Kdybyste se Alfréda někdy ptali, jaký kousek oblečení měl na Maxovi nejraději, odpověděl by vám, že stoprocentně župan. Protože pod ním Max nikdy nic neměl. Jakoby to bylo jeho nepsané pravidlo, že pod župan se nic nebere. V průběhu prvního roku společného soužití se o tom přesvědčil pokaždé, když z něj ten župan sundal. Proto i nyní, když se mu lepil rty na krk a rukami zkoumal jeho ještě teplou kůži po sprše, věděl, že je dělí jen látka županu. Pousmál se, když ho Max praštil utěrkou po vtíravé ruce, která si hrála s jeho páskem u županu znovu a znovu. Bylo špatně, že po něm toužil? Ne, jen odpovídal tužbě, kterou tělo cítilo dřív, než si ji uvědomil mozek. A bylo těžké Maxovi odolávat věčně. Po chvíli jen Max poznamenal, jak rychle nádobí utřel a oni byli hotovi. Ale věděl, že mu dluží odměnu za to, že vydržel a že mu dovolil tu trochu provokace předtím. A za to příjemné rozptylování kolem skrz doteky a polibky.
Proto se k němu otočil, postavil se na špičky, omotal kolem něj paže a políbil ho. Alfréd ho spokojeně přitáhl k sobě a polibek prohloubil. V rukách mimoděk sevřel jeho hýždě skrz župan.
„Nedočkavče,“ zazubil se Max.
„Jsem pořád hladový po tobě,“ mrkl na něj Alfréd.
„Běž do ložnice.“
„Nenech mě dlouho čekat.“
Cestou do ložnice ovšem Alfréd postřehl na stole v obýváku něco, co tam nikdy nebylo. A to ho přimělo se zastavit v půlce kroku a o dva kroky se vrátit zpátky. Jak se obával - vzrušení bylo hned tatam. Protože tu prokletou kartičku vyhodil do koše. Dostala se k nim znova? Nebo ji Max vytáhl a schoval? Snad tam nezavolal. A pokud ano - proč? Koutkem oka zkontroloval Maxe, než zaputoval do obývacího pokoje. Vzal kartičku do ruky a prohlédl si ji z obou stran. Chtěl ji skrčit, ale rozhodl se, že to nebude nejmoudřejší. Pokud chce vědět víc, musí se ptát Maxe. A důkaz na něj bude platit nejlépe. Usadil se proto do křesla, založil ruce na hrudi a trpělivě čekal.
„Tady jsem,“ zavolal, když si všiml, že Max míří do ložnice. Nedivil se jeho zmatení, ale atmosféra v obývacím pokoji hned zhoustla, když Max vešel. Napjaté ticho a dva rozdílné dechy naplňovaly celou místnost dostatečně. Alfréd mu beze slova naznačil, aby se posadil naproti němu.
‚Tohle bude na dlouho,‘ napadlo oba dva.
Alfréd si všiml, jak se Max trochu napjal, ale jinak vypadal naprosto v klidu. Alfréd pořád nezačal, dal mu moment, aby si snad srovnal v hlavě, co chtěl říct, dal mu možnost se obhajovat… ale oba věděli, že je to zbytečné. Maxovi došlo, že Alfréd si něčeho musel všimnout už i předtím. Snad jenom čekal, zda o tom začne on sám nebo ho má sám konfrontovat. Nyní mu vlastní dech v místnosti připadal příliš hlasitý.
„Nechceš mi něco říct?“ přešel Alfréd rovnou k věci, hlas měl trochu hrubší, chladnější, než obvykle. A Max se nedivil. Očekával to. V duchu jen zanadával, že tu kartičku nevyhodil rovnou.
„Měl bych?“ zeptal se výhybně.
„Já nevím. To mi řekni ty.“
„Nechci se hádat.“
„Kdo říká, že se budeme hádat? Měli bychom? Asi spíš záleží na tom, co mi konečně řekneš. A co neřekneš.“
„Co chceš, abych řekl?“
„Já nevím. Opravdu nevím, Maxi. Co bys mi měl říct?“
Maxovi ta hra se slovy začínala lézt krkem. I to, že Alfréd ani po delší době nepřestal být policajtem. Oba věděli, proč tady sedí a co chtějí řešit. Co chce slyšet ten druhý. Max se po chvíli opřel víc do křesla, ale pořád mlčel.
„Dobře, začnu tedy já,“ usoudil Alfréd klidným hlasem, ze kterého Maxe trochu mrazilo. Uvědomil si, kdy ten hlas slyšel naposledy. Před lety v Chicagu… Tehdy, kdy Alfréda nedokázal zastavit a on propadl pomstě. Tehdy, kdy se z Alfréda Riddlea stala bestie v lidské kůži. Věděl, že je pořád tady, jenom spí. Tehdy sice prohrál jejich hru, ale nikdy nezmizel. Nehybně sledoval, jak se Alfréd vyhoupl na nohy a pomalu se k němu blížil, aby kolem jeho křesla začal pomalu kroužit. Přitom skutečně začal: „Takže - máme tady směšnou kartičku, kterou jsem si předtím dovolil vyhodit do koše. A ejhle, pořád je tady. Pročpak není v popelnici, Maxi?“
Max se snažil zachovat klid. I když mu ten hlas připomínal věci, na které si přál zapomenout. Smrt nevinných lidí, co se Alfrédovi připletli do cesty. Šílenou Samantu, která pro pomstu udělala cokoliv. To, jak se ho Alfréd snažil přimět zabít nevinného člověka. Dlouhé hodiny v temnotě a o samotě. Něco, co v sobě schoval hluboko pod povrch a slíbil si, že o tom nikomu nikdy nepoví. O té nejistotě, co cítil. O tom strachu, že ten muž vedle něj není člověkem, ale vrahem a bestií. O tom, že se spletl, udělal chybu, když ho pustil na svobodu a dal mu druhou šanci mimo zákon. Koutkem oka sledoval, jak mu mizí ze zorného pole a vrací se na druhé straně. Záměrně byl v jeho slepém úhlu. Čím větší nejistotou ho obklopí, tím snadnější bude ho dostrkat k odpovědi, kterou hledal. Tuhle „hru“ už spolu hráli. Žaludek se mu nepříjemně stáhl. „Protože jsem ji vytáhl,“ ozval se Max po chvíli, kdy kolem něj Alfréd pomalu kroužil a jemu to vůbec nebylo příjemné. Slyšel každý krok na parketách, každý tichý šelest látky, když se Alfréd pohyboval v jeho slepém bodě.
