Sledoval ho, jak odjíždí autem pryč. Bylo brzy na to, aby odjížděl na ranní směnu. To Alfréd věděl až moc dobře. A moc brzo na to, aby snad chtěl jet za doktorem, že mu je špatně, aby mu něco předepsal spolu s nemocenskou. Maxe znal už dlouhá léta a byl to ten typ, co nebýval často nemocný a pokud ano, tak s nemocí chodil klidně týden do práce, aby o víkendu odpadl a jen spal celý den a „zázračně“ se vyléčil zase v pondělí na čtyřiadvacítku. Max obelhával systém a obelhával sebe a Alfréd mu to nejednou vyčítal. Sólista a workaholik, to byly nálepky, které Max oprávněně získal od svých kolegů. A Alfréd se nedivil, proč. Přesto při pohledu na hodinky se jen zamračil. Ne proto, že by ho vzbudil - vzbudil se sám, protože mu chybělo jeho teplo. Vzbudil se ve chvíli, když už opouštěl dům. V naprosté tichosti, aby ho nevzbudil, se vykradl pryč. A Alfréd měl neblahé tušení, že věděl, kam má namířeno, i když mu předtím výslovně řekl, že si to nepřeje, že je to nebezpečí a že je to pitomost. Copak Max neposlouchal? Nedal dostatečně najevo svoje obavy? Myšlenky se Alfrédovi honily hlavou, když zpoza závěsu sledoval, jak Max rozsvítil světla svého auta a posléze odjel pryč.
„Blázne,“ řekl si Alfréd pro sebe a měl neblahé tušení, že tohle bude ještě dlouhá noc.
Věděl, že sám neusne, dokud nebude mít jistotu, že se jeho prcek zase vrátí domů. A to ho děsilo. Měl sice odpolední směnu, ale chtěl se vyspat. A strávit tak drahocenné hodiny spánku po boku Maxe, ne je probdít v očekávání, kdy se vrátí. Další věc věděl s jistotou - hněv, který v něm bublal, protože jeho starosti Max úplně odignoroval, mu poté ukáže. V podstatě se vysmíval jeho obavám a vesele se sám vrhal do nebezpečí. Znal Maxe dlouhou dobu a dokázal si vytvořit vzorec, podle kterého Max uvažoval už dávno. Ale tohle bylo přece do očí bijící, že to smrdí podvodem, nebezpečím… a možná i smrtí.
Aby zaměstnal mysl i jinak, než čistým hněvem, rozhodl se vyhledat si něco o The Sidings. Něco, co by ho mohlo navést, kam měl Max tentokrát namířeno. Nějakou spojitost s tímhle místem a tím, kam měl Max namířeno. Frustrace se dostavila okamžitě. Odložil mobil a rozhodl se být v očích Maxe nezodpovědný, když vytáhl jeho pracovní notebook a jednoduše se mu dostal do účtu. Heslo měl naštěstí pořád stejné, ještě si ho nezměnil. Pravdou bylo, že Max věděl, že se mu Alfréd občas dívá do počítače, když spí, proto si heslo pravidelně měnil. Tentokrát ho nechal ještě při starém znění, takže Alfréd měl nyní volný přístup k informacím, které prozatím sesbíral.
Svědomí ho zahlodalo, proto si povzdychl, popadl mobil, najel na aplikaci banky a Maxovi převedl 100 liber. Dohoda zněla jasně, když na to přišel poprvé: „Nehrabej se mi ve věcech, nebo mi zaplať pokutu 100 liber.“ Malá částka za proniknutí do jeho soukromých věcí. V rámci GDPR by to byly neskutečné tahanice a vůbec nechtěl uvažovat nad tím, co by se stalo, kdyby to Max dotáhl před soud nebo jenom do práce před svou vedoucí - že se mu civilista naboural do počítače. Ano, civilista, protože tím Alfréd nyní byl a vždycky bude. Protože se rozhodl jít cestou zločinu, možnost nosit uniformu mu byla nadobro odebrána. I když si změnil jméno, i když byl nyní jiný člověk… policistou už být nemohl. Tak pravil zákon a on ho musel respektovat.
Záměrně se vyhnul složce, která nesla název Práce. Max nebyl tak hloupý, jako většina uživatelů počítačů, aby si očividné věci pojmenoval tak očividně. A protože to byla nepřímá hra na kočku a na myš, neustále složky s prací přesouval z jedné složky do druhé. Trochu tím Alfréda štval, protože než se konečně dostal tam, kam potřeboval, ztratil přibližně hodinu času. Alfréd byl ovšem trpělivý a jednotlivé složky rozliklal a hledal v nich to, co potřeboval. Věděl také, že to nebylo jenom pro něj. Kdyby mu někdo náhodou hacknul počítač, musel by si projít úplně tou stejnou frustrací jako Alfréd nyní.
Max byl velmi vynalézavý a Alfréd mu za to nejednou vysmekl poklonu - nedůvěřoval moderní technice. Proto veškeré ZIP soubory zahesloval, a pokud se Alfrédovi podařilo dostat se k nim, dostal se jen do další složky, která byla zamčená pomocí BitLockeru. Alfréd v duchu zuřil, ale neztrácel víru. Tímhle si musel projít pokaždé, když se mu chtěl hrabat v počítači. Nejenže zaplatil pokutu, musel zaplatit i vlastním klidem. Ale Alfréd byl ochotný tu cenu zaplatit. Zpočátku byl samozřejmě neúspěšný, protože teprve hledal to správné jádro jeho složek. Uvažoval přitom nad tím, že Maxovi nikdy neměli v práci dát tu přednášku o tom, jak si zabezpečit své věci - vzal to doslova a na každou prkotinu si vytvořil zámek. Zámek před Alfrédem. A nejen před ním. A on to věděl.
