David se nakonec nechal obměkčit. Pravdou totiž bylo, že ta ranní frustrace pramenila z něčeho úplně jiného, nejenom z nedostatku spánku a pohodlí přes noc, ale také z opomíjení vlastního požitku. S hromadou práce upozadil všechny své potřeby, včetně vzrušení, náklonosti či vášně. Nikdy na to nebyl čas a v jeho zásadách bylo, že nepotřebuje ostatním platit za sex. Proto ho nikdy nenapadlo si takové služby u někoho prostě objednat, jako to dlouhé roky dělával Stuart. Na vztah také neměl čas ani pomyšlení, proto ho tyto myšlenky opustily v průběhu studií na univerzitě, kdy se soustředil na perfektní známky a odmítal jakákoliv pozvání do baru nebo na případnou schůzku. Ostatní ho měli za podivína, co má sice mozek v hlavě, ale jinak je to bezcharakterní ignorant.
Proto ho překvapilo, že v případě Augusta jeho brzdy jaksi selhávaly. Byla to snad jeho kořeněná vůně, která mu zase zatemnila mysl, nebo jeho tělo prostě prahlo po tom doteku znovu, protože mu ho odepíral takovou dobu? Nebo za to snad mohly ty svůdné, vtíravé rty, které ho nenechaly na pokoji? Nebo snad ruce, které se mu tak hravě dostaly pod svršky a doslova se mu lepily na kůži? Bylo to něco, co si neuměl vysvětlit, možná se nesnažil příliš, možná to vysvětlit ani nechtěl. Ale věděl, že ho chce. Prahl po něm a jeho dotycích, jeho rtech a tom pocitu, který v něm náhle zažehl. Tím si byl jist.
Tentokrát Augustus nepotřeboval žádné triky ani nekalou hru v podobě koření a bylinek. I on sám po tom člověkovi prahl víc, než bylo třeba. Mysl musel mít ovšem čistou, nepřilnout k němu ani na vteřinu, neuvažoval nad city, které by mohly znamenat jeho zkázu. Věděl, že je to špatné pro to případné něco, co by mohlo být, kdyby jeho magie byla jiná. Také si uvědomoval, že mu to nebude moci nikdy říct. Stejně tak jeho rodiče si nikdy nevyznávali lásku, ani kloudné slovo o sobě neuměli navzájem říct, dary si nedávali a často se ani za ruce nedrželi. Dotek či polibek jako by jim byl zakázán. A Augustus si nyní bolestivě uvědomoval proč. Protože v případě vášně či lásky byli nejzranitelnější. Kdyby se vyskytla myšlenka na lásku vůči druhé osobě, magie rozkladu by ten cit spolu s osobou hned zničila. Proto on i jeho bratr nikdy nepoznali mateřskou lásku své matky, která jakoby byla jenom loutkou jejich otce, bez emocí, jen plnila rozkazy a něco, co se nejspíš od matky vyžadovalo. Jinak její tvář byla vždycky stejně kamenná jako ta otcova.
Nyní se ovšem Augustus soustředil jen na Davida. I když se oprostil od jakýchkoliv vnitřních pocitů, měl jistotu, že oba vědí, co chtějí a že ten chtíč je vzájemný. Jejich těla naštěstí lhát nemohla. Stejně tak ho skrytě potěšilo, když se David zahákl o jeho košili, když mu přejížděl dlaněmi po nahé kůži pod jeho oblečením. Samozřejmě, že se chtěli navzájem. Kdyby ne, David by si nenechal dobrovolně plenit ústa a už vůbec by ho nohami nesunul blíž k sobě, zatímco ho Augustus tiskl na kuchyňskou linku.
„Křeslo,“ vydechl David nedočkavě, když jeho ústa ten vetřelec konečně opustil. Představa, že by to dělali zrovna tady, se mu nelíbila. Spíš se mu nelíbila představa, že by nejspíš celou dobu stál. To by potom měl sakra velký problém se hýbat.
„Tady,“ smlouval Augustus vzrušeně. Chvíli na to tiše sykl, když ho Davidova ruka nepříjemně zatáhla za vlasy.
„Křeslo,“ trval na svém David.
„Tak příště,“ rozhodl Augustus s úšklebkem. Věděl, že tady jeho autorita nemá smysl. David ho nebude poslouchat a dělat, co se mu zrovna zamane. Bylo to poprvé, kdy mu někdo někdy odporoval, kdy nemohl někoho prostě přinutit, aby ho poslechl.
Možná proto Davidovi tolik propadl.
