Cena pomsty - Kapitola 41
To nekončící ticho náhle přestalo, když si uvědomil, že něco slyší. Byl to tlukot jeho vlastního srdce. Poté se mu konečně povedlo rozlepit víčka od sebe… ale pořád viděl tu temnotu, jako předtím. Virgil si byl ovšem jistý, že nyní mrkl. Začínal vnímat trochu lépe, proto si uvědomil, že má zavázané oči. Další smysl mu začal reagovat, když rozeznal chlad na jedné tváři a letmý vzduch na druhé. Ležel na nějaké tvrdé zemi. Ale poblíž muselo být okno nebo dveře, skrz které se dostávalo dovnitř i trochu čerstvého vzduchu. Když nasál vzduch do nozder, ucítil zápach, prach a vlhkost. Jiné pachy, než které cítil předtím, než ztratil vědomí. Takže prohrál… To uvědomění zabolelo, ale počítal s prohrou. Když jeho vlastní pán nebyl schopen rozkazů, věděl, že je zbytečný, proto se ho zbavil. Dokud nepřijde zpátky k rozumu, bude pro něj bezpečnější, když se od něj bude držet dál. Měl jistotu, že se o něj Gerard a Alastair postarají. Musel se ušklíbnout. Nejspíš se mu vysmějí, až zjistí, že prohrál. Letmo pohnul ramenem, aby se ujistil, že ruce má skutečně svázané za zády. Překvapivě v církvi nebyli úplně sebestřední blázni, co by si mysleli, že ho zvládnou s volnýma rukama. Starý provaz, proto se mu zařezával do kůže a svědil ho. Nejspíš byl v této nepříjemné poloze už pár hodin. Proto ho svaly tolik bolely a měl je celé ztuhlé. Mysl měl pořád ještě v mlze. Zaposlouchal se. Kromě vlastního dechu slyšel ještě minimálně tři další a ze všech tří vyzařovalo teplo. Tudíž žili. Takže zde není sám - to je dobře. Soustředil se nyní na pachy. Jeden poznal ihned a vynadal si, že svou práci neodvedl lépe. Počítal, že David Erwood je od něj vzdálený asi tak na dvanáct stop. Ale vzhledem k rozložení pachu železa a mokrého dřeva usuzoval, že nejspíš nebyli v jedné místnosti. Celkem logické. Měl by na něj promluvit? Ne. Hned se zarazil při té myšlence. Církevní krysy by je jistě nenechaly pohromadě, kdyby měly jistotu, že David je jeden z nich. Zachoval se David jako člověk a všechno kolem sebe popřel a hrál oběť? Bylo by to pro něj rozumné, aspoň on by se odsud dostal. Ale proč by byl tady s ním? Přeřekl se a oni ho prokoukli? Ne, na to je David až moc chytrý, takovou chybu by neudělal. Zkusil pohnout hlavou, aby aspoň trochu stáhl to, co mu bránilo v rozhledu. Musí se ujistit, že je v bezpečí! Po chvíli ale jen frustrovaně scvakl zuby k sobě.
‚Zatraceně!‘ zaklel ve své hlavě. Moc se zatím nehýbal, ani nevydával zvuky. Dokud si ty zbylé dva pachy, které určoval na muže z církve, jelikož je neznal, myslí, že ještě spí, tím lépe pro něj a pro Davida Erwooda. Kdyby aspoň měl jistotu, že je v pořádku. Ve vzduchu byla cítit zaschlá krev, ale nebyl schopný určit, zda je od Davida či od nějakého předešlého nocležníka zde. Zpozorněl, když s uchem přitisknutým k zemi dokázal rozeznat blížící se kroky. Jejich majitel měl naspěch a přitom… tak prazvláštně poskakoval, jako malé, natěšené dítě, občas cupital a jindy zase dělal dlouhé, vážné kroky. Nemusel uvažovat dlouho a bylo mu jasné, komu ty nepravidelné kroky patří. Měl ho uškvařit zaživa ihned, dokud měl ještě příležitost. Krev se mu vařila v žilách při myšlence, že mohl Andrewa Johna zabít, ale neučinil tak. Kdyby ho zabil hned a nedal mu šanci nalistovat ty pitomé stránky! Kéž by mu tu ohavnou knihu spálil!
Poté se ovšem zarazil, když k němu doputovaly i zbylé pachy, které přišly spolu s Andrewem Johnem.
‚Počkat… tenhle pach byl vždycky v pracovně pana Erwooda,‘ zarazil se Virgil a usilovně si snažil vzpomenout na tvář, ke které pach patřil. Vybavil se mu jen letmo nějaký tlustý chlapík v obleku, ale na tvář ani jméno si nebyl schopen vzpomenout.
