Virgilovo tělo si stejnou bolest pamatovalo ještě z pouštního Chrámu slunce, přestože mysl ty pocity neuměla zařadit na správné místo. Kdy ho uctívači Boha Slunce, předešlého fénixe, chytili a mučili, aby z něj dostali informace, kde ukryl jejich pána nebo zda ho skutečně zabil. Kdy byl poté nucen strávit mnoho dní ve tmě a v naprosté samotě při myšlence, že jeho paní Mirjam už dávno zemřela… a on měl magii, která ji mohla zachránit, ale nemohl ji použít. Kdy se musel naučit žít s myšlenkou, že zabil vlastního pána, kterého měl bránit vlastním životem - pána, kterého miloval nade vše. To si jeho mysl neuměla vybavit, ale tělo si tu bolest ze ztráty pamatovalo. Ne… tentokrát nepoleví a lorda Augusta nezradí. Nic jim neřekne. I kdyby za to měl zaplatit životem - splní své poslání a svého pána ochrání.
„Kdo je tvým pánem?“ zopakoval Andrew John svou otázku klidným hlasem. Odpovědí mu bylo opět ticho a Virgilův smích tlumený pytlem přes hlavu. „Vypadá to, že tvé pěsti už nejsou dostačující po těch letech,“ zhodnotil Andrew znuděně a přehodil si nohu přes nohu, v ruce talířek s šálkem čaje. „Měl bych tě snad vystřídat?“
„Není třeba, otče Johne. Zlomil jsem i tvrdší jedince,“ uklidnil ho hromotluk, překvapivě vlídným hlasem.
„Kde se ten Stuart fláká? Palečnice by se mi teď náramně hodila.“
„Palečnice by ti byla k hovnu,“ ozval se nyní Virgil. Hromotluk mu sundal pytel z hlavy a Virgil vzhlédl k Andrewovi. „Rozdrcené kosti mi nedělají problém.“
Na to se Andrew John šíleně usmál. Vzrušovala ho myšlenka, že tenhle tvor by mohl toho vydržet hodně. Vytáhl stříbrnou pistoli ze své kapsy a položil ji na stůl vedle svého čaje. Neušel mu zvěromágův zkoumavý pohled směrem k pistoli.
„Kdybych tě zastřelil hned, nebyla by to taková zábava,“ vysvětlil Andrew John milým hlasem a sundal ze sebe svůj černý plášť, aby mu nepřekážel.
„Otče Johne?“ oslovil ho hromotluk.
„Dej si pauzu, příteli,“ usmál se na něj Andrew John mile. „Tvých pěstí bude ještě potřeba. Vy dva,“ otočil se na zbývající muže v síni, „připravte sud. A zapalte pochodně. Zbytek si obstarám sám.“
„Rozkaz,“ ozvaly se dvojí hlasy a oba muži ihned odešli z místnosti.
Virgil bedlivě poslouchal, přestože neměl tak dobrý výhled, jak by chtěl. Záměrně ho přivázali nohami vzhůru a obrátili ho tak, aby na vchod ani na ně vůbec neviděl. Ale pořád je slyšel a cítil. Proto poznal, že v místnosti zůstal skutečně jen Andrew John a ten hromotluk. Vzhlédl k otravnému provazu, který mu držel nohy u sebe, a zahýbal svázanými pažemi.
„Je to zbytečné,“ ozval se Andrew John mile. „I kdyby sis vykroutil paže, neutečeš. O to se postarám.“
Virgil k němu otráveně zaputoval pohledem. „Nechtěl bys sklapnout?“ zeptal se ho narovinu. „Až moc kecáš.“ Rána hromotluka na sebe nenechala dlouhou dobu čekat. „Sakra! To mu ani nemůžu říct pravdu do ksichtu?“ rozčiloval se Virgil, div neplival plameny z úst. Kdyby tady byl jeho pán, už by byli dávno na popel.
Andrew John se ovšem chladně rozesmál. „Za chvíli budeš zpívat jinak, ptáčku,“ zanotoval si Andrew vesele a uchopil svou pistoli do rukou, aby ji mohl vyleštit. „Pokud tě teda neumlčím nadobro. Takže mě raději moc neser,“ poradil mu.
Virgil se ovšem ušklíbl. „Věř mi - srát lidi mi docela jde,“ provokoval ho nadále.
„To vidím. Jde ti to dobře,“ souhlasil otec John.
