Andrew John náhle zpozorněl. Netušil, kdy přesně, ale ty tolik známé vibrace kolem jeho ruky najednou přestaly. Unikli jim snad? Přišli pozdě? Ne… Ne, nepřišli! Úsměv se mu rozšířil do velkého úšklebku, když rukou přejel pomalu před sebou tam, kde doposud byla bariéra, ale nyní se před jeho dlaní pomalu rozestupovala. A jemu se naskytl nevídaný pohled! Přímo jim před očima se náhle začala tvořit obří brána, která tam dozajista neměla co dělat. Ani zbytek té budovy. Andrew opatrně udělal krok před sebe a nohou uhladil zemi před sebou, než se přehoupl na onu nohu, druhou nechal ladně ve vzduchu a udržoval rovnováhu s lehkostí mladého děvčete, studentky baletu. Nikdo z církve si ovšem na hlavu neklepal - tak velký respekt budilo jméno Andrewa Johna, že jeho výstřednosti byly tolerovány a akceptovány. S velkou mocí přichází i velká šílenost a Andrew John toto pravidlo ztotožňoval po celou dobu své vlády v církvi. Všichni jen napjatě přihlíželi a vyčkávali.
Andrew John pomalu položil i druhou nohu k sobě a patami se zavrtal do země. Užasle hleděl na stavbu, která tam nikdy nestála - tím si byl jistý. Tuto zemi znal už jako batole a pamatoval si vůni zdejší trávy a hlíny. Nyní tak ohyzdně smrděla po magii.
Netušil, co se stalo… ale očividně někdo čaroděje zradil! Bylo mu to fuk! Rychle se rozeběhl k bráně a jen pár milimetrů od ní přejel spíš po vzduchu než po kovu a dřevě před ním. Jakoby se bál jí dotknout v myšlence, že se rozpadne, že toto je jenom krásný sen a on ho nyní svou přítomností zničí. Téměř vzrušením nedýchal.
„Otče Johne, je to to co si myslíme?“ vyslovil hromadnou myšlenku jeden z jeho následovníků.
„Ano,“ vydechl Andrew John vzrušeně a vzhlédl do výšin, kde se tyčil konec brány. „Našli jsme je! Jsou za těmi dveřmi! Ten pach bych poznal kdykoliv!“
Stuart si myslel, že tohle by byla ta pravá chvíle se vypařit, než se něco solidně posere… Ano, byl zbabělec a měl rád jasná pravidla pro vlastní život, který nezahrnoval tahle rizika a nebezpečí. Takže když ho Andrew John konečně spustil z očí, chtěl toho využít a dostat se co nejdál - klidně mu sebere káru, aby se dostal rychle pryč. To by ovšem ostatní fanatici nesměli být až moc zažraní do křesťanské víry, takže ho v nadšení strhli s sebou a hrnuli se za Andrewem jako stádo tupých ovcí, co se ničeho nebojí.
*****
‚Tak takhle chutná pomsta…‘ pomyslel si Augustus. ‚Celé ty roky… pro jenom tohle? Proč jsem očekával něco lepšího? Něco zapamatování hodného? Ti, kteří se mi kdy vysmívali nebo mé magii… jsou pryč… všichni do jednoho. Zbavil jsem se jich sám. Tak proč nic necítím?‘
Nepřítomně hleděl před sebe a nevnímal nic kolem sebe.
Na rozdíl od ostatních ihned nepostřehl, že se k nim blížili lidé z církve se svými posvěcenými předměty, které smrděly už na dálku.
„Církev!“ zavřeštěl jeden zvěromág. „Dostali se přes bariéru!“
„Lorde Auguste, rozkazy?“ Augustus uslyšel Virgilův hlas. Byl připravený bojovat i bez rozkazu, ale pokud jeho pán zavelí ústup, poslechne ho.
„Lorde Auguste!“ doléhal k němu hlas Alastaira.
‚Takhle to být nemělo,‘ uvažoval Augustus a temné myšlenky ho pohlcovaly, zatímco ignoroval i své sluhy. ‚Takhle má pomsta neměla skončit!‘
„Pane Erwoode, uklidněte se. Všechno vám vysvětlíme, až se odsud dostaneme!“ zaslechl nyní hlas Gerarda.
‚David Erwood… Co si o mně nyní myslí?‘ uvažoval Augustus nepřítomně.
„Lorde Kami, rozdrťte je, než se k nám dostanou!“ přikazoval Bilis panovačně.
„Až zmizíme, tupče!“ ozval se nyní Invisi.
