Kdysi...
Gerard si razil cestu kupředu, když tu se náhle prudce zastavil. Augustus ho pobídl, aby pokračoval, ale kůň se ani nepohnul. A protože Augustus nebyl hloupý, všiml si, jak napjatý najednou byl.
„Co se děje?“ zeptal se zvídavě.
„Chrám slunce zabrala nějaká bestie,“ vysvětlil Gerard.
„Bestie?“
„Velmi mocný zvěromág, dalo by se říct…“
„Jak to můžeš vědět?“
„Protože cítím ve vzduchu to napětí. Protože právě nyní nejspíš zírá na Anu-… na Marcuse.“
„Co je zač?“ Z rodinného sídla znal spoustu zvěromágů, coby služebných, ale nepochyboval, že zdejší zvěromágové jsou úplně jiní. Možná podobní Anúbisovi, možná nebezpečnější.
„Bestie, co sežrala Boha slunce a Boha ohně, jak by řekli lidé. Zvěromág, co sežral fénixe, aby se jím stal.“
„Sežral?“ vyděsil se Augustus.
„Buď se narodíš s nadáním a krví zvěromága… nebo jednoho zabiješ, aby ses jím stal.“
*****
Marcus se snažil zachovat klid. Tohle není fénix, kterého znal. Tohle není fénix, kterého chtěl požádat o pomoc, jakožto starého přítele. Ten pohled - to není pohled někoho, kdo by jim mohl pomoct. Spíš vyčkává na svou chvíli, aby ho mohl zabít. Zaútočí, když vkročí dovnitř? Proč by se ale schovával a pak se tak okatě prozradil? Chce, aby o něm věděl?
„Co jsi zač?“ zeptal se konečně.
Odpovědi se mu samozřejmě nedočkalo. Marcus rychle uvažoval, zda náhodou neudělal chybu, že bral Augusta s sebou. Pravda, dlouhé roky se tu neukázal. Nepochyboval, že mnozí lidé a zvěromágové bez pánů už dávno nežili. Minimálně ti, které znal, už nejspíš odtáhli jinam nebo se proměnili v prach věčnosti. Byl naivní, pokud si myslel, že původní fénix bude pořád naživu. Porazila ho snad tato bestie? Nebo počkala, až by nadešel jeho čas, kdy by se sám zapálil, aby se mohl znovuzrodit, a v tu chvíli ho zničila?
‚Proč neútočí?‘ uvažoval Marcus a svraštil obočí. Přemýšlel, zda si myslí, že je člověk, protože se tak před ním nyní zjevil? Ne, musí z něj cítit jeho magii. „Co jsi zač?“ zeptal se znovu, tentokrát jeho hlas zaburácel jako hrom. „Kde je původní obyvatel tohohle chrámu? Kde je fénix?!“
Sotva jeho hlas v ozvěnách dozněl, chrám naplnilo ticho. A pekelné oči ho nepřestávaly propalovat skrz malou skulinu ve dveřích.
Marcusovi nakonec došla trpělivost. Když nechce vylézt on, půjde za ním! Nyní už beze strachu vyrazil proti dveřím a prudce je otevřel, hned se ovšem zarazil, sotva místnost naplnilo světlo. A zamrazilo ho o to víc.
Ono pekelné oko, které ho doposud sledovalo, patřilo člověku před ním. Zvěromágovi, přesněji řečeno. Ten seděl na zemi, připoutaný v okovech, které kryly skoro celé jeho tělo. Byly zrezavělé a ohořelé, ale pořád pevné, staré. A zařezávaly se mu do masa, nejspíš už několik let, vzhledem k tomu, jak vypadal. Pravděpodobně do této chvíle spal, než slyšel nějaký zvuk a otevřel oči, aby se podíval ven, co se děje.
Marcusovi poté došlo, na koho se nyní dívá. Pekelné oči, vlasy rudé jako oheň sám, zajištěn několika okovy, aby nemohl utéct.
Ten, kdo seděl před ním v okovech, byl vrah Boha slunce a Boha ohně, původního fénixe, jeho dobrého přítele.
Fénixova léčivá magie, kterou chtěl donést Lucratezovi jako záchranu před magií rozkladu, se rázem proměnila v prach minulosti.