Když konečně po neúprosně dlouhé době okolo 3:15 našel to, co potřeboval, promnul si oči a protáhl paže. Trvalo mu to dlouhé hodiny a opět si potvrdil, že Max si v tomhle případě nehodlá hrát jen tak s někým. Zasraný sólista a workaholik. Přesto se Alfréd usmíval, protože i když mu to chvíli trvalo, zase ho doběhl a dostal se tam, kam potřeboval.
„Promiň, ale tohle je pro tvé dobro,“ řekl si pro sebe, jakoby ho Max mohl slyšet a konečně otevřel složku.
Zadejte heslo.
Iritace se vrátil a Alfrédovi škublo ve tváři. „Malej zmetku,“ ulevil si pro sebe a zadal heslo. Samozřejmě, že nesprávné. To bylo to, co ho nejvíce zdržovalo. Kdyby ta hesla znal, hned by se dostal tam, kam potřeboval. Ale Max byl opravdu vynalézavý, až to občas bolelo i Alfrédův mozek. „Nesnáším tě,“ pronesl si pro sebe, ale nepřestával se soustředit, když psal jedno heslo za druhým. Než se dostal do složky, uplynulo dalších třicet minut, kdy neustále cvakal jedno heslo za druhým.
Alfréd doufal, že tentokrát, když na něj vyskočily fotky, videa a textové soubory s poznámkami, že už nebude muset zadávat žádné další heslo. Úlevně vydechl, když se mu obrázek otevřel sám a nepožadoval heslo. Když se obrázek konečně načetl, měl chuť se rozesmát. Ticho místnosti přerušilo jen jeho úlevné vydechnutí. Párkrát praštil hlavou do zdi za sebou pro uklidnění a radost, že tohle peklo už skončilo, a zase se začal soustředit na to, co hledal.
Bylo toho prachbídně málo a i to už Alfrédovi taky smrdělo. Zkontroloval jednotlivé záznamy, které měl Max uložené. Hned ho trkla změna času dole v rohu. Zaujalo ho také video s mužem v masce, který následně hned poté zmizel. Otevřel si poznámky, které si Max k tomu všemu udělal, a postupně přikyvoval, že došel ke stejnému nebo podobnému závěru. Jen z pár chatrných důkazů - a těch bylo setsakra málo. Nikdo nikoho od té doby nepohřešoval, nikdo si na nic nestěžoval, nikomu nic nechybělo. The Sidings po opuštění po hře vypadalo naprosto v pořádku.
Promnul si kořen nosu, jak ho od počítače bolely oči. Ale nyní chápal tu Maxovu posedlost po důkazech. Dostal se do slepého bodu a věřil, že když se zúčastní hry znovu, něco určitě získá, něco, co bude mít nějakou spojitost s The Sidings. A protože věděl, že Max je lovecký pes, když mu někdo zamává před nosem s očividným důkazem, uštve se, dokud ho nepolapí pro sebe.
Pustil si znovu video s mizejícím Japoncem v masce. Jediný důkaz, že se nejspíš skutečně něco stalo. I Maxův popis by na tohohle chlapíka odpovídal. Zmínil ovšem dva maníky, co to zařizovali, a jednoho, co tomu všemu velel. Nikdo další se ovšem na záznamech už neukázal. Ale vědomí, že má důkaz o existenci jednoho, potvrzovalo myšlenku, že jich určitě bylo víc. A že měli posily i mezi zaměstnanci The Sidings. Tohle by nedokázali spíchnout jenom ve třech lidech, i když to tak působilo.
To staré policejní nutkání hrabat se v tom dál ho pomalu pohlcovalo. Chtěl vědět víc. Ne, potřeboval vědět víc.
V hlavě měl plno otázek. Chtěl, aby ho do toho Max víc zasvětil. Samozřejmě, že mu hned poté řekne, aby ten případ prostě pustil, aby ho nechal na někom jiném. A pokud od toho policie dá ruce pryč, ať tak taky učiní. Pokud jeho šéfová usoudila, že se tím nemá zabývat, měl by poslechnout rozkaz… Zahlodala v něm ovšem myšlenka, zda o tom Elisa náhodou neví něco víc… a jenom Pořadatele brání, protože v tom nakonec jedou všichni. Zkousl si kloub ukazováčku a přimhouřil oči. Nebo se jedná o jejich starý spor, že jim manželství nevyšlo, a prostě si užívá, když může Maxe terorizovat? Ušklíbl se nad tou myšlenkou. Z neznámého důvodu si myslel, že to by sedělo.
Věděl ovšem, že dál se nepohne. Ne, dokud se Max nevrátí.
Úšklebek mu povadl, když ho napadla děsivá myšlenka.
A co když se nevrátí?

Chiltern Hills, Buckinghamshire
Max polkl na sucho. Od počátku měl vědět, že hra by neskončila jen tak snadno. Ve chvíli, kdy získá vlajku - co udělají ti tři? Proč by tady byl lovec s nimi? Zradili ostatní? Proto tady byl Osmička sám? Proto se choval tak divně? Od počátku věděl, že ho musí zradit?
„Vezmi vlajku,“ přerušil ho hlas Helen, která se na něj ušklíbla. „Vezmi ji. Pak začne ta prdel.“
‚Takže pravá hra začne ve chvíli, kdy někdo vezme vlajku,‘ došlo Maxovi. „Proč ji nevezmeš ty?“ zeptal se místo toho. Jen si chtěl potvrdit vlastní úsudek.