Virgil po chvíli cítil, že se ti dva muži vracejí. V očích mu slabě zajiskřilo, protože cítil i další teplo než jenom to jejich. Přinesli totiž oheň! Pochodně. Stočil k nim hlavu a v očích se mu odrážely plameny. Vypadaly tak chutně. Koutkem oka je sledoval, jak je muži opřeli do výstupků ve zdi. Co ovšem přinesli dalšího, ho téměř znechutilo, div neudělal otrávený obličej. Druhý muž dovnitř přitlačil sud a ten první spěšně někam odešel. Netrvalo dlouho a Virgil pochopil. Oba se pořád vraceli s kýbly plnými vody, které lili do sudu, a odcházeli s prázdnými kýbly. Virgil si rychle uvědomil, že tohle smrdí průserem. Zvedl hlavu, aby zkontroloval provaz na svých nohách - profesionální práce. Zahleděl se k tomu hromotlukovi. Jeho práce? Pochyboval, že ten církevní maniak by něco takového ovládal. Kdyby se rozhoupal pořádně a povedlo se mu nějakým způsobem nadskočit spolu s provazem, nevydržel by jeho zpětný ráz a praskl by? Virgil zavrčel nahlas - na tohle uvažování byl vždycky Gerard!
‚Zbytečně se vztekáš,‘ pomyslel si Andrew John spokojeně. ‚I kdyby ses dostal z provazů, daleko bys neutekl. Ta zbraň tady není na okrasu. Kdyby ses dostal za mě… on je vycvičený, aby svou práci dovedl do zdárného konce.‘ Zeširoka se ušklíbl. ‚Neodejdeš odsud živý, fénixi. Na to nespoléhej. Až mi řekneš vše, co chci slyšet, vyslechnu tvé zbožné přání zemřít.‘
*****
Krátce poté, co si Andrew John potvrdil, že oheň byl naprosto zbytečný a jejich nepřítele jenom posílil, nechal obě pochodně uhasit. I když si dal předtím záležet, aby ho oheň popálil po celých, nyní obnažených zádech, neviděl na nich jedinou jizvu či popáleninu. To ho rozčílilo. Kéž by měl aspoň nějakou jizvu nebo popáleninu! Spíš to vypadalo, že jeho tělo skutečně pohlcuje plameny jako sobě vlastní a nijak ho tím pádem nezraní. V tu chvíli zastavil dva pobíhající muže, že víc vody už nebude potřeba - čekat nemohl a nechtěl. Pokud se mu potvrdí jeho myšlenka, tenhle výslech brzy skončí.
Virgil trpělivě očekával další oheň. Čím víc se ho k němu dostane, tím lépe pro něj. Využije cizí plamen, aby se posílil a rychleji zregeneroval vlastní zranění, když něco kolem něj narušuje jeho veškerou magii. Nepochyboval, že se lidi brzy unaví nebo je to přestane bavit. Té chvíle využije, aby se dostal ven. Nebo aspoň mimo budovu. Musí zjistit, jak brání jeho magii. Musí se ujistit, že nevytvořili vlastní magii tím, že jejich místo zneviditelní pro nevěřící. Tím pádem by je lord Augustus nikdy nemohl najít.
‚Nepropadej panice,‘ pomyslel si a zavřel oči. Často tolik času ve vlastní hlavě netrávil, až ho to nyní děsilo. Ale bylo to lepší než uvažovat nad tím, co přijde nyní a co hned poté.
Rozhodně nečekal, že provaz, který ho udržoval docela vysoko ve vzduchu, náhle prudce klesne a on s ním. Stihl otevřít oči na poslední chvíli a zamrazilo ho - blížil se totiž k vodě v sudu. Dokázal se na poslední chvíli zhluboka nadechnout nosem, než se jeho tělo vřítilo pod hladinu vody. Nepříjemně ho pálila po celém těle. Chtěl se hned odrazit od dna sudu a vyplavat nad hladinu, ale k jeho zděšení byl otvor v sudu už zadělaný víkem. Marně do něj kopal svázanými nohami. Andrew John si spokojeně pobrukoval, zatímco si pil čaj a sledoval hromotluka potupně sedícího na víku sudu. Určitě nepočítal, že jeho práce bude někdy něco takového.
„Myslíte si, že to zabere?“ zeptal se pochybovačně.
„Už to zabírá,“ usmál se Andrew John mile a poukázal k němu. Hromotluk si poté všiml páry, která vycházela skrz otvory v sudu.
„Nezabije ho to?“
„Kdeže. Dokud se vzteká, žije. Jen ať trochu zchladne.“
*****
Normální člověk by po pětadvaceti minutách ponořený ve vodě nejspíš zemřel. Ale Andrew John zkoumavě vzhlédl od svých zlatých cibulových hodinek, když uslyšel další náraz nohou do víka, na kterém hromotluk doposud mlčky seděl. Neměl odvahu se svého pána ptát, zda už to náhodou nestačilo - měl jasné rozkazy. A bezpečí toho muže před ním byla jeho priorita číslo jedna. To, že neustále nadskakující víko mu vadilo a nemohl tak sedět v klidu ani dvacet vteřin, bylo součástí jeho práce. Jeho váha byla možná dvojnásobná, skoro trojnásobná té od otce Johna. Místo mozku používal svaly. Proto se na tuhle mrzkou práci tak hodil. Nikdy nepochyboval o rozhodnutí toho muže před sebou, který si zrovna popíjel zbytek čaje, který mu už v mezičase vychladl.
