Cena pomsty - Kapitola 44
Stuart, celý zmáčený deštěm, nasedl do luxusního auta stojícího daleko od kostela. Rány hustých dešťových kapek tvrdě dopadaly na auto, až se místy pod jejich náporem otřásalo. Podíval se na růženec, který si tam otec John připevnil a odůvodnil tak, proč používá nástroj ďábla tak neurvale. Po bohoslužbě, než chtěl vypadnout a matka si ho odchytila, si ho otec John zavolal a sdělil mu, že dnes večer hodlá toho zvěromága mučit, dokud ho nezlomí. Nebavilo ho čekat. Proto Stuart musel jednat rychle. Navrhl mu, že mu zajede pro potřebné věci ve Walesu a otci Johnovi se to náramně hodilo. Nepřenechal mu své auto, samozřejmě, že ne. Předal mu klíče od auta, které nalezli v místě, kde měli sraz čarodějové a zanechali ho tam, když prchli. Podíval se písmena vyrytá nad rádiem. Přejel po nich prsty a všiml si, jak písmena slabě zasvítila. Invisi. Právě dobrovolně vlezl do káry nějakého čaroděje - zešílel? Ne, bude se mu hodit. Rozhlédl se po interiéru auta a musel uznat, že ten čaroděj, komu to auto patřilo, se o něj náležitě a s velkou péčí staral. Dokonce mu tu káru i záviděl. Protože i kdyby on pracoval celý život, ani půlku takové kraksny by si koupit nemohl. Invisi byl právem hrdý na svou lásenku, jak své auto pojmenoval, a pečoval o něj se skutečnou něhou milence. Stuart pohlédl na klíčky, kde byla upevněná jasně bílá lebka nějakého zvířete. Nepochyboval, že je pravá. Uvnitř auta se pořád nesla jakási známá kolínská. Uvažoval, co za typ to je a proč by si ji čaroděj pořizoval. Napadlo ho, jak ten čaroděj bude zuřit, až zjistí, že mu namočil sedadlo řidiče. Pak si všiml zabláceného místa spoluřidiče a musel se ušklíbnout.
‚Ten hněv přesměruj na toho, kdo ti tu káru šlohl, jako první,‘ napadlo ho podle a nastartoval. Ďábelský motor spokojeně nejdřív zařval a poté krotce předl, když se auto zahřívalo. Bylo to do jisté míry vzrušení pro Stuarta. Pevně sevřel volant mezi prsty. Byl to neskutečný pocit a Stuart ho vnímal všemi smysly. Nikdy podobné auto neřídil. Jako by auto mělo vlastní duši a myšlenky. Když stiskl pedál, auto opět zavřeštělo, snad volalo svého pána, že se k němu vrací. O to větší bylo pro Stuarta překvapení, když po nějaké době zjistil, že se auto skutečně řídí samo. Co mohl ztratit? Když ho doveze k čarodějům, zlobit se nebude. Stejně tam má namířeno. Rozhodl se autu důvěřovat. Najde svého pána rychleji, než by to udělal on. Auto se vydalo po nerovné přírodní cestě a Stuart doufal, že s ním nejede do nejbližšího příkopu. Zarazilo ho, když asi tak po hodině zběsilé jízdy si všiml, jak i přes vytrvalý déšť a nesouměrnou cestu plnou děr si auto razilo cestu kupředu. Když chtěl zpomalit nebo zabrzdit, brzdy mu samo zablokovalo. Když vzhlédl k cestě, zděsil se.
Všechno okolo široko daleko do vzdálenosti několika kilometrů… bylo shnilé.
*****
Virgil strávil posledních pár minut kontrolováním svého prostředí. Rozmístění oken, vyhlaslých loučí, mezer mezi mřížemi i složení zámku na vlastní cele. Zkusil do něj zajet vlastním drápem na levé noze, ale jak si myslel - jen se zbytečně popálil. Svěcenou vodou v jeho případě očividně nešetřili. Sotva totiž škubl nohou stranou, kousl se do jazyka od bolesti, která jím projela. Hned se stáhl od mříží pryč a máchal nohou nahoru a dolů, aby ho přestala pálit. Když otravné pálení přestalo, prohlédl si nohu, kde ho předtím Andrew John postřelil. Usadil se, aby drápy vyndal kulky z druhé nohy, které po určité době v jeho těle už neměly posvěcenou moc, a zahodil je stranou.
„Nenechali nic náhodě, sakra,“ uvažoval nahlas nevrle.