„David Erwood?“ zazněl Stuartův hlas místností, když se díval na doklady, které předtím byl nucen Davidovi sebrat. V očích měl jasné vykřičníky s otázkou: ‚Proč jsi do prdele nezdrhal, když byl ten povyk? Mohls‘ vypadnout!‘
‚Tak sorry, že jsem byl v šoku,‘ dal mu David jasně najevo svou neochotu pokračovat v téhle frašce, než konečně odpověděl: „Ano.“
Jednoduše řečeno - před pár hodinami, kdy se mužům z církve povedlo přemoct fénixe, měl Stuart na starost jenom jedinou věc - dostat svého parťáka ven, pokud možno bez vědomí ostatních šašků kolem sebe. Znamenalo by to ušetření zbytečného papírování pro obě strany, což oba přátelé s radostí přijali za své a pohnutkami si už dopředu naznačovali, co mají kdy udělat. Ale bohužel - jak by Stuart podotkl - Andrew John má oči a uši i v prdeli a sakra dobře mu slouží! Protože sotva se David odhodlal, že využije zmatku kolem a dostane se pryč, aby případně našel Augusta a ostatní a řekl jim, co se stalo, k jeho smůle si ho všiml Andrew John. A v tu chvíli mu Stuart pohotově ukázal, že celá operace jeho, ne tolik nenápadného, odchodu se okamžitě ruší a má čekat na další pokyny. David se naštěstí rozhodl hrát úplně blbého - a že mu to moc nešlo, protože chytří lidé hlupáky prostě hrát neumějí - takže Stuart pohotově přiběhl na pomoc s tím, že „ten člověk vypadá nějak zmateně, určitě ho očarovali“ a různé voloviny, ale ty na Andrewa Johna udělaly dojem a uznale pokyvoval hlavou s tím, že i „tuhle ovečku musejí dovést v pořádku domů“. Davidovi nebylo nikdy z lidského pokolení více špatně, ale pokud tahle fraška zajistí, že se dostane v bezpečí domů (když Augustovi a ostatním očividně ani trochu nechyběl), tak s nimi bude hrát tuhle šaškárnu. To ovšem nepočítal s tím, že oblbnout Andrewa Johna, který podezírá i vlastní tkaničky u bot, když se mu samovolně rozvážou, že je to dílo ďábla, bude nakonec chtít setsakra dobrý herecký výkon. Nejen Davida, ale i Stuarta. Byl nucen s nimi, ne moc dobrovolně, odjet, ale byli aspoň tak milí, že mu řekli, že jedou do Skotska. Na jeho otázku proč tam, že bydlí jinde, se jen Andrew John ledabyle usmál, že ho to nemusí zajímat, dokud tam nedojedou. Kdyby dával David během hodin dějepisu, které se zajímaly o první čarodějnické procesy ve Spojeném království, pozor, věděl by, že úplně prvotní čarodějnické procesy se odehrávaly právě zde, ve Skotsku, kde se nyní nacházel. V domovině Stuarta Strangea. Ale protože to byl jen obyčejný člověk (aspoň tak prozatím, dle slov Andrewa Johna, vypadal), vzali mu jenom doklady a spolu s tou stvůrou ho zavřeli do samostatných cel, aby je měli oba pod kontrolou. Co kdyby náhodou spolupracovali nebo jim tenhle muž lhal? Proto potřebovali ověřit platnost jeho dokladů a také fakt, kdy se skutečně narodil, zda to není přestrojený čaroděj… a spoustu dalších fanatických blbovin. Na výzvu Stuarta s tím ovšem David souhlasil, a tak se Stuart stal tak trochu hlavním spojovačem mezi ním a zbytkem fanatiků. Proto to byl nyní on, kdo musel předstírat, že svého nejlepšího přítele nezná a je pro něj naprostý cizinec, co má shodou okolností dobrý skotský přízvuk, přestože se ve Skotsku nenarodil.
Stuart si prohlédl jeho fotku v dokladech a bylo jasně vidět, jak zadržuje smích, velmi křečovitě, protože tu fotku šel vyřídit s ním, když Davidovi posledně šlohl někdo jeho doklady. Pojila se s tím náramně vtipná historka, která Stuartovi se hned vynořila v hlavě. Jistě tedy chápeš, čtenáři, že bylo téměř nemožné se nezačít hned smát nad tím, že vždycky upravený a bystrý David Erwood na fotce vypadal, jakoby se kolem něj prohnalo tornádo s vlasy všude na stranu, a on několik týdnů nespal a pořádně nejedl! Když vzhlédl od té groteskní fotky, setkal se s naštvaným výrazem od Davida, kterým mu jasně dával najevo, že jestli cokoliv bude komentovat, zajistí mu rychlou cestu do pekla. Proto si Stuart náležitě odkašlal, aby se mohl tajně zasmát, co hrdlo ráčí, a poté se zklidnil.
„Můžete mi prosím znovu sdělit, co jste dělal na místě, kde jsme vás zadrželi?“ zeptal se Stuart, jako zkušený policista.
‚Nehraj si na poldu, nejde ti to,‘ pomyslel si David otráveně a vše měl napsané ve tváři.