„Chcete snad zdrhnout jako krysy s ocasy mezi nohy?“ ptala se Fenella vztekle. „Musíme bojovat! Přece se jich nebojíte!“
„Je jich mnoho, lorde Fenello. Musíme se přemístit!“ souhlasil s nimi Kami. „Raději živí s možností pomsty než mrtví během předem prohraného boje!“
‚Ach, církev je zde. Zvláštní. Nepřipadají mi jako hrozba,‘ uvažoval Augustus a pohlédl na černý prach před sebou. ‚Vlastně už tady není žádná hrozba z minulosti, která by mě mohla stíhat…‘
„Lorde Auguste!“ dostal se mu Virgil do zorného pole a zatřásl s ním. „Potřebujeme rozkazy! Co máme dělat?“
Nakonec ho pustil. Bylo na něm přímo vidět zoufalství. Netušil, odkud pramení ten pocit zoufalství, který cítil, když viděl svého pána takto, ale byl tak nepříjemně povědomý. Přece neskončí jako Flitch! To nemůže dovolit! Zapřísáhl se… Tu noc, kdy Flitche vyprovodil na věčnou cestu, se zapřísáhl! Tohle se nesmí znovu stát! Rozhlédl se kolem a viděl ostatní lordy, jak vydávali rozkazy o ústupu, jak se domlouvají na nejrychlejší cestě… ale poté zděšeně zjišťují, že se přemístit nemohou. Konečně i k nim dolehla jakási latinská píseň, kterou lidé venku nahlas zpívali, aby jim odřízli jedinou cestu ven.
„Nemůžeme se přemístit!“ vyslovil Smaliner to, o čem věděli už všichni.
„Co navrhuješ?“ zeptala se Fenella věcně. „Probít se skrz ně?“
„Určitě je i jiná cesta ven,“ pravil Kami, zatímco uvažoval a díval se na temné nebe. Všechny je přemístit svou sílou nemohl. Možná by je mohl prostě ‚vyhodit‘ dostatečně daleko od církve, pak se můžou snažit sami. Kdo je ale zradil? Tohle místo vybíral obezřetně, aby neměli žádné spojení s těmi předešlými. Kdo byl tou krysou, co k nim zavedla mlsného kocoura?
„Lorde Kami, viníka můžeme hledat, až se odsud dostaneme,“ oslovil ho jeho sluha. „Můžeme vám koupit nějaký čas. Zdržíme je. Proto jsme s vámi šli, lorde Kami.“
„V žádném případě. Nevyužiju vás jako svůj živý štít. Musí existovat i jiná cesta,“ nesouhlasil Kami.
„Tak kde sakra je?“ rozčilovala se Fenella.
Nikolaj nezúčastněně ležel na zemi, pořád v objetí paralýzy. V mezičase se mu aspoň povedlo nabrat lidskou podobu. Byla mu náhle tak pohodlnější, než ta jeho božská. Po tolika letech si v ní připadal náhle tak nejistý… a jak potupně nyní vypadal, když ho dokázali porazit tři o tolik slabší zvěromágové, kteří sotva uměli bojovat pospolu. Nepochyboval o schopném vůdcovství Augusta. Zaputoval k němu pohledem. K té schránce, která z něj nyní zbyla. Pomsta mu sebrala veškerý zdravý rozum. Jak snadné by bylo ho nyní zabít… Očima se vrátil na prach po lordu Octaviovi před sebou. Opět zklamal jako vrchní komorník a nechal svého pána padnout, aniž by ho mohl zachránit… Byl výsměchem pro všechny zvěromágy. Mohl jen snít, že by z něj kdy byl vrchní komorník. Měl dvě šance a obě promarnil. Napadlo ho, že se už tak moc neodlišuje od Virgila, který zabil Flitche, nebo Gerarda, který svého pána pozřel. Je snad osudem pro zvěromágy, aby své pány postupně prostě roztrhali zaživa? Jak se jeho role nyní lišila od té, kterou zastupoval předtím jako Bůh smrti? Napadlo ho, že možná tomu tak osud chtěl, aby zde dnes zemřel, protože nezabránil tragédii ani pro jednoho svého pána. Lorda Lucrateze a lady Tenebru neochránil, lorda Octavia nechal padnout… a lord Augustus o jeho služby nestojí, protože je sprostý zrádce. I kdyby přežil, nikdo jeho služby už nepřijme. Možná, že tady by měl skonat velký bůh Anúbis. Jak ironické, že ho zabijí lidé jiné víry.
„Všichni se uklidněte!“ zazněl celou místností hlas Fenelly. „Cesta ven existuje! Probijte se skrz ni nebo jděte do podzemí! Využijte vzduchu! Nepadneme před lidmi na kolena, aby si nás podrobili a zabili! Buď je pobijeme, nebo zemřeme při jejich pobíjení! Jiná cesta není! Zbabělci se mohou pakovat a utéct! Ale vězte, že je sám osobně přijdu zabít!“
„Omlouvám se, lorde Fenello,“ slyšela Fenella hlas svého sluhy, ale než se stihla otočit, udeřil ji do hlavy. Dostatečně silně, aby ji připravil o vědomí, ale pořád jemně, aby ji nezabil nebo nijak vážně nezranil. Dopadla mu do náruče. „Tohle je i naše válka. Odpočiňte si,“ pravil k ní jemnějším hlasem, když viděl, jak spí jako malé děvče.
Zvěromágové!“ zahřměl místností Kestnerův hlas, který nabral mezitím podobu velkého, černého vlka a v zubech držel Smalinera, který mu dozajista nadával, ale při jeho nynější podobě vypadal jako vztekající se malé dítě v jeho zubech. „Splňte svůj úkol, zvěromágové! Dostaňte své pány do bezpečí! Pro to žijete! Můžete bojovat! Ale když vaši pánové zemřou, za co budete bojovat? Je to vaše volba, koho budete následovat!“
„Lorde Kami! Zbořte budovu!“ naléhal na něj jeho sluha přísně.
