03:30, Chiltern Hills, Buckinghamshire.
Ta zpráva Maxovi nedodávala moc spánku, jak se obával. Jeho mysl ho zradila. Tělo bylo příjemně unavené a chtělo si odpočinout, spánkem beze snů, v blízkosti Alfréda… ale pořád uvažoval nad Chiltern Hills. Jedna hra se hned zrušila. Bylo to moc brzy nebo dopředu zjistili, že nebude dostatek hráčů? To netušil. Převrátil se na druhý bok. Nedařilo se mu usnout a teplo Alfréda mu tentokrát nepomáhalo.
S povzdechem si uvědomil, že se vzdává. Když se převlékl do tepláků a mikiny, zrak mu spočinul na jeho uniformě a odznaku. Kdyby tam přišel takhle oblečený, k ničemu by pochopitelně nedošlo. Potřebuje důkazy. Hmatatelné, viditelné. Dal si mobil do kapsy tak, aby kamera šla vidět a zkusil se projít po domě, aby měl jistotu, jak obraz vypadá. Věděl, že riskuje, že při prudším pohybu mu může mobil vypadnout a s ním se ztratí i veškeré důkazy. A co když si toho všimne některý z pořadatelů a prostě mu ho zabaví? Měl to riskovat? Napadlo ho, zda jim znovu dají ty mikiny, aby je mohli snadno identifikovat. Když mu znemožní pořídit videozáznam, minimálně zvukový záznam by mohl stačit jako důkaz. Nakonec popadl klíče od auta a zavřel za sebou tiše dveře. Noční chlad mu připomněl, že je brzy ráno a teploty jsou nyní velmi nízké. Vlezl mu pod kůži, až se mu na rukou zvedla husí kůže. Věděl, že je blázen, že riskuje. Ale pokud nechce, aby se případ v The Sidings jen tak zametl pod koberec, musí najít důkazy. A ty získá jen v další hře. Ať už to stálo, co chtělo.
Než nastoupil do auta, na chvíli se opřel o střechu a protáhl se, aby rozhýbal ztuhlé svaly. Po tom sexu pořád cítil příjemné pnutí v těle, ale zároveň odhodlání.
Usadil se do auta. Na okamžik měl pocit, že ho někdo sleduje. Instinktivně pohlédl do oken svého domu. Závěsy se ani nepohnuly. Přesto vyčkával. Nic. Nastartoval. Zvuk motoru mu připadal příliš hlasitý do ticha noci. Zadáním adresy do GPS jakoby stvrdil rozhodnutí, ze kterého už nebylo návratu.
Teď už není cesty zpět.
Za doprovodu ženského hlasu navigace se rozjel směrem k Chiltern Hills.

Vydal se po M40, nejrychlejším tahu z Londýna směrem na Oxford, z té poté sjel a napojil se na místní silnici k Chiltern Hills. Cestou míjel veteránské buky, jejichž kmeny pamatují celá staletí. Zdejší krajina byla člověkem téměř nedotčena, proto některé stromy byly staré téměř tisíc let. Jejich kmeny byly rozbrázděné léty, kdy nad lidmi dohlížely už víc než 400 let. Dnes večer měly být svědky další z mnoha Pořadatelových her. Max uvažoval, proč vybral zrovna tuto oblast pro další hru - a jaká hra by se zde dala hrát. Když se připraví aspoň trochu, nebude tolik zaskočen. Zaparkoval na parkovišti ve West Wycombe blízko pahorkatině. Bylo až neobvykle prázdné - ostatní hráči nejspíš parkovali jinde nebo přijedou později. Pokud někdo další dojde. Podíval se na čas. 03:11. Stihl to dřív, než očekával, protože takhle pozdě nikdo nejezdil. Nadechl se nosem a skrz otevřené okýnko k němu proletěl čistý vzduch provoněný listím a hlínou. A blížícím se deštěm a bahnem. Mraků nad hlavou si všiml už dávno, když jel po dálnici M40. Teď však vypadaly mnohem zlověstněji, slibovaly liják. Zruší se hra kvůli špatnému počasí? Rozhodl se, že zůstane ještě chvíli v autě - třeba dojede ještě někdo další.
Nečekal dlouho - jako druhé auto přijelo nějaký stříbrný Peugeot a zaparkoval na první pozici. Max byl až daleko za ním. Dovtípil se hned, kdo to byl. A když viděl Japonce vycházet s maskou přes oči a s kapucí přes hlavu, napadlo ho, zda mu je taková zima. Neušlo mu, jak se Japonec obezřetně rozhlédl kolem a všiml si jeho auta. Chvíli na něj zíral, než se vydal kupředu, v obou rukách kufřík. Jak si Max myslel při letmém pohledu, když přijížděl - nenechal si licenční značku auta. Věděl moc dobře, co dělá. Sledoval ho, dokud mu nezmizel ve tmě. Rozhodl se, že bude moudřejší počkat na jejich čas. Chvíli poté přijelo až moc výrazné, světle žluté auto. Opět bez licenční značky. A z něj se dostal Rahul Chopak, také s maskou přes tvář, se dvěma kufříky, a měl velmi na spěch. Max uvažoval, zda zanadával, když hned šlápl do bláta, protože máchal nohou, zatímco poskakoval na druhé kupředu. Max nikam nespěchal - ještě měl čas. Ale zvídavost byla větší. Přijeli sem dřív připravit hru?