Už dávno zjistil, že jeho magie je mu tady k ničemu. Nemohl nabrat svou plnou podobu, jen část jedné končetiny. Přítomnost svěcené vody pohlcovala veškerou jeho zbývající moc. I když zkusil nabrat jinou podobu, výsledek byl stejný. Nejen, že je od lorda Augusta vzdálený na míle daleko, církevní lidi mu jeho magii pro jistotu zamezili ještě víc. Zapohyboval rukami, ale provaz se odmítal pohnout. Poznal hned, že ten, kdo mu svázal ruce, byl v tomhle nejspíš profík. Zavřel oči a snažil se soustředit na teplo v jeho dosahu. Kromě Davida Erwooda ovšem nikoho necítil. Určitě je nenechali úplně bez dozoru. Potom ho to napadlo.
„Něčím ruší svou přítomnost!“ došel k jedinému možnému výsledku a ta myšlenka ho vyděsila. „Ruší snad i naši přítomnost, aby nás nikdo zvenčí nemohl najít?“
Hned vyskočil na nohy a zahleděl se na okno vysoko nad sebou. Přikrčil se a skočil. Zbýval mu ještě kus nad hlavou. Zkusil skočit z podřepu. Několikrát. Vztek na církevní vynalézavost v něm narůstala. V očích se odrazil blesk. Kdyby měl volné ruce, nebyl by to žádný problém. Takhle došel k výsledku snadno - skrz to okno se ven nedostane. Mříže by možná dokázal ohnout, kdyby se k nim dostal, svěcenou vodu z nich necítil. Možná by si mohl dočasně vykroutit paže, aby s nimi mohl lépe operovat nebo aspoň překousat provazy… Od vzteku kopl do stěny před sebou. Frustrace v něm rychle narůstala. Cítil se naprosto k ničemu a nemohl zachovat chladnou hlavu. Věděl, že kdyby byl na jeho místě Gerard, určitě by si snadno poradil. Nevyšiloval by, tak jako on - ano, nevyšiloval by.
„Protože ví, jak být s vlastními myšlenkami, sakra!“ vztekal se Virgil, než znovu kopl do zdi před sebou. Nevědomí, kdy se k němu opět přiřítí ten šílenec a tentokrát ho bude už chtít vyslýchat doopravdy, bylo pro Virgila děsivé, proto nad tou blízkou budoucností neuvažoval. Snažil se zabavit jinak.
„Kdo?“ slyšel Davidův hlas a ohlédl se za ním. Probudil ho? Nebo v první řadě nikdy nespal?
„Gerard,“ odpověděl nakonec popravdě. „Kdyby tu byl, asi by si uměl poradit lépe,“ uznal poraženecky, když se usadil na zem. „Vzbudil jsem vás?“
David se musel pousmát. Jen hluchého by asi neprobudily ty rány. „Nespal jsem nijak tvrdě,“ usoudil nahlas, což byla ale také pravda. „Předpokládám, že jsi také na nic nepřišel.“
„Také?“ zpozorněl Virgil.
„Mám volné ruce, ale i tak jsem v pasti,“ pohlédl David jeho směrem. „Bez klíčků se ven nedostanu. Skrz mříže se neprotáhnu a k oknu nevyskočím. I když mě nepovažují za hrozbu, stejně tak nejsem dostatečně nevinný, aby mě pustili ven. Takže jsme na tom stejně. Oba obvinění, za mřížemi a bez soudu. To je na žalobu, minimálně.“
Davidovi se ulevilo, když slyšel jeho smích. Asi by těžce nesl, že jeho suchý humor se do této situace moc nehodí. Pokud si tak zkrátí nekončící chvíli, kdy ani jeden spát očividně nemohl, rád mu bude společníkem, aby nebyl s vlastními myšlenkami sám.
„Asi vám to už došlo, pane Erwoode, ale-…“
„David,“ přerušil ho David. „Celkem mi to vadí, jak mi vy tři pořád říkáte pane Erwoode,“ svěřil se. „Chápu, že je to nejspíš nějaká vaše etiketa, ale… pro mě je příjemnější ‚David‘. Hlavně teď, když jsme na stejné lodi v podstatě,“ dodal s úšklebkem.
Virgil na něj zůstal vyjeveně koukat, než se ušklíbl stejně. „Tohle se lord Augustus nemusí dozvědět, předpokládám.“
„Budu mlčet jako hrob.“
Zvěromág se ušklíbl o něco víc. „Chtěl jsem říct,“ pokračoval tam, kde předtím skončil, „až se ti pošuci vrátí… asi bude pro nás oba nejlepší opět předstírat, že se neznáme. Ne, že bych tomu tak chtěl, ale-… je dost velká pravděpodobnost, že to zvýší vaši bezpečnost.“
„Chápu. Je to logické,“ souhlasil David, i když na něm bylo vidět, že mu to moc příjemné není. „Virgile?“ oslovil ho po chvíli.
