„To v mém jazyce znamená: Miluji tě,“ vysvětlil Augustus. „Proto za tebe hodlám bez váhání bojovat. Pokud potřebuješ čas to vstřebat a rozmyslet si, co chceš říct, počkám. Klidně celé měsíce, roky… i kdybys mi nakonec neodpověděl nikdy. Budu čekat. Tobě po boku, pokud mi to dovolíš.“
Věděl, že to bylo náhlé, ale nemohl být u něj, kdyby to nevěděl. Nebylo to jen povrchní, to si Augustus uvědomoval. Nikdy nic podobného necítil. Sám nevěděl, co s těmi city má dělat, proto je předal dál. Ale viděl, že David byl rázem stejně zmatený jako on. Zpozorněl, když si všiml, že začal těkat očima kolem a snad netušil, co má říct, protože začal koktat. Bylo mu špatně? Netušil, že tak náhlé vyznání citů by zarazilo každého. Obzvlášť pro racionálního Davida to bylo najednou prostě moc. Neviděl ty splašené myšlenky, co mu lítaly v hlavě ze strany na stranu a každá z nich chtěla svou vlastní pozornost.
„To nemůžeš na někoho jen tak vybalit, ty osle!“ vypálil David ostře, skoro až zoufale. „J-Jak k tomu mám jako přijít? Po ránu? Bez varování? Co takhle… aspoň náznak, že se to chystáš říct?“
Augustus zmateně zamrkal. Cožpak ho nepřipravoval od počátku? Nebo si toho přes svou racionalitu David nevšiml? Bylo pro lidi typické, že spolu spí a nic necítí? To Augustus nevěděl. Chytil jeho ruku o něco pevněji, aby ho uklidnil. Uvědomoval si, že dotyk na Davida působí, protože ho uzemní, odpoutá ho od zběsilých myšlenek, aby vnímal i věci kolem sebe. Ale tentokrát to nezabíralo.
„Myslím to vážně, Davide. Neumím si představit život bez tebe. Vystavil jsem tě nebezpečí a za to se omlouvám. Je mi jasné, že slova neodčiní to, co jsi musel zažít… ale pokud mi dovolíš ti stát po boku, slibuji, že už se to nestane, že tě tentokrát ochráním lépe. Pochopím, pokud je to na tebe na jedno rozhodnutí hodně… proto na tvou odpověď počkám. Budu trpělivý, pro tebe. Vezmi si, kolik času jen budeš potřebovat. Počkám.“
I Augusta samotného překvapila jeho vlastní slova. On, který neuměl na nic nikdy počkat a byl nedočkavý… nyní nabízí svůj čas a ochotu čekat? Láska umí dělat divy, obzvlášť pokud ji cítíte poprvé v životě a nevíte, jak s těmi city naložit. A vypadalo to, že David na tom byl podobně. Nikdy mu tohle nikdo neřekl a v knihách o zákonech, které četl a uměl je nazpaměť, se nikdy o lásce nezmiňoval jediný řádek. A když předtím s někým chodil, nebyly v tom tak hluboké city, že by se v nich topil, ani myšlenky, které ho stahovaly ke dnu… jako nyní.
„Dobře,“ ozval se David konečně. „Pokud jsi ochotný počkat… promyslím si to… a odpovím ti. Nechci… totiž jednat neuváženě a jen… tak to vybalit jako ty. To není něco, co by u mě jen tak šlo, víš?“
„Vím. Už tě nějakou dobu znám, Davide. A moje city jsou pravé, ne jen dočasné. Počkám, než mi odpovíš. Sám uznáš, kdy bude ta nejlepší chvíle,“ vysvětlil Augustus, když mu stiskl ruku o něco silněji.
David jen přikývl. Ocenil jeho ochotu, ale cítil se špatně, že nemůže ty city vyjádřit hned. Ale Augustus ho chápal. Věděl, že když je řekne, David se uzavře a neodpoví mu hned. Kdyby ho nedržel za ruku, možná by i utekl. Obrazně i doslova. Proto mu hned taky řekl, že počká. I kdyby měl čekat celou věčnost… Počká si na jeho odpověď. A až bude připravený, odpoví mu.