Vzal mobil a jako první si vyfotil dvě nová auta. Snažil se zaměřit detaily, ale v titěrném světle z lampy nedaleko sám sotva něco viděl. Měsíc a hvězdy byly schované za mraky. Posvítil si na ně jen trochu a hledal nějaké odřeniny, nálepky, které by mu pomohly je lépe identifikovat, kdyby je zkusil vyhledat na kamerách ve městech. Nakoukl dovnitř, ale jen si potvrdil, že nic u sebe při jízdě neměli. Takže někdo jiný připravil věci za ně. Místní? Rozhlédl se po prázdné vesnici. Kdo jiný by znal oblast lépe než oni. Všiml si v dálce světel auta a znovu se vrátil do toho svého. Nepotřeboval, aby někdo jiný věděl, že už tu je. Může to být auto nějakého turisty.
K jeho překvapení z džípu vylezla nějaká malá tmavovlasá žena a rozhlížela se kolem. Zůstala stát u džípu a zdálo se, že čeká na ostatní hráče. Vypadala přísně, Max tipoval, že je buď manažerka, nebo nějaká jiná vyšší pozice ve firmě, kde může svobodně rozkazovat. A teď jí chyběly postavy, kterým by vydala rozkazy. Byla nová hráčka a jen působila sebejistě? Zanedlouho po ní přijelo malé červené auto - se dvěma sedadly pro řidiče a spoluřidiče - a z něj vylezla další cizí osoba - opět žena s krátkými blond vlasy. Na nose se jí leskly tenké obroučky brýlí. Když zavírala auto, Maxovi neušlo tetování, které měla na prstech ruky. Sledoval, jak se ty dvě vítají a přátelsky se objímají s úsměvem. Letmo se políbily na tváře. Dovtípil se, že se znají. Takže už spolu musely hrát - zkušené hráčky. Z první hry věděl, že zkušení hráči znamenají problémy a nebezpečí. Nebo taky nečekané spojenectví.
Ty dvě nikam nespěchaly a o něčem se bavily. Max z auta slyšel jen jejich tlumené hlasy. Něčemu se společně zasmály. Všiml si, jak blondýna pohodila hlavou k jeho autu a tmavovláska se k němu pomalu podívala. Věnovala mu prapodivný úsměv, když něco dalšího řekla, nejspíš šeptem, aby to neslyšel. Nejspíš by se měl představit, aby si nemyslely, že je přišel jen pozorovat.
„Nováček?“ zavolala za ním ta blondýna, sotva vylezl z auta. „Neboj se, nekoušeme.“
„To posoudím sám,“ ujistil ji Max klidným hlasem, když zavíral dveře od auta.
„Malej,“ uteklo té tmavovlásce překvapeně. Hned poté se ale zatvářila jinak. „Promiň, to nebylo záměrně,“ omlouvala se. „Většina mých kolegů jsou dvoumetroví,“ dodala se smíchem.
„Jsem zvyklý,“ prohodil Max ledabyle a usoudil, že ta tmavovláska je původem z Irska. Přízvuk nedokázala skrýt.
„Dobrý fáro,“ ozvala se ta blondýna. Když se k nim Max přiblížil, všiml si jejího tetování, které se táhlo po krku dolů k výstřihu. Jednalo se o nějakého hada nebo draka, takhle ve tmě to šlo těžko rozeznat.
„Poprvé?“ ptala se tmavovláska mile.
„Podruhé,“ překvapil ji Max. Její zvednuté obočí jí potvrdilo, že si o něm nemyslela, že by mohl být hrozbou.
„Kdes‘ hrál prvně?“ ptala se blondýna dál.
„The Sidings,“ odpověděl Max.
„Sakra,“ odsekla tmavovláska. „To jsem minule zmeškala asi dobrou hru.“
„Taky jsem nedošla,“ souhlasila blondýna pokýváním hlavy.
„Práce?“
„Až moc.“
Obě se na sebe ušklíbly. „Co říkáš na svou první hru?“ ptala se blondýna dychtivě.
„Nejspíš dobrý. Nečekal jsem, že bude až tak… intenzivní,“ zhodnotil Max opatrně.
„Slyšela jsem, že prý tam zařvali tři hráči,“ přiznala blondýna.
„Jo, Devítka prej řádil,“ souhlasila tmavovláska.
