Bylo pravé poledne, když Augustus poctil svou návštěvou lorda Kamiho - samozřejmě tak neurvale, jak plánoval - oděn jen v županu, který mu byl malý a krátký dostatečně na to, aby skrýval vše, co bylo potřeba, a jemu nebyla zima. A protože to byl Augustus, nerozhodl se přijít hlavní bránou, jako obvyklá návštěva. Ne - vyhledal nejdřív lorda Kamiho a překvapil ho svým příchodem skrz okno. I lord Kami byla zaražen, že lorda Augusta viděl - nyní a takhle oděný, takže na něj zůstal chvíli nechápavě civět. Stejně tak jeho vrchní komorník se zarazil v pohybu. Tolik je překvapil příchod nositele magie rozkladu. A právem. Protože lordu Kamimu hned došlo, že na přátelskou návštěvu dozajista nepřišel. Na to vypadal až moc popuzeně.
Mohl by ho vystrčit z okna, kdyby chtěl - spíš kdyby stihl zareagovat rychleji. Ale chladná Augustova vypočítavost byla pro něj příliš neobvyklá. Stihl jen vydat rychlý rozkaz: „Zadrž!“ na svého komorníka, než mu Augustova dlaň sevřela hrdlo ve svém stisku. Kdyby lord Kami nezareagoval, jeho komorník by našel smrt v plamenech od fénixe, který přistál na rameni svého pána a bedlivě druhého vrchního komorníka hlídal. Kami postřehl, jak se mu kolem těla obvazuje hadí tělo a stahuje ho s každou chvílí silněji.
Augustus se usmál. „Promluvme si, lorde Kami,“ vyzval ho mile.
„Trochu neurvalá návštěva, lorde Auguste,“ zhodnotil Kami.
„Omluv ten můj vpád. Jen nerad chodím kolem horké kaše, když jde o zrádce.“
Kami po jeho slovech mlčel. Nyní měl jistotu, proč k němu přišel - takhle oblečený a proč vypadal, že má naspěch.
„Lorde Kami!“ ozval se jeho vrchní komorník.
„Mlč!“ okřikl ho Kami, než se znovu podíval na Augusta. „Odejdi,“ přikázal svému sluhovi. Ten chvíli váhal, než Kami štěkl ve svém rodném jazyce: „Je to rozkaz!“
Augustus si všiml, jak to ve vrchním komorníkovi vře, jak zatíná čelist a ruce svírá v pěst, až se mu drápy zarývaly do masa. Nakonec se sebezapřením zavřel oči, svému pánovi se uklonil a skutečně odešel. Kami pohlédl zpátky na Augusta.
„Můžeme hovořit jako rozumné bytosti, nepletu se?“ zeptal se palčivě. „Tohle přepadení nebylo třeba.“
Augustus se k němu netrpělivě nahnul. „Víš, proč jsem tady, ty asijská kryso.“ Ztratil k němu veškerý respekt, proto mu nevykal. Tupá tradice, kterou ještě respektoval - ale nikoliv v případě Kamiho.
„Vím. Proto hodlám spolupracovat od počátku.“
Augustus se rozhodl být shovívavý a luskl prsty. Gerard lorda Kamiho pustil a odplazil se ke svému pánovi. Poté nabral svou lidskou podobu a lordu Kamimu se na omluvu uklonil. Jen zlehka, aby mu dal najevo vlastní nechuť k tomu činu - klanět se zrádci se mu protivilo. Upřel na něj netrpělivý pohled hadích očí a věděl, že to lorda Kamiho znervóznilo dostatečně, aby moudře volil svá slova.
„Nuže? Proč jsi mi lhal? Bylo to kvůli tomu, abych pomohl vaší věci?“ ptal se Augustus narovinu. Stačil jeden pohled na Virgila a ten mu hned obstaral židli. Hodlal dát Kamimu najevo, že tohle bude dlouhý rozhovor a on má čas.
„Nedošla na to řeč,“ usoudil Kami.
„Tak nedošla?“ zopakoval Augustus posměšně.
„Kdybych ti hned řekl, že část tvého majetku jsem chvíli vlastnil a poté prodal, nepomohl bys nám.“
„To je logický úsudek. A stejně tak bys byl na mém seznamu,“ dodal s úsměvem. „Proč bych tě tam neměl přidat - dej mi sakra dobrý důvod, Kami. Do toho.“
„Protože vím, komu teď ten pozemek patří, ty ne.“
„Bingo,“ zatleskal mu Augustus ironicky. „Ale nemáš nade mnou navrch. Stačí jedno slovo a bude z tebe popel.“
„Toho jsem si vědom. Proto spolupracuji.“
„Komus ty pozemky prodal?“
„Čekal jsem, že ti to už došlo, když jsi sem tak vpadl.“
„Na to jsem se neptal. Komus ty pozemky prodal?“
Kami chvíli mlčel. Nebylo to, že by mu nechtěl říct - to Augustus poznal. Ale jak se obával - prodal je někomu mocnému. Augustus se dovnímal, že je vyměnil za bezpečnost vlastního rodu. Asijský rod čarodějníků by nejspíš ostatní jen tak nepřijali, pokud by tady nebyl někdo, kdo by ho aktivně nepodporoval. A pokud je prodal té osobě, kterou si Augustus myslel, o které si doposud myslel, že je jen legenda spolu s Morfeem, to váhání bylo na místě.
„Je zde možnost, že jsi s tou osobu uzavřel dohodu o mlčenlivosti?“ zajímal se Augustus.
