Augustus ho nechtěl pouštět. Chtěl zachovat ten okamžik jako celou věčnost. Měl ho zase u sebe. A ty pocity, které se v něm náhle míchaly… ho děsily. Byly tak cizí. Když ho pustí, přijde o něj? Přesto vycítil, že ho musí pustit… že má povinnosti, které ho volají, i když před nimi chtěl utéct. Ještě chvíli, říkal si v duchu, ještě chvíli… abych zaplnil všechny ty dny, kdy jsem ho neviděl. Samotného ho překvapovaly ty myšlenky a mátly. Nikdy nic takového necítil, ale bylo to silnější, než jeho racionální část. Všiml si, že ani David se neměl k tomu ho pustit - ani on nechtěl přijít o tu chvíli. Ale věděl, že příchozí zvěromágové nechtějí čekat… že přišli z určitého důvodu. Dokud ještě držel Davida ve své náručí, uvažoval. Věděl, na co se ho budou ptát, co po něm budou chtít. Má jim dát znovu domov, který jim dal jeho otec? Zradili ho a zrada se neodpouští. Jen blázen by si vzal do svých služeb ty, kteří ho zradili už jednou. Zradili jednou, zradí znovu. Proto si Virgila a Gerarda tolik vážil. Zůstali mu za každé situace věrní. Byli to jeho první sluhové. Neuznávali nikoho jiného. Alastair byl nejdřív dobrým průzkumníkem, ale i on se poté ukázal být věrným sluhou, dokonce se pro něj i přeměnil do své pravé podoby, aby ho bránil. Kdyby k němu necítil věrnost, nedokázal by najít svou pravou podobu. Všichni tři také přijali Davida a bojovali za něj, aby ho chránili. Nikoho dalšího nepotřeboval. Tři byli dostačující… Mohl se na ně spolehnout. Přesto věděl, že vůči zvěromágům za sebou má jistou povinnost. Mnohým z nich sebral jejich pány a zabil je, jiní se zase objevili ze strachu z Anúbise. Neodsuzoval je - odešli a vrátili se ze strachu. Anúbis býval a pořád je mocný komorník, mocný Bůh, kterého by stálo za to mít na své straně. A prokázal mu službu, když Davida dostal do bezpečí… a nezabil ho. Může ho aspoň vyslechnout. Jen s nelibostí Davida pustil a pohledem ho ujistil, že si promluví o samotě hned, jak se zbaví téhle nechtěné povinnosti vůči zvěromágům. Nejradši by ho políbil, dotkl se ho, znovu objal a nepouštěl… ale David naštěstí pochopil a jen přikývl. Beze slov. Protože věděl, že mu Augustus nezdrhne, že ho vyslechne a zodpoví jeho otázky, že přijme jeho nadávky… Proto ho pustil, aby činil, co má.
Vyslechl Anúbisova slova a prosbu, ale neřekl nic. Byl dědicem sídla a všech těchto sluhů. Mohl se rozhodnout svobodně, mohl je všechny zatratit a odmítnout. Mohl je zabít za zradu. Mohl udělat cokoliv a vše by bylo ospravedlněno, protože je dědic. Bylo zvláštní sledovat Anúbise, jak před ním klečí s hlavou v trávě. Mohl ho zabít za to, jak se choval k Virgilovi a Gerardovi po celé ty roky i nyní, jak se nesl jako pán, když byl ve službách Octavia, jak urážel Alastaira, když se znovu setkali. Ale proč by zabíjel Boha, mocného společníka, jehož síla se bude dozajista hodit?
Anúbis udělal to, co by udělali jiní na jeho pozici - našel si mocného čaroděje a přiživoval se na jeho magii. A nyní tomu nebylo jinak. Volil si mocné spojence. Jednoduchá rovnice s jednoduchou odpovědí. Augustus nic netušil o minulosti, kterou Anúbis střežil, protože věděl, že magie lady Tenebry je mocnější než jakákoliv slova. A dokud lord Augustus nenajde své vzpomínky, jeho slova budou pouhou lží. Byl si vědom, že i on má část vzpomínek pořád zapečetěnou. Protože si pamatoval lady Tenebru, jak mu část z nich vrátila, měl tušení, že ještě něco dalšího před ním skrývala. Nepochyboval, že stejně krutou magii použila i proti svému synovi. Napadlo ho také, že Augustus možná tuhle magii po ní mohl také podědit, aniž by si to uvědomoval. Magie lady Tenebry byla sice potlačena, když si vzala lorda Lucrateze… ale geny nelžou. Někde se její magie musela vtisknout, aby nebyla zničena, když lady Tenebra přijala magii svého muže.