„Ale vyhrál prý nováček spolu se Sedmičkou.“
„No jo, kdo jinej. Beztak se s ní spojil, aby měl od ní pokoj.“
„Pochybuju, je to zasraná sólistka.“
Maxovi nevědomky škublo ve tváři. Jo, zasranej sólista, to on je taky. To už párkrát za život slyšel. Už teď ty dvě neměl rád; obě mu připomínaly Elisu, každá v něčem.
„I tak mě zarazilo, že to Pořadatel povolil. Nesnáší, když se mu někdo sere do zelí,“ poznamenala blondýna.
„Třeba se mu ten nováček zalíbil. Má rád zajímavý lidi,“ pokývala tmavovláska hlavou.
„To si nemyslím. Jen ho baví, když si navzájem dáváme po hubě.“
„Tady se mu to moc nepovede - máš votevřený prostranství. Trošku posral lokaci, pokud chtěl boj.“
„Většinou tedy vybírá nějak uzavřené lokace?“ vložil se do hovoru Max.
„Jo, The Sidings je jeho typický příklad. Vopuštěný, uzavřený místo s kamerami pro lepší rozhled. Řekla bych, že na tom ujíždí a něco si pouští zpětně,“ podotkla tmavovláska.
„Spíš, aby ostatní měli lepší rozhled,“ pokrčila blondýna rameny.
„Víte, že porušujete pravidla, dámy?“ slyšel Max známý hlas. „Nazdar, Devatenáctko,“ zazubil se Osmička, když se k nim přiblížil.
„Sakra, nechoď jako zbabělá krysa, Osmičko,“ dloubla do něj blondýna. „Kde je Devítka?“
„Měl by dojet o něco později,“ vysvětlil Osmička stroze.
„Většinou přicházíte společně,“ připomněla mu tmavovláska.
„Jako teplí bratři,“ dodala blondýna a rozesmála se.
„Velmi vtipné,“ usmál se Osmička sarkasticky a něco v jeho hlase zchladlo. „Vidím, že se náramně bavíš, Desítko.“
Max pohlédl na blondýnu a pochopil. Jestli usuzoval správně, lidi na prvních deseti příčkách byli nebezpeční a dozajista to nebyli nováčci. Vzpomněl si na vysokého muže s jedenáctkou na mikině. Byl nováček nebo zkušený hráč, co hrál na obě strany, aby ho zmátl? Už Helen mu připadala nebezpečná, a to byla Sedmička. Kradmo pohlédl na tmavovlásku, která si mezitím zapálila cigaretu a dlouze z ní potáhla. Jaké číslo měla? Určitě nebyla nováček, když se znali. Sedm až deset bylo rozdaných. Jedenáctka byl ten vysoký muž. Měla tedy nižší číslo, než všichni, které doposud poznal? Byla nebezpečnější než Helen? Nebo si jen hodně věřila? Prozatím ji nemohl zařadit. Neznal její schopnosti ani stupeň nebezpečí, které představovala.
Když se ty dvě znovu začaly bavit mezi sebou, Max se nenápadně přesunul k Osmičce.
„Jsem překvapený, že tu jsi taky,“ usoudil Osmička nahlas, téměř obdivně. „Posledně nestačilo?“
„Očividně ne,“ pousmál se Max.
„Návykový, jak jsem říkal.“
„Trochu… Kde je Devítka?“
„Měl by tu být za chvilku.“
„Co jsou ty dvě zač?“ pohlédl Max jejich směrem zase, když se ty dvě rozesmály.
Osmička se zazubil. „Snažíš se identifikovat nepřítele ještě před hrou - chytré.“
„Jen chci vědět, kam je zařadit. Tu jednu jsi označil za Desítku.“
„Přesně tak. Čtyřka a Desítka spolupracují ve stejné firmě, jen každá v jiné zemi.“
„Čtyřka?“ zopakoval Max překvapeně. Ta tmavovláska vypadala nebezpečně, ale určitě ne nebezpečněji než Helen. A ta byla Sedmička.
Na to se Osmička zazubil víc. „Ještě jsi nepoznal opravdový svinstvo,“ usoudil tajemně.
‚Nebudu ji podceňovat, ale sám usoudím, zda si zaslouží to označení či nikoliv,‘ pomyslel si Max skepticky. Vzhledově vypadala normálně. Po psychické stránce ji soudit nemohl, ještě ji nepoznal.
Pohlédl na tichou noční krajinu od Chiltern Hills a uvažoval, kam zmizeli ti dva. Připravují hru? Nebo vyčkávají na hráče?
„Ach, vítej,“ ozvalo se pobaveně od Čtyřky a Max se ohlédl. Setkal se s nepřátelsky vypadající tváří, ale přátelským úsměvem od Devítky.
„Nazdárek vespolek,“ pozdravil a Maxe překvapilo, jak šel tu ženu poplácat po zádech. Díval se na ni s respektem, to poznal hned. „Ach! Devatenáctko! Sakra chlape, rád tě vidím!“ smál se, sotva si všiml Maxe, a hrnul se k němu. „Tak nějak jsem čul, že dneska to bude dobrý!“
Max se musel usmát. Nevinný obr, co působil hodně děsivě.