„Co myslíš? Měli bychom se ho zeptat znovu?“ zeptal se Andrew John s úšklebkem. Více pohnutek hromotluk nepotřeboval - ze sudu seskočil a víko okamžitě sundal. O to větší bylo překvapení, když chvíli poté jeho směrem vyletěly spoutané nohy a perfektně ho trefily do brady, až mu hlavu zkroutily dozadu. Všiml si také stoupající páry všude kolem - tak vysokou tělesnou teplotu nemůže mít normální člověk ani v sauně. Než dopadl na zem zády napřed, napadlo ho, jak silnou odolnost mentální i fyzickou může tenhle tvor mít. Když pohlédl k sudu, viděl svázané nohy přehozené o jeho kraj, jak s sebou škubají. Samozřejmě, že neměl nyní žádnou oporu, aby se dostal ven a hlavu měl pořád pod vodou. Když se hromotluk dostal na nohy, všiml si, že vody značně ubylo. Byl si jistý, že ji ti dva předtím napustili až po okraj, proto při ponoření toho zvěromága část vyprskla na zem. Ale tolik? „Na co čekáš? Zvedni ho,“ přikázal mu Andrew John ledabyle. „Určitě už trochu zkrotl.“
Hromotluk si otřel tvář, aby ze sebe dostal vlhkost vody po kopanci. Zahákl svázané nohy o hák a ten poté vytáhl muž nalevo od něj nahoru spolu se zvěromágem. Hromotluk jen mlčky přihlížel, jak ten zvěromág kašle a sype ze sebe nadávky a kletby na jejich hlavy… ale jinak byl v pořádku. Jen se kolem něj kouřilo - jako z právě uhašeného táboráku, napadlo ho.
„Budeš nyní spolupracovat?“ zeptal se Andrew John trpělivě. Odpovědí mu byly jenom další nadávky. Otec John se jenom zeširoka ušklíbl a kývl na muže u provazu, který zvěromága pohotově opět ponořil pod vodu. Hromotluk se mlčky podíval na svého pána - nezpochybňoval jeho metody - oba se učili navzájem. Sledoval druhého muže, který přikryl sud víkem a vybídl hromotluka, aby se znovu usadil.
„Otče Johne,“ oslovil ho, když na víko usedl, div nebyl znovu skopnut pryč, protože se víko téměř celé obrátilo po tomhle kopanci, „tenhle je opravdu tvrdohlavý.“
„Ano, o to lepší pocit nastane, až ho zlomíme,“ souhlasil Andrew John.
Jaké zklamání pro něj ovšem přišlo, když ani po hodinách této metody ze zvěromága nic nedostali. A jeho to přestávalo bavit. Nenáviděl tak velký odpor. Miloval, když zvěromágy zlomil a oni ho poté škemrali, aby je zabil nebo přestal s výslechem. A on jim nikdy nevyhověl, dokud nebyl sám zcela spokojený.
I když se sám poté zapojil a tomuhle vzpurnému tvorovi držel střídavě hlavu pod vodou a v nepravidelných intervalech ji zase vytahoval nad hladinu vody, ptal se ho pořád dokola na to samé a neprokázal ani špetku soucitu, došlo mu, že něco tomu chybí. Takhle, bez odezvy, bez škemrání o život, to nemělo tu správnou jiskru. Proto na hromotluka už za odchodu houkl, aby ho dostal zpátky do cely a že pokračovat budou později. Ztratil zájem o to jediné, co mu činilo požitek. Nejvyšší hlava církve, a tudíž největší blokace jeho magie, právě odešla. Virgilovi zajiskřilo v očích, když postřehl, že ten maniak se vzdaluje.
Ještě neprohrál.
Proto, když ho hromotluk tahal po zemi, jako nějakou vlastní trofej či ulovenou zvěř, za svázané ruce, protože dle slov Andrewa Johna po takovém výslechu bude sotva schopný chůze či vzdoru, uvědomil si Virgil jen okrajově, že nohy má volné. Žádné další provazy nebo okovy, jen ruce měl svázané. V očích se mu zablýsklo znovu a pohled mu potemněl. Zrakem zkontroloval své prostředí. A poté si všiml dveří, které tak lákavě vedly po schodech ven. Dle pachu a tepla tam šel i Andrew John. Virgil ucítil lehký vánek na své tváři a měl jasno. V duchu poděkoval Andrewovi Johnovi, že mu uvolnil nohy, protože nic jiného v tuhle chvíli nepotřeboval.
