„Co se stalo?“
Alastair vyřkl otázku, na kterou se zbylí dva chtěli zeptat, ale neměli odvahu. A respekt k jejich pánovi jim to nedovolil. Znali se celá staletí a věděli, že na některé otázky je někdy lepší neznat odpověď. Nyní, když spolu seděli v trávě, připadalo Alastairovi jako vhodná chvíle se zeptat a ukojit tak svou zvědavost. A zároveň se tím trochu posílit na případnou příští příhodu, pokud by k ní mělo kdy dojít.
Augustus chvíli uvažoval, jak mu vysvětlit, co sám sotva chápal. Když nabral vědomí, stejně jako těm dvěma, připadalo mu to vše téměř neskutečné, jako ve snu. Pamatoval si, že byl v soudní síni a David ho měl hájit, potom Fenella usekla Baltazarovi hlavu… a zbylé jeho vzpomínky byly jen zamlžené střípky, než nezbyla jen temnota. Když mu Gerard a Virgil vylíčili, co se stalo v mezičase, všichni tři měli nyní jistotu, že to nebyl jejich pán, kdo jednal.
Gerard se ovšem obával otázky, o které věděl, že dozajista brzy přijde.
Kde je David?
Překvapila ho ruka na jeho rameni a pohlédl na Virgila. Ten ho tím jedním stiskem ramene ujistil, že na ty výčitky není sám a až se jejich pán bude ptát, budou mu muset odpovědět společně. Augustus se prozatím ovšem ptal na okolnosti, na které si nepamatoval. Virgil se ujal slova a vyprávěl mu, co se stalo.
„Kdy mi konečně řekneš, kde je David?“ přerušil ho Augustus uprostřed věty. Jeho hlas nezněl chladně, ale… cize, nepřítomně.
Virgil a Gerard si vyměnili pohledy. Slova se překvapivě ujal Alastair. „Lorde Auguste,“ promluvil, hlas se mu trochu třásl, než nabral trochu jistoty: „jsem si jistý, že mu Nikolaj neublíží. Nejedná tak ukvapeně a neuváženě. Je si vědom vaší hrozby, kdyby něco panu Erwoodovi udělal. A je s ním lord Smaliner. Určitě by neudělal nějakou pitomost. Lord Smaliner by mu v tom zabránil. A pokud… pokud by chtěl lorda Smalinera zabít, váš hněv by byl o to větší. Věřte mi, lorde Auguste - Nikolaj by nezabil bez rozmyslu. Měl důvod, proč je oba dva vzal s sebou. Oba jsou určitě v pořádku. Věřte mi. Prosím, lorde Auguste.“
Naléhavost v jeho hlas dokázala Augusta přesvědčit, že jeho slova zní logicky. K čemu by mu byli mrtví, když živí mají mnohem větší cenu, pokud se mají ještě někdy setkat? Nikolaj nebyl hlupák. To Augustus věděl. S nepřítomným pohledem mu prohrábl vlasy.
„Sám víte nejlépe, lorde Auguste, že vaše bezpečí je pro nás na prvním místě,“ ozval se nyní Gerard. „Museli jsme se ujistit, že jste v pořádku vy… pan Erwood žil, když jsme dorazili na území církve. A žil, když byl u něj i Nikolaj.“
„Anúbis,“ opravil ho Virgil. „Teď si říká Anúbis.“
„Na jméně toulavého zvěromága nesejde. Už se nejednoho jména vzdal,“ zhodnotil Augustus, než semkl ruce k sobě. „Na čem ovšem sejde je, jestli ho sejmu za tu drzost, nebo ho jenom rozsekám na kousky,“ dodal chladně.
Ti tři zpozorněli, když k nim vzhlédl s rozhodným pohledem.
„Všichni tři se připravte - půjdeme proti padlému Bohu,“ rozhodl Augustus.
*****
„Gerarde.“ Gerard se zastavil v chůzi, než pohlédl na svého pána. „Víš, proč jsem chtěl, abys nepoužíval hlavu? Předtím…“
Gerard na něj zmateně zamrkal. „Protože moc nad vším uvažuju? A to by dalo magii rozkladu čas na rozmyšlenou?“
„Ne,“ nesouhlasil Augustus ihned a omotal mu ruku kolem ramene, než ho spiklenecky k sobě přitáhl a mluvil tišeji: „Proč sis myslel, že bys mohl pozřít rozklad? Sám by tě rozložil.“
„Uvěznil bych ho v nekonečnu.“
„Pitomost. Sám to víš. Riskoval jsi a bylo ti to jedno. To se ti nepodobá.“
Gerard pohlédl stranou. „Co jsem měl tedy dělat?“
Zarazilo ho, když se jeho pán dostal zpátky do jeho zorného pole, chytil ho za ramena a ještě víc se přiblížil, aby mu nemohl znovu uhnout pohledem.
