„Miluji lidi a jejich majetek. Jenom potom moje práce má smysl. Kdybych je nemiloval, nebyl bych tak dobrý ve své práci.“
*****
Za neustálého ťukání do klávesnice se mysl Davida Erwooda dostala do své typické smyčky. Jeho pomocník byl k ničemu, většinu dne prospal, a ostatní nebyli o nic lepší - i v dnešní době si musel většinu věcí sám oběhnout, aby získal potřebné informace a mohl se pohnout z bodu A do bodu B. A i tak mu klienti házeli klacky pod nohy a uráželi ho, protože výsledek dědictví nebyl vždy zcela takový, jaký si vysnili. Nejspíš si potají šeptali sumy, které by odpovídaly jejich přáním, a pak zděšeně na něj křičeli, že je chce ožebračit a ještě si přitom sám namastit kapsu. To by se nestávalo, kdyby si za života jejich již mrtví příslušníci stihli dojít sepsat dědickou smlouvu. Ušetřili by tak trápení všem okolo.
Především jemu.
Povzdychl si, promnul si oči a opřel se, až se jeho židle se zasténáním ozvala a trochu prohnula.
„Co si tak dát pauzu?“ ozval se ospalý hlas z druhé místnosti.
„Myslíš to, co si dopřáváš ty neustále?“ zajímal se David nezaujatě a místo toho se zadíval do stropu. Natáhl se pro krabičku se žvýkačkami a dvě si vložil do úst. Vždycky, když se u něčeho zasekl, musel něco žvýkat. A raději žvýkačky, než hromadu nezdravého jídla, které by si jinak bez rozmyslu objednal.
„Co takhle vypadnout? Na týden? Prospělo by nám to.“
„Jen se chceš vyhnout robotě, přiznej si tu svou lenivost.“
„Já se tím netajím. Vím, že jsem líný hovado. Však mi to furt mlátíš o hlavu.“
„Však také jsi! Nebudu ti přece lhát, na to tě mám až moc rád, brachu.“
„Jak šlechetný jsi.“
„Zamiloval ses?“
„Až po uši, vole.“
Ano, sarkasmus. To ty dva drželo ještě při životě. Tyto dvě naprosto odlišné osobnosti se poznaly kdysi na studiích práva… kdy jeden z nich je dokončil s červeným diplomem a druhý se v posledním ročníku rozhodl, že na to sere, že bude líné hovado. Ale přestože si Stuart Strange občas neviděl na špičku jazyka, natož na špičku nosu, byl pro Davida Erwooda velkým pomocníkem. Uměl jednat s lidmi jinak než skrz právo. Když bylo potřeba někoho popostrčit nebo zjistit něco lehce mimo zákon, býval to opravdu machr. Úplatky, úplatky, úplatky. Na to Stuart slyšel nejvíce, ale uměl je využít v prospěch jich obou. Peníze shrábl a u soudu se vše popřelo s naprostou grácií. Dědictví tudíž náleželo jenom vítězné straně, která byla předem určená Davidem a Stuartem, zbylí dědicové záhadně dědit odmítli. David Erwood totiž věděl, že právo je špinavá práce a jinak, než oklikou a podvody, se vyhrát v dnešní době nedá.
Stuarta nikdy moc netrápilo, co by s ním bylo, kdyby ho David nepožádal o onu první špinavou laskavost. Pravděpodobně by se vrátil zpátky do Skotska, usadil se, předstíral, že miluje svou ženu, splnil svou povinnost, narobil by si pár parchantů a předstíral všeobecně spokojený život, jak po něm chtěli jeho rodiče. Místo toho si postavil hlavu, že přece půjde studovat a trochu pozná svět. Jeho cesta kolem světa většinou končila v hostincích, kde mu místní prostitutky nabídly trochu jinou cestu kolem světa a s radostí mu sem a tam sebraly i ponožky, když byl mimo.
David ovšem věděl, že Stuart není úplný paličák - jen měl sakra velkou smůlu na ženský. A příliš často uvažoval ptákem. Proto mu poradil, aby se neženil. „Ještě by z tebe oškubala poslední libru,“ radil mu předtím se smíchem, ale stalo se z toho Stuartovo osobní pravidlo. Do chomoutu nevkročí, i kdyby mu měla nějaká ženská mlátit děckem o hlavu. Není až takový pitomec, aby nevěděl, kdy je čas ptáka vytáhnout a ušetřit si tak spoustu problémů. Kdepak. Stuart Strange vám ratolesti rád pohlídá (za dobrou cenu přihodí i prvotřídní výchovu jeho rázu!), ale vlastní parchanty si nestvoří. Na to byl až moc nespoutaný a neochotný tvor.
