Virgil pohlédl do tváře svého pána. Hned poznal, že ten, kdo se na ně nyní ušklíbl, nebyl jejich pán. Jen použil jeho tvář a ústa, aby s nimi mohl mluvit.
„Fénixi,“ oslovil ho hluboký hlas a poté se změnil v pisklavý: „Pravidla hry znáš. Nenech nás dlouho čekat. Jinak se začneme nudit.“
„Klid,“ řekl Virgil jen, když si všiml Gerardovy napjatosti. „Hlas magie rozkladu nás bude nahodile provokovat. Čím dřív si na to zvykneš, tím lépe pro tebe.“
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Alastair, ale své místo doposud neopustil, hlavu pořád skloněnou, aby držel svého pána při zemi celou svou vahou.
„Pokusíme se to vyřídit rychle,“ poplácal ho Virgil po bílém kožichu. Musel se ušklíbnout - ani ve snu by ho nenapadlo, že tak malá červenka se nakonec změní ve svou pravou podobu v něco tak obřího. Bude těžší si ho nyní dobírat. Chvíli se díval před sebe, než pohlédl na Gerarda. „Důvěřuješ mi?“
Zvěromág na chvíli zaváhal. Fénix mu doposud neřekl, co se vlastně chystají udělat a proč bylo potřeba, aby se vzdálili od čehokoliv živého. Věděl však, že tenhle Virgil byl mnohem klidnější, než ten, kterého znal… a to ho děsilo. Nepoznával ho a byl mu náhle tak cizí. Přesto jeho pach zůstal nezměněný. To ho mátlo.
„Gerarde?“ oslovil ho Virgil znovu, aby ho probral z vlastních myšlenek.
Ouroboros k němu vzhlédl, než pohlédl na jejich pána. Není tohle ta správná chvíle, kdy by ho měl pozřít a uzavřít tak jeho kruh času? Jako to udělal s každým svým předešlým pánem, aby ho zachránil? Z úvah ho opět probral Virgil, když ho chytil za ramena.
„Na nic nemysli, až se dostaneme do podvědomí lorda Augusta. Cokoliv, co uvidíš, nebude skutečné. Magie rozkladu se ti bude snažit dostat všude, aby tě obelstila. Nevím, jak to vím, ale prostě mi důvěřuj, dobře?“ stiskl mu ramena o něco silněji. Pokud mu nebude důvěřovat, nepovede se jim to. „Gerarde?“
„Důvěřuji ti,“ promluvil Gerard konečně. Ale měl pochyby. Virgilův plán pořád nechápal - byl tak abstraktní, že si ho nedokázal převést do reality.
„To mi bohatě stačí,“ omotal mu Virgil spiklenecky paži kolem krku a přitáhl ho k sobě. „Známe se už několik staletí. Bylo by divný, kdybys mi už aspoň trochu nedůvěřoval,“ dodal s úšklebkem.
„Kde bereš jistotu, že se to povede?“
„Nikde. Prostě v to věřím. Věřím ve své vzpomínky a vzpomínky předešlého fénixe.“ Všiml si pochybovačného pohledu zelených očí. Očekával otázky, ty ovšem nepřišly. „Fajn, vyrážíme!“ rozhodl nakonec. Gerard sledoval, jak se jeho tělo zapálilo a on poté plameny postupně zkrotil, aby tvořily jen slabou vrstvu kolem jeho těla. Potom k němu Virgil natáhl ruku a vyčkával s vlídným úsměvem. Gerard naposledy pohlédl na jejich pána, než chytil Virgilovu ruku pevně do té své. O to větší překvapení pro něj bylo, když ho jeho plameny nepopálily, ale příjemně hřály a postupně se dostaly i na jeho kůži, dokud i jeho neobalily do slabé ohnivé schránky. Už to mu připadalo tak abstraktní, že nic nenamítal. „Je to divný pocit?“ zeptal se Virgil.
„Ani ne. Jako bych ležel na kameni uprostřed léta,“ zhodnotil Gerard.
