Nejstarším žijícím čarodějem, přítomným téměř už počátku věku, jak by sám řekl, byl Morfeus. Hříčka přírody, co se po mnohá staletí nudila. Jako jediný ovšem zažil všechny předešlé hlavy současných kouzelnických rodů a jejich šarvátky mezi sebou mu vždycky připadaly tak směšné. To, co pro ně byl konflikt na mnohá staletí, dokud nezemřeli, pro něj byl jen zlomek jeho času. Setkání se nikdy nezúčastňoval, protože v nich neviděl smysl. Když se ukázal, bylo to jenom proto, aby ostatní hlavy rodů naštval. Neměl potomka a nechtěl ho. Žil sám po mnohá staletí a neměl potřebu zplodit potomka nebo chuť někoho nebo něco milovat. V tomhle si uvědomoval, jak osamocený a mizerný jeho život skutečně je. Nepamatoval si ani, jak jeho pravá tvář vypadá. Tu, kterou ukázal současným hlavám rodin, si vypůjčil před mnohými staletími od jednoho šaška z nádvoří. Procházel světem a érami a uvědomoval si, že ani do jedné z nich nepatřil. Ostatní kouzelnické rody ho nesnášely, protože si z nich dělal legraci. K čemu další generace, když můžete žít věčně? Ale vy se chcete zabíjet. Kdyby se stali poustevníkem jako on… nikdy by nepřišel o ty první, které sám potkal. Ty, o kterých si myslel, že se mu zdají, neboť jeho mrzký život náhle nebyl tak osamocený. Najednou totiž v tom velkém, pustém světě, nebyl sám. Byly to počátky magie. On byl ještě před nimi. Nikdo netušil, odkud se vzal, ale všichni věděli, že jako první přišel Morfeus. Jeho magie pomáhala upadnout do sladkého spánku každému, kdo bloudil. Kdy se ovšem jeho pohnutky změnily a místo pomáhání k sladkému spánku všechny bytosti pronásledoval v nočních můrách?
Jen dvěma bytostem nikdy nemohl vstoupit do snů… Lucratez a Augustus. Když se o to nenápadně, v podobě Lucratezovy vlastní ženy v jeho snu, pokusil, měl co dělat, aby vyvázl živý. Obrazně i doslova. Magie rozkladu se tehdy dostala až k němu a zaútočila na něj, zatímco se také oddával spánku a přál si zničit Lucratezův sladký sen. Bylo to předtím, než mu Tenebra porodila dva syny. Morfeus poté sledoval úpadek jejich rodu zpovzdálí, protože věděl, že Lucratez propadne šílenství. Potlačovat vlastní emoce? Chyba. Cožpak nechápe, že čím silnější emoce, tím silnější odezva magie? Byl svědkem, kdy si tohle uvědomil i mladý Augustus. Skryt před zraky všech jako jedna služebná, překvapovalo ho, že ho Anúbis nevyčenichal. Možná o něm věděl, ale ignoroval ho, protože byl neškodný. Stejně tak, když si Augustus domů přitáhl fénixe a ourobora jako své sluhy. K jeho smůle, když Anúbis stvořil své vlastní služebné, aby sloužily Augustovy, musel se stáhnout. Konfrontovaly ho, protože z něj cítily cizí magii. Z neznámého důvodu je nedokázal obalamutit. Varovaly ho jednou v noci, aby se vypařil, nebo se dalšího rána neprobudí. A tak se pakoval, aniž by měl možnost vidět Augustovu magii.
Tu měl možnost vidět o celé staletí později, kdy ho Augustus sám konfrontoval kvůli mrzkému člověku. Myslel si, že je nesmrtelná bytost, že jemu se smrt vyhýbá. A Augustus ho přesvědčil o opaku. Co se mu honilo hlavou, když si uvědomil, že v jejich boji prohraje? Co si myslel o Augustově magii? Děsila ho.
Stejně jako nyní děsila současné hlavy kouzelnických rodů a muže z církve. Protože byla mnohem děsivější a ničivější než ta Lucratezova.
*****
V daleké Africe po mnoha měsících sucha se z dálky ozval hrom a zjevil se dokonce i blesk. Starý muž s vrásčitou pletí se opřel o hůl a přimhouřil oči. Zvedl se vítr a vmetl mu do očí písek, on se ovšem i nadále mračil na blížící se mraky. Jindy by déšť uvítal tancem a radostí, stejně tak jeho soukmenovci… ale dle jeho napětí vycítili, že tohle není obyčejný déšť, co by je měl postihnout, který by měli oslavovat.
„Náčelníku, co se děje?“ ptal se ten nejodvážnější z nich.
„Augustus, potomek temného boha zmaru, syn Lucratezův,“ pravil náčelník a zavřel oči, „propadá zpátky do temnoty, kterou popisoval u svého otce, když k nám poprvé přišel.“
Jeho lid si jen poplašeně vyměnil pohled mezi sebou. „Blíží se snad k nám?“ ptal se muž zděšeně.