„Proč jsi ji vytáhl?“ ptal se Alfréd klidným hlasem dál a nepřestával kolem něj pomalu chodit. Viděl jeho nervozitu, úzkost, kterou mu ten omezený prostor dával. Všiml si, jak si semkl ruce, až mu vystouply klouby na rukách. „Byla to zvědavost?“ napověděl mu velkoryse, než se usadil napůl na opěradlo křesla. Sebral mu tak další obranný prostor, který se snažil vytvořit. Uvažoval, jak se Max asi cítí - většinou to byl on, kdo se takto intimně ostatních vyptával, dokud nezačali mluvit. Jak mu bylo, když byl na druhé straně? Záměrně se paží opřel za jeho zády. Max cítil, jak se mu hruď sevřela úzkostí - nebylo úniku tomuhle výslechu. „Proč jsi ji vytáhl?“ zopakoval Alfréd otázku znovu, ale jeho hlas zněl ostřeji, chladněji.
Alfréd věděl, že zakořeněného strachu se člověk sám jen těžko zbaví. Jen jeho hlas stačil, aby Maxovi připomněl strach, který pocítil v Chicagu. Ale jen tak z něj mohl něco získat, co by nebyla jen další lež. Věděl, že nehraje fair play, ale jinak by z Maxe skutečně nic nedostal. Na to byl Max až moc chytrý. Ale strach je mocnější, než racionalita. Proto mu musel připomenout, že tohle není hra, že oba obětovali mnoho, aby mohli být spolu. A pokud Max jejich soužití chce ohrozit nějakou hloupou kartičkou, ponese za to následky. Alfréd klidně sledoval, jak si sevřel kolena mezi prsty - snad hledal nějakou oporu, aby mohl mluvit. Alfréd si všiml, že dýchal pomaleji - soustředil se. Aby ho strach neovládl?
„Byl jsem zvědavý,“ kapituloval Max konečně.
„Zvědavý,“ zopakoval po něm Alfréd sarkasticky a lehce pozvedl obočí. Prohrábl Maxovi vlasy. Nebylo to v tu chvíli láskyplné gesto - toho si byli oba vědomi. Alfrédovi neušlo, jak se Max napjal. „A co jsi zjistil?“ Opět nastalo ticho. Alfréd si nahlas mlaskl. „Nehodlám to z tebe tahat násilím. Takže mi sám řekni, co se stalo, když jsi tam zavolal? Zjistil jsi, že je to špatný vtip, nebo…?“ napověděl mu Alfréd trpělivě.
Alfréd si byl vědom, jak Maxe zpracovat - křik ani násilí by nepomohly. Jenom by se víc uzavřel.
Max ovšem zarytě mlčel. Koutkem oka postřehl, že se Alfrédova paže od něj zase vzdálila… než cítil jeho ruku zezadu na svém krku.
„Co jsi zjistil?“ slyšel Alfrédův hlas. Max cítil, jak se mu Alfrédovy prsty zarývají do kůže, když neodpověděl.
„Jednalo se o hru,“ vydechl Max rychle a Alfrédovi neušlo, jak jeho tělo už nebylo tak napjaté jako předtím.
„Jakou hru?“ zeptal se klidným hlasem a rukou mu vjel znovu do vlasů. Odměna za to, že spolupracoval.
„Něco… jako hledači pokladů.“
„A co jsi hledal?“
„Baseballový míč.“
To Alfréda zarazilo. „Baseballový míč?“ zopakoval nechápavě. Po chvíli Maxovi prohrábl vlasy. „Našel jsi ho?“ Max jen přikývl. „A co bylo dál? Někdo ti ho sebral?“
Max mu po chvíli docela detailně popsal, co vlastně celé ty dvě hodiny dělal, kolik lidí tam bylo a jak na něj Pořadatel působil. Alfréd ho bedlivě poslouchal. Ruku mu nechal ve vlasech. Nejdřív jako odměnu, poté jako připomínku, že mu nesmí lhát, protože to pozná. Když Max skončil, musel nad jeho vyprávěním sám pouvažovat.
„To… ty lidi zabili?“ zeptal se konečně. Max beze slova přikývl. „A tobě, policajtovi, to bylo jedno?“ ptal se šokovaně.
Max chvíli mlčel. Věděl, že tahle otázka padne. Ale stejně jako v případě Paula Lowa měl svázané ruce, tentokrát možná ještě pevněji. „Co bych tam zmohl?“ zeptal se Max poraženecky a Alfrédovi neunikl jeho bezbranný pohled. „Neměl jsem odznak, uniformu ani zbraň, Alfréde. Byl jsem tam jako civilista… Neznám jejich totožnost. A pochybuju, že kdyby zjistili, že mám u sebe odznak, že by mě tam vůbec nechali vstoupit. Nedivil bych se, kdyby nenašli skulinu v zákonu. Bylo to až moc dobře promyšlené. Reálně na netu nebyla jediná zpráva, že by se ta tři těla našla. Že nedošlo k žádným škodám. Díval jsem se. Nepochybuji, že hned po našem odchodu vše nedali do pořádku a nepromazali kamery. Na to vypadali, že už jsou na to příliš zvyklí, Alfréde. Měli to promyšlené - zvolili docela opuštěné místo, kde škody snadno zahalí.“
Alfréd po jeho slovech mlčel a uvažoval. Max mluvil pravdu - to poznal hned. Ctil zákon nade vše. Ale pokud od počátku šel do toho s úmyslem být civilista, co je zvědavý, zákon hrál proti němu. Bylo by to tvrzení proti tvrzení. A on neměl důkazy. Nic hmatatelného, co by mohlo říct: „Devítka skutečně zabil.“ Ale kdo byl Devítka? A jeho motiv vraždy? Dobrovolně se ti lidi zúčastnili nebo je někdo přinutil?