Virgil se musel pousmát nad tou představou. Gerard ucítil, jak jeho stisk zesílil. Znamení, aby se připravil na přesun. Virgil mu popisoval, že tohle bude jiný přesun, než na který byli oba zvyklí s lordem Augustem. A měl pravdu. Svět se před ním rozostřil, protáhl a nabral abstraktních podob. Když jednou mrkl, opět se mu svět srovnal, ale vypadal… jinak. Potemněle a osamoceně. Pod nohami už necítil mokrou trávu a ve vzduchu nebyla cítit vůně hlíny po dešti. Oči mu zasvítily do všudypřítomné temnoty a on si při výdechu uvědomil, že mu je zima víc, než obvykle. Jediné teplo, které cítil, šlo z Virgilovy ruky, která pořád nepouštěla tu jeho. Virgila ovšem neviděl. Ani jeho obrys. A to ho děsilo. Zrak ve tmě měl dokonalý.
„Jsem tady,“ ujistil ho Virgilův hlas a po chvíli viděl, jak se v temnotě kolem něj zjevuje i slabý plamen, který se postupně zesílil, aby je oba neoslepil. Potom konečně spatřil i Virgilovu tvář.
„Kde to jsme?“ zeptal se Gerard a rozhlédl se kolem. Pach kolem mu připadal tak důvěrně známý.
„Říkal jsem ti, že magie rozkladu není obyčejná magie, ale do jisté míry vlastní entita,“ začal Virgil a vydal se kupředu. Gerard ho následoval a nekomentoval, že ho pořád drží za ruku. Nejspíš pro to měl důvod a on ho nezpochybňoval. Místo toho se rozhlížel po temnotě kolem nich. Neslyšel ani jejich dopadající kroky na zem, rozklad všechen zvuk pohltil. „Úplně stejně vypadalo nitro Lucratezova a Tenebřina těla. Nacházíme se v jakémsi podvědomí lorda Augusta.“ To přimělo Gerarda zastavit. „Těžko se to vysvětluje, ale důvěřuj mi - vím, co dělám. Teda - doufám, že jo.“
„Následuješ instinkt,“ dovtípil se Gerard.
„Jako vždy,“ usmál se Virgil rozpačitě.
„Nikdy nás tvůj instinkt nezklamal. Nemám důvod ti nedůvěřovat,“ zhodnotil Gerard a pokynul Virgilovi, aby pokračoval dál v chůzi.
Po chvíli to prostředí kolem nich bylo o něco ohyzdnější. Podlaha, pokud to byla podlaha, byla kluzčí a slizčí na povrch - toho si Gerard všiml ihned, protože mu to připomínalo vlastní staženou kůži. Bylo nepříjemné po ní šlapat, každý krok byl opatrný, aby neuklouzli. Pach rozkladu se postupně stupňoval.
„Bude to horší,“ informoval ho Virgil. „Čím hlouběji se dostaneme do podvědomí lorda Augusta, tím větší bude mít magie rozkladu moc.“
„Jak poznám, že jsi to pořád ty? Pokud je to abstraktní síla, mohla nás dávno rozdělit,“ zajímal se Gerard. Na to se Virgil musel ušklíbnout o něco víc.
„Magie rozkladu se bojí mého ohně. Prchá před ním,“ vysvětlil stroze. Když přejel rukou po kluzké podlaze, Gerard pochopil. Černá hmota se rychle stáhla a země nebyla tak kluzká. „Kdyby žila lady Harám, taky by před její magií prchala.“
„Proto se rozhodl lord Augustus ji zabít jako první,“ zhodnotil Gerard.
„Možná to nebyla úplně jeho vlastní myšlenka, ale ano. Je to logické.“
Gerardovi se nelíbilo, že by Augustův nápad zbavit se nejdříve Harám a Bufonidy nebyl jeho vlastní plán, ale plán jeho magie, která si chtěla pojistit volnost.
„Co když se magie rozkladu chtěla mstít čistě proto, že jí ostatní nositelé různých magií urazili tím, že si mysleli, že je slabá? Lord Lucratez svou magii potlačoval,“ uvažoval Gerard nahlas.
„To už se nedozvíme…“
Všichni si zasluhují rozpadnout se v prach!
Hluboký hlas se rozezněl všude kolem nich v nepříjemných ozvěnách. Virgil vymrštil plameny kolem nich, ale nikde nic neviděl. Ani Gerard necítil ničí teplo. Bylo to pochopitelné. Magie rozkladu neměla vlastní tělo, a pokud byla bytostí, neměla ani tvar, natož teplo. Pokud byli skutečně v podvědomí lorda Augusta, celý prostor kolem nich do jisté míry byl magií rozkladu.