„Kdo ví… Ale ty stejně víš, o koho se jedná. S ní bojovat nemůžeš. Šílená je už dost.“
„Kdo?“
Opět zaváhání. A poté kapitulace, protože věděl, že oba jsou velmi nebezpeční. V sázce bylo bezpečí jeho rodu a on se musel rozhodnout, který z těch dvou nyní představoval větší hrozbu. Ten, který je zrovna u něj. Je možnost, že by zrovna nad ní mohl vyhrát, když jeho otec selhal? Rozhodl se zariskovat své bezpečí a blahobyt, když řekl: „Lomika.“
„Jedna z Původních?“ zeptal se Virgil zmateně.
„Nevymřeli už?“ ozval se Gerard stejně překvapeně.
„To je fuk. Kdo je to?“ zeptal se Augustus lhostejně. Neznal žádnou Lomiku ani Původní. A neskutečně ho sralo, že se mluví před ním bez něj.
„Studoval jsi historii zvěromágů a cizí magie víc než ty naše, takže se nedivím, že tě dění kolem minulo,“ usoudil Kami.
„Kdo je to?“ zeptal se Augustus nedočkavě.
Kami máchl rukou směrem ke dveřím. Ty se otevřely a jemu do ruky přiletěla hodně stará, opotřebovaná kniha. Chvíli v ní listoval, než ji poslal k Augustovi. Uvnitř byl portrét, nebo spíš pokus o portrét, protože tam nebyla žena, jak by jméno napovídalo… ale jen ohnivá podobizna lidského těla.
„Co to je?“ nechápal Augustus.
„Lomika… paní ohně,“ vysvětlil Kami zdrženlivě. „Jedna z Původních, kteří ovládají magii živlů.“
‚To se nedivím, že ty pozemky prodal,‘ pomyslel si Gerard, ale nic nahlas neřekl.
„Proč jsi něco neřekl hned?“ zajímal se Augustus.
Kami nic neřekl, jen si vyhrnul košili na pravém boku. Po celé délce se mu táhla nehezká popálenina do masa, která se neměla nikdy zahojit.
„Dohoda o mlčenlivosti,“ přikývl Augustus. „Kdybys cokoliv řekl, její magie, která byla přítomna tomu slibu, by tě spálila zaživa.“
„Přesně,“ souhlasil Kami, když si upravil košili. „Jistě tedy chápeš, že ti mohu dát jen velmi omezené informace.“
„Tvůj rod je schopný v obchodu - pochybuji, že bys jí to prodal pod cenou, i kdyby ti vyhrožovala,“ usoudil Augustus.
„Nyní ty pozemky mají mnohem vyšší cenu,“ upozornil ho Kami. „I tak nejsem spokojený se sumou, kterou jsem od ní obdržel. Těžko se vyjednává s někým, kdo má místo mozku plameny a je horlivý vše řešit bojem a soutěží.“
„Kde je teď?“
„Nevím.“
„Nelže, lorde Auguste,“ informoval ho Virgil. „Magie ohně se v něm ani nepohnula. Tudíž neřekl nic, co by mohlo ohrozit jejich dohodu o mlčenlivosti.“
„Takže je nám k ničemu,“ dovtípil se Augustus.
„Když je potřeba, mohu s ní navázat kontakt,“ upozornil ho Kami. „A pokud mě nyní zabiješ, bude to pro ni dobrý důvod se vrátit. Zásobuji jí surovinami odsud. Když jedna dodávka vypadne, dojde jí, že se něco stalo. A pak celá Británie lehne popelem. Chceš ohrozit všechny ostatní kvůli pozemkům?“
Augustus k němu přišel, sklonil se k němu a s úsměvem mu sdělil: „S radostí půjdu i přes mrtvoly, abych získal, co je moje. To sám víš nejlépe. Zabil bych Baltazara sám nikoliv pro dobro vaší věci, ale v rámci své pomsty. Jen jste se svezli se mnou. Dovolil jsem Fenelle, aby mu uřízla palici, toť vše.“
Na to Kami nic neřekl, protože věděl, že je to pravda. A určitě nechtěl riskovat, aby se dostal na jeho seznam sám.
„Tak tedy… Lomika,“ zopakoval to jméno nositel magie rozkladu, nyní s rozvahou, pohrávaje si s jeho rytmem i zvukem. „Je jedno, jakou magii ovládá - až přijde její čas, shoří stejně jako každý, kdo se mi postavil do cesty.“
„Není to obyčejný protivník,“ varoval ho Kami, ale věděl, že jeho varování dopadá na hluché uši. Proto nic víc neřekl. Vzhlédl ve chvíli, kdy se měl Augustus opět k odchodu - jak jinak, než zase oknem.
„Pamatuj, Kami,“ dodal Augustus překvapivě klidným hlasem, s rozvahou, než k němu stočil zrak a hlavu téměř hravě naklonil na stranu: „Pokud ses snažil svůj rod ochránit, možná jsi ho právě odsoudil k zániku.“ Poté už mu nevěnoval víc pozornosti. „Virgile! Gerarde! Jdeme,“ rozkázal a seskočil z okna dolů.
Lord Kami zůstal v místnosti sám. Bok ho nepříjemně svědil při myšlence, že kdyby cokoliv řekl, mohl shořet zaživa na popel. Ne, není bláhový. Je to obchodník tělem a duší. A vybírá si spojence. Protože pokud se Lomika dozví, že Augustus chce svůj pozemek zpátky, půjde po jeho hlavě jako první. Když bude mít Augusta aspoň z půlky jako spojence, zajistí si ochranu vlastního rodu. Pokud se ukáže, že je proti ní Augustus bezbranný, prostě jí zůstane věrný. Jednoduchá dedukce, díky které svůj rod chránil už celé věky. Ochrana jedné z Původních byla kdysi lákavá nabídka, kterou nemohl odmítnout. Nyní ovšem nemusela být tou nejlepší stranou mince.