„Nechci, abys byl ještě někdy nucen pozřít svého pána,“ zašeptal Augustus důvěrně. „Nemůžeš pozřít rozklad, protože by tě roztrhal zevnitř. To sis uvědomil, že ano?“ Ouroboros mlčky přikývl. „Chtěl jsi pozřít mé podvědomí?“
„Ne.“
„Ale chtěl. Kdyby váš šílený plán nevyšel, byl jsi připravený mě pozřít. Proto se ti tolik ulevilo, když to vyšlo. Nepletu se?“
Gerard kapituloval s pohledem k zemi. „Nepletete,“ souhlasil šeptem.
„Asi špatně slyším - co jsi říkal?“ zeptal se Augustus a ruku si přiložil k uchu.
„Nepletete se, lorde Auguste,“ řekl Gerard o něco hlasitěji.
Augustus se od něj konečně odtáhl a založil ruce do kapes. „Pozřel bys mě, kdyby to znamenalo, že bys mě zachránil před rozkladem?“
Na to mu Gerard nemusel odpovídat. Oba znali odpověď. Ruka v Gerardových vlasech ho opět ujistila, že ať už by se rozhodl jakkoliv, Augustus věděl, že by jednal pouze v jeho dobru. A to mu stačilo vědět.
*****
Ačkoliv Augustus měl velkolepé plány na pomstu, jeho tělo, doposud kontrolováno magií rozkladu, se rozhodlo jinak. Neposlouchalo ho, jak by mělo, a než se nadál… usnul. Až to ty tři vylekalo. Hromadná panika je obklopila a ani jeden z nich netušil, co mají dělat dřív. Jejich pán jim před malou chvílí říkal, že se přemístí na místo, kde byl David naposledy, ale než tak učinil, spadl naznak a z jeho úst se ozvalo chrápání. Tělo si prostě řeklo, že toho mělo dost… že potřebuje spánek a odpočinek. A tak si ho násilím vybralo.
„Jen spí,“ zhodnotil Gerard po chvíli.
„Co když ho zase ovládla magie?“ vyšiloval Alastair.
„Nevypadá to tak,“ usoudil Gerard, když lorda Augusta trochu překontroloval.
„Co teď s ním?“ nechápal Virgil.
Gerard váhal, zda to vůbec má říct nahlas. „Nechme ho spát. Pokusím se najít lorda Fenellu a poprosit ho, aby ho případně zkontroloval.“
„Myslíš, že ti pomůže?“ zeptal se Virgil.
„Budu mu dlužníkem, ale co mi zbývá. Lord Smaliner tu není a jen on nám může pomoct. Kestner zná jen základy první pomoci, a kdo ví, kde teď je.“
„Jdeš sám?“
„Bude to rychlejší. Postarejte se o něj.“
Virgil po chvíli sledoval vzdalujícího se havrana a popřál mu bezpečnou cestu.
*****
Najít Fenellu nebylo těžké. Upozornila na sebe sama, když se ho snažila ulovit, jako případnou kořist. Zaútočila na něj nečekaně, ani ji předtím necítil, a kdyby se jí včas nevyhnul, nejspíš by ho přesekla na dvě části.
„Lorde Fenello, přicházím v míru!“ oznámil jí Gerard, když od ní získal prostor. Chvíli trvalo, než mu uvěřila, pro jistotu ovšem zůstal v bezpečí stromu, kam ho zahnala a dovnitř se skrz malou díru nedostala. Po dobu jednání s ní se rozhodl zůstat v uvnitř. Když jí vysvětlil, proč ji vyhledal, byl za své rozhodnutí rád, protože Fenella své katany vrazila dovnitř a on měl co dělat, aby se jim vyhnul.