*****
„Určitě pro to měl dobrý důvod,“ ozval se Augustus, když se znovu vydali na cestu. Gerarda tím zaujal.
„Dobrý důvod někoho zabít?“ nechápal.
„Počkám, co nám řekne.“
„Ten nepromluví.“
„Proč ne?“
„Staří Egypťané mu vyrvali jazyk, když ho spoutali, aby měli jistotu, že nebude volat o pomoc. Bez léčivé magie nebo možnosti vzplanout mu samozřejmě nikdy nemohl dorůst zpátky. Nechci si ani představit, jak dlouho trpěl v bolestech, než mu bolest otupily zbytek smyslů.“
„To je hrozné…“
„Sedí tam zavřený už po mnoho let. Nedivil bych se, kdyby už byl na pokraji života a smrti.“
*****
Na pokraji života a smrti ten tvor určitě nebyl. Na to byly jeho oči až moc divoké a nespoutané, pořád s plnou vůlí žít a bojovat. Jiskry v jeho pohledu ještě nevyprahly. Sotva se stal fénixem, dalo by se říct. Nemohl jen tak zemřít. Přesto Marcuse naplnila neskutečná zlost. Ten muž, co seděl před ním, zabil jeho přítele a osvojil si jeho magii? Proč musel fénix zemřít, aby on mohl přežít? Vycenil vztekle zuby. Vztek ho pohlcoval.
„Byls’ to ty?“ zavrčel, jeho hlas znějící jako blížící se pohroma.
Mladý muž mu neodpověděl, jen ho pořád sledoval těma nevyhaslýma očima. Kdyby je aspoň neměl! Kéž by ten plamen v nich mohl uhasit!
Sotva ho však popadl, aby ho násilím přiměl mluvit, uvědomil si, proč mu doposud neodpověděl. Ne, že by byl tak zesláblý, ale neměl ani jazyk! Proto mu nemohl odpovědět, jen na něj upřeně zíral. Pustil ho zpátky na zem, staré řetězy se hlasitě rozezněly místností. Byl to nepříjemný zvuk pro toho muže. Sice se nepohnul, ale přimhouřené oči Marcusovi řekly, jak ten zvuk nenávidí, možná se ho dokonce i bojí. Proto se celou dobu nehýbal?
Kolik let strávil tím, že volal o pomoc s vytrhnutým jazykem? Kolik let bojoval s řetězy, aby se jich zbavil? Marcusovi nyní neušel nepořádek kolem. Co vše zkoušel, aby se z nich dostal? Jak dlouho už je tady vězněný?
Přesto v něm pořád byla zloba - co udělal s jeho přítelem, tím pravým fénixem?
„Byls‘ to ty, kdo zabil fénixe?“ zeptal se ho, snad v naději, že nějak zareaguje. Nemusel se na to ptát, sám znal už odpověď. Snad si chtěl potvrdit vlastní úsudek.
Muž nadále mlčel, jen nyní zavřel oči.
Tuhle otázku mu už položilo tolik lidí.
*****
Gerard se zastavil před opuštěným Chrámem slunce a v podobě koně se snížil, aby chlapec z něj mohl bezpečně sestoupit. Sotva se začal mladý Augustus zvídavě dívat kolem, nabral lidskou podobu. A Augustus se na něj zadíval.
„Co?“ nechápal Gerard.
„Tahle vypadáš jako člověk?“ zeptal se Augustus zvídavě.
„Svou podobu mohu změnit, pokud by vám nevyhovovala. Jen ji neudržím tak dlouho, jako tuhle,“ vysvětlil Gerard trpělivě.
Na to se ovšem Augustus usmál od ucha k uchu, až mu vylezly dolíčky ve tvářích. „Ne. Takhle se mi líbíš nejvíc!“ prohodil chlapec nevinně a vydal se kupředu, aniž by se zamyslel nad stavem chrámu.
Netušil, že pro zvěromága to byla tehdy největší poklona, kterou mu kdy jiný čaroděj řekl.
