Věděli o ní všichni čtyři. Ale protože jejich pán nijak nereagoval a nevypadala, že přišla s úmyslem bojovat, nevšímali si jí tři zvěromágové. Byla Anúbisův špeh nebo posel? Na tom nezáleželo. Sama se nehnala kupředu a jejich pán jí nevěnoval ani pohled. Předtím než vyšli, Fenella mu kladla na srdce, aby se nepřemisťoval minimálně po dobu jednoho týdnu. A ačkoliv Augustus uměl být bláhový, slova mágů s léčivou magií většinou poslechl. Věděli toho víc, než on sám, přestože velkou část se naučil také během svého pobytu v zahraničí. Poznal nyní rozdíl mezi tím, jak se cítil předtím a nyní. Překvapivě neslyšel hlasy ve své hlavě jako předtím. Jeho magie naprosto umlkla. Bylo to neobvyklé ticho, které si pamatoval z dětství, než se v něm probudila. Bylo vyloučeno, že by ji potlačil úplně - nasvědčovaly tomu vnější znaky, jako třeba načernalá kůže. Magie rozkladu možná mlčela, ale byla všudypřítomná. Neunikly mu i shnilé nebo odumřelé plody přírody, když procházeli lesem, nebo rychle uvadající listy a seschlé větve. Věděl, že se zklidní, až dojdou mezi lidi - ani ona neměla v úmyslu na ně upoutat příliš pozornosti, nasytila se předtím dosyta, takže to byly jen slabé výkřiky, že chce víc a víc, protože byla nenasytná.
Sotva vstoupili do města, všichni ucítili, že něco bylo jinak. Pozemky po Harám a Bufonidě zely prázdnotou a pach rozkladu se kolem nich pořád táhl, ale tohle bylo cítit jinak. Po hromadě krve…
*****
Augustus šel za vlastním instinktem, že Nikolaj dozajista bude v sídle Octavia. Tam také patřil, pořád měl jeho značku, i když Octavius už dávno nedýchal… O to větší překvapení bylo, když došli k majestátní budově, která ovšem byla srovnána se zemí a ohořelé dřevo působilo jako děsivé pařáty, které se snažily něco zachytit, ale neuspěly. Pach krve a spáleného masa zvedl Alastairovi žaludek. Augustus vůči tomu místu nic necítil, ale překvapilo ho, když se Gerard vydal kupředu a ohořelé místo ohledával, aniž by mu dal jakýkoliv rozkaz.
„Gerarde,“ zavolal za ním.
„Něco tady nesedí,“ vysvětlil mu Gerard a opatrně zvedal ohořelé trámy a něco hledal. Nic neřekl, ale nacházel děsivé věci - bývalé zvěromágy, ohořelé až do masa s prokousnutými hrdly, se znetvořenými tvářemi, s rozdrápanou hrudí… Podle pachu také nakonec našel i zbytky po Alexeiovi. Necítil vůči němu lítost, ale pomyslel si, že takhle si určitě nezasloužil skončit. Bláznivě zamilovaný do stvůry, sám se stal stvůrou. Občas se takoví zvěromágové narodí… a nevidí pro ostatní viditelnou hrozbu, kdy se nesmí zamilovat do vlastního pána.Protože jsou mutanti, neúspěšní mágové anebo prostě zvířata.
Dotkl se ohořelého masa Alexeie, ale dokázal i na tom zbytku rozeznat, že nezemřel uhořením… ale na rozcupování zaživa. Ležel v posteli po mnoho dní a rozkládal se… V tomhle jeho čenich vynikal až moc dobře. Raději přestal zkoumat jeho zbytky a přikryl je ohořelým závěsem, aby jeho duše našla po smrti klid. Podle pachu našel i bývalé sluhy rodu nositelů magie rozkladu, jednoho po druhém našla smrt v plamenech nebo byli rozcupováni nebo rozdrápáni na kousky.
„Gerarde!“ slyšel hlas svého pána znovu.