„Klid. Nenech se vyprovokovat,“ připomněl mu Virgil.
„Když na ni zaútočíme… zaútočíme tím na lorda Augusta?“ vyslovil Gerard své obavy nahlas. To bylo to poslední, co chtěl.
Proto mu Virgil zalhal: „Ne. Lord Augustus nic neucítí. Podvědomí se nemůže spojit s vědomím.“ Sám odpověď neznal, ale protože znal Gerarda, bylo mu jasné, že by ouroboros pokračovat nemohl s vědomím, že kdyby bylo potřeba boje, zranil by tak vlastního pána. Ani jemu se to nelíbilo, ale věděl, že je to pro jeho dobro. Tenebra i Lucratez přežili a vzpomínky magie rozkladu vypadaly skutečně. Shodovaly se s těmi, které měl ve své mysli, i když jim sotva dokázal uvěřit sám. Nezpochybňoval je.
*****
Najednou se před nimi zjevily jehlice magie rozkladu a oba zareagovali instinktivně tím, že před nimi prchli o pár kroků zpátky. O to děsivější pohled to byl, když se na nich zjevilo několik párů oči, přimhouřené v pobavení. Nepravidelná ústa plná tesáků se objevila po chvíli, šklebíc se na ně v pobaveném úšklebku.
„Vítejte,“ ozval se mnohonásobný, sladký hlas. Poté pokračoval hlas Tenebry: „Fénixi, měl jsi už dávno chcípnout. Víš toho mnoho.“
„Lady Tenebra?“ nechápal Gerard a myslel si, že ho vlastní sluch šálí.
„Gerarde,“ stiskl mu Virgil ruku o něco silněji. „To není lady Tenebra. Magie rozkladu si vypůjčuje její hlas.“
„Všechno rozložím,“ smála se nyní magie rozkladu hlasem Lucrateze. „Ach, Lucratez nás dokázal také velmi dobře bavit. Tenebra byla nudná, moc poslušná vůči manželovi. Její magie byla kyselá na chuť, proto jsme jí ji nechali.“
„Nás?“ zeptal se Gerard. Virgil jen zakroutil hlavou do stran. Nebylo moudré rozmlouvat s rozkladem. Natož se ho snažit pochopit.
„Zahrajme si hru, vy dva,“ vyzvala je magie hlasem Flitche. Používala hlasy, které tak dobře znali, aby je zmátla. Poté se ušklíbla o něco víc, když promluvila hlasem Augusta: „Bude vás to bavit, vy dva.“
„Lord Augustus,“ vydechli oba zmateně.
Magie rozkladu se jenom rozesmála. „Budu k vám shovívavý,“ pokračovala stejným hlasem, protože jejich reakce na něj byla zatím nejlepší, „hra bude jednoduchá. Dostaňte se do jeho nitra skrz mé zkoušky a já se stáhnu.“
„Jak ti můžeme důvěřovat?“ zeptal se Virgil, sotva se vzpamatoval z toho šoku jako první.
Úšklebek se na hromadě rozkladu jenom zvětšil, takže nyní pokrýval celé její dosavadní tělo tvořené jehlicemi.
„Budeme se bavit,“ smála se magie rozkladu hlasem, který oba zvěromágové tolik milovali… nyní je však děsil. „Bavit, bavit, bavit!“ vykřikl ten hlas, než se jehlice stáhly do země a ten hlas umlkl, ani ozvěny neslyšeli.
„Co to sakra bylo?“ nechápal Gerard. Jako by si nyní povolil dýchat. Virgil na něm vycítil drobný třas. Byla to normální reakce na něco, co váš mozek nedokáže pobrat. Ale Virgil si pamatoval jejich dřívější setkání, takže to pro něj nebyl takový šok.
Stiskl Gerardovy tváře ve svých dlaní a přiměl ho, aby se mu zadíval do očí. „Klid, Gerarde. Musíš mě vnímat, dobře? Je možné, že tohle ještě občas udělá, než se dostaneme k podvědomí lorda Augusta. Nedovol jí zaútočit na tvoje pochyby, nebo tě roztrhá, dobře? Prostě ji ignoruj. Nic z toho, co říká nebo dělá, není skutečné. Hlasy rodičů lorda Augusta má proto, že kdysi jim velela taky. Vše, co rozcupovala na kousky, může ztotožnit.“
„Jak?“ nechápal Gerard.