„Ne,“ uklidnil je jejich náčelník a konečně se otočil k nim. „Je ve své domovině. Ale reakce na jeho špatné emoce a nestálou magii, kterou přiživuje vlastními city… dolehly až k nám. Schovejte děti a ženy a zapečeťte vesnici. Obávejme se nejhoršího. Pokud jeho magie dokáže dosáhnout až sem, budeme potřebovat božskou ochranu.“
Na jeho rozkaz se jeho lidi dali do pohybu. Zabezpečili své prosté chatrče a nahnali ženy a děti do jeskyně, kterou zabarikádovali kameny. Uvnitř ženy a děti viděly malby svého náčelníka. Proroctví, které jim pravil, když ten muž náhle odešel, aby se vrátil do své domoviny, zde bylo vyobrazeno taky. Jako velký černý mrak a pod ním Augustova podobizna, kolem které byla jedna velká šmouha zanechaná rozmazaným uhlím. Augustus představoval pro ně zkázu, nikoliv učedníka, jako tomu bylo na obrazci předtím, kdy se Augustus před náčelníkem klaněl. To bylo proroctví přibližně dva týdny předtím, než se Augustus objevil s troufalým přáním.
‚Nauč mě svou magii, náčelníku. Chci poznat tvou moc,‘ pravil tehdy.
‚Nemám moc. Bohové mají moc a propůjčují mi ji skrz můj hlas a činy,‘ vysvětlil mu tehdy náčelník. Snažil se mu vysvětlit, že i jeho magie má počátek v jejich Bohu zkázy. Učil ho, jak s ní rozmlouvat, jak se nenechat ovládat emocemi, protože jeho magie pohltí všechno, dostane-li k tomu příležitost. Augustus však slepě věřil, že lze magii rozkladu používat i bez omezování citů. Viděl, jak dopadli jeho rodiče. A právě proto věřil, že existuje i jiná cesta. A náčelník mu dal za pravdu, když viděl, jak s rozumem se svou magií nakládá, jak jeho city a magie spolupracují, aby vytěžili z toho druhého maximum. Byla to křehká rovnováha a náčelník věděl, že nevydrží věčně, když Bůh zkázy nedostane oběti. Konfrontoval Augusta, aby mu vysvětlil, proč jeho magie bude nestálá, a Augustus ho ujistil, že se to nestane.
Nyní ovšem náčelník přihlížel blížící se zkáze, kterou způsoboval jejich Bůh zkázy.
„Lorde Auguste, uklidněte své emoce,“ pravil, než semkl prsty tak, aby měl na každé ruce spojený palec a ukazováček. Tyto prsty tvořily kruh - jednotu a rovnost, jak by sám řekl. Zavřel oči. „Bůh se zlobí. Chce vyzvat další Bohy na souboj a všechny je zničit, pohltit. Uklidněte svou mysl. Nedávejte mu důvod bojovat. Je potřeba, abyste nalezl klid a rovnováhu. Nemůžete jen ničit. Vy to víte, Bůh zkázy ve vás ne.“
Nedávejte mu důvod bojovat.
*****
Možná, čtenáři, se ptáš, kam se poděl Alastair? V takové vřavě by jistě měl mít své slovo, obzvlášť když jeho pán ztrácel kontrolu sám nad sebou. Bohužel, jako většina malých tvorů tělem i duší, i on měl velký strach z vlastního pána. Cítil z něj mocnou, děsivou magii, která ho paralyzovala strachem… a proto utekl. Neslýchané, pro sluhu a zvěromága. Ale pochopitelné pro mladou, vystrašenou duši, která nemusela nikdy bojovat, protože ani bojovat neuměla. Schoval se v prázdném sudu, klepal se strachy a snad doufal, že to někdo vyřeší za něj. Velmi nedůstojné chování. Nikolaj by mu jistě dal dlouhou přednášku o jeho zbabělosti a nedokonalosti, jako tomu bylo předtím, než si ho Octavius vybral, jako svůj klenot… který nemusel bojovat a byl vždycky bráněn někým jiným. Byl skryt před tímhle syrovým světem, kde smrt dýchala na každého ruku v ruce s životem. Sotva z Augusta cítil nebezpečí, jeho instinkt malé červenky mu velel, aby se schoval. A protože byl pořád částečným zvířetem, svůj instinkt poslechl. Nyní seděl v sudu, schoulený do klubíčka, zakrýval si uši a klepal se strachy. Zuby mu drkotaly a cítil, jak panikaří. Mysl mu říkala, aby zůstal schovaný, že takhle přežije… ale cosi v něm mu velelo, aby se okamžitě vrátil… protože jeho pán je bez obrany a podpory z jeho strany. To měl být jeho úkol. Gerard zajistí, aby se nikdo nedostal ven, Virgil zajistí útok… to byl plán. Lord Augustus mu přikázal, aby mu byl po boku… bylo to snad proto, že snad sám předvídal, že ztratí kontrolu? Netušil. Cítil v očích slzy bezmocnosti. Nic se nezměnilo, pořád není nijak užitečný. Tohle by se jistě Nikolajovi nestalo… ten byl statečný a hrdý. Nebál se smrti - sám ji vítal.
Ne každý se narodí hrdinou, mnozí z nás zůstanou zbabělci až do smrti. Někteří z nás se stanou hrdiny a získají zdravé sebevědomí. A někteří z nás se pořád nacházejí v tom bodu někde mezi. Ve stejném bodě, kde se nyní nachází i Alastair. Už nebyl Sergej, který měl dovoleno se bát všeho a doufat, že vše za něj někdo prostě vyřeší… Už nesloužil Octaviovi, který tohle chování podporoval a vítal, aby měl pocit ochránce.