*****
Sotva muž v okovech ucítil, že někdo další vkročil do chrámu, Marcusovi neušlo, jak se napjal. Všiml si, že jeho mladý pán už dorazil a za ním šel i ten zvěromág, nyní v lidské podobě. Nepochyboval, že svou současnou podobu upravil, aby Augusta neděsil, když mu má sloužit. Přesto mu neušlo, že občas mu ještě unikly šupiny na krku nebo mu oči občas problikly jako hadí. Nejspíš u svých případných předešlých pánů lidskou podobu nepotřeboval, proto se nyní tolik soustředil. Pokud jeho pán skutečně myslí vážně, že se stane jeho sluhou a vrátí se s nimi do jeho rodné země, bude muset dohlédnout, aby se ten zvěromág naučil řádným způsobům. Určitě nemůže jít jenom tak po boku svého pána, musí dodržovat pravidlo dvou až tří kroků a být pořád ve střehu, myslet vždycky především na bezpečnost vlastního pána, i kdyby to mělo znamenat jeho smrt.
Ale co by čekal od někoho, kdo očividně nikdy nemohl sloužit nikomu příliš dlouho? Ourobora znal. A také znal jeho smutnou minulost, kdy často sloužil čarodějům, ale pouze krátkou chvíli. Odmítán a nechtěný se nakonec usídlil v poušti s myšlenkou, že mu není souzeno být dobrým sluhou pro nikoho. Když se ho Marcus tehdy ptal, proč musí někomu sloužit, aby viděl vlastní hodnotu, zvěromág mu vysvětlil, že není lepšího pocitu, když může někoho bránit díky moci, kterou sebral někomu jinému.
„Aspoň trochu se tak sníží můj hřích, že jsem někoho zabil,“ vysvětlil mu tehdy mladík, když se viděli naposledy. „A pokud tato moc někomu v budoucnu pomůže, klidně si na něj pár desítek let počkám. Protože věřím, že jednou najdu pána, co pro mě najde uplatnění, takový jaký jsem.“
Z myšlenek na minulost ho vyvedlo zachrastění řetězů. To se muž vedle něj napřáhl rukami, ale řetězy ho samozřejmě zadržely. Vydal ze sebe prapodivný zvuk, něco mezi zavrčení a zahrčením. Marcus se hned dovtípil, že ani jemu se ten had nelíbí.
„Lorde Auguste!“ zavolal na mladého pána. „Zůstaňte mimo hlavní budovu!“ Chtěl, aby mladík věděl, že je zde a v pořádku, ale že se nemá přibližovat.
„Co to je za zvuky?“ zajímal se Augustus zvídavě.
Marcus pohlédl na netrpělivého muže vedle sebe, plného vzteky. „Předpokládám, že je to zvěromág, kterého tady uvěznili lidé. Nevím ovšem nic s jistotou a on mi to říct nemůže - nemá jak.“
„Nemá jak?“
„Protože mu každý rok jdou vyrvat jazyk,“ vysvětlil Gerard ledabyle.
„Vyrvat jazyk?“ zhrozil se Augustus a Marcus si povzdychl. Nepotřeboval, aby tohle Augustus věděl. „Je v pořádku?“ ptal se chlapec ihned.
„Co bys čekal? Zabil fénixe a sežral ho, aby mu sebral moc. To se ovšem nelíbilo uctívačům, co sem zrovna přišli, takže ho ihned spoutali.“
„Uctívačům?“
Marcus pohlédl na zvěromága vedle sebe, který pomalu, nebezpečně dýchal a vypadal, že nejspíš velmi brzy udělá všechno proto, aby se z okovů dostal a toho hada jednou pro vždy umlčel. Pak si všiml okovů, které vypadaly, že se za chvíli samy rozpadnou, přestože před chvílí byly v poměrně dobrém stavu. Všiml si, jak náhle velmi rychle okoraly. Napadl ho možný viník, ale to bylo nemožné! Pohlédl mlčky na Augusta. Použil snad svou magii nevědomky, když zjistil, že tomu zvěromágovi vyrvali jazyk?
„Zabil jim boha. Jenom tak, chápeš? To by nasralo každého.“
V tu chvíli řetězy najednou popraskaly a přes nádvoří se k nim přiřítila ohnivá koule. Doslova. Kdyby Gerard zaváhal jenom o vteřinu později, nejspíš by mladý Augustus okusil na vlastní kůži fénixův oheň. Místo toho před sebou spatřil hadí kůži, která se kolem něj omotala jako neproniknutelná hradba a nepouštěla nic dovnitř. Skrz skulinu si všiml Marcuse, který se držel té ohnivé koule. Když se však zaměřil, všiml si, že to není koule, ale jakýsi pták.