„Tys‘ tu výhru odmítl?“ ujistil se znovu a Max přikývl. „Ta… Helen. Ta si ji vzala?“ Opět přikývnutí. „Nedala by se vystopovat na základě vložení příliš velké sumy na svůj účet najednou?“
„Nevypadala hloupě. A očividně už v tom měla praxi. Nejspíš peníze rozdělila a na účet si je vkládá po částech, aby nevzbudila podezření,“ vysvětlil Max.
„Nebo platí v hotovosti,“ přemýšlel Alfréd nahlas. „Tím by se mohla vyhnout daňovému přiznání té sumy. Znáš její celé jméno?“
„Nevím ani s jistotou, že se jmenuje Helen. Tak ji aspoň oslovil ten jeden hráč.“
„Devítka.“
„Jo. Reagovala na to. Ale může se jmenovat jakkoliv. Třeba je to jméno, co jim řekla, aby se jich zbavila. Očividně se znají ale už delší dobu. Ti dva a Osmička.“
„Jestli se předtím chlubili, že to nehrají poprvé, tak je pravděpodobné, že se setkali už párkrát během hraní. A stejně tak to podporuje myšlenku, že ten pořadatel to má setsakra dobře promyšlené. Proto jsi nic nenašel na netu. Vybral si opuštěný obchodní centrum - nikoho The Sidings nezajímá, Maxi. Proto se o ničem psát nebude. Teda pokud v podzemí nenajdou ta tři těla. A to si myslím, že si dají setsakra dobrý pozor, aby nevzbudili poprask. Tři pohřešovaní se dají schovat snadněji než tři mrtví.“
„Právě,“ souhlasil Max. „Dokud je nedostaneme oficiálně jako nahlášené nezvěstné, reálně nikoho nezajímají.“
„A dle tvých popisů se tam moc normálních lidí nedostalo. Takže nejspíš vlci samotáři, co nikomu chybět nebudou.“
„Už chápeš, proč jsem s tím nechtěl začínat?“
Alfréd si založil ruce na hrudi a opřel se o část opěradla křesla. A Maxe napadlo, že v něm pořád ta policejní nátura je, jinak by se tak nevyptával. „Předpokládám, že před svou šéfovou to budeš tajit.“
„Jako civilista jsem nic udělat nemohl.“
„Co ten psycholog?“
„Oliver?“
„Jo.“
„Co s ním?“
„Co když se na to zeptá?“
„Proč by měl?“
„Já nevím - možná proto, že jsi po tom očividně dokázal usnout? Protože tě to vyčerpalo natolik, že jsi prostě vypnul mozek a nepostřehl, kdy jsem se dostal domů?“
Oba si povzdychli. V jedné věci jim to pomohlo - Max dokázal usnout. Ale oba věděli, že to bylo jen jednou a naposledy, co se to stalo.
„Tu kartičku zahoď,“ rozhodl Alfréd. „Nechci, aby ses dostal do průseru, Maxi.“
„Já vím. Neplánuji se znovu zúčastnit.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
„Dokážeš před svou bejvalkou o tom mlčet?“
„Proč teď mluvíš o Elise?“
„Já nevím - možná proto, že až se najdou ta tři těla, budeš solidně v prdeli? Pokud se stopy dostanou až k tomu, že jsi toho byl součástí a nic neudělal?“
„Budu v pohodě, Alfréde. Slibuji.“
Všiml si jeho pohledu. Nevěřil mu. „Elisa tě sežere zaživa.“
„Já vím. Byla to pitomost. Ale nemohl jsem to na začátku tušit.“
„Už jen podle té sorty lidí ti to mohlo dojít. Tys‘ to chtěl zkusit. To mi nejde na mysl, Maxi. Proč?“
„Nevím,“ přiznal Max poraženecky, slabě. „Možná jsem naivně doufal, že se moje intuice plete. A k ničemu nedojde.“
Alfréd si povzdychl a dlaněmi si přejel po tváři. Opět se mu připomnělo, že Maxova intuice se neplete. Ale tentokrát se zapletl do něčeho nebezpečného. „Říkal jsi, že ti poslali zprávu s instrukcemi,“ začal najednou.
„Pouze čas a místo setkání,“ souhlasil Max a ukázal mu zprávu. Soukromé číslo.
„Nic dalšího?“
„Ne. Jen tohle.“
„Po té hře ti nevolali?“
„Ne.“
„Neříkali, kdy bude další?“
„Ne.“
Alfréd přikývl a uvažoval. A Maxe napadlo, zda si uvědomoval, že po letech uvažuje opět jako policista a pídí se po všech detailech. Jako lovecký pes po své kořisti.

Dohodli se na mlčenlivosti. Max se Oliverovi na svém dalším sezení nezmíní o té hře, kterou hrál, a nebude reagovat na žádné další zprávy, které mu ze Soukromého čísla přijdou. A Alfréd přestane kolem něj slídit, jako lovecký pes. A i když se po tom soukromém výslechu chtěli věnovat jiným, příjemnějším věcem, myšlenkami se vraceli k rozhovoru, který ani jednomu nebyl příjemný. Nakonec ten den volna strávili na gauči sledováním seriálů, v blízkosti toho druhého. Napětí mezi nimi ovšem nezmizelo.
Do konce týdne Maxovi přišla druhá zpráva ze Soukromého čísla. Opět jen místo a čas setkání. Max Alfrédovi nic neřekl. Na druhé setkání nedošel.
Po půlnoci mu přišla zpráva, že se hra ruší.
Hned následující den byla překvapivě další hra. Maxe ta zpráva vyrušila v práci. Nechal si vyvolat od kolegů z jiného oddělení záznamy z přilehlých kamer za posledních několik dnů. Ale jak se obával - záznamy byly upravené. Od počátku hry až po její konec byly kamery vypojené. A nemohl ani zjistit, co se dělo po jeho odchodu, protože záznamy z té doby také chyběly. Když na to upozornil kolegy z daného oddělení, jen pokrčili rameny, že s tím nic nenadělají, že opuštěné obchodní centrum nikoho moc nezajímá. Neprofesionální.