*****
Nechtěl ho opouštět - ne sotva mu vyznal své zmatené city. Ale věděl, že David potřebuje čas a soukromí, aby je sám zpracoval. Nečekal na jeho odpověď, jen v ni doufal. A když nyní sám zaměstná myšlenky jinak, bude možná o něco klidnější. Vyrušil ho z uvažování, když mu oznámil, že odchází, aby měl David trochu klidu a soukromí. „Pokud chceš?“ dodal, aby věděl, že mu nevadí ani varianta, že by tady zůstal s ním o něco déle.
David ovšem zakroutil hlavou. „Vím, že máš povinnosti. Chápu to. Běž,“ souhlasil, ale pohled měl poté takový zvláštní, když se znovu ponořil do myšlenek. Jedna věc byla občasné povyražení, druhá věc byly opravdové city… ze kterých měl David možná i strach. Nyní ty doteky a snaha mu pomoct dostávaly jiný směr a hloubku. Nenáviděl, jak jeho mozek musel všechno přehnaně analyzovat. Zarazilo ho, když se Augustova tvář zjevila před ním.
„Vrátím se,“ slíbil mu s úsměvem.
„To doufám,“ přikývl David. Augustus se ovšem neodtahoval. „Co?“
„Chci, abys mě políbil, Davide. Jako předtím, když jsem přemýšlel.“
David cítil, jak mu hoří uši, a odvrátil pohled stranou. „To byla pomsta.“
„Tak se na mě msti.“
David si povzdychl a znovu na něj pohlédl. „Neulehčuješ mi to.“
Augustus se k němu nahnul o něco víc. „Jsem sobec, to víš nejlépe.“ Opět se o něco posunul, ale David mu dlaní zakryl ústa. Myšlenky měl pořád rozházené a tohle… z nějakého důvodu nechtěl. Ne, dokud nebude mít v hlavě pořádek. O to víc ho překvapilo, když se Augustus nahnul i s jeho dlaní přes pusu. David ji po chvíli ucítil na svých rtech a Augustovy rty přitisknuté na jeho dlani víc, než před chvílí. „Příště mě už nezastavíš,“ slíbil mu s úsměvem Augustus, když se odtáhl.
I nepřímý polibek Davida paralyzoval. Bylo to intimní a přitom tak prosté. Ani se s ním nerozloučil - byl myšlenkami tak mimo, že nepostřehl, kdy mu Augustus řekl sbohem a odešel. Možná proto, že věděl, jak těžké by bylo mu dát sbohem, byť jen na chvíli. Když procitl, byl v bytě sám.
*****
Augustovi po pár uličkách došlo, že má pořád na sobě župan, který si od Davida půjčil. Jeho dlouhé paže v něm působily komicky a končil mu sotva nad koleny. Nakonec nad tím jen pokrčil rameny a vydal se ke svému sídlu. Oblečení si může u něj vyzvednout jindy. A pokud k němu zvěromágové nebudou cítit respekt i v tomto oděvu, není pro ně místo v jeho sídle. Samozřejmě, že jeho nové oblečení vzbudilo povyk. Čtyři feny hned kolem něj čenichaly a byly v pozoru - věděly, že je něco jinak na jejich pánovi. Stejně tak zvěromágové zvídavě pokukovali od své práce, aby zjistili, co je jinak.
„Ztraťte se, jste dotěrné,“ ohnal se po fenách Augustus mírně podrážděně, když se na něj pořád lepily a on slyšel jejich dech.
„Voní jinak,“ usoudila Jane.
„Voní po člověku,“ doplnila Shirley v zamyšlení. „Ta vůně je pořád v sídle.“
„Určitě pan Erwood,“ pokývala hlavou Luna.
„Cítím ho na lordu Augustovi všude,“ souhlasila Mary a dlouze nasála nosem.
„Ticho!“ okřikl je chladným hlasem. Ty čtyři na něj zmateně pohlédly, než se zachichotaly, když jim došlo, proč jejich pán voní po člověku.
„Omlouváme se,“ zněly čtyři smíchy, když v podobě fen prchaly před svým pánem, ale zvláštně potěšené, že na to přišly hned. A vzhledem k tomu, že se tak čertil, dokázal jim, že je to nejspíš jeho první láska vůbec, i když si to neuvědomoval sám.