„Vysral se na nás!“ zakřičela Fenella vztekle. Moderní výrazy se k ní tolik nehodily. „Nechal nás tam a očekával, že chcípneme jako krysy! Na to jsme mu byli dobrý!“
„Chápu váš hněv, lorde Fenello, a věřím, že se lord Augustus určitě náležitě omluví, ale potřebuji-…“
„Ať klidně chcípne!“
„Prosím, lorde Fenello! Cožpak nemáte strach o svého bratra?“
„Ten slaboch může taky chcípnout! Paktuje se s takovou lůzou!“
Gerard věděl, že se snaží zdolat obrovskou horu, ale nevzdával se. Vyjednával s ní rychle, stejně tak Fenella rychle útočila. Měla právo se hněvat, měla právo ho zabít. Jeho pán je opustil na území církve, přestože se tam všichni dostali kvůli němu. Byla to zrada, co se nepromíjí.
„Prosím, lorde Fenello! Pokud lord Augustus zemře, nebudete se na kom mstít!“ připomněl jí.
To ji konečně přimělo racionálně myslet.
„Kde ten chcípák je? Sám ho sejmu,“ rozhodla Fenella.
*****
Fenella zběžně překontrolovala spícího muže a vypadala, že by se jí ulevilo, kdyby ho mohla praštit nebo si do něj kopnout. Na rozdíl od Smalinera jemu nic dlužná nebyla, ani je nepojilo přátelství z dřívějška. Viděli se jednou, vyměnili si zdvořilosti, přijali přítomnost toho druhého a víc se nestarali. Smaliner představoval mezi nimi most, kdyby bylo potřeba prohodit pár slov. Když nahmatala Augustův tep, napadlo ji, zda ví, kde její bratr je… a zda se ho chystá zachránit, pokud to bude třeba. Měla by mu pomoct? Ne, ještě by mu byla dlužná! Pocity se v ní míchaly. Neuznávala jejich rodovou tradici do písmene jako její bratr, ale povinnost coby Augustův dlužník byla pořád tady.
„Kdybys chcípl, mnohým by se ulevilo. A to je důvod, proč ti to jen tak nedovolím,“ promluvila k němu a pousmála se. „Pak by ten svět byl až moc nudný.“
Léčivá magie se zlehka dotkla bledé kůže na Augustově ruce, když mu ji Fenella stiskla v té své. Pomyslela si, jak bláhová je - vzala si s sebou jen jednoho svého sluhu. Když by přišlo na boj, věděla, že Alastaira by porazila snadno, s Gerardem by měla potíže. Ale Virgil? Toho by nepřesekla. Ani její sluha by nevyhrál v boji proti těm třem.
„Uměl sis vybrat dobré sluhy,“ pronesla znovu ke spícímu čaroději, „zmetku jeden.“
*****
Zvěromágové se kontrolovali navzájem, stejně tak jejich oči často putovaly k čarodějům nedaleko od nich. Přestože si jejich pánové navzájem pomohli, nebyli to spojenci. To si dali navzájem najevo, sotva se využili a pro toho druhého už neměli další využití.
Napětí mezi nimi prolomila Fenella, když k nim přešla a promluvila: „Žije. Jen bude nějakou chvíli spát.“
„Jak dlouho?“ ptal se Gerard hned. Fenella pokrčila lhostejně rameny. „Lorde Fenello, prosím.“
„Týden, maximálně dva. Nemohu to určit přesně.“
„Co máme dělat?“ zeptal se Alastair.
Fenella vzhlédla k němu. Ke zvěromágovi, kterého se už jeden čaroděj zřekl. Bylo jen otázkou času, než zradí i Augusta? Stejně tak zbylí dva byli vyvrhelové. Kdo jiný by si vzal vyvrhele, než vyvrhel sám?
„Seženu Kamiho. Sám ho nepřemístím,“ řekla jen, než jim zmizela před očima a svého sluhu tam zanechala, snad jako pojistku, že se vrátí.
*****
Augustus se probral po době, která mu připadala jako věčnost. Chvíli mu trvalo, než dokázal rozeznat, že neleží v trávě, že se nedívá na nebe a že vzduch kolem není tak chladný, jako před deštěm, jak si pamatoval. Celkově se cítil o něco lehčí… jakoby břemeno, které s sebou doposud tahal, z něj někdo konečně sňal a on se mohl pořádně, svobodně nadechnout. Otupěle se díval na strop, který nepoznával. Do nosu ho udeřila vůně kadidla, mírně dřevitá a kořeněná. Na chvíli zavřel oči, než se konečně rozhlédl kolem sebe. Místnost, ve které se nacházel, byla skromně zaopatřena. Ne, poznal dle stop prachu na zemi, že se zde předtím s něčím hýbalo. Nábytek? Vybavení? Spatřil i stopy v prachu, několik různých stop. Někdo tu pravidelně chodil, pokaždé stejnou cestu tam a zase zpátky. Překvapivě, nad ničím dlouho neuvažoval, ale neslyšel hlasy ve své hlavě. Bylo to neobvyklé ticho. Ticho, které si nepamatoval ze svého dětství, než se v něm probudila jeho magie a začala mu našeptávat.
