Nedůvěra mezi zvěromágy se dala krájet. Lord Smaliner nebyl jejich pán, proto jim nemohl dát rozkazy, aby rozproudil nepříjemné vody. Samozřejmě, že Virgil nikomu z nich nevěřil. Jen tak zradili jejich rod a nyní se od něj opět jen tak vrátí? Ne, tohle mu smrdělo víc než dost. I když se mu snažil Gerard vysvětlit situaci, Virgil byl tvrdohlavý paličák. Všechny vyhnal a zabednil dveře do sídla. Před ně si poté sedl s tím, že kdokoliv chce projít, musí přes něj.
„Seru na to, že máte značku lorda Augusta. Už jednou jste ho zradili,“ připomněl jim naštvaně. „Nedovolím vám ho potupit, že si do vlastních řad bere zrádné krysy.“
„Heleďme, kdo to žvatlá. Vrah svých pánů,“ ozval se jeden zvěromág podle.
„Jo, kdy ti zase hrábne a pokusíš se zabít i lorda Augusta?“ ptal se ten vedle něj.
„To by stačilo!“ ozval se Gerard.
Nepřátelská krev mezi nimi byla odjakživa. Zvěromágové byli tuze soutěživí. Všem docházela jasná věc - lord Augustus doposud neurčil, kdo bude vrchní komorník. Post, o který se nyní můžou ucházet všichni z nich. Místo po boku lorda Augusta a jisté výhody s tím spojené. Samozřejmě i hromada povinností, ale to si nikdo z nich neuvědomoval. Pouze Anúbis a ten mlčel, pouze přihlížel jejich směšné šarvátce. O post komorníka by neměli bojovat mezi sebou. Lord Augustus by měl prostě určit jednoho z nich a všichni by to museli respektovat. Jako to bylo kdysi dávno s ním. Pravdou bylo, že si nikoho z nich nedokázal představit jako vrchního komorníka. Jen těžko by se zrádci mohli stát komorníky, Alastair byl mladý a nezkušený, Virgil byl na to příliš horlivý a agresivní. Jediný, kdo by připadal v úvahu, by byl, pravda, Gerard, ale ten byl zase příliš měkký a moc velký pacifista. Ke stejnému závěru došel i Gerard. Ale ten měl jasno - nechce být vrchním komorníkem. Věděl, že by jeho klidnosti a dobroty všichni zneužívali. Neměl kolem sebe autoritativní auru jako Anúbis.
„Smím projít?“ ozval se něčí hlas. Zvěromágové se otočili, ale nikoho neviděli. Smaliner kolem nich lhostejně prošel. Gerard i Virgil se mu zlehka poklonili, když došel k nim. „Musím zkontrolovat toho smrtelníka. Mohu vstoupit?“ zeptal se s pohledem na Virgila. Ten mu hned ustoupil a pootevřel dveře. „Pokud to uznáš za vhodné, dveře zase zamkni,“ dodal k němu, než zmizel za dveřmi. Sotva je zavřel, Virgil se zase před ně rozhodně postavil a z nozder mu vyšlehly plameny. Byl odhodlaný střežit sídlo, dokud se jeho pán nevrátí a nepromyslí si tento krok znovu a pořádně.
*****
Fenella měla důvod, proč Augusta varovala před použitím magie pro přesun. Když měl v plánu opustit Davida a přemístit se zpátky ke svému sídlu, v půli cesty ho vlastní magie zradila a on se rozplácl uprostřed ulice. Naštěstí nebyl nikdo kolem, stmívalo se a lidi zalezli do místních hospod. Kdyby vnímal všední dny a víkendy, věděl by, že je dnes pátek večer… a nejspíš se hrál fotbal. A zatímco tam jen tak ležel na zemi, uvažoval, kde se stala chyba, zda jeho výpočty byly chybné nebo zda se nechal Davidem rozptýlit příliš. Až poté si vzpomněl na Fenellino domlouvání a otráveně si povzdychl. S obtížemi se dostal do sedu a rozhlédl se kolem, aby zjistil, kde se nachází. Změna polohy jeho tělu samozřejmě neprospěla a tak pokřtil místní uličku svými zvratky. Cítil, jak se mu veškeré orgány nepříjemně stahují a zase roztahují. Stejnou reakci pocítil každý, kdo se poprvé přemístil. Musel se trpce usmát při vzpomínce, kdy se s Davidem poprvé přemístil - taky tohle cítil?
Usoudil, že moudřejší bude jít pro tentokrát pěšky. Sotva se však rozhlédl po uličce, zjistil, že v ní není tak docela sám. Ve stínech ho sledovali zdejší zvěromágové. Musel se pousmát.
„Zkuste to, pokud si troufáte, hlupáci,“ vyzval je. Vypadali sice nepřátelsky, ale dokázali si velmi rychle spočítat, kdo by vyhrál a jak snadno. „Slabochy, spoléhající na čísla, nepotřebuji ve svých řadách. Až se pozabíjíte navzájem a zjistíte, kdo je opravdu silný, teprve poté přijďte. Silných pěšáků je potřeba vždycky.“
A bez dalšího slova odešel. Zasadil jim hlodající myšlenky. Netrvalo dlouho a zvěromágové se do sebe skutečně pustili, aby zjistili, kdo by byl hoden té sladké, silné magie, kterou cítili z toho muže.