‚Teď jsi Alastair,‘ nabádal se v duchu, aby se uklidnil. ‚Sloužíš lordu Augustovi! Nenechal by tě u sebe, kdyby nevěděl, že to nezvládneš! Nechal tě u sebe, protože ti věřil! Protože ti věřil, že neutečeš! Že nejsi ten zbabělec, kterého potkal…‘
Kousl se do zápěstí silněji, než plánoval. Třasu se ovšem nezbavil, jen sledoval karmínový pramínek vlastní krve, jak mu pomalu sklouzává dolů po zápěstí.
‚Měl bys tam být a bránit ho, být mu oporou, ne se tady schovávat!‘ nabádal se v duchu, ale tělo měl pořád paralyzované strachem.
Magie rozkladu v syrové, nekontrolovatelné podobě by vyděsila každého. Sebral odvahu a chtěl se postavit, ale nohy ho neposlouchaly, pořád byly zdřevěnělé. Ze zoufalosti do nich udeřil pěstmi a nabádal se, aby vstal, přitom mu po tvářích stékaly slzy.
„Vstávej, Alastaire! Nejsi zbabělec, kterého Octravius stvořil!“ přikazoval si.
Zakrnělý zvěromág je odsouzený k zániku. Možná proto ho Octavius našel a viděl v něm jen tu krásu, kterou měl. Proto z něj nechtěl udělat válečníka. Kdyby si ho nevzal pod svá křídla a našel ho někdo jiný, kdo by ho přiměl, aby hledal svou pravou podobu, zvěromág červenky by nebyl tak nejistý sebou samým. Možná to bylo právě tím, že měl ze všeho strach, proto bylo jednodušší pro něj se změnit v malou červenku a schovat se. Vždyť někdo to přece vyřeší za něj… ale protože se celý život živil touhle myšlenkou, že bude vždycky někým bráněn, svou pravou podobu nikdy nenašel.
Alastair netušil, že červenka nikdy nebyla jeho pravá podoba, ale pouze dočasná. Ta, která ho měla bránit. Jako kukla, která brání larvu před světem, dokud se z ní nestane překrásný motýl.
*****
Magie rozkladu byla děsivá podstata sama o sobě. Když se přichytila na prvního mága, rozcupovala ho zaživa. Po mnohá staletí hledala vhodného nositele, aby vůbec nějakého měla. Všechny, které do té doby posedla, roztrhala na kusy. Z jedné schránky do druhé, touha se někde uchytit byla mocnější, než nezmar a zoufalství, že skrz nikoho zatím nemohla vládnout. A když konečně jednu takovou schránku nalezla a neměla nutkání ji hned zničit, zrodil se první nositel magie rozkladu. Tehdy toho muže přivedla k šílenství příliš snadno. Nedala mu možnost zplodit potomka nebo se vůbec zamilovat, okradla ho o veškeré city a štěstí, nedala mu možnost, aby si sám vzal život a hnala ho zoufalým životem kupředu, aby se mohla pobavit a vše pohltit. Byl to úplně první zakladatel rodu Youngů, aniž by si to uvědomoval. Trýzněn vlastní magií, prosil ostatní o pomoc, ale všichni před ním prchali, aby je nezabil. Ten muž, jehož jméno si už nikdo nepamatoval, přemýšlel o smrti víc, než bylo zdrávo. Jeho magie ho bránila, když chtěl zemřít, a on jí byl nucen sloužit. Když byl dostatečně starou skořápkou, prostě ho pohltila a přemístila se na první dítě v okolí. Tomu zabila rodiče a všechny v jeho vesnici. Malé dítě tehdy křičelo a dožadovalo se mléka své matky, která ležela rozcupovaná na kusy masa vedle něj v kaluži krve. Magie rozkladu si po všech těchto nezdarech uvědomila, že musí svou touhu ničit a zabíjet zklidnit, musí se usadit v mysli někoho, kdo by ji mohl ovládat a dopřávat jí tak požitek z ničení. Čekala dlouhé roky, než někoho takového nalezla a povedlo se jí v něm udržet dlouhou dobu, aniž by ho nezabila… protože ji bavil. Tehdy byl svět ve válce a ona měla obětí víc než dost. Byla to nestálá doba pro všechny, ale magie rozkladu byla shovívavá a dovolila tomu muži, aby zplodil potomka, na kterého se poté hned přimknula a zajistila si tak další zdroj, další schránku, která ji mohla nést do další fáze tohoto světa. Aniž by to tehdy věděli, byli to první oficiální předci Augusta Younga.
Mnohá staletí byla jejich magie nestálá a oni sami se jí báli ovládat, ale po mnohých let nezmarů a pokusů se konečně našli takoví z nich, kteří ji uměli zkrotit, aby poslouchala ona je, výměnou za oběti. Když po dlouhé době nastala vláda Lucratezova otce, věděl ten muž, jak s magií rozkladu zacházet. Jeho syn měl uznávat stejnou tradici jako on v potlačování emocí, protože to vyžadovala hlava rodu. Lucratez ovšem zpočátku nevěřil, že s magií se mají přít o vlastní emoce, ale mají se naučit s ní žít v harmonii. Než byl sám svědkem masakru, který způsobila jeho magie. Pochopil, proč je jejich magie tak nebezpečná a uvědomoval si, že se jí nikdy nezbaví. Přesto, když potkal Tenebru, věděl jistě, že se zamiloval, a ty city byly silnější než on. Ovládal svou magii moc dobře, když přišlo na lásku k Tenebře a když bylo rozhodnuto o jejich sňatku, měl jistotu, že chtěl, aby mu počala potomky. Tehdy jeho magie byla stálá a klidná, i kolem jeho synů se nevyskytoval žádný problém. Když byl zvolen hlavou rodu, přijal tu zodpovědnost se ctí a hrdostí. Chtěl svůj rod vést kupředu jinak, než doposud jeho otec.