„Nemůžu! Zbytečně by jiní přišli o život,“ nesouhlasil Kami, zatímco se rozhlížel, snad v naději, že jim dokáže udělat tu nejkratší cestu pryč, ale všude cítil lidi z církve.
‚Měl bych jim zavelet… něco říct,‘ uvažoval Augustus, ale nepřítomnýma očima pořád hleděl na ten černý popel, který se pomalu zvedal do vzduchu. ‚Ale co?‘
„Lorde Auguste!“ zatřásl s ním Virgil znovu, ale jak se obával, jeho slova k němu už nedoputovala. ‚Netvařte se tak! Vy ne!‘ uvažoval zoufale a zmocňovala se ho panika.
„Virgile,“ slyšel Gerardův hlas.
„Ticho!“ umlčel ho ihned a sevřel Augustova ramena mezi prsty. „Přísahal jsem…! Přísahal jsem, že svého pána už nikdy nevyprovodím do náruče plamenů… A to taky udělám, slyšíš, Gerarde?“ otočil se na něj a v očích mu plály plameny vzteku. „Tys‘ také přísahal! Když Flitch zemřel, přísahals‘ taky!“
Na to Gerard nic říct nemohl, jenom tiše souhlasil. Lord Augustus se jich nikdy nezeptal, co se tehdy stalo… proto mu nikdy neřekli, jak jeho bratr skutečně zemřel. Jaké břemeno tím na sebe vzali a nechali se tak odsoudit, především Virgil, pro vraždu vlastního pána. A Gerard měl obavy, že má v plánu nyní udělat stejně velkou šílenost.
„Je to šílenost!“ zkusil ho přivést k rozumu.
„Když mi rozkazy nevydá lord Augustus, učiním tak v zájmu jeho obrany. Vy odsud hlavně zavčasu vypadněte, jasný?“
„Virgile!“
„Nerozkazuješ mi!“ zahřměl Virgilův hlas, a když přiskočil k Gerardovi jedním mocným skokem, Gerarda polilo horko. Fénix už po celá staletí nebyl volný… nemohl bojovat a tak se v něm hněv postupně sbíral a nyní hrozil velkým výbuchem, který smete všechno okolo. Takže dokud má ještě špetku rozumu, jeho povinnost mu velí, aby dostal ostatní co nejdál odsud. Virgil ho popadl za hábit a přitáhl ho k sobě, než zasyčel tiše: „Jestli odsud nevypadnete všichni, pohltím vás taky. Víš, že s tím mám bohaté zkušenosti, Gerarde. A nebojím se zatracení.“
O to děsivější bylo, když se stěna vzadu za ním rozpadla na malé kousky… a za nimi spatřili hromadu lidí, vyzbrojenou všemi možnými svěcenými věcmi. Táhly se jich dlouhé a dlouhé řady. A všichni nahlas mumlali další a další latinská slova, která nejednomu zvěromágovi zvedala žaludek nebo rvala uši. Někteří si uvědomili, jak bezvýchodná situace skutečně je. A že nemají šanci proti takto vyzbrojené církvi, proto reagovali stejně pohotově. Inivise a Bilise jejich sluhové pobízet samozřejmě nemuseli. Bývalí sluhové Baltazara a jeho rodiny nabrali své podoby a hrdinně se vrhli proti církvi, v naději, že pokud přežijí, přijme je některý z kouzelnických pánů pro jejich chrabrost.
„Gerarde,“ řekl Virgil pevným hlasem a sevřel ruce v pěst. „Máš je na starost,“ otočil se k tomu, kdo mu po celá staletí dělal věrného parťáka a tu nejlepší obranu, když ji potřeboval. Věděl, že se na něj může spolehnout. „Dostaň je všechny v bezpečí odsud. Útok přenech na mě. Od toho tu přece jsem,“ zazubil se bezstarostně. Ale Gerard si všiml, jak jiný ten úšklebek byl od jeho typického bezstarostného. Přesto věděl, že se na něj může spolehnout.
„Rozumím. Zlom vaz,“ řekl a udeřil ho do ramene. „A opovaž se nevrátit!“ dodal s úsměvem.
„Tu radost ti neudělám,“ zasmál se Virgil. „Běžte!“
A Gerard popadl Augusta spolu s Alastairem, aby mohli utéct.
Nikolaj té scéně jenom nehybně přihlížel. Viděl i ostatní pány a sluhy, jak rychle prchají pryč, protože se církevní muži hrnuli dovnitř. Jen blázen by zůstal na místě a ještě se smál. Ale tento fénix bláznem byl.
‚Jak moc zesílil?‘ pomyslel si Nikolaj a snad si i přál to vidět. K jeho smůle nebo štěstí, popadl ho Kestner do svých tesáků a i přes nadále Smalinerovy nadávky s nimi oběma prchal pryč v podobě velkého vlka, který se několika skoky dostal z budovy skrz poničenou skleněnou kopuli, kterou svou velikostí zničil celou, takže dolů dopadly kusy skla a roztříštily se o zem, a zmizel v temnotě noci.
