„Když ji zabijete, neodpoví vám,“ ozvala se Mary, její hlas ovšem byl tak neutrální, že neprojevila ani lítost nad bolestí jedné ze svých kolegyň. Bolest byla součástí jejich úkolu coby ochránkyň a služebných Anúbise a lidí rodu s magií rozkladu. Byly zvyklé na kruté zacházení a podvědomě si pamatovaly Lucratezovy výpady na cokoliv, co se pohnulo. Snad očekávaly takovou reakci, až se Augustus k nim dostaví. „To je jasný fakt.“ Stačil jeden přísný pohled a hned zmlkla. Věděla, kdy je lepší mlčet.
„Kde je David Erwood?“ zopakoval svou otázku Augustus chladně.
Co ovšem tři přihlížející služebné nečekaly, byly jehlice magie rozkladu, které se na ně vyřítily ze země a všechny tři je zadržely na místě. Probodly jim nohy a uzemnily je tak. Augustus jen lhostejně přihlížel, jak se snaží uvolnit uvězněné nohy. Otočil se zády k Luně, z jejíhož těla se jehlice vysunuly jako na povel a ona dopadla na zem.
„Zapomínáte, kdo vládne tomuhle pozemku?“ zeptal se Augustus chladně.
Gerard si všiml, jak vše kolem nich rapidně hnilo a uvadalo. Věděl, že jeho pán je při smyslech a pouze je zastrašuje, přesto byl v pozoru. Augustus lhostejně sledoval, jak se zbylým třem fenám zablýsklo v očích.
Najednou k nim ovšem doletěla jiná, mocná síla. Augustus si všiml, jak se fenám změnil pohled, jakoby na ně někdo promluvil, ale on nic neslyšel. Uslyšely napomínající hlas Anúbise.
„Přestaňte!“ slyšely jeho hlas ve svých myslích.
Hned se narovnaly jako vojáci a jednotně pohlédly na západ, odkud cítily blížící se magii jejich pána. I Luna s obtížemi zvedla hlavu. Augustus poté ucítil, že se k nim blíží padlý Bůh. Nejen jeho, ale Virgila i Gerarda překvapilo, co viděli, co šlo s Anúbisem.
Anúbis totiž nešel sám - následovala ho hromada zvěromágů, mnozí z těch, kteří kdysi dávno sloužili Lucratezovi a jeho rodu. Téměř všichni, které kdysi odvlekl, když sám odešel do služeb Octavia, spíš kam ho ostatní následovali ze strachu. To by bylo pochopitelné, ale ani Augustus sám nechápal… proč Anúbis na zádech nesl honosné křeslo z pracovny jeho otce? Proč ostatní zvěromágové také něco tahali? Když se k nim postupně přibližovali, rozeznával majetek, který byl rozkraden nebo měl být zničen v sídle jeho rodičů. Byl to majestátní pohled - věci z rozkradeného sídla se mu samy vracely. Jakoby královský průvod přinášel zpět to, co bylo ukradeno. Jen místo pokladu nesli zvěromágové ztracené střípky minulosti; hodiny, koberce, knihy, ozdoby, obrazy… Jakoby sám čas couval zpět a sídlo si žádalo navrácení své paměti.
Ani Gerard s Virgilem nechápali, co viděli. Ten, kterého roky zatracovali, protože zradil své pány a hrdě sloužil někomu jinému, přestože měl ještě jednoho pána, kterému mohl sloužit… se nyní vracel s ukradenými věcmi? S věcmi, o které se dlouhé roky přeli s ostatními hlavami rodin, ale vždycky se vraceli s prázdnou, protože oni nebyli dědicové.
Augustus se ovšem nenechal obalamutit pozlátkem. Sotva byli na dosah jeho magii, hned jim připomněl, že jsou zrádci a nepřátelé. Černé jehlice se proti nim vyřítily, ale zastavily se těsně před Anúbisem, který se ani o krok nepohnul, na rozdíl od ostatních zbabělců, kteří hned prchali i pár kroků zpátky. Anúbis ovšem rozhodně stál na místě s nohou před sebou, kterou měla hned následovat druhá, ale nemohla, protože ji probodla černá jehlice. Beze slova vzhlédl k Augustovi a snad vyčkával, že majitel sídla mu sdělí, proč na ně útočí, když mu vracejí jeho majetek.
„Pane Anúbisi!“ ozvaly se ty tři polekaně, Luna k němu jen slabě pohlédla. Anúbis ovšem nic neřekl a ignoroval své krvácející stehno. Čekal, až Augustus promluví.