Alastair, který zrovna pomáhal s věšením obrazu, zaujala scéna s fenami, že málem zapomněl, co dělá, a už to vypadalo, že portrét lady Tenebry skončí na zemi zničený. Hned se omlouval a zase zabral v podobě havrana. Přesto bylo jasné, že byl myšlenkami u svého pána a zajímalo ho, co se děje. Vzduch v sídle byl totiž rázem jiný.
Zvěromágové příliš snadno cítili rozdíl mezi pachy čarodějů a lidí. A nyní sídlo opět vonělo po tom člověku, co tu byl předtím.
Na Virgila a Gerarda Augustus nezareagoval a zamknul se v pracovně svého otce. Potřeboval klid a soukromí. Toho si Virgil a Gerard byli vědomi, takže se nedobývali dovnitř a stáli před dveřmi. A čekali. Jako vždycky. Pokud jejich pán prožívá emoce tak silné, že na ně potřebuje být sám, respektovali to. Ostatní hned posílali pryč a Gerard rázně zamezil, aby se v sídle objevily klepy nebo něčí domněnky. Anúbis mu s tím pomohl, když svou bývalou autoritou všechny nahnal zpátky do práce. Přesto i jeho čenichu neunikly změny ve vzduchu.
„Pan Erwood, předpokládám?“ zeptal se jen. Virgil a Gerard mlčeli - bez svolení pána mu nemusí nic říkat a vysvětlovat. „Uvědomuje si, že pokud sem někdy toho člověka dovede, způsobí to problém nejen pro zvěromágy ale i pro ostatní rody?“
„To rozhodne až lord Augustus,“ ujistil ho Virgil. Věděl, kam tím míří. Čaroděj a člověk v páru? Neexistuje. Zakázané spojení odsouzené k záhubě, počínaje problémem, kdy čas člověka je mnohonásobně kratší než čas čaroděje. Ale to lord Augustus dozajista věděl. Proto měl v hlavě nyní takový zmatek a musel být sám.
„A ať se rozhodne jakkoliv, je naší povinností jeho rozhodnutí respektovat,“ připomněl mu Gerard.
Anúbis nic neřekl, jen pohlédl na zamčené dveře. Chtěl svému pánovi pomoct, ale věděl, že na to nemá právo. Nebyl mu tak blízký jako před staletími. Neznal ho, nevěděl, jaký je jako muž, znal ho jako chlapce. Pokud je to poprvé, co doopravdy miluje, neměl by se uzavírat. Ale on neměl právo zastávat funkci jeho rodičů, kteří zde měli být, aby mu předtím city vysvětlili.
„I kdyby se rozhodl pana Erwooda přijmout do svého rodu, bude to záležet na jeho rozhodnutí. A to budu respektovat. I kdyby všichni kolem byli proti a on měl s nimi bojovat. I v okamžiku, kdyby jeho současné city vůči panu Erwoodovi byly pouze dočasné,“ ukončil jejich debatu Anúbis, než odešel zpět ke své práci.
Virgil i Gerard byli chvíli zmatení - v hlavě jim totiž uvízla jen část jeho sdělení - přijmout Davida do svého rodu? To lze? I když je člověk? Oba si vyměnili pohled.
„Anúbisi!“ zvolali oba a rozběhli se za ním, protože potřebovali více informací. Věděl tohle lord Augustus? Nebo si myslel, že si nejsou souzeni?
*****
Augustus jeho slova slyšel až moc dobře. Pravdou bylo, že byl sám těmi city zmatený a v hlavě měl zmatek. Neměl rodiče, kteří by mu vysvětlili city, a sám si je nikdy nedovolil cítit kvůli magii, která se na nich chtěla přiživit. Co k Davidovi cítil, bylo pravé a silné. Nikdy se necítil tak otevřený, nahý, jako v tu chvíli, kdy mu řekl, že by mu chtěl dát svou věčnost, nejčistější formu lásky v jeho světě. Věděl, že čarodějové uzavíraly sňatky z rozumu, aby se posílila magie toho druhého a jedna musela zaniknout, většinou ve prospěch manžela. Jen matně si vybavoval vzpomínky z útlého dětství, kdy viděl své rodiče, jak se bezpodmínečně milují a jejich magie se na těch citech přiživovala. Jen si neuvědomovali, že v tu chvíli byli mocnější, než když své city začali potlačovat a vedli tak nekonečnou, vysilující válku se svou vlastní magií.