Jeho čmuchání kolem toho, co se dělo po hře, ovšem neuniklo Elise, a tak se stalo, že si ho předvolala k sobě. Vyptávala se, proč se o The Sidings tak najednou zajímá. Max jí o hře nic neřekl, jen že má podezření, že se mohlo něco stát, pokud chybí záznamy z kamer.
„Nikdo nic nenahlásil, Maxi, takže nad tím přestaň uvažovat. Prostě došlo místo v paměti kamer, to je vše,“ došla Elisa k logickému závěru.
Max jí záviděl to sladké nevědomí.
Když opouštěl její pracovnu, zkontroloval si příchozí zprávu od Soukromého čísla. Opět místo a čas setkání. Zprávu nesmazal, ale ignoroval ji. Přesto mu hlodala v hlavě a v průběhu dne se k ní občas vracel v myšlenkách. Když si projížděl kamerové záznamy znovu a znovu, myšlenkami byl mimo.
Uvědomil si, že se nesoustředí. Nezdálo se mu to. Opravdu tam byl. A byli tam i tři mrtví. Kam se poděla těla? Prohledal všechny dostupné kamerové záznamy z té noci. Někde přece museli udělat chybu! Začínal cítit úzkost, když nic nenacházel. Jediné, co zaujalo jeho oko, byli naštvaní obchodníci, kteří ráno rovnali své zboží. Bedlivě sledoval obchod s pánskou módou, kde našel míč a setkal se s tím vysokým chlapem. Živě si pamatoval, jak po něm házel poskládané košile, které nyní majitel sbíral a rovnal. Nebyl blázen, věděl, co se stalo. Těla nikde - neexistovala nebo je někdo skryl? Promnul si unaveně krk a pohlédl na hodiny - už nad tím seděl dost dlouho. Oči ho z obrazovky už bolely. Ale musel pokračovat. Prohledal všechny kamery, které by vedly do skladů nebo směrem k odpadům. Většina z nich byla vypnutá.
Prudce zaklapl notebook a zhluboka dýchal. Cítil, jak mu splašeně bije srdce, když si vzpomněl na ty dvě hodiny, co tam strávil. A na dění kolem, kterého byl zúčastněný. Kousl se do ukazováčku, když mu pohled padl na mobil. Myšlenka vtíravě hlodala - něco mu nesedělo. Ale neměl důkazy. Vše vypadalo, že hra nikdy neproběhla. Zkusil další možnost - vyhledat si jména a fotky pohřešovaných lidí. Ale protože ti tři nepůsobili nijak výrazně, jejich tváře mu splynuly v jednu a Max přišel o jediné vodítko. Neměl jména, neměl tváře, neměl důkazy. Hra nikdy neproběhla. Nikde nebyly oběti. A on pomalu šílel. Vše tomu nasvědčovalo.
A pak ho napadla šílenost.
Prohledal všechny záznamy a úhly kamer, dokud nenašel to, co hledal. Místo, kde se schoval. Nenápadně vypadající chodba označená jako Sklad. Trpělivě sledoval neměnící se místo, kde se ovšem pořád svítilo. Občas to vypadalo, že se dveře pohnuly, ale při bližším pohledu Max zjistil, že se pohnul jen stín za nimi. Dokud mu nesvitla naděje a klika se nepohnula dolů. A dovnitř jako první nevstoupil ten Japonec s maskou na tváři. Rozhlédl se kolem a poté pohled přímo na kameru. A Max jasně viděl, jak něco někomu říká. A poté z toho obrazu zmizel. Max chvíli civěl na obrazovku před sebou, kde doposud byl ten Japonec. Rychle záznam vrátil zpátky a prohlédl si těch pár vteřin znovu. Max si záznam přehrál ještě párkrát a nakonec pohlédl na čas, který kamera ukazovala dole v rohu.
Na rozdíl od ostatních, které měly neustále stejný, čistý obraz po celé dvě hodiny… tato najednou ukazovala čas o více než dvě a půl hodiny dopředu.
Dokonalý zločin neexistuje.
A Max právě našel důkaz, že nešílel.

Věděl, že za Elisou jít nemůže. Vysmála by se mu, že kamerový záznam sotva něco dokazuje. Myšlenkami se vrátil zpátky k té zprávě. Podíval se na místo, kam ho naváděla nyní. Opět docela opuštěné místo uprostřed ničeho. Docela zbytečná dálka, ale nejspíš potřeba, aby nikdo nenarušil další šílenou hru. Co by se hrálo tentokrát? Hned tu myšlenku zavrhl. Něco Alfrédovi slíbil. Prsty si nevědomky sevřel prsten po otci. Očima pohlédl na kalendář a uvažoval, jakou směnu má dneska Alfréd. Pokud noční, nic by se nedozvěděl. Jako předtím. Mohl by mu říct, že si šel zaběhat. A únavou usnul. Jednoduché. Ale pak by mohl poznat, že mu lhal.
Pohledem se vrátil zpátky na obrazovku před sebou. Co když ale opět dojde k vraždě? K čemu tam bude jako civilista? Pochyboval, že by si jen tak mohl vzít zbraň nebo odznak. Sice je nikdo neprohledával, když tam došli, ale riziko zde pořád bylo. Tentokrát to vypadalo na otevřený prostor venku - budou muset být opatrnější, než v The Sidings. Tentokrát by je někdo mohl vidět, jak hrají. Nahodilé smrti z nedbalosti by se tam stát nemohly - tentokrát by šlo o vypočítavost přímo v praxi. Uvědomil si, jak mu splašeně bije srdce a on pomalu dýchá. Věděl, že to nepotřebuje - poslední dny se mu spalo dobře. Ale neuvědomoval si, co ho lákalo tentokrát - kde udělá Pořadatel chybu, aby ho mohl chytit? Na otevřeném prostranství jen těžko něco skryje. Dorazí osobně? Uslyší jeho hlas nebo jim přehrají jenom záznam z mobilu? Ukáže svou pravou tvář nebo zůstane skrytý za maskou?