„Nevím. Prostě to přijmi jako její podstatu. Vše, co mohla rozložit, pohltila. Možná proto je nyní dokáže zosobnit.“
„Ale co lord Augustus?“
„Tohle je jeho podvědomí. Může se na něj napojit kdykoliv, jako předtím. Když lord Augustus nevnímá, je u moci ona. Tady je to stejné.“
Viděl na Gerardovi zmatení, ale také snahu to pochopit. Dal mu chvíli, aby nové informace zpracoval. Nakonec ouroboros k němu rozhodně vzhlédl. „Jdeme dál,“ řekl. „Nedovolím jí, aby lorda Augusta pohltila. Ani mě nepřiměje, abych ho pohltil.“
Na to se Virgil ušklíbl. „Ani já ho nespálím zaživa,“ souhlasil a pustil jeho tváře. Nastavil ruku, kterou mu ouroboros pohotově znovu chytil. A vydali se dál.
*****
Magie se po celá staletí uvnitř Augusta nenudila. Dopřával jí denně tolik zábavy. Ať už ho přiměla ztratit mysl uprostřed Afriky a povraždit všechno živé kolem něj, protože byl mladý a nerozvážný ještě, nebo tehdy v Asii, kdy zpustošila pole čajových lístků a on byl zatracen a vyhnán, že v těle má démona a není mu pomoci. Při každé příležitosti, kdy jeho rukou mohla ničit - bavila se. Jako jediný ve svém rodu se ji nikdy nesnažil úplně potlačit. Dopřával jí volnost, jen občas jí připomněl, že to on je její pán. Křehké pouto, které si tak vytvořili, přimělo magii rozkladu, aby dočasně poslouchala a nechala se někým vést. Jen na oko. Přitom po celé roky požírala Augustovo podvědomí a čekala na chvíli, kdy svou pomstu uskuteční a propadne se do temnoty mysli, kdy ztratí smysl života. Neřekla mu, že pomsta nechutná sladce a nebude cítit to správné zadostiučinění, po kterém toužil. Věděl, že Octavius ho pomlouval všude možně - magie rozkladu to slyšela a s radostí mu ty vtíravé hlasy přinášela do mozku, užírala se v jeho myšlenkách a vsázela mu do mysli ty své. Bavila se, když ho mohla trýznit, a bavila se, když jí dal volnou ruku v ničení. Bavila se i tehdy, kdy si čaroděj ještě neuvědomoval city, které vůči Davidovi cítil. Bavila se při jeho snaze se na něj neupnout, nezamilovat se. Protože to byl mocný cit. O to silnější by byla její odezva ve snaze ho zničit. Nechápala city, ani se je nesnažila pochopit. Jen dokázala rozeznat, co je zábava ničit a co ne.
Mocné city nyní cítila ze dvou zvěromágů - jak velká zábava bude je postupně srazit na kolena a tu jejich otravnou věrnost nadobro zničit?
*****
„Bavíš se?“
Z pobavení ji vyrušil Augustův hlas. Černé jehlice se vynořily z prostoru kolem něj. „Neruš mě. Ano, bavím se,“ ozval se nejdřív hlas Tenebry a poté hlas Lucrateze.
„Bojíš se, že prohraješ?“
Jehlice se nebezpečně zatřepotaly a ozvalo se hadí zasyčení. Magie rozkladu neměla vlastní hlas - spoléhala se na hlasy a zvuky těch, které pohltila. Neuměla vlastní slova - většinu slov říkalo několik hlasů těch, které pohltila, najednou, nebo se střídaly po každém slovu.
„Měla bys.“
„Tak dost!“ zahřměl Flitchův hlas popuzeně.
Augustus se musel pousmát. Magie rozkladu si byla vědoma možnosti, že jejich hru může prohrát, a to ji děsilo víc, než magie Harám.
*****
První hra, spíš zkouška, magie rozkladu na sebe nenechala dlouho čekat. Nepravidelná, kluzká země se pod jejich nohami roztřásla a poté se rozpadla na kousky. A oba padali hlouběji do temnoty. I když se Virgil přeměnil ve fénixe, prapodivná síla ho tahala pořád dál. Natáhl se po Gerardově ruce, ale poté jen sledoval, jak ho něco tahá stranou.