Než nastal jeho rychlý pád na dno a magie rozkladu se mohla opět ozvat v plné síle a o všechno ho okrást.
Vysála postupně život ze všech jeho blízkých, u jeho syna Flitche začala už v dětství a ohyzdila jeho obličej natolik, že se na něj Lucratez ani nemohl podívat. Jak zkažený jeho syn byl… proto upínal své skryté touhy na Augusta a věřil, že on jejich prokletí rodu dokáže prolomit. Když to nezvládl on, jeho syn určitě ano.
Láska v rodu magie rozkladu nikdy nebyla… byl to moc silný pocit na to, aby si ji dovolili kdy plně pocítit. City jim byly zapovězeny, staly se z nich jen kamenné sochy.
Dokud se nenarodil Augustus a od počátku se nevymykal veškeré kontrole vlastního rodu…
*****
A nyní si Augustus uvědomoval, že to, co se nyní s ním děje, se nejspíš dělo postupně i s jeho rodiči, když propadali hlouběji a hlouběji do moci vlastní magie, která je pohlcovala. Kam se poděla jeho vlastní rovnováha a harmonie, po které toužil? Kam se poděla jeho klidná mysl, která měla velet magii rozkladu, zatímco jí nechala, aby volně proudila? Bylo tohle, před čím ho náčelník varoval? Aby nenechal svou magii proudit moc dlouho a samovolně, aby jí občas připomněl, kdo je jejím pánem, protože jinak ztratí sebe samého? Chtěl se stát jen poslušnou schránkou vlastní magie nebo ji pořád mít pod kontrolou aspoň trochu?
‚Magie tu je od toho, aby ti sloužila, ne abys ty sloužil jí. Nikdy jí nedovol, aby tě pohltila a začala ti přikazovat,‘ slyšel slova náčelníka ve své hlavě.
Uvědomoval si, že pokud ztratí kontrolu, bude to problém. Ale cítil, jak se mu magie rozkladu postupně dostává do celého těla. Dokud ještě vnímal, vytvořil z ní černou jehlici a tou si propíchl stehno. Bolest ho probrala zpátky k plnému vědomí. Dokud vnímá, ještě může rozhodovat, co se stane.
Netušil, odkud ten pocit zná, ale věděl, že nepatří jemu. Zažil ho kdysi dávno někdo jiný - jeho rodiče. A magie si tu vzpomínku uchovala. Měl pocit, že tehdy byl víc než jen malým chlapcem, co přihlížel dění kolem něj, ale magie jeho matky byla mocnější a držela jeho vzpomínky zapečetěné. Mezi hromadou magie kolem sebe dokázal rozeznat tu Alastairovu, která od něj byla vzdálenější, než si pamatoval… a začínala smrdět i jinak. Vzal si ho tady z dobrého důvodu… aby věděl, jak děsivá jeho magie rozkladu může být. Na rozdíl od Virgila a Gerarda ji nikdy nezažil v plné síle, nyní k tomu ovšem moc nezbývalo. Pokud nebude silný, magie rozkladu ho rozcupuje. A jako malá červenka nebo havran nic nezmůže.
Násilím v něm chtěl probudit jeho pravou podobu. Nic víc, než strach o život mu v jeho věku už pomoct nemohlo.
O to větší překvapení bylo, když slyšel postupné praskání. Nejdříve si myslel, že to praská magie rozkladu v něm, jak mu postupně likviduje nervy v těle, ale nic necítil. Ohlédl se přes rameno a viděl, že sud, který před malou chvílí stál opodál, se postupně rozpadal, dokud se nerozletěl na malé kousky… a k překvapení všech přítomných se z něj vynořil majestátní jelen. Ne však obyčejný… ale opravdu majestátní, s bílým kožichem a duhovými parohy. Oči mu svítily bíle a jeho hlas zněl hrubě, když snad na oslavu získání své pravé podoby zatroubil.
Byl to Alastair ve své nově nalezené podobě. Sloučily se v něm pocity bránit svého pána, ale zároveň bránit ostatní, nebýt tím, kdo je věčně bráněn. Majestátnost jeho tělo přijalo proto, že magie rozkladu byla mocnou hrozbou. Když se rozběhl proti svému pánovi, bylo všem okolo jasné, jak nejistý si je v této nové podobě.
Dalším překvapení byl ouroboros, který se také zjevil zničehonic v trávě za Augustem a vlastním tělem ho svázal, aby nemohl utéct. Když k němu Augustus stočil pohled, Alastair byl už u něj a parohy ho přirazil k zemi, aby nemohl utéct ani se nijak bránit. Oba věděli, že musejí jednat rychle. Alastair následoval svůj instinkt, Gerard následoval plán, který s Virgilem vymysleli před chvíli. Proto znovuzrozený fénix, který se snesl z nebes, nyní mířil přímo k nim, jeho tělo zapálené a rozpětí křídel větší, kdy jindy. Všichni přítomní ztuhli, když se nebe rozzářilo ohněm a vzduch zhoustl. Plameny fénixových per jim šlehaly nad hlavami, jako kdyby sám vzduch začal hořet.