Odrazil se od země, a protože hromotluk si ho skoro vůbec nevšímal, překvapilo ho, když se mu náhle kolem krku omotaly nohy zvěromága a počaly ho škrtit. Pustil jeho pouta, aby se mohl zbavit jeho nohou, ale v tu chvíli se do jeho zad zabodly jakési drápy. Nemohl křičet, protože v plicích neměl kyslík, jak ho ten zvěromág škrtil. Virgil měl v očích plameny, když jím škubl dozadu, aby přiměl tu horu svalstva padnout na záda. Ale tak jednoduchý pád mu nedopřeje - takhle by ublížil hlavně sobě. Dokud ještě dýchá, má sílu. Proto hromotluka překvapilo, že náhle ztratil půdu pod nohami a než si uvědomil, že letí vzduchem jako v podobě salta, které nikdy neuměl, odrazilo se jeho tělo vší silou od země a jeho tak bezpečně poslalo do říše snů, protože o zem udeřil čelem jako první.
Virgil nečekal ani o vteřinu déle - nepočítal ani s tím, že by se mu povedlo hromotluka takto zbavit, natož omráčit - čekal, že ho jenom povalí a zdrhne, ale ten chlap se nehýbal - proto ho ihned pustil a rozběhl se zpátky ke dveřím, odkud cítil vyprchávající teplo Andrewa Johna a čerstvý vzduch. Má naději? Už jen pár schodů… Pár kroků ho dělí od svobody. Poté odsud vypadne.
Sotva si jeho oči ovšem přivykly na venkovní světlo, zamrazilo ho a on se zastavil jen pár kroků od brány, kterou právě vyběhl ven. Svoboda chutnala velmi hořce a palčivě. Protože i když se dostal ven a cítil trávu na bosých nohou… hořce si uvědomoval množství mužů v černobílých církevních hábitech, kteří byli rozestavěni všude kolem a všichni něco společně předčítali nahlas. Došlo mu, že to, čeho se obával nejvíce, se stalo skutečností, a i kdyby se k nim dostal, neměl by se jak odsud dostat a ani nemohl použít magii, aby se jich zbavil. Ne dokud nepřestanou hulákat jednotným hlasem ty svoje církevní žalmy, písně a kdejaké blbosti. Rázem se mu špatně dýchalo. Jeho tělo si vzpomínalo na zvuk řetězů na temnotu všude kolem, ale mysl mu nebyla schopna vrátit vzpomínky, které mu lady Tenebra zapečetila. Neuvědomoval si, že to, co cítí, je strach.
Ten úzkostlivý strach naštěstí necítil moc dlouho. Přeslechl blížící se mohutné kroky a přestal vnímat teplo kolem sebe. Uvědomil si jen hromotlukovu dlaň na svém zátylku, prudké škubnutí dopředu a rychle se blížící zemi. Lidé se jen ohlédli po tom hluku a viděli, jak hromotluk s rozbitou hlavou jen lhostejně nese přes rameno omráčeného zvěromága, kterého sem předtím dopravili.
*****
Stuart stiskl volant mezi prsty, když viděl blížící se označení města, kam měli namířeno. Alastairovi neušlo jeho napětí. Vycítil z něj strach. Chápal jeho obavy - nyní se postavil proti vlastnímu druhu a pokud jejich plán nevyjde, jistě ho za to odsoudí. Měl nutkání mu říct, že kdyby to náhodou nevyšlo - i když nad tím ani neuvažoval - tak má prostě hrát blbého… že ho lord Augustus něčím omámil a on se stal jeho loutkou a že s ním vyslal zrovna jeho, aby jeho novou loutku doprovodil a dostal se tak k nepříteli. Z části to byla pravda a Alastair si uvědomoval, jak podstatný článek tohoto plánu Stuart skutečně je. Bez něj by se nikdy nedostali skrz církevní obranu a nikdy by Virgila ani Davida Erwooda nenašli. Bloudili by v kruzích a neslyšeli by je, i kdyby byli hned vedle nich. O to víc si přál, aby se jejich plán povedl.
„Schovej se,“ prolomil Stuart najednou ticho. „Už se k nim blížíme. Možná to fáro budou chtít prozkoumávat.“ Alastair ho poslechl a změnil se na malou červenku a opět mu vletěl do kapsy. „Máš dostatek prostoru?“ ujistil se Stuart, když zvedl ruku.
„V pořádku. Nemusíte mít o mě starosti, pane Stuarte. Dokážu se přizpůsobit,“ ozval se tichý hlas červenky z jeho kapsy. Stuart dlouze vydechl ústy a v hlavě si opakoval, že to všechno dobře dopadne, všechno klapne a třeba to nebude trvat ani dlouho a brzy se tomuhle všemu bude s Davidem smát nad pintou piva. Ano, pivo by si nyní dal, jak snadno by nyní odplavilo veškeré jeho starosti a obavy. Musí věřit. Ušklíbl se nad tou myšlenkou - on, věčný zatracenec a neznaboh, má něčemu věřit?