„Gerarde!“ zavolal za ním zoufale, s rukou pořád nataženou jeho směrem. I když za ním vymrštil pár plamenů, i ty byly pohlceny temnotou kolem nich. Zanedlouho i jeho zrak pohltila temnota, když ho obklopila nepropustná koule. Ne však na dlouho, protože po chvíli praskla, jak z ní vyletěly hladové plameny fénixe plné života. „Tuhle hru můžeme hrát oba!“ vyzval ji Virgil vztekle a rozhlížel se ve své zvířecí podobě kolem. „Vrať Gerarda! Hrej podle pravidel!“
„Pravidla určujeme my,“ zasyčely hlasy kolem něj. Ucítil výpad zezadu a něco se mu přilepilo na záda a zase se nepříjemně odlepilo. Virgil cítil, jak mu magie rozkladu vyškubla ohnivé peří a zase se stáhla. Nijak ho to nebolelo, spíš ho zaráželo, že se k němu dostala tak blízko a nebála se, že ji stihne sežehnout zaživa. „Až zdolá naši zkoušku, propustím ho,“ ozval se jednotný hlas.
„Jakou zkoušku?“ ptal se Virgil. Když nedostal odpovědi, vymrštil plameny kolem sebe, až magie rozkladu zapištěla a stáhla se o něco víc.
Nenarušuj naši hru! Bavíme se!
Ohlušující hlasy se fénixovi ozývaly v mysli, až si musel křídly zakrýt hlavu. Dopadl tak do nepříjemné, černé, lepkavé hmoty dole pod ním.
„Gerarde!“ vykřikl Virgil zoufale. „Nenech se obalamutit! Nic, co ti ukazuje, není skutečné!“
Odpovědi se mu ovšem nedostalo.
„Sakra!“ zaklel a vzlétl, aby se rozhlédl kolem. Gerarda určitě daleko odtáhnout nemohla.
*****
Gerard se snažil zachovat klid. Už předtím nic pořádně neviděl, nyní ovšem ani nic neslyšel. Jen splašený tlukot vlastního srdce se mu ozýval v ušních bubíncích. Natáhl ruku před sebe, aby zjistil, jak omezený je jeho prostor. Nic nenahmatal, i když rukou hmátl kolem sebe. Nerovnoměrná podlaha mu ovšem napověděla, že určitě nestojí na vlastních nohách. Cítil drobný tlak na zádech. Dovtípil se, že je nejspíš v pololehu a neuvědomuje si to. Hrábl rukou kolem sebe a ruka se dotkla něčeho lepkavého. Stiskl to mezi prsty a působilo to jako želé nebo hnis. Druhou rukou hmátl kolem sebe, ale nic nenahmatal. Až když ji natáhl za sebe, ucítil v ruce tu prapodivnou hmotu. Takže jen pravá strana je omezená - proč?
„Vítej, ourobore,“ ozval se hlas v ozvěnách a Gerardovy hadí zornice se jen zúžily napětím. Oči mu zasvítily do tmy, když se instinktivně ohlédl přes rameno k místu, odkud vycházel hlas lorda Augusta. Připomněl si, že to je nejspíš jen šálení smyslů magie rozkladu… ale nemohl si být jistý - nic neviděl. Musel se spolehnout jen na svůj sluch a čich. Pravdou bylo, že čich mu moc k ničemu nebyl - přítomnost lorda Augusta cítil všude. „Není třeba být rozrušený,“ ozval se nyní dětský hlas a Gerarda polilo horko. Hlas jeho pána v dětské, nevinné podobě - jak podlý tah! „Jen si chci promluvit a pohrát,“ pokračoval ten dětský hlas, když viděl lepší reakci, než předtím. Bylo očividné, že se magie rozkladu baví jeho reakcemi. Skrývaly se za nimi city, které toužila zničit.
„Nejsi lord Augustus, tak přestaň používat jeho hlas,“ vyzval ji Gerard tak klidným hlasem, jak jen dovedl.
To magii rozkladu rozesmálo - dětský smích naplnil celý prostor kolem nich. Gerard podle ozvěn dokázal postupně určit, kolik prostoru kolem sebe skutečně má… a že prostor je kulatého tvaru. Protože nikde neslyšel ani necítil Virgila, odřízla je. Tak snadno… Musel se přinutit nepropadnout panice.