„Fénix,“ vydechl užasle. O tom tvorovi četl prozatím jenom v knihách.
„Místní Bůh ohně a slunce,“ ozval se had. „A celkem nasraný spratek, pokud mohu podotknout, nástupce pravého Boha ohně a slunce.“
„Nástupce?“
„Říkal jsem ti, že zabil fénixe, ne?“
*****
Protože roky uvěznění pro zvěromága znamenaly jenom tiché sezení v poklidu, bylo pro Marcuse snadné ho uzemnit a udržet i v jeho lidské podobě. I jeho žár nebyl tak silný, jak by očekával od fénixe. Byl výsměch pro legendární zvíře. To Marcuse jenom více štvalo. Pořád mu však vrtaly ty řetězy v hlavě… koutkem oka pohlédl na Augusta, který právě vykukoval z bezpečné vzdálenosti, krytý hadím tělem.
„Vypadá to, že víš toho dost, hade,“ zavolal Gerardovým směrem.
„Kdyby ses potloukal kolem, doneslo by se to i k tobě, Anúbisi,“ připomněl mu zvěromág posměšně.
„Jaksi jsem byl pár let mimo zemi, jestli sis toho nevšiml.“
„Jak bych mohl? Spal jsem.“
*****
„Proč ho zase poutáš?“ nechápal Augustus.
„Kdybych ho pustil jen tak, znovu by zaútočil,“ vysvětlil Marcus, když s Gerardovou pomocí fénixe spoutali řetězy.
„Kdyby mohl mluvit, třeba by nám vysvětlil, proč zaútočil.“
„Ano, ale to by musel mít jazyk. A pokud tady haďák neovládá léčivou magii, což pochybuji, tak nám toho moc neřekne. Tím pádem nám taky nijak nepomůže. Tudíž se můžeme vrátit domů a zkusit jinou cestu.“
Na to muž s rudými vlasy trochu zpozorněl, ale nijak se nepohnul, jen se jeho pohled změnil. A toho si všiml Augustus. „Fénix ovládá léčivou magii?“
„Z vlastního popela se znovuzrodí. Má i jiné způsoby, jak vyléčit sebe nebo ostatní. Takže je dost velká naděje, že ano.“
„Neznám sice tvé jméno a nejspíš mi ho nyní ani neřekneš, ale pomohl bys nám?“ zeptal se nyní Augustus muže před sebou. Ten ho jenom propaloval pohledem. Má si snad nechal poroučet děckem? „Najdeme způsob, jak ti vrátit jazyk,“ smlouval Augustus a to zaujalo Marcuse. „Léčivá magie by to mohla dokázat, že ano, Marcusi?“
„Nedávejte mu falešné naděje, lorde Auguste,“ odpověděl Marcus chladně. Ne, takovou špínu opravdu před lorda Lucrateze nepředvede.
„Mohl bych se zeptat Smalinera, jestli by nám jeho otec nemohl pomoct. Nebo on sám, je šikovný!“ uvažoval Augustus nahlas.
„Zamítnuto,“ nesouhlasil Marcus rázně.
„Jestli by stačilo šarlatánství spojené s léčivou magií, slyšel jsem, že prý se ve vesnici nedaleko odsud jeden takový šarlatán vyskytuje. Prý je z dlouhého rodu, který lidi oblbuje svou léčivou magií a vydělává na nich,“ ozval se nyní Gerard.
Na to muž zpozorněl a zvedl hlavu.
„Není zdejší, ale přistěhovalec. Pro své šarlatánství dokonce dostal vlastní dům na okraji vesnice. Dostal se tady náhodou před pár lety s dcerou,“ pokračoval Gerard.
Dál však jeho hlas zanikl, protože řetězy najednou praskly. To je muž rozžhavil díky ohni, který rázem pohltil celé jeho tělo, v očích šílenství a chuť po krvi. Oba zvěromágové před ohněm rychle uskočili, Marcus se dostal k Augustovi, připravený ho bránit, ale když se otočil, mohl jenom sledovat, jak fénix letí pryč.