Nepostřehl, kdy Smaliner zaklepal na jeho dveře a vstoupil dovnitř - Augustus byl příliš zahloubaný do vlastních myšlenek. Smaliner si všiml si lehkého rozkladu všude a nepřítomného pohledu svého přítele.
„Pan Erwood?“ dovtípil se. Až pak si všiml jeho županu a musel se zasmát. „Popletl ti docela hlavu, Auguste.“
„Vím,“ souhlasil Augustus, když k němu dolehl Smalinerův hlas.
Smaliner se rozkladu nebál, proto ke svému přítelovi přišel a posadil se na židli naproti němu. Tak, jako to dělával jeho otec s Lucratezem. Nepochyboval, že s ním také řešil, když mocný čaroděj měl problémy s city vůči své budoucí ženě a matce jeho synů. „Řekls‘ mu, co s tebou provádí?“
Augustus jen přikývl. „Byla to chyba?“
„Kdepak,“ zasmál se Smaliner. „Magie je mocnější, když ji doplňuje tak mocný cit, jako je láska. Pamatuji si, že otec mi vykládal, že tví rodiče byli mocnější, když veřejně dokazovali svou lásku.“
„Co když ho má láska jednou zabije?“ zeptal se Augustus zoufale a skryl tvář ve dlaních. „Co když moje věčnost bude důvod, proč zemře?“
„Zamiloval ses do člověka, Auguste. Jejich čas je mnohem omezenější, než ten náš, o to intenzivněji vše prožívají. První lásku, první propojení, všechny city prožívají tak intenzivně, jako ty nyní, poprvé. Ale o to víc se nebojí riskovat. Auguste, myslím si, že pan Erwood si je vědom rozdílů ve vašem čase a i tvou magii musí přijmout jako tvou součást. Ne, to už udělal. Je si vědom nebezpečí, které pro něj představuješ. A přesto přijal tvé city-…“
„Ještě se nevyslovil…“
Smaliner zmateně zamrkal, než se pousmál. „Pak se trápíš, protože se obáváš, že tvé city neopětuje? Na to odpověď už znáš sám, řekl jsem ti to předtím, Auguste. Žádný člověk by nezůstal v nebezpečí, kdyby necítil pravou lásku.“
„Co když ho zabiju, Smalinere? Co když se má magie bude chtít přiživit na něm?“ vyslovil své největší obavy nositel magie rozkladu. Byly na místě. Po chvíli ucítil Smalinerovy ruce na těch svých a poodkryl si tvář. Smaliner se pořád usmíval.
„Auguste, nečekal bych, že někdo z tvého rodu bude někdy cítit tak mocnou lásku. Natož k člověku,“ řekl a stiskl mu ruce v těch svých. „Oba jste si vědomi rizika, které přináší váš vztah. Ty si uvědomuješ, jaké následky by to mělo pro náš svět, a pan Erwood ví, jak nebezpečný váš vztah bude… Zavedl jsi ho do našeho světa a teď chceš propojit jeho svět s tím naším. Není to sobecké rozhodnutí, pokud se rozhodne tvé city opětovat, Auguste. Bylo moudré, že jsi mu dal možnost a čas si rozmyslet, zda svůj čas bude chtít strávit s tebou.“
„Nechci ho vystavit nebezpečí.“
„O to čistější tvé city vůči němu jsou, příteli. Slyšel jsi někdy čaroděje, aby se zamiloval do člověka a chtěl ho bránit i před svým světem a sebou samotným? Já ne.“
„Nejsou čisté, Smalinere,“ přitáhl si Augustus ruce k tělu a zhluboka se nadechl. „Choval jsem se k němu jako hovado… náš vztah je založený na lži… zneužil jsem jeho dobroty pro vlastní potěšení.“
„Pokud si toho je vědom a přijal tvou lásku i tak, pak ti odpustil, Auguste.“
„Co když neví, že za to všechno můžu já?“
„Artemisa Vulgaris - na to tím narážíš? Proto jsi mi ji dal?“
Augustus přikývl, ale víc neřekl.