Když předložil své doklady, ruka se mu trochu třásla a potila. S jakou úlevou si poté převzal své doklady zpět a počkal, až se ti šašci rozestoupí a on bude moci projet. Počkal, až přestanou otevírat huby a on bude mít jistotu, že obranné zaříkadlo skutečně přerušili. Teprve poté se auto rozjelo kupředu. Stuart si ve zpětném zrcátku všiml, že téměř okamžitě začali opět otevírat a zavírat huby unisono.
‚Klid, Stuarte,‘ nabádal se v duchu. ‚Dobře to dopadne. Věř tomu!‘ Poté řekl: „Můžeš vstoupit, Alastaire. Vítám tě.“
*****
Virgil se s trhnutím probudil a zaúpěl nad bolestí v hlavě. „Virgile!“ dolehl k němu Davidův hlas. Když konečně zaostřil, uvědomil si, že je opět v cele. Chvíli mu trvalo, než si mlhavě vzpomněl na to, co se stalo. Scvakl zuby k sobě. Byl tak blízko a on zaváhal. Pevně sevřel víčka k sobě. Cítil se jako hlupák! Nemělo smysl se tím nyní zabývat. Co se stalo, stalo se. Svěsil hlavu k zemi a dlouze vydechl. Uvědomil si pořád přítomnou vlhkost na svém těle. Vodou nasáklé oblečení ho nikdy neštvalo víc.
„Virgile!“ slyšel opět Davidův hlas a vzhlédl k němu.
„Klid, žiju,“ ujistil ho s úšklebkem. „Jen se to trochu zvrtlo.“
Zvrtlo?“ nechápal David. Vyděsilo ho, když ho ten hromotluk donesl přehozeného přes rameno a s hlavou od krve.
„Ale aspoň jsem něco zjistil,“ pokračoval Virgil a poté mu to došlo. Hleděl na nohy, které měl pokrčené v tureckém sedu. Nesvázali mu nohy! Na to se musel zeširoka ušklíbnout. Ani mu nezavázali oči nebo ústa. Dělají jednu chybu za druhou! „Venku stojí panáci, co nás skutečně odřízli od okolního světa. Ven se nedostaneme ani s mou pomocí magie, protože ji blokují,“ vysvětlil trpělivě. „Používají nějaká svá zaříkadla, aby mě tu drželi naprosto nemožného. A je jich tolik… Ale věřím, že nás lord Augustus nějak najde. Má s sebou Gerarda a Alastaira, něco vymyslí. My musíme zůstat silní na duchu i mysli.“ Všiml si Davidova skeptického pohledu. „Věř mi! Lord Augustus své sluhy nebo blízké nenechává ve štychu. Ani sluhy svých známých. Nedávno jsme zachránili Kestnera, vrchního komorníka od lorda Smalinera. Nemuseli jsme, ale protože s ním má lord Augustus mírovou smlouvu a bylo to proti Octaviovi a jeho zmetkům, byla to docela i legrace,“ zazubil se Virgil.
„Smaliner…?“ zopakoval David a uvažoval. „Ten malý, že jo?“
Virgil se krátce zasmál. „Jo. Kdyby tě slyšel, dostal bys pěstí,“ vysvětlil. „Jeho magie spočívá v tom, že když ji používá častěji a více, bere mu z jeho výšky. Jeho rod odjakživa patřil mezi velikány, kdy nejnižší z nich měl přes dva metry… ale jejich magie je skutečně mocná. Vyléčí každé zranění. Jen si za to bere svou daň.“
„A ta… Fenella? Jak je na tom Augustus vztahově s ní?“
„Hm, měli spojeneckou smlouvu s Kamim pouze do doby, než zemřel Baltazar,“ uvažoval Virgil. „Takže by je nic pojit nemělo. Proč se ptáš?“
„Také ovládá léčivou magii, že ano?“
„Ano.“
„A to jí nedělalo problém jednoho z vás zabít?“
Virgilův úsměv trochu povadl. Opřel se zády o zeď a nepříjemně ho chladila, proto se hned znovu předklonil. „Lord Fenella měl nejspíš nesplacené dluhy s lordem Baltazarem. To ví jenom oni dva… možná lord Kami a lord Smaliner. Nám, sluhům, do toho nic není.“
David nad jeho slovy přikývl. Dávalo to smysl.
Oba zpozorněli, když slyšeli vzdálený, řvoucí motor auta. Virgil ten motor poznal ihned, stejně tak dvě rozdílná tepla, která z něj poté vylezla, ale nenechal se obalamutit planou nadějí.
