Stuart věděl, že to, co nyní dělá, je úplná pitomost… Přesto, když pronásledoval chlapa, jehož jméno si neobtěžoval ani zapamatovat, cestou sebral staré koště, co se tam povalovalo už nějaký ten týden bez hnutí, soudě dle těch pavučin a prachu. Přál si, aby ho nemusel použít - jak by ho taky měl použít sakra? Když dojde na pěsti, nemusel dlouho uvažovat nad tím, kdo bude mít stoprocentní navrch.
‚Do prdele s tím vším… kdyby se tu Augustus nikdy neobjevil, všeci bychom mohli mít krásný klidný život,‘ pomyslel si Stuart a pevně sevřel koště mezi prsty, aby mu nevyklouzlo díky potu. ‚Co chceš, ty trotle, s tímhle vůbec dělat? Maximálně ho praštíš a pak zdrhneš, na víc nemáš kulky, víme to oba!‘
Vykoukl zpoza rohu a viděl, jak hromotluk vchází k celám. Potichu cupital za ním a vyčkával, srdce v krku, takže ani neslyšel, co říkal, ale viděl, že něco říká.
‚Zachovej klid, Stuarte Strangei. Tohle je možná jediná dobrá věc, co za život uděláš!‘ nabádal se v duchu k akci. Nedělal to kvůli fénixovi, ale kvůli sobě - poprvé v životě chtěl cítit, že to byl on, kdo udělal něco správně, ať už by to dopadlo jakkoliv. Zhluboka se dvakrát rychle nadechl a vydechl - věděl, že čas na rozmyšlenou nemá žádný.
Jak už bylo řečeno mnohokrát - Stuart Strange nebyl hrdina, ale zbabělec. Byl ten, co vždycky stál opodál, když bylo potřeba akce, nebo aby si sám zachránil krk, raději udával jiné. Proč? Proto, aby mu rodiče dali pokoj? Aby sám našel pokoj ve špinavé práci? To netušil. Ale osud tomu chtěl, aby dnes byl na svém místě, tady a teď, aby posbíral veškerou odvahu, kterou kdy měl, a přidal se do boje. I když jenom krátce - dle slov jiných - jenom neúplně.
„Poslední slova, hříšníku?“ dolehl k němu hlas toho hromotluka.
„Do prdele!“ zaklel a sám netušil ani jak rychle, dostal se za hromotluka, který zrovna uvolňoval pojistku na stříbrné pistoli. Stuarta ani nenapadlo uvažovat, kde ji sakra sebral, kdy mu ji otec John dal nebo zda těchhle udělátek bylo víc - na to se jeho mozek nesoustředil. Jeho první a jediná reakce bylo zkusit to, co vždycky viděl v těch velkoplátnových filmech - vzít ho po hlavě koštětem. K jeho smůle svým úderem koštětem ho sotva zasáhl do lopatky a k jeho překvapení se koště nezlomilo. Hromotluk se sotva pohnul. Zastavil se uprostřed pohybu ukazováčkem na spoušti, jako když medvěd ucítí mouchu na zádech.
To mu ovšem Stuart nedovolil. Zkusil ještě druhou možnost, která ho zázračně napadla ihned poté - praštil ho koštětem do obličeje. Než se vzpamatuje, třeba mu z ksichtu udělá řádnou kaši. K Stuartově smůle měl ovšem hromotluk lepší reflexy než on, proto mu koště napodruhé už vzdorně chytil těsně před obličejem. Nic sice neřekl, ale v tom pohledu viděl Stuart všechno. Včetně toho, co se hromotluk chystal udělat. Díky jeho téměř nadlidské síle byl schopný Stuarta odhodit stranou, jakoby byl plyšová hračka. Lhostejně odhodil koště na zem, otočil se zpátky na fénixe a zamířil.
Stuart se ovšem nenechal poprvé v životě ničím odradit. Vypnul mozek i všechny smysly a nechal se vést instinktem, o kterém ani netušil, že by ho měl. Fénixe znal, i když jen krátce, ale uměl si dát dohromady, že když ho tenhle pošuk zkusí zabít, Augustovi nebude bránit nic v cestě, aby je tady všechny pozabíjel a nechal je rozpadnout se v prach. Takhle, když mu vrátí jeho sluhu, je zde přece drobná naděje, že se tak nestane, že si budou moci dožít své mrzké životy o samotě a v klidu. Nebo aspoň on.
Velké překvapení padlo na hromotluka, když se mu Stuart dostal na záda a koště použil jako páku proti hromotlukově krku. Muže ovšem bylo téměř nemožné shodit k zemi nebo strhnout na stranu, jak plánoval. Než stačil vymyslet jinou blbost, rozhodl se hromotluk, že je na čase skoncovat s touhle směšnou hrou. Plnou silou narazil zády do zdi tak prudce, že slyšel řádný úder. Stuart otevřel ústa bolestí, ale dřív, než mohl vykřiknout, ztratil vědomí. Popraskaná žebra a náraz hlavy do zdi k němu byli milosrdní a raději mu bolest sama na chvíli vypnula mozek. Hromotluk se pousmál, když tlak na jeho krku povolil, a když učinil krok dopředu, svezlo se tělo z jeho zad bezvládně na zem. Promnul si krk a prokřupal jednotlivé kůstky, aby ulevil nepříjemnému tlaku. Prstem si přejel po prasknutém rtu a odplivl zbytky krve, které mu zůstaly v ústech po tom nečekaném výpadu koštětem předtím.