„Pokud nechceš, aby se to jednou dozvěděl od někoho jiného, měl bys mu to říct. Nechám na tobě, kdy to uděláš. Ale čím dřív, tím lépe.“
„Nechci přijít o něco, co teprve začalo, Smalinere.“
„Pak jsi mu neměl v prvé řadě lhát.“
Augustus si zhluboka povzdychl a opřel si čelo o sevřené dlaně.
„Nebudu tě uklidňovat, že se to nikdy nedozví, nebo že to bylo správně. Ale když už s tebou city k němu dělají tohle… cítíš velkou vinu, že jsi pelyněk černobýl kdy použil. A to už je část cesty pokání, jak by řekli lidi.“
„Konfrontoval jsem ho ohledně… jeho démonů.“
„Lidi tomu říkají porucha příjmu potravy. Bulimia nervosa.“
„Co to je?“
„Nemocní to popisují jako prázdnotu, kterou nelze zaplnit ani hromadou jídla… protože toho se poté chtějí zbavit, aby byli opět prázdní, a nechtěných pocitů se zbavili spolu s jídlem. Ale nepřijde úleva - jen další vina. A kruh se opakuje. Nedostane se jim ani tolik vytoužený pocit po kontrole, protože je nemoc ovládá.“
To zjištění bylo mrazivě děsivé i pro Augusta. Přesto se nevzdával. „Jak se toho zbavit? Chci mu pomoct, Smalinere.“
„Vím. Ale musíš také respektovat jeho hranice. Pokud sám nebude chtít z toho prokletého kruhu, ani ta nejčistější láska a nejlepší úmysly mu z toho nepomůžou.“
Přijmout tento fakt, dokonce i od lékaře samotného, bylo pro Augusta neskutečně těžké.
*****
Když se Stuart konečně probral, usoudil, že tu bolest, kterou si pamatoval jako poslední věc, už necítil. Všiml si trpělivé červenky sedící na okraji gauče, jak ho zkoumavě sleduje. Ta si úlevně oddychla.
„Vítejte zpátky mezi živými,“ zjevil se nad ním muž s vlasy rudými jako oheň sám.
„To není nejlepší způsob, jak někoho vzbudit, Virgile,“ slyšel nejracionálnější hlas z toho tria a očima sklouzl na stranu, kde viděl Gerarda, jak kroutí hlavou do stran.
„Co se sakra stalo? Vyhráli jsme?“ ptal se Stuart zmateně a pomalu se dostal do sedu, než sykl bolestí.
„Neměl byste vstávat,“ ozval se Alastair a pohotově se změnil do své lidské podoby a pomohl Stuartovi zpátky do lehu.
„Kde je David?“ ptal se Stuart, když se rozhlédl a nikde ho viděl.
„V bezpečí,“ ozvalo se od dveří a Stuartův zrak se zaměřil na Augusta. Už byl mnohem klidnější, než před pár hodinami, kdy s ním ještě zmítaly přiznané city vůči Davidovi. Ale i tak působil jinak, než si Stuart pamatoval. Stuartovi ovšem neunikl nepatřičný župan, který jeho postavě nijak nelichotil.
„Co to máš kurva na sobě?“ neodpustil si vtíravou otázku, která ho zajímala víc, než důvod, proč je tady.
Augustus se ušklíbl nad jeho otázkou. Župan si nesundal čistě proto, že pořád nesl vůni Davida. Aspoň něco familiárního z něj mohl získat, takže se choval dětinsky a nechtěl se ho vzdát, i když působil nepatřičně.
„Závidíš?“ provokoval Augustus.
„Ani ne, jen to pak vrať - tenhle má David docela rád,“ utrousil Stuart.
„O to lepší důvod si ho nechat.“
„Mě tím nenasereš, jen David ti bude chtít hlavu omlátit o zeď.“
Dost popichování… to si oba uvědomili, když přestali a nastalo ticho.
„Co máš se mnou v plánu?“ zajímal se Stuart. „Pochybuji, že bys mě tu nechal se vychrápat, kdybys proto neměl důvod.“
„Jak dlouho církvi trvá, než určí další hlavu, když ta předešlá zemře?“ zeptal se Augustus přímo.