Prudce nadskočil, když mu něco přistálo na stole. Složka s papíry dopadla těžce, až se její obsah trochu posunul ven. Max ucítil, jak mu srdce vyskočilo do krku. Rukama si přitáhl složku blíž, ale prsty mu lehce třásly - trvalo mu pár vteřin, než se vrátil zpět do reality a uvědomil si, že na něj netrpělivě hledí jeho kolega.
„Co?“ nechápal.
„Šéfová ti to neřekla?“ zeptal se zmateně.
„Neřekla co?“
„Budeš zaškolovat nováčka. Prý abys přišel na jiný myšlenky.“
„Co?“ protáhl Max ještě nechápavěji a díval se za kolegou, který si raději šel rychle po svém.
„Jo, prý ve výběrku vypadal nejslibněji!“ zavolal za ním kolega, ale Max už ho moc nevnímal. Složku lhostejně posunul stranou, div nespadla na zem, a sevřel si kořen nosu. Tohle mu ještě tak scházelo - Elisa ho uměla vždycky doběhnout. Odměna za jeho čmuchání kolem? Copak jí posledně nepomohl víc než dost? Nemohl se zbavit pocitu, že tímhle mu chtěla dát najevo, aby se držel dál.

Od počátku to byla pitomost. On a má zaučovat nováčka? Vždyť se na to nehodí. Nejednou mu přece řekla, že je zasraný sólista, co neumí pracovat s lidmi. Nejednou si kvůli tomu vjeli do vlasů. A nejednou Max pocítil, že tím dokazuje, proč ona má vyšší šarži a proč od ní bude slýchat rozkazy. Od bejvalky. Od ženy, kterou si měl brát. Max si uvědomoval, že ti, kteří to věděli, se mu pořád vysmívali. Ale časem těch lidí ubývalo. Nyní to věděli už jenom velmi staří jedinci, kteří se brzy dostanou do výslužby. Nováčky to nezajímalo. A oni dva se dostali přes bod, kdy by si to museli připomínat, jako starou jizvu. Tehdy jim to všichni přáli a byli rádi, že si to konečně řekli oba navzájem. Ale Max si uvědomil, že soužití s Elisou by nepřineslo nic dobrého. Možná proto komisař John Sparrow byl tolik podrážděný každý den, ale Elisu tím vinit nechtěl. Dopadl by tak stejně, kdyby se vzali? Nad tím neuvažoval. Pokud mezi nimi někdy něco bylo, prostě to vyprchalo. A oba tomu pomohli. Nejspíš oba podvědomě věděli, že by spolu dlouho nevydrželi.
Maxovi to nedalo a konečně pohlédl na složku vedle sebe. Přitáhl si ji k sobě a konečně ji otevřel, když už doufal, že mysl bude mít čistější, klidnější. O to víc ho znepokojila fotka, která na něj vykoukla v profilu zaměstnance. Byl to nějaký Asiat. I když se usmíval, měl takový nepřítomný úsměv a přísný pohled. Kenji Kuroda. Max na něj chvíli zůstal civět. Měl pocit, že ho už někdy viděl, ale věděl, že je to pitomost. Ten pohled v očích mu nepříjemně stahoval žaludek. Ignoroval ten pocit. Ne každý Asiat musí být nebezpečný. Nedávalo mu smysl, proč by se Japonec přestěhoval do Anglie, aby se tady ucházel o práci. Lepší plat? Nebo snad Elisa skákala radostí, že můžou být internacionální policií? Jo, pitomost. Složku lhostejně zase zahodil na stůl. Umí vůbec anglicky? V dnešní době je to minimum, co by po nich měli chtít. Dle jeho profilu usoudil, že projít testy v dnešní době je hodně snadné. Ale proč zrovna jejich pobočka? A proč to Elisa musela na krk hodit jemu? Ví až moc dobře, co si myslí o týmové práci - však mu to nejednou omlátila už o hlavu.
Zkontroloval si jeho datum nástupu. Za tři dny. Takže se ještě nemusel starat. Bude to otrava, to věděl už teď. Nerad zaškoloval nové lidi. Málokdo v dnešní době tady vydržel. A s málokým se Max snesl.

Když se blížil čas odchodu, Max si znovu pustil záznam kamer z The Sidings. A porovnával tvář s maskou a tvář budoucího kolegy. Šílel? Ne, jen mu Asiati připadali všichni stejní. Nakonec počítač vypnul a složku si dal do stolu. Cestou domů se stavil pro večeři. Něco z Asie - jaká ironie. Když mu to došlo při placení, snažil se to ignorovat. Vzal porci i pro Alfréda. Dle rozpisů směn měl Alfréd dneska odpolední směnu. Takže se uvidí až později večer. Pokud nebude mít přesčas, zas a opět. Svou večeři snědl, zatímco mu do pozadí hrála televize a on ji stejně nevnímal. Dokud nezmínili něco o obchodním centru The Sidings. To se hned zvedl ze židle, aby si to poslechl. K jeho smůle to byl jen jeden obchodník, zoufající si, že bude muset zavřít, protože už neutáhne nájem. Kamery zaostřily na obchody za ním a Max spatřil obchod s pánskou módou… který ovšem vypadal naprosto v pořádku. Jako by se hra nikdy neodehrála. Další snímky byly ze schodiště, pod kterým našli svůj konec dva hráči. Nikde ale nebyla ani stopa, že by se tam něco dělo. Max věděl od počátku, že se nejedná o amatéry. Nezanechali za sebou jedinou stopu. Jeho jediné vodítko byl ten záznam s mužem s maskou. Jediný důkaz, že se mu to nezdálo. A jeho pořád namožený bok. Nebo nad tím moc uvažoval?