Gerard se rozhlédl po opuštěném místě. Něco mu tady nesedělo. Kde byl všechen majetek a zlato, cennosti, kterých si Octavius tolik cenil? Nikde necítil drahý kov, ani ten roztavený. Co se stalo?
„Něco tady nesedí,“ zopakoval konečně a zavolal za svým pánem: „Jsou tady jen mrtví zvěromágové! Cennosti jsou pryč!“
„Zloději?“ dovtípil se Virgil.
„Možná jsou ještě tady?“ zeptal se Alastair a rozhlédl se kolem sebe.
„Žádní zloději!“ ozval se ženský hlas. Všichni čtyři hned zpozorněli.
Zpoza kopy ohořelých trámů vylezla nějaká žena. Byla to jedna ze služebných Octavia, kdysi služebná Augustova - Shirley. Kolem klíční kosti se jí táhla Octavia značka, nyní rozdrápaná do masa se strupy, které se pomalu hojily. Značka Augustova rodu na zádech nesla jizvy také z předešlých let, kdy spadala pod Octavia. Zvěromág bez pána je velmi nebezpečný, když si sám určí, že nechce být sluhou. A ona si už zvolila dvakrát. Stejně tak její kolegyně a Anúbis. Proto, když se ukázala, bylo na místě, aby byli přítomní v pozoru. Stvořena z masa a krve Anúbise, vycvičená zabíjet a bránit na jeho rozkazy, její síla byla téměř na stejné úrovni jejího stvořitele. Stejně tak její děsivost. Byla sama, ale dokázala vydat za desítky schopných vojáků.
„Udej své jméno,“ vyzval ji Augustus.
Shirley k němu pohlédla, chlad v očích, ale ne nepřátelství. Jen nezaujatost. Byl to čaroděj, ne její pán.
„Nemám jméno,“ odpověděla nakonec. Přišla o obě jména, která jí kdy byla dána. Nemohla udat své první jméno, Shirley, ani to, o které přišla se smrtí Octavia. Byla opět toulavou fenou, zvěromágem bez pána, který nepotřebuje pouto v podobě jména.
„Bezejmenná tedy,“ usoudil Augustus, „co se tady stalo? Jsi za to snad zodpovědná?“
Žena se zlehka pousmála - tak, jako to dělávala kdysi. Jak ji to naučil Marcus. Jen zlehka, neukazovat zuby, aby neděsila mladé pány, zdrženlivě, aby se na ně nenapojila příliš, aby pro ni nebylo nemožné je potom opustit, když na to přijde čas.
„Ano,“ souhlasila nakonec. „My všichni jsme za to zodpovědní.“
Ta slova potvrdila všem přítomným, že ona a zbylé tři služebné, které nikdy neopouštěly své místo vedle těch zbylých, způsobily zkázu Octaviova sídla a jeho sluhů.
„Proč?“ zeptal se Augustus prostě.
„Na to ti odpoví můj pán,“ uzavřela jejich debatu žena a otočila se k němu zády. „Následujte mě, lorde Auguste.“
„Myslíš si, že jen tak budeme následovat vraha?“ slyšela Virgilův zlostný hlas. Usmála se o něco víc, až jí zlehka vylezly zuby.
Stočila k němu hlavu a hravě ji opřela o rameno. Oči jí jemně svítily jasně zlatavou barvou. „Budete,“ ujistila je veselejším hlasem, když spojila ruce k sobě. „Můj pán má totiž něco, po čem touží lord Augustus. A chce s vámi vyjednávat, ještě po dobrém, lorde Auguste. Nerozzlobte mého pána.“
Byla to výhružka, skrytá za milosrdenstvím. Augustovi hned došel význam jejích slov. David Erwood žije - to nyní bylo jisté! Neublížil mu, protože ho potřebuje živého, aby působil jako léčka na Augusta… Nebo mu ublížil? Tolik spěchá do hrobu? Převažovala racionální část, že Anúbis něco chce - proto potřebuje Davida živého. A také věděl, že kdyby ji nyní zabil, Anúbis by přestal čekat na jeho příchod.
„Jak mi zaručíš, že David Erwood ještě žije?“ zeptal se přímo.