Byl to riskantní plán a měli na něj jen jeden pokus. Proto jim hodně pomohlo, že Alastair zrovna nyní našel a přijal svou novou podobu. Jeho nová přeměna upoutala pozornost Augusta a oni se k němu mohli nepozorovaně dostat. Virgilovi se v mysli mihnuly vzpomínky, na které zapomněl díky Tenebřině magii. Jak stejným způsobem chtěl zachránit Lucrateze a Tenebru. Netušil, proč mu vzpomínky sebrala, ale věděl, že to, co se chystá udělat, už jednou udělal. A ostatní fénixové před ním to také dokázali.
‚Věř sám sobě,‘ pomyslel si, když se snášel z nebe dolů k Augustovi. Uvědomoval si, kolik lidí a čarodějů je kolem nich, a jak velká hrozba nyní lord Augustus pro ně je. Proto bylo podstatné dostat ho odsud. Aby mu mohli pomoct, museli najít klidné místo, kde je nikdo nevyruší. Nikdo jiný, než právě oni tři, Augustovi pomoct už nemohl.
Proto všechny přítomné překvapilo, když majestátní jelen náhle ztratil svou podobu a změnil se v havrana a vzdálil se od Augusta. Gerard ovšem zůstal na svém místě a jako pevné lano svého pána pořád držel. Dokud nepostřehl, se že ohnivé pařáty zabodly do jeho těla a fénix jedním silným máchnutím křídlem s nimi nevzletěl do vzduchu. Čarodějové a lidé jenom přihlíželi, jak se jim po chvíli všichni tři vzdalují, následováni malou červenkou.
*****
„Jaký je plán?“ zeptal se Alastair konečně. Sotva dokázal pochopit, že Virgil je zase s nimi naživu. Měl mnoho otázek a nevěděl, kterou začít.
„Žádný není!“ přiznal Gerard.
„Improvizujeme!“ souhlasil Virgil.
„Cože?“ polekal se Alastair.
„Věř mi!“ smál se Virgil. Stejně jako on důvěřoval vzpomínkám předešlého fénixe a těm vlastním. „Dobrá práce, Alastaire,“ ušklíbl se jeho směrem a mladému zvěromágovi tohle stačilo, aby měl jistotu, že to je skutečně on. Otázky, které na něj měl, a všechny obavy a strach - opustily ho najednou, když se s nimi snažil udržet ve vzduchu krok.
*****
„Co to sakra bylo?“ ozvala se Fenella, sotva se Augustus a jeho zvěromágové vznesli do nebes. Katanou ukázala jejich směrem a rozkazovala: „Za nimi!“ svým sluhům. Ale to už ji Kami popadl za nataženou paži a sklonil její zbraň k zemi.
„Teď je vhodná příležitost vypadnout, už nás tady nic nedrží,“ připomněl jí.
„Ne dokud nebudu mít Augustovu hlavu,“ zavrčela Fenella. Potupa, že zradil svůj vlastní plán, byla horší, než smrt. Neměli snad vyhladit zdejší církev?
„Smaliner už není poblíž, kdyby se cokoliv podělalo, sám nás nedokážeš všechny vyléčit, lorde Fenello!“ připomněl jí Kami rázně. „Vzdálíme se a znovu zaútočíme v plné síle. Ale nebudu riskovat životy svých sluhů pro jiného lorda!“
Inivise a Bilise dlouho pobízet nemusel - s radostí se vypařili ihned a prchli v zaprasené limuzíně, sotva Augustus zmizel sám. Však to hlavní, pro co přišli, splnili - zabít hlavu církve! Víc je zajímat nemuselo. A dokud jsou ti lidi mimo, je vhodný čas se zase pakovat. Připomněli jim svou moc a mohou jít, bez dalšího utrpení na zdraví!
Kami si uměl spočítat, že jen oni dva v současné situaci by moc nezmohli. Proto i přes Fenellin protest ji popadl, hvízdnutím zavolal své sluhy k sobě a všechny je za pomocí své magie přemístil do bezpečí.
Místo toho, aby se za nimi lidi vydali, spíše slavili, že přežili a že ty mocné čaroděje přiměli ustoupit. Byli tak mocní. Otec Andrew John nezemřel nadarmo! Až se s nimi příště setkají, čarodějové nepřežijí! Mučednická smrt jejich velitele pro ně byla spásou a motivací, aby pokračovali ve své práci, jako doposud.
*****
Poklidný let dlouho netrval. Virgil postřehl černou jehlici těsně předtím, než se mu zabodla do boku pod křídlem. Ztratil rovnováhu a rychlost, ale pořád se držel ve vzduchu. Ještě nebyli dostatečně daleko od ostatních.
„Virgile!“ zhrozil se Alastair.
„Tohle nic není,“ stočil k němu hlavu fénix.
Gerard se ujistil, že lord Augustus nemá možnost svou magii nijak ovládat - však mu celým tělem svazuje paže k tělu! Až poté si všiml, že jeho pán ztratil vědomí.
„Virgile! Nemáme moc času!“ informoval fénixe.