„Jak by mohla?“ zeptala se Čtyřka ledabyle a vyfoukla kouř nosem. „Lovci jen těžko budou brát vlajku.“
‚Osmička se choval divně už ve chvíli, kdy si bral svůj lístek,‘ uvědomil si Max. ‚Možná proto chtěl odstoupit tak rychle…‘ Musel získat víc informací, aby věděl, s kým má tu čest. Zeptal se přímo: „Co když ji nevezmu?“
„Pak čas vyprší,“ smála se Čtyřka. „A my vyhrajeme.“
‚My?‘ nechápal chvíli Max a pak mu to došlo. „Vy jste lovci,“ řekl očividný fakt.
„Bingo,“ zazubila se Helen.
„Falešné kořisti - skrytí lovci, abys byl přesný,“ ozval se Rahul.
„To byl ten skrytý element,“ dovtípil se Max.
„Bravo,“ zatleskala mu Čtyřka sarkasticky.
„Proč jste tedy útočili na lovce?“ pohlédl přímo na Helen.
Ta se zazubila. „Aby to vypadalo vopravdicky, ne? A zároveň jsme potřebovali získat informace, co to kurva je, chápeš?“
„Co se stane, když vezmu vlajku?“ zeptal se Max, ale měl neblahé tušení, že ví, co bude následovat.
„Spustí se čas deset minut. Během té doby ti ji musíme ukrást. Pokud ne, vyhrávají Kořisti,“ vysvětlil Rahul.
„O tom v pravidlech nic nebylo,“ připomněl mu Max ihned.
„Pravidla se změnila, smiř se s tím,“ pokrčila Čtyřka rameny.
Maxovi tepalo v hlavě, jak uvažoval. Přímo slyšel odpočet ve své hlavě. Přesto se musel zeptat: „Kde je Devítka?“
Osmička po celou dobu neřekl ani slovo a jen hleděl do země.
„Kde je Devítka?“ zeptal se Max znovu. Neměl přece pro ně Osmička plán? Proto se on sám chtěl dostat k vlajce? Nikdy ji nechtěl získat, jen se potřeboval přemístit. Proto využil svého parťáka - ale kde ho nechal? Maxe zamrazilo, když viděl ten bezstarostný úsměv, který se usídlil na tváři Osmičky, když k němu konečně vzhlédl.
„Nevím,“ řekl vesele, „v půli cesty jsem ho někde ztratil.“
Od počátku Max věděl, že ta hra nebude tak jednoduchá, jak ji Pořadatel podával. Postřehl, že Rahul vytáhl stejný časovač, jako měl v kapse. Nastavil časovač na deset minut a pohlédl na něj, vyčkával. Tlačili ho na jedno jediné možné rozhodnutí, aniž by řekli jediné slovo.
„Vem si ji,“ usmál se Osmička a byl to děsivý úsměv. „Pobavíme se, Devatenáctko.“
Konec hry nebyl při získání vlajky. A Pořadatel se tímhle pojistil, že i kdyby vlajku získali během prvních pár minut, hned jim dá pod nohy další klacky. Ne - ta hra nikdy neměla skončit rychle. Lovec se jako první zaměřil na Osmičku. Pak se Max přemístil na parkoviště - došlo v mezičase ke střetu ostatních Skrytých lovců, aby si předali mezi sebou informace, jak postupovat? Jak své Kořisti oblbnou?
Uvědomil si, že svírá tyčku od vlajky, když přišel k sobě.
„Moudré rozhodnutí,“ slyšel Helenin hlas a koutkem oka pohlédl k ní. Měla na tváři stejně šílený úsměv jako předtím v The Sidings. „Zdrhej, Kořisti,“ vyzvala ho vesele.

Další nečekaný element, který ve hře nikdo nečekal, byl dron letící prudce k zemi. Vrazil do země mezi Lovce a Maxe. Byl to ten typ nečekaného, který by nikoho nenapadl. A právě toho Max využil. Popadl vlajku, vší silou škubl, aby ji vytáhl, a dal se na útěk. Koutkem oka postřehl i stejně rychlý útěk od Amy. Jak dokázala dostat dron k nim a srazila ho přímo na tohle místo? Všiml si, že cestou něco zahodila - joystick?
„Neptej se! Za tohle bych měla padáka!“ vysvětlila krátce, zadýchaně, když ji doběhl. „Drahá sranda, jen co je pravda!“
Popadla ho za loket a stáhla stranou, aby utíkali stejným směrem.

K jejich překvapení, Japonec nebyl nikde k nalezení, když se dostali na volné prostranství. Duncan upoutal jejich pozornost zpoza křoví, kam se také přemístili, když měli jistotu, že je nikdo neviděl. Max pohotově složil tyčku a vlajku sroloval, aby se mohl bezpečně také ukrýt.
„Ty bláho!“ vydechl Duncan natěšeně a krátce se zasmál. „Tys‘ to dokázal!“
„Jo, kéž by tím trable končili,“ usoudil Max zadýchaně.
„Jak jste ho setřásli?“ ptala se Amy.
„Nijak, sám začal zdrhat, tak jsme ho museli trochu zdržet,“ vysvětlil Lucas pohotově. „Trochu jsem to schytal,“ poukázal na čerstvý monokl na levé straně. „Ale s tím se dá žít. Spíš mě zaráží, že ještě nebyl oznámený konec hry?“
Duncan a Lucas pohlédli tázavě na ty dva.
„Tím ta hra ještě nekončí,“ zkazil jim Max radost.