„Co já vím? Zdrhl jsem od toho. Rodiče mě vydědí a já budu rád. Třeba si myslí, že jsem chcípl. Kdo ví, co jim ten blbeček nakecá.“
„Nic, je mrtvý,“ ozval se Virgil. „Omylem se zapálil.“
„Virgile,“ napomenul ho Augustus, když si všiml, jak ten člověk zbělel strachem. Ale Virgil se jen nevinně usmál.
„Pardon. Jen jsem mu to vrátil. Chtěl Stuarta zabít, takže to bylo oko za oko. A taky odplata za jeho zábavu,“ vysvětlil Virgil pro něj jasnou věc.
„Kolik případných nástupců měl Andrew John?“ vrátil se zpátky k tématu Augustus.
Stuart na něj koutkem oka pohlédl.
„Kolik jsi platil Octaviovi, aby ti prodával informace ohledně zbylých mágů? Kolik toho církev o nás ví?“ ptal se Augustus dál.
Stuart i přesto mlčel. Augustus vytáhl jakýsi pytlík a hodil ho na stůl před Stuarta. Vysypaly se z něj zlaté mince. Stuart nepochyboval, že jsou pravé.
„Chceš si mě koupit?“ dovtípil se.
„Ne. Nepotřebuji tvé mlčení. Chci jen stejné informace, za které jsi platil Octaviovi. Ale o církvi.“
Stuart si pytlík nenápadně přitáhl k sobě a pohlédl dovnitř. Bylo to nepatrné množství chechtáků, to si uměl spočítat hned. Místa se vyměnila - teď chce čaroděj informace a on mu je může poskytnout. A protože byl jen člověk, nedělalo mu problém zradit někoho, komu neslíbil věrnost.
„Otec John měl několik nástupců, kteří byli připraveni ho zastoupit v případě nutnosti. I v případě smrti. Je to tradice, aby jen jeden nevěděl všechno a v případě smrti si vše vzal i do hrobu.“
„Udej jejich jména. Kdo bude jeho nástupce?“
Stuart svraštil obočí a zamyslel se, rukou si promnul bradu. „S největší pravděpodobností Nicolas Floyd nebo Edward Smith. Ty dva si u sebe držel nejblíž. Nepochybuji, že znali možná i část jeho budoucích plánů.“
„Nikdo další nepřipadá v úvahu?“ vyzvídal Augustus.
Stuart nesouhlasně zakroutil hlavou. „Pokud vím, tihle dva cvoci z něj byli připosraní odjakživa…“ uvažoval Stuart nahlas.
„Zaprodáváš vlastní lidi - nedělá se ti špatně?“
Stuart se jen ušklíbl. „V jejich případě mě s nimi nepojí nic než jen nenávist. A jelikož proti mně poslali někoho, kdo měl chránit nás všechny v případě nutnosti, seru jim na věrnost. Oni zradili jako první. Necítím vůči nim žádnou věrnost.“
Augustus se musel usmát. „Vítej v klubu vyděděnců,“ řekl jen a nastavil ruku před sebe. „Bude s tebou potěšení spolupracovat i nadále, Stuarte Strangei.“
Stuart mu ruku pevně stiskl. „Nechť naše obchody vzkvétají,“ usoudil a potřásli si rukami na důkaz uzavřeného obchodu.
*****
Na základě informací, které mu Stuart předal, měl Augustus letmý přehled o rozložení církve - oba dva vyvolení nástupci měli své přívržence i nepřátele. Se Stuartem se dohodli, aby do každé skupiny zasel semeno pochybnosti. Po Smalinerově prohlídce odcházel Stuart s čistou myslí a jasným úkolem - rozvrátit církev postupně zevnitř. Zlaté mince mu cinkaly v pytlíku, co si nesl jako odměnu za nalomená žebra, která mu Smaliner dokázal vyléčit, takže už vůbec necítil žádnou bolest.
Neopomenul dodat sarkastickou poznámku: „Až uvidíš Davida, raději mu ten župan vrať. Má k němu docela vztah.“
„Pak mu ho nevrátím nikdy,“ odpálil ho Augustus.
Rozuměli si. Ne jako přátelé, ale jako dva muži, kteří usilovali o stejnou věc - o pád církve a o blaho jednoho muže.
