Magie rozkladu bývá právem považována za jednu z nejnebezpečnějších magií, které byly kdy objeveny či stvořeny. Jediná magie, která se dokáže přiblížit aspoň z části svou ničivostí, byla odjakživa Morfeova magie. Ještě před mnoha staletími, u kohokoliv se magie rozkladu objevila, byl odsouzen k okamžité smrti, i když se jednalo o dítě. Stejně tak se její nositel nedožil vysokého věku. Buď byl zabit někým jiným, nebo ho magie po chvíli odvrhla, protože se nedělo nic v její prospěch. Bylo to něco, co nikdo nedokázal ovládnout natolik, aby se mohl nazvat jejím pánem. Magie rozkladu si poroučela sama sobě i svému nositeli. Svého nositele měla jen jako schránku, aby mohla volně ničit vše kolem sebe. Čím větší byly city jejího nositele, tím ničivější se stávala. Rodina Augusta se proto po staletí učila skrývat své city a odmítat veškeré potěšení v životě, pouze v odmítnutí všeho vězela jejich kontrola nad sebou samotnými. Mnozí požadovali, aby magii rozkladu sami zničili tím, že nebudou mít potomky. Pak se našla hrstka čarodějů, kteří chápali, jak důležitá je rovnováha magií. Přemlouvali předky Augustovy, aby snad měli vyšší cíle a chtěli ovládnout svět pod výhružkou jeho zničení. Ale protože neznali moc magie rozkladu, jejich návrhy padaly na hluchá místa. S velkou mocí přichází také velká zodpovědnost a ještě větší nebezpečí. Především pro jejich nositele. Všechny známé druhy magie se navzájem do jisté míry tlumily, ovšem magii rozkladu nemohlo nic zastavit. Nynější hlavy kouzelnických rodin si živě pamatovaly, jak Flitch Young postupně přicházel o zdravý rozum, protože stárl bez jakýchkoliv zábran či omezování ze strany někoho staršího a jeho magie jenom sílila a toužila po dalších obětích. Nakonec se mělo za to, že ho jeho vlastní magie sama roztrhala a vytratila se nadobro. Proto zpráva o Augustově návratu ve všech vzbudila nevoli. Mysleli si totiž, že už jim nebezpečí nehrozí. Měli by se ho zbavit, než ztratí kontrolu? Ale jak chcete zničit to, co může zničit vás? Proto se rozhodli vyčkat.
Lord Smaliner měl ovšem vlastní plán, o kterém nikomu nic neřekl. Jelikož byl váženým čarodějem mezi všemi, jeho slov si vážili. Jeho nápady měli za dokonalé. Však to byl také on, kdo navrhl, aby Flitche naprosto izolovali a nezvali ho už více na setkání. Byl to také on, kdo navrhl pozvat Augusta, aby poznali, s kým mají vlastně tu čest. Pamatoval si ho jako mladíka, který byl věčně utlačován vlastními rodiči, když toužil poznat svou magii i jinak, než jenom odmítnutím všeho. Zároveň však už jako dítě znamenitě vynikal právě v potlačování vlastní magie. Na rozdíl od Flitche neměl tak výbušnou povahu, která by jeho ničivé magii nahrávala do karet. Dokázal zachovat klid i v té nejhorší situaci. Lorda Smalinera ovšem fascinovalo, jak moc si rozumí s obyčejnými sluhy, s těmi bezpáteřními mutanty, zvěromágy. Jako by jejich magie přeměny byla něco víc, než jeho vlastní. Starému čarodějovi často neušlo, že raději tráví čas se dvěma sluhy než s vlastním bratrem. Nyní při psaní svého dopisu uvažoval, jakže se ti dva vlastně jmenovali a proč se kolem nich Augustus vždycky tolik motal. Tehdy ještě dítěti bylo jedno, že ho za to postihne trest.