*****
Stuart se obezřetně rozhlédl kolem sebe, než rozevřel deštník, vyhoupl se na nohy z pohodlného koženého křesla a auto zamkl. Strčil klíčky od auta do kapsy a rukou opatrně zajel do druhé kapsy. Pootevřel ji a koutkem oka nahlédl dovnitř. Malá červenka se ještě zmenšila a nyní na něj přikývla. Stuart poté vzhlédl a vydal se kupředu. Zachovával klid. Nic se neděje. Chovej se normálně.
„Stuarte Strangei,“ dolehl k němu něčí hlas.
‚Do prdele!‘ zaklel Stuart ve své mysli ihned a zastavil se s nohou ve vzduchu. Pootočil hlavou k blížícímu se otci Johnovi. ‚Do řiti! Do řiti! Do řiti!‘ panikařil ve své hlavě, než se přinutil k úsměvu, ruka vražená hluboko v kapse a deštník křečovitě sevřený, aby zamezil třasu. „Ano, otče Johne?“ snažil se chovat tak normálně, jak jen to šlo. To už na to přišel? Tak to jsme solidně v prdeli.
„Zdržel ses?“ vyptával se Andrew John mile. „Přišel jsi o to nejlepší.“
„Musel jsem to objet. Cesty jsou kvůli tomu dešti v hajzlu-… teda, celkem neprůjezdné,“ opravil se rychle. Andrew John se chladně zasmál.
„Věř, že náš Pán má své plány. A pokud ničí staré cesty, jistě postaví i ty nové,“ poplácal ho Andrew John po rameni. Tu se náhle ovšem zamračil a nahnul se k němu. Stuarta polil chladný pot po celém těle, až zapomněl skoro dýchat, když viděl frňák Andrewa Johna tak blízko toho jeho, až byl pod jeho deštníkem. Slyšel ho, jak se zhluboka několikrát nadechl nosem, než se křivě usmál. „Omlouvám se,“ pravil a odtáhl se od něj, „jen se mi zdálo, že nějak divně smrdíš. Vzduch je jimi nejspíš pořád nasáklý, nepletu se?“
„A-Ano,“ souhlasil Stuart nejistě, netušil nejdřív vůbec, o čem je řeč. „Bohužel… do města jsem se nedostal, takže jsem nic dovézt nemohl. Až přestane pršet, zkusím tam zajet znovu,“ slíbil mu. Andrew John jen přikývl s úsměvem - měl až nehezky dobrou náladu.
„Děkuji, Stuarte,“ poplácal ho Andrew John po rameni a bez dalšího slova odešel.
Chvíli potom to Stuartovi docvaklo. S nervózním úsměvem ho vyprovodil a čekal, dokud nezmizí v budově naproti němu, než začal v duchu vyšilovat: ‚Do prdele! To bylo o fous!‘ Hned ruku z kapsy vyndal a nakoukl do ní. Všiml si, že je červenka prapodivně zkroucená od toho, jak ji křečovitě držel. „Promiň,“ špitl téměř neslyšně. Červenka jen zvedla křídlo na důkaz, že se nic nestalo. Alastaira dozajista jeho velká pracka překvapila, ale protože ho tak křečovitě svíral celou dobu, div ho neuškrtil nebo nerozdrtil, nejspíš zabránil tomu druhému, aby ho vůbec ucítil. A to bylo dobře. Otřepal se a postřehl, že se zase pohybují.
Stuart zamířil rovnou k celám. Na prahu se zastavil, a když poslal právě nově přiřazené muže na hlídání jejich dvou nečekaných hostů lomeno vězňů, jak to pojal Andrew John, pryč, zavřel za nimi dveře. Teprve poté vytáhl ruku z kapsy a v ní měl malou červenku.
„Stuarte?“ oslovil ho David zmateně, až pak si všiml Alastaira v jeho ruce. „Alastaire!“ vydechl téměř nadšeně. Červenka se k němu hned rozletěla a sotva se ocitla za mřížemi, David měl co dělat, aby ho mladík ve své lidské podobě nepovalil od náhlého objetí, kdy se mu od radosti omotal kolem těla jako klíště.
„Měl jsem takovou starost, pane Erwoode!“ svěřil se téměř plačtivým hlasem.
„Jak ses sem dostal?“ nechápal David.
Stuart se jen ušklíbl a poklepal si na spánek. „Církev by byla v prdeli, kdyby v sobě neměla pár vychcanců,“ chlubil se hrdě.
„Alastaire?“ zavolal Virgil a užasle hleděl k Davidově. Sotva Alastair slyšel jeho hlas, střelil k němu pohledem. Ani si neuvědomil úlevné slzy, které se mu vetřely do očí. Nepostřehl ani tu rychlost, díky které se přemístil mezi celami až do Virgilovy a od radosti ho povalil ve svém objetí na zem.