V hlavě mu to ovšem hlodalo i poté, co reportáž skončila. Vše bylo uklizené, jakoby se hra nikdy nestala. Měl pořadatel nějaké lidi přímo v tom centru? Zaměstnance, kteří mu byli ochotní za nějakou tu almužnu pomoct? Minimálně člověka z ochranky, co na jeho povel smazal nebo přepsal kamery. A uklízeče. Lidi, které snadno zapomenete, kteří se snadno ztratí v davu. Takové, které snadno uplatíte, aby mlčeli, a oni vám na oplátku pomůžou, protože nemají co ztratit.
Max si uvědomoval, proč jeho námitky Elisa shodila ze stolu. Nic se totiž oficiálně nestalo. Nikdo nic nenahlásil. A na pořadu dne jsou důležitější případy, než něco, co se nejspíš ani nestalo, protože nejsou svědci ani důkazy. Jen jeho slovo proti tomu jejímu. A její slovo mělo v tu chvíli větší váhu. Uvědomoval si, že je jen jeden mravenec v mraveništi. Koho zajímají jeho dedukce. Nemáš důkazy a svědky? Vše se ututlá. Nedivil by se, kdyby ho nikdo nepostrádal pár týdnů, kdyby se najednou ztratil.
Ne. Jedna osoba by ho hledala ihned. Stejně jako si ihned všimla, že se něco děje. Bylo to ironické, když si Max pomyslel, že Alfréd je nyní jeho jediná záchranná kotva, které může říct vše a nebude odsouzen, že je blázen nebo se v tom moc vrtá. Nebo ho odsoudí i on? Přestal vnímat další reportáže a v mobilu vyhledal Alfrédův kontakt. Chvíli váhal, než napsal: V kolik končíš? Nečekal, že mu odpoví ihned. Proto ho odpověď do minuty mile překvapila. Za chvíli. Poslední nálož. Max se pousmál. To znamenalo, že se za chvíli zase uvidí. A budou spolu moci mluvit déle, než pár minut před spánkem.

Slyšel cinkot klíčů dřív, než ten správný vložil do zámku. Neuvědomil si, že se mu na tváři objevil úsměv, když ho viděl ve dveřích. A že to prosté Ahoj tak milerád uvítal. Sledoval, jak si sundává boty a jde rovnou k němu. Pro polibek, samozřejmě. To byl ten správný pozdrav po dlouhém dnu.
„Večeřels‘?“ zeptal se Alfréd hned.
„Jo, vzal jsem ti taky porci.“
„Asie?“
„Jo.“
„Ohřeju si to pak.“
„Ještě by to mohlo být trochu teplé,“ zavolal za ním Max, když si šel Alfréd konečně odložit kabát.
„To je fuk,“ ozval se Alfréd, než se znovu vrátil k němu a opět ho políbil. „Raději budu tvrdnout na gauči s tebou.“
Max se nad jeho slovy ušklíbl, ale uvítal jeho společnost, když si sedl možná až trochu blízko k němu. Neprotestoval, když mu Alfréd složil hlavu do klína a sedačku si skoro celou zabral pro sebe. Ale musel zadržet smích, když mu Alfréd popadl ruku a vložil si ji do vlasů.
„Dělej,“ řekl jen, ale bylo vidět, že také zadržuje smích.
Max nad ním zakroutil hlavou, ale prohrábl mu vlasy. „Malé dítě.“
„Mlč. A dělej.“
„Však nic neříkám.“
„Tohle se stává málokdy. A chci si to užít. Jídlo počká.“
„Páni, přeskočil jsi jídlo a mě posunul na příčkách.“
„Mlč.“
Oba se bavili. Křečovitě zadržovali smích při každé větě. Ale pravdou bylo, že si tu chvíli oba užívali. Max cítil, jak se Alfréd postupně uvolňuje. A i on cítil, že to napětí z něj postupně opadává. Překvapilo ho, když Alfréd pohnul hlavou a nyní ho pozoroval zezdola. „Co?“
„Nic.“
„Tak proč na mě zíráš?“
„Nemůžu?“
„To neříkám.“
Alfréd se pousmál a ruku natáhl k Maxově tváři. Palcem mu přejel pomalu po spodním rtu a poté dolů po krku. Bylo to tak prosté gesto, ale pro oba mělo speciální sílu. Každý dotek měl svůj smysl. Max si všiml, jak Alfréd přivřel oči, když mu sevřel vlasy mezi prsty. A oběma jim došlo, že nešlo jen o něhu a blízkost v ten okamžik. Zaváhali jen na chvíli - snad aby se ujistili, že oba touží po tomtéž. Chtěli víc. Prahli po jiných dotecích, které si neustále odpírali. Proto se Alfréd vyhoupl zpátky do sedu, otočil se k němu a políbil ho znovu. Tentokrát smyslněji, chtivěji. A protože mu Max polibek opětoval stejnou mírou, neváhali už ani jeden. Přitáhl si Maxe k sobě na klín a znovu ho políbil, tentokrát dravěji. Rukami se zahákl o jeho košili. Max mu na oplátku omotal ruce kolem krku a polibek sám prohloubil. Alfréd spokojeně zamručel do polibku, když cítil, jak se mu Max zhoupl v klínu.
„Neprovokuj,“ vydechl vzrušeně a rukami mu sevřel hýždě.
„Rád tě provokuji,“ ušklíbl se na něj Max.
Odpovědí mu bylo plácnutí po zadku. Alfréda mile překvapilo, když mu Max sevřel zápěstí a jeho ruce sám navedl pod své kalhoty. To vše za jeho bedlivého, upřeného pohledu. Nahnul se k němu, aby mu jazykem přejel po rtech, když mu znovu stiskl zadek mezi prsty. Max přivřel oči, když ucítil jeho nehty ve své kůži. Přesto se rozhodl ho ještě provokovat a pomalu jejich klíny otřel o sebe. Slyšel, jak se Alfréd zhluboka, pomalu nadechl a viděl jeho přivřené oči. Stisk na jeho hýždích ještě zesílil. Oba si byli vědomi, co dělají. Neovládala je jen čistá vášeň a nekontrolovatelný chtíč. Byla to hra - kdo prohraje kvůli vlastnímu vzrušení jako první. Alfréd ovšem nehrál férově. Už mu nestačilo si jen pohrávat s Maxovým zadkem, proto do něj zajel prsty. Poslouchal Maxovy vzdechy, když v něm prsty hýbal. Druhou rukou mu zajel pod triko a pohrával si s jeho bradavkou. Max ovšem nebyl pozadu - nahnul se k němu a kousl ho do krku, zatímco mu prsty zarýval do ramen.