Augustus po jeho proslovu mlčel. Ve vzduchu cítil blížící se bouřku. Majetek, postavený všude kolem klečících zvěromágů, by byl zničený deštěm. Netušil, proč Anúbis prosí jen za ostatní zvěromágy a ne za sebe. Neměl ale nutkání se ptát, proč Anúbis se také netouží vrátit do jeho služeb.
„Lorde Auguste,“ slyšel Alastairův hlas, ale Virgil mu beze slova položil ruku na rameno a zakroutil hlavou do stran. Teď nebylo moudré, aby mluvil. Tohle je rozhodnutí jejich pána a on ho musel respektovat. Nesměl mu své názory vnucovat, protože neměl právo rozhodovat. I když viděl bolestivý Alastairův výraz, musel to udělat. Takhle se Alastair naučí věci, které mu Octavius odepřel. Gerard trpělivě vyčkával na slova svého pána. Všiml si, že tři feny se přemístily klečícím zvěromágům a jedna z nich se snažila doplazit také ke klečící straně. Bolest jí v tom ovšem bránila. Gerard jí nabídl pomoct, ale tu beze slova odmítla. Gerard pochopil - dokud nedokáže svou věrnost, lord Augustus ji nepřijme zpátky.
„Auguste,“ dolehl k němu ještě jeden hlas. Jak moc mu ten hlas chyběl, to oslovení. Jeho tělo polilo příjemné teplo. On nenásledoval jejich etiketu, neuznával tituly ani moc. Byl člověk, ale tak jiný. Měl by se rozhodnout rychle, aby se mohl věnovat jemu a vysvětlit mu věci, které jeho mysl dozajista tížily.
„Pokud je to tvé přání, Anúbisi,“ promluvil konečně, „nechť se tak stane.“
„Ne!“ vykřikl Alastair polekaně, ale Augustus jeho hlas ignoroval.
„Přijímám vás všechny zpátky,“ pokračoval Augustus, „ale ty, Anúbisi, budiž zatracen a od nynějška jsi toulavý zvěromág. Nepotřebuji tvých služeb.“
Neslyšel Alastairovy prosby a neviděl jeho slzy, když se za Anúbise jal hned přimlouvat. Anúbis měl hlavu pořád skloněnou k zemi. Neměl právo odporovat rozhodnutí zdejšího pána. Do jisté míry se mu ulevilo… nemusel se vracet na post komorníka. Všechna ta tíha rozhodování a dřiny z něj opadla. Byla to zvláštní, trpce chutnající svoboda. Nevzhlédl ani ve chvíli, kdy Augustus jednotlivým zvěromágům dával jejich nové značky. Nevzhlédl ani tehdy, když kolem něj Augustus lhostejně prošel. Víc mu neřekl. Byl to jen toulavý, nechtěný zvěromág, který zabil už dvě generace svých pánů.
„Pane Anúbisi,“ oslovila ho Mary se ztrápeným výrazem. Anúbis se ovšem ze své klečící pozice nepohnul a vyčkával. Ne na přijetí, ne na rozsudek. Ale bylo by nevhodné, aby zvedl hlavu dřív, než nynější pán sídla odejde. K překvapení všech čtyř fen jim Augustus dal svou značku a dal jim domov. Neměly právo se přimlouvat za Anúbise. Lord Augustus rozhodl a všichni museli jeho rozhodnutí respektovat. Bylo zvláštní kolem něj chodit a nosit nábytek do sídla, zatímco Anúbis pořád klečel s hlavou skloněnou v trávě. Nejednoho po chvíli napadlo, zda ho už nebolí nohy od věčného klečení, jiní si pomysleli, jak potupně nyní vypadá. Ani jednoho ovšem nenapadlo, aby prokázali trochu vděku, že díky jeho slovům je lord Augustus přijal do svých služeb. Zvěromágové uměli být trpčí a nemilosrdní. Když dosáhli svého, prostě se nechtěného kusu snadno zbavili. Toho si byl Anúbis moc dobře vědom.