„Devítka je mimo hru, někteří hráči jsou taky Lovci. Teď mají deset minut na to, aby od nás vlajku sebrali nazpátek,“ vysvětlila stroze. „Nerozumím tomu. Nic takového neříkal, když vysvětloval pravidla.“
„Takže ještě nekončíme?“ zeptal se Duncan, trochu polekaně. Lucas začal něco rychle drmolit ve španělštině a bylo jasné, že je nervóznější, než kdy předtím.
„Klid,“ oslovil je Max. „Můžeme využít taktiku, kdy vlajku schováme a necháme se chytit. Takhle ji nezískají, i když se dostanou k nám. Budou ji muset hledat sami a my se nebudeme s nimi muset nahánět.“
„A ty si myslíš, že Helen to nechá jen tak? Ta bude jak prašivej pes, co chytil stopu,“ připomněla mu Amy. „A upřímně? Už jsem vyřízená. Ještě chvíli tu pobíhat, tak určitě nevstanu v čas do práce,“ postěžovala si a promnula si lýtka.
„Co teda navrhuješ?“ zeptal se Max přímo.
„Pokud jim vlajku vydáme, hru ukončíme. Stejně tak, když nám ji vezmou, bien?“ zeptal se Lucas se španělským přízvukem. „Pak bude jednodušší jim ji prostě vrátit.“
„Jo a pak vytáhnou zase jinou logiku,“ chytila se Amy za spánky. „Sakra, zrovna proti Čtyřce jsem hrát nechtěla.“
„Mají na to deset minut,“ připomněl jim Max. „Nemůžeme se nahánět věčně.“
„Spíš by mě zajímalo, kam zmizel Devítka? Chlapa jako jeho jen tak nepřehlídneš,“ uvažoval Duncan vystrašeně.
„Nemáme čas ho hledat,“ upozornila ho Amy.
„Pochybuji, že by ho Osmička jen tak vyřídil. Na to se znají až moc dobře,“ uvažoval Max nahlas.
„A jen tak ho nesejmeš. To víš sám nejlépe,“ připomněl mu Lucas opatrně.
„Co teda?“ zeptal se Duncan nedočkavě. „Věčně se schovávat nemůžeme.“
„Hrací plocha je dostatečně velká,“ pokračoval Max ve svých myšlenkách nahlas.
„Maxi?“ nechápala Amy.
„Vlajku můžeme nechat tady. Můžeme ji zakopat, ale chovat se, že ji máme všichni zároveň. Takhle nebudou stíhat jen jednoho. A dokud nebudou mít jistotu, že ji ten dotyčný nemá, nemůžou pronásledovat toho druhého. Předpokládám, že si nás vzájemně rozdělí. Jelikož se jedná o zkušenější hráče, než jsme my - dává to logiku. Nebudou nás nahánět všechny najednou do nekonečna, o to jim ani nejde. Musíme je přimět, aby si nás rozdělili podle toho, jak chceme my - a jak to potřebujeme.“
„Potřebujeme?“ zopakoval Lucas nechápavě.
„Nejde o to jim vlajku vydat - ale dostat je od sebe. Pokud nás chytí a budou mít mezi sebou velké rozestupy, nebudou si moci dát signál, že ten dotyčný z nás nemá vlajku. Budou si myslet, že když jednoho z nás chytí, mají vyhráno.“
„Co teda navrhuješ?“
„Amy, zvládneš Čtyřku?“ zeptal se Max přímo.
„Do prdele,“ ulevila si, ale na tváři se jí objevil úšklebek. „Čekala jsem to. Ale netuším. Předpokládám, že po celou dobu čekala u vlajky a nepobíhala kolem jako my ostatní. Takže se vůbec neunavila. To by odpovídalo jejímu stylu uvažování.“
„Všichni jsme unavení,“ připomněl jí Max a setřel si z tváře kapky. Uvažoval - kdo si vezme toho Japonce? Nejlepší výdrž z nich by měl mít on… a Japonec toho taky už mnoho naběhal. Nemůžou se nahánět věčně. Pak tady ovšem byla Helen, která měla energie za tři další lidi. A o kondičce Osmičky moc nevěděl - předtím se skoro vůbec neprojevoval.
„Vezmu si Sedmičku,“ ozval se náhle Duncan.
„A já toho Japončíka,“ přidal se Lucas.
Max na ně zmateně zamrkal.
„Sebral jsi pro nás vlajku a nepochybuji, že předtím tě naháněli ostatní víc než dost. Amy toho taky provedla hodně. Je to to nejmenší, co můžeme nabídnout. Nejspíš nás hned chytí, ale… takhle je zdržíme,“ vysvětlil Duncan a Lucas souhlasně přikývl.
„Je to riskantní,“ nesouhlasila Amy. „Sakra, proč zrovna tihle čtyři?“
„Dobře,“ vydechl Max unaveně. „Postarám se o Osmičku. Amy, ty odveď pozornost Čtyřky. Znáš ji z nás nejlépe, takže je velká pravděpodobnost, že půjde po tobě. Duncane, ty máš na starost Helen. Pokud by byla příliš agresivní, ihned se vzdej. Čistě teoreticky by ti měla dát hned pokoj, rozumíš? Lucasi, hodně štěstí s Jedničkou. Pokud byste už neměli sílu na útěk, vzdejte se, rozumíte mi? I já to hodlám udělat, pokud to nebudu zvládat. Nejsem tu proto, abych se úplně odrovnal.“
Ostatní souhlasně přikývli.
„Samozřejmostí je udržet v tajnosti lokaci vlajky,“ dodala Amy a všechny tři si prohlédla.
Společně poté odhrabali hlínu a vlajku položili na dno.