Kami uvažoval, že kdyby si hodil tentokrát… na kterou stranu dopadne vítěz?
Kolem okna, kterým Augustus vstoupil i odešel, se nyní táhla nehezká plíseň. Kamiho napadlo, že až se ti dva setkají - což bylo nyní nevyhnutelné - kdo z nich vyhraje? Na koho si má vsadit? Z kapsy vytáhl zlatou minci a přejel si jí mezi prsty. Chvíli uvažoval, než ji hodil do vzduchu a chytil.
Bál se ovšem podívat.
Lomika nebo Augustus?
Když padne jedna strana, druhá bude poražená. Kterou stranu bude pro Kamiho výhodnější porazit? Kami se nakonec neodvážil podívat - minci držel v dlani sevřenou tak pevně, až se mu zaryla do kůže.
*****
Tentokrát Augustus dal na varování Fenelly a nepřemístil se. Využil Virgilovy podoby coby fénixe a za letu uvažoval. To jméno mu něco jen velmi matně říkalo. Snažil se vzpomenout, kde to jméno předtím slyšel. Možná v rozhovoru mezi Lucratezem a Tenebrou, když byl ještě hodně malý, kdy se před ním a Flitchem tyto věci řešily. Kdy se vůbec něco řešilo…
„Lorde Auguste?“ pronikl k němu Gerardův hlas. Dle naléhavosti mu došlo, že byl asi delší chvíli myšlenkami mimo.
„Ano?“ zeptal se konečně.
„Nechcete se pouštět do křížku s lady Lomikou, že ne?“ zeptal se Gerard, pro ujištění, protože věděl, že jeho pán je dostatečně šílený na to, aby tak učinil.
„Nejdřív budeme vyjednávat - jsme přece rozumní.“ Gerard v jeho hlase ovšem slyšel sarkasmus, a to se mu nelíbilo.
„Byl důvod proč i lord Lucratez s ní měl spojeneckou smlouvu… a proč souhlasil, aby lord Kami prodal jeho pozemek právě jí,“ vysvětlil Gerard. „Je velmi mocná, lorde Auguste. I Váš otec se jí bál.“
„Protože byl slaboch.“
„Výjimečně souhlasím s Gerardem v tomhle,“ ozval se překvapivě Virgil. „Pokud proti ní chcete jít sám, je to sebevražda. Pokud se k vám přidají i zbylé rody, bylo by to proveditelné.“
„Ukradla něco, co náleží mně,“ připomněl jim Augustus.
„Neukradla - odkoupila,“ upozornil ho Gerard. „Stejně tak lord Kami od Vašeho otce odkoupil pozemky. Byl to obchod. Vzájemně si tak vypomohli.“
„Proč je vůbec otec prodával?“
„Protože po krachu burzy jeho investice přišly vniveč. A jelikož Kamiho rod oplýval i jinými měnami, dohodl se s ostatními rody na podobném řešení. Aby nikdo z nich neutrpěl příliš velkou ztrátu.“
„Předpokládám, že nakonec se napakoval především on.“
„Je to obchodník - věděl, co dělá,“ usoudil Virgil.
„Správně,“ přikývl Gerard. „Jeho rod by tady nepřežil, kdyby se neuměli přizpůsobit podmínkám. A pokud si obchodem zajistili ochranu jednoho z Původních, ani se nedivím, že se stal veleváženou hlavou rodu, i když jeho magie není příliš nebezpečná.“
„Věděl o tom Anúbis?“ zeptal se místo toho Augustus. Ani jeden neodpověděli, tím mu potvrdili jeho myšlenku. „Proto tam tehdy byl? Nejednou jsem ho cítil poblíž, když jsem byl v zahraničí,“ uvažoval Augustus nahlas. „Otec ho vyslal, aby prozkoumal pozemky, které poté prodal?“
„Spíš si myslím, že tam byl z vlastního zájmu,“ usoudil Gerard.
„To je jedno,“ mávl nad tím Augustus podrážděně rukou. Sevřel si kořen nosu mezi prsty. Věděl, že s jeho majetkem budou potíže, ale že se to potáhne takhle dlouho? To nečekal. Kdyby se Flitch aspoň trochu staral, nemusel po sobě zanechat takový bordel! Na chvíli se zarazil. Věděl, že rodiče zemřeli v sídle, tam jim také Anúbis udělal provizorní hroby. Ale kde zemřel jeho bratr? Věděl jen z vyprávění těch dvou, že byli mimo civilizaci, když se začal vymykat kontrole. „Kde zemřel Flitch?“ zeptal se najednou.
Oba své sluhy tou otázkou zarazil. Na bratra se za celou tu dobu nezeptal, pokud se nejednalo o něco s majetkem. Proto náhlá otázka, kde vlastně jeho bratr zemřel, je oba překvapila. Na chvíli mezi těmi třemi zavládlo ticho.
„I když to byl budižkničemu, zasloužil by si vlastní hrob,“ nadhodil Augustus.
„Má ho,“ ozval se Gerard s pohledem stranou.
„Je to celkem dálka, pokud ho chcete vidět,“ usoudil Virgil.
„Máme čas,“ pokrčil Augustus rameny.
Zvěromágové si vyměnili pohledy. Nakonec Virgil prudce zahnul na stranu a rozletěl se jinam, než zpátky do sídla.