Nyní v bývalé soudní síni zůstal jen Virgil… a hromada lidí z církve.
Přivítal je s ďábelským úšklebkem. Věděl, jak moc tito lidé věří v ty své báchorky a když si zapálil tělo, několik z nich jen polekaně vykřiklo slova jako Satan nebo ďábel. Jen jeden z nich ne. Jeden z nich se ani nepohnul. Místo toho Virgila užasle sledoval s pusou lehce dokořán a očima nemrkal.
Andrew John si nikdy nepomyslel, že uvidí Lucifera v jeho pravé podobě tady na Zemi, jak ho bude vyzývat k boji.
Byl to děsivý pohled… ale tak vzrušující, že ho tím úšklebkem nakazil! Chtěl ho zlomit! Chtěl ho zničit! Pohltit a rozcupovat! To bude teprve mučení, pokud zde nepadne!
Nebál se, neboť jeho činy určoval Pán a on byl v právu. Tato příšera ho nezabije ani nijak neohrozí. A jakmile ji zkrotí, bude ji mučit, co hrdlo ráčí! Však ten ptáček ještě rád zazpívá, jak on bude chtít!
„Za nimi!“ zavelel veselým hlasem.
Stačilo však jedno máchnutí plamenů proti lidem a hned se stáhli zpátky. Virgil se nepřestával šklebit. Vyzýval je, aby se k němu přiblížili nebo se o to aspoň znovu pokusili.
*****
Ve všem tom zmatku zapomněli Augustovi sluhové na jeden další problém. Měli v hlavě jasný úkol - ochránit svého pána. Dostat ho do bezpečí. To byla samozřejmost, důvod jejich žití. A když se po Kestnerovi na zem zřítilo samé sklo, David se raději rychle schoval pod jakýsi kus zdi, který předtím dopadl až k němu, takže v tu chvíli působil jako docela dobrý přístřešek. Jenže takhle dobře schovaný zůstal i ve chvíli, kdy viděl, jak Augusta tahají jeho dva sluhové pryč… a pak najednou bylo na útěk až moc pozdě. Proto začal uvažovat logicky - je člověk, takže by se mu dle jakéhosi práva těchto dvou světů nic stát nemělo… že ano? Pokud takové právo existuje. Z racionálního hlediska by tu mělo být. Nějaké pravidlo o pátém kolu u vozu. To musejí respektovat oba tábory, ne? Jak ale vysvětlí, že tady byl s čaroději a dělal bůhvíco? Pochyboval, že by mu církev věřila, že tady zastupoval čaroděje v rámci jeho soudu - jo, to zní jako ještě větší volovina. Tak či tak - věděl, že tady je Virgil. A něco mu říkalo, že pozadu nezůstával, kdyby nevěřil ve vlastní sílu a ostatní nevěřili v něj. Takže ano, David Erwood se zachoval jako zbabělec, ale rozumný zbabělec! Nebude se motat do cizího boje. Samozřejmě, že bude fandit Virgilovi - toho na rozdíl od toho starého páprdy zná. Třeba se mu naskytne ještě dobrá chvíle pro útěk. Třeba útěku nebude ani potřeba.
O to děsivější bylo pro Davida vidět, jak Virgil nabírá svou pravou podobu a jako rozzuřený fénix své plameny po velmi dlouhé době odmítá ovládat tak, aby všechno kolem nepohltily zaživa. Jiskry poletovaly kolem a plameny vše pohlcovaly strašně rychle. Ale Virgilův pohled mířil pouze na jednoho muže z církve - na Andrewa Johna. Protože když se zbaví velitele, ostatní padnou snadno. Jeho plameny byly skutečně ztělesněním pekla, tak jak ho popisoval Dante Alighieri ve své Božské komedii nebo tak, jak ho vybásnili představitelé církve, nikoliv představou znovuzrození a věčného života, jak ho viděli čarodějové. A David si uvědomil, že víc než z reakce církve na jeho přítomnost zde… má větší strach z Virgila. Kdybyste se ho zeptali, jak by ten pocit popsal nebo celkově scénu, která se odehrávala jen pár metrů od něj, nebyl by schopen slova. Tak mocný okamžik to byl. Tak děsivý tvor před ním poletoval ve vzduchu. Tak krásný a hřejivý plamen… a přitom nezkrotná a děsivá, živočišná síla z něj vyzařovala.
Stejně tak Andrew John nenacházel slova. Ta mýtická bytost že stojí před ním? Nabídne jim snad věčný život nebo věčné zatracení? To nevědomí ho vzrušovalo s každou další jiskrou, která dopadala na jeho tvář. Fénix vstal ze stránek jeho pohádkové knížky z dětství a nyní je přímo před ním. Chuť ho zkrotit a zlomit byla o to větší! Pokoří mýtickou bytost! A bude to on, Andrew John, kdo to udělá, kdo se zapíše do dějin!
*****
„Koukej mě pustit, Kestnere! Je to rozkaz!“
„Mou povinností je dostat vás co nejdál od nebezpečí, lorde Smalinere. Teprve poté vás pustím,“ ujistil ho majestátní černý vlk, který s ním v ústech běžel přes les.