‚Co to dítě mohlo zlomit, že se rozhodl odejít od vlastní rodiny?‘ uvažoval Smaliner, když brkem přejížděl po pergamenu a něco sepisoval. ‚A proč je jeho magie tak ničivá? Je to proto, že se ji nebojí použít? Proto tehdy odešel? Neměl omezení ze strany svatby. Pravda, Lucratezovo manželství bylo předem domluvené, nikdy neměl na výběr a musel se prostě podřídit. I když ti dva nikdy nenalezli zalíbení či lásku v sobě. Nejenom kvůli magii rozkladu. Zničil magii Tenebry, když byla mladičká, a pak do ní zasadil magii rozkladu, aby mu zůstala věrná a následovala stejný osud, jako on. Kdyby se Tenebra protivila jeho rozhodnutí, prostě by ji zničil a našel by si jinou choť.‘ Povzdychl si a odložil brk stranou. ‚Možná kdyby Tenebru nezničil zevnitř a dovolil jí, aby si svou magii ponechala… Flitch a Augustus by se vyvrbili úplně jinak. Mohl prokletí svého rodu ukončit, místo toho slepě následoval v tom, co se dělo už po staletí předtím.‘
Pohlédl na pozvánku, kterou právě nyní dopsal. Pergamen přehnul a položil ho na hromádku vedle mnoha dalších podobně přehnutých pergamenů, než postupně vytáhl obálky a začal nadepisovat jednotlivá jména a adresy. Jako první nadepsal jméno Augustus. Do obálky vložil přehnutý pergamen, zalepil ji vlastními slinami a zapečetil ji rodovou pečetí, která představovala vlčí hlavu. Věděl, že to, co chystá, je šílenost a přímo si říkal, aby se mu všichni do jednoho vysmáli. Jak jinak ale vylákat Augusta mezi ně, když je s očividným znechucením odmítá? Věděl také, že za smrtí Harám stojí právě Augustus, ale neměl mu to za zlé. Mladá paní se k němu chovala vždycky velmi neurvale, a protože byl Augustus nucen vlastními rodiči všechny své emoce potlačit, nepoznala nikdy, kdy už je její neurvalosti příliš.
‚Lucratez to tehdy bral jako experiment. Jak dlouho jeho syn vydrží s magií uvnitř sebe, než ho roztrhá, protože bude ignorovat její volání a chuť ničit? A pokud náhodou zklame a podlehne jejímu sladkému mámení, ztrestá ho za to, že je příliš slabý. Zvrácená logika. A používat ji na vlastního syna? Jak ovšem Augustus mohl přežít v naprostém ústraní? Co se dělo na jeho cestách? A jak dokázal svou magii zkrotit, aby netoužila po obětech?‘ uvažoval Smaliner, když postupně zalepil všechny obálky a zapečetil je. Věděl, že je jenom jedna možnost, jak to zjistit, a to přímo se zeptat Augusta. Musel proto doufat, že jeho pozvání do jeho domu přijme. Protože zvědavost byla veliká a touha po vědění neutichala ani v tuto pozdní večerní hodinu.
*****
Augustus se usadil na zem a koutkem oka pozoroval Davida, který pořád chodil z jedné místnosti do druhé. Sem a tam se ho na něco zeptal, ale málokdy dostal vůbec nějakou odpověď. Neměl mu to za zlé. Všímal si negativní energie všude kolem. A proto jenom vyčkával, aby šel spát a on se jí mohl zbavit. A dát tak jasně Morfeovi najevo, že svou hnusnou magii nemá strkat na cizí území. Když se zhasnulo světlo v Davidově pokoji, poznal po chvíli, že usnul. Pohlédl k oknu, které se díky jeho magii samo otevřelo a pustilo dovnitř čerstvý vzduch… a dva havrany a červenku. Neušlo mu, jak se všichni tři před vstupem otřepali, aby moc nepošpinili podlahu od deště, který je zastihl nepřipravené, a oni museli počkat, až jim jejich pán dá znamení, že smí dovnitř.
„Nějaké trable?“ zeptal se Augustus.
„Ne, lorde Auguste,“ ujal se slova Gerard. „Okolí jsme prohledali celé. Nenašli jsme žádné hrozby. Až na…“ Nedomluvil a pohlédl směrem ke zdi.
