Chvilková paralýza… a následné uvědomění, co právě slyšel. Nějak takhle by se dala popsat Augustova reakce na něco, co sám věděl už dávno, ale když přišlo to potvrzení i z druhé strany, bylo to něco jiného, nečekaného a velmi příjemného. Na tváři se mu objevil velký úsměv a jakési uvolnění vstoupilo do jeho těla. Chtěl ho políbit - ne, musel. A proto ho políbil. Něžně, jemně. Na důkaz, že jeho lásku a jeho věčnost přijímá. Nyní měl jistotu, že vztah, který mezi nimi pomalu vznikal, byl oboustranný a pravý. Nebyl to jen jeho výmysl, nešálila ho jeho vlastní mysl. Ten polibek chutnal rázem jinak. A když skončil, cítili oba příjemný pocit vnitru. Nebylo potřeba, aby se navzájem vyznali ze svých citů - oba je znali a věděli o nich. Bylo potřeba ujištění toho druhého, že se v nich topí stejně. Augustus mu vtiskl polibek na spánek a rukami se semkl kolem něj o něco silněji.
„Můžu teď pracovat?“ zeptal se David. Opět ta racionální část, kterou na něm Augustus i přes její trpkost miloval.
„Už nebudu rušit,“ svolil a ze semknutí ho konečně uvolnil. Opět měl výhled jen na jeho záda a na to, jak se nad noťasem hrbil. Nedalo mu to a musel mu záda začít masírovat.
„Takhle nic nedokončím,“ upozornil ho David, protože se soustředil na to příjemné před povinností.
„Tak se věnuj mně a práci si nech na potom,“ vyzval ho Augustus hravě.
Užíval si tyhle okamžiky. Protože věděl, že za chvíli jim tohle lenošení skončí. Minimálně jemu. Hlava kouzelnického rodu by se neměla flákat s člověkem. Věděl, že má povinnosti, které musí plnit. Ale raději je zahazoval za hlavu a věnoval svůj čas Davidovi. Protože čas s ním byl od počátku omezený a on to věděl.
A taky mu to nehezky připomněl havran, který se usadil Davidovi na okně a zobákem zaťukal na sklo. Když byl ignorován jednou, zaťukal hned několikrát. A i když byl ignorován i pak, ozval se Augustovi v hlavě Gerardův hlas: „Lorde Auguste, vím, že mě slyšíte i vidíte. Prosím, otevřete.“
Kdo jiný, než on… „Narušil jsi mi právě hodně hezkou chvilku. Doufám, že pro to máš dobrý důvod,“ ozval se jeho hlas přísně v Gerardově hlavě, když se na něj jeho pán zamračil.
„Bohužel ano. Je to naléhavé,“ ozval se Gerardův netrpělivý hlas.
To už Augusta přimělo, aby trochu zpozorněl. I David si všiml, jak se napjal. „Co se stalo?“ zeptal se Augustus.
„Musíte se vrátit. Ihned, lorde Auguste,“ trval na svém Gerard.
„Musím jít,“ oznámil Augustus náhle a Davida až zarazilo, jak snadno se z jejich příjemné chvilky vytratil všechen cit.
„Stalo se něco?“ nechápal.
„Ještě nevím, ale když je Gerard sám znepokojen, něco se asi solidně posralo,“ vysvětlil Augustus krátce.
„Církev?“
„Nevím, musím se vrátit.“ V pohybu se ovšem rázem zastavil. Cítil Davidův pohled na svých zádech a jeho zmatení. Přešel k němu. „Něco se děje, nevím co,“ řekl mu upřímně. „Až budu mít jistotu, že to tebe ani můj rod neohrozí, vrátím se, slibuji.“
David chvíli váhal, než se zhluboka nadechl a přikývl. „Věřím ti,“ řekl, než se pousmál. „Vrátil ses pro mě i předtím. Až bude možnost, určitě mi vysvětlíš, co se děje, lépe než teď.“
Augustovi se ulevilo, protože to David chápal. Stiskl mu ruce v těch svých a David pozoroval, jak se kolem jeho prostředníčku objevila jakási černá hmota, která se po chvíli změnila v prsten. „Slibuji, že se vrátím a vše ti vysvětlím, až budu sám vědět, oč jde,“ pravil Augustus a zvedl mu ruku s prstenem. „Tohle je součástí mé magie - neporušitelný slib. Takhle máš jistotu, že ode mě dostaneš odpověď hned, jak to bude možné.“
David se musel uchechtnout. „To nebylo třeba. Ale děkuju,“ řekl a prsten si prohlédl. Byl temný jako noc. „Věřím ti, Auguste. Proto to nebylo třeba,“ dodal.
Augustovi se trochu ulevilo. „Chci tě políbit,“ oznámil mu.
„Tak mě polib,“ vyzval ho David s úsměvem. A sotva to dořekl, Augustovy rty se přisály na ty jeho.
Další příslib, že se musí vrátit. Poté David jen sledoval, jak Augustus pomocí své magie otevřel okno, aby Gerard mohl dovnitř. Přistál mu na rameni a zakrákal na pozdrav Davidovi. Poté David jen viděl, jak se oba přemístili… a jeho byt najednou byl prázdnější. Ohlédl se na modrou růži za sebou. Všiml si, jak slabě zazářila. Rozhodl se jí vyměnit vodu a přičichl k ní. Pořád tak krásně voněla.