„Koukej mě pustit nebo z tebe udělám kosatku!“
„To byste si moc nepomohl, lorde Smalinere. To bych vás musel sežrat celého.“
Ta myšlenka ho příjemně pobavila a vykouzlila mu, vzhledem k situaci, ve které se nacházeli, i lehký úsměv na tváři. Když se ujistil, že jsou na míle daleko, konečně zastavil a pomalu svého pána přesunul na zem. Poté se mu zhluboka poklonil s tváří k zemi.
„Omlouvám se, lorde Smalinere. Situace to vyžadovala. Kdyby se vám cokoliv stalo, sám víte nejlépe, že váš otec by to nepřežil.“
„Na toho starého páprdu kašlu!“ prskal Smaliner rozčíleně a díval se, jak se mu jeho poslintaný hábit lepí na tělo. „Nechal jsem tam svého spojence! Víš, jaká je to nyní potupa?“
„Lord Augustus je jistě také na útěku. A když ne on, tak jeho sluhové dozajista. Nejsou bláhoví, aby se v omezeném prostoru rozhodli bojovat. Zvlášť, když lord Augustus nevypadal zrovna při smyslech.“
Na to si Smaliner povzdychl. „Myslíš si, že ho pomsta zničila? Zlomila? Že mu jeho magie nyní sebrala už komplet všechno? Možná nejsi daleko od pravdy. Augustus uměl své emoce tak dobře ovládat, aby se k němu jeho vlastní magie nedostala nikdy moc blízko. Ale nyní… co mu zbylo? Už nemá pomstu, kterou by následoval. Zbyla mu jen prázdnota. Slyšel jsem, že Lucratez vypadal podobně, když své emoce potlačoval… Jen vyprahlá schránka bez smyslu života. Trpěli už tolik, Kestnere… Nechci, aby můj přítel trpěl i nadále. Proto se za ním musíme vrátit!“
„Víte moc dobře, lorde Smalinere, že to nepřipustím. Pokud by to znamenalo vaše ohrožení, neuposlechnu váš rozkaz.“
„Proč?“
„Protože jsem váš vrchní komorník!“ zavrčel na něj vlk náhle vztekle a vetřel se do jeho osobního prostoru. „Protože mi na vás záleží! Protože nechci přijít o dalšího pána jenom proto, že bych ho nemohl bránit! Protože se nechci dostat do té temnoty, která pohltila Nikolaje tehdy, kdy přišel o lorda Lucrateze a lady Tenebru! Váš otec mi vykládal o jeho šílenství! Sám jste ho také viděl, co za schránku zbylo z mocného bojovníka! Nechci, aby ostatní, kteří vás následují, začali šílet, až by o vás přišli! Dal jste nám domov a smysl života! Proto musíte žít! A nepochybuji, že Augustus má taky dostatečně schopné sluhy, aby ho odtam dostali zavčasu a živého! Přišli o Flitche, aniž by mu mohli pomoci! Přišli o pány i předtím! Vědí, jaká je to ztráta a bolest! Proto budou svého posledního pána střežit, dokud dýchají! Je to podstata zvěromága - do své smrti sloužit svému pánovi a položit za něj život! Něco, co čarodějové nikdy nepochopí! Proč jsme se dobrovolně vzdali lidství a přijali zvířecí podoby? Protože jsme tak získali větší sílu a možnost někoho bránit!“
„Až moc řveš, Kestnere,“ ozval se Nikolaj pomalým hlasem a oba na něj pohlédli. Účinky mandragory z něj překvapivě rychle opadávaly, když mohl už nyní mluvit. Přesto se nehýbal a díval se nezaujatě před sebe. „A meleš také neskutečné sračky. Ne všichni to vidíme stejně.“
Na to se Kestner vzteky naježil. „Nebyls‘ to ty, kdo se koupal v krvi lidí poté, co ti zabili pány?“ zavrčel na něj.
„Bylo to jen krátké pomatení smyslů,“ zhodnotil Nikolaj.
„Tu spoušť, co jsem slyšel, že jsi natropil, by nezpůsobilo jen krátké pomatení smyslů.“
Na to mu už Nikolaj nic neřekl.
*****
Alastair se již po několikáté ohlédl. „Zvládne to!“ upozornil ho Gerard, také už po několikáté, zatímco utíkali lesem. „Není takový paličák, aby zůstal pozadu, kdyby si nebyl jistý svou výhrou.“
„Co když tam ale zůstane?“ staral se Alastair.
„Tím, že ho budeš vyhlížet, mu nepomůžeš.“
Už se vzdali naděje, že na ně lord Augustus bude v této chvíli jakkoli reagovat. Proto ho nyní tahali za sebou a doufali, že ho nohy aspoň unesou dostatečně daleko. Až doběhnou ostatní, třeba najdou lorda Smalinera… nebo lorda Fenellu… Jeden z nich určitě bude vědět, co mají dělat.
„Neboj se. On to zvládne,“ řekl Gerard pevným hlasem. Netušil, koho tím vlastně uklidňoval. Zda sebe nebo Alastaira. Ale věděl, že kdyby zůstali, jen by mu překáželi.