„Ten se sem nedostane. Obzvlášť ne, když jsem tady já,“ pousmál se Augustus chladně. Nastavil ruku a dva havrani mu na ni pohotově přistáli. Červenka zůstala na zemi a čekala. Augustus na ni pohlédl. „Pořád mi nedůvěřuješ na tolik, abys přijal mou magii jako vlastní?“ zeptal se Augustus. „Když budeš pochybovat, roztrhá tě. S tím nic nenadělám.“
„Proto mám slepě důvěřovat a následovat?“ zeptal se Alastair.
„Nečinil jsi snad tak u Octavia také?“ zeptal se Augustus ledabyle, když prstem přejel po hlavě jednomu z havranů a pak i tomu druhému.
„Jste si sám vědom toho, jak vaše magie je nebezpečná. Proto jste ji na mě použil,“ připomněl mu Alastair.
„Čím dřív lorda Augusta přijmeš za svého pána, tím lépe pro tebe. Magie v tobě se potom uklidní,“ informoval ho Gerard.
„To bys ovšem pořád nesměl slintat nad Octaviem,“ utrousil Virgil neurvale a otřepal se.
„Virgile,“ napomenul ho Augustus, „pravdu bys neměl říkat tak přímo. Ne každý ji snese.“
„Omlouvám se, lorde Auguste,“ poklonil se mu havran.
„V zájmu vlastního bezpečí neměňte podobu. Najděte si zde místo, kde vás David Erwood hned nenajde. Nemohu zaručit, že vás stihnu poslat v čas pryč, když se nečekaně zjeví,“ vyzval je Augustus.
„Rozkaz, lorde Auguste,“ řekli Gerard a Virgil unisono.
„Neřekl jste mu o nás ani o magii, že ne?“ zeptal se Alastair.
„Něco málo toho ví, ale odmítá to přijmout. Kdybych ho magii vystavil hned a přímo, zešílel by z toho,“ přemýšlel Augustus nahlas.
„Tak proč mu vůbec něco ukazujete? Nebylo by lepší, kdyby nic nevěděl?“
„Lepší pro koho?“ zeptal se Augustus ostře jeho směrem. „Pro něj nebo pro tebe?“
Na jeho otázku Alastair raději neodpověděl. Místo toho vzlétl na knihovnu a tam se usadil. „Lorde Auguste, nemějte mu to, prosím, za zlé,“ ozval se Gerard. „Pořád se rmoutí. Přišel docela brzy o svého předešlého pána. Nejspíš si vyčítá své vlastní chyby.“
„Nepotřebuju sluhu, co si neumí pohlídat vlastní zobák,“ odfrkl si Augustus. „Takových měli mí rodiče víc než dost a jak se zachovali?“
„Však je stihne váš trest, lorde Auguste,“ ozval se nyní Virgil. „S hrdostí se o to postarám. Všechny do jednoho je zničím. Nic jiného si nezaslouží za tu zradu.“
„Pro dnešek toho už bylo dost. Spěte,“ rozhodl Augustus a nechal oba havrany, aby se rozletěli po místnosti a našli nejlepší místo na spánek. Pomocí magie okno přivřel, aby dovnitř nepronikalo moc chladu, a sám se uvelebil na zemi. Díval se do stropu a naslouchal kapkám deště a štěbetajícímu větru, který vrážel do okenic. Usnout ovšem nemohl. Proto o pár hodin později vstal a tichým krokem se přiblížil k ložnici Davida. Nakoukl opatrně dovnitř. Sledoval, jak poklidně spí, jak má svaly ve tváři uvolněné. Žádná noční můra ho nestíhala, to je dobře. Neslyšným krokem se přiblížil k jeho posteli. Nevěděl, co ho na něm tolik fascinovalo. Normálně by si pomyslel, že je to jen obyčejný člověk. Natáhl k němu ruku, ale nedotkl se ho. Zastavil se těsně u jeho tváře, nakonec ruku sevřel v pěst a zase ji svěsil. Jeho magie byla nepředvídatelná. Mohl se ji naučit ovládat, jak nejlépe dovedl, ale nikdy neměl stoprocentní jistotu, že ho jeho vlastní magie neobelstí. Prahla po tom, aby dal najevo city, které by pak mohla s radostí pozřít. Usadil se na zem vedle Davidovy postele a naslouchal jeho dechu. I toto mu bohatě stačilo. Ohlédl se po nekonečné chvíli, když se David ve spánku zavrtěl.