„Co tady chcete, vy krysy?“ zeptal se Augustus lhostejně. „Potupně chcípnout? Vaše přání vám s radostí splním. Kdo chce jít jako první?“
Nikdo nepromluvil. Anúbis po chvíli sundal křeslo ze svých zad a téměř opatrně ho položil na zem. Znovu pohlédl na svého bývalého mladého pána.
„Vracíme majetek, který náleží poslednímu dědici rodu,“ promluvil konečně.
„Proč nyní? Protože už nemáš někoho, komu bys čuchal k zadku, ty zrádce?“ zeptal se Augustus chladně. Anúbis na jeho slova nic neřekl - nemohl. Měl pravdu - byl zrádce. Pro něj ano, protože neznal minulost.
„Lorde Auguste,“ oslovil ho Gerard a snad ho napadlo, že by se za Anúbise přimluvil - jeho síly bude potřeba a pokud se rozhodl sám, že se chce vrátit a znovu sloužit rodu magie rozkladu, neměl by lord Augustus jeho rozhodnutí odmítat. Na druhou stranu chápal i myšlení svého pána - jak jednoduše dokázal Anúbis zradit Octavia… co když stejně snadno zradí i jeho? Volil si jen mocné spojence pro vlastní zábavu?
„Nesnaž se, Gerarde,“ odpověděl Augustus dřív, než jeho racionálnější sluha mohl promluvit. „Nemám v plánu přijmout do svých řad zrádce. Zradili jednou, zradí pokaždé.“
Anúbis na jeho rozhodnutí nic neřekl - neměl právo. Augustus nebyl jeho pán. Rozdrápaná značka, kterou mu udělil Lucratez před staletími, nepříjemně zapálila.
„Dovolte nám aspoň navrátit váš majetek. Poté se stáhneme,“ rozhodl Anúbis.
„Tos‘ nám nesliboval, Anúbisi!“ ozval se jeden zvěromág polekaně.
„Nalákal je s myšlenkou, že budou mít mocného pána, co je ochrání, aby se vrátili,“ dovtípil se Virgil. „Jak prosté. Ti hloupější se toho chytli hned.“
„Nepřišli jsme se s Vámi přít, lorde Auguste,“ ozval se Anúbis znovu, ignorujíc slova Virgila. „Přišli jsme vrátit Vaše dědictví. I my jsme součástí Vašeho dědictví. Vaše matka nás sice propustila ze svých služeb, ale značky rodu nás nezbavila. Je na Vás, jak naložíte s dědictvím po svých rodičích, včetně každého z nás.“
Byl to groteskní pohled - bývalý Bůh a snad si přál být opět sluhou? Neměl být rád, že má nyní svobodu? Jen Gerard viděl v jeho očích něco, co už dlouhou dobu ne. Něco, co viděl jen, když lord Lucratez žil a Anúbis mu mohl sloužit. Proč? Tak snadno ho zradil, a přesto se chce vrátit? Vzpomínky, které jim zapečetila Tenebra, by mu prozradily, že Anúbis svůj úmysl myslí vážně. Virgil to věděl, ale nic neřekl. Pokud Gerard nic neví, ani jejich pán si očividně nic nepamatuje, neměl v úmyslu se přimlouvat za Anúbise - určitě ne za něj ani za zbylé zrádce.
Augustus nad jeho slovy ovšem uvažoval. Se třemi sluhy by jen stěží dokázal sídlo dát do pořádku, do stavu, v jakém si ho pamatoval. Ochrana byla jedna věc, ale údržba? Anúbis ze své role komorníka v podstatě nikdy nevykročil - jistě by věděl, jak sídlo dát do správného chodu okamžitě. Ale Augustus měl jasno - nikdy z něj neudělá komorníka. Už jen proto, že své pány zradil už dvakrát a zvolil si jiného, pro vlastní užitek. Čistě z logického hlediska věci ho přijmout zpátky do svých služeb nemůže. Ostatní se budou hodit na takové ty zbytečné práce kolem domu. Anúbis by se jistě hodil do boje - ale Augustus mu nevěřil. Upravené vzpomínky matky mu jen potvrzovaly, že jeho služby nepotřebuje.
„Zeptám se už jen jednou - a raději mi odpověz, Anúbisi,“ varoval ho Augustus chladně a vykročil k němu, pohled v jeho očích bývalému bohu dokazoval, že za odpověď, která se mu nebude líbit, ho čeká smrt. Zastavil se těsně u něj a sklonil se k němu, aby zlostně zavrčel: „Kde je David Erwood?“
Anúbis spatřil stejné šílenství v očích, které míval i jeho otec. Šílenství, které doprovázela nezměrná moc. Věděl, že by nebylo moudré ho dále nechat čekat.