Chladné oči se nyní zadívaly do fénixových, kde viděl neskutečnou zlobu a pekelné plameny. Mít svou sílu, jistě by tady hromotluk už nestál, ale nejspíš by ho už upálil zaživa. Tu Virgil měl mít už dávno zpátky… Ve chvíli, kdy Stuart opustil svou pozici, narušil tak jejich obrannou bariéru a on pocítil svou magii. Jen slabě, ale i to by bohatě stačilo, aby tohohle člověka upálila zaživa. Co ovšem pocítil chvíli poté, nebyla jenom jeho magie, která se mu vracela ve velkých vlnách, ale bylo to mnohem příjemnější teplo… tělesné teplo lorda Augusta. Byl tady! A všichni ostatní čarodějové také! Proto se ten chlap vrátil! To proto ten povyk venku! Důvěřoval, že plán jeho pána vyjde bez jediné pochyby. Když sem dokázal dotáhnout zbylé hlavy čarodějnických rodin, nebylo pochyb, že byli připraveni na vše. Koutkem oka si všiml šokovaného Davida, který nebyl s to jakkoliv reagovat na čin svého přítele.
„Neber si to osobně, fénixi. Je to rozkaz,“ prohodil hromotluk lhostejně, když na něj namířil pistoli.
Fénixovy oči vzplály, stejně tak jeho tělo se během vteřiny zažehlo jako pochodeň a hromotluka ožehly jeho plameny i mimo celu. Přesto zachoval pevnou ruku a vystřelil. Fénix uskočil stranou, nabral rychlost a vší silou vrazil do mříží. Ty pod jeho silou konečně povolily a dveře se mu otevřely pod nátlakem dokořán. Ve své zvířecí podobě popadl hromotluka za ramena a ohnivými křídly objal jeho tělo. Muž řval bolestí a vzduchem se po chvíli nesl pach spáleného masa.
David jen šokovaně přihlížel scéně před ním. Vymykalo se to doposud všemu, co viděl a zažil. Fénix pak ze sebe vydal prazvláštní řev, než ohořelé tělo pustil k zemi a rozletěl se pryč… Vrazil do Davidových mřížích, udělal v nich dostatečně velkou puklinu, aby se skrz ni mohl David protáhnout, a rozletěl se dál. Letěl ovšem až moc blízko k zemi.
„Virgile!“ zavolal za ním David. O to větší zděšení pro něj byla přítomnost hromotluka, který se krátce poté zvedl a jako divoké zvíře se vydal za svou kořistí - slepý a hluchý ke všemu, co se dělo kolem něj. David pohlédl na doposud rozžhavené mříže. Až poté se vzpamatoval a pohledem vyhledal Stuarta. „Stuarte!“ zavolal za ním a zkusil se protáhnout skrz mříže. K jeho smůle se jenom popálil, pořád byly jako čerstvě vytažené z ohně. Všiml si, že fénix tělem záměrně narazil především do zámku, který byl nyní zničený. Zkusil mříže násilím otevřít, párkrát do nich narazil ramenem a kopl a byl konečně na svobodě. „Stuarte!“ doběhl ke svému příteli, který byl v bezvědomí, a zatřepal s ním. Nahmatal mu na krku tepnu a po chvíli si oddychl. Stuart žil. Měl sice slabý pulz, ale nějaký měl.
*****
Virgil nebyl zbabělec. Jen moc dobře věděl, že nemůže bojovat v přítomnosti Davida Erwooda tak, jak by chtěl. Zároveň si uvědomoval, jak jeho tělo reaguje na magii svého pána. Chtělo se jí nasytit, všechnu ji zachytit a získat zpátky svou sílu. Ale Virgil si podvědomě uvědomoval, že tudy cesta nevede. Stejně jako starý fénix nemohl přijmout novou schránku v podobě nového, mladého těla, nemůže zubožené fénixovo tělo využít magii svého pána tak, jak by chtělo. Předešlý fénix tohle věděl, Virgil ovšem ne. Vždy následoval jen svůj instinkt a ten mu nyní velel… aby zemřel. Aby se zbavil své slabé tělesné schránky, spálil se na popel a znovuzrodil se v silnější podobě. Ale důvěra a oddanost pánovi byla silnější. Musí lorda Augusta informovat, že žije, že je připravený bojovat… že ho nezradil. Nic jim neřekl!
Přes úpěnlivé soustředění na to, aby se udržel ve vzduchu ve své zvířecí podobě, neslyšel výstřel. Až poté jím projela ostrá bolest, počínající v pravém rameni. Uvědomoval si, že ztratil rovnováhu a míří k zemi. Rychle máchl křídlem, aby se přetočil a dopadl tak na záda. Všiml si také dalšího prchajícího tepla v jeho blízkosti. Ze stříbrné pistole, která ho předtím už nejednou zranila. Proto ta náhlá nepříjemná bolest a závrať. Ale fénix se bez boje nevzdá, to už hromotlukovi dokázal nejednou. Než dopadl na zem, rozmáchl se rukou. Kulky, které si předtím pracně vyndal z nohy, nyní vrátí jinému člověku. Sledoval, jak se hromotlukovi zakously do těla a přiměly ho pod tlakem ztratit rovnováhu. Dopadli na zem téměř ve stejnou chvíli. Na rozdíl od hromotluka ovšem fénixem projela nepříjemná bolest, která ho skoro paralyzovala. Zatracené stříbro.