Nerozuměl citům, které nikdy předtím necítil, protože měl zakázáno cokoliv cítit, aby neztratil kontrolu. Rodiče ho nikdy nemilovali, jejich vlastní magie jim v tom bránila. Proto nechápal ten zmatek, co měl v hlavě pokaždé, když byl poblíž Davida. Nebo proč po něm tolik toužil. Snažil se na nic nemyslet, když k Davidovi vztáhl ruku po druhé a nyní mu pomalu přejel prsty po tváři. Velmi letmo, aby ho nevzbudil. Najednou se prudce zvedl a ruce dal do kapes. Snažil se si znovu vyčistit mysl, když od Davida odvrátil pohled. A když se mu to povedlo, znovu se na něj otočil. Tentokrát měl mysl klidnější, proto se k němu sklonil a políbil ho na rty. Pod rouškou noci mu ukradl polibek. Musel se pousmát nad vlastní podlostí, o to víc ho překvapilo, když ho nyní Davidovy oči unaveně sledovaly.
„Lháři,“ zašeptal David ospale.
„Nejsem lhář. Nezneužil jsem situace,“ oznámil mu. Zatím.
„A co tedy děláš?“
„Hm, co bys řekl?“
David pozvedl unaveně obočí, ale nic neřekl. Jen mu ukázal vztyčený prostředníček a otočil se k němu zády. Byl až moc ospalý na to, aby se s ním hádal. Augustus se nad jeho reakcí krátce zasmál.
„Fajn, chápu. Už mizím,“ slíbil mu a narovnal se. Davida ovšem překvapilo, když mu prohrábl vlasy a potom se jeho ruka vytratila. Snad čekal, že jeho ospalost zneužije nějak víc, než jen nevinným dotekem. Když už jeho kroky neslyšel, rozhodl se, že nebude nad tím moc uvažovat a bude se snažit znovu usnout. On sám chtěl přece spát na zemi, nebude mu v tom bránit. Co by to byl za hostitele, kdyby hostovi přikazoval, kde má spát. Potlačil smích a dlouze vydechl.
*****
Augustus dlouhou dobu hleděl do stropu. Bránil spánku, aby ho dostihl. Bylo mu jasné, že minimálně Gerard jeho přítomnost vnímá z těch tří nejvíce. Kdyby se najednou vypařil, poznal by to jako první. Zbylí dva by se museli pořádně probudit. Měl neblahé tušení, které ho nutilo zůstávat vzhůru. Kdyby totiž zavřel oči, věděl, že by prohrál. Únava se mu připomínala s každou další minutou. Byla to jen otázka času a on to moc dobře věděl, proto uvažoval, když se nehnutě, upřeně díval na strop. Kam se přemístit? Měl by se přemístit ihned? Měl by Gerardovi říct, aby spal? Nebo ho vzít s sebou? Byl by mu co platný? Ne, dnes toho udělal už dost. Které místo by bylo nejbezpečnější? Pravděpodobně ta barabizna po rodičích… ale stihne se tam přemístit včas? Kdy to začne? A stihne to vůbec zastavit v počátku nebo zareaguje moc pozdě?
„Lorde Auguste, děje se něco?“ slyšel něčí tichý hlas. Na Gerardovu otázku zprvu nereagoval, ale bylo mu jasné, že to byl právě on, kdo nad Flitchem v jeho posledních hodinách bděl a ujišťoval se, že ještě žije. „Ta cizí magie zde není tak silná, aby-…“
„Morfeus mě nesere,“ přerušil ho Augustus upřímně, ale nepodíval se na něj. Věděl, že Gerard je bystrý. Určitě mu už nyní došlo, proč nemůže usnout. Slyšel hukot křídel a na sedačku za ním po chvíli přistál havran.
„Potřebujete se přemístit,“ dovtípil se Gerard.