‚Snažím se tě odsud dostat, tak spolupracuj!‘ objevilo se Stuartovi ve tváři.
‚Jen těžko ti jde uvěřit, že si ze mě neděláš legraci pro vlastní potěšení.‘
‚Tak promiň, ale nemůžu z té fotky! Myslel jsem, že sis ji už dávno dal změnit!‘
„Nerozumíte snad správně skotské angličtině, pane Erwoode?“ ozval se nyní otec Andrew John milým hlasem a Davidův pohled se stočil k němu. Kdyby nepromluvil, možná by i po chvíli zapomněl, že tam je. Ne… nezapomněl. Tak slizkého člověka by nepřehlédl, kdyby se po celou dobu neschovával za Stuartem. „Můžeme mluvit i standardní angličtinou, že ano, Stuarte?“ zazubil se na svého mladého kolegu.
„Ne, v pořádku,“ ozval se David. „Jen mi nepřipadá zrovna nejlepší jednat s lidmi, co mě sem dovlekli bez mého svolení, za účelem, který mi nebyli schopni sdělit, a na neurčitou dobu. A samozřejmě mě okradli, takže vím, na koho si stěžovat, protože vaše jméno si pamatuju, sire.“ Dal si záležet, aby z něj ten sarkasmus jenom sršel.
Andrewa Johna tím ovšem upřímně pobavil, proto se chladně rozesmál na celou místnost. „Ten se povedl, pane Erwoode,“ řekl s úsměvem a přešel k mřížím, kde si dřepl, aby byl ve stejné výšce jako sedící David a pokračoval šeptem: „Jen tak mezi námi, myslím si, že víte, proč jsme vás dotáhli až sem. Mám čuch na podivný lidi, víte? A vy mi tuze smrdíte něčím, co u normálních lidí nebývá.“ Aby dodal svým slovům důraz, zhluboka se nadechl nosem. „Stejný pach… jde cítit z tamté bytosti, víte?“ pokračoval a zahleděl se nyní k cele, kde byl Virgil. „A proto, dokud nerozhodnu, že pro nás i pro společnost nepředstavujete hrozbu, budete tu s námi muset nějakou tu chvíli ještě vydržet, rozumíme si?“ zeptal se pořád s tím milým úsměvem, než beze slova zvedl ruku. Stuart mu pohotově předal Davidovy doklady. David z něj celou dobu nespouštěl oči. Nemusel nic říct a ti okolo něj věděli, co se po nich chce. Přesto ho překvapilo, jak snadno a bez řečí mu Andrew John jeho doklady vrátil. Nic nechybělo ani nebyly poničené. „Pamatujte, pane Erwoode,“ pokračoval Andrew John a přiměl Davida k němu opět vzhlédnout od svých dokladů. Tak mocný jeho hlas byl. „Cesta našeho Pána je nevyzpytatelná a On jistě měl velký plán, když nás svedl dohromady. Proto mi nemějte za zlé, jsem-li trochu moc zvídavý či otravný na vaše poměry, dobře?“ ušklíbl se a odhalil své nažloutlé zuby. Davida nepříjemně zamrazilo. Vypadal jako staford, který se měl za chvíli vrhnout na kus masa před sebou. „Podezřívavý jsem od přírody. Nejsem váš nepřítel, pokud mi k tomu nedáte důvod,“ dodal jakoby omylem, než se zvedl zpátky do stoje a bez dalšího slova přešel přes celou chodbu k další cele, kde doposud ležel ten druhý muž… ne, ta bytost, co se tvářila jako muž.
„Otče Johne,“ začal Stuart, ale Andrew John ho ihned umlčel zvednutou rukou, pohled pořád upřený na tu bytost, která k němu byla otočená zády.
„Jak dlouho je mimo?“ zajímal se místo toho Andrew John.
„Po celou dobu, co jsme přijeli,“ informoval ho muž vlevo.
„Takže je pořád mimo?“
„Ano, zatím se nijak nepohnul, pokud je mi známo.“
„Tobě by kolem palice mohli střílet a poklidně bys spal, Alphonsi,“ usmál se Andrew John mile, než mu úsměv zmizel.
Virgil byl napjatý. Jeho pach byl tak blízko, podle jeho tělesného tepla určoval, že je od něj sotva tři stopy daleko. Nyní je dělily jenom mříže. Přesto se nabádal, aby se nijak nehýbal. Ve chvíli, kdy se pohne, dojde jim, že je už vzhůru. Čím déle je udrží od těla, třeba se mu povede aspoň něco vymyslet. Nyní se soustředil, aby jeho dech působil co nejpřirozeněji. K vlastnímu překvapení slyšel cinkot klíčů o sebe a poté cvaknutí zámku. Šoupavé kroky po zemi na sebe nenechaly dlouho čekat. Trpělivě vyčkával, dokud neměl jistotu, že se Andrew John zastavil těsně u něj, jeho špičky bot cítil mezi lopatkami a na kostrči. Předstírat klidný dech během spánku se stávalo s každou vteřinou nemožnější.