Provokovali se dlouhou dobu docela… než Alfréd přiznal porážku - co nejrychleji je oba zbavil oblečení a Maxe si znovu vyhoupl na svůj klín. Maxe příjemně zamrazilo, když mu špičkami prstů mapoval záda, než mu jeho ruce znovu spočinuly na zadku. Věnovali si ještě jeden pohled - oba se jím ptali toho druhého, zda to opravdu chce. A zároveň si tak dopřávali ty vteřiny nedočkavosti, kdy jejich chtíč stoupal až příliš rychle, aby mohli racionálně uvažovat. Byl to tentokrát Max, kdo se Alfrédovi nedočkavě vrhl na rty. A Alfréd do něj stejně nedočkavě pronikl. Cítil jeho dech na své tváři, když se do něj pomalu dobýval, a to, jak byl úzký. Napadlo ho, kdy to dělali naposledy. To by možná vysvětlovalo, proč z něj nyní tak šílel.
Alfréd poté ucítil Maxovy nehty ve své kůži. Pousmál se už dopředu, protože věděl, co brzy přijde. Když polibek přetrhli, Alfréd nedočkavě sledoval, jak se Max začal pomalu hýbat v bocích. Užíval si ten pocit, kdy ho pohlcoval, jak úzký byl, když se do něj dobýval, poslouchal Maxovy vzdechy. A přesto ho pořád nechal, aby určoval tempo sám. Protože ten pohled na něj byl dokonalý. Postupně se Maxovy přírazy začaly zrychlovat. Netrvalo dlouho a Alfréd si uvědomil, že být jen divákem mu nestačí. Přesto vyčkával. Na okamžik, kdy Maxovo tempo zpomalí, aby se mohl ujmout velení on. Do té doby ho jen občas plácl po zadku nebo mu majetnicky sevřel hýždě mezi prsty. A naslouchal jeho vzrušenému dechu a tomu, jak mu občas nejspíš nevědomky uniklo jeho jméno z úst. Když se čelem opřel o jeho rameno, poznal Alfréd, že má pokračovat on, že chce víc. V tu chvíli totiž i jeho tempo začalo zpomalovat. A to Alfréd nemohl dopustit.
Pevně Maxe chytil za boky a změnil tempo na rychlejší, silnější. Užíval si pohled, kdy se Max prudce prohnul v zádech od náhlého pohybu. Kdy se mu hlas zlomil v čistém vzrušení. Zanedlouho se místností ozývaly dva zrychlené dechy. Utichly jen na chvíli, kdy oba dosáhli orgasmu. Poté se postupně zklidňovaly a zeslabovaly.
Když se trochu vzpamatoval, Alfréd menšímu muži prohrábl zpocené vlasy. Max na něm pořád ležel, hlavu na jeho rameni, oči zavřené. A on si uvědomil, že právě toto - to poté - je ten nejlepší pocit. Ne hrátky, ne hecování předtím, ne sex. Ale to poté. Kdy na něm Max jen tak leží a oni jsou pořád propojení.
Maxe z toho opojného pocitu probral Alfrédův pohyb, díky kterému tváří narazil do jeho ramene. To se jen Alfréd přesunul do pohodlnější pozice v leže. Max se jen pousmál a zase zavřel oči. Takhle se i jemu na něm leželo o něco lépe. Když cítil ty majetnické paže, jak mu dlaněmi přejíždí po zádech, bylo mu moc příjemně. Nepostřehl ani, že na krátkou chvíli usnul. Když se s trhnutím probudil, uvědomil si, že spí na boku, natisknutý na Alfréda… který také spal, s paží semknutou těsně kolem něj a nohu ledabyle přes jeho bok. A oba pořád nazí, jen s dekou přes sebe. Max se dovtípil, že ani Alfréd neměl náladu řešit oblečení nebo sprchu. Políbil ho na nahé rameno, než se k němu natiskl víc. Osprchuje se pak. V polospánku ještě cítil, jak ho Alfréd drtí ve své paži, když ho k sobě víc přivinul.

Vtíravé myšlenky Maxovi ovšem nedovolily spát klidně věčně. Nejdřív se sen zdál být příjemným… když se ovšem před ním zjevila Temperance, věděl, že se musí probudit. Věděl, jak tyhle sny končívají. Kdykoliv viděl Temperance nebo Lauru, věděl, že to vždycky skončí stejně. Proto, když mu Temperance s úsměvem ukazovala, aby ji následoval, nechtěl, ale jeho nohy ho samy vedly k ní. Něco mu říkala, ale on ji neslyšel. Po chvíli se ovšem zatvářila prazvláštně, bez výrazu. Otočila se k němu zády a šla před ním. Opět ji následoval. Když se na něj otočila znovu, viděl, že v ruce svírá loveckou pušku. Natáhl k ní ruku, v marné snaze ji zabránit v tom, co se chystala udělat. Přišel o hlas. Neslyšel, že na ni volal, že by se ji snažil zastavit. A ona se mu samovolně vzdalovala. A poté viděl scénu, která ho od té doby často pronásledovala ve spánku. Nestihl jí v tom zabránit. Proto ho vina stíhala každou noc, kdy jeho tělo chtělo najít klid a spánek.