Prozatím se jich sešlo pět. Max uvažoval, zda je to na ostatní už moc pozdě, proto nedojeli, nebo je odradila tato pustá samota. Pahorkatina moc úkrytů neposkytovala. Ani kamery zde být nemohly. Jak je Pořadatel hodlá sledovat?
„Vidím, že všichni zase vesele porušujete pravidla,“ usoudil přísný hlas a Max hned věděl, o koho se jedná. Pohlédl jejím směrem. Helen vypadala, že tam stála už nějakou tu chvíli, jinak by tohle pronést nemohla. Maxovi neušlo, že na sobě měla opět tu stejnou černou kombinézu jako v předchozí hře.
„Vždycky se zjevíš a meleš něco o pravidlech - dojemný,“ zasmála se Čtyřka chladně. Max si všiml Helenina nepřátelského pohledu. Očividně ji neměla ráda. „Neznat tě delší dobu, myslím si, že jsi jeho vořech.“
Helen se po jejích slovech ušklíbla, přešla blízko k ní… a najednou po ní vyjela s ústy, jako rozčílený pitbul. Čtyřka měla co dělat, aby ji včas zastavila. Helen se na ni zeširoka šíleně usmála.
„Možná jsem, co ty víš?“ zeptala se jí pobaveně, vzrušeně.
„Magore,“ utrousila Čtyřka chladně, odměřeně.
„Bojíš se?“
„Tebe? Ani hovno.“
„Myslím si, že po dnešní hře klesneš, Čtyřko.“
„Naser si.“
„O čem je řeč?“ zeptal se Max.
„Když se zúčastníš více her, které vyhraješ, nebo se prokáže, že jsi nebezpečný nebo magor jako Helen, tvé číslo se zvýší nebo sníží. A Helen poslední dobou docela řádí. Takže si myslím, že dneska se trochu přemíchají vrchní příčky,“ uvažoval Osmička nahlas. „Myslím si, že ani ty nezůstaneš na jednom místě, Devatenáctko.“
„Předtím jsme si čísla tahali,“ připomněl Max.
„To bylo jen na oblbnutí nováčků. Většina z nás má pořád stejné číslo, které se málokdy změní.“
„Takže pro efekt?“
„Přesně. Sám nevím proč. Ale třeba se na to spolupořadatelé vykašlou. Pak je z toho tak akorát bordel. Na druhou stranu je pro všechny lepší si zapamatovat čísla než jména.“
„Takže ta ženská… Čtyřka? Je nebezpečná?“
„Víc než Helen? Neřekl bych. Helen je víc… fyzičtější. Čtyřka uvažuje a sakra dobře.“
‚Takže raději analyzuje, než aby se zběsile vrhla do popředí,‘ napadlo Maxe a věděl, že budou nejspíš uvažovat stejně. Všiml si jejího lhostejného pohledu. ‚Nebo je silná a dokáže používat mozek. A proto je Helen Sedmička, nikoliv Čtyřka. Možná jsou čísla jen nahodile vybraná a nemají žádný reálný smysl, jen pro pobavení Pořadatele.‘
„Jednodušší by bylo aspoň znát jména nebo přezdívky, takhle je v tom věčně bordel,“ přemýšlel Osmička nahlas.
„Prvních deset příček se tedy moc často nemění?“
„Do jisté míry. Nováčci většinou dostanou čísla těch, co byli vyřazeni posledně. Trochu padlé na hlavu, ale budiž. Tohle pořadatel moc nedomyslel - asi nečekal takový zájem.“
„Dneska ovšem chcíp‘ pes,“ ozval se Devítka a rozhlédl se kolem. „Celkem sedm lidí. To je málo. Asi hru zase zruší. Kurva, taková dálka a k hovnu.“
„Ještě máme chvíli čas,“ uklidňoval ho Osmička.
Max pohlédl na hodinky. 03:19.
O to víc ho nepříjemně zabolel bok, když si všiml přicházejícího vysokého muže, který nesl označení Jedenáct. Ten samý, který se ho předtím snažil zbavit v obchodě jako prvního. Muž kolem něj lhostejně prošel a střelil po něm na vteřinu pohledem. Nejspíš se neobtěžoval si zapamatovat, s kým měl předtím tu čest. Ale zaregistroval ho o vteřinu déle, než ostatní. Zaměří se zase na něj nebo mu dá pokoj? Max věděl, že by si na něj měl dát pozor. Hned za ním přišla i žena s rozcuchanými vlasy pod kapucí, co si nervózně kousala nehty a vystrašeně se dívala na nové a známé tváře. Osmnáctku tady nečekal. Opět postávala stranou a rozhlížela se kolem a něco spěšně šeptala.
A než se hodiny pohnuly k času setkání, dorazili i Třináctka s Dvacítkou. Třináctka něco brblal španělsky do mobilu a Dvacítka něco vypisoval. Pozdravil se skotským přízvukem, ale ani se od obrazovky mobilu neodlepil.