„V sídle. V bezpečí,“ ujistil ho Anúbis klidným hlasem. Zatnul zuby, když cítil, jak mu skrz rameno proletěla jehlice magie rozkladu a zapištěla mu do ucha.
„Proč jen ti nevěřím?“ uvažoval Augustus nahlas. „Aha, protože jsi zasraný lhář a zrádce.“
„Přesvědčte se sám,“ snažil se Anúbis zachoval klidný hlas, ale rozklad dostávající se mu do těla mu moc na klidu nedodal. Tu bolest naposledy cítil, když na něj Lucratez bezhlavě útočil, když ho ovládala jeho vlastní magie. „Žije. Je v sídle. Nikdo mu neublížil.“
Gerardovi v tu chvíli došlo něco, co jeho pán nechtěl vidět. Pohlédl na pytle s mrtvými zvěromágy a služebné se šatami od krve. Mohly na ně kdykoliv zaútočit, kdyby chtěly, měly navrch. Ale ony tak neučinily.
„A co Smaliner?“ ptal se Augustus klidným hlasem dál.
„Také je v pořádku,“ trval Anúbis na svém. „Mary, Jane!“ zavolal směrem k fenám a ty zpozorněly. „Doveďte je sem.“
„Rozkaz,“ ozval se dvojí hlas. Na zem dopadly pytle, které se otevřely a z nich vykukovaly kusy masa mrtvých zvěromágů. Byli to pošetilci, co chtěli zničit sídlo toho, kdo jim sebral jejich pána Baltazara. Nebo toulaví zvěromágové, kteří si nejspíš přáli rychlou smrt. Ani jednu nenapadlo uklidit ten nepořádek a spěchaly zpátky do sídla.
„Pořád ti nevěřím, Anúbisi,“ usoudil Augustus.
„Uvěříte, až je uvidíte na vlastní oči,“ odvětil Anúbis klidně, ale neústupně. „Nemám důvod ubližovat těm, kteří nejsou mí nepřátelé.“
„Třeba ti Octavius dal poslední rozkaz, abys je zabil.“
„Lord Octavius je mrtvý, tím pádem jeho rozkaz by přestal platit. Nebyl by nikdo, kdo by dohlédl na to, abych jeho rozkaz splnil.“
Virgil se instinktivně otočil jako první, když pocítil známé teplo. I Gerard ucítil známý pach, proto se otočil jen chvíli po něm. Naplnila je nezměrná úleva, když viděli vracející se feny ve své zvířecí podobě… a někdo další je následoval.
„Lorde Auguste!“ zavolal za ním Gerard.
Augustus na chvíli zaváhal. Co když je to jen marná naděje? Anúbisovi by nedělalo problém je přece oba zabít. Co když se otočí… a uvidí jen Smalinera? Co když se nikdo skutečně nevrací… Co když nechce pohlédnout realitě do očí?
Zvědavost zvítězila.
Ohlédl se přes rameno, nejdřív s lhostejností v očích, ale když ho konečně spatřil, cosi se v jeho pohledu změnilo. I jeho oči vypadaly náhle jinak. Tvář se mu změnila ze zmatené do… nepopsatelného výrazu. Byli od sebe sice tak daleko, ale oba věděli, že to je on. Feny spěšně otevřely bránu majiteli sídla. Ten chvíli poté kolem nich proběhl, až je to samotné zarazilo. I Virgil a Gerard sledovali, jak jejich pán utíká vstříc tomu člověku. Když měl David jistotu, že je to konečně on, nevěděl, co říct ani jak reagovat. Určitě nečekal, že za ním Augustus sám poběží…
Už se nadechoval, že mu vše, co se stalo, vyčte, ale jeho samotného i všechny přítomné překvapilo, jak ho Augustus popadl, div ho nepovalil na zem, a pevně sevřel ve svém náručí. I Smaliner vedle Davida byl u vytržení - jeho přítel tolik citů neprokázal po celou dobu, co se znají! Co je zač ten člověk? Jak dokázal změnit nositele magie rozkladu, aby mu náhle ukázal tolik citů? Sotva ho však mohl odsuzovat. Musel se pousmát - pokud s Augustem jeden člověk dokázal tohle, proč se nemohli poznat už dřív?
Ty dny s Davidem Erwoodem byly samy o sobě zajímavé a on se možná i těšil, až ho Augustus vyzve, aby mu sdělil, co se vlastně stalo. Pro teď věděl, že ta chvíle ještě nenastane - nyní byl Augustus myšlenkami jinde.
David chtěl cosi říct, ale ty pevné paže, které ho tiskly k tělu silněji a silněji, to náhle důvěrné teplo a vůně - vzaly mu dech z plic a slova z úst. Lépe než kdejaká halucinogenní bylinka. Nebyl to sen. Tím si byl jistý, když se konečně odvážil stisknout Augustův černý hábit mezi prsty a zatáhnout. Jediná jistota, kterou nyní měl, že je to opravdu skutečné.