Oči jí zasvítily o něco jasněji a ona nyní vycenila zuby i s dásněmi, pobavením, ne jako hrozbu. Zachichotala se, jako malá dívka. Tolik emocí najednou - nikdy je u něj předtím neviděla. Musela se dívat. Nedokázala přestat.
„Musíte mi věřit, lorde Auguste,“ zanotovala vesele.
„Kde je všechen majetek po lordu Octaviovi?“ zeptal se nyní Gerard.
To Shirley rozesmálo nyní už naplno. Jen si decetně zakryla ústa, když se smála. „Kdepak asi?“ zeptala se zvídavě a rychlostí blesku byla u něj, v těsné blízkosti, dívala se mu přímo do očí a cenila zuby, psí ocas se jí zjevil a nyní natěšeně mlátil ze strany na stranu. Své emoce už nemohla déle ovládat. „Co bys řekl, Gerarde?“ zeptala se hravě.
V okamžiku se od něj rychle vzdálila a Gerard před očima viděl jenom Virgilovu pěst v plamenech. Virgil zaklel a sevřel ruce v pěst, když mu fena utekla těsně před dobře mířenou ránou. Pohlcoval ho hněv vůči ní a těm zbylým třem. Zradily své pány a nyní se poslednímu z nich vysmívají v jeho přítomnosti?
Shirley vyskočila na ohořelou hromadu dřeva a dívala se na ně spatra, pořád se šíleným úšklebkem a nyní s ocasem kmitajícím ze strany na stranu od vzrušení.
„Lorde Auguste!“ zvolala vesele jeho směrem. „Můj pán vás bude očekávat ve Vašem sídle! Nenechte ho dlouho čekat!“
A než se jí stihl Augustus na cokoliv zeptat, už byla zase pryč.
„Blázne,“ zašeptal Gerard. „Kdyby chtěla, mohla tě zabít…“
„Tebe taky,“ zhodnotil Virgil a pořád se díval na místo, kde doposud stála Shirley.
„Utekla, protože věděla, že bych ji za další slova zabil,“ uvažoval Augustus nahlas nezaujatě. Její zpráva ovšem způsobila kolotoč nechtěných myšlenek, kterým se Augustus celou cestu vyhýbal.
David je s Anúbisem a nejspíš zbylými fenami. Mluvila o něm, že ještě žije. Co Smaliner? O něm se nezmínila vůbec. Co když jen čekají, až se tam dostanou, aby mohli před ním Davida zabít?
Nad těmi myšlenkami zakroutil hlavou. Alastair tvrdil, že Anúbis přece nezabíjí zbytečně. Měl důvod, proč vyslal Shirley, aby se s nimi setkala a nakonec odešla sama. Chtěl, aby je našli. Chtěl, aby viděli Octaviovo sídlo. Nyní chápal, proč je sledovala. Měla je sem dovést a předat informace. Měla je zastrašit. A nyní předá Anúbisovi zprávu, že svůj úkol splnila. Bude je zase pronásledovat, aby měla jistotu, že skutečně dojdou do Augustova sídla?
Z myšlenek ho probudil Alastair, který ho chytil za ruku. Beze slova na něj pohlédl.
„Věřte mi, lorde Auguste. David Erwood je určitě v pořádku. Nikolaj není vrah,“ mluvil třesoucím se hlasem, ale jeho pohled byl pevný.
„Zvládneš zaútočit na bývalého komorníka svého pána?“ zeptal se Augustus prostě.
„Netuším… ale pokud bude potřeba Vás ochránit, lorde Auguste, nezaváhám,“ ujistil ho, nyní pevnějším hlasem.
Augustus se pousmál a prohrábl mu vlasy. „Pak jsi během této cesty vyrostl, Alastaire.“
Alastair se dětinsky usmál od ucha k uchu a přikývl.