Tu se náhle Gerard zarazil, ohlédl se za sebe, kolem sebe… a pak se prudce zastavil, až do něj Alastair málem vrazil také. Gerard se zmateně rozhlížel kolem sebe.
„A sakra!“ začal propadat panice tentokrát on, až si sevřel vlasy mezi prsty. „Pan Erwood! My jsme ho tam nechali! Měl jsem za to, že zdrhal za námi!“
„No do háje,“ souhlasil Alastair a panika na nich obou byla zřetelná.
*****
„Kterého z vás budu moct uškvařit jako prvního?“ zeptal se Virgil natěšeně.
„Nezastrašíš nás, ďáble!“ ozval se jeden z církevních mužů.
Andrew John byl pořád na hraně unešení, vzrušení a strachu. Byl jako ve zpomaleném filmu. Ta bytost před ním působila tak nereálně. Je to spiklenec pekla, ale přitom může darovat znovuzrození jejich Pánovi i jim, pokud by ho následovali. Věčný život, jistý Svatý grál, měli přímo před sebou v podobě toho ohnivého ptáka, který před nimi poletoval. Ale byl si jistý, že před malou chvilkou byl ještě člověk. Co za čáry to předává jeho mozku?
V tu chvíli se probral z té krásy.
Má tady práci, povinnosti! Nesmí se nechat okouzlit! Až ho dostanou, vymlátí z něj klidně i násilím, co za čáry použil, aby mu obalamutil takhle mysl a nechal ho myslet tak hříšné myšlenky! Krása a hřích spolu odjakživa spolupracovaly. Nesmí se nechat svést na scestí při touze po vědění! Slova Pána by ho měla vést!
„Připravte svěcenou vodu,“ rozhodl pevným hlasem, než se mu tvář opět zkřivila v nehezkém úšklebku. Díky šepotu svého Pána nyní přišel na způsob, jak by tohle stvoření mohli přelstít, oslabit a chytit! „Ochraňte svou duši před pekelnými plameny. Zasvěťte své myšlenky Pánu! Otevřete své knihy Boží, mí bratři! Předčítat budeme společně! Nepřijměte jeho pokušení mysli! Braňte se!“
‚Jak daleko se už dostali?‘ uvažoval Virgil a nevnímal ty lidi před sebou. Pohlédl na své plameny, které pořád masivně hořely. Ale tu náhle si všiml, že se trochu zeslabily a zmenšily. ‚Dobře… pár mil už mají za sebou… Přidej, Gerarde! Ochraň lorda Augusta.‘
Pořád působil děsivě, a to stačilo.
„Vzdej se svých hříchů, příšero, a přijmi cestu Pána!“ vyzval ho Andrew John obřadně, zatímco jeho věrné ovečky listovaly ve svých Biblích.
„Fajn, tebe uškvařím jako prvního, moc kecáš,“ zazubil se Virgil.
Stuart předstíral, že listuje v příruční Bibli, ale sám netušil, které verše má vůbec hledat nebo jak jsou od sebe vlastně odlišeny. Drbal se na hlavě a usilovně hrál divadélko, že jeho kniha ty správné verše snad vůbec ani nemá.
„Tady, kolego,“ špitl dlouhán vedle něj a netrpělivě mu předal svou Bibli, již nastavenou na správných stránkách, sebral mu tu jeho a pohotově stránky hned nalistoval.
‚Díky, vole,‘ pomyslel si Stuart otráveně a uvažoval, zda by knihu mohl někde omylem ztratit, namočit nebo nechat shořet. Pak by se mohl vymluvit, že si musí odskočit pro novou, protože tahle bude nepoužitelná přece. A mohl by vypadnout z tohohle bordelu. Ať se tu pozabíjejí s čaroději navzájem a on by z toho vyvázl živý a bez úhony. Vychcaný až do konce? Ne, Stuart Strange se má jenom tuze rád!
Když znovu pohlédl na toho hořícího ptáka před sebou, racionálně si říkal, že se jen polil olejem nebo něčím a zapálil. Pouťový trik, který viděl už tolikrát. Až poté si ovšem všiml i dalšího pohybu za ním.
Byl to nějaký muž. Když dokázal zaostřit na jeho tvář, zbledl, že by se v něm krve nedořezal, otevřel ústa naprázdno, ale hlas se mu zadrhl v hrdle, a polil ho nepříjemně chladný pot.
‚A ten tu do prdele dělá co?!‘ začal ihned panikařit, protože by ho ani ve snu nenapadlo, že v době svého rádoby volna zrovna tady potká Davida Erwooda, který měl, pokud mu bylo známo, prdět ve svém bytě v teple kdesi v městské části Walesu!! Ze šoku mu vypadla i kapesní Bible z rukou. ‚Tohle je průser! Tohle je průser!‘ Kdesi v hlavě Stuartovi blikalo červené světlo velké jako kráva… Tohle mu jen tak nevysvětlí, jako opilost nebo blbý kanadský žertík, ne… Kdyby ho ten zatracený Andrew John s sebou netahal! ‚Vydrž, vydrž,‘ snažil se uklidnit to náhlé zmatení a rychle bijící srdce. ‚David je přece rozumný týpek. Určitě je zde náhodou. Ne, to je teprve volovina, osle! Co tady dělá? Běž na to logicky - počkat, to tady moc v téhle chvíli nejde, protože tu přede mnou právě stojí nasraný fénix!‘ Zahleděl se na Davida a téměř ho pohledem prosil, aby se podíval jeho směrem a přestal se krčit pod kusem budovy.