*****
Na Davidovu výzvu se pohodlně usadil a téměř napjatě čekal, co vůbec přijde dál - čím ho překvapí či ohromí. Udržet si čistou mysl v takové situaci bylo nadmíru těžké. David si všiml, jak pevně svírá opěradla jeho křesla, div povrch křesla už dávno neponičil vlastními nehty. Musel uznat, že je to vskutku příjemný pohled. A zároveň nebezpečný. Jako tygr zavřený v kleci, co chodí pořád dokola a vy stojíte až moc blízko kleci… která je otevřená. Augustus sledoval bedlivě každý jeho pohyb a očima ho přímo vybízel, aby už začal, nebo začne on sám. Tím by ovšem překazil tuhle drobnou hru. Jsou v Davidově prostředí, vše tady křičí, kdo je zde pánem, vše tady voní po něm a ta jeho vůně Augusta přiváděla k šílenství. Vše neslo doteky tohoto muže. Všude byl cítit ten jeho podělaný řád a pravidla. Řád, který chtěl zničit, pravidla, která chtěl porušit.
Nečekal, že se k němu náhle David skloní a políbí ho. „Mám jednu podmínku,“ vydechl mu na rty a Augustus si pomyslel, že když má chtíčem zastřený hlas, tak by ho mohl poslouchat celou věčnost. Jen ten hlas stačil, aby mu zacukalo ve slabinách. Když si ovšem všiml toho úšklebku, věděl, že nevěstí nic dobrého. Pro něj samotného, samozřejmě. Protože se David dostával do správné nálady, rozhodl se, že ho trochu potrápí. „Nesmíš se mě dotknout,“ zašeptal mu svůdně do ucha a jemně mu políbil ušní lalůček. „Budete plně v mé moci, lorde Auguste.“
Cítil, jak se Augustus zhluboka a prudce nadechl nosem. Když ho tak oslovil, znělo to úplně jinak, mělo to jiný význam, než když ho tak oslovil kdokoliv jiný předtím. Ucítil Davidův prst na své bradě, který ho přiměl pomalu k němu vzhlédnout. David se k němu sklonil a šeptem pokračoval: „Ve chvíli, kdy se mě dotkneš, ihned přestaneme se vším, co budeme dělat. Rozumíme si?“
„Bídáku,“ zazubil se Augustus.
„Jen si chci pohrát,“ usmál se David nevinně.
Viděl mu na očích, jak mu doslova šrotuje v hlavě, zda něco tak absurdního vůbec dokáže splnit. Ale David si ten pohled užíval. Vzrušovala ho myšlenka, že by se mu čaroděj sám vydal na milost a on ho mohl uspokojit vlastním způsobem, že to on bude mít nad ním navrch aspoň pro tentokrát. Ne, že by si jejich první sex neužil. Byl divoký a živočišný, ale po ránu měl náladu na něco trochu jiného. A bylo mu jasné, že vzrušený Augustus by se na něj nejspíš hned s radostí vrhl a neváhal by. Proto ho musel hned od začátku držet zkrátka, pobídnout ho, aby to své vzrušení ještě ovládl, že ten konec bude potom sladší a příjemnější, když si předtím spolu trochu pohrají. Předehra je přece také podstatnou součástí.
„Budiž,“ svolil Augustus nakonec, pořád s úšklebkem. „Ale na tvém místě si dobře rozmyslím, zda mě dokážeš uspokojit. Pokud ne, potrestám tě.“
„S tím počítám,“ souhlasil David a položil mu ruce na ramena. „Ale uvědomuješ si, že se mě nesmíš dotknout ani na okamžik?“
„Bude to těžké nechtít si tě označit nebo tě neplácnout jenom za tuhle provokaci, ale ano - uvědomuju si to. O to víc se připrav na příště,“ varoval ho Augustus.
„Už teď se nemohu dočkat,“ zašeptal mu David svůdně do ucha, které potom jazykem obkroužil. Neušla mu husí kůže na Augustově těle nebo to, jak ještě nedočkavěji sevřel opěradlo křesla mezi prsty.
*****
Mohl na něm oči nechat. Co mu také jiného zbývalo? To, jak bezostyšně přešel k oknu a zatáhl žaluzie a dokonce se pojistil i tím, že okno uzamknul. Ne, teď chce svůj čas strávit jenom s Augustem a ti tři je nebudou rušit. Na to už byl vzrušený až moc, aby to ze sebe jen tak smetl. Nikdo je nevyruší. Augustus dychtivě vyčkával, dokud se David znovu neobjevil v jeho zorném poli. Očima mapoval jeho trasu dolů, když si před ním klekl a prsty se mu zahákl o kalhoty.
„Nadzvedni se,“ instruoval ho stroze.
Augustus polkl poznámku, která mu vytanula na mysl, a s úsměvem zvedl boky, aby ho David mohl zbavit oblečení. Ovšem nečekal, že vezme vše najednou. Měl na jazyku další poznámku, která už, už vypadala, že mu vypadne, ale jeden pohled od Davida a uvědomil si, že má být zticha, že nyní tady velí on.
„Zvedni ruce.“
Augustus si užíval pohled na něj - jak se snažil si hrát na tvrďáka, jak se snažil být nad věcí, ale jeho vlastní tělo přímo křičelo, aby už začali, aby se spojili v jedno tělo, aby se jejich poty smíchaly dohromady. A nejen poty. Přesto beze slova zvedl paže vzhůru a David ho zbavil i posledního zbytku oblečení. Augustovi neušlo, jak si ho prohlíží, očima skenuje jeho tělo, když odkládá jeho košili stranou. Potom se ho konečně dotkl a Augustus se spokojeně usmál, protože Davidovy šátravé ruce začaly pomalu a na krku, přesunuly se dolů po ramenech na hruď.