‚Deset lidí,‘ napadlo Maxe hned. ‚O dost méně než předtím. Ale docela velká část lidí se vrátila zpátky. Tak jako já.‘
„Málo lidí,“ pronesla Helen nezaujatě. „Zas bude nasranej.“
„Proč myslíš?“ zeptala se Čtyřka.
„Na tak velké prostranství je deset lidí kurva málo.“
„Jeho boj, neměl určovat tak posraný čas.“
„Nedivila bych se, kdyby hru zrušil. Jela jsem zbytečně, kurva.“
„Klid. Ještě je čas.“
„Spíš by mě zajímalo, o co půjde. Je nás fakt málo na takové prostranství,“ usoudil Jedenáctka. „V The Sidings by se to chápalo. Tady je velká volnost pro všechno.“
„Co když bude naopak rád, že nás je málo? O to větší napětí bude,“ namítl Max. Jedenáctka se na něj chladně otočil - vypadal, že ho štve jenom to, že Max dýchá stejný vzduch jako on. Max mu ovšem nepříjemný pohled oplácel. Nenechá se zastrašit.
„Vypadá to, že se mu líbíš,“ zazubil se Osmička.
„Nestojím o takovou pozornost,“ prohodil Max.
„Myslím tím, že tě bere za hrozbu.“
„Kdyby si mě nevšímal, jsem klidnější.“
„To asi nikdo tady nebude dělat. Posledně jsi vyhrál spolu se Sedmičkou. Jen těžko by se na tebe každý nechtěl nalepit.“
‚To je dobrý vědět,‘ pomyslel si Max sarkasticky.
A poté ucítil ten mrazivý, zkoumavý pohled. Proto se ohlédl jako první. Setkal se s temnýma očima pod maskou. Ten pronikavý pohled mu rozhodně nechyběl. Napadlo ho, že nevědomky by upřednostnil, kdyby se tady zjevil ten druhý spolupořadatel.
„Hra brzy začne. Následujte mě,“ řekl Japonec stroze, otočil se na patě a bez dalšího slova se vydal kupředu.
Max pohlédl na hodinky. 03:24. Postřehl, že jako první kupředu se vydala Čtyřka a hned za ní Helen. Pak je následovali ostatní. Neušlo mu ovšem, že Desítka zůstala pozadu a náležitě si ho prohlížela. Nic neřekla, jen si podepřela bradu a očima ho zkoumala.
Nakonec jen s nebezpečným úšklebkem podotkla: „Slabej.“ a vydala se za ostatními.
Max na její provokaci nereagoval.
Chtěla ho vyprovokovat ještě před začátkem hry, aby viděla jeho chyby? Netušil. Ale nepřipadala mu tak nebezpečná jako Helen nebo Čtyřka. Možná proto byla pouze Desítkou. Rozhlédl se po parkovišti, jestli ještě někdo přijde, a pak se beze slova vydal za vzdalující se skupinou.

V mokré trávě šustil každý jejich krok. Občas se ozvalo rozčvachtané bláto a začalo poprchávat. Maxe napadlo, zda budou muset hru zrušit kvůli špatnému počasí. Nebo je pořadatel tak nedočkavý, že mu to bude tentokrát jedno? Nenápadně povytáhl mobil z kapsy, obrazovku si odemkl a nastavil si aplikaci fotoaparátu. Jak se ovšem obával - byla tady moc tma, aby šlo cokoliv pořádně vidět bez blesku. Zkusil jednu provizorní fotku skupiny zezadu, ale z fotky moc věcí patrných nebylo. Mobil proto schoval znovu do kapsy a ten nápad zahodil. Našel aplikaci pro hlasový záznam a spustil ji. Musel doufat, že hlasový záznam poslouží jako dobrý důkaz, pokud kvalita zvuku bude dostačující.
„Nečekala jsem, že tu budeš,“ slyšel provokativní hlas a vzhlédl. Helen překvapivě zpomalila na jeho tempo a nyní s ním šla sama vzadu, ruce ledabyle v kapsách. „Posledně ti to nestačilo? Jako důkaz, že sem možná nepatříš?“
„Ty sem snad patříš?“ pozvedl Max obočí.
„Nech mě hádat - trápí tě insomnie a po první hře jsi úplně vytuhl a spal jsi jak mimino. Ale po asi tak dni nebo dvou se tvoje palice rozhodla, že je na čase zase čumět v noci do stropu a nedopřát si klidu a spánku. Proto seš tady - aby ses zase unavil a usnul a na nic předtím nemyslel. Trefila jsem se?“
Max chvíli mlčel, aby jí nedal hned pocit vítězství. „Možná.“
„Neužíváš si hru, Devatenáctko, tak jako já. Něco ti furt hlodá v palici. Co to je? Proč se neuvolníš a nepovolíš to zvíře v sobě? Pak se ti bude spát krásněji.“
„Mluvíš z vlastní zkušenosti?“
Helen se ušklíbla. „V práci jen těžko můžu někomu dát přes hubu. Tady? Tady se to ode mě očekává. A já si to užívám.“
„Užíváš si vraždění lidí?“ pozvedl Max skepticky obočí.