David věděl, když mu sem a tam nějakou tu výtržnost dovolí, uvolní se to napětí kolem nich a Stuart se bude zase soustředit na svou práci stejně jako border kolie na stádo ovcí. Nebo v jeho případě spíš buldok na kus steaku. Protože kdy si Stuart řekl, že něco dokáže, dokázal toho mnoho. A David věděl, že nemůže neustále po přítelovi chtít, aby jel na 150%. Když mu občas povolí vodítko a obojek kolem krku, bude za něj dělat tu otravnější, špinavější práci. Na opletačky s temnou stranou zákona David moc nebyl, tuto část práce nechával na Stuartovi. Raději předtím důkladně hledal možnosti v mezích zákona. Ale pokaždé si potvrdil, že současné právo je prostě zkažené, takže nemůže hrát podle původních pravidel, které si vtloukával po mnoho let do hlavy, aby je uměl nazpaměť.
A kdybyste se těch dvou náhodou někdy zeptali, zda věří na magii, zasmáli by se, ukazováčkem by si kolem hlavy kreslili kroužky a ptali by se vás, zda jste spadli z višně nebo v sobě máte možná příliš skotské whisky. David i Stuart byli oba realisti, hodiny dějepisu, které se zabývali hony na čarodějnice a celkové pojetí puritánů, prospali a na kouzelnické show se dívali skrz prsty jako na šarlatány, co oblbují publikum jednoduchými triky za těžký prachy.
*****
Jejich relativně líný den ovšem narušilo tornádo. Ne doslova. Ale kdyby vám dveře najednou vyletěly z pantů, očekávali byste nejspíš i vy, že je to tornádo. I když je to pitomost. Stuart ovšem neváhal, hned byl na nohách a začal hulákat samé kraviny typu: „Tornádo! Zloději! Zdrhej, Davide! Beru nám čaje a nějaké sušenky a skáču oknem!“ Jeho prohlášení přimělo Davida přestat ťukat do klávesnice a naprosto zaraženě se podívat na svého přítele, který náhle vyletěl ze své židle a byl až přehnaně akční. „Volej poldy! Ale zdrhej, zdrhej, zdrhej! Snad nám nevyžere ledničku!“ David se jen na židli o něco posunul, aby měl lepší výhled na dveře a pořád nechápal, co se to tam sakra děje.
Stuart konečně přestal vyřvávat nesmysly, když se vrhl ke dveřím, aby zdrhl. Místo toho se setkal s nějakým chlapem v tmavě modrém kabátu, kterého svou šikovností a náhlým elánem povalil na zem. Místo toho, aby se slušně omluvil, že je strašpytel a pitomec, zařval na nově příchozího, domnívaje se nejspíš, že je to chodící mrtvola, vyhrabal se na nohy a zdrhal s balíky sušenek pryč. Jistě se tedy nedivíte, že David nebyl v tu chvíli jediný zmatený v místnosti, a tak mu trvalo dobrých pár vteřin, než si srovnal v hlavě, cože se sakra vlastně stalo.
„Ach,“ ozval se konečně, pohlédl zpátky na obrazovku počítače, dopsal slovo a konečně se zvedl ze židle. Cestou ze své kanceláře vyhodil žvýkačku do koše. „Ehm… jste v pořádku?“ zeptal se, když se opatrně blížil k vyraženým dveřím a k tělu, které pořád zevlovalo na zemi.
„Kdyby tě povalilo stádo volů, byl bys v pohodě?“ ozval se chladný hlas.
„Ehm… ne?“
„To byla řečnická otázka, osle!“
Na to se muž prudce zvedl do sedu a nevypadal vůbec spokojeně s takovým přivítáním. Celkově Augustus nečekal takový bordel všude kolem. Byl sprostě okraden o to, co mu právem náleželo! A ne aby se ještě měl zabývat soudy, že jeho majetek mezitím zkonfiskovali, protože nebyl přítomen, když poslední člen jeho rodiny vydechl naposledy. Jeho sluhové měli co dělat, že ho vůbec nalezli v srdci Afriky, jinak by nejspíš přišli o rozpadající se střechu nad hlavou a posledního svého pána. Ať už nenávist byla sebevětší, krev je krev. A krev znamená pouto. I když je všechny do jednoho Augustus nenáviděl z celého srdce.
„Smím tedy vědět, kdo jste?“ zeptal se David a přešel ke dveřím. Než k nim ovšem došel, už nikdo neseděl na zemi ani na něj nehulákal. Promnul si oči. Sní či bdí? Asi by opravdu potřeboval pauzu.