„Ano?“
„Jak je velká pravděpodobnost, že nás Augustus s ostatními najde?“
Virgil chvíli mlčel a Davida to ticho děsilo, ale neměl odvahu se na něj nyní podívat. „Pokud naši přítomnost nějak nenarušují nebo nepotlačují… lord Augustus by nás měl být schopen najít snadno…“
„Jak by naši přítomnost mohli narušit?“
„Zaříkadly. V té jejich pitomé Bibli je plno zaříkadel na obranu nebo zmatení mysli… pak by nás nemusel vycítit ani Gerard, i kdyby stál hned vedle nás.“
Když vzhlédl, nečekal, že tahle informace Davida tak vyděsí. „To dokážou?“ zeptal se David s vytřeštěnýma očima.
Virgil mu ovšem odpovědět nemohl, protože v tu chvíli k nim dolehl cinkot klíčů a následné kroky. Nepsaná dohoda o nemluvení na toho druhého začala ihned platit, pro dobro jich obou. Oba jenom doufali, že majitel blížících se kroků je neslyšel, jak se spolu baví. Ale jelikož kolem Davida muž prošel bez promluvení či jediného pohledu a zastavil se před Virgilovou celou, usoudili, že je neslyšel. O chvíli později se ovšem objevil nějaký velký, majestátně stavěný muž, který Virgila zaujal. Nepochyboval, že to napnuté církevní oblečení na něm, není od tuku ale od svalů. A že tady nebyl na parádu. Cítil z něj velkou směsici pachů jiných zvěromágů, které neznal. Ale zaschlé krve pod nehty a kůží se zbavit nemohl ani mnohadenním drhnutím. Virgilovi po chvíli zajiskřilo v očích a David nemusel dlouho tápat, proč tomu tak bylo. Protože pár vteřin poté i on slyšel ty nepravidelné kroky, které patřily Andrewovi Johnovi, který se řítil jako neřízená střela, natěšený na blížící se noční mučení. Pár otčenášů před a poté určitě zajistí, že mu tenhle ptáček rád zazpívá, co chce slyšet! Kolem Davida téměř proběhl a dychtivě se zastavil před Virgilovou celou. Na jeho pekelný, naštvaný pohled se zeširoka usmál, až mu vylezly dásně.
„Zdravím, fénixi. Omlouvám se, že jsem tě nechal čekat, ale povinnosti nemohly počkat,“ omluvil se mu chladným hlasem a Virgila nepříjemně zamrazilo. Od okamžiku, kdy jeho teplo opět ucítil, poznal, že vzduch kolem něj byl jiný. A nyní, když ten muž stál před ním, si byl Virgil jistý. Jeho předehra předtím, kdy ho pokousal, bylo pro něj pouhé představení sebe sama. Nyní na řadu přijde ta pravá hra, kterou si Andrew John náležitě užije.
*****
Auto se najednou zastavilo a dveře se otevřely na obou stranách. Stuart, který se rozhodl v průběhu cesty autu plně důvěřovat, se mezitím prospal na pár minut a náhlé zastavení ho trhnutím probralo z lehkého spánku. Čerstvý, vlhký vzduch mu připomněl, kam se vlastně vypravil, a on se rozhlédl po okolí. Pořád pršelo, ale ne tak prudce jako když odjížděl. Jak dlouhou dobu mu cesta trvala? Dodal si odvahy, přehodil si přes hlavu kabát a vylezl ven. Obezřetně se rozhlížel, ale nikde nikoho neviděl. Přesto, když se vydal kupředu, ho po chvíli do nosu udeřil zápach uhašeného ohně a dřeva. A jak odhadoval správně - ještě před malou chvilkou hořelo!
Augustus správně odhadl blížící se přítomnost člověka a někoho, kdo smrděl po církevních serepetičkách, jak to nazval. Zároveň mu ovšem Invisi odporoval, že se vrací jeho lásenka. Na jeho poznámku, proč takový křáp nazývá tak pitomě, se lord Invisi rozčiloval. Aby předešel nechtěným sporům, vyzval Smaliner lorda Bilise, aby je nechal všechny dočasně zmizet, dokud nebudou mít jistotu, co se děje. Lord Invisi to nesl těžce, sténal po svém milovaném autu a chtěl ho, pokud možno, nechat dojet až k němu, ale to mu Kami rázně zamítl. Dokud nebudou mít jistotu, proč se tady jeho auto ocitlo, nepřiblíží se nikdo k němu. O to větší překvapení bylo pro Augusta, Gerarda a Alastaira, když poznali Stuarta. Gerard ho nejdřív poznal podle pachu, ale tvář, skrytou pod kabátem, neviděl, proto vyčkávali, dokud se Stuart nepřiblížil o něco blíž.