„Nechceš se také vysvléct? Bylo by to zajímavější,“ ušklíbl se. Ano, musel si rýpnout.
„Zajímavější pro tebe, takhle si tě alespoň mohu vychutnat,“ vrátil mu David stejnou mírou.
Augustus se v tu chvíli mohl soustředit pouze na jednu jedinou myšlenku, aby zachoval chladnou hlavu i po téhle provokaci. Vydrž! A to jediné slůvko si kvapně opakoval pořád a pořád dokola, když Davidovy ruce sklouzávaly níž na jeho nohy a zastavily se na kolenou, to i David nyní před ním klečel. Záměrně se vyhnul jeho penisu a Augustovi neušlo, jak s potěšením sledoval Augustovu vlastní, neskrývanou nedočkavost. I ten pohled bolel, když ho vědomě ignoroval.
„Nejspíš brzy poruším tvá pravidla, pokud si nepospíšíš,“ ozval se Augustus provokativně.
„Pak k ničemu nedojde,“ provokoval ho David stejnou mírou.
Užíval si ten pohled na zdánlivě bezmocného Augusta, ale pravdou bylo, že sám byl vzrušený až moc. Jenom to, jak mohl bezostyšně osahat čarodějovo tělo před sebou, ho příjemně vzrušovalo, proto se konečně odtáhl a i on ze sebe sundal přebytečný šat. Postřehl, že Augustus na něj mohl oči nechat, když se znovu, nyní nahý, vracel k jeho klínu a konečně jeho penis vzal do úst. Téměř spokojeně vydechl, když ucítil teplo jeho úst kolem svého údu. Oproti jejich prvnímu sexu tohle bylo sice úmorně pomalé, ale neskutečně příjemné zároveň. Augustus už dávno zapomněl, jak si užíval se spícím tělem Davida, aby se mu trochu pomstil za zkaženou chvilku předtím.
Z jeho hrdla se ozvalo příjemné zasténání, když Davidova ústa propustila jeho tvrdý penis. Tak akorát v čas, déle by to nejspíš sám nevydržel a dožadoval by se něčeho víc, než jenom úst, popřípadě by si ta ústa přivlastnil a porušil tak hloupá Davidova pravidla, na kterých tolik lpěl. I když proč mu nevyhovět? Tohle bylo zatím docela příjemné. Zda bude mít v sobě dostatek sebeovládání, se ukáže hned následně.
Uchváceně sledoval Davida, který se vyhoupl do křesla za ním a koleny ho přinutil, aby nohy trochu semknul k sobě, aby se do křesla mohl dostat za ním. David mu ovšem požitek z výhledu dlouho nedopřál, protože jeho ústa zaměstnal svými, zatímco rukou jeho penis nasměroval do sebe. Augustus příjemně zavrčel do polibku, když kolem svého údu ucítil příjemné těsno a náhlé teplo, stejně tak ruka na jeho rameni stiskla maso mezi prsty, když se David boky zhoupl v jeho klínu.
Augustus se už ho chtěl dotknout, ale jeden pohled těch přísných očí mu připomněl, kdo tady nyní velí. Přestože poměrně bojoval, ten pevný pohled mu zůstal. A David byl rázem neskutečně sexy, když si ho takto sám a panovačně bral a Augustus mohl jenom přihlížet. Ve chvíli, kdy jeho neposedné ruce chtěly zneužít situace a snad se ho dotknout, David nic neřekl, jen přimhouřil oči a zvedl se natolik, aby z něj Augustův penis vyklouzl. A Augustus hned pochopil, že to bylo nepřímé varování. Nedotýkej se mě nebo přestanu. A to mu stačilo. Pokud je oba dovede k vrcholu takhle, užije si to představení, které mu poskytuje.
A že stálo za to.
I přes ne příliš pohodlnou polohu pro Davida, kdy ho omezoval prostor a nedostatek podpěry, když se mu houpal v klíně, Augustus cítil, že brzy vyvrcholí jenom z toho opakujícího se, na jeho poměry poměrně pomalého, pohybu. Ale i ten byl velmi příjemný, protože úzkost Davidova zadku vše zlepšovala, cítil každý pohyb jeho svalů a kdykoliv David se přiblížil k příjemnému požitku, cítil na ramenech větší stisk Davidových rukou nebo si všiml, jak zavírá oči a zadržuje dech. To Augustovi nejednou také málem vzalo dech - jak jen pomocí mimiky ho dokáže uchvátit natolik, aby se chtěl udělat.