„Měl bys poděkovat svým sluhům,“ slyšel přísný hlas a stočil k němu hlavu. Ve dveřích spatřil Fenellu v černém hábitu s bílými rukavicemi a bílým šátkem přes ústa, jak nese horkou vodu. Bylinky v horké vodě rozeznal podle vůně. Artemisia neboli pelyněk.
„Pelyněk bys neměla topit v horké vodě,“ oznámil ji, překvapivě slabým hlasem, až ho to samotného překvapilo.
„Byl jsi mimo celý týden,“ prozradila mu Fenella lhostejně.
„Kde jsou ti tři?“
„Spí. Nedali si říct a byli pořád u tvých dveří, dokud je jejich vlastní únava neskonala.“
„Víš, že tu nemůžu zůstat, lorde Fenello.“
„Ten člověk počká. Byl bys mu nyní větším nebezpečím, než si uvědomuješ.“
Až postupně Augustus začal vnímat své tělo. Zvedl levou paži a všiml si černé kůže kolem prstů.
„Když jsi byl mimo, měl jsem co dělat, abys mi nezničil sídlo,“ pokračovala Fenella a položila mísu s bylinkami na stůl vedle něj. „Překvapivě kadidlo zabralo.“
„Co se stalo?“
„Málem jsi mi zabil sluhy, to se stalo.“
Augustus na to nic neřekl, protože si nic nepamatoval. A Fenella mu na oplátku neřekla, že když byl mimo, chtěla je jeho magie zabít všechny, že bylo potřeba jeho tří sluhů, aby ho udrželi na lůžku, aby magie rozkladu nezničila ochranné prvky, které sem Fenella dala speciálně kvůli jeho magii. Byl to nepoužívaný pokoj v jejím sídle. Věděla, že bude poničený, až s ním skončí, proto jí to nevadilo. Pokoj bude muset úplně očistit, aby zde nezůstal rozklad. Kazilo by jí to dobré kšefty se zákazníky, kdyby cítili v jejím sídle rozklad.
„Nemůžu tu déle ztrácet čas.“
„Až ti doktor sám povolí, že můžeš opustit jeho sídlo, pak ho teprve opustíš,“ připomněla mu Fenella a pohrozila mu katanou. Obě je měla na opasku u sebe. Z dřívějších dnů věděla, že by se neměla přibližovat samotná bez ochrany.
„Ty jsi tu doktor,“ zhodnotil Augustus moudře.
*****
Nebylo mu zrovna dvakrát příjemné, když s ní byl sám v místnosti do půl pasu nahý, ale věděl, že když bude odporovat, jenom prodlouží svůj pobyt tady. A to nechtěl. Rukavice byly nepříjemně teplé z vody s pelyňkem, kde je po každém doteku na jeho kůži namočila, aby si je očistila od rozkladu. Neuteklo mu, že jeho magie na její dotek reaguje a jak jí rukavice rychle chytají odstín rozkladu a hrozilo, že se brzy rozpadnou v prach.
„Na tvé otázky by měl mít můj otec odpovědi,“ řekla do úmorného ticha mezi nimi. „Zkoumal magii tvého otce po celý život.“
„Proč?“
„Protože ho chtěl zachránit. Mně a Smalinerovi předal veškeré své poznatky. Věděl, že až dojde na nejhorší, obrátíš se k nám pro pomoc.“
„Neobrátil jsem se já.“
Fenella se ušklíbla. „Měl bys poděkovat Gerardovi. Je to drzoun, ale má s tebou zlatou trpělivost.“
„Gerard a drzoun?“
Fenella už nic víc neřekla. Chtěla, aby mu to hlodalo v hlavě.