A i přes vytržený jazyk jeho hlas zněl… smutně.
*****
„Braň lorda Augusta!“
Tak zněl Marcusův rozkaz, než se sám vydal za fénixem. Ne, nedá mu svobodu, bude ho stíhat, dokud ho nedostihne, a nevrátí zpátky do svatyně, kde shnije za to, co způsobil jeho přítelovi! Nenapadlo ho uvažovat, proč by ten muž zabil jeho přítele a proč by mu ukradl magii jenom proto, aby se nechal dobrovolně chytit a spoutat. Pohlcovala ho jenom zloba na vraha jeho přítele.
Naštěstí pro něj byl fénix zesláblý, takže moc rychle letět nemohl, také se divně kymácel ze strany na stranu, jakoby snad neuměl ani létat. Netrvalo dlouho a fénix spadl do písku. Marcuse ovšem překvapilo, že i přes slabost se ten muž chvíli plazil a potom velmi namáhavě pokračoval k vesnici za prapodivných skřeků. To jen volal něčí jméno, které nemohl vyslovit, protože neměl jazyk, zatímco mu po tvářích stékaly slzy, když se po rozžhaveném písku blížil k vesnici.
*****
Marcus si udržoval odstup. Jeho samotného nyní zajímalo, co tady pohledává a zda bude snažit ukrást nějakého velblouda nebo osla, aby se dostal dál. O to víc ho překvapilo, když zvěromág nejdřív nakoukl do okna, a poté se z posledních sil div nedoplazil ke dveřím. Tam se zhluboka několikrát nadechl, očividně mu přeměna ve fénixe vzala poslední zbytky sil, co ještě měl, než zaklepal na dveře.
Otevřel mu muž bledé pleti a Marcus uvažoval, koho mu tolik připomíná. Potom mu to došlo. Smalinerův otec! Zarazilo ho však, jak se ten muž zmenšil. Spěšně se přemístil k chatrči, když zvěromága čaroděj pozval dovnitř.
„Co se stalo? Kde jsi byl takovou dobu?“ vyzvídal Smalinerův otec a Marcuse tím zaujal. Znají se snad? „Musel jsem odcestovat, ale když jsem se vrátil ty a Mirjam jste nebyli k nalezení. Co se stalo? Mluv přece!“
‚Mirjam?‘ pomyslel si Marcus a nahlédl dovnitř.
Viděl, jak Smalinerův otec zbledl, když mu muž naproti němu ukázal prázdná ústa, kde předtím býval jazyk. Na nic se neptal a přešel k němu. „Bude to bolet,“ řekl jen a muž odhodlaně přikývl.
Bolelo to nejspíš víc, než očekával, protože takhle by nesténal a poté nekřičel muž, který si už očividně prošel peklem. Marcus byl trpělivý, nepochyboval, že tomuhle čarodějovi ten muž řekne všechno. Však on se dozví, co se stalo v Chrámu slunce! A když ne hned, tak až ten muž vyjde z chatrče, protože to z něj vymlátí.
*****
„Co se stalo?“ zeptal se Smalinerův otec trpělivě, když muži vyléčil vytržený jazyk a podal mu tolik potřebnou vodu, aby uhasil svou žízeň. Jídlo odmítl, ale doposud nepromluvil. Snad se obával, že už neumí mluvit. „Prosím, mluv,“ vyzval ho čaroděj znovu, trpělivě, ale v jeho hlase byl slyšet neskutečný smutek. „Co se stalo?“
Na to se muž podíval provinile k zemi, než se zvedl ze slamníku, kde doposud seděl, a poklekl před čarodějem s tváří na zemi.
„O… se,“ ozvalo se nejdřív velmi tiše, přiškrceně. „Omlou…vám se,“ vydechl muž o něco hlasitěji, jeho hlas byl pořád tichý a rozechvělý, jako by ho získal teprve nedávno a nebyl si jist, jak s ním zacházet. „Omlouvám se!“ vykřikl poté. A překvapivě dobrou, staro-angličtinou. Marcus si pomyslel, jak jeho hlas zněl jinak, než by očekával. Možná to bylo tím, že roky nemohl mluvit, možná tak zněl odjakživa. „Lady Mirjam nebylo dobře! Nemohl jsem přihlížet, jak se její stav zhoršoval!“
„Co se stalo?“ ptal se čaroděj polekaně.
