V daleké Asii na pokraji světa, v plantáži čajových lístků se místní lidé chystali na blížící se tornádo tím, že schovávali vše, co mohli. Dozvěděli se o něm na poslední chvíli, do té doby po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Ti moudřejší, nejstarší z vesnice, se obávali nejhoršího - muž, kterého potkali jako děti na jeho toulkách a ukázali mu jejich svět a tajemství zdejších bylinek a čajů, se nyní vracel. Nevracel se ovšem on, ale ten temný stín, který kolem něj neustále poletoval, ten hlas, který mu vždycky našeptával a on s ním rozmlouval po nocích. Když se stařešinové shodli, že za tímto úkazem stojí právě lord Augustus, se kterým si předtím hráli, když postupně spolu dospívali, než jejich cesty rozdělil čas - a temnota, věděli, že je magie rozkladu neušetří, i kdyby jí lord Augustus přikázal jinak. Byla to vlastní bytost uvězněná v jiné živé bytosti, a toužila vše zničit. Nemohla svou nádobu opustit, protože by přišla o svou moc. Rozklad nemůže existovat sám o sobě. Bez schránky by se sám brzy rozpadl - ve vlastním prachu.
Mladí se jejich obavám vysmívali, jejich vlastní potomci nad nimi kroutili hlavou a říkali si, že už se dozajista pomátli. Staří lidé je varovali před mužem, kterého poznali jako děti, který páchl rozkladem a ničil vše, čeho se dotkl, po celé jejich dětství a oni to měli jako dobrý hororový příběh před spaním z mladých časů, kterým se děsily už dvě další generace po sobě. Netušili, že to nebyly jen báchorky, ale pravda. Proto se nyní smáli, popíjeli své kávy a čaje a neměli se k odchodu. Děti se smály té absurdní, nereálné představě, že by se měly rozpadnout v prach nebo že by mělo přijít tornádo a vše semlít ze světa. Tsunami možná, ale na to byli dostatečně dobře skrytí uprostřed asijské pevniny. Jim nebezpečí nehrozí.
Až do chvíle, než většinu z nich pohltila rozpadající se země při zemětřesení. Rozklad ušetřil jen starce, kteří se jej právem obávali a nyní naříkali nad ztrátou mladých životů, kteří nevěřili jejich pravdě. Tornádo se jim úplně vyhnulo, semlelo všechno kolem nich a nezůstalo po něm nic, než jen prázdnota, strach… a rozklad všeho.
Magie rozkladu se rozhodla, že semele všechny živé bytosti, které pochybovaly o její moci. Skrz veškerou sílu, kterou mohla propustit, její pustošení pokračovalo za daleké hranice, kde by správně už působit nemohla. Ale Augustus byl mocná schránka - a dokud byl jejím domovem, mohla pronikat kamkoliv. Kdekoliv Augustus zanechal svou stopu, odsoudil dané místo k záhubě. Nikdo už nebyl v bezpečí.
*****
Augustus si byl vědom, že místa, ke kterým se kdykoliv upnul, nyní trpí právě proto, že se tam kdy objevil. Africké pouště, pralesy, plantáže čajových lístků, slaměné domky afrických kmenů, jeskyně plné vystrašených žen a dětí… plně si uvědomoval, že je odsoudil k záhubě ve chvíli, kdy si od každého z nich vyžádal pomoc. Proč magie rozkladu útočila tak daleko? Aby jí v tom nemohl zabránit. O jeho šílenství věděli ti okolo, mohli se rozkladu bránit. Ale když útočila nahodile a bez varování, byla o to nebezpečnější.
„Chceš snad namítnout, abychom přestali?“ zazubila se na něj bytost před ním. „Chceme ničit - ty sám chceš ničit, Auguste. Jen plníme tvé přání.“
„Sklapni.“
Bytost se zeširoka, ohyzdně zazubila. „Víš, jak nám to dělá radost?“ zeptala se se smíchem. „Tolik rozložených životů a duší, tolik chtění potravy, kterou jsi nám odepíral. Ach, umět rozeznat emoce, cítili bychom tu tvojí radost.“ Nyní mluvila hlasem jeho matky - jak moc se mu ta žena příčila.