Jsme Augustus a nejsme Augustus. Cožpak na tom záleží?!
Mnohé hlasy se nyní míchaly spolu s dětským, nyní ovšem burácely jako hromy v dálce.
„Omlouvám se,“ ozval se znovu ten dětský hlásek mile. „Trochu mi to ujelo,“ dodal se smíchem.
„Co chceš?“ zeptal se Gerard přímo, i když věděl, že rozmlouvání s rozkladem nikam nepovede.
Slyšel, jak se před ním něco formuje z hnisu, který obklopoval jeho polovinu těla. Byl to nepříjemný pocit - jen slyšet a nevidět. Zamrazilo ho, když cítil sliz na své tváři, jak se ho letmo dotkl.
„Chci tvé pocity pohltit, ourobore,“ zašeptala hromada rozkladu před ním - hlasem, který zněl jako Augustus. „Jen to. Víc nic.“
Gerard se rozmáchl volnou paží, ale cítil, jak mu rozklad jen kousek před ním prchá. Když se zkusil pohnout druhou rukou, jak se dovtípil - nemohl, protože ho ten sliz držel na místě.
„Líbí se mi, jak se oba ta urputně snažíte. Ani nemáte jistotu, že se vám povede dostat k podvědomí Augusta,“ zněl rozvážný hlas Lucrateze všude kolem Gerarda a dostával mu pod kůži nepříjemné pochyby, před kterými se předtím snažil obrnit. „Slepě následuješ fénixe - ale cožpak fénix někdy nějakou bitvu vyhrál? Bez tvé pomoci? Neměl bys ty být ten, kdo tady velí? Proč mu důvěřuješ?“
„Mlč!“ okřikl ten hlas Gerard.
„Máš pochyby, nepletu se? Že fénix neví, co má dělat? Že jsi ho následoval pro vlastní smrt?“
„Řekl jsem ticho!“
„Že už je dávno pozdě, abyste osvobodili vědomí svého pána? Cítíš ho snad kolem sebe či nikoliv, ourobore?“
Magie rozkladu záměrně útočila na jeho pochyby, aby ho naplnila strachem. Tím se mohla živit a sílit. Cítila, že nemá moc času. Čím více strachu z něj pohltí, tím mocnější proti fénixovi bude. Než se k nim dostane, mohla by ho pohltit celého. Stačí jen kousek a jistě ho zlomí. Jen drobné šťouchnutí… a zešílí.
Před Gerardem se náhle zjevily obří tesáky ve velikém úšklebku.
„Kde bereš jistotu, že tě tady fénix nenechal a nezdrhnul? Kde bereš jistotu, že už jsme ho nepohltili zaživa?“
„Virgil by nikdy neprohrál!“ trval na svém Gerard.
„Ale my jsme ho pohltili,“ smála se magie rozkladu. „Hleď!“ ozval se hrdý, šílenstvím naplněný Lucratezův hlas, když před ouroborem černá pracka hrdě ukázala červené peří, které ještě jiskřilo. Pokud Gerard někdy propadal panice, to, co cítil nyní, se tomu nemohlo vyrovnat. Jen letmo cítil, jak černý sliz, který se mu lepil jen na jednu část těla, začal pomalu postupovat dál ke zbytku těla a tahal ho někam hlouběji do sebe.
‚Virgil… prohrál?‘ napadla Gerarda děsivá myšlenka.
Magie rozkladu se jen tetelila blahem nad tím jednoduchým plánem, který zabral tak dokonale…
„Opět svého pána a své blízké neochráníš, ourobore. Nikdy jsi nic nemohl ochránit. Vše jsi jen pohltil, tak jako já! A proto tvou vinou jsem pohltil i fénixe a pohltím i Augustovo vědomí navěky!“ smála se magie rozkladu hlasem Flitchem.
Její slova byla jako ostré dýky, které se strefovaly tam, kam měly… až na tu poslední. Vědomí jeho pána ještě nepohltila, proto by tak nemluvila! Ještě má, co bránit! Naděje, která projela jeho tělem, byla nezměrná. A on se jí chopil plnou silou.