Hromotluk se po chvíli zvedl, a přestože sám krvácel, pomalu se sunul k němu. Jeho myšlenka byla jednoduchá - zbavit tu bytost trápení. Sledoval, jak se před ním nyní v lidské schránce plazí. Skoro mu ho bylo i líto. Přesto bez váhání opět zamířil a trefil ho do levého lýtka. Téměř ho zamrzelo, že mu ten zvěromág nedopřál líbeznou hudbu jeho bolestného křiku. A plazil se pomalu dál, tentokrát za sebou zraněnou nohu tahal, ale nevzdával se. Co ho tak pohánělo? Pistole zaštěkala znovu a hromotluk sledoval, jak fénix bojuje sám se sebou, aby se mohl plazit dál. Protivný štěkot zazněl ještě pětkrát a Virgilovo tělo bylo v agónii.
„Ulehčíš si tohle trápení, když se zřekneš učení ďáblova,“ přešel k němu hromotluk prudce a zastavil se nad Virgilem. Ten si ho ovšem nevšímal, jen se nad těmi kecy musel ušklíbnout. To hromotlukovi stačilo. Dál ho nepřemlouval.
Sklonil se k němu, namířil mu na spánek… a stiskl spoušť.
Sledoval, jak z těch očí vyprchal život, nejspíš navěky, když mu hlava klesla k zemi.
Pomodlil se nad ním a odříkal otčenáše, aby jeho duše našla pokoje. Pohlédl na díry ve svém těle, ve kterých pořád zely kulky, které po něm ten zvěromág hodil. Měl by si je potom vyndat. Nyní by se ale měl vrátit za otcem Johnem.
Bezvládné tělo fénixe nechal uprostřed chodby a lhostejně kolem něj prošel. Plamínky svícnu nad jeho hlavou se jenom zatřepotaly, ale nezhasly se. Na rozdíl od Virgila v nich byl ještě život.
*****
Potupa, která dopadla na rod Youngů, byla nezměrná. Vyhubeni lidmi? Jediný žijící potomek, Flitch, se pomátl, dva sluhové, kteří s ním zůstali, nejsou ani jeho vlastní sluhové. Ti byli propuštěni Tenebrou v posledním momentu šílenství a ani jeden z nich nepromluvil o její oběti a hrdinství, kdy jim zachránila život… aniž by musela. A Augustus? Nikdo netušil, kde mu byl konec. Prý odešel. Kam? To nikdo netušil. Byl vyhnán. Vydědil ho Lucratez? Šuškalo se po celá desetiletí, že dozajista zemřel, že ho jeho magie rozcupovala zaživa, že se pomátl, když se snažil svou vlastní magii pochopit a nechat ji, aby mu velela a činila, jak uzná za vhodné, že své magii naslouchal. Smaliner všechna ta pošetilá slova, rychle utroušená pod vousy a za rohem ulice, poslouchal a nemohl svého přítele z dětství ani nijak bránit. Přesto v něj věřil.
Tehdy, když se setkali poprvé, jako děti, vyzařovalo z něj něco jiného, než z kohokoliv jiného z jeho rodu. Octavius to mohl vycítit také, proto se rozhodl s ním spřátelit. Proto je pojilo silnější přátelství než se Smalinerem, i když jen navenek. Proto s ním Augustus mohl trávit tolik času a být sám sebou. Už tehdy se v malých kruzích šuškalo, že Augustus netouží dozajista po ženách, že pokukuje spíš po mužích, i když byl tehdy ještě chlapcem. Pro přátelství dvou chlapců neměl nikdo porozumění. Smaliner neměl slov, která by utrousil, aby ho mohl bránit. Mohl jenom věřit, že žije, že se jednou vrátí a ostatním vytře zrak, že přiměje ostatní hlavy čarodějnických rodin, aby se právem opět obávaly magie rozkladu, aby všichni věděli, že si s ním nemají zahrávat, jako se to kdysi naučily předešlé hlavy čarodějnických rodin za časů Lucrateze.
Nyní, když mu Augustus přikázal, aby zůstal pozadu, moc dobře věděl, že by neměl odporovat. Jeho magie ani povaha nepatřila na bojiště. Neměl spatřit to, co se chystal Augustus udělat. Něco naprosto šíleného, jako vždy. I ostatní se mu vysmívali a říkali, že je blázen. Ale Augustus za to nemohl - šílenství měli ve vínku všichni jeho předci. Možná proto to byli všichni mocní čarodějové. A Augustus je nyní převyšoval v každém svém kroku, co doposud učinil.