„Jedině tak můžeme vyhrát, i když se hra protáhne na celou tu dobu,“ dodal Lucas, aby si ujasnili, proč to dělají.
„Nejde o výhru, ale o to vystřelit si z lovců,“ usmál se Duncan.
„Můžou nás chytit hned, ale nenajdou vlajku. Nenajdou ji ani po vypršení limitu. Jen my víme, kde je. Když si nás rozdělí, mají možná tak šanci 10%, že jeden z nich bude mít čas ji hledat,“ souhlasil Max, když na vlajku shrnuli hlínu.
„Tím pádem jsme oficiálně i vítězové,“ ušklíbla se Amy. „Chytré.“
„Co když si nás rozdělí jinak?“ namítl Lucas náhle.
Max zakroutil hlavou. „Pokud jsme ke stejnému rozdělení dospěli i my, nejspíš si nás rozdělí obdobně. Pokud ten Japonec uvažuje tak, jak si myslím, že uvažuje, jejich rozdělení se bude shodovat s tím naším.“
„Co když nás rozdělí Osmička?“ namítla Amy.
„I ten se rozhodne stejně,“ ujistil ji Max a špinavé ruce utřel si mikiny. „Ostatní budou mít taky své preference, takže by se nikdy neshodli. Musí dojít ke stejnému logickému úsudku, jako my čtyři. Musí spolupracovat, jinak to bude ještě větší chaos.“
„Děsíš mě,“ svěřila se Amy a usmála se. „Jsem sakra ráda, že nejsi Lovec. To bych měla teprve nahnáno.“
„Jen to chci ukončit, co nejdřív. A bezbolestně. Takhle si zajistíme, že se nikomu nic nestane,“ vysvětlil Max. A doufal, že má pravdu.

„Už mají jen dva drony,“ připomněla jim Amy, když se chystali začít se svými úprky. „Mnohem menší možnost nás najít ze vzduchu. Když na to půjdeme chytře, nenajdou nás vůbec a my vyhrajeme i bez boje.“
„Nejdřív pomalu, potom běh,“ zopakoval si Duncan pro sebe.
„Neutíkejte, dokud nebudete mít jistotu, že Lovec jde skutečně po vás. Zbytečně se tak unavíte dopředu,“ ujasnil Max.
„A v případě nutnosti se nechat chytit,“ dokončil Lucas a pokýval hlavou.
V dálce se objevil blesk a hlasitě zahřmělo. Počasí se zhoršovalo. Max zkontroloval čas, který jim zbýval. Pět minut. Už jen pět minut a mohou skončit. A on bude mít dostatek důkazů, aby se mohl pohnout. Časovač předal zpátky Amy.
„Půjdu jako první. Pokud bude vzduch čistý, běžte hned za mnou,“ řekl jim Max.
Ti tři souhlasně přikývli. Počítali také s možností, že je najdou rychle a počkají si, až se budou chtít přemístit na otevřené prostranství. To by odpovídalo strategii Osmičky. Pokud má zkušenosti z vojenského výcviku, bylo by to logické. Proto Max navrhl, že půjde jako první. A sotva se Max vydral z křoví, zarazil se.
Ohlédl se a na vyvýšeném kopci nedaleko křoví stál zrovna Osmička. Dle mokrého oděvu a strnulého těla Max poznal, že tam stál dlouhou dobu. Ale slyšet je nemohl. Hluk deště mu v tom bránil a křoví jejich hlasy dozajista pohltilo.
Přesto se mu ani trochu nelíbilo, že jeho myšlení odhadl naprosto přesně. A taky fakt, že půjde po něm rovnou.
„Zdravíčko, Devatenáctko. Zase se setkáváme,“ usmál se Osmička chladně. „Chyběl jsi v mém plánu.“
„Kdyby ne, skončil bych jako Devítka?“ zeptal se Max přímo.
„Kdo ví,“ odpověděl mu Osmička sebevědomě a vydal se po kopci pomalu dolů za ním. Max si všiml jeho nejistých kroků. Boty měl mokré a tráva byla kluzká. „Teď bych poprosil tu vlajku, ať to máme za sebou,“ vyzval ho Osmička mile. „Nebudu se opakovat.“
Max na jeho výzvu nereagoval a pomalu před ním začal couvat. Aby ho měl sám pod dozorem a přitom případně zkontroloval, kde jsou ostatní Lovci. Osmička se posmutněle usmál.
„Neulehčuješ si to,“ řekl mu narovinu. Jakožto doktor, i když ve výslužbě, neměl v úmyslu Maxovi ublížit. Ale nemohl zaručit, že i zbylí Lovci budou stejných myšlenek, jako on. „Tu vlajku, prosím.“
„Opakuješ se,“ připomněl mu Max sarkasticky. Trochu si v duchu vynadal, že mu to uteklo, aniž by to chtěl říct. Všiml si, že Osmičkovi škublo ve tváři. Ano, taky toho měl dost a chtěl to ukončit. Čvachtající boty ho štvaly ze všeho nejvíc. Ale Max si nemohl pomoct - nechtěl mu to ulehčit. Ne poté, co vlajku pracně přemístil až sem. Opět pohlédl na prostranství kolem, ale zbylé Lovce neviděl.
Měl pět minut - to už nebude dlouhá doba. A když ho zabaví i jenom takto, hra skončí.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se Osmička náhle a zastavil se. „Vím, že s tebou byla i Desítka. Je někde tady poblíž, že jo? Pochybuji, že byste se rozdělili a riskovali, že vás jednoho po druhém najdeme.“
‚Takže je sám,‘ pomyslel si Max a měl nyní jistotu, že ostatní Lovci jsou daleko. Pokud je tady jenom on, můžou to ukončit v zásadě čekání, až čas vyprší. V Maxovi hrklo, když se Osmička otočil na křoví, ze kterého Max vylezl. Rychle uvažoval - má ho zneškodnit nebo začít utíkat? Když najde ostatní, dojde mu, že vlajku schovali?