„Měl Flitch podobné problémy?“
Gerard na chvíli zaváhal. „Než umřel, bylo to na denním pořádku hned několikrát. Ostatní už to přestávalo bavit a přáli mu rychlou smrt, aby se ho zbavili.“
Augustus se křivě usmál. „Jak milé od nich,“ zhodnotil nahlas.
„Mám být ve střehu, lorde Auguste?“
„Je mi jasné, že sotva zavřu oči, začne to. Pro případ nouze se ovšem připrav mě pozřít, abych to tu nezničil.“
Gerard na chvíli zaváhal, než odpověděl: „Rozumím, lorde Auguste. Ale věřím, že neztratíte kontrolu. Svou magii ovládáte mnohem lépe, než kdokoliv z vašeho rodu.“
Augustus na to už nic neřekl, jen otupěle pohlédl na své ruce. „Buď připravený. Přemístíme se ihned, jakmile to začne,“ instruoval ho Augustus. Gerard si jen pomyslel, že takhle rychlou reakci neměl nikdo z jeho rodu, ale nepochyboval, že lord Augustus v tomhle měl praxi. Určitě to nebude poprvé, kdy se bude muset přemístit, aby nezničil vše okolo sebe pro dobro těch, kteří jsou v jeho přítomnosti.
K jejich smůle se vzbudil i Virgil a jejich tichému rozhovoru naslouchal. I jemu hned došlo, co se nejspíš děje. Nejdřív se chtěl ozvat, že chce jít také… ale pak mu došlo, že někdo musí zůstat zde a případně bránit Davida Erwooda před nechtěnými hosty.
„Virgile,“ oslovil ho jeho pán a havran na knihovně k němu zaputoval pohledem. „Tebe potřebuji tady. Kdyby se Morfeus snažil v mé nepřítomnosti dostat dovnitř, neměj slitování. Nebude to dlouho trvat.“
Virgil chvíli mlčel, ale bylo zbytečné předstírat, že snad spí. „Rozumím, lorde Auguste. Přeji hodně štěstí. Mohu snad-…“
„Ne, zůstaneš tady. I kdybys cítil cokoliv, zůstaneš tady,“ přerušil ho Augustus pevným hlasem. Virgil potom už nic neřekl. I kdyby chtěl svému pánovi jakkoliv pomoct, dostal rozkaz, který musí splnit. A věděl, že s Augustem se nedá smlouvat.
„Jak si přejete, lorde Auguste,“ dodal po chvíli.
„Gerarde,“ pohlédl nyní na svého druhého sluhu. „Buď ve střehu.“
Havran u něj pouze přikývl a poposkočil na sedačce, aby byl svému pánovi hned na dosah. Augustus si lehl na záda a znovu se zahleděl do stropu. Gerard ho trpělivě sledoval. Moc dobře věděl, co se bude za chvíli dít. Zažil to hned několikrát, především u Flitche po mnoho let předtím. Kdy jsou všechny bytosti nejzranitelnější? Během spánku.
*****
Sotva Augustus zavřel oči a postupně se uvolnil, magie rozkladu uvnitř něj se zatetelila blahem a zaútočila. Ve chvíli, kdy Augustus prudce otevřel oči, položil na něj Gerard křídlo a oba během chvíle zmizeli. Původní plán byl přemístit se do rodinného sídla, ale magie rozkladu byla mnohem agresivnější, než Augustus čekal, takže ztratil kontrolu nad přenosem a přibližně v půlce cesty dopadl na zem někde uprostřed ulice. Gerard od něj rychle odletěl, protože se magie rozkladu dostávala na povrch, zatímco Augusta doslova požírala zaživa zevnitř. Jediný výkřik bolesti by magii rozkladu jen posílil v její ničivosti a přilákal by také nechtěnou pozornost. Gerard si udržoval dostatečný odstup a postupně sledoval, jak se všechno kolem Augusta pomalu rozkládá. Potom uslyšel jakési praskání a všiml si, jak se levá ruka jeho pána prapodivně postupně kroutí.
‚Slíbils nám oběti! Slíbils nám moc! Kde jsou naše dary?‘ ozývaly se různé hlasy.