„Zajisté,“ ozvalo se za ním. David se ohlédl přes rameno. Ten muž, co doposud seděl na zemi, nyní seděl v jeho pracovně na židli, nohu přes nohu a hůl upřenou o židli z pravé strany. David si promnul oči. Asi by fakt potřeboval dovolenou. Už magoří… Vrátil se zpátky do své pracovny a usadil se. V tu chvíli se zarazil. Přísahal by, že ten muž měl tmavě modrý kabát na sobě… ale on měl tmavě zelený. Modrá, zelená - není to jedno?
„Nuže?“ vyzval ho a sám se usadil.
Augustus přešel rovnou k věci a na stůl mu hodil důvěrně známou obálku, nyní už otevřenou. David poznal své písmo i jejich typickou obálku. Nemusel mu ji ani nosit zpátky, stejně by mu došlo, proč tady je. „Přišel jsem si pro to, co mi právem náleží,“ řekl ten muž hrdě a zvedl bradu. David se natáhl přes stůl pro obálku, přesunul ji k sobě a vytáhl z ní papír, aby si ho přečetl. Ano, tohle jsou jejich typické hlášky, jak někoho k nim dostat.
„Dopis je datovaný dva měsíce zpátky,“ řekl věcně.
„Ano, byl jsem na dlouhodobé zahraniční cestě.“
„Poněkud dlouhá cesta. Smím vědět, kde?“
„Ne.“
Škoda, chtěl si tam udělat dovolenou, očividně by mu taky prospěla. Promnul si ztuhlé svaly na krku, než si poposedl do lepší pozice a pohlédl na obrazovku před sebou. Dokument ve Wordu shodil na pozadí a prohledával složky na počítači, než se dopracoval k té správné. „Pan Augustus-…“
„Ano, osobně.“
„Jste obeznámen s dědictvím po vašem bratrovi Flitchovi Youngovi?“
„Ne, pár desítek let jsme se neviděli.“
Davidovi pochopitelně utekl Augustův drobný vtípek, proto jen přikývl s pohledem na obrazovce. „Víte o tom, že váš bratr byl poslední ohlášený dědic ve vaší rodině?“
„Nemohu za to, že mě matka nenáviděla natolik, že mě vyškrtla z rodu,“ usmál se Augustus chladně.
„Vyškrtla vás z rodu?“
„Ano, ale ne z dědictví, to už jsem si zjistil.“
David se na chvíli zarazil, aby si zpracoval v hlavě, cože mu to tady nyní vykládá. „Máte nějaké doklady o tom, že Flitch Young byl váš bratr? Nějakou možnost identifikace?“
„Možnost čeho?“ zarazil se Augustus.
„Průkaz totožnosti,“ David si v tu chvíli připadal jako magor. „Minimálně od padesátek je to povinnost, pokud se nepletu.“
„A to je co?“
David chvíli uvažoval, myslel si, že mluví s někým, kdo neumí správně jeho jazyk. „Občanský průkaz, pas, identifikační karta… něco takového? Klidně mi můžete dotáhnout celý váš rodokmen, pokud tam budete vy, Flitch Young a ostatní zapsaní předešlí dědicové. Jinak si nemáme o čem vykládat.“
„Co je ten… občanský průkaz?“ zeptal se Augustus zvídavě, nevinně.
David si povzdychl, nakonec mu ukázal svůj pas, protože ten měl nejblíž po ruce. Augustus si ho pečlivě prohlédl a prolistoval. Samozřejmě, jeho sluhové ho varovali, že na tohle se můžou nyní zeptat. Jelikož v systému oficiálně nebyl, protože se pár staletí pohyboval mimo civilizaci a pochyboval, že to někdo z jeho rodu udělal za něj, musel hrát špinavou hru. „Ach, tohle,“ zasmál se a zašmátral ve svém kabátě. Chvíli předstíral hledání, než nakonec z kapsy vytáhl podobnou knížečku, kterou mu David předal před chvilkou. Samozřejmě nezapomněl poupravit ony obrázky, které tam měl u víz, aby odpovídaly nějakým klikyhákům, malovátkám a samozřejmě sladké Africe a Asii. Určitě si je nebude prohlížet nijak důkladně, jen si je projede očima.
Nakonec pas s úsměvem předal Davidovi. „Občanský průkaz nemám.“
„Vypršel vám?“ zeptal se David pohotově, když si převzal od něj pas a prohlížel si ho.
„Ano?“ zkusil Augustus nenápadně. „Hodně jsem cestoval.“
„Pak běžte na úřad, vysvětlete jim důvod a oni vám ho vyřídí. Během pár měsíců byste ho měl mít. Prozatím mi postačí pas.“
Augustus potom sledoval jeho hbité prsty, kterak mlátily do toho podivného stroje a jiný větší, placatější stroj se světlem byl před ním a on se na něj upřeně díval, zatímco si něco zapisoval z jeho pasu.