A jeho prosby byly vyslyšeny. Sotva si ho všiml, ruky sepnul nad hlavou, jakoby se protahoval, a dvakrát na něj kývl, aniž by David stihl jakkoliv zareagovat. A to ho očividně zmátlo. Tak to gesto Stuart učinil ještě jednou.
Ruky sepnuté nad hlavou podobné protažení - všechno popři nebo také odlož/vzdej se případu. Dvakrát přikývnutí hlavy - vůbec se neznáme nebo máš amnézii. Sjednaná pantomima, kterou nejednou využili během studií práv nebo i v reálném životě během nehezky vypadajícího soudu. Vypadalo to, že David na tuhle jejich šaškárnu, kterou občas museli použít, nezapomněl.
Oba věděli, že tohle nedopadne dobře. Ale pokud mají nějakou naději se předem domluvit na nějakém plánu, proč toho nevyužít? Až bude nějaká příležitost, vysvětlí mu, proč je tady. A tahle skromná, neverbální domluva, jim tu následující dohodu zajistí! Stuart Strange nebude pracovat neplacené přesčasy ani se nebude dívat do hrobu svého nejlepšího přítele - i když je zbabělec, pořád má svou čest.
*****
Fénix jim nedal ani o vteřinu déle na přípravu. Doslova jim mizel před očima a snadno je postupně zkopával na kolena a zapaloval jim jejich tolik milované knížečky, které se snažili rychle zachránit.
„Nepolevujte! Bděte, bratři mí! Citujte Matouše!“ vyzýval je Andrew John netrpělivě. Nakonec také jeho hlas zněl ze všech nejhlasitěji a nejjasněji, pevně a rozhodně, když citoval jednu větu za druhou: „A když ho spatřili, klaněli se mu, i když někteří pochybovali.“
A poté sborový hlas všech, až na Stuarta: „Ježíš k nim přistoupil a řekl: ‚Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.‘“ Tu se ozval skřehot fénixe, kterému jejich předčítání trhalo uši. Rozletěl se proti nim, ale na pokyn Andrewa se všichni sklonili a pokračovali v četbě: „Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“
Davidovi neušlo, jak prapodivně, křivě fénix nyní létal, kdy se snažil udržet rychlost, kurz a přitom si zakrýt uši. „Zavřete zobáky!“ ozval se Virgil vztekle a rozletěl se znovu proti nim. Tu ovšem David viděl jednoho z nich, jak proti němu hází s jakousi lahvičkou, ze které vyletěla nějaká voda. A neušlo mu, že z ohnivého těla náhle šla vzhůru pára a Virgil se naklonil na stranu, kde na něj voda dopadla. A netrvalo dlouho a musel přistát, jedno křídlo ovšem natažené.
„Nebojte se, bratři! Pán je s námi!“ vyzýval je Andrew dál a vesele se šklebil. „Naše ochrana Pána funguje proti nevěřícímu ďáblovi! Pokračujte! Pokračujte!“
Posedlost zkrotit fénixe byla neskutečná. A když viděl, že jeho nahodilé nápady skutečně fungují, ta chuť blížícího se vítězství chutnala tak sladce, že se jí Andrew John nemohl nabažit. Virgil ovšem pohlédl i na své druhé křídlo a neušlo mu, že jeho plameny ani zdaleka nejsou tak silné jako před malou chvilkou.
‚Jak daleko? Jak daleko už jsou?‘ uvažoval Virgil netrpělivě a oči mu pekelně svítily.
Koutkem oka si všiml jakéhosi pohybu a ohlédl se za ním. A v tu chvíli ho polil nepříjemný pocit.
‚Jak dlouho tady je?!‘ křičel Virgil ve své hlavě, když si všiml skrčeného Davida pod kusem kamene. ‚Je zraněný? Jestli jsem ho popálil, tak mi to dá lord Augustus nehezky sežrat! Sakra! Sakra! Ne! Soustřeď se!‘ Znovu se zaměřil na církev před sebou a pohnul křídlem, které doposud měl natažené vedle sebe. ‚Zatracená svěcená voda… kdyby tu byl lord Augustus, neměla by takový efekt… ale musí se dostat, co nejdál. Když budou daleko, budou v bezpečí. Davida Erwooda nezraní, protože je to člověk. Nebudou přece mučit vlastní lidi. Měl bych na něj zaútočit? Aby vypadalo, že tady je nahodile.‘ Div se Virgilovi nezačalo kouřit z hlavy, jak moc uvažoval.
„Proč neútočí?“ nechápal jeden muž.