Proto se i nyní probudil prudkým trhnutím, orosený potem. Chtěl nejspíš křičet, ale ruce mu samovolně překryly ústa. Oči měl vytřeštěné a splašeně dýchal. Srdce mu splašeně bilo a on slyšel jeho ozvěnu ve svých uších. Žaludek se mu nepříjemně svíral a on měl pocity na zvracení. Stálo ho to mnoho, aby se tak skutečně nestalo. Dlouho takhle nehybně seděl, dokud se mu pomalu dech nezklidnil. Teprve poté se odvážil podívat se na Alfréda. Ten naštěstí spal. Trošku klidu se mu dostalo, když měl jistotu, že ho nevzbudil. Pořád měl ale ruce přes ústa. Neměl jistotu ve vlastní žaludek ani vlastní hlas. Od té doby se to stávalo často… ale myslel si, že už by to mohlo přestat. Sny ale byly pořád stejně živé jako předtím. Nebylo proto divu, že už tělo dokázalo zabránit výkřiku ze spaní a slzy také nebyly už tak časté. Max netušil, jak dlouho tak seděl s rukami přes pusu, nemrkající, prostě jen čekající, až ta panika pomine. Když měl jistotu, že panická reakce pominula, pomalu si ruce sňal z úst a pomalu vydechl. Dech se mu třásl. Rukami si protřel oči. Natáhl se pro mobil, aby zkontroloval čas. 22:22.
‚Něco si přej, Maxi,‘ pomyslel si Max skepticky. ‚Ať už se to neopakuje… Aspoň ne tak často. Prosím.‘
Oči se mu zafixovaly na neotevřenou zprávu od Soukromého čísla. Věděl, že toho bude litovat, ale přesto ji otevřel.
Čas a místo setkání.
Stejně prostá zpráva jako předtím. Čas a místo. Nakonec mobil zhasl. Zůstal chvíli sedět v temnotě noci. Váhal, než si znovu lehl na záda vedle Alfréda. Pohlédl na něj do ticha tmy. Záviděl mu ten bezstarostný spánek. Většinou ho tohle probudilo, ale tentokrát byl Alfréd nejspíš unavenější, než obvykle. Vzal jeho ruku do té své a chvíli ji mlčky držel, než ji přes sebe zase přehodil.
„Myslel jsem, že se to lepší,“ ozvalo se do ticha tmy.
Max mlčel. Bylo naivní myslet si, že ho to nevzbudí. „To já taky,“ usoudil šeptem.
„Kdy máš schůzku s Oliverem?“
„V pondělí.“
„Řekneš mu o tom?“
Hrobové ticho.
„Kdo ti psal?“ vyptával se Alfréd dál v polospánku.
„Christina,“ lhal Max bez váhání. Srdce mu přitom divoce bilo.
„Co chtěla?“
„Jak se vede…“
Alfréd se ve spánku trochu pohnul a Maxe přivinul blíž k sobě. „Doufám, žes‘ jí napsal, že tě vyrušila po dobrém sexu,“ zabrblal Alfréd rozespale. Max se po jeho slovech musel usmát a kloubem ukazováčku mu zaťukal na čelo. Nemusel ho vidět, aby slyšel, jak se usmál. „Pletu se snad?“
„Nic takového jsem neřekl,“ namítl Max. „Ale nepotřebuju, ať po zprávách rozebíráme můj soukromý život. Natož ten v posteli s tebou.“ Cítil, jak se Alfréd pohnul. Jeho tělo se přitisklo na to Maxovo, jak se k němu rozespale naklonil, aby ho políbil. „Pak by mi začala volat. A to nechceme ani jeden,“ vysvětlil Max šeptem. Odpovědí mu byl další polibek.
„Pravda. Pak by možná slyšela i něco, co nechceš, aby slyšela,“ odpověděl Alfréd pobaveně, napůl vzhůru.
„Myslíš to, jak bys mě začal šukat o to tvrději, aby to moje sestra slyšela? Aby mi věřila, že mám intimní život?“
„To už stojí za to.“
Oba se tomu museli krátce zasmát. Než jejich smích přerušil další polibek, který si tentokrát vynutil Max. Cítil Alfrédovu dlaň na svém boku, jak ho přitáhl k sobě. „Musím se umýt,“ připomněl mu mezi polibky.
„Nemusíš, když tě teď zprasím znovu,“ ušklíbl se Alfréd.
„To by se ti tak líbilo.“
„Velmi.“
Netrvalo dlouho a Alfréd ho svým nahým tělem zalehl. Aby mu zabránil v odchodu do koupelny, jak sám poznamenal. Max se příliš nebránil - užíval si tu jejich blízkost a intimitu, které poslední dobou bylo málo. A když k tomu přidal i ty smyslné polibky - Max nemohl vzdorovat. Snad si během toho jednoho večera chtěli navzájem vynahradit ty jiné, kdy se sotva míjeli ve dveřích.
„Zítra nejdeme do práce,“ rozhodl Alfréd rozespale.
„Určitě ne, pokud na mě takhle budeš ležet,“ souhlasil Max šeptem.
„Dobře…“
„No tak, chci se umýt,“ připomněl mu Max po chvíli a poplácal ho po rameni.
„Zamítá se.“
Max nad ním zakroutil hlavou. Nechal ho ještě chvíli, aby měl jeho hruď jako svůj polštář. Když měl jistotu, že zase tvrdě usnul, s námahou se zpod něj dostal. Trochu sykl bolestí, když se dostal do sedu, ale byla to příjemná bolest - po hodně příjemném sexu. Nevadilo mu ani to, že kdyby byl Alfréd vzhůru, dozajista by si neodpustil poznámku, že do koupelny šel velmi vtipně. Přesto, když na něj začala dopadat teplá voda ze sprchy, pocítil příjemné uvolnění. K Alfrédovi se vrátil s ručníkem kolem krku a v pyžamu. Prohrábl mu vlasy, aby ho znovu vzbudil.
„Nebudeš spát na gauči. Dělej,“ řekl mu rázně, ale přitom mile zároveň.
„Ne,“ zabručel spící medvěd.
Max se k němu sklonil, aby ho políbil na rty. „Nechci spát v té velké posteli sám,“ vybídl ho. A sám se bavil nad tím, jak rychle se Alfréd dokázal přesunout do postele. Hodil po něm aspoň spodní prádlo, které si Alfréd neochotně oblékl. A když měl možnost, přitáhl si Maxe k sobě místo peřiny.
Bylo to jasné gesto místo slov. Oba věděli, že se milují, i když si to tak často neříkali. Ale tahle gesta to dokazovala víc, než tisíc slov.