Netrvalo to naštěstí dlouho, protože ještě chvíli a Augustus by ztratil kontrolu a začal by do něj přirážet, aby ho také uspokojil, protože měl sám rád rychlejší a tvrdší tempo. K jeho překvapení ho ale k vrcholu dostalo i Davidovo vedení a byl to velmi příjemný orgasmus. Postřehl ovšem, že David ještě nedokončil, proto k němu natáhl ruku, kterou mu David hned zadržel. Nic neřekl, protože sotva popadal dech. A nebylo ani třeba, protože ten stisk byl jen na oko. Nedržel ho nijak silně, proto Augustus svou ruku pomalu přesunul i do Davida tvrdého, pulzujícího klínu, který tolik toužil po pozornosti.
„Teď jsem na řadě já,“ připomněl mu Augustus s potěšeným úsměvem, než jeho rty obdaroval smyslným, hladovým polibkem. Davidovi z úst unikl vzdych, když cítil, jak jeho penis tře. O pár chvil později i David vyvrcholil a potřísnil jejich břicha svým semenem. Augusta napadla jedna vtipná poznámka, když se David opřel o jeho rameno hlavou pro oporu, ale raději ji polkl. V tuhle chvíli by možná schytal i ránu. Proto nic neřekl, jen kolem Davida obemkl paže a užíval si jeho blízkost.
*****
„Vskutku znamenité,“ prohodil konečně, když vylezl ze sprchy. „Lidi mě nepřestanou udivovat,“ dodal, když hlavou pohodil směrem k vaně a oddělenému sprchovému koutu. „Hlavně ty mě nepřestáváš udivovat,“ zazubil se, když k Davidovi přišel a natiskl se na něj zezadu, protože mu ten člověk opět nevěnoval pozornost a místo toho jim dělal čaj. Ani to ho nezaujalo, tak mu Augustus podle zajel rukami pod župan, pod kterým schovával to jeho lahodné tělo. Co ovšem nečekal, byla rána loktem, naštěstí ne moc ostrá, protože většinu rány utlumila látka županu, přímo mezi oči.
„Tobě jedno kolo nestačilo?“ zeptal se David racionálně.
„Hm, klidně bych si dal říct znovu,“ utrousil Augustus provokativně. „Kdybys tady zase velel ty,“ dodal svůdným hlasem poblíž Davidova ucha a postřel, jak mu uši rázem zčervenaly.
„Moc si na to nezvykej,“ připomněl mu David a snažil se ignorovat vlastní rozpaky.
Když už to vypadalo, že Augustova hravá a provokativní stránka vyhraje a jeho ruce, nyní na Davidových bocích se s radostí přesunou pod župan, ozvalo se zaťukání na okno. Augustus si lehce otráveně povzdychl a své ruce stáhl. David se musel uchechtnout.
„Ale, velký čaroděj nemá rád společnost?“ rýpl si.
„Ne. Když už někoho svádím, dělám to rád o samotě,“ souhlasil Augustus otráveně, protože všechna laškovní nálada z něj hned opadla, když se po chvíli ozvalo další zaťukání. A hlavně když viděl, že se David až moc baví nad tím, jak pospíchá k oknu, aby ty tři mohl pustit dovnitř. „Nějaké zprávy?“ otočil se na ně.
„Nejspíš se vaší značky bojí, oprávněně, lorde Auguste, ale neviděli jsme ani živáčka,“ ujal se slova překvapivě Alastair.
„I když mám pocit, že se tady přes noc potulovaly nějaké krysy,“ prohodil Virgil.
„Po kom smrděly?“ zajímal se Augustus.
„Octavius, lorde Auguste,“ odpověděl Gerard a viděl, jak v Augustovi začala vřít krev. „Ale také se kolem potuloval Kestner. Možná to byla jenom náhoda.“
„Je zvláštní, že by vás Kestner nekontaktoval,“ utrousil Augustus, aby přišel na jiné myšlenky.
„Nejspíš ho lord Smaliner zase někam vyslal,“ rozmáchl křídly Virgil, než nabral svou lidskou podobu.
„Spíš by mě zajímalo, proč se tu potulovaly Octaviovy krysy,“ procedil Augustus mezi zuby.
Alastair nic na Augustovo jednání říct nemohl. Byl si vědom vzájemné nenávisti u obou čarodějů. Kdyby se mezi ně míchal, byla by to jeho zkáza. Zvolil si svou stranu. Stejně jako si zvolil Nikolaj a ostatní. Už mezi ně nepatřil, nyní nosil značku Augusta. Sám se pro něj rozhodl, když dostal možnost volby. A na Smalinerově večírku se pouze utvrdil ve vlastním rozhodnutí.
„Možná kvůli Morfeovi,“ ozval se Gerard, který se snažil postupovat logicky. „Třeba nevěří, že se jen tak vytratil. Nic se oficiálně ještě neřeklo. Jen si vaše zásluhy připsala církev.“
„To mi krev nepije,“ mávl nad tím Augustus rukou.
„Nebylo by lepší říct ostatním, jak tomu skutečně je? Aby věděli, že vaše pomsta je skutečná?“ nechápal Gerard.
„Proč, o to víc budou překvapení, až na ně dojde řada,“ ušklíbl se Augustus.