Nohou o něco zavadil a rychle se otočil. Nikdo za ním nestál. O to větší překvapení bylo, když se tráva trochu pohnula a zpod ní vykoukl Devítka, co mu prstem ukazoval, aby byl z ticha. Max netušil, že má co dělat se dvěma vojáky ve výslužbě, kteří byli sakra vynalézaví. A Osmička o svém parťákovi nejspíš sám do poslední chvíle nevěděl. Protože když se na něj Devítka vyřítil, aby ho odvlekl od křoví a zpacifikoval, vypadal velmi překvapeně.
„Co tady děláš?“ vydal ze sebe Osmička nechápavě po chvíli.
„Jak jako zůstaň ležet a nehýbej se, kurva! Mám se posrat nudou?“ řval na něj Devítka, když ze sebe shodil provizorní trávu, aby se zbavil své kamufláže. „Myslíš si, že tě nechám vyhrát, ty bačkoro! Leda hovno! Buď vyhrajem‘ voba nebo tě seru!“

Osmička vypadal nad míru spokojeně, když byl ‚dopaden‘. Pohodlně se usadil do trávy a s úsměvem čekal, až to vše skončí. Očividně neměl nikdy v plánu být moc nápomocný lovcům, proto se ke kořisti vydal přímo a sám. A nyní, když byl „vyřazen“, tak si to užíval. I přesto, že na něj Devítka nadával, prskal a řval, pořád se usmíval. Protože v tom sajrajtu už nemusel pobíhat. A nikdo nemůže říct, že se nesnažil. Jeho plán skončil přesně tak, jak si naplánoval, aniž by o tom někomu řekl.
„Přestaň se furt usmívat, kurva!“ zatřásl s ním Devítka. „Pořád jsi mi neodpověděl, proč jsem měl čekat celou hru na zemi!“
„Bylo to v rámci tvého bezpečí,“ vysvětlil Osmička. „Jakožto lovec bych tě musel zpacifikovat; takhle to bylo nejjednodušší.“
„Naser si, hajzle.“
„Není zač,“ Osmička pokrčil rameny.
„Nešels‘ po vlajce, ale po místě, kde se Devítka vyskytoval,“ shrnula Amy nakonec.
„Přesně tak,“ zavrkal Osmička vesele a vypadal opravdu rád, že to všechno pro něj už skončilo.

„Dvě minuty,“ konstatovala Amy. „Jaká je pravděpodobnost, že to vzdali?“
„Docela velká,“ ozval se Duncan.
„I dvě minuty je spousta času. Buďte v pozoru,“ připomněl jim Max obezřetně. Ale vědomí, že už se jedná jen tak krátký čas bylo velmi příjemné. I kdyby se tu najednou objevili, už nic nezmůžou. I kdyby měli plán.
Vítězství bylo jejich.

Amy s unaveným úsměvem sledovala odpočet na obrazovce před sebou. Zbývala poslední minuta a vteřiny neúprosně rychle utíkaly. Možná to Lovci sami vzdali. Ta jistota, že za pár vteřin bude po všem, byla povznášející. Všechny naplňovala jistota, že už se nic nestane, že vyhráli. Čas hrál v jejich prospěch. A protože nikde široko daleko nebyl nikdo, kdo by je mohl ohrozit, užívali si ten pocit blížícího se vítězství společně.
00:00:00.
Když ta čísla zablikala na časovači, ozvalo se i hlasité pípání na upozornění pro Lovce, že prohráli. A jednotný, úlevný výdech Kořisti, co vyhrála.

„Gratuluji, Kořisti, co vyhrála. Čest poraženým Lovcům a Chyceným,“ usmíval se Pořadatel na obrazovce notebooku, když se všichni sešli u parkoviště. Bylo patrné, že Lovci porážku nesou těžko. Však aby ne - prohráli hráči s číslem Jedna, Čtyři, Sedm a Osm - a prohráli proti nižším číslům. Devatenáctka se jen vesele smála v teple velkého auta, protože byla jako jediná vyřazená ihned a musela čekat na konec hry, jako všichni ostatní. Maxovi neušlo, že nemá boty. Vedle auta pochodoval taky Jedenáctka a vztekle kopal s plechovkou od Coca-Coly tam a zpátky. Dle výrazného fleku na zádech Max usuzoval, že ho Lovci dopadli někdy ke konci hry. Nasraný obr v této chvíli cítil takovou potupu, jako předtím, kdy mu Max unikl v The Sidings. Být vzteklý pes, nejspíš by mu tekly sliny po hubě a vrčel a štěkal by na vše, co by se pohnulo. Maxe napadlo, zda je manažer a přišel tady vypustit páru a nervy a přitom se mu to nepovedlo. „V dnešní hře, jak jste si všimli, jste nehráli o peněžitou částku,“ pokračoval Pořadatel a tím Maxe upoutal. „Hráli jste o možnost vylepšit si své skóre nebo si ho naopak zhoršit.“
„Jdi do hajzlu!“ zakřičela Helen a hodila po něm prázdnou plechovku od Spriteu, která se válela před ní na parkovišti. Pořadatel na obrazovce se jen vlídně usmíval. „Nic takovýho jsi na začátku neřekl, ty demente! Tak co to teď vytahuješ?“
„Kdybych Vám to řekl hned, snažili byste se příliš. Takhle riskovali jenom Kořisti a vyplatilo se jim to.“
„Naser si, ty chcípáku!“
„První místo zůstává nezměněné. Spolupořadatelovo stanoviště se nemění - čistě z principu, že není oficiální hráč,“ vysvětlil Pořadatel a hned schytal hromadu nadávek ze strany Helen a Devítky. Osmička zarytě mlčel a díval se do prázdna před sebou. Japonec nic neřekl, jen si nadále sušil mokré vlasy ručníkem. Maxovi neušlo, že ho celé tohle oznamování nijak nevzrušovalo - od počátku věděl, že jeho se to netýká? Max také postřehl, že Pořadatel čekal, až nastane zase ticho. „Čísla se mohou měnit v závislosti na těch, která jsou zde přítomná. Můžete nesouhlasit, jak chcete.“
„Ty sráči! Jak měnit?“ ječela Helen naštvaně, až ji Japonec musel chytit za loket, aby snad nešla rozbít notebook, co držel jeho kolega v rukách.