„Co ten tady dělá?“ uvažoval Augustus nahlas. Nelíbila se mu přítomnost tohohle muže… Když je tady on, proč s sebou nevzal Davida? Nepracovali snad spolu?
Stuart se schoval pod strom a kabát si oblékl. Z úst mu vyletěl bílý oblak vydechnutého vzduchu. Přiložil ruku ke dřevu, aby se ujistil, že se mu ten pach nezdál. Ano, ještě před malou chvilkou tohle dřevo hořelo. Pořád z něj sálalo teplo. To, o co se snaží, je neskutečná volovina a s největší pravděpodobností ho bude stát i život, pokud nezvolí svá následující slova moudře a rychle.
„Lorde Auguste?“ pohlédl na něj Gerard. Augustovi neušly jeho hadí oči a hadí kůže na krku. Byl připravený zasáhnout ihned, pokud to bude třeba. I ostatní sluhové byli připraveni a jenom trpělivě vyčkávali, až ten člověk překoná určitou vzdálenost, aby ho mohli považovat za hrozbu a mohli ho roztrhat zaživa.
„Ne,“ řekl však Augustus a všechny tím zarazil. O to víc je šokovalo, když jim sdělil: „Není to nepřítel.“
„Lorde Auguste!“ zavolali za ním Alastair a Gerard šokovaně, když viděli, jak se jejich pán žene kupředu.
„Blázne!“ zhrozil se Bilis, když se Augustus blížil k nějakému označenému bodu. Tam totiž končila hranice magie neviditelnosti obou bratří, kteří je udržovali prozatím v bezpečí mimo zrak toho církevního muže.
„Prozradíš nás!“ obával se Invisi.
„Zbabělci,“ zazubil se Augustus jen a onu hranici překročil. „Sám sotva něco dokáže.“
Stuart se ohlédl, když slyšel čvachtající kroky v trávě. Vstal od vlhkého ohniště a sledoval blížící se postavu. Oslepily ho blesky, které Augusta doprovázely, když se k němu přiblížil. Zastavil se od něj na sedm kroků. Stuart si všiml rány na jeho noze, ze které pořád ještě slabě tekla krev, ale muž vypadal, že mu to nevadilo.
„Augustus Young, předpokládám,“ zkusil Stuart a vzhlédl k němu.
„Stuart Strange,“ vyměnil si s ním tu směšnou formalitu nositel magie rozkladu.
‚Výborně, to ledacos ulehčí,‘ pomyslel si Stuart, než se rázným krokem vydal k němu a mezeru mezi nimi zkrátil na tři kroky. „Nepřišel jsem jako nepřítel,“ oznámil mu narovinu.
„Říká spiklenec s církví,“ zazubil se Augustus. „Co by mi mělo bránit, abych tě na místě neroztrhal?“
„Zadrž!“ skočil mu Stuart hned do řeči. „Jen úplný magor by přišel za čarodějem sám, pokud by ho chtěl chytit nebo odsoudit, nemyslíš?“
„Úplný magor tedy nejsi,“ souhlasil Augustus s drobným, chladným úsměvem. „Přesvědč mě tedy.“
‚Je to jako poker… vezmi všechno nebo se pakuj s prázdnou,‘ pomyslel si Stuart. „Vím, kde najdeš Davida Erwooda. A toho… fénixe,“ řekl mu narovinu a dle drobné změny ve tváři toho muže poznal, že ho tyhle informace zaujaly. „Žijí. Oba jsou v pořádku,“ pokračoval. ‚Prozatím,‘ pomyslel si, ale nahlas to neřekl. Takový magor skutečně nebyl. Kdyby se ten muž dozvěděl, co s fénixem nyní nejspíš provádí Andrew John, asi by odsud neodešel živý. A sám to také netušil na jistotu, takže nelhal.
„Kde jsou?“ zajímal se Augustus, doposud trpělivě.
„Beze mě je nenajdeš,“ oznámil mu Stuart ihned a všiml si jeho zlověstného pohledu. „Ne, není to moje vychcanost, jak stoprocentně přežít - to tě ujišťuju.“
„Zaříkadla,“ dovtípil se Augustus hned a Stuart přikývl. „Proč mi to říkáš? Proč nás varuješ?“
„Protože David Erwood s tím nemá nic společného. Chci ho odtam dostat. Ty chceš dostat fénixe zpátky. Když shodou okolností zničíš všechno okolo, zlobit se nebudu,“ svěřil se Stuart upřímně. Čaroděje tím očividně zaujal, proto pokračoval: „Ale má to háček. Dokud udržují zaříkadlo v chodu, nenajdeš ho. Je to neskutečná srajda - stejně jako vy umíte obalamutit nás, obalamutí teď voni vás.“
„Co tedy navrhuješ?“ vyzvídal Augustus.