„Otče?“ oslovil ho Stuart zmateně.
Andrew John upřeně sledoval tu bytost před sebou a po očích mu stékaly slzy, přesto měl tvrdý výraz ve tváři. „Odpusť, Otče svatý, že tvou stvořenou hříčku nyní budu vyslýchat dle práv a povinností, které jsi na mně uvalil,“ promluvil Andrew John zlomeným hlasem a ruce sepjal k modlitbě. Stuart postřehl, že i ti dva, co tady postávali, když přišli, ihned zaujali pozici k modlení a poklekli. On neudělal nic, jen pohlédl zpátky na Andrewa Johna, který sám také poklekl, sepjal ruce k modlitbě a začal s latinskou modlitbou.
O to větší překvapení pro Stuarta bylo, když se ten mladík prudce odmrštil od země, vrhl se na Andrewa Johna… a zakousl se mu do krku, až Andrew John překvapením otevřel oči a vykřikl bolestí, když ucítil jeho pevný stisk zubů. Nespal? A jak mohl vědět, že je mu tak blízko? Prudká reakce zvěromága vyvedla otce Johna z míry i rovnováhy, a tak ho převážil dozadu. Uprostřed toho zmatku Stuart jen stěží dokázal vnímat, co se všechno dělo. Viděl ty dva pobudy, jak Virgila tahají z Andrewa Johna, který řve jako pomatený, ale Virgil se ho nepouštěl a zuby měl hluboce vražené do hrdla svatého Otce, jako divoké zvíře, které odmítá pustit svou kořist. Křik Andrewa Johna ještě zesílil a nyní pištěl bolestí, když ti dva tahali od něj Virgila a strhávali mu tak kůži z krku.
„Pusťte ho, pitomci! Ukousne mi hrdlo!“ křičel Andrew John pisklavým hlasem, zatímco s sebou zmítal a kopal kolem sebe ve snaze ze sebe zvěromága dostat. Ale Virgil nepouštěl a dva muži z církve ho pořád tahali od Andrewa Johna. Stuart tam stál a nic nedělal. Tohle nebyl jeho bordel.
„Pusť ho!“ ozval se ten muž vlevo a začal bušit do Virgilovy tváře, zatímco ten druhý se mu snažil vrazit prsty mezi zuby a násilím mu otevřít sanici.
‚Jak mohl vědět, kdy přesně zkousnout?‘ uvažoval Stuart. ‚Vždyť má zavázané oči… i kdyby jenom hrál, že je omráčený, jak mohl určit, že zrovna ten moment bude nejlepší, aby na otce Johna zaútočil? Plánoval to snad a počítal jeho kroky? Ne, od počátku měl zavázané oči, takže nemohl určit, jak daleko jsou od něj mříže nebo kdokoliv z nás…‘ Potom ho to trklo. ‚Fénix… Pokud to nebyla jenom hra světla a stínů nebo nějaká volovina, mohl by snad ten tvor dokázat cítit teplo ostatních, když se přibližují? Věděl, že jsme na cestě, a proto předstíral, že je mimo? Proto věděl, že je mu Andrew John tak blízko a v tu chvíli zaútočil?‘
„S-Stuarte! Nestůj tam jenom tak proboha!“ křičel Andrew John.
David sice neviděl všechny detaily, ale dokázal si živě tu scénu představit. Až ho mrazilo při pomyšlení, co mu všechno může Virgil nyní udělat. Ale samotného ho zarazilo, proč doposud nepoužil své plameny. I předtím vypadal najednou až moc slabě, když ho porazili. Měla snad církev takovou moc? Ne… Gerard by se jistě nerozhodl ho nechat pozadu, kdyby pochyboval o jeho moci. Ani Augustus by si ho nejspíš nevybral, kdyby neměl jistotu, jakou silou skutečně oplývá. Tak proč a jak ho církev mohla tak snadno porazit? A proč jim nyní vzdoruje? Polkl nasucho a pomyslel si, že kdyby tomu chlapovi třeba ukousl frňák, moc by ho tím nepoškodil, ohyzdný byl už tak dost.
Když se jim konečně povedlo Virgila dostat od otce Andrewa Johna, museli ho oba muži držet na zemi a z hrůzou si uvědomili, že to, co mu zůstalo secvaknuté v ústech, byla kůže Andrewa Johna, který nyní naříkal a držel se za své zranění.
„Ty zvíře!“ vřískal Andrew John poraženecky. Taková potupa! A před vlastními lidmi! To mu nemohl povolit. Spěšně téměř proběhl kolem Stuarta, který byl v šoku z toho, co nyní viděl, a proběhl kolem cely Davida a zahnul za roh. Vrátil se s nějakou stříbrnou pistolí. „Já ti dám, že se budeš povyšovat nad našeho Pána a mě!“ hřměl Andrew John.