Chtěl nadávat, chtěl křičet… ale slzy byly mocnější. Úleva, kterou cítil, že je tady a že je živý, byla silnější než hněv nebo strach. Nakonec nic neřekl, zabořil mu hlavu do ramene a slíbil si, že až nebude mít slzy úlevy v očích, všechno… všechno mu řádně vyčte a spočítá! Pro teď mu to odpustil a nechal se ukolébat slibem pevného objetí, že snad možná už je opravdu v bezpečí.
*****
Předtím…
David vystrašeně sledoval to černé stvoření, na jehož těle kontrastovaly zlaté doplňky jako příslib věčného zatracení za pohanské bohatství. ‚Kde sakra jsi, Auguste?‘ pomyslel si poplašeně, když viděl tu bytost, jak míří k němu a Stuartovi. Živě před sebou viděl spoušť, kterou Anúbis předtím tak snadno způsobil. Strach ho paralyzoval. ‚Teď by se mi hodilo, abys tu byl…‘
Sledoval černou pracku s drápy, jak se k němu natahuje, a raději zavřel oči. Svůj konec si představoval jinak, na jiném místě a za jiných podmínek… O to větší překvapení bylo, když čísi jiná ruka zastavila tu černou pracku. Spatřil Smalinera, který se nebál té bytosti postavit přímo a bránit je.
„Musíš se dostat přese mě, jestli je chceš zabít,“ připomněl mu Smaliner.
„To nemám v plánu,“ usoudil Anúbis a všechny přítomné tím zmátl. „Nedostal jsem rozkaz je zabít a pro mě samotného jsou to jen dva lidi. Jejich čas rozsudku ještě nenadešel.“
„Proč ti to nevěřím?“
„Protože jste podezřívavý, lorde Smalinere.“
Na chvíli nastalo ticho. Anúbis pohlédl na Davida. Uvažoval, co na něm Augustus tolik viděl. Opravdu by jeho smrt mohla způsobit zkázu všech okolo? Přišel by Augustus o rozum, kdyby ho viděl mrtvého? O důvod víc ho odsud dostat v bezpečí a živého. A postarat se, dokud Augustus nebude opět při smyslech, že ho snad omylem nezabije on sám. Vina, která by na něj dopadla, by byl ten nejhorší pocit, co by mohl kdy cítit. O to víc Davida zarazilo, když před ním Anúbis poklekl na jedno koleno a omluvil se mu, zda byl předtím vůči němu nějak hrubý. Pořád ctil prastaré zákony. A pokud vůči tomuto člověku Augustus choval city, o kterých sám nevěděl, byl pro něj velmi podstatným člověkem.
„Lorde Smalinere, ten druhý na tom není nejlépe. Smrdí po smrti,“ zhodnotil Anúbis. Neuvědomoval si, že tím jen navýší Davidův strach a úzkost.
„Vol svá slova moudřeji, hlupáku,“ schytal ránu do ramene od mága, který se hned jal uklidňovat Davida, že se o Stuarta samozřejmě postará, že to přežije.
„Kde je Virgil?“ zajímal se David.
„V pořádku. Vy lidé znáte legendu o fénixovi, nepletu se?“
„Znovuzrození?“
Smaliner přikývl. „Je nyní mocnější, než kdy předtím. Není třeba se o něj obávat. Ale musíme odsud zmizet. Augustus-…“ Na chvíli zaváhal - kolik toho ten člověk ví?
„Ovládá magii rozkladu, to vím,“ doplnil za něj David.
Smaliner opět přikývl. „Pak tedy také víte, že se mu může magie kdykoliv vymknout kontrole. Proto bude nejmoudřejší Vás oba odsud dostat pryč a ujistit se, že jste v bezpečí. Kdybyste nebyli, jeho hněv by nás postihl všechny.“
„Nebylo by moudřejší mu říct, že jsem v pořádku?“
„Obávám se, že nyní to není ten Augustus, kterého znáš,“ ozval se Anúbis. „Magie mu zatemnila mysl. Nerozezná spojence od nepřátel. Proto bude moudřejší, když se přemístíte spolu s lordem Smalinerem.“
„Ty hodláš zůstat?“ zarazil se Smaliner.
„Někdo ho musí zastavit.“
„Virgil a Gerard jsou schopnější než ty,“ překvapila ho Davidova slova. „Znají se dlouhou dobu a důvěřuji jim víc, než tobě. Nevěřím ti, že kdyby došlo na nejhorší, nezkusil bys všechno, abys mu pomohl. Není to tvůj pán.“
David měl pravdu. To si Anúbis uvědomoval. Kdyby nebylo lordu Augustovi už jak pomoci, nejspíš by neváhal a pokusil by se ho zabít.
„Anúbisi, pojď s námi. Lepší obranu bychom nejspíš nenašli,“ slyšel Smalinera a zmateně na něj pohlédl.
„Kestner mě zabije,“ zhodnotil Anúbis.
Smalinera jeho slova pobavila. „Myslíš si, že by to dokázal?“ zazubil se Smaliner. „Mám pro tebe úkol, padlý bohu. Nebuď mou sluhou - ale braň tohohle člověka. Protože pokud selžeš, budeš mít co dělat s neskutečnou sílou rozkladu.“
Anúbis se musel pousmát. „Toho jsem si vědom,“ přikývl Anúbis. „Všude bude pro něj bezpečněji než u lorda Augusta. A toho druhého musíte vyléčit. V tomhle zapadlém a špinavém místě by to nebylo možné provést.“
Smaliner přikývl. „Kestnerovi situaci vysvětlím. Teď musíme zmizet,“ rozhodl Smaliner.
A než se David nadál, popadl ho Smaliner za ruku, stejně tak Anúbise, který si přehodil Stuarta přes rameno, a přemístili se.
David zmateně zamrkal na prázdnou místnost kolem sebe. „Kde to jsme?“ zeptal se.
„Nejbezpečnější místo, kam si žádný zvěromág netroufne. Prozatím,“ vysvětlil Anúbis. „A zvěromágové se sem již brzy poženou. Pořád je to ovšem nedobytná budova, kterou lady Tenebra před sebou smrtí zapečetila. Její bariéra by možná mohla ještě trochu fungovat.“
„Lady Tenebra?“ nechápal David.
„Augustova matka,“ vysvětlil Smaliner.
Davidovi to došlo chvíli poté. „My jsme v sídle Youngů?“
„Bingo,“ souhlasil Anúbis.
„Tady nemáme co dělat! Je to zabavený pozemek, který náleží státu-…“
„Jasný, ty kecy si nech.“
David se mu snažil vysvětlit své stanovisko a Anúbisovi to bylo jedno. Smaliner se musel nad těma dvěma usmívat. Napadlo ho, co by si pomyslel Augustus, kdyby je viděl. Úsměv mu povadl, když si uvědomil, co nyní prožívá jeho přítel. Stejné mučení jako vlastní otec, kdy mu magie jde sama po životě. A on nebyl s ním, aby mu pomohl. Co pro něj mohl udělat? Co pro něj udělal? Musí ji zkoumat víc, než doposud. Musí se zeptat otce na všechno, co si ještě pamatuje. Musí požádat Fenellu o pomoc. I kdyby s ním nechtěla souhlasit, určitě ji chuť po bádání přemůže. Pokud bude ale ještě zkoumat co. Tu nejhorší možnou myšlenku hned zavrhl. Augustus má schopné sluhy - nenechají ho v tom samotného.
„Lorde Smalinere,“ vyrušil jeho proud myšlenek Anúbisův hlas. „Jak je na tom ten člověk?“
Smaliner pohlédl na Stuarta. Jako první vstal a šel si očistit ruce. Byl si vědom napjatého Davidova pohledu. Chápal, že o přítele má strach, ale se špinavými rukami ho ošetřovat nebude. Měl pro něj naštěstí dobré zprávy - jeho zranění dokáže vyléčit. Pousmál se nad úlevným povzdechem toho člověka.
„A co Augustus?“
Byla to otázka, na kterou on ani Anúbis nechtěli odpovídat. Ale ten člověk se přesto zeptal.
„Půjdu sehnat posily na obranu sídla,“ rozhodl se Anúbis. Ano, utekl před nechtěným hovorem.
„Co ty čtyři?“ zeptal se Smaliner.
„Prozatím jsou v sídle Octavia,“ odpověděl Anúbis klidným hlasem.
„To je necháš bez dozoru?“
„Ne, brzy se k nám připojí.“
„Jak to víš?“
„Čekají na rozkaz.“
*****
Jak Anúbis řekl, bylo to pravdou. Čtyři feny uklízely v Octaviově sídle a jakoby netušily nic, co se mezitím děje na setkání a soudu čarodějů. Stejně tak ostatní zvěromágové si tím netrápili hlavy. Měli střechu nad hlavou a komu sloužit - šarvátky mezi čaroději je nemusely zajímat.
Až do chvíle, kdy čtyři feny uslyšely hlas svého pána ve svých uších a přestaly dělat, co právě dělaly - utíraly prach nebo třídily prádlo.
„Připravte se, vy čtyři,“ zněl jeho hlas a jim zlatavě zazářily oči. Rozkaz, na který netrpělivě čekaly od chvíle, kdy se od nich jejich pán vzdálil s Octaviem. „Za deset minut srovnáte sídlo lorda Octavia se zemí a vrátíte se domů.“
Všechny čtyři se zlověstně ušklíbly. Na tenhle rozkaz čekaly dlouhé věky. „Rozkaz,“ zazněly čtvery hlasy temně a jejich nositelky pomalu opouštěla všechna lidskost. S radostí si rozdrápaly Octaviovu značku na důkaz své rebelie. Byl to prapodivně osvobozující akt - následovaly Anúbise do Octaviových služeb, ale nyní jim velel, by se vrátily do svého pravého domova. Po celé roky tiše sloužily a sledovaly zrádce rodu nositelů magie rozkladu. Spolu s Anúbisem zvažovaly, zda jejich loajalita bude ještě potřeba pro padlý rod či nikoliv. Anúbis rozhodl, že ti, kteří slouží Octaviovi, příliš zakořenili ve své nenávisti vůči svým předešlým pánům a odsoudil je k smrti. Ostatní ve službách jiných pánů nebyli tak zkažení jako Octaviovi sluhové, ještě je mohl návrat lorda Augusta spasit před smrtí. Všechny čtyři netrpělivě odpočítávaly poslední vteřiny, když nabíraly svou děsivou zvířecí podobu. A než se mohli jakkoliv bránit rozsudku Boha smrti, skončili všichni Octaviovi sluhové roztrháni zaživa a pohřbeni pod kusy majestátního sídla. To prokleté místo posléze feny zapálily, aby skryly své pustošení.
„Hotovo,“ ozvaly se čtyři hlasy v Anúbisových uších, když byl na cestě k nim. Nezaujatě přišel k hořícím sutinám, kde našel své věrné služebné. Před nimi si lhostejně rozdrápal značku do masa na důkaz svobody.
„Vraťte se do sídla rodu Youngů a střežte lorda Smalinera a ty dva lidi jako oko v hlavě. Nikdo se k nim nesmí dostat,“ vydal jim další rozkaz.
A feny beze slova poslechly. Protože se našli pošetilci, kteří se chtěli sídla zmocnit nebo ho zničit jako odplatu za své padlé pány. Bezcitně je roztrhaly všechny zaživa a zabily. Tak zněl rozkaz. Vždycky se ujistily, že jedna zůstala s těmi lidmi a Smalinerem, aby nic z toho pekla venku neviděli. Cítily z toho člověka, který nebyl v bezvědomí, strach, kdykoliv se k němu přiblížily v lidské podobě. Postupně si ho však získaly v podobě fen a netrvalo dlouho, aby si vynutily vtíráním i jeho dotek.
Až příliš rychle k němu přilnuly, k nelibosti Anúbise, když se to dozvěděl.
„Je to člověk lorda Augusta - zabije vás, pokud se k němu budete mít příliš,“ varoval je rázně.
„Ale jeho dotek je tak něžný,“ povzdychla si Jane zasněně a ocas jí přebíhal ze strany na stranu od vzrušení.
„Celá staletí nás nikdo nepodrbal na břichu!“ souhlasila Mary zoufale.
Anúbis si jen povzdychl - zapomněl, že v jádru jsou to pořád toulavé feny, co moc doteku za života nedostaly. Nemohl jim bránit tomu požitku, který nově objevily. Pořád to byla živá stvoření, která vyžadovala nějakou péči a dotek.
*****
Zpráva o tom, že se lord Augustus probudil, dorazila pouze k Anúbisovi. Nikomu ji nesdělil - ani těm lidem, které měl chránit. Zatím Davida udržoval jen příslibem, že se Augustus brzy vrátí a vše mu vysvětlí. Kdy přesně k tomu dojde, ale netušil. Mohl jen spekulovat, jak dlouho Fenella bude chtít sytit svou zvídavost. Musel proto jednat rychle.
Kdykoliv se vytratil ze sídla spolu s fenami, nechal jednu pozadu, aby hlídala sídlo a jeho tři obyvatele. Často to byla Mary, která byla z těch čtyř nepřátelštější vůči Davidovi. Nejednou ji přistihl, jak mu hoví u nohou a nechá se drbat v kožichu ve své zvířecí podobě a spí mu u nohou. Shirley byla příliš divoká, šílená po svobodě, ta by na obranu nepřipadala v úvahu. Nejspíš by svou zvířecí stránku před nimi dlouho neschovala. Jane a Luna byly také divočejšího temperamentu. Proto usoudil, že Mary je tou nejlepší volbou pro obranu sídla.
Udělil jim jasný úkol - najít bývalé sluhy rodu Youngů a buď je přinutit vrátit se zpátky pod vládu lorda Augusta, nebo je zabít a zničit vše kolem. Samozřejmě přitom zajistit majetek rodiny Youngů, aniž by se přišlo o jediný předmět. Hlavy kouzelnických rodin byly pořád mimo svá sídla - bylo snadné se dostat dovnitř a posbírat to, co patřilo poslednímu přeživšímu z rodu magie rozkladu. Získávání sluhů bylo ovšem těžší. Zvykli si na blahobyt a ochranu jiných pánů, nechtěli se vracet do nejistoty a strachu, že znovu přijdou o střechu nad hlavu nebo že se je jejich pán pokusí zabít kvůli vlastnímu šílenství. Anúbis jim to neměl za zlé… zradu ovšem neodpouštěl, proto většina z nich našla věčnou svobodu v podobě smrti pod jeho mocí. Jakožto bývalý komorník, co zradil své pány, to bylo to nejmenší, co mohl udělat, aby mohl prosit o jejich odpuštění.
Bylo pro něj jednou překvapením, když se vrátil do sídla Youngů, aby se ujistil, že je vše v pořádku, že ten člověk nejí a je cítit jinak, jak popsala Mary. Zaslechl jen útržek jeho rozhovoru se Smalinerem. Bavili se o jídle a o démonech. Mary Anúbisovi vyprávěla, než se vydal zase na cestu, že ten člověk by možná uvítal jeho pomoc.
„Do problémů lidí se nemíchám,“ připomněl jí, „pokud se oni nemíchají do těch mých.“
Oba si pamatovali, jak se v šílenství a zoufalství koupal v krvi několika lidí před mnoha lety. Ta vzpomínka mu připomínala trpkou pravdu, že jakožto komorník selhal.
*****
Zpráva, že poslední potomek rodu Youngů opustil sídlo Fenelly, zastihla Anúbise v půli práce. Zrovna rozmlouval s komorníkem lorda Invisiho, kde byli poslední tehdejší přisluhovači rodu magie rozkladu. Byli to staří přátelé a oba se respektovali, pojilo je silné pouto. Oba patřili do starší generace komorníků a oba nesnášeli Kestnera. Nebyla v tom čistá nenávist, jen se jejich názory lišily příliš. Byli každý z jiné doby. Jejich názory se míjely jako den a noc. Slovní střety tedy byly na denním pořádku. Invisiho komorník s nelibostí vyhověl a propustil ze služeb svého pána poslední přeživší sluhy rodu magie rozkladu. Dal jim na výběr - buď půjdou s Anúbisem nebo je zabije. Svoboda nepřipadala v úvahu - pořád je pojila dohoda, že musí někomu sloužit, aby přežili. A jen s velkou nelibostí zavedl Anúbise do srdce sídla, aby oba pohlédli na křeslo lorda Lucrateze, které se nacházelo v pracovně lorda Invisiho. Lord Invisi o ten kus nábytku neměl zrovna zájem. Jasně to dával najevo tím, že často v něm neurvale seděl. Často v něm byl ležérně rozvalený, s nohama přes opěradlo. Nevysmíval se Lucratezovi - na to si ho vážil až příliš - vysmíval se staré době, kdy na majetku tolik záleželo. Dokonce předtím, než se vydal s bratrem na cestu, přikázal komorníkovi, že kdyby se někdo po křesle sháněl, beze slova mu ho má vydat.
Byla to kořist po někom, koho neznal. Až se vrátí právoplatný dědic, s radostí mu křeslo vrátí.
Anúbis přejel černou prackou po křesle téměř s něhou a vzpomněl si, kolikrát v něm viděl Lucrateze sedět, plně ponořeného do nějakého proslovu nebo úvahy. Tehdy, kdysi dávno… kdy ho mohl nazvat přítelem. Tehdy, kdy svět nebyl tak temným místem. Zastihl ho sentiment? Ne, svět byl vždycky temný… jen s odchodem Lucrateze si uvědomoval, že i on má v sobě temnotu a prázdnotu. Invisiho komorník mu nabídl pomoc, ale pak beze slova sledoval, jak si bývalý Bůh přehodil křeslo přes ramena a odnesl ho z pracovny, aniž by poděkoval nebo řekl cokoliv dalšího.
Byl to poslední kus majetku jeho zesnulých pánů, roztroušený po celé zemi jako prach po prohrané bitvě. A on ho teď - spolu s ostatními věrnými - donese zpět. Do jejich sídla. Do jejich hrobu.
*****
Současnost…
Lord Augustus nemusí nic z toho vědět. Nemusí vědět, že nakonec poslal zbylé feny, aby se postaraly o toho člověka, protože se mu rozhovor se Smalinerem ani trochu nelíbil. Je ten člověk nemocný? Pravda, smrdí jinak než ostatní. I Jane při výměně s Mary mu sdělila nelibé zprávy. Špatně snad upravila jídlo a způsobila mu otravu, že mu bylo špatně a měl žaludek jako na vodě? Ne, Mary byla velmi dobrá kuchařka. Rostoucí pupek Octavia mu to po celé roky připomínal.
Rozhodl se, že pokud se lord Augustus sám nezeptá, nic mu o tom neřekne. Nepochyboval, že to sám už nejspíš věděl. Byl si vědom, že pokud si ten člověk sám neřekne o pomoc, bude v začarovaném kruhu, na jehož konci ho čekala pomalá, bolestivá smrt. Když měl možnost se s ním v průběhu těch dnů párkrát vidět, měl jistotu, že ten člověk ví, že jeho problém, či závislost, ho bude stát jednou život. A musel se rozhodnout - zda chce rychlé řešení problému nebo se mu postaví čelem. Neměl mu to za zlé. Ne každý se narodí jako bojovník. Před smrtí, před ním jsou si všichni rovni.
Přesto se v něm cosi pohnulo, když viděl, jak ho Augustus objímal. Tak pevně a zároveň tak něžně. Hned si vzpomněl na Tenebru a Lucrateze. Celá staletí se neobjali, ale když k nim poprvé přišel, ještě ukazovali city a tyhle doteky jim nebyly cizí. Tehdy se ještě milovali. Kdy jejich city vymizely úplně?
Ucítil Virgilův bedlivý pohled a neměl mu ho za zlý - pro něj byl pořád zrádce. I když dle pohledu dokázal poznat, že si snad možná i cosi z minulosti pamatuje. Jeho slova mu to potvrdila.
„Neodpustím ti. I kdyby ti lord Augustus někdy odpustil, pro mě budeš zrádce napořád, Marcusi,“ procedil skrz zuby.
Anúbis na to nic neřekl, jen pohlédl zpátky na Augusta. „O odpuštění nestojím. Jen jsem chtěl dokončit svou práci,“ utrousil ledabyle.
Byla to pravda nebo jenom další maska, aby působil silně? Co by bývalému Bohu udělalo největší radost? Něco, po čem mohl jen toužit. Něco, co nemohl nikdy získat. Místo, kam by patřil. Někoho, komu by mohl sloužit. Někoho, za koho by mohl padnout s hrdostí. Na chvíli ho napadlo, že někdo takový by mohl být zrovna lord Augustus - kdysi to býval jeho mladý pán. Pomyslel si, že za zkoušku nic nedá… ale odpověď znal už dřív, než se zeptal. Pro zrádce není nikde místo. A on už dvakrát zradil.
Počkal, až se ně Augustus znovu otočí, než před ním poklekl… a s ním i všichni ostatní zvěromágové. Jako by byl pořád vrchním komorníkem tohohle sídla. Tráva pořád voněla stejně i po tolika letech, co se o ni nikdo nestaral. Zdejší země si vše pamatovala, na rozdíl od Augusta.
„Lorde Auguste, mám na vás prosbu,“ oslovil ho Anúbis konečně a vzhlédl k němu. Měl by být sobeckým aspoň jednou v životě? Ne. Nemá na to právo. „Přijměte tyto zvěromágy znovu do svých služeb. Pouze následovali můj rozkaz, aby přežili.“
Hned zvedla vlna nevole a nesouhlasu, ale Anúbis jejich slova neslyšel. Jen se díval do čarodějových smaragdových očí a vyčkával na jeho rozsudek. Nežádal o návrat do služby, protože na to neměl právo. Nikdo nechce sluhu, kvůli kterému zemřeli jeho pánové… nebo snad ano? Augustus se této tradici vymykal od počátku. Ale oba si uvědomovali, že zde jsou problémy zakořeněné jinde. Proto Anúbis ani na chvíli nežádal o svůj návrat do služby, ale pouze pro zbylé zvěromágy.
„Přijměte majetek, který jsme pro Vás chránili, a dejte jim znovu domov,“ dodal Anúbis a sklonil hlavu k zemi. Jak nedůstojné pro Boha. „Prosím!“
V dálce zahřměl hrom, když vyřkl to slovo.
Padlý Bůh prosil smrtelníka, aby splnil jeho přání. Osud někdy dokáže být velmi směšný… nebo krutý. Protože před několika staletími stejně prosil smrtelník Boha, aby se stal jeho sluhou a bavil ho při cestě životem.