Augustus přihlížel, jak mu postupně vracejí jeho majetek do sídla a hned se jali sídlo uklízet a dávat do pořádku, aby se v něm mohlo bydlet, nesmrdělo plísní a zatuchlinou.
„Lorde Auguste, prosím,“ ozval se Alastair znovu, ale Augustus kolem něj lhostejně prošel. „Lorde Auguste! Prosím!“
Augustus jeho prosby ignoroval.
Došel zpátky k Davidovi a chvíli váhal, co má říct. Ten člověk vypadal napjatě. Měl plno otázek, které chtěl zodpovědět. A on měl plno slov, která mu chtěl také říct. Ale pokud sídlo bude nyní obývat tolik nových sluhů, nebudou mít jediné místo soukromí pro sebe. Jakmile vkročí do sídla, bude se muset rozhodnout, kdo bude nyní jeho vrchním komorníkem, jak přerozdělí práci, jak si zvykne na plno tváří v sídle, které náhle nebude tak opuštěné a jenom jeho.
A jak to bude s Davidem a s ním…
„Důvěřuješ mi?“ zeptal se jen.
David na něj zmateně zamrkal, než se zamyslel. Ta jediná otázka ho zarazila, ale přesto se nad ní zamyslel. „Měl bych?“ zeptal se na oplátku.
Augustus beze slova nastavil ruku před sebe. Chtěl soukromí, aby si mohli promluvit. Chtěl být jenom s ním a nebýt rušen. Chtěl pryč od povinností, které ho měly velmi brzy dostihnout. Chtěl si je ještě ukořistit, těch pár okamžiků z té věčnosti jenom s ním.
Anúbis pohlédl koutkem oka stranou, když viděl, že místo, kde doposud stál lord Augustus a David Erwood nyní zelo prázdnotou. Přesto svůj klečící postoj neopouštěl. Dokud neodprosí všechny padlé pány tohoto sídla. Ignoroval povyk, který způsobili ti tři, když si všimli, že jejich pán zmizel bez nich, aniž by jim cokoliv řekl. Ignoroval Smalinerova slova, že se dozajista nic nestalo a budou hned zpátky.
Ale neignoroval přítomnost duchů svých bývalých pánů, kteří se nad ním skláněli a snad ho také chtěli soudit.
*****
David se zarazil, když si uvědomil, že jsou v jeho bytě. To místo mu připadalo po takové době tak zvláštně cizí. Všiml si, že pod dveřmi se mu objevil lístek s nezaplaceným nájmem od domovníka. Nejvíc jeho pozornost upoutala modrá růže… jeho vůbec první kontakt s Augustem a jeho světem magie. Připadalo mu to jako před mnoha lety, ne jen v rámci několika týdnů. Všiml si, že Augustus šel otevřít okna, aby zatuchlý vzduch vyvětral. Rozproudil tak všudypřítomný prach. To ticho kolem nich bylo tíživé. Ale ani jeden z nich se neměl k tomu, aby začal. David vyčkával, až se k němu Augustus vrátí… Augustus se činil pomalu, aby k tomu okamžiku možná nikdy nedošlo. Obával se jeho výčitek, které by padaly na úrodnou půdu. Nakonec se však rozhodl postavit se mu čelem. Dneska už odsoudil jednoho zatracence, teď by měl přijmout svůj rozsudek. Nikdy by ho nenapadlo, že bude vyčkávat, až ho odsoudí člověk, když opět stanul před Davidem.
Augustus se nikdy v životě omlouvat nemusel - nikdo to po něm nevyžadoval.