„To je jedno! Modlitba ke svatému Michaelovi!“ přikázal Andrew John ostře a všichni ihned listovali, aby danou modlitbu našli. On si mezitím ruce něčím potřel. Ten smrad všudypřítomné svěcené vody Virgilovi znemožnil určit, co to bylo.
„Divím se, že ji neumí všichni nazpaměť,“ uvažoval muž vedle Andrewa Johna dostatečně nahlas, aby si nejspíš vylepšil své příští postavení.
„Tady, kolego,“ ozval se opět dlouhán vedle Stuarta a znovu mu předal Bibli s nastavenými stránkami, když viděl, že se nemá k činu, a Stuart div nezaúpěl nahlas.
‚Fajn! Až zaútočí příště, vypadnu! Vypadnu, povídám!‘ slíbil si Stuart.
Virgil, sotva slyšel slova o další modlitbě, rozhodl se, že to skončí s dalším útokem. Když sejme toho prvního, toho pravděpodobného vůdce, co jim říká, co mají dělat, jako tupému stádu ovcí, nebudou si vědět rady. Pak je může klidně zapálit a zdrhnout. Znovu pohlédl na svá křídla, která oproti prvnímu útoku ztratila dost plamene… měl sotva svou třetinovou sílu.
‚Už jsou daleko, dobře,‘ uvědomil si a zahleděl se na muže z církve před sebou.
Všiml si, kolik z nich pohotově vytáhlo své kříže a máchali jimi před sebou. Musel se nad tím ušklíbnout. Jak směšně vypadali! S radostí jim ty kříže spálí! S tou myšlenkou se odrazil, aby nabral rychlost, a vrhl se proti Andrewovi Johnovi.
„Svatý Michaeli,“ začal Andrew John pevně, hlasitě a postupně se k němu přidali i ostatní, „archanděli, braň nás v boji! Proti zlobě a úkladům ďáblovým budiž nám záštitou.“ Vyčkával, a když se k němu Virgil přiblížil, popadl ho jako první, což Virgila vyvedlo z míry. Copak ho jeho plameny nepálí? Až poté ucítil pálení na vlastní ruce a pochopil, že to byla jen další svěcená voda. Proto se ho mohl dotknout? Andrew John měl ovšem šílenství v očích, když se s rukou fénixe rozmáchl, pořád pokračoval v modlitbě: „Nechať Bůh přikáže jemu, pokorně prosíme! Ty pak, kníže vojska nebeského, Satana i jiné duchy zlé, kteří ke zkáze duší světem obcházejí, božskou mocí do pekla svrhni.“
A než Virgil poznal, že už se s ním svět netočí, viděl jen blížící se zeď. Nestihl roztáhnout křídla, aby srážce zabránil nebo nějak zpomalil. Vrazil do zdí plnou rychlostí, hlavou napřed, a prorazil skrz ni.
Hlava se mu točila, když po chvíli začal zase vnímat. S námahou se chtěl zvednout, ale nemohl, protože ho síla opouštěla.
‚Jak daleko?‘ uvažoval, když ležel poraženě na zemi a z dálky k němu doléhaly hlasy mužů z církve.
„Smrt byla pohlcena ve vítězství. Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten?“ předčítal Andrew John, zatímco muži za ním zpívali vítězoslavné aleluja. Stuart jen pohoršeně sledoval bezohlednost a neskutečnou moc, kterou církev skutečně oplývala, kdy i bájný fénix před nimi padl. Nikdo z nich však netušil, že to nebyla jenom moc Bible a jejich krásných, sborových slov… ale především faktu, že síla zvěromága byla podmíněna blízkosti svého pána. Jak v případě vzdálenosti, tak v případě sounáležitosti. A pokud jedna z těchto blízkostí byla narušena, sluha se stával automaticky slabším a slabším, dokud z něj nebyl obyčejný tvor jen se špetkou magie. A tím nyní Virgil byl.
David jen nechápavě přihlížel, jak z Virgila plameny pomalu sestupují, protože jeho magie slábla s každým dalším úderem jeho srdce. A Virgil to věděl. Proto lorda Augusta poslal pryč. Bylo jich mnoho a věděl, že nebudou hrát férově. Taky, že nehráli. Sledoval, jak Andrew John k němu sběžně téměř přiběhl, a když se Virgil natáhl, snad aby ze sebe dostal poslední špetku plamenů a mohl ho popálit, dupl mu lhostejně na ruku. Pekelný pohled ovšem fénixe neopouštěl a sliboval mu krutou pomstu. Andrew John jen z povinnosti otevřel Bibli, přesto následující verše citoval zpaměti a propaloval pohledem toho ďábelského tvora.
„Svatý Michaeli, archanděli, braň nás v boji! Proti zlobě a úkladům ďáblovým budiž nám záštitou, nechať Bůh přikáže jemu, pokorně prosíme! Ty pak, kníže vojska nebeského, Satana i jiné duchy zlé, kteří ke zkáze duší světem obcházejí, božskou mocí do pekla svrhni.“ zopakoval Andrew John nyní s vítězným úšklebkem na tváři, a když dodal chladně: „Amen!“ jako poslední viděl Virgil jeho rychle blížící se podrážku boty.
Potom ho pohltilo příjemné ticho.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.