„Pokud ale nenajdou tělo, dojde jim to. A budou se chtít přít o nové území, které doposud náleželo Morfeovi. To ale náleží vám, lorde Auguste. Co když si ho budou chtít přivlastnit jiní?“
„Myslíš si, že je ještě někdo tak bláhový, aby šel proti erbu fénixe?“
Gerard po jeho slovech mlčel, jen si všiml, jak Virgilovi zajiskřilo v očích. Nepochyboval, že jeho dlouholetý kolega se jenom třepe na to, až bude moci další zrádce sprovodit ze světa nebo ještě lépe - až bude moc způsobit pohromu bez ohledu na potlačování vlastní síly. Jakožto fénix, miloval krev, ve které se mohl koupat, nejenom tu svou vlastní, díky které se mohl zrodit znovu.
„Fénix se přece znovuzrodí kdykoliv se sám zapálí,“ ozval se David, když Augustovi donesl čaj. Neposlouchal jejich rozhovor, na to mu přišel pořád až trošku moc absurdní, ale sem a tam už se chytal a snažil se věřit. Jestli tohle teď bude součástí jeho reality, čím dřív uvěří, že se to děje, tím lépe pro něj. A pro jeho vztah k Augustovi. „Teda… takové legendy se tu prý vyprávějí. Z popela vzejde nový život. Má to být jakási metafora, že vše má svůj konec, ale zároveň něco končí, aby nové mohlo vzniknout. Možná proto si myslí, že když půjdou proti vám, zrodí se znovu, v ještě lepší kondici. Vidí v tom možná jistou satisfakci.“
„Do jisté míry máte pravdu, pane Erwoode,“ souhlasil Gerard. „Je ovšem také pravdou, že nevíme, co se stane s těmi, které pohltí magie rozkladu. Zda se znovuzrodí nebo nemají nárok po rozkladu na další život.“
„V případě rozkladu se život rozloží úplně. Nic nezbyde, aby se mohlo znovuzrodit,“ souhlasil Virgil. „Magie rozkladu však nezaútočí na sebe samotnou a svému nositeli do jisté míry za určitých okolností přináší dlouhověkost, ne-li nesmrtelnost.“
„Jednoduše řečeno - dokud svou magii bavím a zásobuji ji jinou energií, nemá důvod mě zabít,“ shrnul Augustus se sarkastickým úsměvem.
„Proč?“ nechápal David. „Chci říct - ostatní magie, dle tvých slov, jsou neškodné. Proč zrovna tahle je tak… agresivní?“
„Protože dokáže existovat i sama za sebe bez hostitele, bez schránky. To, že je ve mně, ji prostě sere.“
*****
Kestner zaklepal na dveře pokoje svého pána a trpělivě vyčkával.
„Tisíckrát vám to oplatím, lorde Smalinere,“ ozvalo se zpoza dveří a po chvíli se z nich vyřítila nějaká ženština. Podle pachu Kestner poznal jednu ze služebných Octavia a zvedl se mu žaludek. Nic ovšem nedal najevo a dámě se poklonil. Ačkoliv jejich postavení byla stejná, Smaliner si na těchto drobnostech zakládal. Na těch hloupostech, které vymysleli lidé, aby se navzájem dvořili druhému, křehčímu pohlaví. Aby čarodějové lépe s nimi splynuli, prostě je přijali za své a pomohli lidem se v nich zdokonalit.
Mladá zvěromágyně, které se znak dvou osmiček protkaných uprostřed, aby tvořily květ, táhl z levé strany krku přes rameno, jeho pána navštěvovala často. Nebylo v tom nic nekalého. Jen Octavius nepotřeboval vědět, kdože je vlastně zásobuje všemožnými léky a mastmi. Nejspíš by to nedělalo moc dobroty mezi oběma čaroději. Smaliner se o vděčnost neprosil a Octavius by jeho služby nejspíš odmítl, kdyby se jednalo o hloupé zvěromágy. Kestnerovi ovšem neuniklo, že tentokrát voněla jinak.
„Není třeba, má milá,“ slyšel hlas svého pána a poklonil se mu. Smaliner zrovna došel ke dveřím a všiml si Kestnera. „Jak jsem ti říkal posledně, stačí mast aplikovat přibližně den až dva dny poté, když se objeví první křeče a bolest. V oblasti břicha a pánve. To by mělo ulevit bolesti. Případnou zvýšenou chuť k jídlu můžeš poté potlačit jednou tabletkou denně. Ale jen jednou. Kdybys jich vzala víc, mohl by tě žaludek místo toho rozbolet.“
„Ano, lorde Smalinere,“ poklonila se mu. „Vyřídím to i ostatním,“ slíbila, než se zlehka uklonila i Kestnerovi a potom téměř prchala pryč z jejich sídla, snad aby ji zde nikdo neviděl. Kestner se za ní mlčky díval, než znovu pohlédl na svého pána.