Muž však semkl rty k sobě a Marcusovi neušly slzy, které se objevily v jeho očích. „Zabil jsem ji!“ vykřikl zlomeně. „Jsem jejím vrahem!“
I Marcusovi došlo, že vrah by se takto veřejně nelynčoval a nepřiznával se. Kdo byla ta Mirjam vůči Smalinerovu otci? Co se skutečně stalo?
Smalinerův otec se zadíval na muže před sebou a jeho oči byly plné smutku, ale i pochopení. „Zvedni se, blázne,“ vyzval ho Smalinerův otec, tentokrát jemněji, ale muž tvrdohlavě zakroutil hlavou do stran.
„Zabil jsem ji!“ trval na svém.
‚Zvěromág, co zabil vlastního pána,‘ pomyslel si Marcus skepticky. ‚Pak šel a zabil fénixe a byl chycen. Případ vyřešen. Měl tam zůstat hnít!‘
„Opustil jsem ji, abych vyhledal fénixe a požádal ho o pomoc!“ vykřikl muž se slzami v očích, a když chytil čaroděje za paže, div ho nepovalil na zem. „Opustil jsem ji! Proto zemřela! Nebyl jsem u ní, když vydechla naposledy! Nemohl jsem splnit vaše přání! Neochránil jsem ji! Zemřela a já jí nemohl ani řádně pohřbít!“
„Mirjam?“ nechápal Smalinerův otec.
„Mor ji dostihl. Říkala, že magie fénixe vyléčí všechno! Vy jste jí dal ten nápad do hlavy! Vydal jsem se ho hledat! Prosil jsem ho, aby pomohl, aby použil svou magii na lady Mirjam… Ale on - ale on…!“
„Uklidni se, nedáváš smysl,“ snažil se ho uklidnit Smalinerův otec s obavou v hlase.
„Fénix mi řekl, abych ho pozřel, až se znovuzrodí z vlastního popela! Ale lhal! Nepomohl mi! Místo toho jsem převzal jeho magii! Jeho uctívači mě za to chytili a spoutali! Nevím, jak dlouho jsem tam strávil! Nemohl jsem se dostat ven! Okovy dlouhou dobu nechtěly povolit-…“
‚Pozřel?‘ zhrozil se Marcus. ‚To je vyloučeno! On by se nenechal pozřít!‘
„Počkej, cože se stalo?“ zhrozil se Smalinerův otec. „Tys‘ pozřel fénixe?“
„Ano. Na jeho přání. Počkal jsem, až se sám zapálí a zbude z něj popel. Když se znovuzrodil jako malé ptáče, prostě jsem ho spolkl.“
„Prostě-…?!“
„A pak se někdo konečně přiblížil ke chrámu a dostal se dovnitř… a já zkusil zatáhnout a ony najednou povolily!“
„Řetězy povolily samy od sebe?“
‚Ne, nepovolily,‘ pomyslel si Marcus a částečně si potvrdil svou domněnku. Až se vrátí do chrámu, musí je zkontrolovat.
„A když jsem se dostal sem, cítil jsem vás. Neumím to popsat. Prostě jsem šel za vaším pachem - ne, to není ono. Teplo. Dokázal jsem vás tak najít,“ chrlil zvěromág jednu informaci za druhou, než pohlédl k zemi. „Myslel jsem si… Myslel jsem si, že lady Mirjam jste našel včas a ona přežila… Pak mi došlo, jak dlouhá doba utekla… a že bylo nepravděpodobné, abyste se vrátil hned druhý den, kdy jsem já odešel.“
Smalinerův otec svraštil obočí, než si promnul bradu. „Říkáš, že ty řetězy povolily samy od sebe?“ Muž rázně přikývl a Smalinerův otec se znovu zamyslel. Očima zaputoval k oknu, kde viděl jakýsi rychlý pohyb. To se jen před ním Marcus zavčasu schoval, když vycítil jeho úmysl. Věděl o něm nebo to byla jen náhoda? Věděl o něm i zvěromág a jenom to na něj hrál?