Bylo neslýchané, aby jeden čaroděj pozabíjel hlavy rodin a ostatní z něj měli strach. Ale ten strach byl oprávněný. Bylo moudré, že jako první zabil Harám - její magie ho mohla šeredně zranit. Když se jí zbavil, protože byla oslabena plodem dítěte, o kterém věděl jen Smaliner a důvěrně její tajemství střežil, Smaliner věděl, na koho má Augustus spadeno především. Morfeus se mu jen připletl do cesty - snažil se dostat na jeho píseček, a to se mu stalo osudným. A Octavius? Pro něj bylo osudným, že se jako děti setkali, že po boku Anúbise vyrůstal spolu s Augustem, že se kdy dostal na území rodu magie rozkladu… že je kdy pojilo přátelství, které Octavius chtěl posílit v něco víc, kdyby měl možnost, že mu ukradl rodinného sluhu, i když Anúbis odešel dobrovolně. Kdyby se jako děti nikdy nestřetli, jejich osud mohl být naprosto jiný. V Octaviovi by se neprobudila zloba na Augusta, který vyřkl palčivá slova. V Augustovi by se neprobudila magie rozkladu v podobě dotěrných myšlenek, které mířily na ta správná místa, v podobě pochyb, které naplnily jeho mladou mysl a pokřivily ji. Nikdy by nemuselo dojít ke střetu Lucrateze a Augusta - nebo ne, tady by se osud nezměnil. Byli si tak moc odlišní v myšlení, že střet byl nevyhnutelný. Kdyby ho vychovával vlastní otec, možná by našli porozumění. Kdyby neskrývali své city, jako rodiče by mohli Lucratez a Tenebra zlomit prokletí jejich rodu… kdyby nenechali Anúbise, aby vychovával Augusta, aby mu ukázal knihovnu a moc slov v knihách, kdyby ho nikdy nevzal na dalekou cestu do Egypta, aby zachránili jeho rod… kdyby se Lucratez a Anúbis nikdy nesetkali a neuzavřeli mezi sebou přátelství… mnoho věcí by se nikdy nestalo a oni by nebyli tam, kde nyní jsou.
„Zničím zdejší církev jednou pro vždy!“
Kdyby ta slova utrousil kdokoliv jiný, určitě by se mu vysmál spolu s ostatními. Ale když je Augustus vyslovil, tak sebejistě, jako cokoliv jiného, nikdo o něm nepochyboval. Jeho magie se tetelila blahem, toužila zabíjet a ničit. To byla její podstata a její nositel jí to chtěl nyní dopřát plnými doušky.
Smalinera ovšem děsila jedna věc. Augustus se přišel mstít. Kdo všechno je ještě na jeho seznamu? Nebo už dotyčné lidi, kteří ho předtím přímo i nepřímo zostudili nebo ovlivnili vlastními činy, už zneškodnil? Bude se chtít mstít i na Anúbisovi, že opustil své místo? Předešlé sluhy všechny pozabíjel… Pohlédl směrem k Anúbisovi, který ho nyní také sledoval, jakoby přímo věděl, na co myslí, až to Smalinera vyděsilo.
„Pohostinnosti se mi ze strany Augusta nedostane. Nečekám nic jiného, než jeho rozsudek,“ utrousil Anúbis. Přesně věděl, nad čím Smaliner uvažoval, a to mága děsilo. Bývalý bůh a nebojí se smrti, protože je nesmrtelný?
„Pořád si ho můžeš naklonit na svou stranu… pořád můžeš získat domov,“ uvažoval Smaliner nahlas. Anúbis se jen ušklíbl.
„Zradil jsem vlastní pány a neochránil je. Nepotřebuje sluhu, co zabil vlastní pány,“ pronesl Anúbis, ale poté se zarazil. I Smalinerovi došla jeho slova až posléze.
„Virgil i Gerard své pány také zabili, a přesto se jich ujal.“
„Nebyli s ním přímo pokrevně spojení… proto ho to nezajímalo.“
„Sám víš nejlépe, jaké vztahy spolu měli, Anúbisi…“
„To pořád nic nemění na mé situaci.“
Tu ho ovšem Smaliner zarazil, když se k němu dostal a dřepl si vedle něj, naděje v očích a neskonalá touha po vědění. Tak jako, když byl malý chlapec. „Ale mění, Anúbisi, mění! Lucratez byl blázen, když žádal boha, aby se stal jeho sluhou! Octavius byl pošetilec, ale také při něm stálo štěstí! Ztratil jsi už své pány tolikrát… ale pořád je zde naděje, že jeden pán na tebe pořád čeká.“
„Nejsem zvěromág, abych musel někomu sloužit,“ zavrčel Anúbis zlověstně a oči se mu zablýskly zlostí.
„Nejsi,“ souhlasil Smaliner. „Ale který bůh by riskoval tolik, aby svého pána zachránil? Aby se vydal do jiné země s minimální nadějí, že lék na jeho magii najde, aby o něj nepřišel? Který bůh by hlídal svého pána, i když byl vypovězen?“ Všiml si výhružně vyceněných zubů obrysu psí hlavy a napjatosti svalů, i když ho neviděl díky magii neviditelnosti. Přesto věděl, že se trefuje do správných míst.
Rozhodl se poté zariskovat. Ale cokoliv nyní řekne, byla čistá pravda. A oba to věděli.
„Nikdy jsi lorda Lucrateze nezradil, Anúbisi. Chtěl jsi ho bránit. To byla od počátku tvá podstata.“
„Ticho,“ zavrčel Anúbis hrdelním hlasem a jeho hlas zněl velmi děsivě. Rozezníval se ve vzduchu jako ozvěna v kobce, která bývala jeho domovem před dávným časem. Upoutal nyní i pozornost Kestnera, který k nim stočil hlavu a byl připravený zakročit, pokud by ta příšera ohrozila jeho pána. I když by jeho zákrok v porovnání s mocí Anúbise byl spíš zbytečný. Nemůže se rovnat bohu, to věděl, až moc dobře.