„Jsi hajzl,“ byla první trpká slova, která dopadla na jeho hlavu. A Augustus je beze slova přijal, protože na ně měl David právo. Prapodivně zabolela, jako malé dýky vražené do zad. Přesto mlčel a čekal na jeho další rozsudek. „Co to sakra bylo? Proč jsi nás tam nechal?“ zeptal se David, snaže se zachoval pevný hlas, ale ten se mu hned vzápětí zlomil. Tolik se snažil, aby zachoval chladnou hlavu, aby se na to díval racionálně a pragmaticky… ale zoufalost ho přemohla a oči ho začaly nepříjemně svědit. „Napadlo tě-…“ začal, ale hlas se mu zlomil. Nenáviděl se za to. Chtěl mu všechno vyčíst, ale jeho vlastní city ho zrazovaly. Proč mu to nemohl vyčíst jako před tím? Čeho se bál? Že by o něj znovu přišel? Že by byl zase sám?
Nakonec nepoužil slova, ale pěsti. Augustus zůstal stát na místě, když do něj bušil. Nic neřekl. Měl na to právo. Měl právo ho nenávidět, poslat ho pryč a odmítnout ho. Zachoval se špatně, toho si byl vědom. I když si nebyl vědom, co se dělo, když ovládala jeho magie, věděl, že Davidovi ublížil. Nechal ho na pospas církvi, byl přihlížejícím Virgilově postupnému úpadku, dovtípil se, že nejspíš i Stuart na tom nebyl nejlépe, když byl přítomen i Smaliner v jeho sídle, dokázal si také představit, jak ho mohl vyděsit Anúbis, který se před nimi znovu zjevil ve své podobě. V té podobě, ve které ho viděl předtím v soudní síni jako nepřítele.
„Přijímám vinu,“ promluvil konečně, když Davidovi slova uvízla v krku a on nevěděl, co říct. Věděl, že omluva je na místě, ale nic by nevyřešila - některé věci se nedají vzít zpět. „Jsem vinen za vše, co se stalo. Moje sobeckost tě vystavila nebezpečí. A to jsem nikdy nechtěl, Davide.“
„Sobeckost?“ zeptal se David trpce, div to slovo nevyplivl znechuceně. „Ty víš, co je sobeckost?“ ptal se nevěřícně, snad se snažil do poslední chvíle potlačit slzy, které se mu draly do očí.
„Davide, ujišťuji tě, že vím-…“ začal Augustus opatrně, ale Davidův výbuch ho umlčel.
„Ne, ty nevíš!“ bylo to poprvé, co Davida slyšel takhle křičet. Bylo to poprvé, co si uvědomoval jeho emoce a hněv, který skutečně cítil. Vzduch kolem něj byl jiný. „Ty nevíš, co se tam stalo! Ty nevíš, jaký jsem měl strach, že se to všechno posere! Že Virgil prostě umře, až se ten dědek dostatečně pobaví! Že mu hrábne a pustí se pak i do mě! Ty nevíš, jaký jsem měl strach z vědomí, že tě znám! Ty nevíš, jak jsem se obával, že kdyby se ptal mě… že bych to nevydržel… že bych mu mohl vše říct… i kdyby mě měl za magora! Ty nevíš-…“ hlas se mu zlomil, protože ho Augustus pevně objal. „Pusť mě,“ zašeptal mu do ramene.
„Nepustím,“ nesouhlasil Augustus a stiskl ho pevněji.
„Sereš mě…“
„Toho jsem si vědom.“
„Nenávidím tě.“
„Jsi špatný lhář.“
„Tak moc tě nenávidím, Auguste.“
Jeho jméno vyslovil, když už nedokázal zabránit slzám, aby se mu spustily z očí. Augustus nic neřekl, jen mu prohrábl vlasy. Nechal ho, aby ho ještě několikrát udeřil pěstmi do těla. Měl na ten hněv právo. Měl právo na slzy. Měl právo na strach, který cítil. Měl právo i na tu nenávist vůči němu. A Augustus mu vše odpustil, protože byl vinen.
Netušil, jak dlouho tak stáli v tichosti. V tu chvíli byl čas naprosto irelevantní.
*****
Augustus trpělivě čekal, až David vyjde z koupelny, kam si šel umýt obličej. Pořád mezi nimi bylo ticho. Scéna předtím je oba psychicky vyčerpala. Když David vyšel ven, Augustus mu nabídl čaj s bylinkami na dně.