*****
Proč se Fenella rozhodla Augustovi pomoct? Nebyla to jen povinnost, kterou vůči němu cítila. Pomohl jí v pomstě na lordu Baltazarovi, s jejím bratrem si rozuměli. Byla tady hrozba, že i na ni má spadeno v rámci své pomsty, ale jak se ukázalo - Augustova pomsta zahrnovala jen určité hlavy rodů. A ona mezi nimi nebyla. Nikdy o něm neřekla křivé slovo - rod magie rozkladu ji zajímal čistě z vědeckého hlediska. Když její otec zkoumal Lucratezovu reakci na postupný rozklad vlastní osobnosti, fascinovaně přihlížela už jako dítě. Rozklad ji fascinoval a vzrušoval. Bylo to něco, co nemohla pochopit a jednoduše vysvětlit. Proto, když jej mohla zkoumat po celou dobu jednoho týdnu, její komorník viděl záblesk v očích, který se podobal záblesku v očích jejího otce. Varoval ji před nebezpečím, když se bude o lorda Augusta starat sama, ale trvala na tom. Nechtěla je zbytečně vystavit nebezpečí. Místo toho jim přikázala hlídat sídlo - kdyby se chtěl toulavý zvěromág obohatit na šílícím lordovi v jejím sídle, utrpěla by tak její reputace. A že těch bláznů bylo.
Nic z toho mu ovšem neřekla a jeho třem sluhům o tom také zakázala mluvit. Nebylo potřeba živit rozklad, který se měl dle všeho stáhnout… místo toho užíral z vlastní schránky víc, než obvykle. To ji znepokojovalo. Co jí a jejímu otci uniklo? U Lucrateze tahle reakce nebyla tak silná. U Tenebry nebyla skoro žádná.
Strávila mnoho bezesných nocí, aby našla odpověď.
Došla k závěru, že Augustus zradil vlastní magii tím, že studoval jiné magie právě proto, aby té své porozuměl o něco víc, než jeho předci. Čím víc se spoléhal na bylinky a koření, tím víc v něm magie rozkladu bublala a chtěla se dostat na povrch.
Dokázala přibližně určit, kdy jeho činy začal ovládat rozklad. Dokázala také vypočítat, kolik času by mu zbývalo, kdyby jeho sluhové včas nezareagovali.
To byla ovšem čísla, která nepotřebovala sdělovat dál. Poznačila si je sama, aby byla připravená na příští hrozbu. Snažila se vypočítat interval, v jakém by se magie rozkladu mohla znovu probudit. Ovlivňovalo její moc, když jí Augustus najednou předal mocné oběti v podobě hlav kouzelnických rodin?
Čím víc poznatků sbírala, tím méně jistot jí zůstávalo.
*****
Jeho sluhům neřekla, že je Augustus vzhůru. Potřebovala, aby byl v karanténě, dokud nebude mít jistotu, že pro ně není hrozbou. Vyhýbala se jeho otázkám na sluhy a toho člověka a zkoumala, dokud mohla. Měla omezený čas, toho si byla vědoma. Nestálá magie, jako byla ta Augustova, se mohla kdykoliv znovu probudit a varovat ho před jejími úmysly. Byla ráda, že Augustus chápe význam její karantény, kterou na něj uvrhla. Ale znepokojovalo ho, když k němu pokaždé chodila sama. Všiml si jejího zkoumavého pohledu, kdykoliv mu kůži čistila od rozkladu. Nejednou se na její neobvyklý zájem zeptal, nikdy mu neodpověděla.
„Co tě na mé magii tak fascinuje?“ zeptal se, když k němu takto chodila už po dobu celého týdnu. Reakce jeho magie byly každým dnem nevyzpytatelnější a ona už stěží zakrývala fascinaci.
„Je velmi neobvyklá,“ odpověděla stroze.
„To vím i bez tebe. Rozveď to.“
Fenella věděla, kdy je moudré ustoupit. Nabíral sil a nepochybovala, že brzy nebude potřeba žádných ochranných pomůcek, aby jeho magie zůstala v klidu a on mohl opustit její sídlo. Uvažovala, zda mu říct celou pravdu nebo jenom část. Nakonec si jen umyla ruce ve vodě a upravila šátek přes tvář.
Překvapilo ji, když ji chytil za ruku, když se měla k odchodu. Ztuhla, ale nepokusila se mu vytrhnout. Tím by přiznala svou vinu, že něco ví.
„Odpověz,“ připomněl jí Augustus.
„Až budu mít jistotu, že máš vlastní magii plně pod kontrolou.“
Nic víc neřekla a odešla.