*****
Bylo zvláštní vracet se na to místo. Byl to Virgil, kdo tu opuštěnou chatrč našel a rozhodl se, že po útěku z hlavního sídla to bude vhodné místo, kde se můžou na čas schovat. Netušil, že odsud na dlouhá léta neodejdou. I na Augusta to místo působilo prazvláštně - tak jednoduše a přitom tajemně. Dřevěná chatka doposud nesla známky magie rozkladu a působila dostatečně děsivě, aby příchozí lidi odradila na míle daleko. Cítil i jistou vnitřní reakci vlastní magie, jak se tetelila blahem, že se setkala se svou předešlou částí, že zde zanechala svou stopu a většinu z té stopy také zničila.
Chatrč byla polorozpadlá nejen díky svému stáří, ale především díky magii rozkladu. Černé jehlice z ní děsivě trčely doposud, i když nyní z nich nevyzařovala magie. Dokonce i vrabec na ní přistál, aby si odpočinul.
Augustus to místo sledoval jen zpovzdálí. Netušil, proč tady chtěl ani co tady mohl chtít hledat. Ale něco uvnitř něj ho nutilo, aby vstoupil a podíval se, kde žil jeho bratr předtím, než zemřel, kde mu jeho dva sluhové byli spíš otroci než přátelé v nouzi. Nijak jinak by se k cizím sluhům určitě nechoval. Živě si pamatoval, jak se choval k sluhům rodičů, když byli děti. Žádný respekt, jen k otci zakořeněný ve strachu.
Virgil i Gerard viděli vnitřní rozpoložení jejich pána, proto se Virgil jako první ozval: „Můžete vstoupit. Je to bezpečné.“
Augustus ovšem nic neřekl a pořád si to místo prohlížel z bezpečné vzdálenosti.
„Není třeba,“ řekl nakonec. „Jeho duše se už rozpadla v prach. Anúbis ho už nejspíš dávno vyprovodil na onen svět.“
„Anúbis tady byl?“ ozval se Gerard překvapeně, Virgil jen nahlas začichal.
„Má pravdu,“ řekl překvapeně.
„Předpokládám, že jste ho pohřbili a vydali se za mnou. Měl tedy dostatek času, aby jeho duši vyprovodil na věčnost. Škoda. Kdyby tady ještě byl, mohl jsem se ho na pár věcí poptat. S otcem měl mnohem bližší vztah, než já,“ uvažoval Augustus nahlas.
„Nemohl by jeho duši Anúbis povolat zpátky?“ zeptal Gerard.
„Ne. Když ji jednou vyprovodí, už ji nemůže zavolat zpátky. Nemůžeš přivést k životu mrtvé lidi,“ připomněl mu Virgil s pohledem k zemi.
Kdyby ano, tehdy by ho hned prosil, aby přivedl k životu jeho lady Mirjam. Po celé roky, kdy byl zavřený v Chrámu slunce, mohl číst hieroglyfy po stěnách. A tam měl jasné obrazce - kdy smrt nemůže milovat život a proto před ním prchá. A bere duše zesnulých s sebou. A i když je život nebo její následovník, Anúbis, volá zpátky, zakrývá si uši.
Augustus kolem nich beze slova prošel, opatrně vystoupil po vrzajících schodech nahoru ke dveřím a díval se na černé jehlice. Zvedl ruku, aby je svou magií zničil na prach, až poté vstoupil dovnitř.
Netušil, co tady chtěl hledat. Snad jakési spojení s bratrem, které nikdy nebylo. Že by mu třeba ve smrti porozuměl? Že by skrz jeho zkaženost dokázal pochopit vlastního otce? Chatrč ovšem páchla zatuchlinou, plísní a smrtí. Po stěnách se táhly dlouhé, hluboké drápance, které nebyly způsobeny magií rozkladu. Ale jakoby drápy naštvané šelmy. Přejel po nich prsty. Byly hodně hluboké, ta šelma musela zuřit…
‚Ovšemže tady nic nenajdeš, Auguste,‘ pomyslel si Augustus a nadechl se nosem. Vzhlédl k plesnivějícímu stropu nad svou hlavou. Pohlédl na zem, kam pronikalo sluneční světlo. Působilo velmi atypicky, vzhledem ke stavu chatrče.
„Lorde Auguste?“ zpozorněl Virgil, když se jeho pán vrátil z chatrče.
„Našel jste něco?“ zeptal se Gerard.
„Jdeme,“ řekl Augustus jen, než se otočil na chatrč za sebou. „Nechme ho spát. Život měl zkažený už dost,“ dodal lhostejně.
Když se vznášeli na zádech fénixe, neuniklo Gerardovi, jak se cosi uvnitř chatrče zalesklo. Myslel si, že ho šálí zrak, když viděl skrz díru ve střeše kytici vytvořenou z černých jehlic magie rozkladu uprostřed chatrče. Nic na to neřekl, jen se podíval na svého pána s otázkou v očích. On ovšem dělal, že o ničem neví.
Přišel se rozloučit s duší bratra, ale to jeho sluhové vědět nemusejí.
*****
Když se vrátili, Anúbis stál před bránou. Nemusel nic říkat - jeho pán jistě věděl, na co se ho chce ptát. Stejně tak Augustus věděl, že ví, kde byli a na co se chce ptát i on. Beze slova kolem něj prošel, když mu Anúbis poklonil, aby ho přivítal zpátky.
„Očekávám tě za deset minut,“ oznámil mu Augustus chladně.
