„A v tom se právě pleteš - Helen uvažuje jinak. Užívá si, když může lovit vostatní lidi jen tak pro zábavu. Hlídá si čas. O výhru jí zas tak nejde, to je jasný. Pokud ano, hledala by od začátku. Hlídala by si toho chlapa jako oko v hlavě. Ale vzhledem k tomu, že mu míč sebrala jen jednou a ten se potom zdejchl, pravděpodobně jí zdrhl. A ona ho taky hledá, tak jako my. Nebo spíš si ho hlídá, aby měla přehled, kde je a co dělá. Jak říkám - až se přiblíží posledních pár minut, určitě mu míč sebere. To je jasný,“ pokýval Devítka nad vlastními slovy. „Mohla mě tím zasraným věšákem zabít, ale neudělala to. Protože ji bavím. Udělala to tak i mnohokrát předtím. Nemá to v palici v pořádku, ale neútočí bezdůvodně. Jsem pro ni hrozba, proto mě chce zastrašit.“
„Takže bychom se měli zbavit Helen?“ zeptal se jeho kamarád.
„Jestli chceš chcípnout, do toho,“ pokynul mu Devítka poraženecky. Věděl, kdy je lepší stáhnout ocas mezi nohy a stát v řadě.
„Co je takhle nechat oba, aby se štvali navzájem? A nakonec jim sebereme míč?“ navrhl jeden z nich.
„Tohle je rozumné uvažování,“ souhlasil kamarád Devítky.
„Jo, ale ten zelenáč si dá sakra bacha, aby se Helen vyhnul. Není blbý,“ uvažoval Devítka nahlas. „A má i fyzičku na to, aby jí případně vzdoroval.“
„Takže bychom měli Devatenáctku uštvat?“ zeptal se vysoký muž.
„Jestli se s ním chceš nahánět další hodinu - prosím. Mě už kurva bolej nohy,“ zavrčel Devítka protivně. „Na to, jak je malej, je mrštná potvora. O to větší zábava to je - takový lidi se tu nachomýtnou málokdy. A o to dýl vydrží.“
Max slyšel téměř neslyšný krok blíž k němu a prudce se otočil. Byl jen o něco málo pomalejší, než Helen, která ho hbitě přitiskla na stěnu, zakryla mu ústa a on ucítil nepříjemně chladný háček na svém krku. Bylo mu hned jasné, kdo měl navrch. Proto nevzdoroval. Dívala se upřeně na něj, když mu rukou hrábla do kapsy od mikiny pro baseballový míč. Naklonila se k němu a zašeptala mu do ucha: „Díky.“
Poté se odtáhla a ženský hlas oznámil: „Změna nálezce: Sedmička. Míč ukraden. Změna nálezce: Sedmička. Míč ukraden. Zbývající čas: 00:50:41.“
Chladivý kov ho nepříjemně tlačil na krk. Maxovi bylo jasné, že jakýkoliv pohyb by byl marný, měla nad ním navrch. Špičku háku totiž mířila přímo na jeho cévy - stačilo víc přitlačit a Max nechtěl vědět, co by zasáhla - zda tepnu nebo žílu. Helen ho bedlivě sledovala. Poté pronesla: „Nejsi úplně k zahození. Fakt uvažuješ. Hodný.“
A konečně se odtáhla. Max se mohl znovu volně nadechnout. Ucítil její ruku ve vlasech - to už měla ramínko zase tak zvláštně prostrčené skrz paži, zavěšené na rameni. Max v duchu rychle spočítal, jak dlouho by jí trvalo, než by ho mohla zase sundat. Nečekaně se ohnal po míči, co měla v druhé ruce, a byl úspěšný. Odstrčil ji od sebe, sebral jí ramínko a dal se na úprk. A Helen byla chvíli v šoku. Doslova na něj zůstala civět, protože by ji ani ve snu napadlo, že by udělal něco tak šíleného. Téměř nedýchala. A poté se zeširoka usmála. Tohle bylo ono! Pro tohle vzrušení ze hry, pro tenhle strach, že se něco posere a ona může skončit mrtvá, se sem vrátila!
„Změna nálezce: Devatenáctka. Míč ukraden. Změna nálezce: Devatenáctka. Míč ukraden. Zbývající čas: 00:50:22.“
Ten povyk způsobil, že Devítka přestal mluvit a napjatě natahoval krk k obrazovce, aby viděl, kde se právě nacházejí. O to větší překvapení bylo, když poté viděl Maxe, jak prchá uličkou kolem nich. A Helen se rozběhla za ním se smíchem a výhružkou smrti.
„Ty vole,“ pronesl a prohrábl si vlasy, než se mu na tváři objevila nehezká grimasa od vzrušení. „Oni byli celou dobu tady? Kurva. To bych nečekal.“
„Co teď?“ zeptal se jeden dychtivě.
„Pokračujeme podle plánu. Ať se klidně zabijí navzájem!“ smál se Devítka. „Nebudu se míchat mezi dva cvoky!“

Max tentokrát neváhal. Sotva si všiml, že Helen je ještě za rohem, zahodil ramínko daleko od sebe, pronikl do dveří s nápisem Sklad a zabouchl je za sebou. Opřel se o ně zády a snažil se uklidnit splašeně bijící srdce a dech. A doufal, že ho Helen neviděla. Po chvíli slyšel za dveřmi zběsilý dupot, který se poté znovu vytratil. Teprve poté si dovolil zhluboka vydechnout. Nohy mu vypověděly službu, jak s sebou praštil o zem. Adrenalin ho postupně znovu opouštěl. Byl v bezpečí. Nikde se v pravidlech nepsalo, že se nesmí schovat, ne? Pohlédl na ten zatracený míč. Až poté si uvědomil, že ve Skladu není sám a vzhlédl. Zíraly na něj dva páry očí zpoza škrabošek - spolupořadatelů. Ten Japonec zachoval chladnou hlavu, ale Ind na něj civěl a vypadalo to, že během následujících pár vteřin asi začne řvát od leknutí, protože tady Max určitě neměl co dělat.