*****
Věděla, že je na čase odměnit ho za to, že se nedobrovolně stal jejím výzkumným objektem. A stále jím zůstává. Když otevřela dveře, nečekal Augustus, že po dvou týdnech uvidí své sluhy. Naopak, byli očividně rozrušení a zahltili ho otázkami hned, jak ho spatřili. Fenella chápala, že Alastair je mladý, ještě jako dítě, proto akceptovala jeho přílišnou vlezlost v podobě objímání svého pána a slz. Jak si myslela, Virgil i Gerard byli trochu zdrženlivější. Hlavně se ani jednomu z nich nejspíš nelíbilo, že je v místnosti pořád s nimi. Pro výzkum je třeba učinit oběti. Chtěla vidět, zda magie rozkladu bude reagovat jinak na jeho sluhy nebo na ně znovu zaútočí, protože uvidí snadnou kořist. Nic se ovšem nestalo. A ona nezaujatě sledovala a poslouchala, jak jim Augustus vysvětloval, proč se nejspíš nemohli vidět dřív.
Nakonec je nechala o samotě - beze slova, ale se smíšenými pocity. Byla spokojená s tím, co viděla. Ale otázky zůstávaly. Proč magie rozkladu na ně tentokrát nereagovala, když je delší dobu neviděl?
*****
„Lorde Fenello, myslím si, že je na čase, abych odešel.“
„Lékař určuje, kdy pacient smí odejít,“ připomněla mu Fenella stroze. Ale věděla, že ta otázka je na místě. Byl v její péči už přesně osmnáct dní. Karanténu předtím stanovila na dva týdny, povinně pro všechny přítomné, i kdyby se Augustus vzbudil o něco dřív, což splnila.
Nejednou se jí stalo, že když ho šla zkontrolovat, chodil po pokoji, i když mu to ještě zakázala s tím, že jeho magie je příliš nestálá a mohl by něco nevědomky zničit, nebo hůř - zničit sebe. Věděla, že času už má pro svůj výzkum jen málo - při její léčbě magie rozkladu postupně ustupovala i z vnější části své schránky.
Věděla, že brzy nebude mít důvod ho tady držet.
„Pro bezpečí toho člověka,“ promluvila k němu, když mu konečně oznámila jednoho dne, že smí odejít, „by bylo moudré držet se dál.“
„O tom rozhodne on sám,“ usoudil Augustus.
„Nevíš, jak tvá magie zareaguje. Můžeš ho zabít.“
„Pokud je naživu…“
„Reakce na tvé sluhy či na mě je jedna věc, ale on - sám moc dobře víš, co vůči němu cítíš, Auguste.“
Augustus po jejích slovech chvíli mlčel, pak se k ní otočil a řekl jen: „Děkuji ti, lorde Fenello, za tvé služby.“
A Fenella věděla, že už nemá právo ho tu držet, jakkoliv by chtěla.
*****
Rozloučila se s ním stroze. Opět z nich byli částeční nepřátelé ze dvou různých rodů, ale pořád je spojovalo přátelství jejich rodin, především pevné pouto mezi nimi a Smalinerem působilo jako most i pro ně.
„Kdyby se to zhoršilo, ihned se ozvi,“ informovala ho.
„Uvidím,“ mávl nad jejími starostmi Augustus rukou.
„Budu vás kontaktovat, lorde Fenello,“ ozval se Gerard, než se jí zhluboka poklonil. „Jsem vám do smrti zavázán.“
Fenella je beze slova vyháněla rukou. O rozkládajících se tělech toulavých zvěromágů za svým sídlem jim nic neřekla. Ani o feně, která je po celou dobu tří týdnů sledovala a ona o ní věděla od samotného počátku.
„Vyřiď mu, že je na cestě,“ otočila se k ní Fenella. Feně zasvítily oči, když se jejich pohledy setkaly. „A jestli nechce chcípnout, měl by mít dost dobré vysvětlení. Tak, aby ho Augustus chtěl vůbec vyslechnout, než ho zabije.“
Fena nic neřekla, jen přikývla a poté se rozběhla pryč.
Fenella věděla moc dobře, že o ní věděli i ti čtyři. Nejednou přistihla fénixe a ourobora čenichat kolem v průběhu noci. I malou červenku viděla nedočkavě poletovat za oknem, kdykoliv vycítila přítomnost feny za svým komínem.
Věděl o ní i Augustus?
Věděl.