Virgil se setkal s jeho protáhlým, plačtivým a trochu usopleným: „Virgile!“ kdy mladík nedbal na Stuartovo varování, aby byl potichu, a pak tak hlasitě, jak to jen šlo, když zvěromága fénixe svíral ve svém náručí, od radosti plakal dál. Virgil se musel ušklíbnout, a kdyby měl volné ruce, objetí by mu určitě náležitě oplatil.
„Moment…“ zarazil se a poté začal křičet i on: „Jak to že se můžeš přeměnit a já ne!“ a Alastair na přivítanou od něj dostal ránu čelem, až ho to samotného zmátlo. „Jak to, že se můžeš přeměnit a já ne?“ zeptal se Virgil znovu, nedočkavě. Alastair na něj ovšem pořád zmateně hleděl, tentokrát slzy od bolesti na krajíčku. „Fajn, omlouvám se!“ soptil Virgil. „Ale jak to, že se dokážeš přeměnit?“ nechápal.
Alastair ho konečně začal vnímat, zatímco si hladil zarudlé čelo, a nyní uvažoval. „Netuším,“ přiznal popravdě. Virgil zaúpěl.
„Jak netušíš? Kdo to má vědět?“ vyjel po něm, div mu z úst nešlehaly plameny.
Netuším!“ zopakoval Alastair znovu, zatímco ho pevně svíral ve svém náručí i přes Virgilův vztek. Měl tak velkou radost, že žije.
„Ztište se oba dva!“ začal Stuart vyšilovat.
„Jak se sem dostal?“ nechápal David.
Stuart se musel ušklíbnout - poprvé cítil, že ví víc, než tolik chytrý David. Ale neměl mu to za zlé a chápal to. Ta jeho racionalita ho v tomhle případě po celou tu dobu chránila. „Pozval jsem ho,“ chlubil se Stuart.
Pozval?“ nechápal David nejdříve, poté si vzpomněl na Augustovu značku nad svými dveřmi do bytu. „Tak proto se tam ti tři začali tak najednou objevovat, když se jim to hodilo,“ uvažoval David nahlas.
„Pozvání funguje v obou případech,“ začal Stuart svou přednášku bez ohledu na to, že David ho nevnímal a hrdě se přitom pomalu bil do prsou, protože věděl něco víc, než David a náramně ho to těšilo. „U čarodějů je známo, že ti přes práh pozemku jen tak nemůžou přelézt. To se vztahuje i na jejich sluhy, zvěromágy. Ve chvíli, kdy si do domu pozveš jejich pána, vztahuje se tohle pozvání i na zvěromágy. A naopak. Jednoduše řečeno - pozveš jednoho, přijde jich pak dvacet. Jde o to, že ve chvíli, kdy je pozveš dál, ať už nad tebou panuje případná kletba nebo jsi katolík jak prase, veškerá ochrana před magií se tímto ruší. V tomto případě církev dovezla fénixe v bezvědomí a v lidské podobě, tudíž ho nikdo nepozval. Dostal se do ohraničeného prostoru, který církev zapečetila svými srajdami. Žalmy, bohoslužby a jiné voloviny. Zbytečně dlouhý seznam,“ mávl nad tím Stuart rukou. „Proto svou magii použít nemůže. Ale! Je zde možnost, jak sem propašovat zvěromága a přenechat mu tak jeho schopnosti. Cilililink!“ zvolal Stuart vesele. „Tím, že ho převezu v jeho zvířecí podobě přes určitou hranici, ho v podstatě bez slov pozvu dál! A ochranná kletba se na něj nevztahuje! Nepotřebuje tudíž ani značku. Pro jistotu jsem ho ovšem hned poté pozval. Člověk nikdy neví, že jo? Proto Alastair nyní může poletovat mimo tuhle bariéru a zase se do ní vrátit. Díky tomu může vzniknout průchod i pro ostatní čaroděje.“
„Ostatní?“ zopakoval David dychtivě.
Stuart se ušklíbl. „Správně, Davide. Spolčil jsem se s Augustem. Náramně ho potěšilo, že uvažujeme v tuhle situaci stejně, takže souhlasil, že mi zapůjčí Alastaira, aby se z něj stala spojka mezi tímhle ohraničeným územím a územím tam venku. Ještě musíme něco zařídit, takže až bude ten správný čas, vyšlu Alastaira zpátky za Augustem, aby mu dal znamení, nebo si ho nějak dají sami, to nechám na nich. Nejdřív bychom ale měli mít jistotu, že obě strany vědí, že je zde počátek průchodu hotov. Jde o to, že představuju hlavní kámen tohohle plánu,“ chlubil se Stuart a náramně se přitom mlátil do hrudi od pýchy, jak je ten nápad geniální. „Budu to totiž já, kdo naruší církevní obranu, aby sem mohli všichni ostatní čarodějové projít i bez pozvání,“ sdělil mu s radostí malého dítěte.