Anúbis mlčel. Věděl, že má otázky. A on má informace, které mu mohou dozajista objasnit jisté věci, na které zatím nemá odpovědi.
*****
David seděl na sedačce, rukou si objímal kolena a v druhé ruce držel nějaké papíry. Téměř nezaujatě si je pročítal, než si povzdychl. Nakonec je nechal spadnout na zem a hlavu si opřel o kolena. Nechtěl pracovat. Zároveň ovšem věděl, že musí. Jednak musí Augustův případ uzavřít a jednak musí nějak umlčet ty hlasy ve své hlavě. Unaveně pohlédl na noťas před sebou. Měl tam z půlky rozepsanou oficiální zprávu k uzávěrce případu. Ale nechtěl ji psát. Nevěděl co psát - ne, věděl, ale nechtěl to psát. Protože ve chvíli, kdy ji dopíše… bude to konec. Už je nic pojit nebude.
Živě si pamatoval, když se setkali poprvé - jak přišel se zpožděním na první schůzi a jak arogantně se choval. Pousmál se nad vzpomínkou, když něj Stuart měl málem infarkt a sám se raději schoval ve skříni s tím, že je někdo přišel vykrást. Musel se usmívat i nyní nad tím, jak mu Augustus od počátku ukazoval svět magie nenuceně - jak mu hned mátl mysl, že jeho hábit je jedné nebo druhé barvy.
Opřel se o opěradlo sedačky a pohlédl do stropu, pořád se lehce usmíval. Vzpomněl si na modrou růži, kterou koutkem oka viděl ve váze na stole - pořád stejně krásnou jako když mu ji poprvé předal. Vzpomněl si také na okamžik, kdy se spolu poprvé přemístili do lesa a Augustus ho zasvětil do jeho světa. Jak mu trpělivě vysvětloval různé typy magií a kouzelnické rody spolu s hlavami. A jak ho také vyzval, tady na tomto místě, aby ho zastupoval v rámci jeho dědictví i v jeho světě. Věděl Augustus od počátku, že je to fraška?
Nejspíš ano.
Pomalu se sesunul na bok a kolena si víc natiskl k sobě.
Když tu zprávu dopíše, bude konec.
A to Davida nyní neskutečně děsilo. Jindy by se radoval, že má další případ uzavřený. Nyní si přál, aby se snad ještě objevilo něco, co by musel přezkoumat… aby dostal další možnost se s ním oficiálně setkat jako s klientem. Protože co když o něj Augustus nebude stát, když už mu nebude k užitku?
Jeho racionální část mu připomněla, že si to posral sám - neměl nikdy míchat osobní záležitosti a city s prací…
Čelo si opřel o kolena a snažil se nemyslet.
*****
Augustus před Gerardem a Virgilem zavřel dveře a nic jim neřekl. Oba byli sice chvíli naštvaní, že je ani nevaroval dopředu… ale chápali, že potřebuje chvíli klidu a samoty. Jako předtím, když musel spracovávat nové emoce. Teprve se s nimi učil pracovat. Proto to respektovali, i když je to oba vnitřně ranilo - nechce je u sebe, když by potřeboval možná slyšet radu nebo jen vyslechnout.
Augustus netrpělivě chodil po místnosti kolem dokola. Pravdou bylo, že ho náhle získané city, které mu magie po celá staletí odpírala, děsily a on netušil, co s jednotlivými emocemi vlastně dělat. Pokud lidé zažívají bouřlivé období v pubertě, nyní na Augusta doléhalo mnohonásobně silněji, a to ho děsilo. Musel působit jako silný, schopný vůdce, kterého se ostatní rody musejí bát. A přitom… jeho srdce toužilo jen po tom, aby byl s Davidem. A to ho také děsilo. Proč po tom člověku najednou tolik prahl? Od chvíle, kdy mu nabídl svou věčnost, jeho mysl se pořád stáčela jenom k němu. Připadal si tak nahý a zranitelný. Snad si i přál, aby se v jejich vztahu vrátili na bod Davidovy racionality a vzájemné pomoci… kdy je nic nepojilo natolik, aby mu dělal v hlavě takový bordel. Snad si přál zažít to prvotní poblouznění, kdy z toho nic nemuselo ještě vzejít.
Uvědomoval si, že když ho veřejně přijme do svého rodu jako svého partnera… vystaví ho tak velkému nebezpečí ze strany ostatních rodů, kteří s tím samozřejmě nebudou souhlasit. Čarodějové se nesmí mísit s lidmi, natož s nimi spát! Nemůže přece špinit svůj čistokrevný původ! A přesto Davidovi už nabídl svou věčnost… Bez váhání by to udělal znovu. A bez váhání by se zbavil všech, kteří by šli proti němu.
City Augusta děsily, protože jim nerozuměl. A myslel si, že s nimi musí bojovat sám.
*****
Když se po deseti minutách přesně ozvalo zaklepání, Augustus zdaleka nebyl připravený na rozhovor, který si sám u Anúbise vyžádal. Oba to věděli - šlo to cítit ve vzduchu. Přesto Anúbis splnil jeho rozkaz a byl tady. Nemusel nic říkat ani se na nic ptát - dokázal určit, co se děje uvnitř hlavy jeho pána.
„Mohu přijít jindy,“ navrhl. Sám měl ještě práci a nechtěl svému pánovi stěžovat už tak rozházené myšlenky.
„Víš, kde má Flitch hrob?“ zeptal se Augustus přímo.
„Ano, lorde Auguste.“
„Vyprovodil jsi ho na onen svět?“
„Ne, lorde Auguste.“
„Ne?“ zeptal se Augustus zmateně.