Magie rozkladu po chvíli zapištěla bolestí, když se jí dostal ze spárů v podobě mohutného hada, který zničil kopuli, ve které ho uvěznila.
„To určitě!“ zněl jeho mohutný hlas naplněný zlostí, když mu oči svítily. Zbytky rozpadající se bytosti magie rozkladu uchopil hadí ocas a mrštil s nimi o zem. Několikrát. Vztek, který v něm vzbudily pochyby magie rozkladu, že by nesplnil svůj úkol, Gerard nikdy nepocítil. Ani magie rozkladu nebyla schopna zareagovat na nové živiny, které měla nyní tak blízko. Sama snad byla překvapená tou až příliš krutou reakcí, které se jí dostalo. Gerard ovšem nepřestával. Pořád ji cítil na svém ocasu, kterým neustále mlátil do nerovné země, dokud se sliz postupně nerozpadl v prach.
„Vy…hrál…jsi,“ ozvala se přerušovaná ozvěna několika hlasů, když se černý sliz rozložený na malé částečky propadl do podlahy. „Pr…vní…zkou…šku,“ dodaly ty hlasy, ale tentokrát už byly všude kolem Gerarda, který od vzteku pořád neviděl a neslyšel a pořád ocasem mlátil do místa, kde se rozpadlo ztělesnění rozkladu.
Jeho běsnění až po chvíli zastavil čísi teplý dotek. Gerard konečně přestal vidět rudě. Hadí oči se zmateně podívaly dolů… a viděly Virgila, jak se na něj s úšklebkem dívá.
„Takhle rozběsněného jsem tě neviděl už roky,“ pozdravil ho s úšklebkem.
Zvěromág mu nebyl s to na to nic říct. Když se změnil do své lidské podoby, dostalo se mu respektu v podobě poplácání po rameni.
„Dobrá práce, parťáku,“ ušklíbl se Virgil. „Zničils‘ ji dokonale.“
Neptal se, co mu ukázala nebo řekla. Věděl, že to bylo součástí její zkoušky. A pokud jí Gerard prošel, měl by se připravit, že i na něj bude mít ta bytost spadeno.
Pokud v Gerardovi vyvolala tak silnou reakci, co si připraví na něj?
*****
„Můžeš od naší sázky odstoupit.“
Jak ten hlas magie rozkladu nyní nerada slyšela. Ten výsměch! Ta potupa!
Pohltíme tě!
„O tom nepochybuji,“ ušklíbl se Augustus. Protože se před ním zjevila v politováníhodném stavu, rozložena na malé částečky, dovtípil se, že její snaha ty dva rozdělit byla zbytečná a neúspěšná. „Dodržíš své slovo,“ připomněl jí. Neuhnul před černými jehlicemi, které mu prosvištěly kolem hlavy. Nikdy u ní tak silné reakce neviděl. Zažíval tohle i jeho otec, když stejnou zkouškou podstupoval Virgil sám? Ne, on Virgilovi nikdy nedůvěřoval, proto dopadl, jak dopadl. Ale Augustus je jiný - svým sluhům důvěřuje a vidí je jako rovnocenné společníky.
„Ještě v naší zkoušce neobstáli,“ zaprskala magie rozkladu, než se konečně sjednotila, aby mohla zase zmizet v zemi.
Augustus se jenom ušklíbl. „Ale ano. Obstáli. Protože pochybuješ o vlastní moci,“ vysmíval se jí Augustus.
*****
Oba byli nyní v pozoru. Nepochybovali o tom, že je magie rozkladu nenechá moc dlouho myslet si, že nad ní vyzráli. Virgil jim vlastním plamenem svítil na cestu a ujišťoval se, že cesta před nimi je bezpečná. Neptal se Gerarda, co mu magie rozkladu ukazovala nebo říkala a Gerard na to téma také sám nezabrousil. Očima ovšem nenápadně skenoval záda svého kolegy, se kterým byli po boku lordu Augusta už po celá staletí… Virgil byl vždycky ten vepředu, ten zbrklý, takže jeho záda znal moc dobře. Proto mu neušly čerstvé jizvy na jeho zádech, které se snažil sám vyléčit, ale nemohl.
„Klid,“ ucítil Virgil jeho pohled a ušklíbl se. „Očistím se,“ slíbil mu.