„Proč útočíš na ty, kteří o tobě nevědí?“
„Protože je to zábava.“
Augustus věděl, že nebylo moudré rozmlouvat s rozkladem. Strávil s touhle bytostí celý svůj život. Od první chvíle, kdy s ním začala rozmlouvat, ji nedokázal pochopit. Když jí dopřával volnost, bylo to špatně, když ji držel zkrátka, bylo to špatně. Když nalezl rovnováhu, chvíli dokázali spolu žít v harmonii a navzájem se respektovali. Nebo to byla jen hra - další trik rozkladu, jak z něj udělat jen poslušnou loutku jako z jeho otce?
Vzhlédl - a žaludek se mu sevřel odporem. Nyní záměrně ta bytost nabrala rysy jeho matky, ale ohyzdné oči jí lezly po celém těle. „Za chvíli tě pohltím, synu,“ slíbil mu hlas Tenebry vesele. „A tvé milované sluhy také. Neutečou a nedostanou se sem. A ty prohraješ, Auguste.“
*****
Nyní už nemuseli bloudit. Věděli, kam se mají vydat. Magie rozkladu na ně nejednou zaútočila, ale Gerard ji vždycky dokázal vycítit dřív, než zaútočila, takže se jí už nepovedlo je rozdělit nebo nějak zranit. Spíš nyní pištěla bolestí, když její podobu postupně pohlcovaly plameny fénixe, před kterými rychle prchala zase do země. Pokusila se několikrát jim ruce prostě useknout, ale hadí ocas jí v tom nejednou zabránil a fénixovy plameny její části spálily zaživa. Čím blíž byli svému pánovi, tím silnější jejich magie byla, tím víc jim stoupala naděje, že se odsud dostanou v bezpečí a svého pána zachrání. Na počátku to vypadalo jako šílenství, nyní byli oba přesvědčení o tom, že se jim to povede.
A když konečně stanuli znovu před tou bytostí, nepřivítala je s úšklebkem jako předtím. Oba se ovšem soustředili na tělo jejich pána za ní. I Augustus k nim vzhlédl. Nemohl ovšem promluvit, protože černá hmota magie rozkladu mu už pohltila ústa. Všiml si zlosti ve Virgilových očích a jen zakroutil hlavou do stran, jak jen mohl. Kdyby nyní ztratil kontrolu nad vlastními city, jeho magie by vyhrála. Virgila naštěstí uklidnil stisk Gerardovy ruky, který byl ovšem také pevný. Vztek v něm bublal a chtěl tu bytost zničit nadobro. Věděl, že jejich pán by jim nejspíš řekl, jak ji zkrotit nebo se jí zbavit… proto ho umlčela, než přišli.
‚Kolektivní myšlení,‘ napadlo oba dva.
Virgil věděl, co má dělat, ale neměl možnost to říct Gerardovi. Nepochyboval, že magie rozkladu se nepoučila ze své prohry předtím, když ovládala Lucrateze a Tenebru. A nečekala celá staletí, aby znovu prohrála.
Gerarda překvapilo, když si Virgil nahlas povzdychl… a na tváři se mu objevil úšklebek.
„Neuvažuj, Gerarde… prostě dělej to, co umíš nejlépe,“ pohlédl na něj zvěromág fénixe s úšklebkem. Víc nemusel sdělovat.
Gerard přikývl a jeho ruku konečně pustil. Oba pohlédli na bytost, se kterou jejich pán musel denně bojovat, aby zůstal při smyslech. Jejich jediným úkolem nyní bylo tu věc zkrotit, aby opět poslouchala jejich pána.
*****
Oba věděli, že nemůžou svůj plán probrat nahlas. Znali se už celá staletí, ale jak měli bojovat proti rozkladu, o kterém téměř nic nevěděli? Svou magii jejich pán vždycky uměl ovládat, nebylo tedy třeba zkoumat jeho slabá místa. A bez rozmyslu útočit také nemohli… nebo snad ano? Gerard věděl, že právě takhle Virgil útočí nejlépe, ale na to bude magie rozkladu připravená. I Virgil uvažoval, kolik si pamatovala z jejich předešlého setkání?
‚Neuvažuj,‘ připomněl si Gerard.
A potom ho napadla šílenost, která se vymykala všem jeho předešlým nápadům. Zněla šíleně, ale proveditelně… vzhledem k místu, kde se nacházeli. Když přestane uvažovat racionálně, jeho magie ho povede.