„Otče Johne! Potřebujeme ho živého!“ připomněl mu jeden z mužů, co drželi Virgila na zemi.
„Ticho!“ zahřměl Andrew John vztekle, když se vracel a za cesty uvolnil pojistku na zbrani. „Spiklenec ďábla nebude ohrožovat život Božího posla!“
„Určitě je i jiná cesta,“ smlouval s ním Stuart, když si všiml zbraně, kterou Andrew John třímal v ruce.
Byla to ta samá pistole, která na onen svět vyprovodila už tolik zvěromágů, posvěcená v nejednom kostelu a předávaná z generace na generaci právě pro současné hlavy církve… a pod palbou Andrewa Johna měla na svém kontě nejvíce mrtvých kouzelných bytostí. A Stuart si až moc dobře uvědomoval, komu zrovna tento zvěromág slouží. Až se o tom Augustus Young doslechne, bude to teprve řádný bordel. Už jenom fakt, že ho sem dotáhli, jim zajistil jistá místa v Pekle, až se sem onen čaroděj dostane, o tom nepochyboval. Octavius se vždycky zmiňoval o jednom čaroději, který by pro církev znamenal jistou smrt, pokud by se s ním dali do křížku. Ale tenhle čaroděj byl dlouhé roky mimo, když jim Octavius dělal donašeče… Všechno by tedy nasvědčovalo, pokud se Stuart nemýlil, že jejich hrozbou a zkázou bude právě Augustus Young.
„Cesty Pána nezpochybňuj!“ hřměl Andrew John a v očích se mu zablýsklo, když viděl, co ten zvěromág pořád držel v ústech. Za tu potupu zaplatí!
„Otče!“ vykřikl Stuart v marném pokusu ho ještě zastavit.
Ale v tu chvíli pistole už zaštěkala.
*****
Andrew John nebyl blázen. Moc dobře věděl, co dělá, i v rámci nervů za běhu a neskutečné bolesti, která se mu nyní táhla celým krkem a svalstvy na hrudi. Věděl, že když ho zabije, ušetří mu tak trápení a nic z něj dostane. Proto ho sem tahat nemuseli. Ne, Andrew John chtěl znovu vidět tu majestátní podobu, která ho sváděla k hříchu, a on po ní toužil, jako kdysi toužil po Písmu svatém. Proto nyní střelil Virgila do nohy a užíval si jeho křik a bolestné křeče, které mu prostupovaly tělem. Posvěcené kulky tomu zvěromágovi způsobí dostatečnou bolest, aby se jim postupně podvolil a škemral, aby ho poté sám Andrew John zabil. Ale on mu tu radost neudělá - ne, dokud mu nezodpoví jeho otázky a nezaplatí za tuhle potupu před jeho lidmi. Proto Andrew John zamířil znovu a záměrně se strefil do skoro stejného místa.
Zvěromágova krev byla stejně rudá jako ta jeho; to už věděl dávno. Přesto nepřestával být tím faktem fascinován. V čem se liší jejich těla od toho jeho? Proč on je člověk, kterému šeptá Bůh, a on je zvěromág, kterému do uší našeptávají sladká slova démoni a ďábel? Ach, jak líbezně zněl jeho křik. Andrew John se ani po mnoha letech toho zvuku nemohl nabažit. Jak ho vzrušoval a doháněl k pravému blahu. A to ho stačilo jenom dvakrát strefit do nohy, aby byl rázem tak krotký. Pomalým krokem přešel ke zvěromágovi, kterého na zemi pořád drželi ti dva muži, a namířil mu nyní na hlavu.
Nevystřelil, tu radost by mu neudělal. Připravil by se tak o zábavu. Jen mu hlavní pistole sundal obvaz kolem očí a sledoval, jak ho náhlé světlo oslepilo. Chtěl, aby to všechno viděl, aby věděl, kdo bude ten, kdo ho, až s ním skončí, zabije. Zeširoka se usmál a vycenil nažloutlé zuby, až mu šly vidět dásně.
Ten pekelný pohled! Ano, na ten čekal! Ten mu naháněl strach, ale tak neskutečnou touhu po vědění! Dřepl si k Virgilovi a zkoumavě ho pozoroval.
„Odpouštím ti,“ pravil mu mile. „Neboť i Bůh nade mnou ti odpouští, že jsi mi ublížil. Ale musíš vědět, příteli, že když zraníš následovníka a vojáka Boha, čeká tě trest krutější, než je smrt.“
Virgil mu vztekle jenom plivl do tváře.
Andrew John pomalu zavřel oči a sklopil hlavu dozadu. Proč jsou všichni tak vzpurní? Proč je nejdřív musí zlomit, aby mluvili to, co chce slyšet? Pomalu si prsty jeho sliny sňal z tváře a otřel je o zem.
„Nezačali jsme, pravda, nejlépe,“ pokračoval mile.