Smaliner si uvědomoval, co nyní dělá. A dělal to záměrně. Pro bývalého boha nebyla potupa, že mohl sloužit čarodějům - bavil se a miloval svou rodinu, které sloužil. Jeho věčný život už náhle nebyl tak nudný. Byl ztracený, když přišel o Augusta… a poté o Lucrateze. Oba je miloval a bránil se ctí. Nikdy u něj neviděl špetku ochoty nebo záblesk oddanosti v očích, když se objevil po boku Octavia. Bůh svázaný okovy povinnosti, o kterou neměl zájem. Jen proto, že byl silný - to byl důvod, proč ho Octavius chtěl. Zvěromágové, co ho tehdy následovali do sídla Octavia, tohle neviděli. Nebo nechtěli vidět. Přidali se na stranu toho silnějšího, neuvažovali nad okolnostmi, které mohly Anúbise vést k tomuto rozhodnutí. Proč se nevydal hledat Augusta? Proč v něj nevěřil? Protože jeho pánem byl především Lucratez, s ním měl uzavřenou smlouvu. A ta smlouva padla se smrtí jeho pána.
„Pořád máš komu sloužit, Anúbisi. Pořád můžeš být hrdým sluhou, jakým jsi býval po boku Lucrateze.“
„Ticho!“ zahřměl nyní Anúbisův hlas a v dálce zazněly hromy.
„Tvou největší poctou bylo, když jsi mohl bránit svého přítele a jeho rodinu. Pro to jsi tehdy žil! Ještě svůj slib Lucratezovi můžeš splnit!“
V Anúbisově hlavě se rozezněl Lucratezův veselý hlas, až to psího boha vyděsilo: „Buď mi sluhou a budeš se bavit! Nedovolím, aby tě smrt začala nudit! Přidej se ke mně a poznáš svět!“
Ne! Zařekl se přece, že s tím rodem skončil, že už nemá komu sloužit! Nepřál si prožít tu samou bolest, která ho tehdy zlomila a srazila na kolena. Nepřál si vidět své pány a přátele znovu umírat. Nikdy se neměl spřáhnout s lidmi, natož s čaroději! Od počátku věděl, že jejich čas je jen velmi omezený ve srovnání s tím jeho, nekonečným! Od počátku věděl, že jim smrt dýchá na krk a on ji věrně drží za ruku, on s ní rozhoduje, kdo zemře a odejde s ním do zatracení…
Do zorného pole se mu dostala Smalinerova tvář. Přestože na něj pořád působila magie jednoho z dvojčat, Smaliner věděl, kde přesně je. Bývalého boha smrti překvapilo, když mu čaroděj sevřel ramena - jak zvláštní a troufalé to gesto bylo.
„Moc dobře si pamatuji, jak jsi oddaně sloužil i Augustovi. Nikdo ze sluhů mu nebyl kdy věrnějším, než ty, Anúbisi!“
Anúbis si uvědomoval, že nejspíš i Smalinerovy vzpomínky byly pozměněny na přání lady Tenebry. Když mu je těsně před svou smrtí vrátila, sám netušil proč. Nyní mu ovšem začalo pomalu docházet, proč se Tenebra rozhodla, jak se rozhodla. Proroctví, které jim nemohla říct dopředu. Proroctví, které se pomalu naplňovalo. Temné oči se zahleděly směrem k tělu hada, které se v neustálé smyčce točilo pod kopcem kolem církevní vesnice.
‚Měl bych tam být,‘ napadlo ho. ‚Měl bych ho bránit. To bylo přece přání lady Tenebry…‘
Anúbis zpozorněl, protože cítil, jak magie neviditelnosti náhle vyprchala. Všiml si Smalinerova jiného pohledu. Viděl svůj odraz v jeho očích. Něco se muselo stát jednomu z dvojčat. Kletbu neviditelnosti na něj seslali oba dva, a pokud jeden přestane své myšlenky soustředit jeho směrem, jejich kletba pomine. Kdyby kletbu seslal jen jeden, nemuseli s tím mít tolik potíží. Vrátil pohled zpátky na hadí tělo a uvažoval, který z nich právě nyní nejspíš křičel bolestí nad krucifixem nebo nějakou církevní blbostí.
O to větší překvapení bylo, když náhle ucítil jakési teplo proudit svým tělem a jak se mu postupně uvolňovaly svaly ztuhlé jedem. Zmateně vrátil zrak zpátky na Smalinera a viděl ho, jak na něj používá svou magii.
„Lorde Smalinere?“ nechápal.
„Ujistím se, že svého rozhodnutí nebudu litovat,“ zazubil se na něj Smaliner spiklenecky. „Jestli tuhle šanci promarníš, Kestner si tě podá.“
Anúbis věděl, co má dělat.
„Lorde Smalinere!“ zazněl za nimi Kestnerův polekaný hlas. Během vteřiny totiž kolem něj doslova prosvištěl černý mrak doprovázený líbezným cinkáním zlatých klenotů. Na místě, kde doposud byl jeho pán a Anúbis, nikdo nebyl. Černou šmouhu sotva dokázal vidět okem, ale instinkt mu velel jasně - hnal se za nimi jako za svou kořistí. V tu samou chvíli se vydali kupředu i zbylí zvěromágové. Měli čekat dle plánu na Kestnerovo znamení a jeho pokus dohonit Anúbise si vyložili jako právě ono znamení.