„Je mi jasné, co chceš říct,“ zhodnotil Smaliner a založil ruce za zády. „Ale od toho má magie existuje. Abych pomáhal ostatním. Ať už jsou to jen obyčejné bolesti břicha pro ženy nebo vážná zranění mužů z války, nevidím v nich rozdíl. Octavius není tak laskavý, aby na ženské zvěromágy bral takový ohled. A jistě bys i ty byl nazlobený, kdyby vše nebylo tak, jak by sis představoval, kdyby se chystala oslava. Nikolaj jim už nejednou ublížil, když se některým udělalo zle a nemohly vykonávat svou práci kvůli křečím.“
„Vím, co se v tom rodu odehrává. Jenom nechápu, proč tedy neodešly, když v tom mají už předešlou praxi,“ prohodil Kestner a vstoupil do pokoje svého pána, když byl vyzván.
„Mají strach, proto mu zůstávají věrné i přes všechny nadávky a rány, co od něj utrží.“
„Nebylo by lepší se lordu Augustovi omluvit a žádat o odpuštění, aby je znovu přijal do svých služeb?“
„Myslí si, že by je hned proměnil v prach za zradu jeho rodu.“
„Nedivil bych se mu,“ přikývl Kestner.
„Usaď se, příteli.“
„Děkuji, lorde Smalinere, ale postojím.“
Smaliner se pousmál. S Kestnerem je pojilo velmi blízké přátelství, které dávno přesáhlo jenom vztah pána a sluhy, čaroděje a zvěromága. Smaliner věděl, že před ním nic neutají, a Kestnerovi zase nic neuniklo.
„Pořád stejně tvrdohlavý,“ zakroutil nad ním hlavou jeho pán, než se usadil do svého křesla. Kestnerovi neušlo, jak vysoko nad ním se tyčí konec opěradla. Smaliner si jeho pohledu všiml a proto také vzhlédl. Jen se rozesmál. „Budu si muset zase pořídit nové křeslo, krucinál,“ zasmál se Smaliner.
„Mohu ho upravit,“ navrhl Kestner.
„Ne, ne, tvé síly by na tuhle maličkost byla škoda.“
„Stejně tak vašich peněz.“
„Kdeže! Peníze budou, i když my tu nebudeme, Kestnere. Tvoje síla je mnohem cennější než nějaké hloupé křeslo.“
„Pochybuji, že jste si mě žádal pro přátelský rozhovor,“ rozhodl se Kestner přejít raději k věci, aby svého pána příliš nezdržoval. Smalinerův úsměv trochu povadl. Opřel se o opěradlo, nohy mu groteskně visely ve vzduchu.
„O Morfeově zmizení nejspíš už slyšeli všichni,“ začal Smaliner vážně. „Prý v tom má prsty církev. Stejně tak mi předtím napsala lady Harám, že jednu její služebnou při noční pochůzce chytila církev. Přijde mi to moc náhod najednou. Takovou dlouhou dobu jsme se jim vyhýbali a najednou nás postupně dostávají. Lady Harám je pryč, lord Morfeus nezvěstný, lady Bufonida zemřela na otravu po mé oslavě… Je to až moc neštěstí během krátké chvíle.“
„Kam tím míříte, lorde Smalinere?“
„Chci, abys byl na svých nočních pochůzkách opatrný, Kestnere. Vím, že noční hlídka náleží jenom tobě, proto tě chci varovat o to víc. Nikdy nevíš, kdo se skrývá za rohem.“
„Děkuji za vaši starost, lorde Smalinere, ale ujišťuji vás, že je dřív ucítím, než oni uvidí mě.“
„Přes den se bojí udělat scénu před lidmi,“ zamyslel se Smaliner nahlas. „Ale tobě sluneční svit nedělá moc dobře.“
„Nějakou tu vyrážku ze slunce přežiju, pokud vás to uklidní.“
Smaliner se podrbal na bradě, zatímco uvažoval. Kestner mu dal tolik času, kolik jeho pán potřeboval. Kdyby ho tehdy nepřijal do své rodiny jako svého sluhu, nejspíš by se i nyní potloukal po ulici jako toulavý pes a živil by se odpadky. Takového života se už dávno vzdal. Ve chvíli, kdy ucítil teplo domova a jistotu, že se má ke komu vždycky vrátit, přání jeho pána pro něj nikdy nebyla na obtíž a plnil je s hrdostí a radostí. Proto si zakládal na dobrém jménu svého pána a svou práci odváděl, jak nejlépe uměl. Ostatní zvěromágové museli také odvádět perfektní výsledky, aby svého pána nezahanbili. Většina z nich přišla z ulice, stejně jako Kestner. Jejich pánovi se v tu chvíli ostatní vysmívali, že sbírá odpadky ze země. Nechtěné mutanty, kterými i ti nejubožejší čarodějové pohrdali, protože byli až moc slabí nebo nezvladatelní pro někoho, kdo by jim nevěnoval ani špetku svého času, a jen čekali, až postupně na ulici pochcípají jeden po druhém.
„Spánku mít moc nebudeš,“ zhodnotil Smaliner konečně.