„Na rozdíl od vašich rodičů jsem vůči němu necítil žádné vazby, kterými bych ho musel držet na tomto světě. Jeho duše tím pádem musela odejít na svou cestu sama, pokud jste ji nedokázal vycítit poblíž. Občas se to stane… pokud tady neměl žádné vazby, Flitch prostě odešel.“
„Pak je mi ta barabizna k ničemu,“ usoudil Augustus. Přesto se myšlenkami vrátil k těm drápancům po stěnách, které našel uvnitř. „Byl jsi tam někdy?“
„Ne, lorde Auguste. Abych mohl sloužit lordu Octaviovi a působit jako vrchní komorník, musel jsem zachovat úplnou lhostejnost vůči vašemu rodu.“
Augustus se zamyslel. Komu patřily ty drápy? Určitě tam nebyly, když byl Flitch naživu. Ta chatrč taky vypadala zašle, ale opravdu se sama mohla takhle poničit? Kdo tam byl před nimi a nenašel to, co hledal? Nebo to byla jen nějaká šelma, co tam hledala jídlo?
Nakonec vzhlédl k Anúbisovi. „Nevyprovodil jsi tedy duši mého bratra na onen svět - je někdo, kdo by to mohl udělat místo tebe?“
„Já jsem pouze průvodce, lorde Auguste. Ten, kdo přijímá mrtvé, stojí před branou a nesmí od ní odejít. Taková jsou pravidla smrti,“ vysvětlil Anúbis stroze.
„Takže nevíš, kde by jeho duše mohla být?“
„Nejspíš už na druhé straně břehu řeky života a smrti. A povolat zpátky ji nemohu.“
„Dobře. To je vše. Díky, Anúbisi,“ rozloučil se s ním Augustus stroze. A Anúbis poznal, že myšlenky mu tím nijak neulehčil, když odcházel.
*****
Stuart položil mobil na stůl před sebou a uvažoval. Pracoval rychle a doufal v dobré, rychlé výsledky. Na rozdíl od Davida se s ničím moc nemazlil. Co nešlo silou, většinou šlo ještě větší silou. Pohlédl znovu na mobil a uvažoval, zda svému kolegovi zavolá, zda by šli na tradiční pintu na večer. Místo toho mu nejdřív napsal, zda má čas. Když se mu ale ani po hodině neozýval, rozhodl se mu zavolat. Nezvedal mu to. Po pěti minutách mu došla trpělivost. Popadl peněženku a pakoval se z vlastního bytu. Netrvalo dlouho a už se dvořil jedné ženštině, která na něj koketně mrkla a vypadala, že si s ním chce tuze ráda popovídat. Nepostřehl, že mu ještě před vchodem do hospody U Skákavého Osla sebrala z kapsy od kalhot peněženku. Nenechala si ji u sebe, nebyla hloupá. Předala ji hned někomu dalšímu a ten další ji předal dál.
Když se po delší době peněženka dostala až do temné uličky, muž s krysí tváří ji předal tomu poslednímu s drobnou úklonou. Muž ji lhostejně prohlédl, než našel Stuartovu fotku. Na to se muž nehezky zazubil špičatými zuby.
„Tenhle se bude hodit,“ usoudil a stříbrné oči se zablýskly, když se v nich objevila fotka Stuarta. Pozoroval každý jeho detail. Peněženku ještě prohledal, snad doufal v nějaké drobné nebo jiné cennosti, a vypadla na něj další fotka. Zkoumavě si ji prohlédl. Byla to fotka Stuarta a Davida, už pár let stará, před jejich nově otevřenou advokátní kanceláří. Tu si prohlédl pozorněji, nakonec skončila v jeho vlastní kapse. „Vraťte ji před bar a noste další. Tváří není nikdy dost,“ řekl muž jen a peněženku hodil za sebe.
„Jak si přeješ, Zeryo,“ ozval se muž s krysí tváří, zhluboka se mu uklonil a v podobě krysy s peněženkou v hubě prchal zase zpátky před hospodu.
Žena v hospodě ho postřehla pár minut poté, co peněženku předala, za oknem a přikývla. Muž jí podal peněženku skrz okno a ona ji bezpečně vrátila na své místo do Stuartovy kapsy od kabátu. Aby předešla jeho podezření, vyhoupla se u do klína a chtivě se mu zakousla do ucha. Přiopilý Stuart tuhle pozornost dozajista milerád uvítal.
Ten podvečer ještě netušil, že je osel a tahle krátkodobá, nevědomá ztráta peněženky pro něj bude osudným již velmi brzy.
V daný okamžik se těšil přítomnosti té ženštiny, která se mu sama nabízela a div ho neudusila ve svém poprsí, jak ho na sebe tiskla.
*****
Když se večer přiblížil, nedokázal najít Augustus klidu. Nečekaný objev Lomiky a pozůstatku chatrče, kde pobýval jeho bratr před svou smrtí, mu moc na klidu nedodaly. Pohrával si se sklenkou vína. Ne proto, aby pil, aby nějak zaměstnal ruce a mysl. Seděl v okně a díval se na noční město, oživlé díky pouličním lampám a světlům v domech. Napadlo ho, že kdyby byl zbabělec, prostě by se sebral a znovu utekl do Afriky, do Asie… do jeho pravého domova. Pousmál se nad tou myšlenkou, jak mu tyhle zdi připadaly tak cizí. Nebylo zde nic, čeho by si mohl vážit a říct, že to je opravdu jeho. Neuvědomoval si, že snad poprvé v životě cítí melancholii a prázdnotu. Před těmihle city chtěl utéct, ale nevěděl kam a jak. Když mu magie rozkladu vrátila jeho city, nedala mu k nim příručku ani knihu, jak s nimi nakládat. Byl sice obklopený sluhy, ale k nikomu z nich necítil věrnost. Virgil a Gerard pro něj byli víc, než jen sluhové - opravdoví přátelé. A Alastair? Ten byl mladý, ale učil se rychle. Už velmi brzy ho uvidí také jako opravdového přítele. Prokázal mu neskonalou věčnost a oddanost, když došlo na boj. A u Anúbise pořád netušil, jak se má cítit - mísily se v něm vzpomínky na dětství a nynější doba, kdy byli nepřátelé.