„To jsem si všiml,“ souhlasil Virgil a rychle pohledem vyhledat vhodné místo, kde by mohl přistát. „Pokud ho magie už dokáže ovládat aspoň trochu, je jen otázka času, než ho pohltí celého!“ Jako Lucrateze předtím. To už ovšem fénix neřekl. Věděl, že Tenebra měla dobrý důvod, proč jim zapečetila myšlenky. Nechtěla, aby si minulost pamatovali. Proč? To netušil.
Koutkem oka postřehl další černou jehlici magie rozkladu. Té se dokázal vyhnout, ale jen těsně minula jeho krk. Postřehl malé pařáty, které jehlici urvaly.
„Budu ho hlídat!“ ozval se Alastair, když se s nimi snažil udržet krok.
„Spoléhám na tebe,“ souhlasil Virgil. Pokud bude mít mladík dobré reflexy a rychlou reakci, bude se moci soustředit jen na cestu před sebou. Zranění pod křídlem se mu nepříjemně ozývalo, ale věděl, že musí vytrvat. Neměl čas soustředit se na hojení vlastních ran. Do mysli se mu dostala nepříjemná myšlenka, že nevěděl, co je s Davidem Erwoodem, ale doufal, že lidé ho pořád viděli jako člověka, takže by mu ublížit neměli. Nechali ho tam, takže potvrdili, že k nim nepatří. Nevěděl ovšem, že zatímco nevnímal svět kolem sebe, prohnal se kolem něj Anúbis se Smalinerem a dostali se až k Davidovi a Stuartovi.
Tentokrát je Gerard stihl varovat, než se objevila další jehlice magie rozkladu, protože když se zaposlouchal, dokázal ji slyšet, než se zhmotnila. Nemohl ovšem určit, odkud přijde. Jelikož ji lord Augustus nyní neovládal, mohla přijít z jeho těla libovolně, ne jen z rukou. Alastair nezklamal a i tuhle zneškodnil, než se stihla dostat k Virgilovi. Oba dva doufali, že už brzy fénix najde místo, kde bude bezpečné jejich pána na chvíli osvobodit ze sevření ourobora.
*****
Kdy přesně Augustus ztratil vědomí a vládu nad vlastními činy? To sám netušil. Možná to bylo ve chvíli, kdy zabil otce Johna, kdy mu jeho vlastní magie přikázala, aby tak učinil, a ovládla jeho ruku, aby zabíjela. Možná to bylo ve chvíli, kdy vycítil, že fénix zemřel. Nebo to možná bylo i mnohem dřív, ještě předtím, než se rozhodli zaútočit na církev. Možná přišel o svou moc nad vlastní magií mnohem dřív, ještě v soudní síni, kde za něj musel bojovat fénix a on přišel o smysl života, když na Octaviovi dosáhl své pomsty. Kdy jeho činy začala určovat magie a ne on? Velmi křehká hranice zde byla a on se nechal stáhnout na stranu magie, které měl rozkazovat on sám. Nyní si byl jenom vědom toho, že ho pomalu pohlcuje a požírá zaživa. Neničila jenom jeho tělo zevnitř, ale pohlcovala celou jeho duši. Cítil, jak se na něj sápe a on nemá kam uniknout.
Neměl ani možnost varovat ty tři, když viděl, jak magie kolem něj se formuje k útoku, aby se poté mohla tetelit blahem, že může něčemu ublížit a ničit. Byla tu chvíle, kdy s nimi mohl krátce komunikovat… předtím. Pohled sklonil na nohu, kde si už jednou sám nechal proniknout magii rozkladu, aby získal zpátky vědomí. Bude to ovšem znovu fungovat? Musí je varovat. Kdyby je zabila jeho magie rozkladu, aniž by jí v tom mohl zabránit, nedokázal by žít sám se sebou. Přišel by o své nejcennější sluhy, které kdy měl. Jeho podvědomí si tohle uvědomovalo, i když ty city prokázat nemohl.
‚No tak, Auguste. Ty tady sakra velíš!‘ pomyslel si. Věděl, že každodenní boj s vlastní magií rozkladu o nadvládu byl vyčerpávající a bylo otázkou času, než se dostane do bodu, kam se dostali i jeho rodiče. Proto magii slepě potlačovali. On jí dával trochu volnosti, ale magie rozkladu byla nenasytná potvora. Chtěla pokaždé víc a víc a už se nespokojila jenom s jeho denními dávkami, které jí určoval on.
Dej nám víc! Chceme vše pohltit a zničit!
Hlasy kolem něj neutichaly a on cítil, jak ho něco stahuje hlouběji a hlouběji do té temnoty kolem něj.
Díky zvláštním vzpomínkám věděl, co musí udělat. Viděl před sebou Virgila v podobě fénixe, který se k němu řítil a zapaloval jeho tělo. Ne, jeho tělo ne. Uvažoval, zda to byly vzpomínky otce nebo matky, které si magie rozkladu pamatovala, a proto se tolik fénixovy přítomnosti bála a snažila se ho zničit dřív, než on zničí ji. Dokázal si však skládanku poskládat hned a věděl, co musí udělat.
Věděl, že musí své sluhy varovat, než bude pozdě.
Proto prudce pohnul rukou, aby ji znovu osvobodil, a než ho magie rozkladu mohla stáhnout zpátky, probodl si druhou nohu jehlicí. Bolest ho naštěstí znovu probrala k vědomí. Bylo mu jasné, že to nejspíš na potřetí fungovat už nebude. Jen vteřinu uvažoval, co má říct a komu.