„Skutečnost, že lady Mirjam zemřela pár dní před mým návratem, mě velmi mrzí. Víš, že se zde nikdy nezdržím moc dlouho, ale snažím se tu objevovat co nejčastěji. Zdejší lidé věří mé magii a já jim tak mohu pomoct od moru, černé smrti, a jiných nemocí, které jsme v Anglii už dávno vyhubili. Vyřídím jejím příbuzným, že zemřela. A ty také.“
Fénix k němu zmateně vzhlédl. „Lorde-…“
„Nech mě domluvit,“ přikázal mu a fénix semkl rty k sobě. „Nikdo z této země neví, že nejsi zdejší. Byl jsi v chrámu uvězněn desítky let. Vzhled se ti také změnil poté, co jsi pozřel fénixe. Nebýt tvého hlasu a očí, nepoznal bych tě. Vím, co ti tam pravidelně prováděli… Jak ale sám víš, nemohl jsem jim v tom zabránit. Osud nejspíš chtěl, abych tehdy dorazil pozdě, abych lady Mirjam nezachránil. Do dnešního dne si tuto vinu vyčítám… Ale možná také osud chtěl, aby tě někdo nalezl a osvobodil. Možná ty řetězy povolily samy od sebe, aby ti daly konečně svobodu za tvé vykoupení. Chtěl jsi velkou moc, abys pomohl své paní, která stejně zemřela. Ano, zemřela kvůli tobě. Ale stejně tak by zemřela, i kdyby ses za fénixem nevydal, to si pamatuj.“
Muž rázně přikývl, ale do očí se mu draly slzy.
„Lady Mirjam jsi miloval a bránil čestně, na to nikdy nezapomenu a její rodině to vyřídím. Stejně tak, že jsi zemřel. Myslím, že vlastní vykoupení jsi nalezl v chrámu, kde jsi strávil dostatek času o samotě. Nevyčítej si její smrt. Umřela by, i kdybys jí donesl magii fénixe až pod nos. Místo toho se vrať na své místo a čekej tam. Nepochybuji, že tvůj budoucí pán tam na tebe již čeká.“
„Budoucí pán?“ zpozorněl mladý muž.
Na to se Smalinerův otec usmál. „Děkuji ti za cenné služby, které jsi lady Mirjam poskytl. Určitě byla ráda, že jsi jí doprovázel na tak nebezpečnou cestu do daleké Afriky. Byla by hrdá, kdyby věděla, co jsi pro ni všechno obětoval. Nyní běž. Tvým osudem není zemřít tady v poušti. Ujisti se, že svému novému pánovi budeš sloužit se ctí a hrdostí, které si zaslouží. Už pro lady Mirjam ji musíš nechat odpočívat v pokoji. A možná, pokud osud bude milostivý, se znovu sejdeme.“
Na to zvěromág rázně přikývl, zvedl se, ale hned po prvním kroku se zastavil. Smalinerův otec zpozorněl. „Kde má hrob?“ zeptal se muž pouze a Smalinerův otec si povzdychl.
„Jak jistě víš, byla to čarodějnice. Zdejší lidé její tělo spálili.“
„Kde má hrob?“ trval na svém muž, ani se na něj nepodíval, ale hlas se mu zatřásl od slz, které zadržoval.
„Na sever od vesnice. Je to jediný hrob, který tam najdeš,“ pověděl mu Smalinerův otec konečně.
„Děkuji,“ odvětil muž pevným hlasem, ale slzy mu už tekly po tvářích. „Sbohem.“
Smalinerův otec nečinně přihlížel, jak zvěromág vyběhl z jeho dveří. „Už víš všechno, co jsi potřeboval vědět, Marcusi?“ zeptal se Smalinerův otec klidným hlasem.
„Záměrně jste mě nechal poslouchat?“ zeptal se Marcus, když se přestal skrývat.
„Je pořád tak mladý… ještě se musí hodně naučit,“ usmál se Smalinerův otec a otočil se na Marcuse. „Ujisti se, že se o to s mladým Augustusem postaráte,“ dodal.