„Ten nemám už teď,“ pousmál se Kestner upřímně. „Lorde Smalinere, víte, že stačí jediný rozkaz a potáhnu proti celé církvi. Jen tak mě neskolí. A než potáhnu do těch jejich směšných pekel, stáhnu jich s sebou stovky a prokousnu hrdla dalším desítkám.“
„Byl bych klidnější, kdyby sis na noční hlídku bral někoho s sebou.“
„Ostatní mají své práce až nad hlavu, lorde Smalinere. Nemějte mi proto za zlé, když noční hlídku chci mít pod kontrolou čistě jenom já. Také si zaslouží odpočinek.“
Smaliner si zrazeně povzdychl. Jeho sluha mu dával pádné argumenty, které neměl jak vyvrátit.
„Důvěřujte mi, lorde Smalinere. Nezklamu vás.“
Když začal mluvit takto, Smaliner si uvědomoval, že míří na jeho city. Proto se rozhodl kapitulovat. „Budiž po tvém,“ souhlasil nakonec. „Ale vyraz už při západu slunce, prosím. Ať jsi zpátky, co nejdříve. Nedej jim záminku, aby tě vystopovali nebo aby dostali důvod k útoku.“
„Nejsem blázen, lorde Smalinere.“
„Hodně štěstí, Kestnere.“
Kestner se mu bez dalšího slova poklonil a odešel.
*****
Slova svého pána si vzal k srdci. Lord Smaliner měl na mysli jeho dobro, když ho varoval před stoupajícími aktivitami církve. Co ovšem zvěromág netušil, bylo, že na jeho hlavu jiný mág v podstatě vypsal odměnu pro lidi. Uvedl jim místa, kde se často zdržuje, jaké jsou jeho schopnosti a magie a které předměty vzít, aby onu magii mohli potlačit nebo zeslabit dle libosti. Přesný Kestnerův popis, ať už v lidské či zvířecí podobě, dostali tehdy všichni lovci z církve a už se těšili na dnešní noc, aby zjistili, který z nich sejme vlka.
Byli tak nadutí, že si neuvědomili, že i stěny mají uši. Zpráva o tom, že je nyní štvanou zvěří pro ty neschopné lidi, Kestnera moc nepotěšila. Stejně tak ostatní zvěromágové věděli, komu uzavřít svá vrata, koho nepouštět do domovů svých pánů, aby neštěstí nepadlo i na jejich hlavy v případě lovu. Některým to dělalo radost - konečně se ten černý, prokletý vlk stal znovu štvancem, jiným to dělalo starost.
Gerard patřil mezi ty, kteří měli o Kestnera starost. Nepochyboval o jeho schopnostech ani na chvíli, ale také věděl, že církev v posledních letech byla velmi vynalézavá. Neváhal proto a rozhodl se Augusta informovat, koho dnes večer bude církev stíhat. Doufal, že se jeho pán zachová tak, jako by se zachoval v minulosti, že magie rozkladu mu ještě nezatemnila mysl a veškeré city.
„Prosím, lorde Auguste,“ poklekl před ním, když vyřkl svou prosbu. „Je to přítel.“
Virgil s ním tentokrát nesouhlasil. Zastával názor, že štvaná zvěř se musí naučit utéct sama. Když jí bude někdo pořád pomáhat, nikdy se nic nenaučí. A mluvili tady o Kestnerovi - schopném bojovníkovi, který se nebál vytasit tesáky, když bylo třeba. A Augustus s ním souhlasil. Prosba jeho sluhy dopadala na hluchá místa. Když se to doneslo k nim, určitě to Smaliner už také ví. Možná s ním vyšle někoho dalšího, pro jistotu, aby si ho vlk ani nikdo jiný nevšiml. Přesto se ani jemu nelíbilo, jak moc si nyní církev dovoluje, jak moc vystrkuje růžky a získává odměny za něco, co způsobil on.
„Lorde Auguste,“ oslovil ho Gerard znovu prosebně.
„Bude nám k užitku, když mu pomůžeme?“ uvažoval Augustus nahlas a Gerard věděl, kam tím míří.