„Chcípni,“ zavrčel Virgil vztekle, v noze pořád pulzující bolest od těch prokletých, posvěcených kulek.
„Najdeme jistě společnou řeč,“ usmíval se Andrew John i nadále a ignoroval Virgilovy komentáře. „Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém. Vyber si.“
„Spíš to vidím na to, že až příště ke mně dáš palici, vodsere to tvý voko,“ ušklíbl se Virgil a v očích mu plály vzteklé plameny. Přímo ho vyzýval, aby se k němu přiblížil, aby mu ušetřil trápení s tím krkem.
Andrew John se ušklíbl stejně. „Budiž po tvém,“ souhlasil Andrew John nakonec a vstal, pistoli si bezpečně vložil do kapsy svého hábitu, aby rukojeť šla vidět a byla vždy po ruce. Věděl, že jí nyní bude opět potřeba na denním pořádku.
„Otče Johne,“ oslovil ho Stuart polekaně, když viděl jeho obnažené maso. Byl to velmi děsivý pohled, když bílá košile pod Andrewovým hábitem rychle nabírala rudou barvu a krev mu stékala po rukávu až dolů na zem, kde postupně nechávala stopy v kapkách krve, a Andrew John vypadal, že ho to nijak netrápí. Ony kapky krve také David zděšeně sledoval, protože Andrew John vypadal s tím úsměvem a hlavou hrdě vztyčenou jako by byl naprosto v pořádku, přestože měl skoro půlku hrdla obnaženou.
„To nic,“ usmál se Andrew John mile, když odcházel klidným, pomalým krokem. Stuart ho následoval s obavami v očích. „Bůh mě ochrání. Následuji Jeho slova. Věří mi a já věřím Jemu. Ještě se nestalo, abych nezkrotil spratka démona. Tenhle nebude výjimka.“
*****
„Virgile, jsi v pořádku?“ ptal se David ihned, sotva i ti dva muži odešli a nechali Virgila v jeho cele samotného, aniž by mu jakkoliv pomohli. Na to se Virgil jenom rozesmál.
„Ach! Měl jsem mu ukousnout frňák! Pak by ho aspoň nenosil tak vysoko!“ smál se Virgil.
„Virgile?“
„Klid,“ ujistil ho Virgil s úšklebkem a vyhoupl se do sedu, ruce pořád svázané za zády a nohu postřelenou. Přesto nevypadal, že by ho to snad nějak trápilo nebo bolelo. Tak dobrým hercem byl. Jeho moc regenerace díky fénixově krvi byla pochopitelně nyní velmi zpomalená a omezená. Ale když budou vyšilovat oba, ničemu tím neprospějí. Takže pokud má možnost zajistit, že se Davidovi nic nestane, klidně tu bolest přežije s úsměvem na tváři. Nebylo by to poprvé - jeho tělo si stejnou bolest pamatovalo, jen hlava nevěděla, kam ji zařadit. „Kdyby mě skolilo něco tak primitivního, jako kulka z pistole, nebyl bych tím nejlepším útočníkem lorda Augusta,“ ušklíbl se víc. „Je to hra. Ten pobuda tuhle hru miluje, jinak by mi nedovolil se zapojit. Nedovolil by mi, abych ho zranil, kdyby to nebral jako povolení, ať může útočit nazpátek, víš?“
Ale David nechápal. „Proč nepoužiješ svou magii? Proč se prostě nepřeměníš, jako předtím?“
Na to se ovšem Virgil rozesmál ještě hlasitěji. „Protože nemůžu,“ řekl mu jasný fakt. „Kdybych mohl, všechno by už tu lehlo popelem, nemyslíš? Ani dotáhnout nás sem by nemohli.“ Na tváři mu ovšem hrál velký úsměv.
„Proč?“
Nechápal tu Virgilovu radost, za kterou skrýval neskutečnou bolest.
„Je to hra,“ zopakoval Virgil s úšklebkem. „Když mě nezlomí, nezradím svého pána… O to mu jde. O informace. Církev si potrpí na mučení. Vynalezli na to mnoho prostředků, o kterých jsem jenom slyšel. Ale vypadá to, že tenhle pobuda je tady má všechny pohromadě! Kolik z nich mu zničím ihned?“ smál se Virgil.
Musel se smát. Protože kdyby prokázal bolest nebo strach, ty pocity by ho naprosto pohltily. Beznaděj. Úzkost. Zatracení. Samota. Věděl, jakou hru Andrew John s ním bude chtít hrát. Chce ho zlomit. Chce ho pokořit. Chce, aby mu předvedl svou zvířecí podobu, aby mu ukázal svou magii a on měl vše, co potřebuje, aby ho mohl zabít. Dokud zůstane v podobě člověka, jsou to jenom domněnky, i když ho předtím viděli v té podobě všichni. Ale tady jsou i jiní, kteří potřebují důkazy. Proto na ně Andrew John tolik spěchá.