„Máte celkem zpoždění na první schůzku,“ oznámil mu David v mezi řeči. „Jen pár dnů a dědictví bych přepsal na stát, ať si s ním dělá, co chce.“
‚To bys zkusil,‘ pomyslel si Augustus.
„Předpokládám, že váš bratr neměl sepsanou závěť?“
„S největší pravděpodobností ne, to se v naší rodině nedělalo.“
„Dobře.“
„Aspoň otec byl zásadně proti. Co kdyby si někoho na smrtelném loži zprotivil a přitom mu odkázal všechno.“
David jeho poznámku ignoroval. „Nevíte o nějakém dalším případném dědici?“
„Pokud vás sami nekontaktovali, pak jsou všichni ostatní mrtví. A levobočci se málokdy přiznají k našemu rodu.“
David se zarazil nad jeho dodatkem, ale nakonec nad tím zakroutil hlavou. V dnešní době jsou lidi blázni a ostatní je v tom podporují. Jen si udělal poznámku, že se nejspíš jedná jen o jednoho dědice. „Nejspíš tedy nevíte o žádném dítěti vlastního bratra?“
„Ne, předpokládám, pokud někdy nějaké bylo, pak zemřelo mladé.“
David si udělal poznámku a povzdychl si. Setkal se s mnoha zapeklitými případy, ale tenhle nakonec vypadal poněkud jednoduše. Ale ten chlap se mu ani trochu nelíbil. Bral to všechno s naprostým nadhledem. Vysmíval se právu! Tím pádem se vysmíval i jemu! „Máte přibližnou představu o dědictví vašeho bratra?“
„Ne, pár let jsme se neviděli.“
„Chápu.“ Nechápe, ale ani ho to nezajímá. „Předpokládám tedy, že pasiva nebo aktiva na jeho účtu neznáte.“
„Aktiva?“
„Peníze, nemovitosti, šeky, zlato… do jisté míry cokoliv, co by se dalo třeba zpeněžit. Z toho se vypočítá celková suma.“
„Pasiva?“
„Dluhy. Ty se od celkové sumy potom odečtou.“
Augustus nonšalantně pokrčil rameny. Jak by to mohl vědět - posledních pár staletí byl někde mezi Afrikou a Asií. „Mohu se poptat pár lidí, jestli to pomůže.“
„Určitě. Nebo zkuste prohledat poštu po zesnulém, většinou by měla obsahovat výpisy z účtů, popřípadě se můžete rovnou stavit v bance. Stejně tak u poskytovatele elektřiny, plynu, mobilu… jakýchkoliv služeb, u kterých víte, že by je zesnulý mohl používat. Tohle je jen úvodní schůzka,“ usmál se David. „Jen zjišťuji, zda máte přehled. Většinou se ostatní ozvou, kdyby jim měl váš bratr dlužit. Napíšu různým organizacím, poptám se, zda na jeho jméno nevedli účet nebo nemají dluh. Z opačné strany mince se to moc často ale nestává.“
„Samozřejmě. Nač přiznávat, že máte pár mincí navíc, když vám nepatří.“
„Přesně tak.“
„Smím vědět rozsah nemovitostí? Prozatím.“
„To vám sdělit nemohu, sám to ještě nemám všechno potvrzené.“
„Přibližný,“ smlouval Augustus s úsměvem.
„Nemohu vám to sdělit, opravdu,“ usmál se David stejně, ale v jeho podání to byl spíše sarkastický úsměv.
*****
Když ten muž odcházel, David měl z něj neblahé tušení. I tak si s ním potřásl rukou, jak se sluší a patří a popřál mu hezký zbytek dne. Domluvili si další schůzku za pár týdnů. Když ho vyprovázel pohledem, úsměv mu z tváře zmizel. Ten muž působil velmi sebejistě a arogantně. ‚S ním budou určitě jen potíže,‘ napadlo Davida a povzdychl si. Nemá přehled o dědictví po vlastním bratrovi a roky se neviděli… Už to mu smrdí jako pořádný bordel. A moře přesčasů. A spousta špinavé práce.
David se znovu usadil a opřel se o opěradlo, až židle znovu zasténala. Podíval se na obrazovku, kde měl zapsané své nově získané, avšak chabé informace. Ten únavný kolotoč může začít nanovo. Měli si opravdu vzít dovolenou. Minimálně Stuart vypadal, že si ji vzal s radostí. Rozhodl se mu zavolat.
„Ano?“ ozvalo se mu z mobilu téměř ihned.
„Smím vědět, kde jsi?“
„Už odešel?“
„Ano.“
„Jsem ve skříni. Dole. Uvízl jsem.“
David zavěsil, promnul si kořen nosu a opět si zhluboka povzdychl. „Proč vůbec pracuji s takovým volem?“ zeptal se sám sebe a pak vstal, aby svého kolegu dostal s námahou ven ze skříně.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.