A proto byl Virgil překvapený, když to byl právě Gerard, kdo zaútočil jako první. Ani rozklad toto netušil, proto jen zaraženě sledoval, jak se jeho tělo rozdělilo na dvě části, když jím projely drápy havrana. Rozmáchl se prackou se špičatými drápy plné temnoty po černém ptákovi, ale ten mu uletěl. Oči té bytosti se přesunuly dozadu, aby po chvíli jen zapištěla bolestí, když se jí drápy tentokrát zabodly do očí. Zbylé oči se přesunuly také dozadu, aby bytost nezůstala oslepena na moc dlouho. Spustila tak z dohledu Virgila, který reagoval stejně pohotově. Po chvíli jen rozklad prapodivně pištěl, když se mu po druhé části těla začaly plazit plameny.
Než ovšem stihli oba zaútočit znovu, černé jehlice je odrazily stranou, co nejdál od bytosti rozkladu, která se schoulila a změnila tvar na velkou černou kouli. Rozklad si ten pocit moc dobře pamatoval, ale pojmenovat ho neuměl - strach z prohry. Vyzval je přece ke hře, takže nesmí být ten, co prohraje!
Když je vycítil, že se znovu oba blíží a útočí najednou, černé jehlice se proti nim rozletěly. Když se oba změnili v černé havrany, aby byli rychlejší a dostali se od jehlic dál, změnily se ostnaté konce na černé ruce, které po nich chmataly. Gerard unikl o vlásek, Virgila černá pracka popadla za nohu a stáhla prudce zpátky k černé kouli. Nedotáhla ovšem zpátky černého havrana, ale fénixe, který své tělo pohotově zapálil. S tímhle totiž Virgil počítal a reagoval ihned. Ohlušující pískot bolesti se rozezněl po prostoru kolem nich a černá pracka mrštila s fénixem někam do temnoty kolem sebe.
„Dobrý nápad, Virgile!“ ozval se Gerard, když si od nich udržoval odstup v podobě havrana.
„Měl jsem ještě počkat,“ stěžoval si Virgil.
TICHO! Několik hlubokých hlasů se rozeznělo kolem nich, až se prostor roztřepal.
V podobě havranů se rozletěli k černé kouli, ale černé pracky je pokaždé od svého jádra odehnaly. Zkoušeli rozklad rozptýlit, ale pokaždé byli odmrštěni zpátky. Magie je dokázala rozeznat a po Virgilovi šla s větší zuřivostí a chutí ho zabít a zničit. Znamenal pro ni větší hrozbu, než ouroboros.
Nečekala, že ji hadí ocas probodne jako dýka. Nečekala, že fénix ji potom obejme svými křídly a zapálí. Ale čekala, že se k ní budou snažit dostat ve stejnou chvíli. Proto i když se pomalu rozpadala, měla sílu je oba opět odmrštit a černé jehlice se jim zaryly do masa. To ji pobavilo. Nyní nebyla sama v bolestech. Bavila se, jak se kroutí bolestí, když se jim rozklad dostával do těla. Fénix věděl, co má dělat, ale cítil strach a paniku z ourobora.
Sotva se Virgil očistil od rozkladu, spěchal svými plameny taky očistit Gerarda.
„Jsme na dobré cestě,“ ujistil ho, když mu plameny přejížděl po zasažených místech a léčil je.
„Kdyby ne, nebyla by tak agresivní,“ souhlasil Gerard a sledoval, jak jeho černající kůže zase nabírá barvu.
„Neváhej, Gerarde. Kdyby se o to pokusila znovu, jsem tady,“ ušklíbl se na něj. „Před mými plameny neuteče.“
Gerard přikývl. „I tak to není nejlepší pocit…“
„Můžeš si pak stěžovat u lorda Augusta,“ poplácal ho Virgil po rameni, než pohlédl zase na bytost rozkladu. „Je ve střehu, takže má strach. Jsme na ni dva, Gerarde. Je vyloučeno, abychom selhali.“
Ta slova mu dodala odvahu.