Poznal, kdy sídlo utichlo a všichni ulehli ke spánku. Vydal se do útrob sídla a naslouchal, jak zvěromágové spí. Jen ze dvou pokojů vycházelo světlo - první byl Gerard, kdo nemohl usnout. Augusta to nepřekvapilo. Jeho sluha o něm dokonce věděl a vyzval ho, aby vstoupil. Augustus se zeptal, zda má dnes hlídku on a poznamenal, že si tuhle službu mohou nyní rozdělit mezi více osob. Chvíli si povídali - o ničem a o všem, ale Augustovi bylo příjemně. Nabídl Gerardovi z lahve víno, ale zvěromág odmítl, aby si zachoval klidnou, čistou hlavu.
Augustus se neptal, proč byl doopravdy vzhůru, a Gerard se neptal, kam má jeho pán namířeno - a proč si pořád nesundal ten župan od pana Erwooda. Popřáli si oba hezký večer a jejich cesty se rozešly.
Druhý, kdo nemohl najít nočního klidu, byl Anúbis. Augustus ho našel v jeho lidské podobě, jak stojí v knihovně a unavenýma očima pozoruje majestátní obraz jeho otce.
„Jeho duše ti nedá spát?“ slyšel hlas svého pána a sklopil k němu zrak. Augustovi neuniklo, že jeho lidská podoba se změnila - už to nebyl ten stařec, co na něj po dlouhou dobu jeho dospívání dohlížel z ovzdálí, ale nabral tu stejnou podobu, jen o pár desítek let mladších. Augusta napadlo, že v těchhle letech byli jeho rodiče, když je opouštěl.
„Dobrý večer, lorde Auguste. Ne… Uvažoval jsem,“ přiznal se Anúbis. „Nad tím, co jste zmínil předtím. Zda duše Flitche nalezla klidu či nikoliv, když jsem ji na onen svět nevyprovodil.“
„A k jakému závěru jsi došel?“
„Možná bloudí někde kolem místa, kde zemřel, a nechce se ukázat, protože tam bloudí už po celé roky. Stejně tak duše vašich rodičů… čekaly dlouhá desetiletí, než jsem je konečně mohl vyprovodit.“
Augustus si všiml, jak se Anúbisův pohled změnil, když hleděl na podobiznu jeho otce. Netušil, zda v jeho očích viděl opravdovou náklonost nebo jen věrnost sluhy. Ale dokázal rozeznat, že na něj ani na nikoho jiného se takhle Anúbis nikdy nedíval.
„Zůstal jsi po boku mého otce až do konce, abys jeho šílenou duši vyprovodil na onen svět?“
„Váš otec nebyl šílený, lorde Auguste. Byl jen… nepochopený. A nechtěl pochopit vlastní magii. Proto se ho ostatní čarodějové tolik báli. Báli se ho z jiného principu, než se bojí vás,“ vysvětlil Anúbis. „Ale ano,“ dodal o poznání pomaleji: „Chtěl jsem mu zůstat po boku až do konce a vidět, jak se jeho plán stane skutečností, i když jsem věděl, že tomu tak nikdy nebude. Dával jsem mu falešnou naději, že jeho vláda nad celým světem je oprávněná, přitom jsem mu možná sám určil osud horší, než smrt. Kdybyste ho během vašeho souboje tehdy zabil, lorde Auguste… ušetřil byste mnohým z nás léta trápení. Především byste lorda Lucrateze zachránil před šílenstvím a prázdnotou poté, co s vámi prohrál.“
„Takže jsi mu sloužil jenom proto, abys mohl jeho duši sebrat.“
„Je to má podstata, lorde Auguste. I vám sloužím z toho stejného důvodu. Protože i vy se proměníte v prach dřív, než já vydechnu naposledy. To víme oba.“
„Miloval jsi ho?“ zeptal se Augustus přímo. Anúbisův klid na chvíli zmizel, než se znovu usmál, ale tak nějak… jinak. A opět pohlédl na podobiznu svého mrtvého pána.
„Kdo ví. Ne tak, jak milujete vy, živé bytosti. Možná to byla spíš z části posedlost, možná láska k jeho duši. To netuším. Ale cit lásky, jako takový, jsem k němu necítil. Byl jsem mu oddaným sluhou, protože mě bavil. Na tom byla postavena naše smlouva, když jsme se potkali.“
„Na čem je tedy postavena naše smlouva?“
Anúbis se shovívavě usmál. „Kdo ví. Ještě jsme si pravidla neurčili, nebo snad ano?“
Augustus se musel ušklíbnout. „Liško prašivá.“
„Budu rád, když mi tak nebudete říkat. Původem jsem spíše šakal.“
Augustus se ušklíbl o něco víc. A Anúbis mu úšklebek opětoval.