„Když se mi připletou do cesty a přímo si o to říkají, proč by ne.“
„Proto jsi zaútočila na Devítku posledně háčkem na oblečení?“
Helen se na chvíli zastavila s rukami v kapsách a dívala se neznámo kam. Pohled měla úplně lhostejný, ale Max vycítil, že si tu scénu nejspíš přehrávala přímo před sebou. Zaútočila na něj jenom tak, nebo jí k tomu dal dobrý podnět? Nakonec se usmála nepřítomným úsměvem a jen řekla: „Možná.“
Lhala, to Max poznal hned. A nyní ho zajímalo, co se mezi nimi v The Sidings skutečně stalo.
Po chvíli mu došlo, že odpověděla stejně vyhýbavě jako on předtím.

Maxe překvapilo, že i tentokrát přesně na čas přišlo přivítání pořadatele, jen tentokrát skrz notebook, který držel ten Ind. Uprostřed pahorkatiny, s černým nebem nad hlavou, hrozícím, že brzy začne pršet. Opět měl upravený hlas a tu masku přes oči. Omílal dokola nejdřív ty samé věci, jako předtím. Maxe napadlo, zda je to předem nahraný soubor, nebo mají tak dobré internetové připojení.
„Vidím, že se sešlo poměrně málo hráčů. To nevadí, mám připravenou hru i pro menší počet lidí, abychom nemuseli znovu rušit hru. Věřím, že tentokrát jste všichni ujeli velkou dálku na to, abyste jen tak zase jeli zpátky domů,“ usmíval se vlídně na obrazovce notebooku.
„Kdybys řekl, že se to zase ruší, vysrala bych se ti na to,“ prohodila Helen naštvaně.
„S tím jsem počítal. Proto jsem měl v záloze i tuto hru,“ ujistil ji pořadatel mile.
Maxovi neušlo, že ten Ind nepohnul ani brvou po celou dobu, kdy držel notebook. Maxe napadlo, zda byl na toto zvyklý.
„Následující hra bude obdobou lovců a kořisti - lovci budou muset střežit jednu věc a kořist jim ji bude muset ukrást v časovém limitu. Ta věc bude tato modrá vlajka,“ informoval je Pořadatel a jako na povel vytáhl Japonec z kapsy modrou látku, aby ji všichni viděli. Názorně ji přivázal na nějakou kovovou tyčku a tu zapíchl vedle sebe. Zraky všech se upřely na provizorní vlajku. „Opět je vše dovoleno,“ pokračoval Pořadatel, „a oba spolupořadatelé se tentokrát hry zúčastní s vámi. Nebojte se, neohrozí tím vaše výsledky. Právě oni budou lovci a budou střežit svůj vlastní cíl, abyste se k němu tak snadno nedostali. Jejich úkolem bude vám zabránit, abyste hru ukončili před časovým limitem a abyste neukradli tuto vlajku příliš brzo. Nehrajeme na to, kdo ji ukradne jako první, ale zda se vám všem povede ji lovcům sebrat. Lovci mají právo se pohybovat po celém prostoru jako vy.“
„To zní moc snadno,“ usoudila Čtyřka nahlas.
„Budete se bavit, věřte mi,“ usmál se na ni Pořadatel mile. „Spolupořadatelé mají výjimečně právo se zapojit do hry. A samozřejmě mají dovoleno použít násilí, pokud to bude třeba, aby ochránili vlajku. To samé platí pro vás. Tentokrát hrajete za jeden tým, hráči. Vašimi nepřátelé jsou pouze spolupořadatelé.“
Maxovi se nelíbilo, jak řekl to slovo pouze. Na chvilku se mu na tváři totiž mihl úšklebek a přimhouřil přitom oči. Bude v tom nějaká past? Nebo se ho snaží až moc přečíst?
„Hrací pole bylo vymezeno před pár minutami. Když dojdete k ohraničení, upozorníme vás na to,“ informoval je Pořadatel. Max si všiml, jak ten Japonec otevřel jeden kufřík a něco z něj vytáhl. „Vyberte si jeden lísteček z krabice - bude obsahovat vaše označení pro nadcházející hru,“ pokračoval Pořadatel. Japonec se zastavil vedle Inda a stejně nehybně držel krabici před sebou. Ta měla v sobě kruhový otvor a uvnitř nějaké papírky dle šustícího zvuku předtím. „Je jedno, kdo si vybere jako první. Směle do toho,“ vyzval je Pořadatel s úsměvem, očividně nedočkavý už začít hrát.