*****
Ulice, kdysi křiklavé a tolik živé, nyní zely prázdnotou. Všude visely policejní pásky a trosky byly všudypřítomné. Co se stalo? To Augustovi začínalo vrtat hlavou. Sám by to netušil, ale Gerard ho upozornil, když prošli kolem místa, kde donedávna stálo Baltazarovo honosné sídlo. Nyní bylo jen hromada prachu a sutin. Ohořelá fotka rodiny, která se nemilovala, ležela pod jedním rozbořeným pilířem, který předtím držel celou stavbu pohromadě. Gerard si mlčky prohlédl vykukující upřený pohled Baltazara a hrdé tváře jeho manželky a dětí z fotky, ale nic neřekl. Všiml si jisker kolem sebe a fotka shořela. Mlčky pohlédl na Virgila, který k němu stál zády.
„Nelituj mrtvé,“ poradil mu jeho přítel a vydal se za jejich pánem. Gerard znovu pohlédl na trosky, ale pak rychle spěchal za ostatními.
*****
Augustus zvolil tu nejrychlejší cestu pěšky k sídlu, které mu právem náleželo. Jako jediný dědic se těmito uličkami jako malý nepotloukal, protože ho matka udržovala svou magií jen poblíž sídla. Byli hrozbou pro obyčejné lidi, proto se jejich rod kdysi dávno rozhodl postavit své sídlo daleko od nich. Honosné sídlo, které bylo naprosto zničeno během války, kterou způsobili lidi. A během jedné noci se znovu samo opravilo. Vznikly legendy, že duchové předešlých pánů se vrátili, sídlo opravili, a to nyní čekalo na právoplatného dědice.
Augustus ignoroval zvídavé pohledy skrytých zvěromágů, kteří neměli kam jít. Ignoroval je, i když je pronásledovali a mysleli si, že o nich neví. Když ho začali štvát, černé jehlice vyletěly ze země a zatarasily jim cestu.
„Zbytečné příživníky nepotřebuju,“ pronesl hrdě, bezcitně, aniž by se za nimi podíval. Toulaví jedinci mu nestáli za pohled, protože z nich necítil sílu. Byli toulaví, protože neuctívali věrnost pro jednoho pána. Na jeho hlavu hned začaly dopadat hrozby a nadávky. Ty hned pominuly, když Augustus ve vzduchu ucítil kouř a plameny. Nemusel se ohlížet - věděl, že Virgil jeho čest ochrání i bez jeho rozkazu.
Když se k nim zvěromág znovu připojil, vlasy mu ještě hořely z jeho zvířecí podoby, ale lhostejný pohled mu prozradil, že si moc zábavy s nimi neužil, protože byli slabí.
*****
Augustus nepocítil vlnu nostalgie, když stanul před sídlem svých rodičů. Brána byla opět zavřená, tentokrát ovšem bez zámku. Nikdy se nepozastavil nad tím, proč bylo sídlo v naprostém pořádku, když mu Virgil a Gerard tvrdili, že když ho opouštěli spolu s Flitchem, hořelo a rozpadalo se, spolu s mrtvolami jeho rodičů. Nikdy ho nenapadlo se na to ptát. Prostě si myslel, že ho ti dva postavili znovu. Nyní ovšem při detailním pohledu na bránu byl schopný rozeznat drobné stopy po drápech a neohrabaně úpravy. Úpravy někoho, kdo měl sílu a nikdy nepracoval se železem ani na stavbě.
Augusta jen napadla otázka, proč by Anúbisovy služebné opravovaly jeho sídlo, proč by sám Anúbis měl mít nutkání opravit sídlo pánů, které zradil.
„Vítejte, lorde Auguste,“ dolehl k němu hlas a pohlédl stranou. Viděl Shirley stát u brány nedaleko od něj. Ruce měla složené v klíně a nepůsobila už tak nepřátelsky, jako předtím.
„Vypadni z mého pozemku,“ přikázal jí lhostejně.
„Je to oficiálně váš pozemek?“ zeptala se nyní s úšklebkem plným špičatých zubů.
„Lorde Auguste,“ ozval se nyní Gerard a rozhlédl se obezřetně kolem. „Cítím krev,“ dodal a oči mu nabraly hadí podobu. Ohlédl se za sebe a nepříjemně ho zamrazilo.