Bůh Anúbis se po mnohaletém spánku probudil zpátky k životu. A nyní si vědomě vybral svou cestu. Už nebyl jen slepě poslušným služebníkem. Pán, kterému kdysi sloužil, byl nyní mrtev. Pán, kterým ho krátce nahradil, rovněž padl. Nyní nebyl sluhou, ale opuštěným bohem, který toužil po pomstě. Lidé zabili Lucrateze - jejich potomkům náleží jeho hněv. Pokud Augustus toužil po zničení církve, mohl mu teď Anúbis pomoci - a zároveň ukojit vlastní žízeň po pomstě a zlosti, kterou vůči lidskému pokolení cítil po mnohá desetiletí. Jeho tesáky se zaleskly, když se ušklíbl. Byla to krásná svoboda, kterou tím rozhodnutím získal. Okovy minulosti, které ho doposud svazovaly, popstupně praskaly.
Byl by na něj Lucratez hrdý? Nebo by ho odsoudil, že stejně jako Augustus, tolik lpěl na pomstě?
Anúbisovi stačil jeden mocný výskok a se Smalinerem v podpaží doslova vyletěl nad tělo ourobora. Gerard je viděl, ale nemohl svou pozici opustit ani svého pána jakkoliv varovat. Anúbis se pohyboval až moc rychle a jeho aura byla příliš zlověstná.
Bestie zbavená okovů minulosti. Gerard netušil, odkud pramení ten pradávný strach, který z toho tvora náhle cítil.
Jako černá lavina smrti, okem téměř nepostřehnutý, prohnal se Anúbis kolem lidé a čarodějů. Jen Augustus postřehl, že se kolem nich něco mihlo, ale nemohl to okem spatřit. Jeho magie rozkladu ovšem reagovala na známou bytost.
Anúbis jen krátce pocítil přítomnost smrti, když se hnal stavením, koutkem oka pohlédl na zubožené tělo fénixe a pomyslel si, že ten předešlý by dopadl mnohem hůř. Měl by jeho duši vyprovodit na onen svět… ale to je práce pro jeho pána, nikoliv pro něj.
„Koukej mě pustit!“ ozval se Smaliner konečně a zpozorněl, když se Anúbis zastavil. K jeho překvapení už dávno nebyli na mýtině… ale v nějaké stavbě. Chvíli mu trvalo, než si se zděšením uvědomil, kde se nyní nacházejí. „Okamžitě odsud vypadni, a to hned!“ začal panikařit. Církevní žalář působila velmi chladně a páchla po smrti. Samozřejmě, že z ní měl Smaliner tak velký strach.
Anúbis zachoval chladnou hlavu a zastříhal špičatými ušima. Nadechl se čenichem a hlavu stočil k tolik známému pachu, který kolem Augusta nyní cítil neustále.
David Erwood.
Zmatený, ale už ne tak vystrašený - jeho mysl začínala přijímat magii jako realitu. Pohled se mu od jejich posledního setkání dozajista změnil. Nebylo v něm tolik strachu a nedůvěry.
Anúbisovi ihned došlo, že pouto mezi ním a Augustem je stejné, jako pouto mezi Lucratezem a Tenebrou. Mnohem silnější. Kdyby tenhle člověk zemřel, Augustus by srovnal vše se zemí a nehleděl by na spojence.
Opřel hůl vedle své nohy a chvíli ho pozoroval. Páchl po smrti… ne, ten pach vycházel z muže, u nějž nyní klečel. Anúbis věděl, že pokud mu Smaliner hned nepomůže, nemusel by během pár dalších minut přežít. Jeho oči zakmitaly po místnosti. Zdejší prostředí by jen podpořilo rychlejší rozklad těla toho druhého člověka.
Napadla ho nehezká myšlenka - kdyby Davida Erwooda zabil… propadl by Augustus stejnému šílenství, jako předtím propadal Lucratez? Získal by tak mnohem větší sílu, aby svůj sen o zničení církve převedl na skutečnost? Jeho magie by měla konečně nějakou emocionální odezvu, na které by se mohla přiživit… Pak by byl neporazitelný. Oči se mu nebezpečně zablýskly při pohledu na Davida. Zabít člověka by bylo až příliš snadné. Když k němu zabije i Smalinera, Augustus propadne šílenství a jeho magie rozkladu bude proudit bez jediné špetky kontroly. Ušetří mu tak práci.
Bez špetky citů ve tváři se vydal směrem k Davidovi.
Ten dokázal vycítit, že dozajista nepřišel spojenec, ale nepřítel.
‚Kde sakra jsi, Auguste?‘ pomyslel si poplašeně, když viděl tu bytost, jak míří k němu a Stuartovi. Živě před sebou viděl spoušť, kterou Anúbis předtím tak snadno způsobil. Strach ho paralyzoval. ‚Teď by se mi hodilo, abys tu byl…‘
Sledoval černou pracku s drápy, jak se k němu natahuje, a raději zavřel oči. Svůj konec si představoval jinak, na jiném místě a za jiných podmínek…
*****
Jako první ucítil Augustus nepříjemný pach smrti a rozkladu, ale snažil se tomu nevěnovat pozornost. Mohlo to být cokoliv. Magie v něm pouze reagovala na to, že něco zemřelo. Mohla to být i obyčejná krysa nebo člověk, kterého mohlo ouroborovo tělo rozmáčknout, když dopadl na zem a jeho magie se rozhodla na ni reagovat o něco silněji, protože ji chtěla rozcupovat na kousky.