K překvapení všech se jako první vydal ke krabici Devítka a hrábl do ní svou velkou rukou, až nahoru vyletělo pár lístků. Japonec nijak nezareagoval. Devítka chvíli přehraboval v papírcích, než vybral ten, který se mu nejspíš zdál nejlepší. Papírek si otevřel ve své velké dlani, takže nebyl vidět.
„Jen bych poprosil, abyste obsah papírku udrželi v tajnosti. Jsou na něm vesměs stejná sdělení. Samozřejmě, aby hra nebyla úplně jednoduchá a nudná, rozhodl jsem se do ní přidat jistý element. Poprosil bych ty, kteří na něj přijdou, aby o něm mlčeli. O to lepší hra nás dnes večer bude čekat,“ dodal Pořadatel tajemně.
„Element?“ zopakoval Osmička podezřívavě. Hrál s ním už několik her, proto se mu ten dodatek moc nelíbil.
Pořadatel nereagoval, jen se mile usmíval i nadále. Maxovi neušlo, že tím Osmičku trochu znervóznil. Dal jim oběma hlodající myšlenku do hlavy.
„Pche, volovina,“ utrousil Devítka, papírek skrčil, ale poslušně si ho schoval do kapsy, aby ho nikdo skutečně neviděl.
Jako další se vydala Osmnáctka a vzala si papírek hned z vrchu. Otevřela ho tak, že ho zakrývala dlaní. Naklonila hlavu na stranu a pohlédla na Japonce. Překvapivě na ní pohlédl očima, až s sebou nečekaně škubla.
„E-Ehm, mám jeden,“ řekla Osmnáctka hned, aby se vyhnula problémům, že by snad vzala dva.
„V pořádku,“ oznámil jí Ind. „Další, prosím.“
Osmnáctka si viditelně oddychla, papírek si přitiskla na hruď a vrátila se do davu lidí. Jako další šla hrdě kupředu Helen, lhostejně hrábla do krabice a v pěsti vytáhla jeden papírek - přesně dle instrukcí. Otevřela ho a chvíli na něj zůstala hledět. Z jejího pohledu se nedalo nic vyčíst. Nakonec papírek strčila do kapsy jako všichni ostatní a s rukami v kapsách se vrátila do malého davu.
Další se vydal Dvacítka a vzal také papírek někde z vrchu, po něm šel Jedenáctka a pak Třináctka. Ani jeden nereagovali nebo řekli, co měli na papírku. Doposud všichni dodržovali pravidlo mlčenlivosti. Proto se následně vydal kupředu Max a vybral si vlastní papírek. Když ho otevřel, hleděl na slovo Kořist. Vzhlédl nepatrně k Japonci, který z něj nespouštěl oči. Napadlo ho, zda se na nadcházející hru tak moc těšil, že zkoumal své kořisti už předtím. Jeho role byla jasná. A Max nepochyboval, že se jí zhostí dokonale. Papírek dle instrukcí skrčil a ruce si vložil do kapes, když odcházel.
Postřehl, že Desítka byla nedočkavá a proto ještě předtím, než se vrátil na své místo, už kolem něj rychle prošla, aby to měla za sebou a oni mohli hrát. Vytáhla složený papírek mezi prsty nad hlavu, než ho důvěrně otevřela sama pro sebe. Nakonec si jen odfrkla a vrátila se zpátky na své místo.
Když si šla vybrat svůj lístek Čtyřka, Max ve vzduchu ucítil závan napětí. Její aura vzbuzovala autoritu už jenom tím, že tam byla. Všiml si, jak tenké a dlouhé prsty má, když jimi vjela do krabice. Také vytáhla přeložený papírek mezi prsty a prohlédla si ho v té pozici. Poté ho konečně otevřela, aby jeho obsah viděly jen její oči. Jen nepatrnou chvíli hleděla na slovo uvnitř a poté papírek skrčila. Max z její tváře nic nevyčetl - měla dokonalou masku.
A jako poslední se vydal Osmička se skeptickým pohledem. Pomalu vytáhl papírek sevřený v dlani a dle žádosti Pořadatele ho otevřel, aby obsah papírku viděly jen jeho oči. Byl otočený zády k ostatní, záda trochu shrbená, takže Max neviděl jeho tvář. Chvíli ovšem zůstal nehybně stát a zíral do papírku. Žaludek se mu nepříjemně svíral, když hleděl na papírek ve své ruce. Nakonec svěsil ruce k bokům, papírek v levé ruce, a vrátil se zpátky na místo vedle Devítky. Nepromluvil.
„Děkuji za spolupráci, hráči,“ ozval se Pořadatel po notné chvíli ticha. „Role byly rozdány.“
Náhle Osmička zvedl ruku, aby na sebe upozornil. „Můžeme vystoupit ze hry?“ zeptal se přímo.
„Vyloučeno,“ oznámil mu Japonec ihned.
„I když se necítíme dobře?“
„Vyloučeno.“
Osmička přimhouřil nebezpečně oči a chvíli s Japoncem na sebe zírali. Nakonec ovšem kapituloval.