Za nimi stála Luna, v ústech držela jakési mrtvé zvíře a byla celá od krve. Oči jí zlatavě zářily, když se na ně dívala. Nevěděli o ni do poslední chvíle, stejně jako o Shirley. Plně svou přítomnost potlačila. Něco děsivého a chladného bylo na tom, jak lhostejně z úst pustila mrtvé tělo lasičky a to tupým dozvukem dopadlo na zem jako pytel brambor. Neobtěžovala si ani utřít ústa nebo krev z potrhaných šatů.
„Luno,“ oslovil ji Augustus. Věnovala mu prázdný pohled. Augustus pohlédl na mrtvé zvíře a nepochyboval, že to byl zvěromág. Proč ho zabíjela a proč se se svou kořistí přišla pochlubit? Že by pozůstatek zvířecího instinktu v ní? Pohled na nehybné tělo se mu nelíbil, proto se zeptal rovnou: „Kde je David Erwood?“
„To je opravdu to, na co se ptáte hned, lorde Auguste?“ ozval se další lhostejný, ženský hlas. Pohlédl za plot a viděl, jak se k nim blížila další služebná, kterou Anúbis stvořil - Jane. V každé ruce držela pytel, ze kterého prosakovala krev. Ať už v pytlích kdysi bylo cokoli, teď už to bylo jen maso.
„Zvěromágové,“ uklidnil je Gerard ihned. Poznal to podle pachu. Všiml si Alastairovy nejistoty, sotva postřehl krvavé pytle. „Nejsou tak hloupé, aby ublížily Davidovi Erwoodovi. Na to pro ně má moc velkou cenu.“
„Hodnotíš správně, Gerarde,“ souhlasila Mary, která se zjevila za Jane s dalšími pytli.
„Co se stalo?“ zeptal se Alastair.
„Tobě se nemusíme zpovídat, Alastaire,“ ozvaly se čtyři hlasy, mluvící jako jeden.
Jejich zjevné pobavení přerušil Virgilův rychlý výpad. Jeho plamen překvapil Lunu, která byla u nich nejblíž. Jeho plameny jí ožehly tvář, ale neublížily. Byla to jen výstraha. Virgil se spoléhal na stejně rychlou reakci i svého dlouholetého partnera v boji a svou důvěru svěřil do správných rukou. Jakmile se Luna chtěla připravit k boji, sevřelo ji hadí tělo a ona pocítila něčí paži kolem krku. Paži, která nepříjemně hřála.
„Ale nám byste už mohly,“ ozval se výhružný Virgilův šepot, když jí držel paží pod krkem. „Pokud teda nechcete všechny postupně chcípnout za zradu.“
Shirley, Mary a Jane lhostejně přihlížely. Věděly, že Luna není slabá - a pokud by byla, jejich pán by ji hned zabil při jejím zrodu.
„Kde je David Erwood?“ ptal se nyní Augustus Luny. Ta mlčela. Chytil ji za vlasy a prudce jimi škubl. Neušla mu reakce zbylých tří, kdy byly napjaté a připravené zaútočit, pokud by to bylo třeba. „Kde je David Erwood?“ zeptal se jí chladně znovu. Luna ovšem pořád mlčela. Když se nadechoval, že se zeptá znovu, všiml si, že si raději ukousla jazyk a šíleně se na něj ušklíbla. „Stejný magor jako Anúbis, vidím,“ zhodnotil Augustus klidným hlasem. Odtáhl se a luskl prsty. Luna pocítila, že ji hadí tělo pustilo a teplá paže se od ní vzdálila. Proč ji pouštěl na svobodu? Zešílel? Ne, pochopila hned vzápětí, když jí tělem projela ostrá bolest. Zbylé tři konečně ukázaly špetku emocí, když viděly, jak její tělo probodly černé jehlice zevnitř. Ozval se výkřik bolesti. „Zeptám se znovu,“ promluvil Augustus chladným hlasem a Luna se na něj v bolestech podívala s přerývavým dechem. Augustus se k ní přiblížil a temně zavrčel otázku, která ho zajímala nyní nejvíce: „Kde je David Erwood?“