Oprostil svou mysl od reakcí své magie. Nevěnoval pozornost tomu, že ouroboros také prapodivně zareagoval. Byla to chvíle, kdy fénix zemřel. Ale to Augustus netušil. Stejně tak netušil, že když se kolem něj prožene Anúbis, nebude to proto, aby na něj zaútočil, ale snad jen jako pozdrav, aby mu dal na srozuměnou, že je tady taky. Jen koutkem oka postřehl jeho rychlý pohyb a napadlo ho, zda ten, koho nese, byl Smaliner. Byl opravdu tak pošetilý? Cožpak netuší, že za chvíli se za ním přiřítí jiný děsivý tvor a bude ho chtít rozcupovat, protože mu unesl jeho pána? Ne, Anúbis nebyl takový hlupák. Dozajista měl důvod, proč si s sebou vzal Smalinera jako pojistku.
Augustus si uvědomoval důvod, proč je Anúbis nyní tady s nimi a může se volně hýbat a být viděn. Protože před malou chvilkou jeden člověk po nich něco hodil, a to zasáhlo Invisiho. S řevem dopadl na zem a válel se v trávě, zatímco mu svěcená voda rozežírala oblečení a pouštěla se mu do masa. Nevěnoval tomu nejdřív moc pozornosti, ale nyní si uvědomoval spojitosti. Nechápal ovšem, jak to, že se Anúbis může svobodně hýbat! Zradil ho snad Smaliner? Ne, to nepřipadalo v úvahu! Nepochyboval o svém příteli. Násilím ho přinutil? Od toho tam byl Kestner. Co se sakra stalo?
Myšlenkami se vrátil zpátky na zem, když ten lidský pobuda začal něco zase žvatlat a ječet, zatímco máchal s knihou v ruce nad hlavou. Postřehl, že na něj Kami reagoval, ale jeho slova neslyšel, na to byly hlasy jeho magie až moc hlasité.
Dej nám víc! Dej nám víc! Chceme ničit! Nenech nás čekat!
‚Zmlkněte,‘ umlčel tolik známé hlasy ve své hlavě. Musel zachovat klid. Pokud by propadl panice nebo hněvu, jeho magie by nad ním vyhrála.
Všechny ty roky strávené mimo civilizaci, oblopen africkými kmeny a asijskými doktory, učil se s nimi, jak porozumět vlastní magii, jak jí naslouchat a jak jí vzdorovat, když už si žádala příliš. Jak vytvořit správný vztah mezi touhou ničit a touhou bránit. Jak své magii dopřát ničením ale zároveň jí pořád velet.
Musíme ničit! Sám to moc dobře víš!
Augustus sledoval pohybující se ústa toho starce před sebou. Netušil, co to žvatlá.
‚Ten by vám mohl stačit, ne?‘ pomyslel si Augustus lhostejně a zvedl ruku.
A tu náhle Andrew John umlkl navěky uprostřed slova, uprostřed jedné důležité modlitby, která je měla všechny ochránit. Černé jehlice hbitě oddělily jeho hlavu od zbytku těla a odmrštily ji do výšky, dokud se s tupým ozvučením neodrazila od těla ourobora a nerozplácla se o zem, kam dopadla. Všichni rázem umlkli, někteří dokonce zalapali po dechu.
Dej nám víc! Dej nám víc!
„Otče Johne!“ ozval se sborový, žalostný výkřik, když viděli, jak tělo jejich vůdce padlo bezvládně na zem bez hlavy.
„Stvůro!“ ozval se ženský hlas polekaně.
„Na hranici s ním!“ řval jiný muž.
„Otče Johne!“ zabědoval popálený hromotluk zděšeně. Chtěl mu tolik donést dobré zprávy, chtěl se pochlubit, že jeho pán nemusel vydat ani rozkaz a on už ho splnil. Místo toho neměl v očích pýchu, ale slzy a žal. Měl být po jeho boku a bránit ho před magií, aby se mu něco nestalo. Ale on opustil své místo a muž, kterému vděčil za svůj život, byl nyní mrtvý.
„Konečně je ticho,“ pronesl Augustus lhostejně, spíš k sobě, než si dlaní sevřel obličej. „Teď zmlkněte i vy,“ zavrčel temně.
Dej nám víc! Dej nám víc!
Hlasy ve sborové jednotě všech, které kdy Augustus zabil, jenom zesílily, nyní i o hlas Andrewa Johna.
Měl mu dopřát lepší smrt? Nezasloužil si ji. Stejně tak Octavius si nezasloužil lepší smrt. Augustus byl vrah a nerozlišoval hrdinskou a zbaběleckou smrt. Mstil se na těch, kteří mu kdy ukřivdili nebo mu něco sebrali. Harám se vysmívala jeho magii. Octavius mu sebral klid duše a dobré jméno. Morfeus byl až nebezpečně blízko Davidovi. Baltazar využíval jeho majetku, aby se obohatil. Církev mu sebrala sluhu a Davida.
Msti se! Msti se!
Hlasy jeho magie sílily a on už neslyšel nic jiného.
Neslyšel hlas Fenelly, která na něj něco křičela, jemu přímo před obličejem. Snad ji ani neviděl. Magie rozkladu mu ještě víc zatemnila mysl a vpila se mu do žil. Dýchal tak, jak určovala ona.