*****
Onen jeden muž nyní seděl ve svém bytě, ponořen do vlastních myšlenek. Ani nepostřehl, že mu čarodějův hábit zůstal přehozený přes židli. Pořád v něm rezonovala slova, co mu čaroděj řekl. Jeho mysl se ale znovu vracela k vlastním problémům a nevyřčeným pocitům. A objevily se první pochyby. Proč by se někdo zamiloval zrovna do něj?
Aby nad tím neuvažoval, rozhodl se pročíst si znovu dopis od místní vlády na jeho žádost, aby vydala majetek Flitche Younga, protože se našel poslední právoplatný dědic. Samozřejmě, že dělali krky a odvolávali se vlastní práva a zákony… ale David věděl, že tohle Augusta zajímat nebude. Jakmile zjistí, kde zbytek jeho dědictví je, prostě si ho vezme. Bez ohledu na jejich protesty. I přes jejich mrtvoly. Tomu chtěl předejít. Ale jakožto jeden mravenec dělník v moři mravenců v mraveništi jeho slova sotva někoho budou zajímat. Vysmějí se jeho varování, jako se dozajista nyní mrtví čarodějové vysmáli Augustovu varování.
Proto se rozhodl jim dát poslední šanci. Poslední varování, že když budou spolupracovat, předejdou dalším obětem. V mobilu našel číslo na jednoho představitele vlády, u kterého měl vždycky jistotu, že ho vyslechne, popřípadě zodpoví jeho otázky. Pokud i u něj selže, budiž - varoval je v dostatečném předstihu. Jen ho informuje, že by neměli chtít začít válku s Augustem Youngem.
Muži na druhé straně telefonu vysvětlil situaci a proč to tak spěchá. Neřekl mu vše, ale trpělivě mu vyložil, jak se situace má… a bude mít, pokud nebudou souhlasit s jeho požadavkem. Starší muž na druhé straně byl naštěstí rozumný a vážený člen komory lordů, na jeho radu a slova vždycky ostatní dali. Takže pokud varování přijde z jeho strany, určitě to zváží. A on zabrání dalším obětem. Nyní musel jenom čekat.
Starý muž naštěstí pracoval rychle, protože věděl, že čas jsou peníze a jim, dle slov jisté zainteresované strany, nezbývá moc času, aby o tom déle rozhodovali. Když se ho ptali na zdroj a zda se jedná o výhružky nějakého teroristy, nic víc neřekl. Díky jeho pohotové reakci se věci daly nebývalým tempem do pohybu. Vše šlo hladce a během té samé hodiny rozhodli, že se majetek rodu Youngů vrátí jeho právoplatnému dědici. Bez nároku na odškodnění, bez možnosti se odvolat. Hlasovali. A všichni byli pro. Výjimečný stav.
Když David obdržel tu zprávu, oddychlo se mu. Jako by se mohl konečně zase svobodně nadechnout. Případ Augusta Younga mohl konečně uzavřít.
Pak mu došlo, co to znamená.
Případ Augusta Younga mohl konečně uzavřít.
Nitro se mu nepříjemně sevřelo.
Bylo to vůbec poprvé, kdy případ dokončil… a neměl radost z dobře vykonané práce.
Až posléze si uvědomil, že se mu lesknou oči od slz - bylo to tak nepochopitelné, že netušil, odkud přišly. Snažil se před těmi city utéct… a ony ho stejně dostihly. Tentokrát ještě silněji, než předtím.
*****
„Lorde Auguste, neměl byste se… převléct?“ zkusil Gerard opatrně.
„Proč? Něco se ti na mém oděvu nezdá?“ zeptal se Augustus nezaujatě, zatímco seděl v otcově křesle, a pročítal staré pergameny.
Gerarda by ani ve snu nenapadlo svému pánovi říct pravdu do očí - že vypadá v županu od Davida Erwooda velmi vtipně a nedůstojně. Krátké rukávy a délka neseděly k jeho celkové výšce skoro dvou metrů. Bylo nedůstojné, aby jeho pán chodil oblečený takto. Gerard ta slova o nepatřičném oděvu raději spolkl.