Stuart si otřel nepříjemné kapky z tváře. Netušil, zda to byl déšť nebo se tak moc potil z nervozity. „Tu káru ovládá jeden z vás, že jo?“
„Ano, patří jednomu blbečkovi.“ Bylo jasné, že se Invisi ozval, ale kouzlo neviditelnosti jeho bratra naštěstí jeho hlas umlčelo.
„Ještě si ji půjčím. Dokáže ji vystopovat i on sám nebo ta kára dojede jenom za ním?“
„Myslím, že by toho mohl být schopen.“
Stuart přikývl. „Vrátím se zpátky. Musím. Jinak by něco čuli.“
„Pochopitelně.“
„Jak vám mám dát potom vědět?“
„O útoku rozhodneme sami.“
„To nemyslím.“ Tlačil ho čas. Musí se dostat do Walesu pro Andrewovy krámy. „Jak vám mám dát vědět o tom, že nás najdete? To místo. Abych věděl, kdy to zaříkadlo narušit.“
„Dokážeš to?“ zazubil se Augustus podle.
„Jako že se Stuart Strange jmenuju,“ odpověděl mu Stuart hrdě.
„Zradíš vlastní lidi.“
„Nejsou to mý lidi.“
Augustus se spokojeně, chladně usmál. Nedůvěřoval mu. Mohla to být léčka. Lidi vždycky mají hubu plnou keců o věrnosti… a tenhle by podřezal vlastního bratra, aby přežil. Jak typické pro lidi. „Budiž,“ řekl však a ohlédl se přes rameno. „Alastaire!“ zavolal. Z vysoké trávy vyletěla malá červenka a usadila se mu na rameni. Otřepala se od deště. Augustus malého ptáka ukazováčkem pohladil mezi křídly a znovu se podíval na Stuarta. „Pojedeš s ním,“ rozhodl. A Alastair bez váhání přeletěl na Stuartovo rameno. „Když bude s tebou, měl by bez problémů projít bariérou, nepletu se? Jak jinak byste tam dostali Virgila.“
‚Je chytrej,‘ napadlo Stuarta. „Ano, bariéra se musí vždycky narušit, aby mohlo cokoliv projít. I vobyčejní lidi,“ souhlasil Stuart a pohlédl na červenku s mokrými křídly, co mu nyní seděla na rameni a poté mu vklouzla do kapsy od kabátu.
„Nic ti neudělá, pokud mu nedáš důvod,“ usmál se Augustus chladně. Nemusí vědět, že Alastair není bojovný typ. Stačí zasít semeno strachu a ten člověk ho nezradí.
Stuarta opět polil nehezký pot. ‚Ne… Už ses rozhodl, Stuarte! Dotáhneš to do konce a získáš jackpot,‘ nabádal se ve své mysli. Všiml si pohybu v trávě a táhlého zasyčení. Došlo mu, že by měl nejspíš rychle vypadnout, nejspíš se to tady hemží hady. „Mám vyslat potom toho ptáka?“ zajímal se Stuart. „Až budu hotov.“
„Alastair se o to postará. Jen mu dáš vědět, že cesta je volná,“ vysvětlil Augustus.
Stuartovi se zdálo, že vlevo od sebe viděl něco se pohnout, ale nic u něj nebylo. Ale opět se ozvalo tiché zasyčení. „Mám tvé slovo?“ zeptal se Stuart, i když mu bylo jasné, že mu slova čaroděje budou k ničemu, pokud by k něčemu došlo.
Na to se Augustus chladně ušklíbl a využil jeho vlastních předešlých slov: „Jako že se Augustus Young jmenuju.“ a Stuart měl pocit, že se jeho hlas ozývá v nepříjemných ozvěnách všude kolem něj spolu se syčením. Augustus s drobným zadostiučiněním sledoval, jak ten muž rychle prchal zpátky do auta, zakopával o vlastní nohy a třepal se strachem. Když se vedle něj v trávě zvedla hadí hlava, Gerardovy oči jasně zářily do temnoty noci.