Který z těch tří je nejstabilnější a nejklidnější?
Pohled mu hned padl na ourobora kolem těla.
„Gerarde!“ ozval se Augustův hlas a všichni tři k němu trhli hlavami. Věděli, že to mluví jejich pán a ne magie rozkladu. Gerard nyní měl jistotu, že to neútočil lord Augustus, ale něco uvnitř něj. Pohlcovala ho vlastní magie? „Musíte provést očistu! Jenom tak se magie rozkladu zase stáhne!“
„Jak?“ ptal se Gerard hned.
„Virgil bude vědět jak. Už ji jednou udělal na mých rodičích.“
„Rozumím!“ ozval se Virgil. „Vím, co mám dělat, lorde Auguste!“ ujistil ho.
„Spoléhám na tebe. Nedokážu své magii zabránit, aby vás nezranila.“
„Od toho jsem tady já,“ ujistil ho Alastair hrdě.
Gerardovi neuniklo, že krk a tváře jejich pána rapidně černaly. Neměli moc času. Pach rozkladu začínal být silně cítit. Vzhlédl k Virgilovi a doufal, že brzy už najde vhodné místo. A Virgil si byl vědom, že vše nyní záleží na něm. Zranění pod křídlem se snažil ignorovat, ale věděl, že dlouho nevydrží. A bylo otázkou, než na něj magie rozkladu zaútočí nečekaně znovu. Nepochyboval, že mu tentokrát půjde po křídlech.
Jeho myšlenky se potvrdily. Ve chvíli, kdy zaklonil Augustus hlavu dozadu, ztratil opět vědomí. Alastair nestihl zareagovat v čas, toho si všiml i Virgil. Proto se rozhodl sobecky. Pustil ouroborovo tělo spolu s lordem Augustem. Jehlice magie rozkladu se ho téměř dotkla, ale poté jenom sledoval, jak se od něj vzdaluje spolu s tělem své schránky.
Naštěstí Gerard pochopil, proč se fénix rozhodl je pustit k zemi. Protáhl své tělo a lorda Augusta celého v něm obalil a pevně svázal. Tak, aby náraz pocítil jen on. Zpevnil své tělo a posílil se proti dopadu, aby svého pána nijak nezranil. Od toho tady byl - aby byl jeho štítem a obranou.
Ani po dopadu ho ovšem nepouštěl. Vyčkával a poslouchal. Bylo vyloučeno, aby dokázal magii rozkladu takto zabránit, aby se chtěla dostat zase na povrch. Všiml si Virgila a Alastaira, kteří se k nim snášeli k zemi. Věděl, že jeden bude muset zůstat pozadu, aby lorda Augusta držel znehybnělého. Hodil se na tu roli nejlépe z nich tří. Alastair byl pořád nestálý ve své nové podobě, nejspíš v ní nevydrží dostatečně dlouho.
Proto ho překvapila Virgilova slova: „Gerarde, jdeš se mnou!“
Netušil, co tím myslí.
„Alastaire, ty se změníš na svou pravou podobu a budeš držet lorda Augusta při zemi. Zvládneš to, věřím ti!“ poplácal ho zvěromág přátelsky po rameni, než se podíval na ourobora. „Tebe budu potřebovat s sebou. Nejspíš to bude složitější než s Lucratezem a Tenebrou. Nevím, co mě bude čekat u lorda Augusta.“
„Co tím myslíš?“ nechápal Gerard.
Virgil se jen ušklíbl a natáhl k němu ruku. „Pojď, uvidíš!“
Všiml si, že Alastair se mezitím připravil ve své zvířecí podobě a vyčkával na okamžik, kdy si své role prohodí.
„Gerarde,“ slyšel Virgilův hlas a pohlédl k němu. „Věř mi.“
Neměli čas, musel se rozhodnout hned.
Povolil sevření kolem těla svého pána, když vyklouzl ze své zvířecí kůže, hadí šupiny pořád lemovaly jeho tvář a ruku, když se natáhl po té Virgilově. Chvíli na to viděl, jak Alastair přirazil jejich pána svými parohy k zemi a plně se soustředil s pohledem před sebe. Parohy se nyní zařezávaly do paží jejich pána a kopyta držela jeho tělo na jednom místě.
„Fénixi!“ ozval se náhle děsivý hlas v ozvěnách. Augustus se ušklíbl a vzhlédl k nim. Oba zvěromágové ovšem neviděli typickou barvu očí a bělmo svého pána, ale jen černou prázdnotu pod očními víčky. „Tentokrát nad námi nevyzraješ. Už ho skoro máme,“ zněl ten děsivý hlas nyní sladce. „Už je skoro náš.“
„To se ještě ukáže,“ zamračil se na něj Virgil.
„Magie rozkladu,“ dovtípil se Gerard.
„Všichni ti, které magie rozkladu pohltila,“ doplnil Virgil.
„Chce získat vlastní podobu?“
„Netuším… ale vypadá to, že se začíná nudit.“
„Oběti přestávají stačit.“
‚Jako u Lucrateze,‘ napadlo Virgila a v očích se mu zablýsklo.
Alastaira děsilo, že netušil, o čem je řeč, ale měl nyní jistotu, že oni dva aspoň měli tušení, co se děje. Měl jasný úkol - udržet svého pána na zemi, aby se nemohl bránit. A ten také splní! Pro jeho dobro!