Gerard si všiml stavu svého pána. To pro něj bylo dostačující, aby konečně opustil svou pozici. Věděl, že ho sám nezastaví. Raději zhatí plán, se kterým pravděpodobně přišla magie rozkladu a využila ústa jeho pána, než aby tu pošetilost dokončil. Hadí tělo postupně spadlo na zem a rozpadlo se v prach, když ze své obří schránky Gerard vyklouzl v podobě člověka, ještě s hadí kůží kolem krku a tváře a s hadími zorničkami. Musel jednat, i v rozporu rozkazu svého pána. V případě nejhorším, Alastair mu dá jistě vědět!
Do mysli se mu draly vzpomínky, které nepoznával. Vzpomínky na Lucrateze v podobném stavu, ale nebyl schopný si vzpomenout, kdy a jak k tomu došlo. Pečeť Tenebry byla i po její smrti pořád mocná. Přesto věděl jedno - magie fénixe dokáže vyléčit cokoliv! A nebyla to jen nadsázka.
O to hrozivější byla scéna pod schody, kde našel fénixe mrtvého. Sotva popadaje dech, marně se snažil nahmatat mu tep. Naplnily ho obavy, proto se rozběhl do žaláře, ale nikde Davida Erwooda ani Stuarta Strange neviděl a necítil. Na zemi viděl kaluž krve, která ho vyděsila. Všude byl ještě čerstvý pach Anúbise a Smalinera. Došel k rychlému závěru, že je lord Smaliner nebo Anúbis přemístil. Musel jednat rychle. Zaklel a rozběhl se zpátky. Měl tak málo času, každá vteřina byla rázem drahá. Popadl Virgila za hábit a posunul jeho bezvládlé tělo do rohu. Poté odběhl a vrátil se se dvěma pochodněmi.
Na chvíli zaváhal. Cítil na svých zádech něčí pohled. Koutkem oka spatřil jeho mocnou výšku, při které ho, na člověka, hodně převyšoval. Páchl po smrti a krvi. Páchl po Virgilovi. Gerardovy zornice se zúžily. Když svého pána nedokázal ochránit, rozhodl se snad ten hromotluk, že se bude mstít na těch, u kterých měl jistotu, že je možná dokáže zabít? Gerard se bez váhání rozmáchl pochodněmi, aby přiměl hromotluka couvnout. Zvířecí instinkt v něm převládl a on věděl, že útok je nejlepší obrana.
Pach Virgilovy krve na jeho rukách Gerarda dráždil. Moc dobře si uvědomoval, že to on Virgila zabil. Jeho hluboké popáleniny po celém těle dokazovaly, že se fénix nevzdal bez boje. Stejně tak díry v mužově těle, kdy sípal s každým hlubším nadechnutím, protože minimálně jedna kulka se mu dostala k plíci. Bylo kupodivu, že ještě žil. Kdyby byl fénix při plné síle, určitě by setkání s ním nepřežil. Rozmáchl se pochodněmi znovu a měl poté jistotu - hromotluk se nyní ohně bál, proto před ním instinktivně couval víc, než bylo třeba.
Hromotluk ovšem nečekal, že náhle se ten muž před ním změní v hada a zaútočí mu po obličeji. Spadl na zem a had nepřestával útočit - kousal ho, kdykoliv se k němu přiblížil, a stejně rychle od něj zase prchl, aby ho hromotluk nemohl chytit. Nebyly to nijak silné útoky, Gerard nikdy nebojoval. Jen se ujistil, že hromotluk bude dostatečně oslabený jeho jedem. Počkal si, až hromotluk otevře oči a zaměří se na něj. Snažil se dostat se zpátky na nohy. Gerard si téměř vychutnával strach, který spatřil v jeho očích, když se hromotlukovi podlomila kolena. Plameny pochodní v Gerardových rukách se zatřepotaly a ozářily jeho tvář. Na té se mu nyní zračil úsměv. Hromotluka nyní děsily jeho ďábelsky zlověstné hadí zorničky.
„Lucifer,“ zašeptal do ticha chodby zděšeně.
„Budeš litovat, že ses kdy pustil do boje s fénixem,“ slíbil mu Gerard, než obě pochodně hodil na Virgila. Jeho tělo okamžitě vzplálo.
Hromotluk užasle sledoval, jak se jeho tělo změnilo v popel… ze kterého poté vyletěl majestátní, hrdý fénix, kterému Gerard z respektu a zdvořilosti uhnul z cesty. Muž z fénixe nespouštěl oči, když se k němu jedním máchnutím křídel snesl. Hromotluk mnoho slov neznal, aby popsal, co viděl před sebou, ale kdybyste se ho na to byli zeptali… řekl by vám, že spatřil krásu, že možná spatřil i nebe, nikoliv ďáblova potomka.
Drápy znovuzrozeného fénixe ho sevřely ve svých pařátech a křídla ho pevně semknula k sobě, zatímco je oba pohltily mocné plameny. Jak důvěrně známá scéna pro ohořelé tělo, které si přálo vyléčit se nebo změnit se v popel.
Gerard scéně pouze lhostejně přihlížel.
Hlas trpícího hromotluka vytěsnil, dokud se muž neproměnil navěky v prach.
Když před ním stanul Virgil ve své lidské podobě, neotočil se k němu, díval se hrdě vpřed.
„Máme problém,“ seznámil ho Gerard ihned se situací, ve které se nacházeli.
„To mi došlo,“ souhlasil Virgil a konečně se k němu otočil. „Kdy přestal vnímat?“