„Mluvil pravdu,“ řekl mu Gerard. „Cítil jsem z něj Virgila i pana Erwooda. A strach z vás.“
„Až se dostanou dovnitř, Alastair nám řekne víc,“ souhlasil Augustus a sledoval, jak se auto rychle rozjíždí pryč. S úšklebkem dodal: „Když někoho jednou pozvou lidi dovnitř, podruhé jeho společníky zvát už nemusí.“
„Takže pak stačí jenom počkat, až Stuart naruší jejich bariéru.“
„Učíš se rychle,“ ušklíbl se Augustus podle. „Nejen pro jeho vyzvědačské schopnosti jsem tam poslal Alastaira. Ty jsi můj štít, Gerarde. Na to nezapomínej. Víš, co máš dělat, abys nepřítele správně překvapil. Nedovol jim ani na chvíli vydechnout. Ať se právem obávají pána času a smrti, pána nekonečna.“
„Rozkaz, lorde Auguste.“
*****
„Nemusíte se obávat,“ ozval se něčí hlas a Stuart leknutím vykřikl. Nevšiml si, kdy se v tom autě objevil i ten mladík. Kdyby řídil volantem doopravdy, už by byli nejspíš v příkopě. Naštěstí auto jelo pořád rovně, i když volatem škubl leknutím na stranu. „Když lorda Augusta nezradíte, nemusíte se ničeho obávat. Své slovo dodrží a neublíží vám. Spojenců si váží.“
„Kde ses tu vzal?“ začal Stuart vyšilovat a byl opravdu rád, že auto se opět řídilo samo. Jelo už asi tak dobrých deset minut a on si říkal, že by se možná mohl prospat. Předtím jen tak z legrace řekl adresu nahlas a myslel si, že se nic nestane. O to větší překvapení pro něj bylo, když auto samo zařadilo rychlost a rozjelo se rychleji a volant se točil sám od sebe.
„Jsem Alastair,“ připomněl mu mladík.
Stuart na něj zmateně zamrkal a prohrábl si kapsy. „Ta červenka?“ ptal se nechápavě. Mladík jen přikývl. Stuart se podrbal na hlavě.
„Zvěromág?“ usoudil po chvíli.
„Ano.“
Stuart si odkašlal, aby získal čas zchladit si hlavu. „Vždycky je takovej?“ zeptal se, aby navázal nějak konverzaci.
„Kdo?“
„Augustus.“
„Pokud se vám spojenectví s lordem Augustem nepozdává, můžeme ho rovnou ukončit,“ navrhl Alastair.
„Ne, ne, ne! V klidu! Nic takového jsem neřekl!“ začal Stuart hned vyšilovat. Byl zbabělec. Proto si dovedl představit, že tenhle mladík se dozajista umí také změnit ve fénixe nebo jiné divoké zvíře a on by toho mohl hodně litovat, kdyby ho naštval. Netušil, že Alastair nic takového neuměl a ani by to neměl v plánu. Na to byl až moc velký pacifista a věřil, že slovy se dají přemoct i ti největší nepřátelé. Boj se mu pořád příčil, ale pro svého pána pořád nebyl ani dobrou obranou. Věděl, že jeho úkolem je být vyzvědačem, a tuto roli přijal. Když takto zabrání zbytečné smrti svého pána, nemohl by si přát nic jiného. Stuart si ho koutkem oka prohlédl. Byl opravdu mladý, ještě dítě, dle těch tváří, pokud si teda takovou podobu záměrně nevybral, aby ho neoblbnul.
„Děje se něco?“ zeptal se Alastair, když mu neušel jeho zkoumavý pohled.
„Ne, jen… Nevybavuju si, že bys někdy do kanceláře přišel s Augustem. Předtím.“
„Pro lorda Augusta jsem začal pracovat nedávno.“
„Aha. Jo, to by sedělo. Pamatuju si jen ty dva… havrany. Teď u sebe neměl ani jednoho.“
‚Měl,‘ pomyslel si Alastair, ale bylo zbytečné to vysvětlovat člověku. „Kam přesně jedeme?“ zajímal Alastair místo toho.
„Do pracovny Andrewa Johna. Ale jen na půli cesty. Nějaké to jeho harampádí mu brát nebudu, krámů má dost.“
„Harampádí k čemu?“ zeptal se Alastair zaujatě.
Stuart chvíli váhal, než prudce stočil volantem na stranu, aby chod auta zastavil a mohl mu zadat novou adresu. Mezitím si rozmyslel, co mladíkovi řekne ohledně fénixe. Jednalo se totiž, nyní už na sto procent, o jeho spojence a nejspíš dobrého přítele, když oba pracovali pro Augusta. „K výslechu,“ řekl nakonec.
„Například?“ zajímal se mladík dál.
„Je mu jasné, že fénix je paličák… proto mu nic neřekne bez mučení,“ řekl poté narovinu. Všiml si změny v mladíkově pohledu. Nejdřív strach a obavy, ale poté chladnokrevnost a neskutečný vztek, až ho ten pohled vyděsil. Nečekal, že tak mile vypadající osoba zvládne takový pohled. ‚Otče Johne, asi jste řádně v prdeli,‘ pomyslel si jen a podíval se raději na cestu před sebe.