„S lordem Smalinerem máte přece příměří. V případě nutnosti by zastoupil vaši stranu. Nepopudíte tak vaše vztahy, když tuhle hrozbu budete ignorovat?“
„Kestner je silný sám o sobě dost, o tom nepochybuješ.“
„Ne, lorde Auguste. Jen-…“
„Máš obavy. Vždycky se až moc obáváš, Gerarde. Myslíš si, že by Smaliner zvolil hlavním komorníkem jen tak někoho? Že by Kestnera noc co noc vysílal na hlídku, kdyby si myslel, že to nezvládne? Církev strká hlavu do vlastní oprátky, pokud si myslí, že toho vlka sejme, sám bys to mohl potvrdit. Ne, Kestnerovi nebezpečí dnes večer nehrozí. Lidé jsou tak hloupí, že neznají jeho slabinu, díky které by mohli vyhrát. Proto to Smalinerovi nedělá tak velké potíže. Proto nezasáhneme ani my.“
„Ale-…“
„Ale můžeme se na ten lov podívat,“ přerušil ho Augustus s úšklebkem. „Pokud Kestner zeslábl, bude to čistě jeho vina, že ho chytí a zabijí. My mu pomáhat nebudeme, dokud si o pomoc neřekne.“
*****
Církev samozřejmě chtěla, aby se k mágům doneslo, koho dnes bude lovit. Záměrně muži, jejichž předci kdysi dávno v minulosti nosili kápě a živili se lovem čarodějnic, hovořili o dnešním lovu tak hlasitě, jak jen to šlo, případně to šeptali místním děvám, aby to roznesly dál jako dobrou pověru. Kestner je slyšel až moc dobře a nedělalo mu to problém. Spíš uvažoval, proč lidé chtěli, aby věděl, že dnes večer bude jejich štvanou zvěří, a kdo z čarodějů mohl být tak podlý, aby snad při ukrutném mučení vyzradil jeho okružní cestu, kdy slídil kolem v noci. Cítil je ještě dřív, než opustil Smalinerovo sídlo, a slyšel je také už dopředu. Nemusel nic říkat svému pánovi - není takový slaboch, aby se vzdal své povinnosti. Až zapadne slunce a lidi se na něj vrhnou, nebudou mu moci mít za zlé, když je všechny do jednoho roztrhá zaživa za jejich troufalost.
Když slunce zapadalo, bylo to znamení pro Kestnera, aby vyrazil. Nic ostatním sluhům neřekl, ale předtím než odešel, na komín vyškrábal značku svého pána. Umístil tak na sídlo pro všechny případy obranou bariéru, která je v jeho nepřítomnosti ochrání, kdyby náhodou nebyl dnešní kořistí a byla to jenom léčka, jak je zmást. Pár minut už netrpělivě vyčkával u komína a vyhříval tak svůj kožich. A rozhlížel se. Identifikoval všechny blízké nepřátele. Pokud ty drby, co slyšel po skoro celý den, byly pravdivé, zajímají se jenom o něj. Vědí, že jeho hlídka začíná zde. Kdyby šli po jeho pánovi, už by nejspíš zaútočili na sídlo. Tudíž nevědí pořádně, proti komu dnes půjdou. Kestner uvažoval, jak je co nejlépe zmást. Má použít jinou cestu? Díky pachu se bezpečně vrátí domů poté, co se jich zbaví a když splní svou povinnost.
Rozhodl se pro svou cestu. Zhluboka nasál vzduch a zavřel oči. Počítal ty potrhlé lidi, kteří si mysleli, že o nich nic netuší. A zarazilo ho i pár důvěrných pachů, které se jen mlhavě k němu dostaly.
‚Proč se nedaleko odsud potuluje Octavius?‘ pomyslel si Kestner a otevřel oči. Normálně by to nebylo nic špatného, ale pokud se kolem vyskytuje tolik lidí z církve a Octavius je na jedné z jeho případných únikových cest, které si před chvíli naplánoval, nemuselo by to dopadnout dobře. Oči mu zaputovaly ke slunci, které pomalu rudlo a zapadalo. Měl by vyrazit, ale kudy? Která cesta je odláká dostatečně daleko od Smalinerova sídla a přitom se případně vyhne i příživníkům od Octavia?
Lovci trpělivě vyčkávali a počítali poslední vteřiny, než jejich město pohltí závoj tmy. To bude totiž poslední okamžik, kdy černého vlka ještě uvidí a budou vědět, kudy se vydá s jistotou. A všichni lovci dnes večer chtěli zazářit a ulovit kořist.
Najednou se u komína něco rychle mihlo. Až po vteřině těm nejbližším došlo, že jejich kořist už jim prchla kupředu.
„Na západ!“ zařval jeden z nich hlasitě, aby upozornil případné spící kolegy, kteří už od netrpělivosti nemohli vydržet s očima dokořán. Ozvěnou mu ovšem bylo mnoho výkřiků mužů, které poté našel s prokousnutým hrdlem nebo podrápanou hrudí. Vytáhl zpoza opasku jakousi pistoli a vystřelil. Na nebi se objevilo znamení kříže, které vzniklo podobně jako obraz z petard a vydalo i stejně ohlušující zvuk.
V tu chvíli Kestnerovi zahučelo v uších od nepříjemného zvuku, ale neměl čas se zastavit a zakrýt si uši pro vlastní klid. Muži z církve totiž byli vybaveni vším, co by zvěromágovi mohlo vadit a nebáli se to použít. Muži se mezitím rozběhli směrem na západ a nevšímali si mrtvých kolegů, kteří si mysleli, že zrovna oni budou první, kteří ho uloví. Jenom kolem nich proběhli, pošlapali jejich těla a pevně svírali své posvěcené zbraně. Ten vepředu jistě viděl, kam běžela jejich kořist. Navede je. A pak jen rychlost a hbitost každého z nich rozhodnou o vítězi, který vlka sejme!
Jak byste jinak chtěli chytit zvíře? Nestřílejte do prázdna. Vyčkejte na svou šanci. Překvapte ho. Uštvěte ho. Však na to měli celou noc.
Lov započal.
A jejich kořist mířila na západ.