To Gerarda trápilo nejméně. Nedávno na něj zaútočila Morfeova magie, nyní se na něj upnula magie rozkladu. Co přijde příště? Chce ho vystavit takovému nebezpečí? Neměl by bránit i jeho?
Zarazil se až ve chvíli, kdy nevědomky vrazil Virgilovi do zad. „Moc nad tím neuvažuj,“ slyšel jeho hlas a vzhlédl k němu. „Nic to není,“ ujistil ho s úšklebkem. „Jen mi potvora vyškubla trochu peří. Však jí to ještě vrátím i s úroky.“
Gerard vždycky Virgila obdivoval, že dokázal o těžkých věcech vtipkovat, ale dal mu za pravdu, že nepochybuje o jeho síle a odhodlání. Když došlo na vyřizování účtů, nebál se Virgil nikoho. Ani Nikolaje ve službách Octavia. Ani Kestnera po boku Smalinera, když si vjeli do kožichů kvůli hlouposti.
Virgila ovšem zarazilo, když ucítil Gerardovu dlani na svých zádech. „Jen se ujisti, že to Alastair neuvidí,“ poradil mu s drobným úsměvem.
„Proč?“ nechápal Virgil.
Schytal letmý pohlavek. „Hlavo dubová.“
„Ne, proč?“
Gerard se ušklíbl. „Pusť to z hlavy,“ poradil mu. „Jen uvažuju nahlas.“
Ach, jak dojemné… asi budu zvracet.
Oba se nad tím hlasem zamračili. Byl to Octaviův hlas. Když se před nimi znovu vynořila bytost magie rozkladu, měla ještě nepravidelnější tvar než předtím. Trčelo z ní několik rukou, které hmataly všude kolem sebe, měla troje ústa a asi tak šestero očí, které se objevovaly a zase mizely, zvětšovaly se, dokud nepraskly. Nestálá podoba magie rozkladu byla ještě odpornější, než kdy předtím.
„Tobě to nestačilo?“ zeptal se Gerard chladně.
„Ta drzost!“ zaprskala magie rozkladu a zatřepotala se. Strachem? Odporem? Ani jeden z nich to nedokázal určit. „Měl ses rozpadnout v prach!“
„To mohu zajistit tobě,“ slíbil jí Virgil a v očích mu zajiskřilo.
Bytost se před nimi smrkla na malou kouli, než se zvětšila do monstrózních rozměrů. „Nevyhrožuj nám svou směšnou magií, fénixi!“ zahřmělo několik hlubokých hlasů. „My píšeme čas! My jej požíráme!“
Když se proti ní však Virgil vrhl, hned se smrskla na malou kouli a prchala pryč.
„Virgile!“ zavolal za ním Gerard. A Virgil se zastavil. I jemu došlo, proč se zjevila. Chtěla je zase rozdělit. To nebyl dobrý nápad. Počkal na Gerarda, dokud se k němu nedostal.
„Díky,“ řekl jen.
„Od toho tu jsem taky, ne?“ pousmál se Gerard.
Tentokrát schytal pohlavek on. „Ne, ty jsi můj geniální štít, co mi poradí, co dělat příště. Určitě tě nějaký plán už napadl, když ses s ní setkal osobně. Nezaútočil bys bezdůvodně. Co jsi zjistil, když jsi proti ní útočil? Pověz, hade.“
Gerardovi úsměv nezmizel. Jeho partner v boji ho znal až moc dobře. Gerard neútočil bezdůvodně ani jenom v rámci hněvu. Potřeboval sám zjistit podstatu magie rozkladu, jak její tělo působí na cizí magii, jak moc se musí zneškodnit, než ji přimějí, aby se stáhla, zda je možné ji vůbec zničit úplně či se rozloží jen na malé částečky.
„Nelze ji zničit, ale můžeme ji zkrotit. Taky nejspíš vím, kde drží lorda Augusta.“
„To jsme věděli i předtím.“
„Nyní ho ale i cítím. Páchne po něm celý tenhle prostor, ale zbytky magie rozkladu jsou nejsilnější pouze tam, kde je jí nejvíc. Tudíž u svého vlastního zdroje. A ten zdroj má nyní tvoje teplé peří.“
Virgil se ušklíbl, když mu to konečně došlo. „Nejsi had - jsi lovecký pes.“
„A právě jsem chytil stopu,“ souhlasil Gerard se stejným úšklebkem.