Musel se smát. Protože mu nic jiného nezbývalo. Než se jeho pán vzpamatuje, možná to nějaký čas potrvá. Ale věřil, že ho z toho Gerard a Alastair dostanou. Kdyby se tady dostali na jeho místo oni, jistě by to časem nevydrželi. Gerard by si nejspíš raději ukousl jazyk, než aby cokoliv řekl… ale Alastair byl pořád mladý a nezkušený. Intriky a zkušenosti Andrewa Johna by ho možná mohly zlomit na tolik, že by kvůli bolesti ztratil rozum a smysl pro vlastní práci. Zapomněl by, proč do té doby tak slepě svého pána bránil. Bolest vás dokáže snadno zlomit a vy budete souhlasit se vším, jen abyste té bolesti ulevili.
Toho si byl Virgil vědom.
Ale kolik bolesti musel denně snášet jejich pán, když byl sám? Kolik bolesti s sebou nesl po celou tu dobu, kdy mu nemohli být nablízku?
Taky s Gerardem trpěli… ale měli jeden druhého. Jejich pán tehdy neměl nikoho.
Ne, tahle bolest je jen malý zlomek té, před kterou je lord Augustus zachránil. I když si Virgil svou minulost nepamatoval, věděl, že to, co činí, je správné. Když církev zdrží dostatečně dlouho, možná se jeho pán vzpamatuje. Nezradí ho. A stejně tak Augustus nezradí Virgila. V to věřil. To ho naplňovalo silou se tomu všemu smát a brát to jako vtip.
Lorda Augusta nezradí, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá, než vydechne naposledy.
*****
„Otče, nepropadejte šílenství,“ vyzval ho Stuart rozumným hlasem.
„Drž hubu!“ zaprskal Andrew John pobouřeně, až udeřil pěstí do stolu. Jakýsi muž v černém s bílým límečkem (pravděpodobně další tupá ovce přímo z Andrewova stáda, Stuart usuzoval) mu pečlivě čistil krk za pomocí dezinfekce a vaty a přestal jenom ve chvíli, kdy Andrewa ovládly emoce. Poté beze slova pokračoval ve své práci a ošetřoval jeho zranění. Naučil se už dávno být hluchý a slepý vůči potrhlostem, které poháněly Andrewa Johna.
„K ničemu to nepovede,“ trval na svém Stuart.
„Ne, Stuarte, v tom se mýlíš!“ ukázal na něj Andrew prstem a ušklíbl se. „Já ho zlomím! A ptáček nám hezky a rád zazpívá!“
„A co ten člověk? Stejně nic neví. Vypadal dostatečně zmateně. Beztak ho tam přitáhli na nějaký pošahaný rituál nebo tak něco.“
„O tom rozhodnu později. Teď je na řadě ta příšera.“
Stuartovi se zablýsklo v očích, nic však neřekl. Musí si pohnout. Dokud ještě oficiální vyslýchání nezačalo, musí dostat Davida co nejdál odsud. Musí jim dokázat jeho nevinu, aby ho mohli poslat zpátky. Pokud se bude účastnit výslechu zvěromága, nemusel by to přežít s chladnou hlavou a čistou myslí. Ani on se výslechu nikdy přímo nezúčastnil, a pokud, tak to byly velmi krátké výslechy, o kterých měl Andrew John jasno už předem a chtěl se jenom krátce pobavit. A i ty mu moc klidných nocí do života nepřidaly. Stuart ovšem měl tušení, že tento výslech nebude jen tak krátký, jako ty ostatní. Andrew John vypadal, že se chce náramně a dlouze bavit, vyřádit a uspokojit své hříšné choutky. Všiml si pohledu, který měl v očích, když před ním ten zvěromág byl ve své pravé podobě fénixe. Kdekoho tady by to jistě vzrušilo - možnost zkoumat věčný život a kolik toho ten tvor snese…
Ale tomu nemusí být přítomen člověk, který by na to nemusel být psychicky připraven.
„Zatraceně! To bolí!“ zavřeštěl Andrew John a pravým hákem snadno srazil k zemi toho, co se mu snažil pomoci od bolesti na krku. „Jsi k ničemu!“
„Otče Johne!“ okřikl ho Stuart, ale nepřiblížil se ani o krok.
„Co zas?“ zavrčel Andrew John protivně.
„Pokud nerozeznáte přítele od nepřátel, budu muset požadovat, aby si ověřili ostatní, zda vnímáte nebo vám nenašeptává ďábel!“ řekl mu Stuart přísným hlasem. ‚Bože, taková volovina!‘ pomyslel si zhnuseně.