*****
Když se blížil ke svému sídlu, zarazilo ho, že Anúbis své místo doposud neopustil a pořád klečel bez hnutí s hlavou k zemi. Nepochyboval, že duchové, které zde sám pohřbil, ho už dávno odsoudili. Sám se chtěl stát zatracencem. Nepotřebuje zrádce - to pocítí i ti, kteří se chtěli vmísit do jeho řad znovu. Nepotřebuje slabochy a přelétavou věrnost. Zradí jednou, zradí pokaždé. A pokud je vedl Anúbis, o důvod víc, proč by ho měl ignorovat, i přes jeho sílu. Ani se za ním neohlédl, když kolem něj prošel a skrz bránu vešel na svůj pozemek. Po chvíli k němu dolehly hlasy zvěromágů a jeho sluhů. Sotva je opustil a už se hned hádali, kdo bude vrchní komorník? Jak troufalé. Nevšimli si ani, že se jejich pán navrátil. Rozhodl je trochu postrašit a povolil své síle proudit kolem. Ta ničivá nicota, která všechno kolem sebe napadla, většinu z nich vylekala. Až na Virgila, Gerarda, Alastaira… a Anúbise. Pro něj to byla tak důvěrně známá magie jeho pána, kterou vídal jednu dobu každé ráno, když ho šel vzbudit. Augustus kolem zvěromágů lhostejně prošel, když mu uvolnili cestu, a nic jim neřekl.
„Vrchního komorníka určím brzy,“ ujistil je, když se zastavil před dveřmi. „Prozatím držte huby,“ dodal směrem k zvěromágům za sebou, než vešel do svého sídla. Vyšel po schodech a po chvíli našel Smalinera.
„Děkuji, Auguste,“ slyšel jeho hlas místo pozdravu. „Pokud by ten povyk neustál, ten člověk by tady nejspíš zůstal mnohem déle.“ Otočil se na něj a unaveně se usmál.
„Mohl jsi je seřvat sám,“ usoudil Augustus a usadil se na zem, nikoliv do křesla vedle Smalinera. Smalinera napadlo, zda tohle dělal poslední staletí, když byl v Africe a Asii - seděl s ostatními na zemi, aby si byli rovni.
„Nejsou to mí sluhové,“ připomněl mu.
„Ani moji ne.“
„Dal jsi jim svou značku.“
„To ještě neznamená, že budu řešit každé jejich hovno.“
Smaliner se pousmál. „Už máš vybraného vrchního komorníka?“
„Na tuhle tradici seru.“
„Víš, že všichni na to netrpělivě čekají. Proto jsou tak napjatí.“
Augustus mlčel a z kapsy si vytáhl nějaký balíček s bylinkami, které poté hodil Smalinerovi. „Díky, že ses o ně postaral.“
Smaliner k balíčku přičichl. „Artemisa Vulgaris?“ dovtípil se.
„Bylo by nebezpečné, kdyby to zůstalo v mých rukou,“ usoudil Augustus.
„Změnil ses.“
„Já vím.“
Smaliner se pousmál a balíček s bylinkami schoval. „Řekls‘ to tomu člověkovi?“
„Ještě ne.“
„Bude tě nenávidět.“
„Ten mě nenávidí už teď.“
„Ani bych neřekl.“
„Řekl mi to sám.“
Smaliner se pousmál a vstal od spícího Stuarta. „Auguste, strávil jsi s lidmi posledních pár staletí a pořád v nich neumíš číst?“
„Mlč.“
Smaliner si k němu přidřepl, aby mu neuhnul pohledem. „Jsi zmatený, protože nevíš, co vůči němu cítíš,“ dovtípil se jen z toho letmého pohledu na svého přítele. „To víme oba. Předpokládám, že pokud šlo dneska o usmíření, povedlo se to na jedničku, ale nejspíš nejste pořád tam, kde jste byli předtím.“
„Řekl jsem: Mlč,“ odehnal ho Augustus od sebe. Smaliner ho ovšem chytil za ruku.
„Měl jsem možnost ho poznat, Auguste,“ připomněl mu Smaliner a pousmál se. „Pokud by tě nenáviděl, určitě by o tobě v jednom kuse nemluvil. Je to jen obranný mechanismus, aby se nespálil. Nedej mu možnost, aby se od tebe úplně oddělil. Jak jsi starý, tak jsi paličatý, víš to? A on taky.“
„Co tím myslíš?“
„Ten muž, kterého jsi opustil, tě stále hledal v každém tichu. I když ti tvrdil opak.“
A tak mu Smaliner začal vyprávět o těch pár dnech, co strávili spolu. Jak poznal Davidovy démony a snažil se mu pomoct, jak mu David noc co noc vyprávěl o Augustovi, kterého Smaliner nikdy nepoznal, ale o pocitech, které vůči Augustovi nejspíš cítil, ale měl obavy, zda když je řekne nahlas, čaroděj se mu vysměje - o těch svému přítelovi neřekl. Něco jako lékař musel zachovat v tajemství. A tohle bylo příliš citlivé téma na to, aby ho sám nakousl. Ani ten člověk neřekl nic nahlas sám, ale v náznacích, v každé větě a gestu - Smaliner byl vnímavý, proto měl nyní jistotu, že ten člověk vůči Augustovi něco cítí. Ale cítil to samé i Augustus? Nebyl by překvapený, kdyby byl sám zmatený vlastními city, které si neuvědomoval.
Všiml si změny ve tváři svého přítele, jak ustavičně myslel.
„Tak proč mi řekl, že mě nenávidí?“ nechápal Augustus.
Smaliner se vševědoucně usmál a povytáhl obočí. Neulehčí to Augustovi ani o chviličku. „Myslíš si, že kdyby tě nenáviděl, nevykopl by tě hned z bytu? Mimochodem - co přesun? Pěkný svinstvo, co? Proto tě Fenella varovala.“ Augustus nejdřív netušil, o čem je řeč, ale když mu Smaliner se smíchem řekl, že mu pořád smrdí z pusy po zvratkách celou dobu, jen tím svého přítele popudil. „Neber na lehkou váhu varování lékaře,“ připomněl mu.
Někdo zaklepal na dveře a vyrušil je v rozhovoru. Když se dveře otevřely, stáli v nich Virgil a Gerard.
„Lorde Smalinere, mám na Vás prosbu,“ začal Virgil a vstoupil dovnitř jako první. Gerard vypadal lehce zmateně, ale přítele následoval dovnitř.
„Ano?“ nechápal Smaliner.
„Váš otec Vám dozajista vyprávěl o svém přátelství s lordem Lucratezem, nepletu se?“ zeptal se Virgil a poklekl před Smalinerem.
„Ano?“ Smaliner pořád nechápal, o čem je řeč.
Tu náhle Virgil sklonil tvář k zemi. „Prosím! Odčiňte to, co udělala lady Tenebra mému pánovi a nám všem!“
V místnosti nastalo hrobové ticho, i Gerard zmateně přihlížel, protože netušil, o čem je řeč. Stejně tak Augustus nevypadal, že by věděl, kam tím jeho sluha míří. Virgil po chvíli vzhlédl.
„Vím, co se stalo! Jsem nejspíš jediný, kdo to ví… možná Anúbis si něco málo pamatuje. Váš otec přece znal lorda Lucrateze, ne? Takže musel vědět, jak kletbu lady Tenebry zlomit. Je vyloučeno, aby se nechtěl pojistit, že by se proti němu někdy nechtěla vzbouřit.“
„O čem to mluvíš, Virgile?“ nechápal Augustus.
Smaliner už ovšem věděl, kam tím zvěromág mířil. Chtěl to pojmenovat přímo, ale Tenebřina magie byla všudypřítomná a tak mocná, že jeho slova upravovala za pochodu. Bylo to vidět na jeho frustraci a netrpělivosti.
„Vím, kam tím míříš, Virgile,“ ozval se Smaliner a vstal z křesla. „Jsi si jistý, že to bude pro tvého pána to nejlepší?“
„Prosím, lorde Smalinere, už tak žil celé roky ve lži a klamu. Pokud se nic nezmění, budu mít jistotu, že jsem učinil správnou věc.“
„Může to u něj vyvolat bludy nebo mu to přepíše jiné myšlenky.“
„I tak jsem ochotný riskovat.“
„I u Gerarda… a u Anúbise.“
„Prosím!“ trval na svém Virgil.
„Bludy z čeho?“ vložil se do konverzace Augustus rázně, když byl napoprvé ignorován. Jeho hlas prosekl předešlý dialog těch dvou a nyní nastalo napjaté ticho. Virgil neměl v úmyslu mluvit přes svého pána a Smaliner nechtěl Augusta ignorovat. Ale jak mu vysvětlit, o čem je řeč, když nemůžou? Proto se Smaliner rozhodl pro akci ihned.
Přešel ke svému příteli a zeptal se rovnou: „Důvěřuješ mi?“
Augustus hned rozeznal, že jeho tón je vážnější, než předtím. Proto se postavil a shlédl dolů k němu, než pravil: „Důvěřuju ti.“
„Usaď se. Nebo si klekni, co je ti pohodlnější.“
Augustus si sedl, jak byl instruován. Netušil, co přijde, ale věděl, že Smalinerovi může důvěřovat.
„Neměl mi to za zlé, Auguste. Věděl jsem to, protože mě otec varoval předtím, než na něj tvá matka použila svou magii.“
„To je mi jedno. Dělej, co musíš.“
Nechtěl znát důvody ani minulost. Proto mu Smaliner vyhověl. Augustus viděl, jak se kolem jeho ruky objevilo světle zelené světlo a obalilo mu celou paži. Nechápal, proč se mu Smaliner nejdřív omluvil. Ve chvíli, kdy mu Smalinerova ruka doslova vletěla do lebky, ztratil vědomí a jeho oči zmizely v bělmu. Jeho tělo bylo jako povadlá loutka na provázcích.
„Lorde Auguste!“ ozvali se Gerard a Virgil polekaně, snad připraveni zaútočit, ale Smaliner je zarazil.
„Zpátky, hlupáci! Žije,“ řekl jen a soustředil se. Zvěromágové poté zmateně sledovali, jak jejich pánovi lord Smaliner pomalu tahá černou jehlici z čela. Když ji vytáhl, položil ji na zem. Jejich pán pořád nenabral vědomí. „Proto bylo podstatné, aby seděl,“ vysvětlil Smaliner, než párkrát máchl rukou a zelené světlo jeho magie zmizelo. Všiml si, jak zmatení ti dva byli. „Nemělo by to dlouho trvat a měl by nabrat vědomí.“
„Co se stalo?“ ozval se Gerard, sotva se vzpamatoval, jako první.
„Předpokládám, Virgile, že něco podobného si pamatuješ, proto se neptáš,“ usoudil Smaliner.
„Ano…“ souhlasil Virgil, pořád v šoku.
„Tohle je obrácený způsob. Lady Tenebra uměla zapečetit vzpomínky a přepsat je, právě pomocí tohohle,“ řekl a ukázal na černou jehlici na zemi. „Nyní se vzpomínky Vašemu pánovi pomalu vracejí. Nejspíš to bude pro jeho mysl i tělo velký šok, proto musí sedět.“
„Lorde Auguste?“ polekal se Gerard, sotva ucítil něco jiného ve vzduchu.
Smaliner se ohlédl… a jeho samotného šokovalo, co viděl. Augustovy oči byly pořád jen bílé… ale tekly z nich slzy.
„Běžná reakce, když si mysl uvědomí, že její vzpomínky se pomalu vracejí,“ vysvětlil Smaliner po chvíli, kdy si uvědomil, že i jeho přítel není z kamene. Nechtěl se domnívat, co za vzpomínky se mu vrátilo jako první. Co si jeho mysl nyní vyvodila a on toho nyní litoval. Pohlédl na Virgila. „Předpokládám, že ty si minulost plně pamatuješ?“ zeptal se jen a Virgil přikývl. „A nic jsi neřekl, protože jsi nemohl.“ Opět přikývnutí beze slova. Nyní pohlédl na Gerarda. „Důvěřuješ mi?“
„Ne, dokud nezjistím, že jste neublížil lordu Augustovi,“ připomněl mu Gerard a Smalinerovi neušlo, jak mu zasvítily oči a zjevily se mu tesáky v ústech, když nyní promluvil. Jasné znamení, že pokud se jeho pán neprobudí v pořádku, nebude váhat a bude ho vidět jako svého nepřítele. Ani přímluva od Virgila nepomohla, aby Gerarda obměkčil.
*****
Když se Augustus konečně probudil, ucítil v očích slzy. Chvíli viděl rozmazeně právě kvůli nim. Nepoznával ty nové pocity, které se v jeho nitru hromadily. Beze slova si hřbetem dlaně zakryl oči a zaklekl. Myšlenky a vzpomínky měl zpřeházené. Nic mu nedávalo smysl. Svou matku nenáviděl, ale víc nenáviděl svého otce. Pořád cítil nenávist vůči Anúbisovi - pokud to věděl, proč mu lhal? Proč prostě neřekl pravdu? Protože i jeho ovlivňovala magie matky? Když dokázal zaostřit na věci kolem sebe, jako první pohlédl na Gerarda a Virgila. Oba trpělivě čekali, co jim řekne. Místo toho Augustus vstal a než mu Smaliner mohl cokoliv říct, on i Virgil zmateně přihlíželi, jak Augustus udělal Gerardovi přesně to samé, co Smaliner jemu před chvilkou. Smaliner se chtěl zeptat, jak věděl, co má dělat, ale nenacházel slov. Augustus také neřekl ani slovo, jen naštvaně pohlédl na černou jehlici ve své ruce, než ji od vzteku rozdrtil na malé kousíčky. Stejně tak tu, kterou mu Smaliner vyndal z hlavy, rozdrtil na malé kousky pomocí své magie. Bublal v něm nezměrný vztek a nenávist vůči matce a otci, větší, než kdy předtím. Kolik bolesti mu způsobili? Kolik svých chyb se snažili takto zakrýt před ostatními? Kdyby své magii aspoň trochu naslouchali, nemuselo by k ničemu dojít!
„Lorde Auguste?“ oslovil ho Virgil opatrně. Augustus jen zvedl ruku vzhůru, aby ho umlčel, a čekal, až se Gerard probudí.
*****
Trvalo dlouho, než Gerardova mysl po probuzení byla schopna rozeznat vzpomínky od reality, faleš od pravdy. I Augustus se na některé věci musel pro jistotu doptávat, aby měl jistotu, že nyní zná celou pravdu. Bylo to zvláštní - někdo, o kom si myslel, že je jeho úhlavní nepřítel… byl vlastně po celou dobu jeho dětství jeho přítelem a on ho svým nepřítelem udělal díky své vlastní magii. Nelitoval ovšem, že se mstil na Octaviovi a ostatních - zasloužili si smrt, protože se vysmívali jeho magii a jemu samotnému. Ještě před chvílí by měl chuť odsoudit i Anúbise… Ale když věděl, že je pojila tak dlouhá minulost a pevné přátelství, že díky němu našel své sluhy… rázem mu už nepřipadal tak nepřátelský. Aby Gerard pochopil a dokázal rozeznat vymyšlenou a pravdivou realitu, musel mu Augustus vše vysvětlit. Nyní kletba jeho matky byla zrušena, proto mohli mluvit otevřeně.
„Chceš si promluvit s Anúbisem?“ dovtípil se Smaliner, když jeho přítel dlouho mlčel.
„Nejspíš nezná celou pravdu. Pokud ji vůbec zná. Nejspíš ano, jinak by tohle nikdy neudělal,“ usoudil Augustus nahlas.
„Běž,“ vybídl ho Smaliner. „Myslím si, že si máte hodně co povědět.“
„Říkáš, bude to dlouhá noc?“
Smaliner se tajemně usmál. „Kdo ví. Máš snad rande?“
Augustus se ušklíbl. „Pomlč.“
*****
Zarazilo ho, když Anúbise našel pořád s hlavou skloněnou a s tváří v prachu. Působilo to komicky - stejně komicky jako před staletími, když se stal přítelem jeho otce - aby se bůh klaněl smrtelné bytosti. Napadlo ho, zda před sebou viděl své předešlé pány a prosil je o odpuštění, zda ho jejich duše pronásledují, protože nemohou najít věčný klid kvůli němu. Nevěděl nic o krvavé noci ani o šílenství, kterým si Anúbis procházel po ztrátě Lucrateze. Protože Anúbis nikdy nic neřekl a mlčel jako opuštěný hrob. Stejně opuštěný, jako před staletími, kdy jeho jedinou povinností bylo odvádět duše na věčnost. Až na ty dvě, které odvést nemohl, nechtěl. Byli pořád přítomni, duše bez tváří, odsuzující ho, že je nikdy neposlal na věčnost, i když se jejich těla už dávno rozpadla v prach. Anúbis sám však toužil podvědomě, aby ho někdo odsoudil. Za to, že je zklamal, že nesplnil svou povinnost, že je nemohl ochránit, že se nepostaral o Flitche ani o Augusta, že zapřel svůj rod a sloužil jiným. Cítil jejich přítomnost na tomto opuštěném pozemku. Jejich duše nenalezly klid kvůli němu. Čekaly, až se vrátí sem, aby je mohl osvobodit. Anúbis ovšem věděl, jak sobecký je, že je nechce propustit. I když se zařekl, že minulost není důležitá… jejich přítomnost pro něj byla jasným znakem, že lže sám sobě.
Nevzhlédl, když slyšel kroky právoplatného dědice sídla. Jen trpělivě čekal na jeho rozsudek. Ve svém zorném poli viděl najednou pár bot. Neměl právo vzhlédnout. Byl jen toulavým zvěromágem. Poznal ovšem, že Augustus přišel sám. Přišel ho určitě vyhnat, protože zrádce ve svých řadách nepotřebuje. Dozajista vyžene i zbylé zvěromágy, pokud udělají jedinou chybu. Dal jim novou šanci, protože se za ně přimluvil - on byl ovšem komorníkem a zradil. A zrada se neodpouští snadno.
„Naber svou lidskou podobu, Anúbisi,“ vyzval ho Augustus a to bývalého Boha zarazilo. Přesto ho poslechl. „Vstaň,“ zněl jeho další rozkaz. Před Augustem nyní stanul muž, jehož tvář si pamatoval v dětství. Tvář, která ho provázela takovou dlouhou dobu, a on na ni byl nucen zapomenout. Marcus, nikoliv Anúbis.
Anúbis se neomlouval. Věděl, že udělal mnoho chyb, i když to bylo v rámci proroctví, které mu lady Tenebra jen naznačila. Věděl, že je zrádce a že zde nemá právo být. Možná právě proto chtěl být odsouzen Augustem - jeho mladým pánem, se kterým měl kdysi dávno strávit svou věčnost. Kdyby tomu osud chtěl jinak.
Augustus se rozhodl, že otestuje matčinu magii. Chtěl mluvit o minulosti a o její kletbě, přistihl se ovšem, že mu ústa hovoří něco úplně jiného. Proto přestal. Potvrdil si tak, že si Anúbis nepamatuje všechno. Možná jen zlomek. Proto zkusil mluvit o jiné minulosti - o souboji s otcem. A mluvil svá vlastní slova, proto přestal. Anúbis postřehl jeho zamyšlený výraz.
„Lorde Auguste?“ nechápal.
„Ticho,“ řekl Augustus jen a přemýšlel dál. A Anúbis poslechl. Dozajista by ho neumlčoval, kdyby pro to neměl důvod. Dozajista nepřišel jen tak z rozmaru. Anúbisovi svitla naděje, že snad možná už zná celou minulost. A jeho domněnky, že i část jeho vzpomínek leží pořád zapečetěná hluboko v mysli pod magií lady Tenebry, se nyní potvrdily.
„Nemůžete o tom mluvit,“ promluvil klidným hlasem. „Tak funguje magie vaší matky.“ Odvážil se k němu vzhlédnout a viděl, že ho současný majitel sídla bedlivě poslouchá. „Protože máte její geny, je velká pravděpodobnost, že její magie se mohla upnout zrovna na Vás. Lord Flitch nikdy neprojevil zájem o jinou magii než tu, kterou mu určil otec. Ale jelikož jste se dobrovolně vzdálil od rodu, je zde pravděpodobnost, že Vás magie matky mohla nějak ovlivnit v tomto rozhodnutí.“
„Proč mi vsadila vzpomínky, které nejsou moje?“ zeptal se Augustus přímo. A potvrdil si tím, že tuto část vzpomínek si Anúbis také pamatuje. Takže bod zlomu nastal v den, kdy bojoval s otcem.
„Netuším, lorde Auguste.“
„Ale tvé vzpomínky to vědí,“ ujistil ho Augustus a přešel k němu, zastavil těsně u něj. Jen se zeptal: „Důvěřuješ mi?“
Anúbis mlčel, ale nepochyboval, že pro tu otázku má svůj důvod. „Ano,“ řekl jen.
A to Augustovi stačilo, aby za pomocí magie matky, kterou sám sotva chápal, dokázal i v jeho vzpomínkách a mysli najít bod, který mu Tenebra zapečetila. Když znovu vytáhl černou jehlici magie rozkladu, téměř znechuceně se na ni díval, než ji rozdrtil mezi prsty. Pohlédl na Anúbise - úplně stejná reakce jako u Gerarda. Proto chvíli čekal, až se mu vzpomínky vrátí, připravený mu zodpovědět otázky, které dozajista nastanou. Překvapilo ho, že bývalý Bůh byl smířlivější, než jeho sluhové. V klidu snad chvíli meditoval, aby si myšlenky a vzpomínky sám utřídil. Hrabal se v nich a rozlišoval skutečnost od snu, který mu vložila do mysli lady Tenebra. Bylo to pro něj překvapivě snadné - náhle mu to věčné zmatení, co v průběhu posledních let cítil, dávalo smysl. To byly vzpomínky, které se chtěly dostat na povrch, ale nemohly.
„Pořád trvám na svém rozhodnutí, že si nezasloužím Vám sloužit, lorde Auguste. Zradil jsem Váš rod, i když to bylo na popud proroctví Vaší matky. Byl jsem Vaším nepřítelem a chtěl Vás zabít. Stáhl jsem do zrádcovského uvažování i ostatní zvěromágy, co Vám měli sloužit. A pro to není omluva,“ mluvil Anúbis smířlivým hlasem.
„Na ty lži ti seru,“ slyšel jeho chladný hlas. „Seru na minulost, Anúbisi.“ Anúbis k němu vzhlédl a překvapilo ho, když se k němu Augustus snížil, až se jeho nos dotýkal toho jeho - jaká drzost. „Ptám se, zda mi hodláš sloužit a padnout za mě, pokud to bude nutné? Ptám se, zda hodláš nosit znovu značku mého rodu? Chceš se sytit na magii, která ti byla dlouhou dobu tak důvěrně známá? Chci tvou sílu a ty chceš někomu sloužit, Anúbisi. Kdyby ne, nevracel by ses spolu s ostatními sluhy,“ řekl mu Augustus pravdu do očí.
A Anúbis nic nenamítal, protože to byla pravda. Jeho přímočarost se tolik podobala té Lucratezově. Lucratez ho kdysi vyzýval, Augustus mu to přímo přikazoval. Anúbis se musel pousmát, jak moc se ti dva lišili a přitom si byli tak podobní. Koutkem oka za ním postřehl trpělivě čekající duše jeho dvou pánů. Neměl by je nechat déle čekat, ale ony samy snad chtěly vidět tento okamžik.
„Chci Vám sloužit, lorde Auguste,“ souhlasil Anúbis konečně.
Augustus se zeširoka ušklíbl. „Jednou mě zradíš a zažiješ něco horšího než smrt,“ slíbil mu.
„S tím počítám. Nejste vůbec jako lord Lucratez v tomto uvažování.“ Pohlédl na Augustovu nastavenou ruku.
„Pamatuj si má slova, až tě napadne myšlenka zrady.“
Anúbis nic neřekl, jen se pousmál a natáhl se po jeho ruce. Když od něj přijímal jeho značku, všiml si, že obě duše za jeho novým pánem se postupně vytratily do vzduchu a nezbylo po nich ani smítko prachu. Anúbis se s nimi rozloučil v duchu a popřál jim šťastnou cestu na věčnost.
„Jaké chceš jméno?“ zeptal se Augustus.
„Jaké mi určíte, lorde Auguste,“ promluvil Anúbis po chvíli ticha.
Augustus se zamyslel a Anúbise napadlo, že než mu lord Lucratez přidělil jméno, narodili se mu dva synové a rostli mu před očima. Počká si na dobré jméno.
„Marcus mi k tobě už nesedí,“ usoudil Augustus nahlas a pořád byl zamyšlený. Díval se na muže s brýlemi na nose a uvažoval. „Myslím, že ty brýle už taky potřebovat nebudeš,“ dodal pořád v zamyšlení.
Anúbis se pousmál. „Lord Lucratez mi je věnoval, abych vás s lordem Flitchem kdysi neděsil. Dovolte mi je si ponechat,“ poprosil ho Anúbis s mírnou úklonou.
Augustus beze slova přikývl a uvažoval. „Anúbis,“ promluvil najednou a Anúbis k němu vzhlédl. „Nejsi už Marcus, který mě provázel dětstvím. To jméno ti přiřadil otec,“ vysvětlil Augustus. „Proto ti navracím tvé vlastní jméno. Buď mým sluhou i nadále, ale své jméno si ponech, padlý bože.“
Anúbis sklonil hlavu v úklonu a přiložil ruku na hruď, když promluvil: „Přijímám jméno, které jste mi určil, lorde Auguste, a slibuji Vám svou věrnost.“
Jakoby se sídlo nositelů magie rozkladu opět po dlouhých letech zhluboka nadechlo a vydechlo úlevou, když do něj vstoupil právoplatný dědic, následovaný předešlým komorníkem, bývalým bohem, nyní jen obyčejným sluhou, který našel znovu smysl ve svém nesmrtelném životě.
*****
Zvěromágové zpozorněli, když se k nim vracel Augustus s Anúbisem. Přijal ho snad zpátky? Určil ho za vrchní komorníka? Virgil došel k závěru, že pokud bude Anúbis opět komorníkem, nevěstilo by to nic dobrého. Stejně tak ostatní mohli zradit kdykoliv. Neměli špetku oddanosti v sobě. Gerard si uvědomoval, že jejich pán by se nerozhodl z minuty na minutu o tom, kdo bude vrchní komorník, nejednal by tak rychle a neuváženě. V jeho zamyšlené tváři viděl nevyřčená slova a otázky se mu míhaly v hlavě. Napadlo ho, zda by mu nyní pomohla právě přítomnost rodičů, aby mu snad poradili, co dělat a říct, aby byl ještě lepším vůdcem. Mohl si jen představovat, jak těžké pro něj to rozhodnutí nyní muselo být - vybrat jen jednoho, aby byl vrchním komorníkem a všem velel. Kdo se na tu roli hodil nejlépe? Ten, který ho nyní následoval. Ale ten ho už jednou zradil. A Augustus si zrádce pamatoval. Stejně tak mohl vyřadit ihned i Alastaira - byl příliš mladý a nezkušený. A v rámci stejného uvažování byl také zrádcem. Stejně tak všichni ti, kteří se vrátili. Pokud by nad tím chtěl uvažovat příliš - i on s Virgilem byli zrádci - své předešlé pány nechali zemřít nebo je zabili. Ale zůstali lordu Augustovi věrni po celou dobu a trpělivě čekali na jeho návrat. Snášeli i nelibost ze strany jeho rodičů. Všechno proto, aby nenarušili proroctví, v naději, že lorda Augusta najdou. Bylo to logické uvažování - ale nemohl rozhodovat za svého pána, to věděl. Pokud se rozhodl, že Anúbis je vhodným kandidátem na vrchního komorníka, museli jeho rozhodnutí všichni respektovat.
Smaliner, shlížející na události z okna ve vrchním patře sídla, měl ovšem jasno. A věděl, že Augustus se o tom rozhodl už dávno také.
Zvěromágové přihlíželi, jak Augustus sepjal ruce a něco v nich tvořil. Nebyla to jedna věc, ale dvě. Gerard to viděl jako první a netušil, co si má myslet. Ostatní nic nepostřehli, protože neměli tak dobrý zrak jako on. Přesto Gerard zachoval mlčenlivost - věděl, že jejich pán má dobrý důvod, proč tu věc stvořil dvakrát. Když kolem nich Augustus jen prošel a nic neřekl, začaly se ozývat hlasy a pádné otázky. Ale Augustus pořád mlčel… dokud nedošel ke dveřím do svého sídla. Cítil pohledy všech na sobě a uvažoval, co má říct. To, co se chystá udělat, je něco neslýchaného v jejich světě. A přesto se nemohl přestat usmívat. Vždycky byl vyvrhelem, proč nepřidat trochu dřeva do ohně? Až se to dozví ostatní hlavy kouzelnických rodin, zešílí. Čím větší šílenství kolem způsobí, tím větší radost mu to udělá. Jeho návrat měl řádný ohlas, ale ten mu nestačil - chtěl víc pozornosti.
„Ticho!“ okřikl je, když ty hlasy začínaly nabírat na síle a hlasitosti.
To přimělo Smalinera seběhnout schody dolů, aby toho byl přítomen osobně. Nejdřív dovedl Anúbise zpátky a nyní chce zvolit vrchního komorníka? Jiným způsobem, než je zvykem? Nejsilnější přítomný zvěromág by měl být automaticky vrchní komorník! Je neslýchané, aby přepisoval tradice staré staletí, ne-li tisíciletí! Je to troufalé a šílené! Ale tak… na Augusta podobné…
Jedno slovo je dokázalo všechny umlčet. Augustus pozvedl nad hlavu dva stříbrnočerné předměty v jedné ruce, které stvořil za pomocí své magie a dvou stříbrných mincí, a všichni přítomní nechápavě sledovali, co to bylo. Byl to znak jeho rodu, ale přetvořený v menší verzi. Postupně to došlo všem: odznaky! Ale co s nimi zamýšlí? A proč jsou dva?
Jako prvnímu to došlo Anúbisovi a musel se ušklíbnout. ‚Rozehráváte nebezpečnou hru, lorde Auguste, ale velmi zábavnou,‘ pomyslel si. ‚Stejně jako váš otec se řítíte střemhlav proti všem.‘
„Co to je?“ zeptal se Virgil a vyslovil tak otázku všech, kteří se báli zeptat, aby nevypadali za hlupáky. Virgilovi to nedělalo problém - dřív jednal, než myslel. Myšlení zůstávalo na Gerardovi, který se po chvíli také dovtípil, co tím jejich pán sleduje.
Augustus se ušklíbl, když si všiml, že Anúbisovi a Gerardovi už došlo, co těmihle odznaky sledoval. „Všichni víte, že můj rod je šílený a chamtivý. Po celá staletí udržoval otec styky jen s těmi, co mu byli prospěšní. A já nehodlám být jiný,“ promluvil k nim. „Proto s radostí půjdu proti tradicím. K čertu se vším, co je ostatním drahé, co oni respektují! Už jednou mě připravili o všechno - mám právo se mstít! Mstít na celém tomhle systému! Proto ho celý postupně zbořím. A začnu hned u prvního článku, co je tak nesmyslný! Jeden komorník, že má být nejsilnější? Odkdy? Hlava rodu může určit hned několik, když bude chtít! A proto já zvolím dva - dva nejvěrnější, kteří i v té největší nejistotě mi zůstali věrní, na rozdíl od vás všech. Dva, kteří za mě bojovali do poslední chvíle.“ Otočil se poté na Gerarda a Virgila, kteří byli na chvíli zaražení - opravdu mluvil o nich? „Pod vládou mých rodičů jste si vytrpěli dost, a přesto jste mi zůstali věrní. Doufali jste, že se jednou vrátím a vydali jste se mě hledat. Bránili jste mě za každé situace,“ promluvil nyní k nim, když k nim přešel. „Zasloužíte si proto post komorníka ze všech nejvíce,“ dodal, když oběma připnul odznaky na jejich hábity. „Samozřejmě - kdokoliv si troufne vás vyzvat nebo projeví více iniciativy, nemám problém tyto odznaky předat někomu dalšímu,“ dodal s troufalým úšklebkem směrem k ostatním. Zvěromágové od přírody byli soutěživí a horliví. Své emoce dokázali jen stěží skrývat. Pokud je to namotivuje, budou z nich možná schopní vojáci, co se budou chtít zlepšovat. A on si tak zajistí jejich věrnost lepším způsobem, než kdyby využil Anúbisova postu.
Než stihli Gerard a Virgil vůbec vypadnout z šoku - cožpak neměl být zvolen Anúbis? Vše tomu nasvědčovalo - Alastair je oba objal a v slzách jim gratuloval, že mu jen stěží bylo rozumět.
„Nemačkej mě!“ odháněl ho Virgil. Ne popuzeně - netušil, jak se má cítit, byl sám zmatený, byla to nechtěná pozornost při pohledu všech ostatních. I Gerard byl úplně mimo a nechal s sebou vláčet ze strany na stranu mladíkem, protože mu mozek nebyl schopný zpracovat, cože se vlastně stalo. Kde se stala chyba v jeho výpočtech? Nepřijal Anúbise zpátky do služby, aby ho určil vrchním komorníkem? Dva vrchní komorníci? Co se stalo v posledních minutách?
Smalinera nejdřív napadlo, že by měl protestovat… ale pak mu došlo, že k ničemu jinému dojít ani nemohlo. S úsměvem přihlížel rozhodnutí svého přítele - nemohl zvolit nikoho jiného než ty dva. Byli to jeho vůbec první sluhové. Ostatní byli dědictví po rodičích. Neměl k nim citové vazby ani vztah. A oni k němu. Anúbisovi po letech nedůvěřoval tolik, jako těm dvěma.
„Moudré rozhodnutí, Auguste,“ pronesl spíš pro sebe než pro uši svého přítele, který s hrdostí sledoval zmatení v očích těch dvou.
I ostatní zvěromágové byli rázem zticha. Jen někdo zalapal po dechu od zděšení, jiný popuzeně zavrčel a třetí procedil něco skrz zuby. Než se znovu ozvala hlasitá vlna nesouhlasu.
Ostře se na ně podíval - zapomínají své místo? Už se připravoval, že jim připomene svou magií, komu mají teď sloužit… o to větší zaražení pro něj a pro ostatní přítomné bylo… když Anúbis předstoupil před ostatní a poklekl na jedno koleno. Na znamení, že s rozhodnutím svého pána souhlasí a přijímá ho. To je dokázalo umlčet.
„Vaše rozhodnutí plně akceptuji, lorde Auguste,“ promluvil Anúbis. Věděl, že je to potřeba. Pokud sám nepadne, ostatní se neprobudí. I když s lehkým zaváháním, přijali jeho rozhodnutí i zbylí zvěromágové. Došlo jim totiž, co znamenala slova, která Augustus dodal k nim poté. „A přijímám i Vaši výzvu bojovat o post komorníka,“ dodal s pohledem na ty dva, na které se lehce ušklíbl. „Neprohraju,“ slíbil jim.
„To se uvidí,“ přijal jeho výzvu Virgil.
Augustus cítil novou volnost. Oprostil se od další směšné tradice a vybočil z řady, z cesty, kterou mu nejspíš jeho matka také předpověděla. Nebo také viděla, že se rozhodne bouřit se proti všem? I kdyby ano, bylo to jedno. Byla mrtvá a její slova už neznamenala nic.
„Spoléhám na vás, vy dva,“ poplácal je oba po ramenech. „Nezklamte mou důvěru.“
„Rozkaz,“ ozval se dvojí hlas jeho nových vrchních komorníků. Jak by si kdy mohl vybrat mezi nimi? Doplňovali se odjakživa. Jeden byl jeho věrným štítem za každé situace, druhý jeho nezničitelnou zbraní. Proto ani nyní nemohl být jen jeden komorníkem - jeden by vyvolával hádky čistě z principu a nudy, druhý by byl možná až moc měkký.
„Nepřekvapuješ mě, Auguste,“ dolehl k němu hlas Smalinera.
„Čekals‘ něco jiného?“ provokoval Augustus s úšklebkem.
„Kdeže!“ zasmál se Smaliner. „Je to tak správně šílený, jako celý tvůj rod,“ pokýval nad ním hlavou. „Jen tebe mohlo tohle napadnout.“
„Víš, že mě tradice jen svazovaly.“
Smaliner přikývl. „Myslím si, že tví rodiče, sotva chvíli našli klidu, už zase blouzní,“ smál se. A Augustus se zasmál s ním.
„A dobře jim tak!“ souhlasil. „Ať nenajdou klidu! Ať se střesou, co mám ještě v plánu!“
*****
Přestože Augustus působil nezlomně a pevně… bylo toho na něj moc. Moc zvěromágů, kterým měl velet. Moc rozhodnutí na jeden den. Moc kontroly majetku, co mu měl náležet. Moc všeho. A přitom tak málo Davida. A proto ve chvíli, kdy měl jistotu, že ti dva ohlídají sídlo a všechno kolem… vytratil se. Pěšky a sám. Do ústraní, do samoty, na jediné místo, které mu dávalo smysl… a kde měl ještě jednu povinnost. Pohlédl na stavbu postavenou lidmi, kterou chtěl Octavius předtím zničit a kde se po dlouhé roky skrýval Morfeus coby v podobě ženy.
A nyní tam byl on, sám, čekající na jeho návrat. Chtěl se rovnou přemístit do jeho domova, ale věděl, že to by bylo troufalé a riskantní, po předešlé zkušenosti. Přijal sice jeho omluvu, ale pořád měl dost, za co by se měl omlouvat. Byl si toho vědom, proto se vydal pomalu po schodech nahoru. A když stanul před jeho dveřmi, viděl svou značku, pořád tak jasnou a silnou, jako na počátku. Přejel po ní prsty a viděl, jak slabě zazářila. Poprvé cítil nejistotu a netušil, co s ní má dělat. Jedno ale věděl jistě, když zvedal ruku, aby zaklepal na jeho dveře - chtěl ho znovu vidět.
A David mu to umožnil, když mu otevřel dveře. Chvíli netušili ani jeden, co mají říct. Augustus svůj slib dodržel a vrátil se. A to mu stačilo. Nakonec se slova ujal David a s drobným úsměvem řekl:
„Pojď dál, Auguste.“
A Augustus jeho pozvání přijal.
Dveře se za ním tiše zavřely.