‚Kdybyste vydrželi, dostali byste další,‘ pomyslel si Augustus vztekle a ze všech sil se snažil soustředit na potlačení vlastní magie a bolesti. Jeho magie byla ovšem agresivnější a ničila jeho tělo zevnitř. ‚Když mě zničíte, nebudete mít tělo hostitele. A já vám mohu dopřát mnohem větší zábavu, než kdokoliv jiný. Sami jste to viděli,‘ smlouval Augustus dál. Zachovával klid, protože měl logické a pádné argumenty.
„Lorde Auguste,“ oslovil ho Gerard, snad v naději, že mu jeho pán odpoví, že mu řekne, co udělat, zda mu má ulevit od bolesti, nebo být ve střehu a případně ho zastavit. Pořád si udržoval odstup, protože věděl, že jeho pán má situaci ještě pod kontrolou. Jen stěží sledoval, jak Augustova zkroucená ruka pomalu černala, jak se jeho magie drala napovrch. Jeho instinkt mu velel, aby svému pánovi pomohl, ale zdravý rozum mu říkal, aby ihned vypadl, než se k němu magie rozkladu přiblíží. Přesto nezaváhal. Nemohl.
‚Kdy? Kdy nám přineseš další oběť?!‘
‚Už hodně brzy,‘ smlouval Augustus rychle, když cítil svou magii, která se blížila k jeho plicím. ‚A budete se bavit z plna hrdla, že nebudete mít nikdy dost!‘
V tu chvíli se jeho magie zastavila a Augustus vyčkával na její reakci. V ruce měl nepříjemnou křeč. Najednou křeč pominula a on konečně mohl zhluboka vydechnout. I Gerard si uvědomil, že magii rozkladu už tolik necítí.
‚Pamatuj na svůj slib, Auguste! Nebo tě roztrháme!‘
A poté se jeho magie utišila. Gerard přesto zůstal v pozoru a nepřiblížil se ani o centimetr. Čekal, až ho jeho pán vyzve. Sledoval ho, jak se s námahou dostal do sedu. „Lorde Auguste?“ oslovil ho opatrně.
„V klidu, jsem to já,“ ozval se Augustus než dlouze, úlevně vydechl. Černá kůže se začala pomalu vracet do svého obvyklého stavu, stejně tak Augustova ruka už nebyla zkroucená. „Předpokládám, že máš pár otázek.“
„Pochopím, když mi je nebudete chtít zodpovědět.“
Augustus se ušklíbl. „Dobře… Později. Teď bychom se měli vrátit.“
*****
Smlouvání s magií rozkladu bylo na denním pořádku. Na rozdíl od jiných magií nepotřebovala nositelovu schránku, aby mohla ničit. Augustus ji po dlouhé roky musel držet v sobě a ignorovat její volání, až pak jednou uprostřed lesa kdesi hluboko v Asii ho zastihla poprvé nepřipraveného a žádala si svou oběť. Tehdy Augustus reagoval rychle a raději obětoval život nějakého malého savce, co bohužel zrovna cupital kolem. Pro magii rozkladu velikost nehrála roli. Nasytila se rozkladem něčeho živého a byla uspokojena i tak. Augustus si myslel, že by pro tentokrát stačili Harám, její milenec a všechny služebné, aby se magie v něm uklidnila na dlouhou dobu. Jenže nepočítal s možností, že magie rozkladu bude chamtivější, když jí bude dávat pokaždé víc a víc. Nyní seděl v Davidově bytu a odmítal přijmout spánek. Byl si vědom, že má Virgil otázky, stejně tak Gerard, ale nyní na ně nemohl odpovědět. Měl se vrátit do sídla, takhle ohrožuje svou přítomností i Davida. Ale dokud si k němu v mysli nevytvoří pomyslný vztah, magie rozkladu po něm prahnout nebude. Neuvidí v něm ani špetku zájmu, protože jeden obyčejný člověk její nenasytnost nezklidní. Toho si byl Augustus vědom. A přesto se obával dne, kdy si jeho magie určí právě Davida za svou další oběť. Dokud ho ovšem v mysli bude ignorovat a předstírat, že neexistuje, jeho magie rozkladu ho neucítí. Stejně tak jeho rodiče vždycky dělali, že nikdo z jejich rodiny není kolem, nikoho nemilovali, ani sebe navzájem. Byl to trest za bezmeznou moc, kterou jim magie rozkladu propůjčovala. Vzdát se všech vazeb a vztahů, zamítnout rodinu a žít po boku naprosto cizích lidí, nemyslet na ně jako na své milované, protože v tu chvíli by je odsoudili k zániku. Augustus po jejich lásce ani uznání nikdy naštěstí neprahl, takže jejich věčně chladné chování vůči němu mu nevadilo. Uvědomoval si ovšem rizika, když zůstane s Davidem. Postupně už bude těžké něco necítit tak, aby to magie rozkladu nezjistila. Ale vzdát se ho nemohl. Oddělovat svou mysl od požitku ovšem také nemohl věčně.