„Oficiálně,“ pokračoval Pořadatel klidným hlasem a Helen úplně ignoroval, „vám čísla zůstávají stejné, abychom v tom neměli zmatky. Jen se postupně dostanete do nebo z dané skupiny. Jsou celkem tři skupiny podle nebezpečnosti. Toto číslo nebezpečnosti se může změnit v každé hře, takže si svou reputaci můžete zase napravit.“
Maxovi neušlo, že na tohle zvedli hlavu Devítka, Osmička a právě Jedenáctka. Osmnáctka si začala nervózně kousat nehty.
„První stupeň - extrémně nebezpeční, ale to Vám nemusím říkat - každý svým způsobem: Sedmička, Osmička a Devítka. Druhý stupeň - takzvaná střední hrozba, protože se moc neukázali nebo se jen letmo podíleli na zábavné, brutální hře: Čtyřka, Desítka a Devatenáctka. A třetí stupeň - neškodní,“ řekl a to slovo si přímo vychutnal. Věděl, že tím dozajista nasere ty, kterých se to týkalo, proto se samolibě ušklíbl, než pokračoval: „Jedenáctka, Třináctka, Osmnáctka a Dvacítka. Podílejte se na hře příště o něco víc a budete mít lepší pozici. I výhody s ní spojené. Nechte si projít hlavou, co jste se během této hry naučili. Dozajista vám to pomůže v příští hře, kde se bude opět hrát o peníze. Mějte na paměti, že i tyto vedlejší hry bez odměny mohou zlepšit vaše stanovisko. Příště můžete začít dřív nebo taky s větším zpožděním.“
„Střední hrozba? Upad‘ ’si, když ‘si vstával z hajzlu?“ zeptala se Čtyřka naštvaně.
„Měla jsi být aktivnější, Čtyřko. Dnes večer jsi jen přihlížela hře. Začínám pochybovat, zda si dokážeš udržet svou pozici, když máš takovou konkurenci,“ usmál se Pořadatel mile.
Čtyřka naštvaně zkousla cigaretu v puse a vypadala velmi nasraně.
Max na jeho nové rozdělení nereagoval. Dobíhala ho únava v nohou. Když konečně našel trochu klidu, soustředil se jen na zpomalení dechu a zklidnění mysli. Aby se toho adrenalinu zbavil co nejdřív. Podstatné pro něj bylo, že nahrávání měl pořád puštěné a nyní měl i důkazy okolo, že není blázen, že se něco skutečně děje. Na nic jiného nemyslel. Nějaké Pořadatelovo rozdělení ho nezajímalo - už stejně hrát nebude.
Tohle všechno by mělo stačit, aby celý systém her mohl poslat hluboko pod zem a mrtví z The Sidings by našli své vrahy.
Nepříjemně se otřásl zimou. Mikinu měl celou promočenou, a i když nyní seděl v kufru auta vedle Osmnáctky, okolní chlad byl pořád všudypřítomný. Postřehl jen, že Helen, Čtyřka a Devítka se hádají, Osmička zarytě mlčí a choulí se do deky opřený o auto Desítky. Ne, Amyino auto. Duncan a Lucas něco mluvili mezi sebou a smáli se.
„Hra skončila,“ připomněl jim najednou Japonec, v ruce joystick a hýbal s páčkou na strany. Zanedlouho k nim doletěl první dron a přistál vedle něj. „Více k tomu nedostanete, takže vypadněte,“ dodal chladně.
Maxovi neušlo, že vypadal naštvaně. Všiml si i Amyina zkoumavého pohledu, když si hrál s druhým joystickem a dostával k sobě i druhý dron.
„Doufám, že nebudu mít žádný postih, že jsem jeden zničila?“ zeptala se Amy opatrně.
Japonec si otráveně povzdychl a Max si uvědomil, že možná i on je jenom člověk a ne stroj. „Ne, s tím jsme počítali. Bylo to ale takhle jednodušší udržet vás v hracím poli,“ řekl stroze, zatímco nechal dron pomalu doletět až k jeho nohám vedle toho druhého.
„Jsi docela šikovnej,“ pochválila ho Amy. „Jak dlouho s tím pracuješ?“
„Dneska poprvé a doufám, že taky naposled,“ řekl Japonec stroze a začal utírat přístroje.
„Nekecej!“ vykulila na něj Amy oči. „Máš sakra talent!“
Japonec jen převrátil oči v sloup. Nebyl to zrovna upovídaný typ, na rozdíl od Amy, která by mu nejspíš do hlavy vypovídala díru, protože konečně našla snad někoho, kdo rozumí jejímu odvětví práce.