S úsměvem si znovu prohlédl černý prsten, který byl stvořený z magie rozkladu. Magie, která měla ničit, nikoliv tvořit.
*****
„Co se stalo?“ ptal se Augustus, sotva jeho nohy dopadly na zem. Zvěromágové stáli u brány a všichni natahovali hlavy, aby viděli dopředu. Když slyšeli jeho hlas, dav bytostí se rychle rozestoupil a učinil mu tak cestu. Augustus se v půlce cesty zastavil. Alastair na něj trochu polekaně pohlédl, než se znovu podíval před sebe. Bylo patrné, že má strach z magie vepředu. Stejně tak ostatní zvěromágové, proto si drželi trochu odstup. Vepředu stáli jen Virgil a Anúbis a jako poslední se na něj ohlédli. Uvolnili mu tak poslední zátarasu, aby také viděl, co způsobilo ten povyk.
Byla to jakási obálka, volně poletující ve vzduchu. Augustus z ní ucítil mocnou magii, přesto se vydal rázně kupředu.
„Lorde Auguste,“ oslovil ho Anúbis, ale Augustus ho umlčel zvednutou rukou.
„Nemohli jsme to otevřít, lorde Auguste. Je to věnováno hlavě rodu,“ vysvětlil Virgil důvod, proč ho sem povolali.
Obálka se najednou zatřepotala a kolem ní poměrně lenivě vyrostly kořeny s drobnými lístky. Augustus se jen zamračil, když viděl, jak se kořeny pomalu skládají dohromady v písmena a poté slova.
Pouze do rukou hlavy rodu Youngů.
„Jsem hlava rodu Youngů, Augustus Young,“ pravil hrdě.
Tentokrát se kořeny stáhly a z obálky vytryskla voda, která vytvořila další nápis.
Lucratez Young a Tenebra Youngová?
„Oba jsou mrtví. Novým právoplatným dědicem je Augustus Young,“ pokračoval stejně hrdě jako doposud.
Voda s sebou pleskla o zem a z obálky vyletěly hladové plameny, Augustus ovšem neuhnul ani o centimetr, když kolem něj oheň proletěl. Poté se zklidnil a pomalu vytvořil další písmena a další otázku.
Od kdy?
„Od té doby, co jsem se vrátil,“ odpověděl arogantně.
Písmena z plamenů se změnila a vytvořila další otázku:
Kde jsou Lucratez a Tenebra?
„Mrtví.“
Kdy?
„Lidský rok 1942,“ ozval se nyní Anúbis.
Plameny se chvíli vytratily, než se objevila postupně další slova:
Zveme tě tedy, lorde Auguste Youngu, právoplatný dědici rodu Youngů, jménem čtyř Původních, aby ses připojil na slavnostní zahájení her pořádané lady Lomikou v jejím letním sídle zde, v Londýně. Nemáš možnost odmítnutí.
„Co to zatraceně je?“ vyslovil Virgil nechápavost, kterou pociťovali téměř všichni.
Augustus se ovšem po chvíli ušklíbl. Černé jehlice proletěly skrz oheň a zabodly se do obálky, kterou značně pokrčily. Tu si přitáhl taky k sobě a plameny se stáhly úplně.
„Přijímám tvé pozvání, Lomiko,“ řekl pobaveně a poté mrštil s obálkou o zem. Ta ovšem nedopadla na zem a zase vyletěla do vzduchu. Jeho slova se černým písmem vepsala na obálku. Objevily se zase pomalé kořeny, které vytvořily slova:
Děkujeme za vyjádření. Podepsáno čtvero Původních.
A poté obálka vzplála na popel.
„Lorde Auguste, ani jste si to nepromyslel,“ připomněl mu Anúbis, snad jako jediný si uvědomoval, co se vlastně stalo. „Víte, co jste právě nyní potvrdil?“
„Setkání s Lomikou, která mi dluží vysvětlení.“
„Nejen s ní! Ale se čtyřmi Původními! S Původními, ke kterým patřil také lord Morfeus. Jsou to prastaré síly. Nemůžete se jim vysmívat nebo jim vzdorovat,“ snažil se ho přimět k rozumu.
„Ať je jich pět nebo deset,“ utrousil Augustus lhostejně, „vezmu si zpátky to, co mi patří. I kdybych je měl zabít všechny.“
„Víte, proč se jim říká čtyři Původní? Byli na počátku všeho. Z jejich magie jsme všichni vznikli,“ vysvětlil mu Anúbis.
Na to se Augustus jen zeširoka usmál a otočil se k němu.
„O to větší zábava bude je sledovat, jak postupně padají před někým, koho sami stvořili,“ oznámil mu vesele. A plně tak ignoroval obavy bývalého boha.
Opět se něco dělo. Mohl se těšit na mocné soupeře… Zvlášť, když šlo o něco, co mělo už dávno náležet jemu! Jenom dobře, že se Lomika rozhodla sama ukázat - ulehčila mu práci s jejím hledáním.
Tehdy netušil, že podobný dopis dostaly i ostatní hlavy rodů… a všechny hlavy čarodějnických rodin se rozhodly stejně - pozvání odmítly, aniž by si dopis přečetly.