„Já bych řekl, že to lordu Augustovi padne jako ulité,“ nechal se slyšet Virgil s úšklebkem. Pobavil ho nepříjemný Gerardův pohled. „Co myslíš, Alastaire?“
„Pokud lordu Augustovi nevadí příliš odhalený oděv, je jen na něm, co bude nosit,“ usoudil Alastair. Gerard si povzdychl a promnul si kořen nosu, zatímco se Virgil rozesmál.
„To není ten problém,“ utrousil Gerard unaveně. „Jakožto vrchní komorníci bychom měli být za jedno, Virgile,“ pohlédl na svého kolegu.
„Hele,“ sklonil se k němu Virgil, přátelsky mu omotal ruku kolem krku a přitáhl ho k sobě, aby mohl pokračovat šeptem: „Nechápeš, co tím lord Augustus naznačuje ostatním? My víme, co je mezi ním a panem Erwoodem. A pokud to ostatní nebudou respektovat, nepatří sem.“
„Slyším vás,“ ozval se Augustus, zatímco se přehraboval v pergamenech.
Virgil se jen zeširoka usmál. „Pak nemusím šeptat, tím lépe,“ usoudil. „Ne že by vám to neslušelo, lorde Auguste, ale nebylo by přeci jen pohodlnější se… převléct?“
„Ne, příjemně to chladí a profukuje, když je třeba,“ utrousil Augustus, plně ponořený do čtení pergamenů natolik, že si z jeho popichování nic nedělal. Virgila tím pobavil.
Povolal si je do své pracovny před pár minutami, ale zatím jim nic neřekl. A jak dobře věděli, když jejich pán mlčí, vždycky to něco znamená. Alastair měl jen domněnky; svého pána ještě neznal natolik, aby měl jistotu jako oni dva.
„Lorde Auguste, co vůbec hledáte?“ zeptal se Gerard.
„Nesedí mi doposud dodaný majetek,“ vysvětlil Augustus stroze. Postřehl jejich zmatené pohledy. „Vypadá to, že Kami je vychcaná liška z východu. Nejenže si s radostí sebral tohle křeslo, ale mnohem víc, co rád zatajil.“
„Zatajil?“ nechápal Alastair.
„Pozemky. Odkoupil je od tehdejší zdejší vlády a vydělal na nich nemalý podíl, když je zase prodal jinam,“ vysvětlil Augustus, ale ti tři byli pořád stejně zmatení.
„Komu je prodal?“ zajímal se Virgil.
„Na to se ho budu muset zeptat osobně,“ usoudil jeho pán a vstal.
„Lorde Auguste,“ zarazil ho Gerard. „Pokud chcete jít oficiálně jednat s lordem Kamim… bylo by rozumější se převléct. V rámci dobrých mravů.“
„Na dobré mravy seru,“ připomněl mu Augustus lhostejně.
„Prosím, lorde Auguste. Nestěžujte nám to,“ povzdychl si Gerard.
„Gerard má pravdu, lorde Auguste,“ ozvalo se od pootevřených dveřích. V nich byl Anúbis. „Lord Kami by se vám vysmál ve dveřích, že na neohlášenou návštěvu se ani obléct neumíte. To by nepůsobilo nejlépe mezi spojenci, i kdyby jen bývalými.“
„Na jeho názor mu taky seru,“ informoval ho Augustus.
„To můžete,“ souhlasil Anúbis, s drobnou úklonou vešel dovnitř a pokračoval: „Ale uvědomte si, že budete na jeho pozemku. S jeho zvěromágy po boku. Vy půjdete jednat s ním, nikoliv naopak. Když se neoblečete patřičně důstojně, nemusí s vámi ani chtít prohodit slovo. Může se stát, že i s patřičným oděvem Vás hned vyhodí.“
Augustus se samolibě usmál. „Uvědomuje si, jaká jsem pro něj hrozba. Proto mě přijme oděného jakkoliv. Netroufne si mi vzdorovat. Protože pak bych mu jeho sídlo srovnal se zemí i s ním uvnitř,“ uklidnil ho chladným hlasem.
Anúbis si všiml nepříjemného rozkladu přítomného kolem svého pána. Augustus si nehrál ani na chvíli. Myslel svou výhružku vážně.
Anúbise jen napadlo, že nyní vypadal děsivěji, než Lucratez.
Protože tu výhružku by splnil.
Bez váhání.