*****
„Byl to marný výkřik do tmy, Auguste,“ slyšel Augustus hlas svého otce.
„Moc dobře víš, že my zde velíme a ty jsi naše loutka,“ připojil se hlas Tenebry.
„Zmlkněte,“ zavrčel Augustus ve svém podvědomí.
„Flitch byl v tomhle rozumější. Věděl, kdy je lepší sklapnout a plnit rozkazy,“ smála se Tenebra vesele.
„Dal se snadno ovládat, ale ty? Tys‘ byl vždycky obtížnější, zábavnější,“ souhlasil Lucratez.
Dokud si od nich udrží odstup, dokud ho nepohltí, věděl, že jeho sluhové budou vědět, co mají dělat. Nyní musel čekat. Věřil jim. Podle kolektivního vědomí skrz magii rozkladu nyní věděl, že se bojí fénixe z pádného důvodu. Předtím stejným způsobem zachránil jeho rodiče. Vzpomínky, které mu matka zapečetila, postupně získával právě díky magii rozkladu, která byla všudypřítomná a mocná. Viděl minulost z pozice otce i matky, chvíli předtím, než se Virgil změnil ve fénixe, aby magii rozkladu zklidnil a ukázal jí její místo ve svých schránkách.
Všiml si černé jehlice, která se plazila po jeho těle až ke krku. Pamatoval si, jak kdysi v knihách četl, že magie rozkladu neměla nikdy nikomu sloužit, že byla vlastní entita a měla do jisté míry vlastní myšlení. Proto byla tak děsivá. Proto své schránky vždycky rozcupovala, než se povedlo prvnímu z jeho rodu ji zkrotit, aby jí velel. Udělal snad sám kdysi chybu, když jí dával volnost? Ne, nebyla to chyba. Našli spolu rozumnou řeč a pomáhali si. Ale magie rozkladu byla nenasytná. Všichni ho před tím křehkým vztahem, který si ke své magii vybudoval, varovali. Od počátku to bylo šílené, ale fungovalo to.
„Na rozdíl od Flitche mám ale sluhy, kteří se mě jen tak nevzdají. Jsou totiž stejní vyvrhelové jako já,“ ušklíbl se Augustus. „Proto mám jistotu, že i tentokrát budou vědět, co mají dělat. A ty se mi ještě sama nabídneš k věčné službě.“
Jehlice na jeho krku se zatřepotala a stáhla se.
„Jen blázen vypráví o budoucnosti, která se nestane. Brzy pohltím i tvé podvědomí,“ ujistily ho hlasy těch, které magie rozkladu rozcupovala sborovým hlasem.
„Můžeš to zkusit,“ vyzval ji Augustus s úšklebkem. „Magii fénixe ovšem neutečeš. Bude tě stíhat tak dlouho, dokud tě nesežehne zaživa, jako posledně.“
Náhle se černá jehlice od něj oddělila a před ním stanula černá bytost s bílýma očima a úšklebkem plných bílých tesáků. „Ve chvíli, kdy jsem díky tobě nabral vědomí, bylo rozhodnuto, že mě nic nezastaví, Auguste. Díky tobě mám tak velkou moc. Nemohl jsem se zrodit v lepší schránce, která by mě po celá staletí tak dobře živila vlastní magickou silou, abych mohl sílit a růst. To vše díky tobě, Auguste. Řekni mi,“ nahnula se ta bytost k němu, „porazil tě někdy fénix v boji? Od počátku ti je jasné, že i když se dostane do tvého podvědomí, jenom tak pohltím jeho sílu a zvítězím.“
„Ne pokud je to znovuzrozený fénix, kterého by ses měl právem obávat.“
Na chvíli té bytosti úšklebek zmizel, než se rozesmála pisklavým hláskem. „Než se sem dostane, nic nezbude z tvé osobnosti. Pohltím tě, Auguste. Jako jsem pohltil všechny před tebou.“ Její hlas se nyní ozýval chvíli zepředu z úst tvořených tesáky a chvíli jakoby mluvil hlas zezadu těla bytosti. I oči se začaly samovolně pohybovat a mizet po celém těle. Nebyla to žádná určitá forma, jen všechen rozklad nashromážděný na jedno místo.
‚Na to jsou mí sluhové až moc paličatí,‘ pomyslel si Augustus s úsměvem. „Co takhle sázka? Pokud se sem fénix dostane, stáhneš se. Pokud neuspěje, klidně mě rozcupuj.“
Hlava černé bytosti se změnila v jeden velký ohyzdný úšklebek, jak moc magii rozkladu ten návrh pobavil. Nakonec k němu ovšem beze slova vztáhla černý pahýl, který se nejdřív změnil v jehlici a poté nabral tvar lidské ruky, která vřele rozevřela prsty.
„Souhlasím,“ pravila nakonec hlubokým hlasem. „Ať se v posledních chvílích tvého života ještě spolu pobavíme. V mé moci se nakonec stejně všechno rozpadne.“
Augustus prudce škubl paží, aby si uvolnil ruku. Neváhal ani na vteřinu a černou dlani sevřel v té své.
„Pokud neuspěje, taky ho rozcupuji,“ dodala magie rozkladu s úšklebkem.
„S tím počítám,“ souhlasil Augustus.
Nebylo potřeba slabého sluhy. A Virgil slabým sluhou nikdy nebyl.