*****
Augustus přihlížel, jak jeho sluhové bojují s magií rozkladu. Kdykoliv je zranila, pocítil neskutečný vztek. Měl chuť ji zničit, i kdyby měl přijít o vlastní zdroj magie. Jeho sluhové byli vůbec první, kteří ho kdy viděli jinak. Nikdy od nich nevyžadoval respekt a hranice vztahu v podobě pán a sluha, jak pravila tradice. Bojoval s nimi po boku a zásoboval je svou magií víc, než bylo třeba. Chtěl mít silné společníky, ne jen sluhy. Obětovali pro něj tolik, co on obětoval pro ně. Proto věděl, že se na ně nyní může spolehnout, a oni na něj. Ve chvíli, kdy si uvědomil, že magie rozkladu na něj do jisté míry zapomněla a nevěnuje mu plnou pozornost, zkusil pohnout rukou dopředu. Dostal ji z černé hmoty bez problémů a rozklad se po ní znovu nesápal. Dostal šílený nápad hodný jeho síly a osobnosti. Stejně šílený nápad, který napadl i jeho sluhy. Škubl druhou rukou i tělem dopředu a černá hmota ho po krátkém boji pustila na svobodu. Všiml si malých pracek, které se po něm zlehka začaly sápat, ale ty hned zničil loktem.
Sotva byl na svobodě, rozběhl se k bytosti rozkladu. Věděl, že si ho Gerard s Virgilem všimli. Nezastavil se. Záměrně je ignoroval. Když se magie rozkladu soustředí na ně, bude jednodušší se k ní dostat. A taky, že bylo. Když se k ní přiblížil zezadu a její oči se přesunuly na jeho stranu, aby si ho zmateně prohlédly, svázal její paže těmi svými.
„Ještě není konec hry,“ zašklebil se na ni nehezky.
*****
„Gerarde!“ ozval se Virgil a změnil se ve fénixe. „Hoď mě!“
„Co?“ nechápal zvěromág.
„Neuvažuj a hoď mě!“
„Ale lord Augustus-…“
„Dělej!“
Bylo to šílené, ale Gerard se na nic neptal, popadl fénixe za napřažené křídlo a roztočil ho. Když nabral dostatečnou rychlost, pustil ho. Sledoval, jak se Virgilovo tělo změnilo v masivní ohnivou kouli. Čím blíž byl u lorda Augusta, tím mocněji jeho plameny plály.
„Koukej mě pustit! Podvodníku!“ slyšel hlas magie, když se k nim blížil.
„Nikdy jsem neřekl, že budu hrát fér hru,“ slyšel nyní hlas lorda Augusta a musel se zeširoka usmát.
Podvodníku! Hlas magie se rozezněl všude kolem, než se k nim dostal fénix a oba je pevně sevřel ve svých ohnivých křídlech. Postupně cítil, jak se magie rozkladu pomalu rozpadá.
„Gerarde!“ zaslechl zvěromág hlas svého pána a instinktivně se vydal k nim. Když jeho směrem mrskl s hořícím tělem bytosti rozkladu, na kterém pořád visel fénix, Gerard chvíli nechápal. „Nepoužívej hlavu!“ připomněl mu Augustus.
‚Nepoužívej hlavu,‘ pomyslel si Gerard. ‚A co mám použít?‘ nechápal. Když se změnil v obřího hada a chtěl bytost pohltit, lord Augustus s ní sám smýkl na stranu a Gerard tak s otevřenou tlamou vrazil do země.
„Nepoužívej hlavu!“ ozval se dvojí hlas.
„A co mám sakra použít?“ nechápal Gerard. Co mu unikalo, co oba věděli?
„Ocas!“ ozvali se oba.
Gerard pořád nechápal. „Hlavo skopová!“ ozval se Virgil nedočkavě. „Použij ocas!“
Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co tím mysleli. Vzpomněl si, jak magii rozkladu předtím dokázal doslova zadupat do země pomocí ocasu. Proč ji nemůže prostě pozřít? S nevyřčenou otázkou pohlédl na lorda Augusta, který pořád bytost rozkladu pořád držel a čekal.
Neuvažuj a použij ocas.
Vztekle si rozcuchal vlasy, ale udělal, co po něm chtěli. Přestal uvažovat a v podobě hada se k nim zase rychle dostal. Zaútočil na černou bytost pomocí ocasu, jako předtím. K jeho překvapení zranil pouze bytost rozkladu, nikoliv lorda Augusta.
Neuvažuj.
A tak tedy učinil. Hbitý hadí ocas se míhal kolem temné bytosti, která na něj něco křičela, ale on nevnímal. Měl jasný rozkaz: použít ocas. Až po krátké chvíli mu došlo proč. Sledoval, jak se tělo magie rozkladu zmenšuje a neobnovuje do původní velikosti. A tak tedy pokračoval, neslyšící vůči hlasu magie rozkladu.
Ve chvíli kdy z ní byl jen malý kousek z původní velikosti, Virgil jeho ocas zastavil vlastní paží.