V případě Octavia, když si pomyslel, že by mohli být přátelé a pomáhat si navzájem, jeho magie je nadobro rozkmotřila a odsoudila. Nelitoval toho ovšem. Octavius si to do jisté míry zasloužil. Byl to paličák a hlupák. Kdo by si dobrovolně rozetřel trus po ksichtu, když mu to neskutečně smrdí i na dálku.
Po chvíli ty myšlenky na Octavia zatratil a pohlédl z okna. Když nebude na nic myslet, třeba se mu povede usnout.
*****
„Ujisti se, že všechny pozvánky doručíš ještě dnes,“ rozkázal Smaliner a vzhlédl ke svému sluhovi. Byl malé výšky, mnozí si ho nyní pletli s dítětem. Jeho magie měla svá vlastní pravidla. Čím víc ji používal, tím více si brala z jeho původní výšky. „Vyhni se lidem z církve. Víš, co se stalo s Lilith. Nenech se zmást a nenech se chytit. Mohu ti důvěřovat?“
„Ano, lorde Smalinere,“ uklonil se mu sluha a i přesto, že před ním nyní klečel, pořád byl vyšší než on, proto se čelem dotkl země.
„Běž,“ přikázal mu jen a jeho sluha hned nabral podobu černého vlka, který se rozběhl doručit jeho pozvánky do temnoty noci.
*****
Sluha lorda Smalinera se postupně zastavil u sídel všech nynějších vysoce postavených kouzelnických rodin, aby jim předal pozvánku svého pána. Když se ovšem dostavil k sídlu Augusta, jeho domov zel prázdnotou a sluha usoudil, že se zdejší pán ve svém sídle už pár dní neukázal na delší dobu. Rozhlédl se kolem, zda tady nenechal jednoho ze svých sluhů, komu by pozvánku svého pána mohl zanechat, ale nikde necítil ani jednoho z nich. Vrátit se ovšem s nedoručenou pozvánkou nemohl, a tak strávil celé brzké ráno v hledání Augustovy přítomnosti. Ten ji ovšem bedlivě potlačoval, pro případ, kdyby se ho rozhodl někdo neplánovaně hledat. Až teprve poté, kdy opustil domov Davida Erwooda, dal všem najevo, kde je, protože už neohrožoval domov někoho jiného. Stejně tak ucítil magii Virgila a Gerarda a zarazil se. Když je konečně našel, zarazilo ho, že se u Gerarda pohybuje ještě jeden další, trochu menší sluha. Svého pána bedlivě sledovali z dálky a sluhy od Smalinera si prozatím nevšímali. Nebyl pro ně hrozbou, protože neměl ani zlé úmysly. Když ovšem viděl toho člověka, vedle kterého doposud Augustus šel, vejít do nějaké budovy a Augustus zůstal stát před dveřmi, pochopil, že by se měl představit a sdělit mu, proč je pronásledoval.
„Lorde Auguste,“ oslovil ho uctivě, když k němu došel, a zlehka se mu uklonil. „Nepřicházím se špatnými úmysly.“
„To posoudím sám,“ ujistil ho Augustus, ale doposud se na něj neotočil. Sluhovi neušli dva havrani, kteří se snesli na zem za něj.