„Děje se něco?“ zeptal se Devítka. Osmička jen zakroutil hlavou a pousmál se.
„Je zima a mokro, nechce se mi,“ prohodil jednoduše. „Mám blbé boty - ještě se tu o něco rozflákám.“
Maxovi nevědomky sklouzl pohled k jeho botám - a určitě nebyly důvodem, proč najednou nechtěl hrát.
Měl obavy z neproniknutelné obrany Japonce?
„Klid, seberem‘ hned vlajku a bude to,“ zazubil se Devítka škodolibě. „Je nás víc než Lovců, takže to půjde snadno.“
Poplácal kamaráda po rameni. Osmička se váhavě usmál, ale nakonec přikývl. „Seber ji co nejdřív, ať odsud vypadnem‘,“ zazubil se a nastavil pěst, o kterou mu Devítka s radostí ťukl tou svou.
„Rozkaz,“ souhlasil Devítka s úšklebkem.

„Nyní bych vás, hráči, rád poprosil, abyste vyčkali nanejvýš tak deset minut, aby spolupořadatelé mohli vše potřebné ještě dopřipravit,“ pokračoval Pořadatel.
„Chybí jen schovat vlajka,“ vysvětlil Japonec stroze.
„Jakmile bude vše připraveno, dáme vám vědět,“ ujistil je Rahul.
„Všem přeji hodně štěstí a příjemnou zábavu,“ rozloučil se Pořadatel, než obrazovka zčernala a objevila se aplikace od MS Teams.
Ind obrátil notebook na sebe a jednou rukou něco napsal. Poté notebook zaklapl a úhledně ho položil do jednoho z kufříků. Poté vytáhl nějakou malou obrazovku, kde byl odpočet deseti minut a předal ji Japonci. A on ji překvapivě předal Desítce.
„Až uběhne deset minut, dáme vám vědět. Mějte to u sebe pro měření času. Automaticky se poté spustí čtyřicet minut. To je čas pro tuto hru a pro vaše získání vlajky. Hodně štěstí,“ vysvětlil.
„Díkec,“ zazubila se Desítka.
„Uvidíme se za deset minut,“ ušklíbl se Devítka.
Japonec na jeho provokaci nereagoval, místo toho sebral kufříky ze země a provizorní vlajku a vydal se s Rahulem pryč.
„Tohle mi trochu smrdí,“ utrousil Dvacítka a setřel si pot z čela a pak si brblal sobě pod nos: „Určitě ti dva nejsou normální… a snadné to nebude. Vždyť nás je tolik a oni jsou jen dva. Je pitomost, aby byli neškodní a nechali nás jen tak dělat si, co chceme. A neřekl nic o výhře ani o prašulích - to teď jedeme na adrenalin?“
„Sklapni, kurva!“ setřel ho Jedenáctka vedle něj, až Dvacítka vylekaně nadskočil. „Výhra určitě přijde potom, až vyhrajeme, debile.“ Pohlédl poté na Desítku, která je zaujatě sledovala. „Kde si myslíš, že se schovají?“
„Kdo ví,“ pokrčila Desítka lhostejně rameny. „Tak či tak je najdeme.“
„Moc na výběr tady nemají. Otevřené prostranství je pro ně hodně blbý místo,“ přemýšlela Helen nahlas.
„Nebudou se schovávat,“ prohodila Čtyřka a zapálila si cigaretu. „Jsou to lovci. Takže logicky - jeden bude hlídat, druhý bude lovit. Jejich úkolem je se nás zbavit dřív, než jim vlajku sebereme. Máme výhodu v počtech? Asi hovno. Proč si myslíš, že jsou dva? Pořadatel není tak tupý, aby vybral dva slabé články, aby šly proti nám všem. Hlavně když je tam on.“
„On?“ zopakoval Max zmateně.
„Ach, pravda - to je tvoje druhá hra předpokládám?“ zeptala se, jakoby právě postřehla, že tam Max stojí, a zkousla cigaretu mezi zuby. „Asi ti to nikdo ještě neřekl, jak jinak.“
„Neřekl co?“
„Ten Japončík,“ vložila se do toho Helen, „je pořád aktivním hráčem. Jen si zvolil, že bude pomáhat Pořadateli - větší prachy za každou hru. A nemusí se s ničím srát okolo.“
Max na ni pohlédl. „On je hráč?“ zeptal se zaraženě.
„S nejvyšším počtem odehraných a přežitých her,“ pokývala Desítka hlavou.
Max netušil, zda to mělo být obdivuhodné nebo děsivé.
„Jediný důvod, proč nikdo z nás nebude mít jeho číslo. Hajzl jeden,“ prohodila Čtyřka lhostejně.
„Co je zač?“ zeptal se Dvacítka trochu vystrašeně.
Čtyřka si dávala s odpovědí načas.
Bavilo ji je děsit?
Dlouze potáhla z cigarety a vypustila kouř nosem, než na muže významně pohlédla: „Hráč s číslem Jedna.“