„Meduňka a máta,“ uklidnil ho, když viděl jeho skeptický pohled. David si beze slova šálek vzal a napil se. Teplá tekutina, která mu projela tělem, ho příjemně zahřála. „Máš právo mě nenávidět,“ rozmluvil se Augustus konečně a David k němu unaveně pohlédl, „nebudu ti to mít za zlé. Zachoval jsem se jako vypočítavý hajzl. Vystavil jsem tě nebezpečí a nechal tě v něm. Neměl jsem to ale v plánu, Davide, to mi musíš věřit. Těžko se to vysvětluje, ale… nebyl jsem úplně při smyslech.“
Davida šokovalo, že se snad velký lord Augustus skutečně omlouvá, ale nedal na sobě nic znát. Místo toho znovu uskrl čaje.
„Pochopím, že mě nenávidíš, ale nelži sám sobě, Davide. Mě můžeš lhát, jak chceš, ale sobě nelži,“ pokračoval Augustus a upřeně se mu zadíval do očí. „Plakal bys pro člověka, kterého nenávidíš?“
„Drž hubu,“ zašeptal David ochraptěle spíš do šálku s čajem, kam upřel svůj pohled.
Augustus k němu pomalu přešel a zastavil se těsně u něj. „Mluvil bys se mnou, kdybys mě opravdu nenáviděl?“ zeptal se ho důvěrně.
David uhnul pohledem, ale nic neřekl. Oči měl ještě pořád lesklé a Augustus si byl vědom, že tohle jen tak neopraví, pokud ho David k sobě znovu nepustí. Ale získá si ještě někdy jeho důvěru, jako předtím?
*****
Když spolu myli hrnky od čajů, nepadlo mezi nimi slovo. Tíživé ticho by se dalo krájet. Něco se mezi nimi změnilo - toho si byli oba vědomi. Ale ani jeden nebyl připravený říct cokoliv nahlas. Přítomnost toho druhého byla příjemná, ale zároveň tíživá. Augustus z Davida cítil strach, úzkost a obavy. Nevěděl, co si může dovolit. Bylo to poprvé, kdy opravdu uvažoval o vlastních činech, než je učinil. Když David zastavil vodu a hřbetem ruky si projel pod nosem, když popotáhl, sotva ji položil zpátky na dřez, Augustus ji chytil. David se na něj jen velmi letmo podívat a hned zase uhnul pohledem. Nečekal jeho dotek a možná ho v tuhle chvíli ani nechtěl. Nechtěl tu známou, teplou dlaň, která byla o něco větší a hrubší než ta jeho. Nechtěl cítit jeho kuži na té své. Jeho konečky prstů mu připomínaly něco, na co nechtěl nyní myslet. Něco, co před pár týdny bylo tak příjemné, ale nyní mezi nimi bylo něco, co mu bránilo, aby se úplně uvolnil. A Augustus si toho byl vědom. To napětí mezi nimi pořád bylo. Přesto mu ruku stiskl a velmi pomalu jejich mokré dlaně propletl v pevný stisk. Držel ji tak pevně, že mu ani nedal šanci ji odtáhnout - a přesto to David neudělal. Prosté gesto, které ovšem znamenalo mnoho, pro ně pro oba. David ho neodehnal ani ruku neodtáhl a Augustus na oplátku zachoval mlčení mezi nimi. Cítil drobný třas v jeho ruce i to, jak byla o něco chladnější, než si pamatoval. Udělal k němu krok blíž, ale David pořád udržoval svůj pohled stranou a nevšímal si ho - dokud najednou Augustus nebyl u něj a on necítil jeho rameno na tom svém, jeho hruď na svých zádech a vůni bylinek, která k němu neodmyslitelně patřila. Chvíli váhal, zda má prohrát - zda se má vzdát a přijmout něco, co jeho tělo vědělo už dávno, jen mysl se tomu bránila. Ucítil jeho druhou ruku, jak mu putuje pomalu po zádech, přes krk až na tvář. Cítil její vlhkost dřív, než se ho dotkla. Nemusel na něj tlačit - jen letmo zatlačil na jeho tvář, aby k němu znovu stočil pohled. A David věděl, že je v pasti. Že už pohledem uhnout nemůže. Že nemůže utéct, protože mu jednu ruku tiskne v té své a tou druhou mu drží tvář, aby svůj pohled nemohl odvrátit. A Augustus byl najednou blíž, než před chvílí. Cítil, jak mu kapky vody sklouzávají po tváři z Augustovy ruky a jeho dech se odrážel proti tomu jeho. Věděl, že od prohry ho dělí jen pár vteřin a jedno rozhodnutí. Má mu důvěřovat? Má se mu znovu otevřít a přijmout ho? Neuvědomil si, že jeho ruku stiskl o něco silněji.