„Samozřejmě, že jsem to já,“ zaprskal Andrew John a upravil si hábit. Popadl obvaz a sám si nemotorně obvázal krk. „Mysl mám čistou a jasnou! Vím, co dělám, Stuarte,“ pokračoval a plně se soustředil na svůj odraz v zrcadle. „A proto vím, že jsem v právu! Ta bytost nám podlehne! Řekne nám, co chceme vědět! Zlomím ho! Dozvíme se víc o těch prokletých čarodějích! Však uvidíš sám! Nepochybuj o mé moci, neb sám uzříš, že jsem v právu!“
‚Tomu se právě chci vyhnout,‘ pomyslel si Stuart. „Rád bych se vrátil domů-…“
„Však doma tě snad žena s dětmi nečeká, nepletu se? Nač ten spěch?“
„Možná proto, že mám práci-…“
„Vzal sis dovolenou, abys mohl obcovat s tamějšími děvkami, nepletu se snad?“
Když to Andrew John řekl tak, přímo Stuarta tím pobouřil. Vzal si volno, ano, ale nakonec zkysl tady v tomhle zapadákově uprostřed ničeho s temnou, nejasnou budoucností! Nepochyboval, že je jen otázkou času, než se něco posere. A pokud Andrew John hodlá jít světlu na konci tunelu naproti, nebude mu v tom bránit, ale sám tady odmítá zemřít pro nic za nic! Už svou část snad splnil!
Ne… Stuart Strange se odsud dostane! Ať už s Davidem v podpaží jako rukojmím nebo sám!
Naštěstí Stuart nemusel odpovídat, protože v tu chvíli Andrew John vykřikl opět bolestí, když si utáhl obvaz příliš silně kolem krku. Stuart se ani nenamáhal mu pomoct. Nebyla to jeho povinnost. Řekl mu jen část toho, co říct chtěl… na ten zbytek neměl nyní už sílu. Proto se z jeho pracovny v tichosti vzdálil a nechal toho šílence o samotě.
A v mysli měl jedinou myšlenku.
‚Jak dostat Davida z této prdele světa, aniž by si toho někdo všiml a snažil se mi v tom zabránit?‘ uvažoval cestou do zdejšího kostela, kde se usadil… protože se to po něm vyžadovalo. Andrew John měl dnes večer promlouvat ke svým ovečkám a říct jim o jejich velkolepém úlovku. Když vzhlédl, v první řadě viděl své rodiče, jak se spolu baví a smějí se. Kdyby věděli, co doopravdy dělá, byli by pořád tak veselí? Ne, jen se k nim dostalo to, co Andrew John rozšířil. Dmuli se pýchou, že mají tak užitečného syna. Když si ho matka všimla, hned povstala a mávala na něj, jako střelená. Tu se jí najednou synáček hodil. Neměl náladu se s nimi bavit, nechtěl je vidět ani slyšet.
Neposlouchal pochvalná slova svého otce, který hrdě ostatním věrným, slepým ovečkám představoval svého syna a vyzýval ho, aby si přece sedl dopředu k nim.
‚Jak ho odsud dostat?‘ uvažoval Stuart, když jen jako loutka usedl vedle svých rodičů do první linie těch hlupáků. ‚Jak ho odsud dostat, aniž by měl někdo blbé kecy? Měl bych být zmrd a vyhledat Augusta a říct mu, že jeden z těch dvou, co ho furt pronásledovali, je nyní tady? Dostal by odsud jistě i Davida. A kdyby způsobil tady bordel, to by byla teprve prdel… Ušetřil by mi tak trápení a všichni by se zabývali něčím jiným, než mnou a Andrewem Johnem.‘ A v tu chvíli ho ozářilo prokleté světlo. ‚To je ono!‘ napadlo ho a svitla mu naděje, která mu vykouzlila konečně i úsměv na tváři.
Jeho rodiče se také hrdě smáli a oslavovali ho.
Ale Stuart před sebou nyní viděl jasný cíl, kterého musel dosáhnout.
Plán, který mu stál za všechny ty trable.
Protože, když se povede, celá tahle pitomá situace zůstane pohřbená daleko v minulosti a on si bude zase moci užívat svůj svobodný život. Tentokrát už navěky.
Za potlesku se Stuart upínal na následující hodiny, které měly rozhodnout, zda jeho plán vyjde nebo je odsouzený k záhubě. Ale k jeho zrealizování musí ještě krátkou chvíli hrát dokonalého syna, věrnou tupou ovci ve stádu a následovatele Božího písma. Ale poté, až se z něj stane samotný démon, na něj jen tak nikdo nezapomene. Bude to velkolepé finále jeho mrzkého života, které jen tak nikdo nepřehlédne. Dokonalý pád do pekel, pád z výšin, který zažil sám Satan! Nebo co to bylo za bytost…
Když Andrew John předstoupil před své věrné ovečky, měl Stuart Strange v hlavě jasno.
Stane se démonem a stáhne všechny s sebou.
‚To bude teprve bordel!‘ smál se Stuart ve své mysli, když ho Andrew John vyzval, aby jako první začal zpívat aleluja na jejich velkolepou oslavu. A Stuart, jako věrná, tupá ovce, poslechl svého vůdce.
Autoři
ShiwoftheShadows
Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …