Augustus si byl vědom, že dvě otázky pořád visí ve vzduchu. A bylo na něm, aby je řekl nahlas. Davidův ‚problém‘, který Augustovi smrděl po smrti od první chvíle, kdy mu došlo, o co jde, a Augustův prohřešek vůči němu předtím díky bylině, kterou předal Smalinerovi. Jak ale začít? Nemohl ho jen tak konfrontovat tím, co sám nikdy neviděl, ale dokázal si doplnit části skládanky. A začít vlastní chybou se mu nechtělo - pořád měl vlastní zkaženou hrdost. Pokud ovšem chtěl čehosi dosáhnout - něčeho, co sám neuměl ještě pojmenovat - musel jít s pravdou ven. Tyhle zmatené pocity mu byly tak neznámé - vždycky si stačilo danou věc prostě vzít a neuvažovat o následcích. Ale s Davidem to bylo tak jiné. Od počátku mu dával najevo, že je mu jedno, jak bohatý je nebo kdo vůbec je - oba jsou živé bytosti, rovnocenné. A v případě Augusta měl David trochu navrch, protože si uvědomoval, že to on potřebuje jeho, ne naopak.
David mohl jeho případ prostě předat někomu jinému a ušetřit si starosti. Mohl pro něj být jen další z mnoha jmen, které by si nezapamatoval. Ale David rád věci dotahoval do konce. A ani jemu se nelíbilo, že mezi nimi něco je, ale zároveň to není úplné.
„Čaj? Nebo… něco tvrdšího?“ zeptal se David narovinu. „Za mě by bylo asi lepší něco tvrdšího, ale záleží na tobě. Posledních pár dnů stálo solidně za hovno.“
„Ty jsi hostitel,“ pokrčil Augustus rameny a následoval ho do kuchyně.
David více pobídek nepotřeboval a z vrchní skříňky na Augusta zasvítil alkohol. Dle usazeného prachu na jednotlivých lahvích usoudil, že je často svou přítomností nepotěšil. Ale uvědomoval si, že chce nakousnout sám téma, o kterém se mu moc mluvit nechtělo. Ale bylo to potřeba. Aby věděl, na čem si stojí. Zda to všechno, co prožil, mělo nějaký význam nebo se to prostě jenom stalo a on bude mít problém na některé věci „jen tak“ zapomenout. A co mezi nimi vlastně je nebo není - užili si spolu párkrát sex, chvíli jim to klapalo a teď… Bylo mezi nimi vůbec něco, na čem by mohli stavět? Už od první chvíle to byl především on, kdo stavěl hradby a kdo upřednostňoval profesionalitu před city. Pravdou ovšem bylo, že když Augustus odešel a on zkontroloval poštu, nalezl v ní dopis od místní vlády. Jeho sdělení ho mělo těšit - mohl případ brzy uzavřít. Ale sobeckost v něm zvítězila - pokud Augustův případ uzavře, co když už nebude mít důvod ho vídat?
Beze slova jim oběma ulil whisky do širokých skleniček a jednu podal Augustovi. Nechtěl nad ničím uvažovat, ale zároveň měl pořád něco, co s ním chtěl prodiskutovat. Cinkot skleniček se rozezněl po jeho bytě a zaplnil tak na chvíli to ticho mezi nimi. Medově zlatá tekutina jim rozpálila hrdla.
„Často tohle nepiju,“ svěřil se David, „ale po tomhle si to zasloužíme oba.“
„Čekal jsi s tím na mě?“ dovtípil se Augustus.
„Asi by to nebylo ono, kdybych pil sám. Předtím jsme občas šli se Stuartem na pintu piva, sám bych do hospody nešel.“
„Alkohol lépe chutná s dalšími lidmi.“
David přitakal a oběma jim beze slova dolil. „A někdy je ho potřeba dost.“
„Chceš zapomenout?“
„Možná.“
Augustus sledoval, jak v něm zmizela další porce whisky. Nic nenamítal - neměl na to právo. Svého alkoholu se už ovšem nedotkl a skleničku držel zdvořile v ruce. Překvapilo ho, že poté David láhvi vrátil víčko a láhev schoval do vrchní poličky.
„Nepotřebuju, aby mi bylo blbě,“ zašklebil se David a položil svou skleničku do dřezu.
Augustus zaváhal, zda má nyní nakousnout nelíbivé téma. Neměl dostatek informací, aby ho mohl plně konfrontovat. Ale pokud mezi nimi má něco vzniknout, musí oba vědět, na čem stavějí. Možná díky tomu víc pochopí Davida a lidi celkově.
„Máš tak citlivý žaludek… nebo si to způsobuješ sám?“ rozhodl se pro přímou konfrontaci.
David na chvíli zaváhal, než se pousmál. „Nechápu?“
Augustus se obával, že bude zapírat. Proto si jen povzdychl a skleničku odložil na stůl, netknutou. „Nejsem slepý, Davide,“ začal narovinu a tentokrát se na něj podíval napřímo. „Davide, vím, co to je, když člověk v sobě něco dusí. Když ztrácí kontrolu… nebo se ji snaží zoufale držet. Viděl jsem víc, než si myslíš.“ Věděl, že srovnávat jejich démony bylo nemyslitelné, proto to ani neměl v plánu dělat. „Prohráváš, Davide?“
Oba prahli po kontrole, která jim unikala mezi prsty.
David ho chvíli sledoval. Úsměv zmizel. V jeho očích se na okamžik mihla obranná zlost, ale hned ji přemohl. Mlčel. Jen se opřel zády o kuchyňskou linku a založil ruce na hrudi. Snad netušil, co má říct, jak má reagovat a jak má zachovat chladnou hlavu. On to ví? Logický úsudek bylo reagovat obranně.
„To nikdo netvrdí,“ usoudil nakonec.
„Říkám,“ pokračoval Augustus a opatrně se k němu přiblížil, „že vím, že něco není v pořádku. A děláš všechno proto, abys to zakryl. Ale nezvládáš to tak dobře, jak si myslíš.“
Chvíli bylo ticho. Napjaté, skoro dusivé. Pak David zavřel oči a krátce se zasmál - bez humoru, spíš hořce. Sarkasticky, jak pro něj bylo tolik typické. Přejel si rukou po tváři, než pohlédl z okna, s dlaní na ústech. Augustus viděl jeho vnitřní boj. Svíral se mu žaludek, tentokrát z úzkosti?
„Sakra,“ procedil David mezi zuby, „takže tys‘ to poznal. A to jsem si myslel, že to skrývám dobře.“
„Nejsem jediný, co?“ Augustus pozoroval jeho reakci.
David na něj upřel pohled najednou tvrdší. „Proč to vytahuješ zrovna ty? Chceš mi dát přednášku? Mluvit o terapii? O tom, jak bych si měl vážit života?“ posměšně zvedl obočí. „Prosím, Auguste, přidej se k davu lidí, kteří o tom vědí a dělají, že to není problém, ale vědí o tom první poslední.“
„Nechci ti nic přednášet,“ odpověděl klidně Augustus. „Chci jen vědět, jestli mi věříš natolik, abys to přestal dusit sám v sobě.“
David opět odvrátil pohled. Tvořil mezi nimi bariéru, musel. Pro ten blbý pocit bezpečí, pro ten pocit, že ho jeho oči neskenují příliš… Rukami si křečovitě svíral paže, jakoby se sám brzdil, aby něco nerozbil. Panika ho pomalu zahlcovala, jako by se ztrácel v příliš těsném prostoru. Chvíli bojoval sám se sebou, než tiše procedil: „Já v tom mám systém. Mám to všechno pod kontrolou. Tohle… je moje věc. S tebou to nemá nic společného.“
„A co když to přestaneš zvládat?“ zeptal se Augustus bez výčitek, bez patosu, bez zbytečného litování. Chtěl vědět, na čem stojí a na čem bude stát. A jak dlouho.
David se mu znovu zadíval do očí. Tentokrát už v nich nebyla zlost. Jen únava. A poprvé… možná i stín strachu.
„Ty to nechápeš,“ zašeptal. „Nemůžu přestat… Je to to jediné, co mohu ovládat. Moje práce a nezvladatelní klienti? Dlouhé případy táhnoucí se roky? Události posledních týdnů s tebou ve středu? Ne, nic z toho neovlivním… Co jde dovnitř a ven? To mohu. Dává mi to jediný pocit kontroly, klidu. Jinak se jen nechám vláčet osudem, protože musím, Auguste. Ale tohle je moje jediná svoboda. Tak mi ji neber.“
„Svoboda, co tě pomalu zabíjí, Davide.“
David se tomu musel uchechtnout. Krátce, tvrdě. „Tohle je nějaký zásah do soukromí, nebo už si to rovnou přiznáš jako pokus o záchranu? Stal se z tebe světec?“ zeptal se sarkasticky. Otočil se k Augustovi, ruce složené na hrudi - další účinná bariéra a opora pro něj. Byl dobrý herec - roky si toho nikdo nevšiml nebo to prostě ignorovali… nebo je obalamutil, že se nic neděje. „Víš co? Možná máš pravdu. Ale taky možná jen moc čteš mezi řádky, protože hledáš dalšího rozbitýho člověka, kterého můžeš slepovat, jako sebe.“ Odmlčel se, pak už klidněji dodal: „Já jsem v pohodě, Auguste. Slibuju. Nepotřebuju, aby mi někdo držel ruku a strachoval se, děkuju. Fakt to zvládám. Mám to pod kontrolou. Nic se neděje.“
„Víš, že v některých kulturách to lidé dělali po otravě, aby přežili?“ pronesl Augustus tiše. „A tys‘ mi tvrdil, že to zvládáš.“
David na něj chvíli jen mlčky zíral, než pokrčil rameny. „Každý tohle občas za život udělá, když je ve stresu.“
Augustus se zhluboka nadechl nosem. Nevěděl, jak se přes jeho racionální stránku dostat až pod kůži, aby ho poslouchal. A možná, že ani David pravdu slyšet nechtěl, protože ji znal. Vydal se k němu. Všiml si, jak se trochu napjal. Postřehl, jak si o něco silněji sevřel paže. ‚Jen posiluje svou obranu,‘ pomyslel si Augustus, když se zastavil těsně u něj. Chytil ho za paže - teď už mu neuteče. Ne, dokud ho nepustí. „Nevím, co s tím mám dělat, Davide,“ řekl mu popravdě. Ale chtěl ho pochopit, proto pokračoval: „Ale jsem tady. A budu tady. I kdybys mě věčně odháněl. A nikdy nepustil k sobě. I kdybys byl úplně rozbitý. A možná právě tehdy.“
David sklonil pohled k zemi. Bylo toho na něj moc. Pohlcovala ho úzkost a strach. Chtěl před tím vším utéct. Tenhle rozhovor ho děsil… ale věděl, že ho musí vydržet. Pro ně pro oba. „Nikdo nevydrží, když na to přijde. Protože když se lidi ke mně přiblíží, stejně vždycky odejdou. Buď je odstrčím… nebo se ztratí sami. Proč si myslíš, že jsem nikoho neměl celou věčnost? Proč si myslíš, že mám teď takový strach, že se něco posere… a i ty už tu nebudeš?“
Augustus se k němu sklonil, sevřel mu bradu mezi palcem a ukazováčkem a jemně ho zatlačil, aby se na něj znovu podíval. Všiml si jeho lesklého pohledu v očích. „Ale já tu budu. Po celou věčnost. I léta poté,“ ujistil ho Augustus klidným hlasem. „Neopustím tě, Davide, i když budeš v té nejtemnější tmě.“
Davidův hrudník se nyní zvedal o něco rychleji. Bradu mu Augustus pořád držel, ale on už se nebránil. Jen na něj chvíli beze slova zíral, jako by si nebyl jistý, jestli ho slyší správně. Pak mu pohled znovu sklouzl k zemi. Ramena se mu lehce zachvěla.
„Tak zůstaň… ale neslibuj mi věčnost, Auguste,“ zamumlal skoro neslyšně. „Lidi jako já si ji nezaslouží.“
Nebylo to přiznání. Ani vzdání se. Spíš něco mezi - bolestivý kompromis mezi strachem a nadějí.
Augustus neodpověděl hned. Jen ho objal. Ne prudce, ne z lítosti. Prostě s rozhodnutím, že tam je. Že ho slyší. A že ho nepustí.
*****
Proud vody ze sprchy působil jako tisíc malých nožíků, co se Davidovi nyní zabodávaly do zad. V hlavě měl jen chaos a prázdno. Byla chyba, že aspoň naznačil, že něco není v pořádku? Měl to na něj prostě vybalit? Sám by netušil, co by řekl, kdyby se ho zeptal, kdy to všechno vlastně začalo. Sledoval větší proud vody, jak mu sklouzával po vlasech dolů, když se předklonil. Opřel se dlaněmi o kachličky a zhluboka se nadechl. Byl rád, že se mohl osprchovat po takové době… ale přitom si připadal pořád tak špinavý. Ani sprcha nedokázala schovat jeho slzy, když si uvědomil, jak patetický je. Chlap s bulimií? Jen vtipná hříčka přírody, výmysl moderní doby. Nikdo si ničeho nevšiml, protože nebylo si čeho všímat. A tak vedl osamělou bitvu sám se sebou. Do dneška… dneska nabral odvahu a něco aspoň naznačil. Udělal dobře? Teprve uvidí. Ne každý výsledek musí být okamžitý. Rukou si prohrábl mokré vlasy a zaklonil hlavu dozadu.
Přemýšlel, co si o něm Augustus asi myslí… a jestli tam ještě bude, až vyjde ze sprchy. Nevěděl, co by dělal, kdyby tam nebyl. Kdyby nakonec nepřišel. Nebo spíš - věděl to až moc dobře. A právě to ho děsilo. Ta myšlenka, že by do toho zase spadl, že by mu to přineslo tak známou útěchu od citů, které by tím umlčel. Že by tím tu prázdnotu vyplnil. Tak jako vždycky.
Cítil, jak ho pohltil klid, když viděl Augusta sedět v křesle, kde ho zanechal. K jeho překvapení čaroděj usnul - seděl v křesle s hlavou opřenou v dlani. Překvapilo ho, jak nevinně působí, když spí. Musel se pousmát nad jeho pootevřenými ústy.
‚Umíš být i zticha,‘ pomyslel si pobaveně.
Něco ho na jeho rtech fascinovalo a přitahovalo zároveň. Uvědomil si, že zírá - ale neodvrátil pohled. Přišel k němu blíž a políbil ho na rty - stejně sobecky, jako to vždycky dělal Augustus. Věděl, že tím čaroděje určitě probudí, ale bylo mu to jedno. Po chvíli viděl, jak na něj unaveně vykoukly dva smaragdy zpod víček.
„Nespal jsem,“ ušklíbl se Augustus. „Jen přemýšlel.“
„Nic jsem neřekl,“ prohodil David a usadil se do křesla naproti němu.
Augustovi neušlo, že jeho župan je jen ledabyle zapnutý. Skrýval ovšem veškeré poklady, které Augustus už znal… a nebylo by možná na škodu je vidět znovu. Voněl po mýdle a vodě, velmi příjemně. Vlasy měl ještě mokré a tělo si utřel dost neohrabaně - to poznal díky tomu, jak se mu župan lepil na tělo a zbylé kapky vody mu sklouzávaly po kůži.
„Vypadals‘ celkem nevinně. Neznat tě, možná bych začal flirtovat,“ pronesl David ironicky.
Augustův pohled sklouzl na jeho nohy, které si ledabyle přehodil a poodkryl tak víc pokožky. Flirtoval nevědomky? Nebo věděl přesně, co dělá? „Nevím, kdo z nás koho líbal,“ ušklíbl se na něj,
„To se ti nejspíš něco zdálo,“ usmál se David nevinně. Najednou se zvedl, vzdálenost mezi nimi snížil na minimum, když se k Augustovi provokativně sklonil do křesla a Augusta pohltila jeho vůně znovu, tentokrát smyslněji. Zaměřil se na pohyb jeho ruky v mokrých vlasech - pomalý, nenucený, přesto záměrný. Augustus na chvíli zapomněl dýchat, jak moc se soustředil na jeho přítomnost. David se ovšem škodolibě ušklíbl, než mu zašeptal do ucha: „Smrdíš.“ A veškerá intimita a erotika hned pohřbená pod iritací. „Drobná odplata,“ usmál se David nevinně, než se od něj odtáhl. Užíval si jeho nasraný pohled. „Koupelna je volná, tak se aspoň umyj, když tady očividně plánuješ strávit noc.“
Augustus zaraženě sledoval, jak zmizel v ložnici. Kdy se zmínil, že tady bude spát? Pak to Augustovi došlo - bylo to snad pozvání? Nezbedné jiskry se mu mihly v očích, než se samolibě usmál.
„Zajímavá hra, Davide,“ pronesl spíš pro sebe, než se vydal do koupelny, aby se umyl.
*****
Se sprchou nepospíchal, i když chtěl. Věděl, že David jistě neocení špínu, když už ho poslal, aby se umyl. Snažil se udržet myšlenky v klidu, jak byl zvyklý, aby se jeho magie neživila na jeho citech… ale nyní to bylo jiné. Nyní byl zmatený, proč na něj nemůže přestat myslet, přestože je jen pár kroků od něj. Když si drhl ramena, zarazil se. Zapomněl snad na druhou část, proč přišel? Čím déle to bude odkládat, tím víc to pak bude bolet. Přesto když poté vyšel jen s ručníkem kolem pasu z koupelny a vešel do Davidovy ložnice, rozhodl se, že si o tom promluví jindy. Našel ho, jak spí v posteli, vlasy pořád vlhké, nyní přilepené na jeho spící tváři. Přešel neslyšně k posteli, vedle které se usadil. Mlčky ho pozoroval, jak se mu zvedá hrudník, kdykoliv se nadechl, a zase klesá, kdykoliv vydechl. Natáhl se po jeho ruce, kterou David nechal volně viset ve vzduchu mimo postel, ale sám se zarazil. Probudil by ho. A to by byla škoda. Pokud usnul během tak krátké chvíle, musel být hodně unavený. Augustus nepochyboval, že posledních několik dnů pro něj muselo být víc než stresujících. Uvědomoval si, že by tady neměl být, že by pro Davida možná bylo nejlepší, kdyby mezi nimi nikdy nic nebylo… ale nemohl si pomoct. Chtěl ho. A David ho chtěl také. Ať už to dělal vědomě, nebo ne - cítil to. Mezi nimi něco bylo. A Augustus už nebyl schopný to ignorovat nebo popřít.
Zpozorněl, když se Davidovi zatřásly řasy a on po chvíli rozlepil rozespale víčka.
„Vzbudil jsem tě zíráním?“ zeptal se s drobným úsměvem.
„Dýcháš moc hlasitě,“ zabrblal David rozespale, než si jednou rukou přejel po koutcích v očích. „Vytuh‘ jsem, co? To ta sprcha…“
„Spíš nedostatek klidu po delší dobu a stres.“
„Mlč. Nechci přednášky.“
Augustus se posadil na postel vedle něj a shlédl na něj dolů. David si jeho pohledu všiml, jen si loktem překryl oči, snad aby ho neviděl, a to Augusta pobavilo.
„Mám jít?“
„Ne.“
„Mám zůstat na zemi?“
„Ne.“
„Mohu tě políbit?“ Ticho. To už přimělo Davida si oči zase poodkrýt. Augustus se nevinně usmál a podepřel si bradu. „Mohu tě políbit?“ zeptal se znovu, tentokrát hravým tónem. Opět nastalo ticho, tentokrát ovšem Augustus byl akčnější. Sklonil se dolů k Davidovi a cítil jeho dech na své tváři. I v počínající tmě věděl, jak se nyní tváří. Rukou mu pomalu přejel po tváři a palce zavadil o jeho boltec. Cítil, jak se přitom doteku zachvěl. Sklonil se k němu, než zašeptal proti jeho rtům: „Mohu tě políbit?“
„Musíš,“ vydechl David nedočkavě.
Augustus neváhal a tu malou mezeru mezi nimi zničil, když se jejich rty konečně spojily v očekávaném polibku. Jen letmém, ale oba příjemně zašimral na rtech. Tělem jim projely příjemné, známé vibrace. Skončil stejně náhle, jako začal. Zanechal jim na rtech známý pocit a nutkání po dalším.
„Ještě,“ slyšel Davidův šepot.
Přejel mu rukou pomalu po tváři, až se špičky prstů dotýkal jeho konečků vlasů. Jeho přání vyslyšel, když ho políbil znovu, pořád něžně, jemně. I pro něj to byl nový pocit, kterého se nemohl nabažit.
„Ještě,“ ozvalo se znovu, nedočkavěji.
„Kde?“ vydechl Augustus proti jeho rtům. Cítil jeho dech na svých rtech a chtěl mu ho sebrat všechen z plic. Napětí mezi nimi rostlo s každým dalším polibkem, který byl pokaždé delší než ten předešlý.
„Všude,“ zaslechl jeho šepot znovu.
Když líbal jeho tělo, dělal to s nečekanou něhou, která ho sama zarážela. Posypával jeho boky, hruď, břicho, stehna a ramena polibky nahodile. Všiml, jak David svírá prostěradlo, nejspíš pro oporu. Vsunul svou ruku do jeho a propletl jejich prsty. Poprvé cítil, že jsou propojeni jinak, než jen vzrušením. Když líbal jeho krk, slyšel, jak zadržel dech. Jazykem mu přejel pomalu po ohryzku. Davidovo tělo se příjemně zachvělo.
„Už to nevydržím, Auguste,“ ozval se David tiše, vzrušeně.
„Ani já ne,“ souhlasil Augustus. „Příliš mě vzrušujete, pane Erwoode,“ dodal s drobným, provokativním úšklebkem.
David se uchechtl, než mu omotal paže kolem krku a přitáhl ho blíž k sobě. Augustovi to gesto přišlo náhle tak intimní. „Mučíte mě, pane Youngu.“
„Lorde Auguste,“ opravil ho Augustus.
„Lorde Auguste,“ zopakoval po něm David, než ho stáhl dolů k sobě do vášnivého polibku. A Augustus se jím nechal svést.
Tu noc se pomilovali, úplně jinak, než byli zvyklí. A možná poprvé v životě Augustus cítil, jaké to je opravdu milovat a nový pocit propojení.
*****
Augustus nemohl usnout. Dozajista na jejich první milování s city nezapomene, byl to neskutečný zážitek. Po velmi příjemném sexu ovšem přišlo vystřízlivění v jeho hlavě, kdy si uvědomoval, že opomněl něco zmínit ještě. To, jak ho napálil ve snu, jak si ho vzal, pro vlastní potěšení a nehleděl na jeho rozpoložení, když se skoro vůbec neznali. Nyní si použití Artemisy Vulgaris velmi vyčítal. Nedávalo mu to spát a ten příjemný pocit z jejich společného orgasmu a propojení jen před několika minutami se pomalu vytrácel na úkor výčitek. Bylinku sice předal Smalinerovi, takže kdyby chtěl být sobec, všechno by popřel, kdyby na to někdy přišla řeč. Ale Davidovi lhát nechtěl. A věděl, že pokud bude chtít s Davidem zůstat, déle než jen na pár „povyražení“, musí s pravdou ven. Protože povyražení by mu nestačila - už ne. To si začal bolestně uvědomovat, když mu David spal v náruči a vypadal tak nevinně. Pokud čaroděj doposud netušil, co je to láska, nyní ji dozajista cítil, i když ji neuměl pojmenovat. A to byl velmi mocný cit, před kterým léta mohl utíkat. Nyní nevěděl, co s ním má dělat.
*****
Když se dalšího rána probudil jako první, tělo měl příjemně ztuhlé. Milá daň za to, že někdo spal vedle něj. Cítil Davidův bok na tom svém, a jak ho šimral jeho dech z nosu, kdykoliv vydechl, s hlavou na jeho hrudi. Ten mírný tlak po celou noc skoro vůbec nepocítil - naopak ho nyní vítal. Měl tak jistotu, že David celou noc spal. Nejspíš spal klidně, protože ho unavil dostatečně, aby na nic před spaním nemyslel a prostě vytuhl. Včera se nezeptal Smalinera, jaké noci měl předtím, když ho dostal z dosahu církve. Ale pokud by byly špatné, jeho přítel by mu to dozajista řekl. Přistihl se, jak ho pozoruje během spánku, a rychle odvrátil pohled. Cítil se provinile, že zneužívá jeho únavy pro vlastní potěšení. Ticho kolem nich dýchalo spolu s nimi. Augustus si pomyslel, jestli od návratu domů vůbec někdy zažil ráno tak klidné jako tohle. V Asii si zvykl po ránu meditovat s tamějšími mnichy, v Africe zase vítal slunce při východu úklonou spolu se šamanem. A nyní? Nyní mohl vítat sluneční paprsky, které se zabořily do Davidových vlasů a zezlatily je. Jak mu postupně slunce ozařovalo i spící tvář - byl to pohled, který se mu zaryl pod kůži. Zakázal si na něj sáhnout, jako by to byl klenot za sklem. Nechal ho spát a užíval si pohled na něj.
Co teď?
Ty hlasy nechtěl slyšet…
Co teď, Auguste? Kdy si zase pohrajeme?
Úsměv se mu jenom zvětšil, když si pomyslel: ‚Zmlkněte. Teď mám lepší věci na práci, než se starat o vás.‘
Hlasy se rozesmály - naposledy. Poté umlkly.
Ne, teď patřily Augustovy myšlenky jen Davidovi a nikomu jinému.
*****
Když se David konečně probudil, Augusta pohltilo příjemné teplo. To jak se mu zachvěly řasy a semknula víčka, než je pomalu rozlepil. To, jak mu chvíli trvalo, než si nejspíš vzpomněl, co se stalo, nebo to, jak byl po ránu mrzutý - jako vždy. Všechno Augustovi připomínalo tu dobu před jeho soudem a vším tím fiaskem okolo církve. Místo dobrého rána dostal jen rozespalé zabrblání, že Davida bolí celé tělo. Na to namítl, že si to předtím užíval dosyta a nedělalo mu problém vzdychat jeho jméno. Za tu poznámku schytal ránu polštářem a výhružku typu: „Ještě to zopakuj a udusím tě.“
„Netušil jsem, že jsi sadista,“ ozval se Augustus provokativně. Hned ovšem pochopil, že by se měl omluvit, protože David vypadal, že svou výhružku splní. „Dobře, omlouvám se!“ A to Davida zarazilo.
Velký lord Augustus se skutečně omlouvá, páni. Přesto se mu koutky úst lehce pozvedly v úsměv.
*****
Něco na tom velkém lordu Augustovi ovšem bylo. Když zjistil, že Davidova lednice zeje prázdnotou nebo zkaženými věcmi - čí vina to byla? Ano, velkého lorda Augusta! - ujal se vaření snídaně sám. David se raději neptal, kde Augustus vzal všechny ty potraviny, které použil na přípravu vajíček se špenátem. Musel uznat, že ačkoliv to byl nevídaný pohled - lord a vařil? Páni! A že mu to šlo… David se přistihl, že ho napadá, jak by Augustus vypadal bez té zástěry… nebo jenom v ní.
Neušla mu ovšem myšlenka, že jeho porce byla větší než ta Augustova.
„Musíš jíst víc,“ připomněl mu Augustus, když mu podával vidličku.
Nastalo nepříjemné ticho.
„Davide,“ oslovil ho Augustus, když se posadil naproti němu za stůl. „Přijímám tě takového, jaký jsi. Ale ty musíš přijmout mou snahu ti pomoct. Nechci se pustit do vztahu, který by skončil tvou smrtí. A oba víme, že pokud se něco nezmění… tam to také míří.“
David nic neřekl, jen si vidličkou hrál s vajíčkem před sebou. Byl myšlenkami mimo.
„Davide?“
Čekal na reakci, která nepřišla.
„Davide?“
„Slyším,“ ozval se David trochu ostřeji, než chtěl. „Promiň,“ dodal po chvíli a rukou si přejel po tváři. Augustus nic neřekl a pozoroval ho. David si nevědomky začal okusovat nehet palce, zatímco skenoval jídlo před sebou. Cukl s sebou, když ucítil Augustovy ruce na svých ramenech - ani nepostřehl, kdy se zvedl ze židle, obešel stůl a dostal se za něj.
„Uklidni své myšlenky, Davide,“ vyzval ho a palci mu jemně zajel do kůže zezadu na krku. Cítil, jak se zhluboka nadechl. „Nedělá ti problém jíst jídlo od někoho jiného v impulsu, ale vědomě je to pro tebe těžké,“ usoudil z toho, co prozatím vypozoroval. „I když víš, že není otrávené, přesto jsi napjatý, jako bys to nevěděl.“ Klouby na prstech mu přejel po stranách krku - bylo to zvláštní gesto, ale jaksi uklidňující. Všiml si, jak David zavřel oči a zhluboka se nadechl. Proto pokračoval. Pořád cítil jeho napětí ve svalech. Nebyl lékař, takže nyní experimentoval jen s vlastními vědomostmi. Palci se mu přesunul lopatky a mírně mu stiskl svaly, aby mu pomohl se uvolnit.
„Už jsem v klidu,“ ozval se po chvíli David. Augustovy doteky byly příjemné a skutečně mu pomohly se uvolnit a uklidnit. Pohled na jídlo připravené někým jiným mu ovšem pořád svíral žaludek. Chtěl jíst. Nechtěl jeho pomoct odmítnout. Ale tělo ho zrazovalo.
Augustus trpělivě čekal za ním, dlaně opřené o jeho ramena. Dával mu tak jasně najevo, že se od něj neodtáhne, dokud nevezme vidličku do ruky a aspoň to nezkusí. Když se ovšem David neměl k činu, rozhodl se ho popostrčit sám.
„Mohu?“ slyšel David jeho smyslný hlas ve svém uchu, když se k němu Augustus snížil, on ucítil jeho hruď na svých lopatkách, když se na něj natiskl, aby chytil Davidovu ruku. Propletl jejich prsty tak, aby ho mohl vést. Všiml si jeho nejistoty, tak mu dal chvíli, aby se uklidnil a zvykl si na ten pocit. „Je mi jasné, že to nepůjde hned. Ale pokud ti aspoň trochu pomůže, nedělá mi to problém,“ ujistil ho, když mu stiskl ruku v té své, než Davida přiměl, aby stiskl vidličku mezi prsty. „Dobře,“ zašeptal mu do ucha a snad jako odměnu ho jemně políbil na krk. Cítil, jak se po tom letmém doteku zachvěl. Ujištění, že to myslí vážně, že se ho nevzdá a neodejde, nikoliv nic intimního. Na nic jiného se teď ani nesoustředil.
Teď to byl problém jich obou. A Augustus býval tvrdohlavý, když o něco skutečně šlo. Věděl však, že pokud David nebude spolupracovat, přinutit ho nemůže. A že to nebude snadné. Pokud roky žil s tímto strachem, s vlastním démonem, nezbaví se ho snadno. Stejně jako on se nemůže zbavit vlastních démonů.
Vedl jeho ruku směrem k talíři do chvíle, než ucítil protitlak. Poté přestal. David vidličku pustil a rychle stáhl ruce k sobě pod stůl. „Promiň,“ zašeptal provinile. Augustus nic neřekl, jen mu prohrábl vlasy.
„Nevzdám to, Davide,“ ujistil ho. „I kdyby to mělo trvat dlouhou dobu… pokud mi to dovolíš, budu bojovat s tvými démoni taky.“
David nic neřekl, jen si dlaní překryl tvář a přikývl, protože to byla jediná věc, kterou v tu chvíli zvládl. Hlas by ho zradil, slova by mu zůstala v krku. Augustova ruka v jeho vlasech setrvala a byla ujištěním, že to myslí vážně.
*****
Augustus nic nenamítal, když David chtěl vajíčka připravit znovu. Ponechal svou verzi na stole a vyčkával. Když David donesl svou verzi, výrazně se lišila. Především v porci a suchosti vajíček. Augustus nic nenamítal ani neusedl za stůl, jen čekal, zda si David něčeho všimne. Na jeho otázku, zda je něco špatně, neodpověděl. Kvůli němu se rozhodl být trpělivý. Dokud si sám nevšimne, co je špatně, nebylo třeba, aby ho vedl. Oddychl si v duchu, když si všiml, jak David začal zkoumat jídlo, které uvařil Augustus, a které uvařil on. Barvy zmizely, špenát ve vajíčkách chyběl a porce byla spíš pro dítě než dospělého muže. Odložil vidličku, přitiskl prsty ke kořeni nosu a protáhl obličej ve frustraci.
„Už chápeš?“ zeptal se Augustus klidným hlasem.
David si překryl ústa a mlčel, očima však těkal kolem sebe. Augustus se vydal k němu a opět se postavil za něj, dlaně znovu na jeho ramenech a jemně mu tiskl kůži mezi prsty. Připomínka, že je pořád tady s ním, že nebojuje sám.
„Davide?“ vyzval ho znovu.
David jen přikývl. „Jo… chápu,“ řekl, ale nezněl moc přesvědčivě.
„Co je tady špatně na tvé porci?“ zeptal se Augustus trpělivě.
David váhal, jako by měl knedlík v krku. „Malá porce, žádný špenát…“
„A suchost. Už od pohledu nebudou tak lahodná, jako ta, co jsem připravil já.“
„Moc si nefandi…“
„Nechceš je aspoň zkusit?“ zeptal se Augustus a podal mu vidličku. „Nebo je mám udělat znovu, abys viděl, co jsem do nich všechno přidal?“
David pohlédl na Augustovu porci a pak na vidličku. Nebylo tu nucení, jen výzva. A Augustus viděl jeho vnitřní boj. Jak se natáhl pro vidličku, ale zase si to rozmyslel.
„Chceš pomoct?“ zeptal se jen.
A David přikývl s pohledem k zemi.
„Bude pro tebe lepší, když zavřeš oči?“ zeptal se Augustus trpělivě, když se znovu postavil za něj a jejich prsty znovu propletl.
„Nevím,“ přiznal David. Cítil jeho dech ve svých vlasech a poté ucítil jemný tlak jeho brady, když ji opřel o něj, stejně tak jeho tělo se znovu natisklo na to jeho.
„Zavři oči,“ zašeptal Augustus klidným hlasem. A David poslechl. Cítil, jak jeho ruku vede ta Augustova. Když ho vyzval, aby otevřel ústa, ztuhl a chvíli jen mlčel. Augustus díky jejich spojeným tělům cítil, jak mu splašeně bilo srdce a jak se mu zrychlil dech. „Důvěřuj mi,“ vyzval ho znovu. A čekal. Když viděl, jak s obtížemi pootevřel ústa, cítil jakési zadostiučinění, když v jeho ústech zmizela vidlička s jeho připraveným jídlem. První krok David zvládl, teď už Augustus jen čekal, jak zareaguje jeho tělo. Zda jídlo přijme nebo nebo se objeví dávivý reflex. Všiml si na Davidově reakci, že jídlo mu chutnalo - chutě, které nepoznal nejspíš po dlouhé roky, mu nyní tančily na jazyku. Chuťové pohárky dozajista slavily tu náhlou změnu. Nepouštěl jeho ruku s vidličkou a pozoroval každou jeho reakci. Ulevilo se mu, když viděl, že David jídlo polkl. „Ještě?“ zeptal se opatrně. Dával mu tak možnost nesouhlasit, pokud by to na něj bylo moc. Ale překvapivě David váhavě přikývl s rukou přes ústa. „Je ti špatně?“ zeptal se Augustus. David jen zakroutil hlavou.
„Jsem v pohodě,“ ujistil ho po chvíli.
„Dobře,“ souhlasil Augustus a opět jeho ruku navedl k talíři.
*****
Možná si říkáš, že je to dětinské, čtenáři. Ale pro Davida to bylo nutné. Přesto Augustovi vrtalo hlavou, jak dlouho už takhle bojuje sám se sebou a před ostatními to tají. Před ním postupně dokázal sníst jídlo, které mu připravil, ale Augustus věděl, že to není celý problém. Kdy se k němu dostane nevolnost a nutkání se toho jídla zbavit? Měl ho pod dozorem a počítal minuty, aby měl jistotu, že se nevzdálí od stolu příliš brzy, dokud se jídlo v jeho žaludku trochu nerozloží. Z jeho soustředěného pohledu na talíř ovšem mohl vyčíst, na co myslel.
„Chce se ti zvracet?“ dovtípil se.
„Bylo to dobré,“ zašeptal David s rukou přes ústa a dodal s třesoucím hlasem: „Ale reflex jen stěží potlačíš…“
„Proto tady zůstanu,“ chytil ho Augustus za ruku. „Budu tou kotvou, co tě tu bude držet, dokud ten démon v tobě neutichne.“
David se nad tím přirovnáním musel pousmát.
„Nebudu ti promlouvat do duše, že tohle nemáš za potřebí. Jsi chytrý muž, Davide, takže to víš. A taky víš, jak je to nebezpečné, ale očividně návykové. Nebudu ti říkat, co máš a co nemáš dělat. Ale nechci se o tebe prát s tvými démonem, Davide, a nechci, aby si tě uzurpoval… nebo mi tě sebral, rozumíš?“
David k němu konečně vzhlédl, trochu zmateně.
„Chci, aby každá část tvého těla a vědomí patřila jen mě. Jsem sobecký? Ne, jen se nechci dělit,“ řekl Augustus se samolibým úsměvem. „A pokud to znamená, že musím toho démona v tobě zničit, s radostí to udělám a budu s ním denně bojovat.“ Augustus se k němu nahnul přes stůl a jeho ruku nyní držel oběma těma svýma. „Pokud mi to dovolíš, chci s tebou bojovat po celý tvůj život, Davide. Možná tu bestii jednou porazím… a ty budeš volný,“ řekl a jemně se pousmál. „Nevzdám se tě bez boje,“ dodal a David v jeho očích viděl něhu… a možná i lásku, kterou si čaroděj neuvědomoval.
Napadla ho velmi mocná slova, která by jeho myšlenky nejspíš vyjádřila nejlépe. V jazyce, který znal nejdůvěrněji. Chvíli váhal, než se zadíval Davidovi do tváře, stiskl jeho ruku silněji v těch svých, snad pro vlastní oporu.
„Dej mi svou věčnost, Davide. A já ti dám svou,“ řekl konečně do ticha místnosti.
„Ale já nechci věčnost…“ zamumlal David nechápavě.
„To v mém jazyce znamená: Miluji tě,“ vysvětlil Augustus.