„Dobrou noc, lorde Auguste,“ slyšel čaroděj, když odcházel. „Budu střežit klidný spánek váš i pana Erwooda, i když budete mimo budovu.“
Augustus se neptal, jak ví, že neplánuje strávit noc v sídle. A Anúbis se neptal, kam má jeho pán tak pozdě namířeno. Určitě by si k županu totiž nebral boty na ven, ale spíš pantofle pro větší pohodlí, kdyby se chystal jít do postele.
*****
Věděl, že by se neměl přemisťovat, proto se vydal do nočního města pěšky. Ujistil se, že nikdo v sídle o jeho odchodu, kromě Gerarda a Anúbise, neví. Když prošel kolem pokojů Alastaira a Virgila, oba měli zhasnuto, takže si s nimi promluvit nemohl. Možná by to jeho mysli taky ulevilo. S ostatními sluhy neměl žádné pevné pouto, takže jim nemusel nic říkat. To byl podstatný rozdíl. Přijal je, ale jen na práci, nikoliv jako spojence. Jeho důvěru si musejí znovu získat. Když zaváhají a zradí ho, bez váhání je zabije.
Sotva se přiblížil k městu, měl pocit, že ucítil silnou magii… ta ale byla ihned potlačena. Že by se dotyčný hned stáhl, sotva by ucítil jeho magii? To netušil. Ani ho to moc netrápilo. Pokud s ním přišel někdo bojovat, s radostí se s ním utká. Třeba přijde na jiné myšlenky. Prošel kolem hospody U Skákavého Osla, kde se musel zastavit. Protože Stuarta Strangea nešlo neslyšet na míle daleko, jak vykřikoval, že všem platí rundu. Augusta napadlo, kolik toho stihl nejspíš vypít, když vesele tančil s ženskou s bujným poprsím a smál se všemu jako naprosté, zamilované pako bez starostí. Neuniklo mu, že neměl botu ani ponožku na levé noze. Snad chvíli v hospodě hledal i Davida, ale jak si potvrdil, David tam nebyl.
Ucítil na sobě něčí pohled a koutkem oka pohlédl vedle sebe. Byl to muž s krysí tváří, co ho poměrně nervózně sledoval. Augustovi hned došlo, že je to zvěromág.
„Co vejráš?“ zeptal se muž nasraně už jen z podstaty, že na něj čuměl. A taky z toho důvodu, že si ho všiml, když mu chtěl prozkoumat kapsy županu.
Augustus nic neřekl, jen založil ruce do kapes županu a vydal se po svých.
*****
Zastavil se před tak důvěrně známou budovou, která pro něj během pár posledních týdnů začala znamenat celý svět. City, které choval k Davidovi, cítil poprvé v životě a byly tak mocné, že ho dokázaly zcela odzbrojit. Věděl, že se v jeho přítomnosti mění. Nevadilo mu to, protože jak sám řekl: chtěl mu dát svou věčnost. Nejvyšší formu čisté lásky, kterou jako čaroděj mohl dát člověku. Rukou přejel po hřejivém županu a musel se ušklíbnout. Ne, nechtěl mu ho vracet. Opět si ho vezme s sebou domů. Jen mu ho na pár hodin půjčí, aby znovu získal jeho vůni. Schody bral po dvou a než se nadál, stál před jeho dveřmi. Rukou přejel po své značce nad jeho dveřmi a ta slabě zazářila. Byl jeho. A nikdo se neodvážil mu ho vzít. Musel se usmát nad tím vědomím.
Zkusil otevřít dveře - a jak si myslel - byly zamčené. Zpod dveří ovšem viděl světlo. Zaklepal, ale nikdo se neozval. Soustředil se, aby se přemístil jenom za dveře, a povedlo se. Pohlédl ke zdroji toho světla a viděl zapnutý malý přístroj, který Davidův obývací pokoj barvil do popelavé bílé barvy. Nikde neslyšel žádné kroky ani zvuk, proto se vydal opatrně kupředu, potom co si vyzul boty. A k jeho překvapení našel Davida spát na pohovce. Pohltil ho prapodivný pocit, když ho delší chvíli jen tak tiše pozoroval.
Potichu se přesunul ke stolu, odtáhl ho trochu stranou a usadil se na zem vedle Davida. Opět ho pozoroval, jak spí. Bylo to tak zvláštně uklidňující. Mohl by se na něj dívat celou věčnost, jak se jeho řasy lehce třepotají, když spí, jak se jeho hruď pohybuje při každém nádechu a výdechu - dokázal by sepsat celé svazky, proč během spánku David vypadal tak neodolatelný a krásný, ale ani jeden řádek, jak se do něj nemohl nezamilovat na první pohled. Uvědomil si, že mu splašeně bije srdce, když ho jen tak pozoroval. Byl tak blízko a on se ho přitom nechtěl dotknout, aby ho nevzbudil. Jen se k němu sklonil a zhluboka se nadechl nosem - nasál tu jeho tolik typickou vůni, kterou nemohly přebít sebesilnější bylinky.
Jak tak u něj seděl - veškeré myšlenky, které ho doposud tížily, byly rázem tytam. Co na tom, že je člověk? Co na tom, že Davidův čas je jen zlomek jeho času? Co na tom, že by se neměli milovat v rámci nějakých pradávných tradic? On ho miloval a hlavu měl jen plnou myšlenek na něj. I když věděl, že je to jen další forma šílenství, kterou si procházel i jeho otec - na rozdíl od něj lásce nevzdoroval. Nyní, když si jí byl vědom, vrhal se po ní po hlavě.
Napadlo ho, jak dlouho mu tentokrát vydrží ho jen tiše pozorovat, než se objeví touha se ho dotknout…