Podvádíte! Nyní to byl Flitchův dětský hlas, co promluvil. Bytost rozkladu zapištěla, když ji Augustus celou sevřel v pěsti.
„Prohrála jsi,“ připomněl jí lhostejně.
Ještě jsme neskončili! Zase ten dětský hlásek… s menší podobou jí také náležel dětský hlásek.
Augustus ji sevřel o něco pevněji, až se mu začala rozprskávat po ruce za prapodivných pazvuků a pištění.
„Dobře, uznávám porážku!“ křičel pisklavý hlas magie rozkladu. „Nerozdrť mě! Jinak si zničíš vlastní jádro magie!“
„Škoda by tě nebyla,“ zhodnotil Augustus lhostejně, než s černou hmotou mrštil o zem.
Budeš toho litovat! Z černé hmoty na něj vykoukly tři přimhouřené oči, než se odplazila rychle pryč, protože už to vypadalo, že ji Augustus rozšlápne.
*****
Na chvíli nastalo ticho. Augustus se na ně nepodíval od chvíle, kdy se ten malý zbytek bytosti rozkladu odplazil.
„Předpokládám, že máte mnoho otázek,“ zhodnotil po další chvíli.
„Nechceme odpovědi od vašeho podvědomí, lorde Auguste,“ přerušil ho Gerard.
Augustus jen přikývl. Když se na ně otočil, oba překvapil jeho vlídný úsměv na tváři. O to víc je zarazilo, když pravil: „Děkuji vám. Oběma.“
Než stihli cokoliv říct, svět kolem nich napraskl a oni se ocitli v černočerné tmě.
A když se probudili, leželi v trávě a oba hleděli na černé nebe nad hlavou.
Byl to jen špatný sen? Gerard si tím nebyl jistý.
Z myšlenek ho vytrhl Alastairův hlas.
„Lorde Auguste?“
Prudce se posadil a ohlédl se k těm dvěma. Viděl lorda Augusta sedět v trávě a jelen stál nedaleko něj, nejistý a pořád ve střehu, připravený ho znovu uzemnit svými parohy, kdyby k tomu dostal znamení.
Všiml si i napjatosti na Virgilově tváři.
Když k nim jejich pán vzhlédl, všichni tři vycítili, že je to skutečně on a že je zase při smyslech.
„Blázni,“ řekl Augustus a vložil si hlavu do dlaní. „Všichni tři jste blázni,“ zopakoval se smíchem.
„Lorde Auguste?“ nechápal Gerard, když se k nim přiblížil.
Pro Alastaira bylo nejsnazší přijmout, že je Augustus opět v pořádku. Byl to totiž on, kdo jako první Augusta povalil na zem a objal - bez ohledu na to, jak nedůstojně to mohlo působit.
Gerard a Virgil, pořád v pozoru, se k Augustovi a Alastairovi přiblížili. Gerarda překvapilo, když k nim Augustus natáhl ruku. Ani Virgil chvíli netušil, co má dělat. Když Augustus vstal a znovu k nim napřáhl ruku, byl to Virgil, kdo jako první přestal pochybovat a jako malé dítě svého pána objal. Málem ho také povalil na zem, když po něm doslova skočil a omotal se mu kolem těla a radostně ho vítal zpátky při smyslech, zatímco ho pevně svíral a odmítal pustit.
Gerarda po chvíli překvapilo, když k němu lord Augustus sám přišel, a vzhlédl k němu.
„Pořád pochybuješ?“ zeptal se jeho pán.
„Ne,“ pohlédl Gerard k zemi.
Bylo to zvláštní - po tolika staletích vůbec poprvé jim lord Augustus nabízel svou náruč. Nevěděl, jak náhle tu nabídku přijmout, přestože to bylo velké gesto. O to větší překvapení bylo, když ho sám Augustus objal. Gerard se přistihl, že přemýšlí, kdy ho naposledy objal jeho předešlý pán - a jestli ho vůbec kdy udělal někdo jiný, kromě jeho první paní. Nebylo proto divu, že si přál skrýt slzy v Augustově rameni, než ho také pevně sevřel v náručí.
Augustus se pousmál a prohrábl mu vlasy rukou.
Nic neřekl.
Alastair ani Virgil nepotřebovali vidět ouroborovy slzy radosti, že je jeho pán v bezpečí a on svůj úkol splnil.
Držel ho možná o chvíli déle než ty dva, ale věděl, že to zvěromágovi pomůže nejvíc.