*****
Andrew John ovšem stejného názoru rozhodně nebyl. Spokojeně seděl na židli a popíjel svůj černý čaj s mlékem. Před lety by si nepomyslel, že církev ve svých řadách bude potřebovat vysokého hromotluka. Ale když toho muže našel v ulicích, došlo mu, že je svedly cesty jejich Pána dohromady. Dal mu smysl života, práci, jídlo a střechu nad hlavou… a on mohl dle libosti používat své pěsti a svaly. Dokonale se hodil do výslechové komise, kterou Andrew John s radostí podporoval. Odložil hrníček s čajem na talířek a vzhlédl ve chvíli, kdy hromotluk použil své pěsti s elegancí a krutostí, tak jako vždycky, a udeřil do tváře zvěromága. Bylo to pro něj snadné, protože muži venku předčítali verše z Bible a rušili veškerou fénixovu magii. Bylo to pro něj snadné, když před ním Virgil visel vzhůru nohama a provazy se mu zařezávaly do zápěstí a kotníků. Hromotluk do něj bušil už nějakou tu minutu. Otec Andrew John se ho zatím ještě na nic nezeptal - nejdřív si chtěl udělat čaj a v klidu si ho vypít. Aroma krve ve vzduchu smíchané s potem mu povzbuzovalo chuť k jídlu, proto se zakousl do jablka, až se mu šťáva rozprskla po rtech a krku. Nepochyboval, že ten zvěromág hladověl a žíznil. Ale není tady od toho, aby krmil čísi prázdný žaludek. Stačilo lusknout prsty a hromotluk se hned zastavil v pohybu, přestože to vypadalo, že i další ránu ještě zvěromágovi uštědří. Muž se k otci Johnovi otočil. Na jeho pohyb rukou s jablkem do strany se od zvěromága vzdálil a založil ruce za zády. Přestože k němu byl nyní zvěromág otočený zády, poznal Andrew John, jak ztěžka dýchá. Nebude jim vzdorovat věčně, i on jednou podlehne.
V místnosti byli ještě další dva muži. Jeden stál u tácu s jídlem a byl připraven otci Johnovi dolít čaj, kdyby ho vyzval. Ten druhý stál u provazu a nyní za něj zatáhl, ruce skryté v rukavicích, aby si je nepodřel, a vytáhl tak zvěromága o něco výš, aby na něj mohl Andrew John promluvit. Nedělal to poprvé - moc dobře znal postupy otce Johna. Byly pořád stejné - nejdřív krutá síla, poté nabídka přestávky a vzájemného rozhovoru… kterou všichni odmítli, další krutá síla, mučení a nejčastěji poté pomalá smrt pro zvěromága. Občas se stalo, že zvěromág po prvních pár ránách chtěl všechno odsouhlasit a vše jim sdělit v naději, že snad poté přežije, jenom proto, aby ho mohli hned podříznout. Snadno zradil své pány, snadno zradí i kohokoliv jiného. Andrew John přešel k Virgilovi a v ruce sevřel jeho vlasy. Zatáhl, aby se mu mohl podívat do tváře, a byl znechucen. Pořád měl ten pekelný, nezkrocený pohled. Jako by se ho ten hromotluk vůbec ani nedotkl. Ještě mu nevyrazil ani jeden zub! Střelil pohledem ke svalnatému muži, který si utíral ruce a masíroval klouby. Dneska se fláká! Očima se znovu vrátil ke zvěromágovi.
„Mluv,“ zasyčel chladně a jeho hlas se rozprostřel do ticha místnosti, „kdo je tvým pánem a kde ho najdeme?“
Na to se ovšem Virgil jenom ušklíbl. Zvedl hlavu k Andrewovi, jeho oči byly plné pohrdání a vzdoru. Navzdory bolesti a napuchlé tváři pořád ještě fénixe nepřiměli krvácet. Tak slabí byli! Jejich mučitel se ani zdaleka nepodobal těm, které si Virgilovo tělo pamatovalo z dalekého Egypta. Snaze hromotluka se nyní jenom vysmál a přiměl tak majestátní tělo, aby se podívalo zase jeho směrem. „Můj pán?“ zopakoval a znovu vyprskl smíchem, který se v dusné atmosféře místnosti rozlehl jako ďáblova ozvěna. „Můj pán se blíží… a spolehni se, že tebe si podá jako prvního. A ani všechny tvoje biblické srajdy, verše a ani svaly tvýho poskoka na tom nic nezmění. To znamená udělat si mého pána svým nepřítelem!“ Zavřel oči, protože jejich pokusy o mučení se mu zdály banální. Jeho tělo na ně sotva reagovalo. To pravé mučení vypadalo úplně jinak. „Ani netušíš, s kým máš tu čest, hlupáku. Ale brzy to poznáš.“ Znovu otevřel oči a nezkrocené, divoké plameny samotného pekla se mu zračily v zorničkách. „A až přijde on, bude pozdě,“ dodal vesele. Tu poslední větu nechal viset ve vzduchu se širokým úsměvem, jako nevyřčenou hrozbu, protože ani mučení, ani smrt pro něj nejsou koncem, nýbrž začátkem tohohle osudného střetu, kdy jeho pán rozhodne o konci.