Max zkontroloval mobil a doufal, že nahrávka, kterou po skoro celou dobu měl puštěnou, bude použitelná. Proto tady přišel - aby získal důkazy. Proto s nimi hrál tuhle směšnou hru na lovce a kořist. Pokud je díky tomu dopadne, všechno touhle hru skončí.
Vzhlédl, když slyšel rychlé kroky. To jen Helen zase rychle pospíchala z místa činu a jako první zmizela v přilehlé vesnici. Zanedlouho se Maxovi ztratila ve tmě.

„Díky za super hru,“ zazubila se Amy, když si s ním potřásala rukou. „Díky tobě jsme vyhráli,“ mrkla na něj spiklenecky.
„Kdybys tam nebyla, tak bychom nevyhráli,“ připomněl jí. „Škoda toho dronu.“
„Jo, co nadělám. Ale mělo takový super wow-efekt, víš, co myslím.“
Max přikývl.
„Pletla jsem se. Nejseš tak slabej,“ zazubila se na něj.
„Pořád tak budu působit,“ usoudil nahlas.
„To jo,“ souhlasila. „Docela klameš, Maxi. No nic, musím vypadnout, ať stihnu směnu v čas,“ dodala se smíchem a hnala se ke svému autu. Na rozloučenou Maxovi ještě zamávala.
„Super hra, chlape, jako předtím,“ slyšel za sebou hlas Devítky a otočil se k němu.
„V jednu chvíli to vypadalo, že je po tobě,“ rýpl si Max.
„Byl to nápad Osmičky. Prej drž se při zemi. Copak jsem tušil, co má za lubem?“
„To nikdo z nás.“

Max úlevně vydechl, když se posadil na místo řidiče a zavřel za sebou dveře. Když měl jistotu, že postupně odjela všechna auta, nastartoval i to svoje. Sundal ze sebe mokrou mikinu a zapnul si topení.
Sundal si i boty a mokré ponožky a počkal, až se trochu zahřeje. Naštěstí měl v přehrádce spoluřidiče pohodlnější boty na řízení - pro případ nouze, že by je potřeboval. A teď se mu náramně hodily.
V dálce v trávě viděl ještě blížící se spolupořadatele, kteří vše potřebné sklízeli. Ind byl upovídaný a Japonec pořád nasraný. Přesto nyní Maxovi připadal lidštější, než předtím. Ukázal mu totiž frustraci a jiné emoce, které předtím držel pod pokličkou profesionality. Nakonec se rozhodl, že je čas jet domů. Nahrávku může analyzovat cestou nebo později doma.

Alfréd s sebou trhl, když slyšel zvuk motoru. Zanadával - notebook zhasl, baterka byla vybitá. Promnul si pomalu oči a rychle uvažoval. Notebook postavil na stolek v obývacím pokoji a sám se usadil na sedačku před něj.
‚Tohle už se přece jednou dělo…‘ napadlo ho. Zakroutil nad tím hlavou.
Zapnul pouze malou lampičku vedle sebe. Byl trpělivý. Otázek měl víc, než dost. A očekával odpovědi. Ale samozřejmě musel působit naštvaně. Možná i nebezpečně. Max si z něj dělal blázny. Nyní trochu chápal proč, protože ta posedlost ho také pohltila, ale musel být ten rozumný z nich. Vyslechne jeho důvody, proč tam šel i přes jeho zákaz i protest. Ale předá mu své pádné argumenty, proč to neměl dělat. A pak bude chtít samozřejmě vědět víc… Frustrovaně si rozcuchal vlasy. Nevěděl, na které straně má stát - zda na té naštvané nebo zvědavé.
Když slyšel klíče v zámku a tiché kroky dovnitř, zhluboka se nadechl. Nejdřív konfrontace. Pak otázky.
A pak ho nechá, aby se ptal, proč se mu hrabal v počítači…

Maxovi neušlo tlumené světlo, které vycházelo z obýváku. Zvuk televize neslyšel. Hned mu došlo, že tohle nejspíš nebude zrovna příjemný rozhovor. Ale nebylo cesty zpátky. Odložil mokrou mikinu a mokré ponožky vedle ní. Pak je hodí do pračky.
S Alfrédem se téměř nikdy nehádali. To ticho a dusno kolem nich a klid byly totiž děsivější než zvýšený hlas. A oba si to uvědomovali. Kdyby jeden začal řvát nebo nadávat, ničeho by nedosáhl. Ten druhý by se prostě uzamknul a nic by neřekl. Právě stejnou paličatost uměli využít na toho druhého. Nechám tě mluvit, ale chci řádné vysvětlení. Nebudu dělat scény, ale ty mi to musíš vysvětlit. Přesně tak se na něj Alfréd nyní díval, když došel do obývacího pokoje. Max si hned všiml svého notebooku před ním. Mobil mu zavibroval - to ho jen aplikace banky upozornila, že mu přišlo 100 liber od Alfréda. Opožděně, protože byl mimo signál. Tiché vibrování narušilo jinak dusivé ticho.
Nepadlo mezi nimi ani slovo. Max se posadil na zem na druhou stranu stolu a napjatě čekal. Alfrédovi neušlo, jak mokrý a špinavý jeho šat je, ale nijak to nekomentoval. Jen další potvrzení, že v tom Max lítal až po uši. Přesto se Max nijak nebránil a čekal - dával mu čas, aby začal, protože na to měl právo.
„Chceš začít, nebo mám já?“ zeptal se Alfréd přímo.
„Začni,“ svolil Max pevným hlasem, ale v očích měl nejistotu.