„Kdo byla ta Mirjam?“
„Má neteř,“ vysvětlil Smalinerův otec krátce. „Zamilovala si zdejší krajinu a rozhodla se, že je zbaví zdejších nemocí. Nakonec tady sama zemřela a já jí nemohl pomoct.“
„A ten muž?“
Smalinerův otec se tajemně usmál o to víc. „Kdo ví? Teď začne psát novou kapitolu svého života, pokud bude mít pána, kterému bude moci sloužit.“
„Co když ho také nechá zemřít?“
„To ukáže až čas…“
„Proč jste doopravdy tady, lorde-…“
Smalinerův otec ho umlčel zvednutou rukou. „Přestože je Lucratez paličák, ocenil bych, kdybys mu o mé přítomnosti zde neříkal. Nejspíš by těžce nesl, kdyby věděl, že hledám způsob, jak ho vyléčit, ale nenacházím nic,“ přiznal Smalinerův otec zahanbeně.
Marcus mu nebyl v tu chvíli schopný říct, jak moc mu je vděčný, že o jeho pána, který se uzavřel před světem, pořád tolik pečuje.
*****
Když Marcus našel toho muže před kusem kamene se jménem, zůstal v bezpečné vzdálenosti skrytý. Pro muže by mělo být potupné ukazovat city, přestože tento se nebál vlastních emocí. Tu noc naplnily egyptské písečné pláně jeho smutné nářky, křik a slzy, kdy musel čelit realitě, kde jeho milovaná paní už není. Kdy se zpovídal z vlastního hříchu, za který nemohl. Kdy prosil vlastní magii, aby snad její popel spojila dohromady, aby před ním stanula a on ji mohl žádat o odpuštění. Nakonec už jen křičel její jméno.
Lady Mirjam! Lady Mirjam!
A také: Omlouvám se.
*****
Když usoudil, že mu dal dostatek času, aby truchlil, a sám se vypořádal s pravdou, že jeho přítel si vybral smrt dobrovolně pro pravděpodobně vyšší dobro, jak by sám podotkl, vydal se za zvěromágem.
„Tvé paní je mi líto,“ pronesl.
Zvěromág před ním ovšem nevypadal překvapeně, že ho vidí. „Slyšel jsi - zemřela by i bez mé pomoci,“ pronesl trpce, na muže se ovšem neotočil.
„Tvá oddanost je však něco jiného. Něco obdivného. Držela tě myšlenka na ni při životě po celou tu dobu?“
„Nemusím se ti zpovídat,“ zašeptal zvěromág chladně, než se zvedl.
„Nemáš, kam jít,“ zhodnotil Marcus pragmaticky. „Pravděpodobně brzy zemřeš, když se budeš potloukat po poušti v noci sám. Lidé tě poznají, začne hon nanovo a znovu tě uvězní. Nebo zabijí, to už nechám na jejich uvážení.“
„A co mám podle tebe dělat? Nikdo nechce zvěromága, co zabíjí vlastní pány!“ ušklíbl se zvěromág nebezpečně. To Marcuse překvapilo. „Slyšíš dobře. Lady Mirjam nebyla první. A jistě nebyla poslední!“ dodal se smíchem. Byl to však smutný smích. Jako by sám sebe nenáviděl za vlastní dosavadní slabost a neschopnost ochránit své pány.
„Nyní máš ovšem mocnou sílu,“ připomněl mu Marcus a překvapil tím i sám sebe. Minulost už nezmění. A pokud část jeho přítele nyní žije v něm a pokud si smrt vybral dobrovolně, bude to muset přijmout. „Moc, kterou můj pán nutně potřebuje. Určitě se pro tebe najde místo v jeho sídle.“
„Proč bych mu měl pomáhat?“
„Protože ten chlapec, na kterého jsi předtím zaútočil, tě nejspíš nevědomky osvobodil svou magií. To z něj dělá tvého komplice a ty mu nyní dlužíš.“
Po jeho slovech na něj zůstal zvěromág zmateně hledět. „Osvobodil?“
„Co si myslíš?“ zasmál se Marcus konečně. V něčem jsou si nejspíš všichni fénixové podobní - všichni jsou tvrdohlaví a hloupí! „Že snad ty řetězy praskly samy od sebe nebo od tvojí rádoby síly? Sotva bys předtím ublížil mouše, natož abys zničil řetězy. Ne, kdepak! Lord Augustus byl ten, co tě osvobodil. A věřím, že až se vrátíme do Chrámu slunce, budu ti moci ukázat důkaz jeho moci, kterou nevědomky použil.“