„Nesu vzkaz od lorda Smalinera,“ vysvětlil sluha krátce. A všiml si, jak to Augusta zaujalo, protože se k němu konečně otočil pohledem. „Obálku samozřejmě můžete zkontrolovat sám, pokud mi nevěříte. Mohu ji klidně otevřít, pokud se obáváte, že je to past.“
„Ze všech hlav kouzelnických rodin Smalinerovi bych věřil, kdyby se jednalo psaní pro mě,“ prohodil Augustus a nastavil ruku před sebe. Sluha mu s hlubokou úklonou předal dopis a zase vrátil na původní místo, do bezpečné vzdálenosti. Augustus obálku nechal, aby se rozpadla v jeho ruce a rozevřel dopis.

Drahý Auguste,
tvůj návrat jsem přešel mlčením spolu s ostatními. Myslím si však, že by bylo nejlepší upevnit vzájemné přátelství. Chci tě utvrdit, že nejsem tvým nepřítelem. Po náhlé smrti Harám bych na její počest chtěl uspořádat smuteční oslavu, aby se její duše mohla zrodit znovu z popela a její učení nebylo zapomenuto. Ty i tví sluhové jste samozřejmě srdečně zváni. Pokud mé pozvání přijímáš, spal tento dopis a pomlč o něm před těmi, kteří by se na něj mohli ptát. Také tě prosím, doraz dnes po západu slunce. Budiž mi hostem, kterého v těchto těžkých dobách mohu pobavit. Budiž mi přítelem, kterého potřebuji. Pokud mé pozvání odmítneš, dopis roztrhni v půlce a odevzdej zpět mému sluhovi. Doručí mi tvou odpověď.

S vřelými pozdravy
Smaliner

Toto krátké sdělení obsahoval dopis, který mu sluha donesl. Cítil pohledy svých sluhů a to, jak vyčkávali na jeho pokyny. Sám přemýšlel, jak se rozhodnout. Smetánku a podobné voloviny odmítal, nerad se scházel s těmi arogantními idioty. Už od útlého věku tohle nenáviděl. Tu zasranou přetvářku.
Sluha trpělivě čekal. Snad očekával, že Augustus lhostejně dopis roztrhne napůl a bude ignorovat přání či slova jeho pána. O to větší překvapení bylo v jeho očích, když viděl, jak dopis začal hořet černým plamenem, který ho postupně pohltil tak, že z něj nezbyl ani prach. Jen chvilku poté si uvědomil, proč tady čekal. Augustovi se zdvořile uklonil.
„Vaši zprávu svému pánovi vyřídím. Opatrujte se, lorde Auguste,“ pronesl zdvořile, než nabral svou zvířecí podobu a vydal se za svým dalším cílem. Augustus ho nezaujatě sledoval a jen na chvíli si pomyslel, zda se rozhodl správně. Na to se ovšem zeširoka ušklíbl. Ty krysy nemusí potupně honit po nocích sám. Když mu samy půjdou s hrdostí naproti a padnou mu přitom do náruče, bude jeho pomsta o to sladší a snadnější.
„Lorde Auguste?“ oslovil ho Virgil.
„Dnešní večer bude ještě velmi zajímavý,“ oznámil Augustus s úšklebkem. Věděl, že nyní mají mnohem víc otázek, než předtím. Ale na ty bylo času dost.
Den teprve začal, Stuart Strange by se měl dostavit na svou odpolední směnu. Do té doby může být s Davidem, potom může najednou odejít s tím, že musí něco náhle zařídit. Mohl by mu to vynahradit příštím večerem. Měl by ho někam pozvat na oplátku? Když ho dostane mezi lidi, třeba Morfeova magie opadne o to víc. Nepochyboval, že Smaliner nepozval i toho všiváka, takže určitě nebude myslet na Davida ani na nic podlého. Na oslavu se to přece nehodí - nosit si staré nepřátele či jiné voloviny, které by mohly rozzuřit hostitele. Případně si to s ním vyřídí osobně. Ačkoliv to na první pohled nevypadalo, Augustus se začínal do jisté míry těšit na dnešní večer. Kdo všechno bude přítomen? A koho z nich postihne jeho pomsta? Kolik z nich se dnes večer rozpadne v prach za potupu, které musel čelit po mnoho let jako dítě a nezkušený čaroděj?