Na ten stisk Augustus čekal. Jako by to bylo pro něj povolení. Nedal mu možnost vzít to rozhodnutí zpátky, i kdyby si neuvědomoval, že ho vůbec učinil. Snížil se k němu a políbil ho. Ne nijak dravě, ale jemně, způsobem, který David u něj nikdy nepoznal. Možná proto mu ten polibek hned popletl všechny myšlenky a on měl v hlavě rázem prázdno. Skončil tak náhle, jako začal a zanechal jim oběma na rtech příjemné vibrace a teplo toho druhého. Pomalu se spouštěli do něčeho, co bylo silnější než oni oba nebo veškerá Davidova racionalita. To věděli oba, když pohlédli do očí tomu druhému. Byla to válka citů a rozumu… a pro tentokrát vyhrávaly city. Beze slova sledoval, jak se k němu David konečně otočil, jejich ruce ovšem pořád držel spojené a udržoval oční kontakt. V tom pohledu měl napsanou jasnou zprávu: Přijmu tě, ale už mě nezraď, nebo o mě přijdeš.
*****
Chtěl s ním být o samotě déle… ale i David věděl, že má jisté povinnosti. Že doba, kdy mohli být jen oni sami dva, bude nyní ještě omezenější po nějaký čas.
„Chceš jít se mnou?“ zeptal se Augustus, když pořád stáli tak blízko sebe, tělo na tělu a dech toho druhého se jim odrážel na rtech a tváři.
„Vyřeš to s nimi…“ rozhodl David. Sám potřeboval čas, aby si rozmyslel, co vlastně očekává - co očekává od nich od obou a od jejich vztahu, pokud nějaký vlastně mají. „Počkám.“
Augustus přikývl. „Vrátím se ještě dnes,“ slíbil mu.
David se musel zlehka pousmát. „Ještě máš dost, za co se musíš omluvit,“ souhlasil. Ucítil jeho pořád vlhkou ruku ve vlasech a přimhouřil oči.
„To je mi jasné,“ zašeptal mu Augustus proti rtům, než ho znovu políbil. Cítil, jak David zatajil dech při tom polibku - nečekal ho.
„Běž,“ vydechl mu David proti rtům. „Než moje racionalita definitivně prohraje,“ dodal s úšklebkem. I Augustus se musel ušklíbnout.
„To abych zůstal.“
David mu zajel rukou do vlasů a stiskl je. „Nedoplatíš se za tenhle přesčas.“
„To abych na tom začal pracovat.“
Věnovali si poslední úsměv. Augustus mu přejel rukou po tváři a zanechal na ní další vlhkou cestu. Cestu, která po jeho odchodu bude nepříjemně pálit a připomínat Davidovi, že je zase bez něj. Ale dokázal pochopit, proč ho Augustus nechce u sebe. Dokud nemá jistotu, že zvěromágové, co se mu vrátili do služeb, nejsou nebezpeční, nechce ho mít v sídle. A také by neměli tohle soukromí.
*****
„Ten čaj byl dobrý,“ rozloučil se s ním David, když se od něj Augustus odtáhl, aby se mohl přemístit. Augustovi se na tváři mihl velký úsměv. „Až se stavíš příště, musíš mi ho udělat znovu.“
„Udělám ti lepší,“ slíbil mu Augustus.
Nemluvili o čaji. A oba to věděli.
Byl to příslib, že tohle není konec, že se vrátí, že to, co mezi nimi bylo, tam pořád je, jen trochu zraněné a v obavách, co přijde dál.