A David na něj zůstal vyjeveně hledět. ‚Takže Augustus je v pořádku. Musel vnímat, aby spolu mohli vyjednávat,‘ ulevilo se mu v duchu a on si oddychl.
I Virgil ke Stuartovi zmateně vzhlédl. „Narušíš?“ zopakoval Virgil.
„Ano,“ zazubil se Stuart. „Chytré, že jo? Z vlastní řady to nebudou čekat!“
„Jak?“ nechápal David.
Stuart ovšem hlasitě mlaskl a pokýval hlavou do stran. „To je tajemství. Co kdyby se vás na to někdo vyptával a pak by ten plán šel do prdele, no ne?“ zeptal se. Jemu to dávalo logiku.
„Jak mi zaručíš, že se sem lord Augustus dostane?“ zeptal se Virgil přísným hlasem. Stuart k němu pohlédl.
„Musíš mi věřit. Nic jiného nám ostatně nezbývá. Stejně tak já věřím tvýmu pánovi, že mě potom nezabije mezi prvními,“ upozornil ho Stuart.
„Ten plán je postavený na vzájemné důvěře,“ souhlasil Alastair. Všiml si však skeptického Virgilova pohledu.
„Co když lorda Augusta zradí? Byla by to dobrá příležitost, pokud by se vyskytl tady,“ uvažoval Virgil nahlas a nespouštěl oči ze Stuarta. „A mohl by jen hrát dočasného spojence, aby nás sem vylákal.“
Stuart věděl, že mu nedůvěřuje, proto k němu přišel a důvěrně mu řekl: „Kdyby tomu tak bylo, myslíš si, že bych se odsud snažil dostat Davida za každou cenu? Spojenectví s Augustem mi zajistí, že se můj parťák dostane ven. A tvůj pán zase získá svého sluhu zpátky. Obě strany budou spokojené. Pokud to tady mezitím zničíte a zabijete pár magorů, zajistíte tak klidnou budoucnost. Nám i sobě. Augustus s tímhle plánem souhlasil.“
„Pořád ti nějak nedůvěřuju.“
„Pak nedůvěřuj,“ souhlasil Stuart. Bylo mu to jedno. Smlouvu uzavřel s Augustem. „Ale kdybych vás chtěl sem vylákat, nemyslíš si, že bych nesplnil rozkaz toho magora a nedovezl mu sem další jeho hračky? Jistě by to Andrewa potěšilo.“
Virgil na to nic neřekl - měl logický argument. „Pořád jsi ale jeden z nich.“
„Kdybych byl, myslíš si, že bych se spřáhl s čarodějem?“
„Virgile,“ ozval se Alastair. „Skutečně uzavřeli dohodu. Jenom tak jsem se sem mohl dostat. Pan Strange mě sem dostal a pozval. Tudíž tady mohu pozvat ostatní. Mluví pravdu.“
Virgil k němu pohlédl, než se pohledem vrátil zpátky na Stuarta. „Dobře,“ souhlasil nakonec. „Budu ti tedy důvěřovat, Stuarte Strangei,“ zazubil se na člověka před sebou. „Ale věř, že ve chvíli kdy zradíš mého pána, zahryznu tě jako krysu.“
„S tímhle rizikem počítám,“ souhlasil Stuart.
*****
Když jim Stuart vysvětlil plán, který vymyslel, vznesli David a Virgil pár námitek a jeho podoba se trochu upravila. Když se dohodli na finální podobě, vyslal Stuart malou červenku skrz zamřížované okno, aby si jí nikdo nevšiml. Červenka snadno proletěla nad hlavami mužů z církve a necítila žádné zábrany. Alastair věděl, kam letět. Sotva opustil jejich ochrannou bariéru před magií, hned svého pána informoval, že je na cestě zpátky.
Augustus, sotva slyšel jeho hlas ve své mysli, vstal z trávy a nedočkavě ho vyhlížel, i když věděl, že není možné, aby byl už tak blízko. Přesto ho překvapilo, když po chvíli viděl černého havrana, jak letí jejich směrem, a musel se ušklíbnout. Přijal svou novou podobu a uvědomuje si její vlastnosti a přednosti. A tou byla především rychlost. Malé rozpětí křídel červenky by ho zpomalovalo v tuhle chvíli, proto se moudře rozhodl pro podobu havrana. Augustus mu hrdě zvedl ruku, aby měl jeho sluha kde přistát. Jeho návrat totiž znamenal dobré zprávy, které mu jistě přinesl. Nikdy necítil havraní pařáty na své paži raději.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.