Úsměv se mu ovšem záhy zkřivil, když mu trefně mířená rána zasáhla čelist. Andrew John se jen nezaujatě podíval přes rameno na hromotluka, který vypadal, že ho ty kecy už přestaly zajímat a jeho přestávka byla na něj až moc dlouhá. Sledoval, jak se zvěromág začal konečně dusit vlastní krví. Konečně udeřil tak silně, aby to pocítil.
„Měli byste mu zakrýt hlavu,“ promluvil hromotluk konečně, nikoliv na Andrewa nebo na Virgila, ale na ty dva stojící opodál, a pohlédl na svou pěst. „Jinak vám to tu zasviní.“
Andrew John se spokojeně usmál. Většinou, když tento muž během výslechů konečně spatřil krev, stávala se z něj ta správná, mučící zrůda. Nejspíš potřeboval trochu popostrčit, aby udeřil pořádně. Zbylí muži byli pohotoví, a než se Virgil vzpamatoval z nečekaného výpadu, už měl na hlavě pytel, který jeho nadávky a slova dostatečně tlumil a Andrew John je mohl s klidným svědomím ignorovat. Ani ve snu by ho nenapadlo přiznat však, že ho slova o jeho pánovi vzrušila. Přijde? A pokud ano, přinese s sebou pohromu? Těšil se na setkání s ním! Otočil se na svázané tělo za sebou a pohlédl na kapky krve na zemi. Zhluboka se nadechl nosem a nasál jejich vůni.
„Pokračuj,“ svolil konečně Andrew John, když se znovu natáhl pro svůj šálek s čajem. Hned chutnal sladčeji.
*****
„Andrew John je nebezpečný magor. Jak pro vás, tak i sám pro sebe,“ vysvětlil Stuart. „Je to stvůra. Pokud by čarodějové představovali démony, tak on by byl ten, co je stvořil. Asi ti to moc nedává smysl, ale tak to prostě je. Je to větší hovado, než třeba někdo od vás, kdo by šel a vyplavil vesnici nebo celé město jenom tak z rozmaru.“
„Nezaútočili bychom, kdybychom neměli důvod,“ oponoval mu ovšem Alastair.
„Dávám jenom příklad. Neuvažuje nad svými činy a jejich následky.“
„Pak má štěstí, že Virgil je hodně vzdálený lordu Augustovi. Ve chvíli, kdy se můj pán přiblíží, ten tvůj zemře.“
„S tím počítám,“ překvapila ho Stuartova slova. „Ale není to můj pán. Nikdy jsem nikomu nesloužil. Miluju svobodu,“ zazubil se Stuart. Byl rád, že načali konverzaci znovu, ale trochu jinak. Netrvalo dlouho a oba se trochu uvolnili. Sotva mu začal vykládat o otci Johnovi, mladíka tím zaujal a on chtěl vědět víc. Stuart netušil, že mu dává potřebné informace pro jeho pána, díky kterým kope hrob pro otce Johna.
„Ale následuješ jeho rozkazy.“
„Jen na oko. Občas je to potřeba, abys přežil mezi lidmi.“
„Předstírat věrnost a pak toho druhého zabít?“
Stuart se křivě usmál. Měl pravdu. „Už od pradávna jsou lidi neskutečný svině, co se pro výtěžek zabijí navzájem. V tomhle jsme si s čaroději sakra hodně podobní,“ podotkl a vzpomněl si na Octavia, který za zlatavé chechtáky zradil vlastní druh… a dle všeho nakonec také zemřel.
Tímhle spojenectvím Stuart odsoudil Andrewa Johna k záhubě. Ale pokud odtam dostane Davida, je mu to jedno. K Andrewovi ho nic nepojí, k Davidovi ano - s kým by poté, až tenhle bordel jednou skončí, zašel na pintu piva, aby se opili do němoty a zapomněli, že se něco takového skutečně stalo?
Autoři
ShiwoftheShadows
Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …